Hnidopich

vzhledem k tomu, že námi vydávaný zlý literární půlročník HORÁC je určený pouze úzkému okruhu čtenářů, chtěli jsme vyjít vstříc také širokým masám milovníků pokleslé literatury a ryzího, nefalšovaného kýče, rozhodli jsme se proto vydávat nový literární občasník – HNIDOPICH.
Jak už z názvu vyplývá, toto nepravidelné periodikum vám přinese tvorbu autorů, která nesplnila náročné požadavky redaktorů časopisu HORÁC, a aby neskončila na smetišti literárních dějin, uvolnili jsme určité finanční prostředky k jejímu vydání.
Ale konec zbytečných frází – více než naše plané tlachání vás jistě zajímá výsledek naší práce.

Nad silnicí, přesně na vrcholu kopce, začíná vykukovat čelo slunce. Jeho slabé paprsky prostupují hustou mléčnou mlhou. Zářící kotouč je zastíněn a vystřídá jej obrys rychle se přibližujícího autobusu. Kamera čeká na úpatí, a když je vozidlo dostatečně blízko, vnikne do jeho útrob. Nejdříve pohled na podlahu, kde se válí množství lahváčů, placatek a pulčáků mezi zbytky hořících nedopalků, které vysvětlují stav posádky. Záběr na chlupatou nohu Ondřeje Maleňáka. Kamera pomalu stoupá po těle nahoru, až se dostane k místu hlavy. Odtud se vrátí na příď autobusu. Získáme tak řádný výhled na všechny cestující. Vedle Maleňáka sedí Šnek, civilním jménem Petr Skácel, který právě dopíjí lampu vína. Přes uličku naproti jim se z okýnka vyklání Bříza a zrovinka zvrací. Zbytky se rozptylují do dáli a hnojí pole a silnici. Dvě řady před ním se rozvaluje Hajál, nejdřív cosi žvatlá, než si otevře dalšího lahváče a pak si za asistence Borka a Housky začne notovat. Borek systematicky popíjí pivo, přičemž občasně brkne do rytmu. Rohlík huláká a šermuje placatkou před řidičem. Až na pár výkyvů a zádrhelů se cesta všem, kromě řidiče, zamlouvá. Rohlík v rozmaru začne šlapat na řidičovy nohy a brzdy. Přiběhne nakalenej Bříza, jemuž se podařilo vyprostit z okýnka a vykopne Rohlíka čelním sklem na vozovku pod vlastní kola. Kamera zabírá ucho mrtvoly před cedulí KOSTILAMY a zčásti autobus ztrácející se mezi domky.

Stroj přihrne na náměstí a zastaví. Už z dálky je vidět čekající siluetu dědka Horáce, postaršího domorodce hruškovitého těla. Stařec radostně poskočí a kulhá vítat hosty. Z vozidla nejdříve vypadne Borek, pak Hajál se Šnekem a řidič. Výstup zakončí Bříza. Všichni si zapálí cigaretu, dokonce i Hajál, který nekouří. Dědek začne všechny objímat a laskat po tvářích. Pak je zavede do hospody. Několika slovy vysvětlí Horác chlapcům cestu na statek, kde si zabijačku objednali a odběhne dokončit přípravy. Čekat je bude ve tři hodiny. V tomto bodě tragédie nastává pro čtenář podstatná změna, nebo» dílo se začíná konečně usměrňovat. Ke stolu přijde číšník Plešák (16) a bez ptaní položí na stůl pět piv. To se osmkrát zopakuje. Náhle vstane Hajál, donutí všechny zaplatit a vyžene je na ulici. Z vystrkováním a vytahováním mu pomůže výčepák.Všichni nakonec uznají, že cesty z hospody bývají dlouhé a jelikož už táhne na třetí, měli by držet úmluvu a vyrazit.

Pronajmutá nemovitost, Kostilamy 15:03

Borek bičuje klacíkem močícího Šneka. Ostatní na ně čekají před vraty a litují, že znají takový kretény. Bříza už to nevydrží, zvedne šutrák a náhodně mířeným hodem zasáhne Borka do zad. Ten se přestane smát a raději přiběhne.
Z vikýře vykoukne dědek: “Počkejte pár minut hoši, než seběhnu schody. Hned vám otevřu. Už letííím.”
O čtvrt na šest je slyšet rachot v zámku a v půl se dveře otevřou. Bujné důchodcovo tělo vyběhne před vrata a s napřaženýma rukama ztuhne ve výrazu člověka vítajícího vzácné hosty nebo dobré přátele. Dav ho ignoruje a vleze do chalupy. Napříč místností je příležitostně propojeno několik stolů překrytých bakelitovými ubrusy různých barev. ®luté zdi lemují lebky srnců a jelenů a vycpané ksichty další, zde žijící zvěře. Trofeje jsou proloženy neumětelskými kolážemi s venkovskou tematikou. V rohu vedle kamen se krčí stoleček pečlivě zaskládaný tvrdými alkoholickými nápoji, přičemž láhve jsou seřazeny podle velikosti a energetické hodnoty. Hajál vyvalí z podstolu bečku, narazí a začne roztáčet. Pokoje se zhostí napjaté ticho a všichni s posvátným úžasem vychutnávají první záblesky zlatavého moku a ladné zvuky jeho proudění. Roznášení se ujme Šnek. Všichni už sedí, když do místnosti konečně vleze Horác. Strhne se brutální žranice plná chlastu a obscénity, která je ovšem z estetických důvodů úmyslně vyjmuta.

