Hra s bohy

Sluneční světlo dopadalo na ramena mladého tmavovlasého muže, sedícího za stolem mezi vysokými sloupy, bílými jako čerstvý zimní sníh. Paprsky lemovaly dokonalé obrysy jeho těla, nádhernější než by vůbec kdy který smrtelník mohl mít. Čelo měl zamyšleně svraštělé a jeho oči se upíraly do jediného bodu před sebou. Sloupy kolem něj ohraničovaly dlouhý obdélníkový prostor, nacházející se uprostřed kvetoucí zahrady. Vzrostlé stromy zastiňovaly kamennou lavičku stojící vedle jezírka, jehož hladinu čeřil jemný vánek. Vzduch byl prosycen vůní léta.
Konečně se muž pohnul. Natáhl ruku před sebe a chvíli ji nechal volně viset nad stolem, jakoby se rozmýšlel, co chtěl udělat. Masivní kamennou desku pokrývala vysoká vrstva zvláštní rezavě hnědé hmoty, vytvarované do podoby zmenšeného světa, lépe řečeno – ostrova. Daly se rozeznat ostré vrcholky hor i opevněná města, připomínající jen nepatrné tečky. Při bližším zkoumání by však každý rozeznal kamenné domy vytvarované s nadlidskou precizností. A pokud by byl člověku poskytnut dar božského vidění, spatřil by jednotlivé postavy pohybující se jako živé. Ne – ony byly živé.
Muž se dotkl prstem úbočí hory a v té chvíli z toho místa začal tryskat pramen. Hnědá tekutina stékala dolů do údolí, kde se spojila s ostatními v úzkou řeku, stále nabírající na intenzitě.
Spokojeně se opřel do svého křesla a opět se jal pozorovat místo, které ho tak zajímalo i předtím. Za jeho zády byla do země zabudována malá čtvercová nádržka, naplněná až po okraj průzračnou vodou, vlnící se při každém záchvěvu větru jako tekuté stříbro.
Náhle se na hladině vytvořily kruhy. Voda začala bublat. Muž se ani nepohnul. Z nádrže se vynořila hlava. Zlaté vlasy se zaleskly v záři slunce, kupodivu však na nich nebyla znát ani kapička vody.
Žena vykročila ven na kamenné dlaždice. Usmála se na mladíka, ten ji však ignoroval. Byla oděna v úzce přiléhající róbě z bílé poloprůsvitné látky. Zlaté lokny jí spadaly až po pas a rámovaly jemně tvarovaný obličej s uličnickým nosem.
Přikročila k mladíkovi, objala ho zezadu a zajela mu prsty pod košili. Mazlivě se k němu přitulila. „Už zase sedíš nad tím svým světem, Artriyi?“ Políbila ho do vlasů. „Jakže se vlastně jmenuje?“
„Syderie,“ odpověděl Artriy, aniž by jí věnoval jediný pohled.
„A určitě pořád sleduješ toho svého Eriborda...“
„Erworth, jmenuje se Erworth,“ opravil ji Artriy důrazně. „Mám práci, Elifer. Jdi pryč.“
Dívka se vzpurně postavila. „V poslední době máš jen samou „práci“! To ti nevadí, že jsem sama?“ Kráčela ladně kolem stolu a přitom nehty přejížděla po okraji Syderie.
Artriy visel ostražitě na každém jejím pohybu.
„Pořád na tebe čekám a ty tady celé dny vysedáváš, aniž bys za mnou přišel. Kdyby jsi aspoň stvořil něco krásného, dokonalého, něco na co by byla radost pohledět!“ Pohladila nejvyšší vrcholek hory, aby ho ještě víc vydráždila. „A přitom jsi začínal tak slibně. Ti draci, které jsi stvořil jako první, byli úžasní. Jenže potom?“ pohrdavě mlaskla. „Vznešený národ, uznávám, měl něco do sebe. Ale lidé? A zvlášť ten tvůj kdovíjaksejmenuje - vůbec nechápu, co na něm vidíš.“ Sklonila se nad Syderií a natáhla ruku.
„Elifer!“ Artriy bleskově vyskočil a chytil ji za zápěstí.
Zasmála se. „To ti vážně tak záleží na té lůze? Vůbec se nechováš jako bůh, Artriyi! Vysedáváš tu celá desetiletí, aniž bys odvrátil zrak. Nezdá se ti, že se stáváš jedním z nich? Jedním z těch... lidí?“
„Lidé mají mnohem větší, potenciál než si myslíš,“ řekl a pustil ji. „Nejsou sice silní, ale mají odhodlání a vůli konat! Podívej se na to, co jsem stvořil!“ Mávl rukou nad deskou, až se vrcholky stromů zachvěly. „Jednou budou ovládat téměř celou Syderii. Mám s nimi ještě velké plány. Projdou si věky temna, během kterých se zocelí a potom vyjedou do boje, aby ukázali svou sílu.“
„Vážně si myslíš, že to udělají?“ pronesla Elifer pochybovačně. „Ten tvůj svět má jednu podstatnou chybu: Vymyká se ti z rukou! Dal jsi mu dar svobodné vůle a lidé si dělají, co chtějí. Už nad nimi nemáš žádnou moc! Poslouchají tě jen draci a já moc dobře vím, že právě vymírají. Jeden za druhým budou odcházet, dokud ti nezbude jen chaos...“
„To lidé neudělají!“ vykřikl Artriy. „Pořád jsou tu takoví jako Erworth, kteří se mi nebojí naslouchat. Mám moc tam sestupovat v různých podobách! Ve snech! Erworth mě ještě nikdy nezklamal. Právě teď plní úkol, který jsem mu zadal. Pamatuješ si na Kyrgyl?“
Elifer si povzdechla. „Jistě. Jak by ne. Byla to jedna z prvních věcí, které jsi vytvořil. Měl schopnost...“
„A právě ten mi má přinést zpět,“ přerušil ji nedočkavě.
