Vševesmír a jeho obyvatelstvo3 - jak jsme z kostky

Topo usrkl pár doušků ze svýho oblíbenýho koktejlu (semtex s vodkou) a nátáhl do plic kubík kouře z vodnice. Hlava se mu příjemně zamotala a blažený úsměv na tváři jen umocňoval jeho náladu. Zamyslel se a na jeho obrovský plazmovce s úhlopříčkou půl tuny se objevila jeho skupinka chráněnců. Docela ho to nudilo. Žádná sranda, žádný vzrůšo, jen banda trotlů, na expedici do prdele... „Expedice do prdele – den třetí...“ poznamenal si Topo roztřesenou rukou na kousek špinavýho ubrousku, který při dobré náladě nazýval svým deníkem a kronikou.

Na zeměkostce si to čas od času čas trochu usnadnil. Někdy si čas dal menšího šlofíka a dění na pěti a sedmnácti osmnáctinách zeměkostky se výrazně zpomalilo. Někdy se zase čas rozhodl chovat důsledně a tak si pořádně pospíšil. Nikdo nic nestíhal a stalo se tak, že jednou seštosoval celej tejden do tří hodin. Zaměstnanci soukromejch kolchozů v New Moscwě byli nadšený a některé osoby, které měli ten týden naplánované měsíčky zase ušetřili na tampónech a vložkách... takže měli dvojnásobnou radost... Jenže bytosti, který měli třeba do čtvrtka splatit poslední splátku místnímu lichváři (kterému se pro jeho oblíbenou zálohu říká Stonožka)... No, řekněme, že bude stačit, když zmíníme, že jim nebylo dvakrát do zpěvu... na druhou stranu už toho moc nebudou muset utrácet za nové boty.
Jenže teď nastal ten druhý případ. Případ, kdy si čas čas od času hodí šlofíka. Čas se táhnul jak žvejkačka a ne a ne přidat.

Skupinka zvláštních bytostí, které se prodírali liliputánským lesem (les jako každej jinej, jen sekvoje dorůstaj výšky luční travičky). Huňatá šedivá koule, která si razila cestu v čele skupinky pořád pištěla něco o tom, že má strašný hlad a, že tu je strašný teplo, načež hned vystartoval Vévoda z Olejova s tím, že teplíčko je přítelem každého človíčka. Kurvínek byl zkrátka společensky založenej teploušek. Tvor, nad kterým se vznášel nadpis Yo nesl kladivo, které bylo tak dvakrát větší než sama osůbka. Yo s kladivem třiskala jako o závod do země a křičela něco o tom, že jako liliputka má právo nenávidět takhle hustě vysázenej prales. Aby taky ne, když si na každým druhým kroku málem vypíchla voko.
Oliver vypadal, jakoby byl se silami u konce... Jeho mocný oblek ztrácel sílu a jeho blankytně černá barva pomalu bledla... Jeho magicky ostřený henkelbach začínal reznout a jeho osoba dosáhla maximální únavy (to znamená, že už přestal pomýšlet na všechno vraždění a mučení). „Se na to můžu vysrat... Grrr... Jaktože v takhle hustym lese neexistuje nic, co bych moh podříznout?...“ brumlal si jen tak pro sebe, aniž by si uvědomoval význam těch slov.
Bart byl taky na dně (stejně jako celý minulý týden). Byl už tak na dně, že vytáhnul i svou tajně pašovanou tubu jahodové perličky (pašoval ji ve své výletnické hůlce se zabudovaným vodotryskem, otvírákem na konzervy, odšťavňovačem a kalovým čerpadlem... vše značky Topšop), odšrouboval uzávěr oné pasty na zuby a labužnici jej olízl. „Ách... To je nádhera...“ Načež do sebe vycucnul celý objem až do předposlední molekuly. Následovala euforie, která se dá přirovnat jen oné Topově náladě.
Bompo zase prožíval svoji obvyklou kocovinu a každou chvíli zakopl o nějakej liliputdub.