Borek vyleze z chalupy, dvakrát ji levotočivě obejde, pak zamíří ke chlívku a počurá ho. Ozve se chrochtání. Ze stínu stodoly vyleze Hajál se Šnekem a na místě vyrazí Borkovi dech. Ubožák klesne do kolen a aniž by mu bylo dopřáno jediného nadechnutí, odtáhnou agresoři jeho bezmocné, vzduchu zbavené tělo na dvorek a zavěsí ho na přichystaný hák.
“To máš za to, ty prase jedno pitomý, žes sejmul Rohlíka,” rozloučí se Šnek, ještě než se stáhnou do chalupy.
Borek zbavený schopnosti odporu, pochopí bezvýchodnost situace a v důsledku vyčerpání usne.

Vevnitř zatím všechno vrcholí. Horác bojuje s rumem, Bříza usnul a řidič se dloube v nose.
“Nedloubej se v nose, hovado!” okřikne řidiče Šnek.
“Každý se jednou dloube v nose a jestli sis to ty nikdy nevyzkoušel, tak seš leda tak nezralej pošetilej panic a nemáš v našem středu co pohledávat.”
“Mlč hnido shrbená a vytáhni nože. De se do boje. Svině už visí na háku, tak vzbuď Břízu, že je na čase, a» ji de už podřezat, stáhnout a vykostit... Bude krev, hafo masa, naděláme flákoty, pohoda.”
“Je to tak, chceme krev, kýty, šlachy...” burcuje Hajál.
Nakonec se zapojí všichni a jednohlasně: “Chceme krev, chceme krev, hafo masa, kýty, žlázy.”
Řidič vstane a surovým kopancem probere Břízu, Horác pohotově vytáhne z kredence nářadí a složí ho na stůl.
“Vzchop se, kreténe, poteče červená, tady máš zbraně, valíme kuchat, zabíjet, chápeš?”
Bříza si vytřepe z vlasů omítku, hodí panáka, sebere nástroje a všichni mažou na dvorek. Uvnitř zůstane jenom Horác, kterej by pohled na mrtvou prasnici psychicky nesnesl.
“Kde visí ta zrůda, co chce rozpárat?”
Náhle uslyší Borkovo zachrápání, přiběhne k tělu a zasadí mu ránu. Borek se okamžitě vzbudí a začne řvát.
Borek: (V úleku): “Co děláš debile!”
Bříza: “Co kvičíš, ještě pár bodnejch a valíš v novim.”
Borek: (Smýká se a vyděšeně koktá): “Volové, serte na to, já se...” Zasadí mu ránu “Áááá, uááá, íáá, kvíí..”
Bříza: “Neřvi ludro a přestaň se vrtět, stejně chcípneš.”
Hajál: “Jo, jo, pěkně sebou škube, mrcha.”
Borek: (Dostává další, už chrble krev): “Chr, chro, chrpt, chrochpt, chr...”
Šnek: (Pohotově): “Ještě chrochtá, přejeď hrdlo...”

Borek visí za hnáty, staženej z kůže, rozpáraný břicho. Po krku, čele a pře svěšené vlasy mu tekou čiré pramínky krve, vsakují se do země a rozpínají. Celý dvorek je zaskládaný nádobami, všude se válejí kastroly a lavory, každý něco vaří. V pozadí je slyšet veselé kvíkání, chrochot, hrabání, funění a ňufání prasete.

Dědek sedí u stolu, schumlaným kapesníkem si otírá slzy, usrkává panáka a po každém vzlyknutí schovává hlavu do malého polštáře, na kterém ještě před chvílí seděl, aby ho netlačila kostnatá židle. Teď mu je však pohodlí lhostejné. Z šuplíku vytáhne rodinné album a počne si v něm listovat: “Tady jsme spolu, ty moje selátko, byli u moře, a tady spolu koukáme na televizi, a tady tě jsou dokonce tvoje první narozeniny, Vánoce, táborák... Jako bych tě ještě slyšel.”
Z chlívku se ozývá chrochtání. Mohutná rána rozrazí dveře, dovnitř vtrhnou ostatní a snášejí na stůl své výtvory. Hromady jelítek, jitrničky, klobásky, prostě samé dobroty. Šnek pozvedne jelito a nabídne ho dědkovi.
Ten opatrně kousne a mlaská: “Pěkně jste to zpracovali, skoro jako telecí.”
A už cpe do sebe další sousto a s chutí sleduje, jak se všichni ládují. Když si ale jednoho po druhém spočítá, zjistí, že jim něco schází.
“A kde je vlastně Borek. Kluk jedna ušatá, kde zase lítá, to si ani nepřijde pro jelítko.”
Ostatní zaujatě žerou a nikdo nevěnuje starci pozornost.
“To se za ním bude muset podívat.” podotkne významně a už se chystá vstávat.
“Nikam nechoď hniloto” uklidní ho Šnek. “Až se dovaří, tak přinesem další jeho flákoty.”
“Jo tak on ještě vaří, to ho teda radši rušit nebudu. Ale počkám si, co z něho vyleze, ten kluk má nadání.”