Elifer se zasmála. „Ten člověk je slabý jako všichni ostatní! Nemá sílu konat takové skutky! Jediné, co se mi na něm zamlouvá, je to, že jsi ho stvořil ke svému obrazu. Podobá se ti, ačkoli jen tím svým odporným lidským způsobem. Požádej někoho jiného – Vznešený národ, othary... i melynfyrové by byli schopnější. Nesvěřuj tak mocnou věc do rukou člověka...“
Artriy do ní zabodl vyzývavý pohled. „Vyzkoušej ho!“ Rozevřel dlaň a v ní se objevila hrouda rezavě hnědé hlíny, stejné, ze které byl stvořen i zbytek Syderie.
Elifer ji potěžkala v ruce. „Tolik ani nebudu potřebovat k tomu, abych toho tvého hrdinu zastavila. Uvidíš, že se zalekne a ustoupí!“
Artriy mlčky sledoval, jak rychle modelovala. Když byla hotová, zhluboka se nadechl, jinak však na sobě nedal znát znepokojení. Přijal Elifeřinu figurku a postavil ji na plochu Syderie. Hlína se začala smrskávat, dokud se nestala přiměřenou velikosti okolního světa.
* * *
Erworth poplácal svého koně. Sledoval ho, jak žíznivě hltá vodu z řeky. Děkoval bohu, že na ni narazil. Nepamatoval si sice, že by tu kdy předtím byla, znamenalo to však pro něj jen příjemné překvapení. Ve stínu Dormských hor nebylo jednoduché ji najít, okolní krajina se však zřejmě změnila od časů, kdy ji viděl naposledy.
V dálce přes řeku se rozkládal široký pás lesa a někde severně od něj Lyenské moře. Právě tam měl namířeno. Ostatní lidé by ho nejspíš považovali ze blázna, kdyby jim řekl, co viděl ve snu. Jeho úkolem bylo přinést Kyrgyl. Netušil proč, kam ani komu, jeho znamení ho však ještě nikdy nezradila. Věděl, že jakmile svou část úkolu splní, dozví se, co má dělat dál.
Nasedl na koně a vydal se přes řeku. Slunce se pomalu chýlilo k západu; tak blízko Dormských hor to však znamenalo, že se bude stmívat ještě dřív. Jejich nejvyšší vrcholky se tyčily do výšin, kde i slunce bylo bezmocné.
Obešel les ze západní strany a vydal se na sever. Kolem něj nebylo ani živáčka. Nikdo neměl zájem dlouho se tu zdržovat, věděl však, že na sklonku dne najde lidskou společnost.
Slunce unaveně ulehlo na západ a krajiny se zmocnila temnota. Měsíční paprsky chladivě laskaly hladinu Lyenského moře a vrhaly na ni stříbřité odlesky. Nebylo to moře v pravém slova smyslu, jelikož jej ze všech stran obklopovala pevnina, pro svou rozlohu však nemohlo být nazýváno jezerem.
Na břehu Lyenu stálo osamělé stavení. Světlo pronikalo okny ven a zvuk spousty hlučících hlasů doléhal až k Erworthovi. Vývěsní štít hostince se nad ním znaveně pohupoval. U Břehu, hlásal.
„Budete si přát, pane?“
Erworth se otočil. Před ním se ukláněl střapatý kluk s pihatým nosem a poďobaným čelem. Snažil se tvářit uctivě, jeho uličnické oči se však k jeho výrazu vůbec nehodily.
Erworth seskočil na zem. „Zaveď koně do stáje,“ řekl a hodil mu drobnou minci.
Chlapec po ní chtivě chňapl, úslužně se uklonil a odvedl zvíře za ohlávku pryč.
Erworth zatáhl za kliku. Chladný noční vzduch narušilo hřejivé světlo, doprovázené vůní teplého jídla. V lokále seděly hloučky nočních hostů, překřikujících se navzájem jako hejno rozzuřených včel. Nikdo si Erworthova příchodu nevšiml kromě starého hostinského, všudypřítomně kontrolujícího situaci v hospodě.
„Co to bude?“ zeptal se hostinský, ještě než se dveře za Erworthem zavřely.
