Sharya - díl čtvrtý
„Jak jsi to udělala?“ ptala se zachmuřeně Kaila amazonky, zatímco v záři ohně pozorně sledovala svou dlaň.
„Říkala jsem ti, že nevím,“ špitla unaveně Sharya. Od toho osudného okamžiku nikdo moc nemluvil, všichni včetně mladé bojovnice, přemýšleli.
„U té studánky jsme byly obě. Obě jsme namočily ruku do té modravé vody. Tak jak je možné, že já žádnou magickou sílu nemám?“ přemýšlela holčička nahlas, jako by předchozí odpověď ani neslyšela. Sharya po dlouhé době zvedla oči od plamenů a zachytila Marianův ustaraný pohled. Darick už spal, držel hlídku až nad ránem stejně jako předchozího večera.
Zatímco Kaila vesele žvatlala nepřestávajíc zkoumat malou dětskou dlaň, zvedla se Sharya ze svého místa a vzdálila se od ohně do chladné tmy. Znovu se vydala k místu, kde se z ní nejspíš stala čarodějka. Po studánce nebylo ani památky.
„Sleduješ mě?“ špitla za stínem plížícím se kolem kmenů stromů.
„Mám o tebe starost,“ řekl tiše Marian, zatímco se blížil k bezradné postavě mladé amazonky.
„Co se to se mnou děje?“ zvedla k němu oči i v tlumeném svitu měsíce zářivé jako drahokamy.
„To nevím, Sharyo. Možná ani nemáš žádnou kouzelnou moc, třeba je to jenom tímhle lesem,“ pohladil ji po jemných vlnách spadajících do obličeje.
„Nevím, jestli si mám přát, abys měl pravdu, nebo jestli bych přece jenom nechtěla tu moc mít na stálo. Když člověk chvíli přemýšlí, co všechno by mohl s takovou mocí zvládnout...“
„A taky jak moc se bude muset s takovou mocí mít na pozoru... Lidé už zapomněli, že kdysi snad existoval svět plný kouzel. Dnes už jsou všichni, kdo se odlišují, v očích ostatních šílení, zavrženíhodní a nebezpeční. Kailyna matka je dokonalý příklad dnešních bezvěrců ve staré legendy,“ šeptal, zatímco se mu Sharya v touze najít bezpečí stulila do náruče. Jak krásně voněla! Její vlasy do sebe natáhly vůni jehličí, která je všechny obklopila, jakmile se z planin dostali do stínu korun stromů. Nedokázal nevnímat její mladé štíhlé tělo tisknoucí se proti jeho hrudi, bušící srdce a pevná prsa zvedající se v rytmu nádechů.
„Sharyo,“ vydral se mu z hrdla chrčivý vzdech. Dívka zvedla hlavu a uplakanýma očima se na něj zadívala. Marian neodolal jejím hebkým rtům chutnajícím po slaných slzách, horkých a opojných jako víno. Znovu a znovu laskal dívčiny rty, až mu začala jeho polibky nesměle oplácet. Když jazykem pohladil její chvějící se rty, vypjala se proti jeho tělu a překvapeně se na něj podívala. Sama nevěděla, jestli ji překvapil jeho polibek nebo reakce jejího těla na něžné laskání.
„Já... už půjdu... Kaila...“ šeptala zmateně, vymámila se z jeho náruče a rychle odběhla zpět k ohni, kde už spala dívenka zachumlaná do svých dek. Sharya si lehla vedle holčičky a snažila se uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Naběhlé rty jí pálily, v duchu se jí míhaly všechny ty zmatené a krásné pocity, které před chvílí ovládaly její tělo. Slyšela Mariana, jak se posadil zpátky k ohni. I když věděla, že jí to kovář neuvěří, předstírala hluboký spánek. Cítila jeho blízkost, její tělo reagovalo po svém. Měla pocit, že nikdy nemůže usnout, ne s takovými myšlenkami. Takže takhle chutná polibek... pomyslela si a poprvé za celou dobu se lehce usmála.
Když se ráno probrala, Darick seděl u plápolajícího ohně a chumlal se do pokrývek. Ochladilo se.
„Dobré ráno... proč mě někdo nevzbudil na hlídku?“ šeptla Sharya.