Všichni jsou přecpaní, břicha jak balóny, klátí se k náměstí. Vzadu na dvorku vesele pobíhá prase, zastaví se a líže krev. Hajál mu omylem otevřel dveře, když myslel, že jde na záchod.

Kamera přejíždí otylé mužstvo. Když dojede k opodál stojícímu dědkovi, jakoby se od jeho těla odrazí a jde si sednout do přichystaného autobusu. Nastoupí i ostatní zájezdníci. Všichni se vesele tlemí, panuje spokojená, vyžitá nálada. Autobus startuje a rozjíždí se.
Horác za ním z posledních sil klopýtá a mávaje bílým kapesníkem volá: “Kdybych náhodou v hospodě potkal Borka, tak ho pošlu na vlak.”
“To nemusíš dědo, ten se jen tak neztratí!?” přívětivě opáčí Hajál.
Poslední záběr na dědkovu abstraktní siluetu rozptylující se v západu slunce. Nad ním červánek tvaru selete.
 
 

“Touto povídkou chci vzdát hold názorům velkého satanského myslitele Alexandra Spodného vystupujícího pod jménem Lord of sickness maniacs.”

Motto: “Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”

I.

Každé ráno se pan farář Šmíd modlil ve své kapli. Kleče zbožně, hleděl ke krucifixu a tiše šeptal své modlitby, doufaje, že budou vyslyšeny. Farář Šmíd oslavil nedávno pětašedesát let, a přestože se těšil výbornému zdraví, nezapřel v sobě panický strach ze smrti. Neměl obavy, že by se nedostal do nebe, ale obával se, že by tak mohl dříve opustit svoje “ovečky”, které by, jak se sobecky domníval, bez jeho kázání začaly hřešit a propadly by sodomii.
Když ukončil svou modlitbu, pomalu povstal a uklonil se kříži, zavěšenému na zdi kaple. Pomalu vyšel z kaple ven a jakmile jej ovanul svěží, chladný, večerní vzduch, zahleděl se prosebně k nebi. Chvíli takto tiše postál, a potom se vydal ke “svému” kostelu, aby zkontroloval, zda jsou všechna okna dostatečně uzavřena a dveře pečlivě uzamknuty. Vstoupil proto dovnitř, kostel pečlivě prohlédl a pomalu šel zpět k bočnímu vchodu. Ve chvíli, kdy jej zamykal, vyrušil jej temný hlas, plný vášně a zvláštního tepla.
“Pane faráři, mohl bych s vámi mluvit?” zeptala se postava oděná do dlouhého černého pláště s kápí na hlavě, aby nebylo možné vidět tvář.
“Kdo jsi?” otázal se překvapeně farář Šmíd.
“Jsem tvé lepší já,” odvětila postava.
“Ty... ty jsi bůh?” polkl na sucho farář.
“Ne, já jsem Ďábel,” vyvedl jej z omylu hlas.
Farář Šmíd o krok ustoupil a pravicí nahmatal svůj kříž, jenž mu vždy visel na krku.
“Ten kříž ti nepomůže,” ozval se hlas.
“®e ne?” zvolal farář, strhl kříž z krku a rychle jej přiložil postavě na čelo. Vzápětí ustoupil. “Ty jsi...,” nedořekl, hledě do tváře postavy.
“... žena,” dokončila farářovu myšlenku krásná, černovlasá žena s očima tmavýma jako uhel.
“Ty, že jsi mé lepší já?” vykřikl farář Šmíd. “Vždy» jsi žena a k tomu Ďábel.”
Ďábel se usmál. “Ano, jsem žena,” začal tiše mluvit, “a jsem i tvé lepší já, nebo» tvé učení, tvé modlitby, tvá víra, vše je mylné. Bůh existuje, ale On je tím, kdo dal člověku život se všemi slastmi světskými i duchovními. A co dělají lidé jako ty? Nazvali jste se církví, služebníky Božími, zfanatizovali jste lid, který místo do nebe, vedete svým učením do vlastních náručí, aby jste získali co nejvíce peněz.”
“Nevěřím ti ani slovo,” odpověděl farář Šmíd pevně.
“Proč?” zeptal se Ďábel jízlivě.
“Protože Bůh, náš pán by nikdy nedopustil, aby jeho jméno bylo bráno nadarmo a zneužito.”
Ďábel se po této farářově větě začal hlasitě smát, až se rozezněly kostelní zvony. “Máš pravdu, Bohovi není jedno, když někdo zneužívá jeho jméno. A proto zde taky jsem. Jak jsem již řekl, tvá víra není nic jiného než otupování lidské mysli, aby jste tak získali peníze. A já jsem přišel tomuto vašemu jednání učinit přítrž.”
Farář Šmíd nevěřícně hleděl do ďáblových uhrančivých očí, nevědě, co říci.
“Pane faráři,” přerušil Ďábel mrtvé ticho, “zítra si pro vás přijdu. Nikam neutíkejte, dělal byste si peklo horším než už nyní je. Zbývá vám poslední den života. Věnujte jej světským radovánkám, a» poznáte, co jste ostatním lidem i sobě odpíral a zakazoval. Zítra v osm večer na mě čekejte v kostele. Přijdu si pro vás osobně.”
Farář Šmíd hleděl na Ďábla, který si nasadil na hlavu kápi, otočil se a pomalým krokem odcházel z fary. Když došel k zamčené kovové bráně, nezastavil se a prošel skrz. V té chvíli si farář Šmíd uvědomil, že Ďábel nelhal. Projít skrz železnou bránu dokáže jen sám Ďábel, pomyslel si. Kvapně opustil kostel a utíkal do svého příbytku, aby se zde uklidnil ze svého psychického otřesu.
“To nemůže být pravda, to nemůže být pravda...,” drmolil farář Šmíd donekonečna, drže svou hlavu v dlaních.
Pak zvedl hlavu a zahleděl se na krucifix, visící na protější stěně. Rychle vstal, uchopil jej do ruky a chtěl s ním mrsknout o zem. V poslední chvíli si to rozmyslel.
Ne, pomyslel si, to neudělám. Jestli je vše, co řekl Ďábel, pravda, nemá již cenu nic ničit. Ale co když nemá pravdu a jen se mu podařilo mne oklamat, abych jen začal hřešit, napadlo jej náhle. Musím něco udělat.
Rychle se oblékl do kabátu a vyrazil do noci. Spěšným krokem se vydal do sousední vesnice za svým přítelem farářem Vrbou. Když překonával několikakilometrové pole začalo náhle hustě sněžit a zdvihl se silný vítr, proti kterému se faráři Šmídovi šlo podstatně hůře.
“Mě nezdoláš, ty satanské plémě,” snažil se farář Šmíd překřičet vichr. Když zakřičel slovo “Nezdoláš!” po desáté, vítr i sněžení ustalo.
Na několik minut se vrátil klidný večer a chladný vzduch jako dříve, ale náhle vysvitlo slunce, které svými paprsky pálilo do farářova černého šatu. Faráři Šmídovi vystoupili na čele první kapky potu, které se silnějším a silnějším horkem měnily v úzké potůčky potu, stékající po farářových zádech. Pocítil i sucho v krku. Několikrát na sucho polknul a pak zakřičel: “Má víra je můj nápoj.” Jakmile tuto větu vykřikl po desáté, slunce zhaslo a horký vzduch zchladl.
“Tak mám přece jen pravdu.” řekl si farář Šmíd pro sebe a posilniv se touto myšlenkou přidal do kroku.
 
