Jak blázni návod na štěstí hledali

Seděli jsme tak všichni ve společenské místnosti Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích. Nemůžu si na tento ústav jakkoli stěžovat, teplé jídlo tři krát denně, neprší sem, v létě teplo, v zimě zima. Jako obvykle sem si četl. David Lodge, Hostující profesoři, dobrá kniha. Sestřička Jahelová byla mrzutá a pan doktor Švanda byl naštvaný. Prý kvůli penězům (jak jinak), neboť jeho daňový poradce utekl na subtropický ostrov právě s jeho penězi. (Abychom byli přesní, s penězi pana doktora Švandy by vám na útěku benzín stačil leda tak k francouzským hranicím, a i tam ani ne). Jahelová byla mrzutá, protože se blížil Valentýn. Snažil jsem se zavtipkovat a řekl jsem jí, aby radši slavila Velikonoce, páč to jsou svátky zmrtvýchvstání. Nechápu proč se pak tak naštvala. Nicméně většina lidí v našem ústavu byla nějakým způsobem podrážděna. Kuchařkám už dokonce přestala chutnat ta zvláštní blíže nespecifikovatelná lihovina nasládlého zápachu a silných (bezesporu dezinfekčních) účinků. (V případě nouze jste mohli tuto lihovinu použít jako poslední možnost při deratizaci továren od mravenců farao, tedy pokud jste byli ochotni přestoupit asi čtyři zákony Evropské unie o biologické a chemické ochraně obyvatelstva). Vlastně po poslední intifádě, kdy se několik medikamentů nedopatřením dostalo kuchařkám do lihovin (zasvěcení se usmívají, nezasvěcení mají smůlu), přestaly kuchařky pít úplně. Bohužel tak jako všechno, měla i abstinence našich kuchařek své záporné stránky, zkuste si vařit třeba jídlo ve školní jídelně střízliví. Věřte mi, nejde to. Jedna z kuchařek se chtěla utopit v guláši a druhá se oběsila na naběračce. Vzhledem ke konzistenci guláše či velikosti naběračky to šlo hodně pomalu. (A to jste neslyšeli o té, co vlezla do 150 litrového papiňáku a chtěla to ze sebe vyvařit. Kuchyně se stávala bez etanolu stále nebezpečnějším a zlověstnějším místem. Kdyby o ní veděla policie, tak by tam strážníky posílala minimálně po dvou a na koních). Všichni byli podráždění jak vosy, když jim zapálíte úl benzínem. (Taky jsme to jednou zkoušeli, výbuch jako kráva, ale vosy zůstaly. Musíte tam nalít více jak 70ti procentní lih a pak ho zapálit. Sice jsme se pak vos nezbavili, ale hořící letící vosa na večerní obloze je strašlivě romantická (a taky za chvilku mrtvá)). A právě něco podobného jsme museli my, chovanci Bohnické léčebny, provést. Jen musíme vymyslet něco jiného než lih a sirky. Snažil jsem si vzpomenout, co dokáže lidi udělat opavdu šťastným. Přemýšlel jsem velmi dlouho a velmi bolestně jsem odhadoval naše možnosti. Bohužel nemáme dost financí abychom celému personálu objednali dvoutýdenní dovolenou na Kiribati, ani na tolik alkoholu, kolik by odrovnalo i řidiče naší sanitky. (Velká část personálu čelí cvokárně s lihovou tváří). Můj další plán spočíval ve velkém množství THC. Bohužel místní dodavatel, Šilhavej Pepe, dokázal poskytnout materiál sotva pro tři, čtyři lidi, což k provedení mého úžasně narkotizačního plánu nestačilo..Bylo to ke zcvoknutí. ale to se v blázinci často stává, že se zblázníte. Ležel jsem a vzpoměl jsem si na jednu knihu co byla v knihovně pana doktora Švandy, Ostrov pokladů. Ani jsem té myšlence nevěnoval pozornost, spíš jsem přemýšlel jak ostatní donutit k tomu aby byli štastni použitím omamných nebo psychotropních látek. Nicméně mě vzpomínka na Ostrov Pokladů mě po ránu praštila do hlavy úderností olověného zavaží obaleného v plátku citrónu. Celý den jsem pak byl zaneprázděn nezvyknou činností. Ani nevíte kolik mi dalo práce, aby sestřička Jahelová nepoznala co dělám. Někdy si říkám, že jediný rozdíl mezi ní a inkvizicí svatou jsou odlišné výslechové metody. Pokud by Stalin používal místo KNVD sestřičku Jahelovou, byl by považován za mnohem většího tyrana než je. Nicméně vše již bylo připraveno a past byla nastražena s destruktivní přesností. Jen jsem se modlil, aby to nedopadlo jako s těma vosama, hořící vosy na noční obloze jsou sice velmi romantické (a skoro mrtvé), ale jakmile tento světélkující hmyz letěl směrem k nám romantiku velmi brzy vystřídala panika. Nejtěžší bylo vymyslet jak na sestřičku Jahelovou. Dalšího dne jsem přišel mezi cvoky a začal šířit klepy o tom, že v pod blázincem je zakopán poklad. Jahelová, která už pár měsíců toužila po zájedu do Keňy po tom skočila jak moucha na lep. Chodila po dvoře se dvěma železným proutky a lamentovala pokaždé když jeden z nich sjel k zemi v místě, kde měl být poklad zakopán. Označila tak asi polovinu areálu a tři koše na psí extrementy. Jen co se to pan doktor Švanda dozvěděl, už tu pobíhali po areálu psychiatrické léčebny blázni dva. Pak při jedné vycházce areálem, jsem zakopal krabičku Thorazinu a dvacet tři korun v drobných pod strom v parku. Vše už bylo jen pouhou otázkou času. Pohihňával jsem a po očku pozoroval, kde zrovna Jahelová a Švanda horečně kopou. Kdybyste viděli tu radost, která se jim zračila ve tvářích, ty zářící oči, když kopali a kopali. (A ty sprosté nadávky, když nic nenašli). V tomto duchu jsem čekal dál na den, kdy konečně najdou naši ošetřující své štěstí. Asi o týden horečného kopaní později našla sestřička Jahelová, pan doktor Švanda a jedna kuchařka co se jmenovala Bětka, krabičku Thorazinu, zmíněných dvacet tři korun, použitý prezervativ a desku z Finančního úřadu pro Prahu 1. (Neptejte se jak se tam dostala, je to dlouhý a šílený příběh, obsahující psa baskervillského, kýbl zmrzliny a rozbitou ledničku). Ani si nedokážete představit ten maglajs, Jahelová křičela na Švandu, že to tam nastražil on, protože nikdo další nemá klíče od lékárny, Švanda křičel na Jahelovou že lékárna je věčně otevřená, páč se dávno ten klíč ztratil a kuchařka byla tak smutná, že se šla opít pražskou starorežnou. Divili byste se, ale pak to bylo zase v našem malém milém blázinci zas jak obvykle, pacienti utíkali, sestřičky je chytaly, páni doktoři nic nedělali a kuchařky chlastaly. Všichni byli štěstím tak bez sebe, že nadávali a lamentovali, křičeli a vyhrožovali, zuřili a bouchali. Jen já se na to všechno tady koukám a vidím, že jim vlastně nic nechybí. Pro všechny to jejich štěstí leželo všude kolem. Tedy ovšem až na Bětku, pro mi leželo štěstí pod stolem té nejbližší hospody...