„Bože tohle je fakt prdel světa!“ zařval v gestu beznaděje Oliver. Topo se smíchem zakuckal a umístil klasický model -rainy cloud- přímo Oliverovi nad hlavu. Oliver se svalil k zemi a zakřičel nějakou sprostou nadávku...
„Zvedej se řezníku, musíme dojít alespoň k oáze, jinak se tu utopíme.“ zapištěl Rusty. Kurvínek se na něj hned otočil přespříjemně usmál, urovnal si na hlavě svou růžovo-fialovou čepičku s obrázkem čepičky a roztomile pronesl „Ale jezusmarjá, co to povídáš? Vždyť každý na světě ví, že to je strašilinká hloupost, jednak oázy jsou...“ ale víc toho nestihl.
Bart důrazně pronesl (samozřejmě pod vlivem perličky) „Jo, oázy jsou na poušti a utopit se můžeš jen ve vodě... Ty seš snad úplně sjetej, nebo co? Ti řikám... Třesky plesky do nasolený tresky a... i s tim kartáčkem m- mi můžete vlízt na hrb... jasný, jo? ... Huberte... povídám ti, že z prava nic nejede... nebrzdi... a bacha na ten rychlík od Berlína...“ pak Bart vydal sérii paraelních zvuků, které se dali přirovnat snad jen rozladěnému rádiu, nebo spláchnutí záchoda. Načež se svalil na bok hned vedle Olivera, nad kterým se stále vznášel malinký mráček, který ho neustále zavlažoval...
„Všichni tadý umřemé!!!“ zavřeštěl Rusty a začal běhat dokolečka okolo dvou padlých, tornádo železobetonu se ho stále snažilo dohonit. „Má pravdu! Má pravdu!“ křiknul vévoda z olejova a začal brečet a sednul si hned před tu trojici lidí a yetiho. Yo se na chvilu přestala třískat palicí o zem a otočila se k ostatním.
Bompo chilku zamžoural na to zvláštní divadlo. Nejdřív si řekl, že se už zbláznil, ale pak si řekl, že to je jen tou jeho kocovinou. Vytáhl flašku tuzemáku a mohutně se napil. Chyba... Od posledního vyžahnutí flašky byla v láhvi od tuzemáku pozue pramenitá voda. Na něco tak vostrýho nebyl Bompo vůbec zvyklej a tak spustil takovej šavlovej tanec, že i Topo by mu mohl závidět.

Topo viděl, že tahle zkouška by byla pro jeho chráněnce už moc. Přece jenom, když někdo dojde tak daleko od civilizace (no jo, tři a půl kiloetru od Moscwy je dost) tak to na něm zanechá následky do konce života. A tak použil svou božskou moc k tomu aby jim pomohl ze šlamastyky. Kdyby nebyl Topo tak naspídovanej vodkou se semtexem, tak by jim možná jen dodal trochu odvahy, ale takhle je přesunul o tři a půl tisíce mil, které by pravděpodobně překonávali mnoho dnů – a tak se s pomocí božího zázraku ocitli až skoro k okraji této zeměplacky.

Všichni se zčistajasna ocitli někde jinde... Všichni byli najednou úplně v cajku a cítili se jako nikdy v životě. Oliver přišel na to, že jakoby zázrakem přistál na místě tak šikovně, že se jeho henklbach zapíchnul přímo do nějakýho zajíčka (pozn. Překladatele – byl to jeden ze dvou posledních exemplářu ribirduse zawiltuse, neboli králíčka... byl to sameček a druhý přeživší exemplář byla samička... nyní vhodná jen pro večerní posezení u táboráku s rožněm... zeměkostka přišla zase o jeden druh... ó bóže).
Bompo přistál o kousek dál přímo na prameni rumu, okolo kterého se rozprostírala pastvina vzniklá totálním vykácením liliputánského lesa (bod pro Yo). Rusty zase dopadl na nějakýho zajíčka (pozn. Překladatele – viz. o kousek výš.) a konečně měl možnost se dosyta najíst. Bartovi zůstal jeho úžasný batůžek z telešopingu a v něm spousta výrobků z telešopingu, které s sebou táhnul už z Moscwy. Bartovi zůstal také jeho úžasný absťák po perličce, na který Topo jaksi zapoměl.