 

II.

Dvorem se rozlehly údery na vrata od fary.

“Pane faráři,” křičel hlas, “otevřete prosím!”

“Koho to sem jen čerti nesou,” mumlal si pro sebe farář Vrba, když vylézal z teplých přikrývek. Přehodil přes sebe bílý župan, obul si sandále a se svítící baterkou v ruce se vydal ospalým krokem k bráně.

“No, vždy» už jdu,” zvolal farář Vrba, když bouchání na vrata neustávalo.

Pomalu odemknul a škvírou mezi dveřmi se podíval na nečekaného nočního návštěvníka.

“Františku,” řekl farář Vrba překvapeně, “co ty tady? V tuto pozdní hodinu?”

“Musím s tebou, Václave, nutně hovořit,” řekl farář Šmíd zadýchaným hlasem.

“Pojď dál,” pustil jej farář Vrba dovnitř. “Co se stalo?” zeptal se.

“Vše ti řeknu uvnitř,” uchopil farář Šmíd svého přítele pod paží a vedl jej k malému domku vedle kostela.

--------

“To není možné,” řekl farář Vrba, když vyslechl, co se přihodilo jeho příteli, faráři Šmídovi.

“Na vlastní oči jsem viděl, jak prošel skrze bránu.”

“Pak to tedy byl skutečně Ďábel.”

“A proto za tebou, Václave, pospíchám, abych se s tebou poradil.”

Farář Vrba se zamyslel, vstal ze židle a jal se procházeti po svém skromně zařízeném pokoji. Po chvíli se zastavil, prudce se otočil a zamířil ke své knihovně, z které vyjmul starou tlustou knihu.

“To je kniha faráře Bašteckého. Bohumila Bašteckého. Působil zde před stopadesáti lety.” ukázal farář Vrba na starou knihu. “Je zde mnoho rad proti pekelným silám, ale jestli jsou správné, to nikdo neví.”

“Je to asi jediná rada, co mi můžeš nabídnout, viď?” řekl smutně farář Šmíd.

“Bohužel. Ale za zkoušku to stojí.” řekl farář Vrba, tiše se posadil vedle svého přítele a začal pomalu v knize listovat.
 
 

III.

Když se druhého dne farář Šmíd probudil, zprvu nevěděl, kde je. Zanedlouho si však uvědomil, že je u svého přítele faráře Vrby. Pomalu vstal z postele a vyhlédl z okna. Slunce již dávno plnilo svou životodárnou funkci, když si farář Šmíd uvědomil, co jej v tento krásný slunný den čeká. Sám Ďábel. Vyběhl před domek a spatřil faráře Vrbu.

“No, konečně jsi, Františku, vstal,” zvolal farář Vrba.

“Co to děláš, Václave?”

“Hledám nějaké nářadí, abychom vykopali tu jámu,” odvětil farář Vrba.

“To je v pořádku, i já něco doma mám,” řekl farář Šmíd.