Lokálem se rozezněl hlas, který přehlušil všechny ostatní: „Nejlepší jídlo a pití! Ten muž je můj host!“
Erworth se překvapeně ohlédl. Vysoký muž, vyčnívající nad ostatními hosty, stál nehnutě jako socha a kritickým pohledem si měřil nově příchozího. Jeho tvář brázdily nachové jizvy, které jeho původní rysy zatlačily do pozadí. Přes zašedlou košili měl přehozenu huňatou medvědí kůži, spadající mu až po lýtka – při pohledu na ni se člověk nemohl ubránit ohromení nad tím, jak obrovské zvíře to kdysi muselo být. Celkově připomínal spíš bájného obra někde ze srdce Dormských hor, který působením nějakého mocného kouzla náhle oživl.
Erworth se zatvářil krajně nedůvěřivě. „Odkdy Seveřan hostí Jižana?“
Muž k němu vykročil pomalou klidnou chůzí, ze které se dalo vyčíst opovržení nad tím mrňousem, který mu sahal stěží po prsa. „Od doby, kdy Seveřan sešel k Jižanovi,“ řekl a zkřížil ruce na prsou.
Všechny hlasy v místnosti umlkly.
„Potom je jeden z nich na špatném místě,“ odpověděl Erworth pevně bez jediného záchvěvu strachu.
Všichni napjatě očekávali další slovo. V duchu se uzavíraly sázky na to, za jak dlouho vypukne bitka.
Muž vztekle zaťal zuby. „Vyhrál jsi, sakra!“
Erworth se pousmál. Obr propukl v hlasitý řehot a sklonil se, aby ho mohl přátelsky obejmout.
„Buď zdráv, Iermunde!“ Erworth od něj poodstoupil a nechal se zavést ke stolu.
Ostatní v místnosti se zklamaně vrátili ke svému hovoru.
„Tak, povídej,“ vyzval ho Iermund, když se usadili na lavici přisunutou ke stolu. „Ale co, zatraceně? Vypadáš stejně neduživě jako předtím. Dokážu si domyslet, co jsi celý ty roky dělal, holoto setsakramentská!“
„Dělal jsem to, co vždycky; putoval ze severu na jih a vyhýbal se Vznešenému národu. Není na tom nic zajímavého...“
„Přestaň si konečně vymejšlet a vyklop, co tu děláš!“ obořil se na něj Iermund. „Nemám rád tyhle kličkatý řeči a už vůbec ne od tebe, Erworthe, protože vím, že stejně nikdy nejsou pravda...“
Erworth se zasmál. „Co tu dělám? To bych taky někdy rád věděl. Jedu na Lyen, někde tam na ostrovy. Uvidím, co bude dál...“
„Tebe člověk nepřesvědčí ani kdyby do tebe mlátil palicí, že ne? No, ale to je koneckonců tvoje věc – jeden ti nabídne jídlo a pití a za to určitě neočekává, že mu budeš vyprávět, co máš v plánu.“
„Nechci ti nic zatajovat,“ bránil se Erworth. „Prostě jen jdu, kam mě nohy nesou. A zrovna teď si usmyslely jít na Lyen.“
Iermund zabubnoval prsty do desky stolu. „Stejnej jako dřív.“
Hostinský k nim přiklusal s velkým podnosem pečeně a uctivě jej položil před ně. Iermund se spokojeně zaculil a labužnicky položil obě ruce po stranách tácu, jako by nemohl vydržet pohled na dozlatova propečené maso, ze kterého stoupaly proužky voňavého kouře. Náhle se nepříjemně ošil a zachumlal se hlouběji do svého kožichu, až z medvědího těla vykukovala jen obrova hlava. „U všech proklatejch, nějak se začíná ochlazovat, nezdá se ti? Zatracená zima...“
Erworth chtěl nesouhlasně zavrtět hlavou, jakmile to však Iermund vyslovil, zatřásl se chladem. Pozoroval, jak se kouř stoupající z pečínky pomalu vytrácí a tuk na jejím povrchu se začíná měnit do pevné formy. Ohromeně vydechl. Od úst se mu vznesl obláček sražené páry, která se zimomřivě rozplynula nad jeho hlavou.
Hosté vyděšeně odskočili od stolů. Lokálem se nesly vylekané hlasy a zvuk kroků dopadajících na promrzlou podlahu.
Náhle se dveře rozrazily dokořán. Panty zaskřípaly a přelomily se. Drobná postava se za hlasitého třeskotu objevila na prahu hostince. „Rychle! Všichni ven! Tohle jste ještě neviděli! No tak honem! Pojďte!“
Lidé poplašeně vyběhli ven za chlapcem. Erworth se dostal z hostince jako jeden z posledních, následován Iermundem. Pohled, který se jim naskytl, všem bez výjimky vyrazil dech.
Široširou hladinu Lyenu, zahalenou černým závojem noci, pokrývala zářivě bílá vrstva ledu a jinovatky, usazená na vodě jako mléčný škraloup. Kam kdo dohlédl, vše se nacházelo pod pokrývkou mrazu a zimy v jejích nejrůznějších podobách.