„Dobré ráno,“ usmál se na ni Darick. „Marian mě vzbudil dvě hodiny po půlnoci. Nechtělo se mu spát a tak neviděl důvod budit tě uprostřed noci.“
„Tak v tom případě já držím hlídku tuhle noc,“ zívla amazonka a vyhrabala se z pokrývek. „Jestli chceš, tak si ještě lehni, stejně nevyrazíme dřív, jak za hodinu.“
„To je dobrý, jsem vyspaný... Jak to s tebou vypadá?“ podával jí hrnek polévky, kterou tentokrát kuchtil on.
„Se mnou? Je snad něco špatně?“ vyděsila se Sharya. Snad nás minulou noc neviděl, bylo první, co ji napadlo.
„No já jenom myslel, jestli se cítíš dobře po tom včerejšku. Říkalo se, že mágové bývají po svých kouzlech vyčerpaní.“
„Aha, jo, promiň... je mi dobře,“ usmála se na něj nejistě.
„Určitě? Zdáš se mi nějaká roztěkaná,“ zadíval se na ni skrz plameny.
„To se ti jenom zdá, jsem naprosto v pořádku,“ pronesla naoko zvesela.
„No, mě tak nepřipadáš,“ zavrčel naštvaný její neochotou svěřit se s tím, co ji očividně trápilo.
„Říkám, jenom se ti něco zdá, jsem naprosto v pořádku,“ trvala na svém.
„Dobře, nevyvracím ti to,“ namítl suše.
„Ale myslíš si něco jiného,“ vyjela na něj.
„Není přece důležité, co si myslím,“ řekl klidně, což Sharyu ještě víc rozzuřilo.
„Jsi můj nejlepší přítel, víš, že je pro mě důležité, co si myslíš,“ marně potlačovala vztek.
„V tom případě víš, že se mi jako svému nejlepšímu příteli můžeš s čímkoliv svěřit.“ Jeho klid způsoboval, že se v ní vařila krev. Měla chuť vstát a vyzvat ho na souboj. Měla chuť chrstnout mu do toho jízlivého obličeje svou polévku. Měla chuť křičet. Ale mlčela. Dusila v sobě své emoce ve snaze uklidnit se. S Darickem nepromluvila až do chvíle, kdy opouštěli své noční tábořiště.
„Jak dlouho budeme projíždět lesem?“ protrhl dlouhé ticho Marian.
„Ještě dnešní noc strávíme na jeho druhém okraji a zítra k večeru bychom měli dorazit do Garbaku. Odtud jsou to tři dny cesty po pohodlné silnici... Teoreticky se dá cesta zvládnout i za dva dny, ale máme dost času a je zbytečné hnát koně i sebe, když budeme na průsmyk potřebovat hodně sil.“
„Pořád přemýšlím nad Sharyou. Její moc přišla právě včas. Nedovedu si představit, že bysme museli Kailu tahat do průsmyku se zlomenou rukou, určitě by se zpomalila i celá cesta...“
„Taky jsem na to myslel. Její moc se nám může hodit. Nikdy jsem neslyšel, že by v současnosti někde existovali mágové, ale co znám ze starých příběhů, necvičená magie se může obrátit proti mágovi. To mi dělá docela starost...“
„Ještě nedávno ses mi vysmál, když jsem mluvil o ithaicích,“ poznamenal Marian jízlivě.
„Ještě nedávno jsem na takové věci nevěřil, ale včera...“
„Co si to tady bručíte?“ přiklusala Sharya se širokým úsměvem.
„Jenom se tady bavíme o naší cestě,“ odpověděl jí Darick bez toho, aby se namáhal se na ni podívat.
„Aha... tak my jedeme s Kailou trochu dopředu prohnat koně,“ zazubila se na oba muže a s divokým výkřikem pobídla svého vraníka kupředu. Pár vteřin po ní kolem mužů proletěla Kaila, zbyl po ní jen veselý smích. Během chvilky se znovu obě objevily proti nim. Tváře měly zarudlé, vlasy rozcuchané, ale vypadaly naprosto spokojeně. Teda alespoň mladá amazonka. Díky její divoké kráse holčičce zase tolik pozornosti ani jeden z mužů nevěnoval.
„Dojeli jsme až na konec lesa,“ vyhrkla ze sebe Kaila a zařadila se po Marianově boku, zatímco Sharya navedla svého koně vedla Daricka.
„Myslel jsem, že tam dorazíme až navečer,“ podíval se Darick překvapeně na Sharyu.
„No, tímhle tempem určitě,“ zasmála se a znovu pobídla svého koně kupředu. Kaila se nenechala zahanbit a vyrazila za ní. Oba muži se nakazili divokou náladou svých společnic, lesem se ozvaly další dva divoké pokřiky.