“Skutečně? Tak pojedeme k tobě,” rozhodl farář Vrba.

--------

Farář Vrba vypnul motor, vytáhl klíčky ze zapalování a spolu s farářem Šmídem vystoupili z auta.

“Moc času nemáme, tak si pospěšme,” řekl farář Vrba. “Kde máš nářadí?”

“Tam v té kůlně,” ukázal farář Šmíd na starou trouchnivějící chatrč.

“Tak pojďme,” pobídl svého přítele farář Vrba.

--------

“Myslíš, že ta díra bude účinkovat?” obával se farář Šmíd.

“Musí. Farář Bohumil Baštecký ve své knize přece doslova píše: Jest nutné vykopati hluboké díry před všemi vchody do kostela, nebo» v těchto místech si Ďábel bere služebníky Boha, kteří zhřešili. Do děr, takto vykopaných, musí se nalíti Kristova krev a vhodit tělo páně, kteréžto vtáhnou Satana zpět do pekla, aby se již nikdy nevrátil pro toho, kdo takovouto past připravil.”

Farář Šmíd si povzdechl: “Kéž a» má farář Baštecký pravdu.”

“Musíš věřit. Bůh nás ochrání, nebo» jsme jeho věrní služebníci. Ale již dost řečí, pojďme kopat.”
 
 

IV.

Slunce již zapadalo, zvěř se ukládala ke spánku, když oba přátelé dokončili poslední výkop. Poté vykonali modlitbu za spasení svých duší a vydali se rozlévat Kristovu krev a tělo páně do vyhloubených děr.

Úderem osmé hodiny večerní klečeli oba kněží u oltáře a modlili se, když je náhle vyrušilo zvolání Šmídova jména.

“Františku Šmíde!! Vyjděte ven,” slyšeli hlas Ďábla.

Oba na sebe pohlédli. Chvíli bylo ticho, které protínalo štěkání psa pana Kláska, jenž bydlel nedaleko fary. Knězové vstali a pomalým krokem se šourali k hlavnímu vchodu, odkud hlas slyšeli. Otevřeli vrata a hleděli do tmy, v které bylo možné spatřit jen dvě rudě zářící oči.

“Přišel jsem si pro tebe, faráři Šmíde,” promluvila postava.

“Ty ale nejsi ta dívka, která tu včera byla,” řekl farář Šmíd.

“Ale jsem,” ozvala se postava a kněží viděli, jak se červené oči zbarvili do černa a poté opět do červena. “Už mi věříš?” zeptal se Ďábel.

“Ano,” vydechl farář Šmíd.

“Vidím,” pokračoval Ďábel, “že zde nejsi sám. To je farář Vrba, nemýlím-li se...”

“Ano, jsem to já,” vystoupil farář Vrba ze stínu kostelního sloupu.

“Tak to pak zabiji dvě mouchy jednou ranou,” začal se Ďábel smát. “Tebe, faráři Vrbo, jsem si měl odvést pozítří.”

Farář Šmíd se podíval na faráře Vrbu, jenž se hrdě postavil proti Ďáblu a řekl: “Tak si nás tedy vezmi. Pojď.”

Ďábel udělal dva kroky a těsně před vyhloubeným otvorem se zastavil. Kněží nebyli s to poznat, zda si Ďábel vyhloubené díry všiml či ne.

“Vy nevěříte v to, co jsem ti včera, faráři Šmíde, o pekle řekl, že?” řekl Ďábel pomalu.

“Věříme,” zalhal farář Vrba, “ale co naděláme.”

“Nic. Nenaděláte nic,” řekl Ďábel a přistoupil k oběma kněžím, vise nad dírou ve vzduchu. “Mysleli jste, že mne ošálíte, ale já jsem Nejvyšší. Lord temných andělů. Já mohu vše,” řekl Ďábel a spustil pekelný smích.

Oba kněží na nic nečekali a utíkali zpět do kostela, aby se tam schovali. Farář Vrba se ukryl za oltářem, ale vzápětí jej odtam vyháněl farář Šmíd.

“Toto je můj kostel, toto je můj oltář. Jdi pryč!!” vyháněl farář Šmíd na svého přítele.

Zatímco se hádali, Ďábel pomalu k nim kráčel mezi kostelními lavicemi. Přistoupil k nim a hleděl, jak na zemi zápasí o ukryt za oltářem. Pomalu rozpřáhl ruce a svým pláštěm je zakryl. V tu chvíli se na nebi objevila černá mračna, z kterých pršely blesky, z lesů byl slyšet žalostný ryk zvěře, země se začala třást a lidé z okolních vesnic pomateně vybíhali ze svých domovů.

V kostele začaly padat na zem obrazy svatých, sošky, svícny a z pod Ďáblova pláště byl slyšet bolestný řev. Když jeden z blesků udeřil do kostelní věže a zvony se rozezněly, Ďábel zmizel i se svou kořistí. Ustala bouře, zvěř zmlkla a lidé z vesnic bezradně stáli a hleděli směrem ke kostelu. Nikdy se nedověděli, co se v chrámu Božím odehrálo, a nikdy nemohli dosáhnout poznání, že pýcha předchází pád a kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
 
 

Byla opět polovina srpna a Martin se jako obvykle neskutečně nudil. Procházel se rozpálenými ulicemi města a proklínal nepříjemné horké počasí.