Lidé se rozestoupili kolem břehu. Kdosi odvážný jemně našlápl na promrzlou hladinu jezera. Led se ani nehnul. Odvážlivec se odhodlal a vší silou dupl na to stejné místo, které pod jeho vahou ani nezaúpělo, jenom škodolibě smeklo jeho nohu a člověk se neohrabaně rozplácl na tvrdém ledu.
Lidé vyděšeně poodstoupili.
Erworth se sklonil nad ležící postavou, chvíli jakoby váhal, potom se však sklonil a nabídl odvážlivci svou ruku. Tím odvážným byl Iermund, jenž se právě s hlasitým klením, doprovázeným prskáním podobným rozzuřené kočce, snažil znovu vyškrábat na nohy.
„U všech zatracenejch...“ lamentoval Iermund mezi mnohem jadrnějšími osloveními pro všechno odporné co v Syderii žilo, „kdo todleto zase zpackal? Ať mi ukáže ksicht a já mu pošlu jeden z těch ledovejch rampouchů mezi oči. Čarodějníci, draci a Serafíny – všechno jedna stejná verbeš! Aby je ďas...“
Erworth neposlouchal jeho žalozpěvy a snažil se soustředit na něco jiného. Vykročil od břehu, zanechávaje Iermunda za sebou. Neušlo mu, že se led při každém jeho kroku jakoby prohnul, než se zase vrátil do původního tvaru a na každém takovém místě vyrostla sněhová boule, označující jeho stopy.
Iermund se náhle objevil vedle něj. Zapotácel se, bezmocně zamával rukama kolem sebe a jen tak tak se mu podařilo udržet rovnováhu na kluzké vrstvě.
Erworth ho napomenul opovržlivým pohledem. Dlouze se zadíval na led pod sebou, jakoby viděl něco, co zůstávalo ostatním skryto. Iermund si toho teď však také všiml. Tasil dlouhý masivní meč, který by obyčejný člověk považoval za nemožné uzvednout.
Erworth vyčkával. Nehybně sledoval úzkou puklinu, rozšiřující se s rychlostí lovícího dravce a roztahující se od nich až ke břehu.
Oba na sebe tázavě pohlédli.
Náhle se ledová vrstva roztříštila jako okenní tabulka. Svět nemožného olízl realitu a vnořil se bez pozvání do zlověstného ticha chladné oblohy, aby se od ní odrazil a dopadl na hladinu, kde se sloučil s přítomností v jedinou fantaskní pravdu. Nápor čehosi zpod hladiny vyvolal ohlušující ránu, následovanou zmrzlými střelami ledových střepů. Erworth s Iermundem nečekali na původce oné reakce a bez váhání se rozběhli ke břehu.
Lidé na kraji jezera křičeli smrtelnou hrůzou. Černá silueta se vztyčila do výše hradní věže a rozepnula se do zlověstné šíře.
Dlouhé chapadlo zachytilo Iermunda a sevřelo ho drtivým stiskem až obr bolestivě zaúpěl. Jeho meč třeskl o hladinu Lyenu.
Erworth dopadl na břicho a sklouznul po ledu několik metrů pryč od místa, kde se naprázdno sevřelo černé chapadlo. Převrátil se na záda. Ohromná černá hrouda čehosi neforemného se převalovala z pukliny ven, podpírajíc se desítkami dlouhých chapadel o okraje ledového kráteru, nad níž se v železném sevření vznášel Iermund, beznadějně bojující o život.
Erworth vytasil meč. Věděl, jak bláhově si počíná, naštěstí však neměl čas rozvažovat nad důsledky svého činu. Bezmyšlenkovitě se rozběhl vstříc netvorovi s hlasitým pokřikem, kterým si dodával sebevědomí.
Obluda odhodila Iermunda několikametrovým obloukem, na jehož konci se rozplácl zády o led a zůstal tam ležet zkroucený jako hadrový panák. Změť chapadel uhodila do míst, kudy Erworth běžel. Vyhnul se jim krátkou sérií otoček a úskoků a poté vší silou sekl. Páchnoucí tekutina vytryskla z pahýlů a zbarvila bělostnou hladinu jezera.
Netvor strašlivě zařval. Rozvibroval tím samotnou realitu, jakoby ten zvuk vycházel z nejhlubšího nitra jezera od prapůvodních kořenů světa. Černá neforemná hrouda se zavlnila, nadzvedla do výše a vypustila ze sebe ledový proud vzduchu. Erworth překvapeně odskočil na stranu. Pozdě. Chlad se dotkl jeho ramene a mráz ovládl jeho tělo. Muž se bolestivě chytil zraněného místa.
Obluda vycítila svou šanci. V jediné vteřině zavalila Erwortha další vlnou ubíjejících útoků svými chapadly, kterým se bojovník nedokázal vyhýbat. Kličkoval a uskakoval, další a další rány ho však zneschopňovaly postavit se k protiútoku.
