Hezká vzpomínka

Je 1. února a venku jsou 4 stupně nad nulou. Tohleto snad není ani zima. Skončili jsme zkoušku s kapelou a mě čeká ještě 60km autem domů. Je něco okolo půl desáté večer a říkám si, že když trochu dupnu na plyn, tak za tři čtvrtě hoďky jsem doma. Jen si ještě vezmu věci z práce a už abych jel…
Chvilku se proplétám městem a během několika minut už si to štráduju do Plané. Je příjemná noc a já se těším na vanu a teplou postel. No, a taky na ledničku. Heh, to bude můj dnešní jedinej sex. Bílej sex…
Je příjemná noc. Mohl bych říct „zimní noc“, ale to by muselo bejt asi kapku jiné počasí. Docela tý starý služební šlupce dávám pod ocas, ale vesnice mě dost zdržujou. Zase nemám chuť mít na nástěnce přišpendlenou pěknou fotku za 5.000,- a k tomu 7 bodů. Heh, to opravdu ne. Nejsem zase takovej pirát silnic.
Jo, cesta docela ubíhá a já jsem v příjemném rozpoložení. Venku svítí měsíc a já si říkám, jaká je pěkná noc.
Přerušovaná čára se míhá před očima a já přemýšlím o různých asi zajímavých, ale možná i nezajímavých věcech. Vždycky na něco myslím. Z 90ti procent asi na muziku (která samozřejmě zahrnuje i ženy) a ten zbytek je o ostatních věcech. A jelikož nemám na ostatní věci čas, tak myslím jen na muziku a na ženy.
Začíná se však ve mně probouzet jakýsi pocit. Zvláštní pocit. Jakoby se ve mně protahovala divoká šelma. Ten měsíc mě snad láká? Tak krásná světlá noc. Měsíc svítí natolik, že ozařuje celý kraj. Z větráků na mě fouká teplý proud vzduchu a já mám pocit, jakoby byla teplá, letní noc. Někde zastavit a jít. Jít kamkoliv. Vydat se na noční výlet. Tak jako jsme dříve chodili s naší zpěvačkou na různé túry a noční výlety. Prostě jsme se o půl noci sebrali a šli. Šli do lesa. Jen spacák, termosku s čajem, nějaký upgrade (RUM, slivovice, kdyby čaj nebyl dost horký) a nějakého toho buřta na oheň.
Je docela sranda v noci běhat s baterkou po lese a shánět dříví na oheň. Mou představu o takové letní noci však přeci jenom přeruší pohled na neroztáté zbytky sněhu, které se válejí v pangejtech a všude kolem. Ale na druhou stranu jak na ně měsíc svítí, odrážejí jeho světlo a já mám dojem, skoro jakoby svítalo.
Projel jsem Stříbrem. Hmm, domů to mám ještě 26km, ale to už je kousek. Ještě projedu serpentýny za Černošínem a jsem doma.
Heh, vzpomněl jsem si na svou lásku… Zastesklo se mi. Je mi smutno. Ale vím, že ji brzy zase uvidím. Těším se na ní. A dal byl teď hodně, abych mohl být s ní a jen tak se přitulit a usnout za příjemného šimrání ve vlasech. Chtěl bych jí toho tolik říct. Ale je daleko. Neslyší mě. Možná na mě právě taky myslí.
Myslím na její úsměv a příjemný veselý hlas. Na vlahý vánek jež se jí prohání v jejích dlouhých vlasech. Kouká na mě svýma veselýma očima a já se chystám jí políbit… Ale je to jen představa. Teď nemohu myslet na takové věci. Musím dávat pozor na cestu.
Ten měsíc mě stále dostává víc a víc. Noc se zdá být neodolatelná. To volání. To její volání...
Všiml jsem si, že dnes ani nepoužívám dálková světla. Je tak pěkně vidět, že se bez nich obejdu. Aspoň nemusím pořád přepínat, když proti jede auto. Napadlo mě, co kdybych vypnul světla a jel chvíli bez nich? Užíval bych si noc plnými doušky. Tak krásná noc. Néé, nejsem sebevrah. Za chvíli jsou ty zatracený serpentýny a musím jet opatrně. Hlavou se mi stále zmítá myšlenka na mou lásku. Já vím, asi vám to zní lacině, ale musím to tak říct. Při tak krásné noci nejde myslet na nic jiného, než na ni.
Trochu jsem se zasnil…
Sakra, serpentýny. No, vjel jsem do nich trochu rychle, ale dalo se to zvládnout. Leží v hlubokém údolí Kosího potoka. Je tu moc krásně a mám to tu rád. Trochu se setmělo, ale na kopci bude zase krásné světlo a domů už pak jen kousek. Auta žádná nejezdí, tak je to pohoda. Prokličkoval jsem ostrými zákrutami nejdříve dolů a pak zase do pořádného kopce nahoru. No, moc se tý starý šunce do toho kopce nechce, ale zvládne to…
Vyjel jsem nahoru a minul okraj lesa. Měsíc znovu rozzářil krajinu a potěšil mé očko…
Je opravdu krásná noc.