Což takhle se jít schladit někam k vodě, napadlo jej. Při této myšlence se zachvěl vzrušením, když si vzpomněl na příhodu z minulého roku. Vzápětí však tuto myšlenku zavrhl. Koupaliště ve městě bylo letos z technických důvodů zavřeno a k řece bylo přece jen daleko.

Nevadí, mávl rukou, půjde tedy aspoň do parku. Sedne si do trávy ve stínu stromů a bude odpočívat.

Fajn, řekl si a zamířil k parku.

Jak se rozhodl, tak učinil. Lehl si ve stínu stoleté lípy. V parku bylo příjemně a vanul zde mírný větřík. Zavřel oči a zanedlouho začal podřimovat…

Z odpočinku jej ale po chvíli vyrušil starý časopis, který se mu přilepil k obličeji. Martin se zprvu lekl, posléze se však uklidnil, když si všiml, že kromě něj tu nikdo cizí není. To asi vánek způsobil, že časopis odněkud doletěl až k jeho obličeji.

Martina časopis zaujal. Četl rád, a to zejména pornografické časopisy a rasistické fanziny. Tento plátek sice nebyl ani jedno z toho, přesto uvnitř našel pár fotografií nahých žen a článek o jakési skinheadské akci proti Romům.

Co jej však pobouřilo, byla poslední strana. Stálo na ní:

Jak z toho ven.

®ivot s nadhledem mladých Evropanů

Tabák – Chceš bejt nezávislej, vodvázanej a uznávanej? Stačí denně vytáhnout o 20 čvaňháků míň nebo nekouřit vůbec.

Stres – Nenech se zrušit životníma problémama. Radši nech pomalu vyprchat bubliny, aby láhev nevybuchla.

Mezilidské vztahy – Hoď řeč s lidma! Používej pusu na konečně správnou věc.

Sex – Dělej to, ale nenech se tím voddělat.

Sport – ®ivot je sport! Jdi do toho!

Drogy – Jsou tu. Dostanou-li tě, víš, jak s tebou zamávaj? Máš jinou možnost. Když chceš vopravdovej vodvaz, zkus bungee jumping!

Alkohol – Dvě: mírnej vodvaz. Šest: šavlovej tanec.

Tolerance, rasismus – Vidíš ňáký rozdíly! Tak mi je ukaž! Jsou jen v tvý hlavě!

Co je tohle za blbost, pomyslel si a znechuceně časopis zmačkal a odhodil. Za prvé jej znechutilo, jak nespisovně je to napsáno, a za druhé jej znechutil samotný obsah.

Co má tohle znamenat? To mají být dobře míněné rady nebo co? Jak být správným mladým Evropanem? Zbavit se všech zlozvyků a návyků, být vzorným mladým občanem, bavit se s lidma, o které by sis normálně neopřel kolo, trpět tu barevnou chamraď a ještě ji tolerovat, potlačit všechno zlé, co se v tobě skrývá?

NIKDY! NIKDY! NIKDY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Martin vstal a začal zuřivě běhat po parku.

Blbost!, křičel a byl celý rudý zlostí. Blbost! Blbost!
 
 

O několik hodin později spokojeně uléhal do postele.

Tak, co jsem to vlastně dneska všechno stihl, přemýšlel.

Takže, vezmu to pěkně popořádku. Nejdřív mrtvý negr, potom to znásilnění, přepadení trafiky, vypálení cikánského brlohu, naříznutá guma u bungee jumpingu… To vůbec nezní špatně! Ještě mu zbývá se zítra pořádně ožrat, zhulit, nastřelit se perníkem a dát do huby tomu “inteligentovi”, co píše tyhle sračky.

To je zase moje představa mladého Evropana, pomyslel si a spokojeně usnul.
 
 
 
 

ROZHOVOR:

TEĎ JE ŘADA NA MNĚ!

Rozhovor se šéfredaktorem HORÁCE, Bernardem Brunem.

Nápad udělat tento rozhovor se mi zrodil v hlavě poté, co na začátku roku 2000 vyšlo překvapivě nové, již šesté číslo HORÁCE. Rozhodl jsem se vyzpovídat osobu nejpovolanější, nového šéfredaktora, ale jinak člověka, který se motá kolem tohoto sborníku a hlavně do něj připívá již od jeho počátků.

Když jsem vkročil do proslulé brněnské putyky “U schodů”, Bernard konzumoval své druhé pivo a radostně mě přivítal. Konalo se první překvapení večera – místo zarostlého, nevrlého psychopata mě čekal příjemný, upravený mladý muž, na němž bylo zjevně vidět, že mu pivo příliš nechutná…

Abych se přiznal, šesté číslo HORÁCE mně téměř vyrazilo dech. Změna šéfredaktora, návrat k počátkům a fakt, že HORÁC vůbec vyšel… Můžeš to všechno nějak vysvětlit?