„Takže máme volné prakticky celé odpoledne? Nebylo by lepší, kdybychom jeli dál?“ nechápala Sharya, když Darick rozhodl na kraji lesa rozbít tábor.
„Do večera nenajdeme nic k přenocování a v otevřené krajině už silně fouká. Když vyrazíme zítra ráno, pohodlně dojedeme v předvečer do Garbaku, potom už vždycky večer narazíme na nějakou vesnici, kde se dá přenocovat. Průsmykem už moc lidí nejezdí, na cesty je už pozdě, takže nebudeme mít problémy s noclehem.“
„Ale stejně, ztratit půl dne...“
„Můžeš jít se mnou na lov. Sušeného masa ubývá, tak bychom mohli ulovit nějaké větší zvíře. Když ho upečeme, budeme mít maso na večeři, zítra na snídani a oběd a třeba ještě něco zbyde,“ navrhl Marian, který se doposud staral sám o přísun čerstvého masa.
„Dobrý nápad, potřebovala bych trochu rozptýlit,“ souhlasila Sharya po chvíli váhání. Sklonila se k sedlu, vytáhla dlouhý silný prut, z něhož se po zavěšení tětivy vyklubal luk, a toulec se šípy. „Jsem připravená,“ dodala s úsměvem.
„Pořád jsem si říkal, na co to dřevo taháš sebou,“ kroutil hlavou Marian a prohlížel si jednoduchou zbraň vhodnou právě spíš k lovu než k obraně. Kaila se chtěla k jejich lovecké výpravě přidat, ale Darick ji zaměstnal, aby jí nebylo líto, když ji Sharya odmítne vzít sebou. Sharya se na něj vděčně usmála a během vteřiny zmizela v lese, který byl na tomto kraji mnohem hustší, než tam, kde nocovali.
Marian ji vedl hlouběji do lesa, kde jehličnany ustupovaly dubům a kde rostly vysoké keře a hustá tráva.
„Nikdy jsem takový les neviděla,“ zašeptala Sharya k Marianovým zádům.
„Já taky ne, přijde mi celý zvláštní. Navíc je tu hodně zvěře, některé spíše z horských, jiné z nížinných oblastí,“ kroutil hlavou vysoký kovář.
„Je kouzelný... ještě včera bych tomu nevěřila, ale po tom, co se mi stalo... a ty stromy... a ta zvěř...“ šeptala, zatímco opatrně našlapovala.
„Ano, opravdu je kouzelný. Dokonce jsem tady viděl vílu,“ usmál se Marian.
„Vílu?“ zeptala se nevěřícně amazonka.
„Ano, včera večer, kousek od tábora. Měla dlouhé zlatohnědé vlasy do pasu a zářivě modré oči,“ otočil se k ní. Srdce se jí prudce rozbušilo.
„Nejsem žádná víla,“ usmála se rozpačitě.
„Jsi královna všech víl,“ otřel se jemně o její rty. Sharya se k němu přitiskla a plně se jeho polibku oddala.
Šli čímdál hlouběji do lesa. Amazonka se tiše kradla za kovářem, který pátral po vhodné kořisti. Marian jí rukou naznačil, ať je tiše a ukázal před sebe. V ruce se mu objevil nůž s dlouhým ostřím. Sharya opatrně došla až k němu a zadívala se na malou paseku, kde se popásalo stádo srn. Ukázala na mladého srnce vpravo, Marian souhlasně přikývl. Vytáhla dlouhý šíp, nasadila na tětivu a natáhla luk. Během vteřiny se celé stádo splašeně rozuteklo, zůstal jenom srnec se šípem v hrudi. Sharya mířila přesně. Marian přistoupil k srnci a nožem mu prořízl tepnu. Potom se mlčky vydali zpátky do tábora.
„Nečekal jsem, že se vrátíte tak brzo,“ zvedl Darick oči od ohně.
„Měli jsme štěstí,“ usmála se Sharya. Znovu svěsila tětivu a luk i s toulcem uložila zpátky k sedlu. Koně se popásali na suché trávě, Kaila míchala něco v kotlíku nad plameny. Darick pomohl Marianovi stáhnout a vyvrhnout srnce. Kůži i nepotřebné vnitřnosti zahrabali nedaleko tábora. Nechtěli na noc přivolávat možné dravce.
|