Zničehonic netvor bolestivě zařval a obrátil svá chapadla na někoho jiného. Erworth i v té tmě, osvětlované pouze měsícem, dokázal rozeznat ohromnou Iermundovu siluetu pomstychtivě držící meč nad hlavou k dalšímu útoku.
Erworth uchopil svou zbraň. Vyběhl mu na pomoc. Obluda po něm chňapla zbloudilým chapadlem, které muž bez meškání usekl. Náhle se jeho nohy zničehonic svezly po ledové krustě směrem dolů a on cítil, jak ho obejmula mrazivá vodní lázeň. Bezmocně rozhodil rukama. Jezero ho vtáhlo do sebe a uzavřelo nad ním svůj ledový poklop.
Erworth se snažil nepanikařit, soustředil se hlavně na to, aby mu nedošel vzduch. Zoufale uhodil jílcem meče nad sebe, jeho rána se však nesetkala s žádnou odpovědí. Vtom si to uvědomil.
Pevně uchopil rukojeť. Dlouhými tempy zajel hlouběj pod hladinu, přestože mu při každém pohybu mrzly všechny části těla. Snažil se na to nemyslet. Slepě tápal kolem sebe. Teď anebo nikdy, rozhodl se.
Vši silou, zpomalenou odporem vody se napřáhl ke smrtící ráně a ostrý meč prořízl neforemnou hmotu jako máslo.
A potom...
Tma.
* * *
Elifer znechuceně ohrnula horní ret. Cítila na sobě Artriyův pohled, domáhající se zadostiučinění, nechtěla se však před ním ponižovat kvůli tak ohavné věci. Řekla tedy opovržlivě: „Teď si dělej s tím svým hrdinou, co chceš. Umírá. Dočká se i teď tvé božské milosti?“
Artriy znaveně pohodil rukou. „Proč bych to měl udělat? Je blíž smrti než čemukoli jinému a já neumím léčit – neumím a nechci. Možná máš pravdu, možná bych s ním měl skoncovat a předat jeho úkol někomu jinému – někomu z Eslandirových dědiců. Jim by to právo příslušelo, nemyslíš? A nedívej se na mě takhle, sama jsi podváděla, když ses rozhodla stvořit do mého světa nového tvora.“
„Dovolil jsi mi to.“
„To ještě neznamená, že to bylo správné.“
Elifer se zarazila. „Proč ho chceš nechat umřít?“
Artriy se od ní odvrátil. „Protože jsi mě přesvědčila.“ Vkročil do vodní nádrže a zmizel.
Elifer ještě chvíli sledovala místo, odkud se jí vytratil. Potom se sklonila nad Syderií, až se jejích vlasů dotkl vánek pohrávající si s větvemi stromů. Zavřela oči, natáhla ruku před sebe a pomalu si vychutnávala pocit, během kterého se její tělo stávalo součástí Artriyova světa. Světa smrtelníků.
* * *
Erworth se pomalu probouzel. Cítil zvláštní vůni bylin a vonných olejů, vznášejících se v horké páře nad ním. Bál se otevřít oči, aby se ten krásný sen najednou nerozplynul a on se opět neocitl ve světě reality, kterou tak nenáviděl. Mazlivý, jemný dotek mu přejel po tváři.
Pomalu otevřel oči.
Nad ním se skláněla žena – ne, spíš dívka – zlatých lesklých vlasů vlnících se až po pas kolem jejích ladných křivek. Měla tak krásné oči, tak hluboké, že v nich toužil utonout. Nikdy předtím nespatřil žádnou jí podobnou. Nikdy.
„Jsi sen, krásná paní? Zdáš se mi jen?“
Dívka se usmála. Zkusil se posadit, ona ho však mlčky donutila ležet. Prohlédl si chatrč, ve které se nacházel. Dlouhé pruty zaražené do země se obloukem zvedaly vzhůru, navzájem se proplétajíce jako ohromný koš, do kterého byli uzavřeni. Za dívčinými zády spatřil jediný otvor způli zahalený průsvitnou látkou, skrze níž pronikalo dovnitř světlo, i přesto však v chatrči panovalo příjemné, uklidňující šero doprovázené omamnou vůní květin.
Erworth se zapřel rukama o vysokou vrstvu kožešin a jal se pozorovat dívku, sklánějící se nad miskou s vodou. „Jak se jmenuješ, má paní?“
Vyždímala vodu z hadříku a omyla mu jím čelo. „Mám mnoho jmen. Ty mi však můžeš říkat Elifer.“
Erworth ji chytil za zápěstí. „Elifer? Znám jen jednu toho jména. Ale... ty nemůžeš být ona.“
„Proč ne?“
Erworth se kousl do rtu. „Proč by jsi... zrovna mě... ?“
Elifer se zasmála. „To ti připadá tak divné, když před tebou stojí sama ztělesněná Smrt, když přitom sám plníš vůli Pána všeho, Artriye Stvořitele? A neškubej sebou, jinak má návštěva bude mít jiný účel než původně. Unikl jsi jen o vlas.“
Erworth se nepatrně otřásl. „Necítím se dvakrát dobře v péči Smrti...“
„Tak zkus zapomenout,“ řekla a něžně ho pohladila po tváři, „na to, co si o mě myslíš a vnímej jen tenhle okamžik.“ Sklonila se k němu. Pomalu, jemně ho políbila.