Zase to volání… Láká mě to. Říkám si, tady je dlouhá rovina, co kdybych nakonec přeci jenom vypnul světla. Jenom na chvilku, co to udělá…
Cvak… silnice potemněla, ale já vidím všechno. Nepotřebuji žádná světla, měsíc vše osvítí a mě se jede fajn. Je tu opravdu dlouhá rovina a dobrý rozhled, takže pokud pojede auto, včas ho uvidím a zase rozsvítím. A k tomu jedu docela pomalu, takže žádnej problém.
Jenže to volání. Sakra, to mám v sobě nějaké zvíře nebo co?
Nevím, ale je mi fajn. Kochám se noční krajinou a rozptýlen jejím kouzlem si ani nevšimnu, že na tachometru mám skoro 120km/h... a klidně si to štráduju bez světel.
Pár myšlenek na svou lásku… na její hřejivé objetí a pohlazení. Pěkně na krku, tam je mi to moc příjemný.
Sakra, nějak jsem se zasnil.
„Probuď se!“
Dobrý, jsem zpět v realitě. Venku ubíhá krajina ve stotřicítce a bez světel. Myslím na svou nejmilejší a najednou jako bych ji spatřil. Stojí přímo přede mnou na silnici…
„…..ksakru uskoč, vždyť tě srazím!!!“
Snad se zastavil čas. Jedna desetina vteřiny je jako jedna minuta. Všechno jako by stálo a jen mé myšlenky se honí hlavou jako vlna tsunami. Ruce a nohy se zastavily s časem, jen mé oči vnímají vše normálně.
Nemohl jsem nic dělat.
Nepohnul jsem se ani o píď a to auto se pomalu, ale jistě řítilo na ni. Ona ale neustoupila. Jen se na mě dívala a usmívala se. Asi jsem pochopil. Auto už bylo skoro u ní a já se na ní usmál taky. V koutku oka jsem zahlédl jakýsi záblesk. Zacílil jsem tím směrem svůj zrak, ale nic jsem neviděl. Když jsem se podíval zpátky, ona už tam nebyla…
Čas se znovu rozb…
…prááááááááááásk…
...rána a kraťoučká bolest. Něco jako když vás píchne vosa. Nic víc, nic míň…
Vlastně jsem snad ani skoro nic...

………uf, byl to jen sen. Jen se trochu rozkoukám a zorientuju se…
Doprčic, co se to děje?
Stojím tu na silnici uprostřed noci a jsem nahý… Měsíc jasně svítí a na to, že je únor, mi není ani zima. Není mi nijak. Jako bych nic necítil.
Pousměju se a na chvílí se rozptýlím tou krásnou nocí. Ale co to je za zvuk? Slyším nějaké syčení. Ohlédnu se a vidím auto, které má předek naštosovaný na mohutném smrku skoro v pravouhlé zatáčce.
Sakra, kdo to mohl napálit takovou rychlostí v takovém místě? To musel být snad jen idiot. A hele, to auto je mi povědomé…
O-ou… v tom autě někdo je… musím rychle zavolat pomoc…
Ale nemám u sebe telefon. Což mě vrací zpátky do reality a přivádí na otázku, proč tu vlastně stojím, a k tomu nahý?
Místo jsem poznal. Jsem kousek před Planou. To je ale jedno, teď musím zjistit, jestli ten v tom autě je živej.
Přiženu se ke dveřím a v tom se zarazím. Měsíc velice důkladně svítí na toho nešťastníka. Je to někdo, koho velice dobře znám. Znám ho od narození. Znám ho tak důkladně jako nikdo jiný. Znám jeho tvář i každý kousek jeho těla, o kterém si momentálně nejsem jist, zda je ještě v celku.
Musela to být velká rychlost. Motor je naštosovanej snad až do zadního kufru. Ale co ten nešťastník? Jsem si naprosto jist, že je mrtvý. Kdyby nebyl, tak tu nestojím nahý uprostřed noci kdesi kousek od domova.
Projelo mnou pár myšlenek a vzpomínek. Vzpomněl jsem si na ten sen. No, teď už spíš nebudu říkat sen. Řítil jsem se přímo na svou nejmilejší v pořádné rychlosti… to nebyla ona, to byl ten mohutnej smrk, který se nedobrovolně stal součástí tý starý služební šlupky, které se už nedá říkat auto.
Já vůl jel bez světel. To ten měsíc. Za všechno může on.
Svítil na ten smrk a ošálil mě.
Nebo to byla ona? Počkat, teď si vzpomínám. To ten záblesk, jo, to je ono.
Čekala tu na mě.
Věděla to a tak tu čekala. Svou kosu ostře nabroušenou, nablejskanou a vždy tam, kde je jí potřeba.
Byl to jen poslední okamžik. Poslední hezký okamžik. Tak takhle to je? Smysly se stanou rychlé jako myšlenka v okamžiku, který je poslední. Vidíš to, co bys naposledy vidět chtěl. Zůstane ti jen poslední hezká vzpomínka na život…