Já v tom nevidím zase nějaké překvapení, vidím v tom spíš přirozený vývoj. HORÁC prostě zásluhou předchozího šéfredaktora (Jana Studeného – pozn. red.) příliš “vyměkl”. Ze zlého literárního sborníku se stal hodný literární sborník, což by nebylo nic špatného, kdyby poslední čísla HORÁCE nevyznívala tak trochu do ztracena. HORÁC sice nikdy nebyl určený pro široký okruh lidí, ale poslední číslo už zase neviděl téměř nikdo. Není pravda, že by nás HORÁC přestal bavit, ovšem v minulém roce se odehrálo několik závažných skutečností, které ovlivnily vydávání HORÁCE…

Ke změně šéfredaktora ti řeknu asi tolik, že u vzniku HORÁCE stál Jan Studený a já. Jsme jediní dva lidé, kteří mají právo vést tento plátek. Jan už má své období za sebou, tudíž je logicky řada na mě. To, že ti šesté číslo připadá jako návrat k počátkům, je pro mě obrovskou poklonou, nebo» já osobně považuji první číslo HORÁCE za nejvydařenější, i když si stojím i za následujícími čísly. Podle mě ještě nenastal ten správný čas k tomu, aby se HORÁC ubíral takovým směrem, jak se tomu stalo v předposledním, pátém čísle. Nové číslo je hodně ponuré a temné a myslím, že potěší všechny, kteří se s HORÁCEM již setkali, a znejistí toho, komu se dostane HORÁC do rukou poprvé. Pokud umíš naslouchat mezi větami, zjistíš, že jsem ti odpověděl i na třetí část tvé otázky…

Zmínil ses o jistých závažných skutečnostech, které ovlivnily vydávání HORÁCE. Zasvěcení něco tuší, ostatním jsou tvoje slova poněkud vzdálená. Mohl bys tyto skutečnosti blíže vysvětlit?

Nezlob se, ale tohle je jediná věc, o které se v tuto ani v jinou chvíli nemíním bavit. Myslím, že na HORÁCOVI by měl být zajímavý především jeho obsah a ne nějaké skutečnosti, které se dějí okolo. Podle mého názoru bohatě stačila poznámka uveřejněná J. A. Kristiánem v závěru předposledního čísla HORÁCE. Po podrobnostech nikomu nic není. Kromě toho si myslím, že tvůj plátek není bulvár, nebo se snad mýlím?

Nemýlíš. Ovšem je možné, že se dostane do rukou třeba poněkud jednodušším čtenářům nebo ženám a ty, jak známo, zajímají různé senzace a drby…

Víš, co si myslím? ®e bys to neměl přehánět a dávat přečíst takovým lidem, nebo tě začnou kritizovat a ty ve snaze jim vyhovět začneš dělat úplně něco jiného, než jsi měl původně v úmyslu. Věř mi. Vím, o čem mluvím…

Tak se mi zdá, že z tebe odpověď na tuto otázku nedostanu, zamířím tedy jinam. V předmluvě nového čísla jsi napsal, že odmítáš, aby byl HORÁC spojován s pornografií apod. V některých z minulých čísel (jedná se o č.1, 2 a 3) se ale určité náznaky objevily…

Tuším, kam míříš. Jenže bohužel i takové věci patří k životu. Když si ale všechny příspěvky, které máš na mysli, pozorně přečteš (Provaz, Křečáky, Generation Next), zjistíš, že zmíněné sexuální scény nebo narážky nejsou vůbec důležité, že tam jde úplně o něco jiného. Důležité je, že HORÁC se nikdy nesnížil k prachsprosté pornografii, na to jsou tady jiné EXTÁZE, STRIPY a VOČI…

Co se týče šestého čísla HORÁCE, to je přesně naše představa, jakým směrem by se měl HORÁC do budoucna ubírat.

Kdo v současné době tvoří redakci HORÁCE?

Jsou to František Zedníček, Jan Hamerník, Heinrich Melcher, Josef Antonín Kristián a Jan Studený…

V předposledním čísle jsem se ale dočetl, že umřel…

Opravdu? Četl jsi v novém HORÁCOVI povídku “Antikrist”?

Ano… Ale nechápu, jak s tím tato protiotázka souvisí...

Zemřel snad Filip Březina?

Nevím. Asi ano.

Vidíš – nezemřel. Je vidět, že jsi nic nepochopil…

Přiznám se, že je občas těžší něčemu správně porozumět… Kdo je Ferdinand Fabler?

Nová posila. Líbí se ti “Moje soukromá apokalypsa”?

Není špatná. Jeho styl psaní je mi ovšem povědomý…

Poslední větu jsem naštěstí přeslechl. Myslím, že bude dobrým autorem…

Kdo je Martin Chudák? Závěrečný bonus je opravdu hodně netypický…

Dobré, ne? Je to taková legrácka na závěr. Ale Martin už přispívat nebude, nemá zájem.

Kdo jsou lidé, kterým HORÁC děkuje v závěru prvního čísla? Přiznám se, že některá jména jsou mi celkem povědomá.

Jsou to takové nuly. Buď zkrachovalí spisovatelé nebo jména, která nám nějak utkvěla v paměti. Ani pořádně nevíme, koho si pod těmito jmény máme představit.

Podle čeho nebo koho dostal název váš sborník?

Na tuto otázku mi však už Bernard neodpověděl. Místo toho se zasněně zahleděl k baru a zcela nelogicky se mě zeptal:”Dáme panacha?”

Zpracoval: Š Alexandr Plodný, 2000.
 