Cítil vůni, která ho objala a vystřídala všechny pochybnosti. Každou svou myšlenkou si vychutnával její dotek, který se v jeho pocitech odrážel jako stonásobná ozvěna. „Proč to děláš?“ vydechl, když se od něj odtrhla.
„Líbíš se mi,“ odpověděla laškovně. „Vy lidé si děláte iluze o svém vlastním zániku, proklínáte Smrt za to, že vám ulehčuje ve vašem trápení a marném blouznění, do kterého vás uvrhl Stvořitel. Vždyť právě on vám staví do cesty překážky, jen on vám vdechl smrtelný život, kterým vás odsoudil ke konci. Copak jsem snad taková, za jakou mě pokládáte?“
„Není to tak hrozné,“ usmál se Erworth a přitiskl ji blíž k sobě. Znovu se k němu sklonila.
Náhle ji od sebe odtrhl a zděšeně se narovnal.
„Děje se snad něco?“ protáhla znuděně obličej.
Erworth jí pohlédl do očí. Byly chladné a štiplavé jako ledové růže. „Nebije ti srdce. Jsi jen iluze, která mě má zastavit, jsi jen zkouška mé oddanosti k mému pánu. Nejsi skutečná.“
„Mám ti dokázat jak skutečná jsem?“ pohodila zlatou hřívou a vyzývavě k němu vztáhla ruku. Když si všimla jeho nezájmu, řekla: „Dovoláváš se svého pána a přitom o něm vůbec nic nevíš. To já jsem tě zachránila, když si zahrával z tvým životem, to já tě znovu vrátila zpět do tohoto světa, když se ten tvůj pán obrátil proti tobě a raděj by tě nechal chcípnout, než aby dlouho čekal na vyplnění úkolu, který ti zadal! Díky mně jsi ještě tady, protože se nad tebou Smrt smilovala!“
Erworth ji chytil za ramena. „Lžeš! Můj pán mi vždycky věřil!“
„Tak proč ti neřekl, co máš dělat dál?“
Nechápavě nakrčil čelo. Pustil ji, otočil se a vyběhl z chatrče. Do nezměrné dálky kolem se táhla rovná hladina temné vody, obklopující jej jako věčnost, která ho chtěla spolknout. Zmateně se ohlédl za sebe, kde se tyčily vysoké kmeny stromů, mezi nimiž v dálce vyčnívaly jen osamocené vrcholky hor.
„Jsi na ostrově,“ ozval se za jeho zády Elifeřin hlas. „Uprostřed Lyenského jezera.“
Erworth s vytřeštěnýma očima dopadl na kolena. „Ne! To není možné! Lžeš! Proč by mi nedal znamení? Vždy mi přece ukázal cestu! Řekl, že až splním první část svého poslání, znovu se mi zjeví...“
Elifer ho soucitně objala kolem ramen. „Zradil tě, Erworthe. Tvůj pán. Nemůžeš věřit těm, kteří tě ovládají jen k vlastnímu prospěchu.“
„Proč se ode mě odvrátil?“
„Nebyla to tvoje chyba, miláčku. On myslí jen na svůj vlastní užitek, na to, aby byl v očích ostatních nejvyšším a nejmocnějším mezi všemi, osudy smrtelníků jsou mu do posledního ukradené a když se o ně náhodou začne zajímat, pokaždé od vás něco požaduje. Nebo se snad mýlím? Nechtěl, abys mu přinesl jeho poklad?“ Pevně mu pohlédla do očí. „Poslouchej mě, drahý. Spolu můžeme získat to, co mu patřilo, zmocnit se té úžasné moci, kterou v sobě Kyrgyl nese a vládnout Syderii společně! Dokážeš si snad představit celou věčnou, kterou bych tě mohla obdařit?“
Přitiskla se k němu a darovala mu dlouhý, vášnivý polibek. Pošeptala mu do ucha: „Uděláš to pro mě, Erworthe?“
„Cokoli, má paní.“
* * *
Temné chodby se táhly desítky mil hluboko pod zemským povrchem, kam se i slunce bálo pohlédnout. Bylo to však místo, kde země ukrývala svá největší tajemství odejmutá zrakům obyčejných lidí.
Hřejivé světlo louče narušilo stovky let poklidného spánku. Stíny s bolestivým syknutím odvracely své tváře od troufalce, který se je opovážil probudit. Erworth šel hrdě a odhodlaně, v ruce držel zářící pochodeň a u pasu se mu houpal meč. Nic ho nemohlo zastavit. Nic.
Dlouhá chodba se táhla zpříma jako zemská osa. Celé hodiny, možná i dny odhalovaly jen holou skálu tonoucí ve věčné temnotě, k níž byla odsouzena již od počátku svého zrození.