Během pěti minut byla zase celá skupina na nohách a už si to klapali dál.
Netrvalo to ani moc dlouho (protože ten zmetek čas se zase čas od času probere a trochu přidá do kroku) a přímo před nimi se objevila malá vesnice (těch 326,4 usedlostí, které přeskočili oním božským poskočením jaksi vynechávám). Rusty se hned zaradoval „Tady určitě budou mít hodiny... Jakmile odbije pátá hodina vodpoledne, tak je ze mě zase machr! Hurá... Kurva lidi a trpaslíku, radujte se! Vždyť...“ Nic dalšího už říct nestihnul, jakmile řek něco o trpaslíkovi (čas t=0), kladivo Yo se už napřáhlo ve vzduchu. V čase t=0,2479864521225478 vteřin kladivo dopadlo na svůj cíl. Yo po dopadu oné palice nadskočila do vzduchu a Rusty se trochu propadl do země, jen jeho betonové tornádu zůstalo na svém místě. Je lepší dodržovat fyzikální zákony, než je porušit a pak platit strašně velký pokuty v eurech... Pravda... Na pálky za špatný parkování v Berlíně to pořád nemá, ale přece...
„Uklidni se kurva... Von to tak nemyslel.“ zacvakal Oliver svým titanovým chrupem. „Wot d fak...“ rozkřikl se Bompo „Ty se staráš vo někoho jinýho, než vo sebe?!“ Oliver demonstrativně vytáhnul svůj henkelbach, zapnul speciální schopnost svýho kabátu -red eye-, demonstrativně si posvítil očima na Bompa a pak mu stejnětak demonstrativně přiložil onen vytažený henkelbach pod krk. Bompo už nic nenamíta.
Bart se klepal v záchvatu nedostatku perličky a snažil se vytáhnout svou sestavu tlumící bolest (jak jinak, než z telešopingu). Celej výrobek spočíval v jedné injekci ve které se skrýval 700% koncentrát rohypnolu, na injekci bylo ale napsáno -čistě přírodní koncentrát z amazónského pralesa a gvínejského jablka- … kupodivu to účinkovalo (aby taky ne, když podobná dávka by za normálních podmínek uspala všechny existující slony ve vševesmíru).
Nakoenc Yo a Kurvínek sborově, dvojhlasně (přitom spolu nebyli domluvený) pronesli „A co kdybychom se podívali do tý vesnice?!“ Následovalo klasické demokratické hlasvoání, které trvalo šestnáct dnů. Na konci bylo vydané stanovisko – jít do vesnice. Jenže v tu dobu se už projednávala novela stanoviska s zároveň také novela novely stanoviska. Pak se ještě probral Rusty z oné tvrdé rány a celé jednání se muselo začít znova. Nakonec se po dalších pěti týdnech rozhodli... Vesnici navštíví.
Ukázalo se, že jde o trpajzličí vesnici a hodiny tu měli, dokonce na věži, ale z nějakých nepochopitelných důvodů na číselníku vynechali odpolední pátou hodinu a dopolední čtvrtou hodinu, takže Rusty měl další důvod, proč být nasraný. Jako by nestačilo, že ten podělanej trpajzličí beton pořád sleduje jeho osobu.
Oliver se díky své moci sám pasoval do vůdčího postavení ve skupince (ono to bylo možná tak nejlepší, pročež byl ze všech... svým způsobem nejnormálnější... pokud vynecháme jeho... jaksi krvelačné hobby a také Rustyho proměny v obratného, silného, magicky nadaného, inteligentního, železobetonem chráněného machra... kterým se ale v téhle vesnici nikdy nestane... škoda... bude to muset zůstat na Oliverovi)
Oliver teda dovedl všechny k nejbližší hospodě – to aby zjistili nejnovější informace. Mimoto – Bompo zde zastavil bartův slunečník, který se rozkládal na česté slovo a za utržené prachy si koupil soudek rumu. Nikdo dodnes neví, jak se mohl ten slunečník dostat z Bartova batohu do Bompovy ruky, ale už to tak je. (Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které nikdo nedokáže vysvětlit... buď tak... anebo si ho od Barta prostě vypůjčil.)