 

Mladý “satanista” Alexandr Spodný nezemřel právě klidnou smrtí. Po úderu lorda Ángryho upadl na zem a již se neprobudil.

“Byl to špatný člověk,” prohlásil o něm kde kdo. “Nevím, jestli nám bude chybět. Takovouto smrt jsme mohli čekat.”

Jenomže smrtí nic nekončí...

Bohudík...

“... a proto se za zbožnost odsuzuje k pobytu v Ráji, kde bude doceněno jeho zhnilé bezhříšnosti.”

Předseda Posledního soudu se odmlčel.

“Co tam máme dále?” zeptal se, nahlížeje do jednoho obzvláš» tenkého spisu. “Ano. Číslo 666, Spodný Alexandr, brněnský flákač a invalida. Tak tento případ je, pánové, naprosto jasný. Již číslo napovídá, že jde o vlezprdelku a přicmrndávače a nám nezbývá, než ho poslat hezky rychle rovnou do nebe. Bůh ví, co s ním udělá.”

“Ne! To nejde! Co je to za pičovinu...?” kroutil Alexandr palci. “Já patřím do pekla.”

“Z čeho tak soudíte?”

“Vždy jsem byl proti Bohu. Tfujtajxl (odplivl si) Dvacet čtyři let jsem uctíval Mistra! Ježíš neexistuje!!”

“Je mi líto, ale to vás neomlouvá.”

“Jak to že ne? Zřekl jsem se biologického otce, protože Mistr je můj pravý otec.”

“Tak to se mýlíte. Všiml jste si někdy znamení, které jste měl na zápěstí pravé ruky?”

“Jistě. A kdybyste je pospojoval čarami, tak vám vyjde...”

“... kříž... Tfujtajxl!!!” odplivl si Alexandr Spodný.

“Ano. KŘÍ®!!!” Signum deum. Jasný důkaz, že patříte Bohu.”

“Co je to za blbost? Vždy jsem páchal hříchy. Celý život jsem uctíval Mistra, poslouchal Burzum a kousal do drnů. Všichni mi pečlivě naslouchali.”

“Milý pane, nikdy jste si nevšiml, že se vám ostatní smáli. Nikoli ďábel, ale sám Bůh (v tomto místě si Alexandr znovu odplivl) mluvil vašimi ústy, aby vás oklamal. A vy jste se oklamat DAL!!!”

“Ale to jsem nemohl tušit. Vše, co jsem dělal, dělal jsem se zlým úmyslem.”

“Ale špatný skutek jste nevykonal žádný...”

“A to nebyl špatný skutek, když jsem tenkrát...” (Musím se přiznat, že v této chvíli jsem moc dobře neposlouchal. Bylo to něco o nějaké kapličce... To by mi John dal...)

“Vždy» jste nic neudělal... Vše udělali vaši kumpáni. A jak jste skončil vy?!”

“To ne!!! To je hrůza!! Mistře!!!” zvolal Alexandr.

“Jak se opovažujete volat velkého Sejtna!?! Raději nám povězte o svém dalším “špatném” skutku.”

“Já nevím, třeba to, jak...” (něco o rozbitém půllitru)

“Vždy» jste jej pak zaplatil,” rozesmál se předseda.

“Tak třeba to, jak...” (když domluvil, nastalo trapné ticho, nebo» tak stupidní výmluvu nemohl nikdo jiný než Alexandr vymyslet)

“Mistře! Přece mě nedáš těm černým sviním!!!”

“Ale dá! Takové odpady... Vlezprdelky...”

“Ježka... Ježka jsem vzal domů a nedával mu jíst.”

“Tak to byste se divil. Ze zbytků vašeho jídla měl hody. Myslel jste, že nemohl utéct, ale naopak, v koutu vašeho pokoje si udělal hnízdečko, kam si přivedl ježici a měli malé ježky!!!”

“Ne!!!” otřásl se Alexandr a vyzvracel se.

“Doufám tedy, že vám těch několik příkladů stačilo, abyste pochopil, kam patříte. Máte snad ještě něco, co byste chtěl uvést na svou obhajobu?”

Alexandr byl na okraji, ba již za okrajem svého zhroucení. Třásl se (mnohem více než obvykle po příchodu do restaurace) a pak pozvedl ruce a zakřičel: Ježíši Kriste!”

“Slyšíte?” otázal se předseda Posledního soudu a vítězoslavně se rozhlédl po ostatních. “Teď konečně promluvil, jak se na zbožného člověka sluší a patří.”
 
 

Tento příběh byl přepracován dle Studeného “Posledního soudu”, abych potvrdil, že poslední soud je skutečně spravedlivý a dobrý i špatný člověk se jej nemusí bát, nebo» zlo je vždy potrestáno a dobro odměněno. Ave Satan a Amen.
 
 

Není tajemstvím, že v minulých měsících se několikrát obrátil na různá česká nakladatelství Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky s dotazem, cože je to ta ufonština. Zjistili jsme, že se jedná o dialekt skupiny lidí sdružující se kolem nechvalně proslulého brněnského výpitka Petra “Ufona” Ptáčka. Našemu zvláštnímu zpravodaji se podařilo proniknout mezi tato individua a získat jejich základní slovní zásobu. V následujících číslech HNIDOPICHU vám přineseme kompletní “Ufonsko-český slovník”.