Náhle však tunel skončil. Pevná stěna brala naděje každého, kdo by se odvážil hledat v černých hlubinách. Pro Erwortha to však byl teprve začátek.
Zastavil se těsně až u ní, natáhl ruku a řekl přesně to, co mu prozradila Elifer: „Velfaar-´ea!“ Hlas zahřměl tichem a zmizel v útržcích, přecházejících do táhlého, skřípavého zvuku odsunující se kamenné desky. Čas se na chvíli s hrůzou zastavil.
Erworth vkročil dovnitř. Jeho oči zasáhl nečekaný proud oslnivého světla, kvůli kterému upustil pochodeň a polekaně si zakryl oči.
Ohromný prostor se rozkládal do několika mil na výšku a jen o něco méně také na délku. Ačkoli by se na první pohled mohlo jednat o nějaký obrovský jeskynní dóm, později by každému uvažujícímu člověku došlo, že něco tak gigantického nemohlo vzniknout působením přírodních sil a kdokoli by se namáhal sebevíc, neobjevil by zdroj záře, která naplňovala každý kout jeskyně.
Erworth odkopl pochodeň a vytasil meč, jakoby se chystal zaútočit na nepřítele, kterého nemohl spatřit nikdo jiný kromě něj. Jeho oči už si začínaly pomalu přivykat. Uchopil rukojeť své zbraně tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Snažil se potlačit nervozitu. Jeho zrychlený dech zpíval v hrobovém tichu napjatou melodii plnou očekávání toho, co mělo přijít. Ať už je to cokoli.
Skála zaduněla. Ohromná masa kamene tvořící špici uprostřed celého prostoru se zatřásla a proudy odtržených balvanů, vedeny ohromnou rychlostí, třeskly o zem.
Erworth zamžoural před sebe.
Dvě obrovská křídla se roztáhla jako lodní plachty, nastavily se neexistujícímu větru a s hromovým řevem, při kterém se stěny celého prostoru rozechvěly jako triangl, se do vzduchu vznesl patnáct metrů vysoký a aspoň třikrát tak dlouhý...
...drak.
Erworth ohromeně zíral před sebe. To přece nemůže být...
Tvor se ladným kotrmelcem obrátil čelem ke svému narušiteli. Silné tělo mu kryly kamenné pancíře, končící na křídlech šedofialovou blánou, která se rytmicky roztahovala a smršťovala při každém máchnutí. Z ještěří hlavy vyrůstaly dva dlouhé rovné rohy a další mnohem mohutnější a kratší tvořily pomyslnou linku na jeho hřbetě i na ocase. Erworthovi však neušlo, že jediným brněním na jeho břiše byly tenké podlouhlé šupiny, mezi kterýmiž zely viditelné pukliny odhalující kůži.
Drak zuřivě zařval. Skalní špice, na níž před okamžikem odpočíval, se zatřásla, jakoby se měla co chvíli sesypat.
Erworth si zakryl uši. Tvor se vymrštil, natáhl se a otáčeje se kolem své vlastní osy zamířil k němu jako kopí. Muž se rozběhl. Vší silou se odrazil a v poslední chvíli dopadl za velký špičatý balvan, ulomený během drakova řádění.
Ozvalo se hlasité svištění, jak tvor zběsile mával křídly, aby nabral výšku k novému útoku. Vyletěl vpřed proti nepříteli.
Erworth se vydrápal na balvan. Doufal, že při své váze je drakova hybnost aspoň zčásti omezená. Přinejmenším natolik, aby svůj bláhový nápad přežil.
Vzduch se rozestupoval kolem tvorova těla. Jeho hlava se každým zlomkem vteřiny děsivě zvětšovala. Erworth se připravil ke skoku.
Prostorem se rozezněl zvuk kamene tříštěného na kusy. Drak bolestivě zařval.
Erworth se trhaně vyplazil zpoza kamenných trosek. Dotkl se čela. Na prstech mu ulpěla krev. Rozčileně zaklel, uchopil meč a zvedl se na nohy, hledaje draka pohledem. Netrvalo to dlouho.
Tvor třásl hlavou, jakoby mu na ní seděl obtížný hmyz. Obrátil se proti Erworthovi. Zuřivě hrábl drápy do skály pod sebou až to zaskřípalo. Z nozder se mu vznesl prachový oblak. Drak a člověk stáli proti sobě bez pohnutí a v očích se jim odrážela nenávist mísená s odhodláním. Čas se v očekávání pozastavil.
Náhle jako na povel proti sobě vyrazili. Skálou se rozezníval dusot kamenného draka a Erworthův bojový pokřik. Pak se oba zvuky slily v jeden, doprovázený údery meče a svištěním vzduchu pod údery drakova spáru míjejícího svou kořist. Země duněla. Třásla se. Běsnila.
Drak se napřáhl a hřbetem tlapy odmrštil Erwortha sedm metrů ze svého dosahu. Muž vykřikl bolestí. Jeho meč dopadl daleko za něj.
Oživlá hora kamení pomalu kráčela ke svému triumfu. Jeho spár dosedl přímo vedle mužovy hlavy a drak vítězoslavně vztyčil hlavu. Erworth nebyl schopen vnímat cokoli jiného než svět pomateně se točící kolem něj. Jeskyni naplnil ohlušující řev.
Náhle se vzduch kolem rozechvěl. Erworth ucítil lehký závan otírající se o jeho tvář. Z jeho nasládlé vůně mu však bylo na zvracení. Cítil chuť ve svých ústech, chuť řídkou jako dým vznášející se ve výšce nad ním, zároveň však silnou jako opojné víno. Dusil se jí.
Drak podruhé zasténal. Výkřik utonul v hlubokém tichu, které se rozhostilo mezi stěnami jeskyně, pozastavenými v mlčenlivém ohromení nad výjevem, který se jim naskytl. Tvor jako v nesmírné agonii škubl hlavou nahoru a poté bezvládně dopadl na kamennou zem.
Erworth se s vypětím všech sil postavil na nohy. Hlava se mu zatočila a on, aby se udržel na nohou, opilecky zamáchal rukama kolem těla a proti své vůli se otočil několik stupňů kolem své osy. Naskytl se mu tím nový pohled. Kdysi vysoká skalní špice byla nyní rozdrolená na mnoho menších balvanů, i přesto však každý měřil přes deset metrů. A přímo na jednom z nich...
„Elifer!“ Erworthův hlas v posledních hláskách bezmocně zakolísal.
Dívka stála hrdě vzpřímená, oděná v prostých černých šatech, těsně obepínajících její dokonalé tělo. V tváři měla pevný, nepřístupný výraz.
„Elifer!“ zopakoval vyčerpaně a udělal pár nejistých kroků jejím směrem.
„Kyrgyl! Přines mi Kyrgyl!“ zvolala na něj naléhavě. „Má ho ten drak! Pod srdcem! Rychle!“
Erworth poslušně přikývl. V mátohách se odpotácel pro svůj meč a potom se vrátil k nehybnému tělu kamenného tvora. Poklekl, zaryl meč pod jeden ze šupinatých plátů kryjících dračí tělo a použil své zbraně jako páky. Vší silou zabral.
Křach!
Šupina se rozletěla na spousty malých kousků, které v letu zasáhly Erwortha do tváře. On však již bolest nevnímal. Cosi na dračím těle se zablesklo.
„Ne!“
Vzduch se napjal jako blána na bubnu a vyplivl ze sebe postavu zhmotňující se ve zlomcích sekundy. „Zadrž!“ zvolal Artriy. Tyčil se na vysokém balvanu naproti Erworthovi a Elifer, nádherný a všemohoucí jako země sama. „Nedělej to, Erworthe! To já tě celou tu dobu ochraňoval, to já ti přinesl nesmrtelnou slávu, jen díky mně jsi tím, kým jsi teď! Dej mi ten Kyrgyl, Erworthe. Dej mi ho a já zapomenu na tvou zradu.“
„Chce tě podvést!“ vykřikla Elifer. „Nezapomeň na svůj slib, který jsi mi dal. Já tě před ním mohu ochránit, já přece určuji běh života; jeho začátek a konec. Kdykoli se smrt může obrátit proti tobě! Neodporuj jí!“
Erworth sáhl na obnaženou dračí hruď. Náhle, jako proti své vůli, ho držel v ruce. Kyrgyl byl jeho! Náhrdelník se mu leskl v ruce nepřirozeným mrazivým světlem, jež odráželo vznešené dračí tělo vyražené na přívěsku. Ohromením se mu zastavil dech.
„Erworthe, nezapomeň, kdo je tvůj pán! Ona tě využila!“ řval Artriy panovačně.
„Cha! Nevěř tomu pošetilci, drahý! Dej Kyrgyl mně a já ti na oplátku věnuji věčný život!“
Erworth se vztyčil. Náhle v sobě pociťoval nový příval sil, který v něm probouzel pocit, jaký ještě nikdy předtím neokusil. Nastavil se světu jako zrcadlo, v němž se odrážela celá existence Syderie, kouzlo zrození i smrti, síla nekonečného, ničím neomezeného života věčnosti. „Ne,“ šeptl. „Je můj.“
Elifer děsivě zkřivila rty. Veškerá její krása se náhle vytratila. „Dobrá. Potom zemřeš!“
Ledový vítr nasládlé vůně objal Erwortha do své náruče. Muž máchl rukou, jakoby se snažil odehnat otravný hmyz. Vzduch se náhle odrazil jako míč vržený o stěnu a silou vichřice se vzdul proti Elifer. Dívka překvapeně zakolísala.
Erworth si přehodil náhrdelník kolem krku. Obrátil se. Za jeho zády se ozývala kakofonie zvuků, které by prostý smrtelník nebyl schopen rozeznat. On však věděl co znamenají. Věděl, že vyhrál.
* * *

Skála se začala drolit. Země řvala bolestí. Každý krok člověka drásal její kůži, každý jeho dech ji dusil. Poklad určený nesmrtelným byl nyní v rukou smrtelníka. Svět se obrátil ve prospěch lidí.