„Hospodo, hospodo... Kdo v tobě přebývá?!“ zahlaholil Kurvínek a stoupnul si před dveře hospody. Chvilku se nic nedělo nic a obvyklý hospodský hlahol se roznášel na všechny strany. Pak se prudce otevřelo okno a jakousi nenásilnou silou, která vzniká za záhadných okolností (většinou při hospodských rvačkách) se v okně objevil trpajzlík a velkým obloukem vylétl ven (přičemž rozmlátil jeden obchod naproti – bylo to sklenářství). Trpajzlík po chvilce vylez z hromady střepů, doplazil se ke Kurvínkovi, z ruky mu vypadla nedopitá flaška trpajzličího absinhu, mocně si odříhl a pak z posledních sil zahřměl jeho mužný hlas „My tady hrajem dámu!!!“ pak už byl trpajzlík příliš zmožen a usnul tam kde ležel.
Oliver trpajzlíka nenápadně podříznul, tak aby to nikdo neviděl, pak jen suše oznámil „Musel sem ho prohledat... Jestli u sebe nemá... třeba zbraň... moh by to bejt totiž.... no …. třeba sebevražednej atentátník... Ale dost keců, jdeme dál, tady se jen hraje dáma... žádnej chlast...“ nikdo nic nenamítal, jen Yo si nějak podezřele prohlížela koláč krve, který se rozšiřoval od trpaslíkova hrdla. Asi se poblil.
Pomalu procházeli vesnicí a Oliver si na znamení nenápadnosti začal pohvizdovat, rovnal si na sobě kabát, nenápadně čuměl na každýho trpajzlíka okolo a nakonec prudce (hlavně prudce nenápadně) přidal do kroku.
Nakonec vylezli z vesnice, aniž by se stalo něco zvláštního, jen Rusty začal vyzvídat cenu hodinek z telešopingu. Potřeboval totiž nějaký, kde by byli i ty čtvrtý a pátý hodiny. Bart ale vytušil kšeft svýho života a tak cenu řádně šponoval nahoru.
Nápis -vesnice-, který označoval vesnici se od nich metr po metru vzdaloval, ale pak se před nimi objevila jiná cedule -práce na planetě-. „Co to má jako bejt?!“ zaskřehotal Rusty a nervózně skákal okolo cedule. „“Ha pití!!!“ zařval Bompo, pro kterého každý nápis automaticky označoval buď obchod s chlastem, hospodu, vstup do lihovaru, nebo léčebný alkoholický pramen, který se rozdává zdarma. Před cedulí stál trpaslík a zdálo se, že nemá nic na práci. Přítomnost šíleného ietyho, který kroužil okolo něj v pravidelných kruzích a něco do toho vřeštěl, ho ale značně znepokojila. Yo se opřela o své magické kladivo, odplivla si (na znamení – jsem drsná lady) a řekla „Co tady máš na práci? Prcku?“
Trpajzlík z toho dostal tik do pravýho předního voka, prohlídnul si celou tu grupu a pak řek. „Já jsem informační budka. Heč“ Oliver se k němu shýbnul, změřil si ho vod paty k hlavě a zase spátky a pak ledově chladným hlasem řekl „Tak nás informuj... Co se děje?!“ Trpajzlík dostal tik i do toho levýho předního voka a rozkoktal se. „Tak.. Tak... Víte... Vono... Tak...“ Kurvínek stratil svoji věčně milou tvářičku a řekl „Tak už to řekni!“ přitom v tom ale byla cítit jeho tipická dětská nedočkavost. Bompo byl zase pod parou a tak si už nebral servítky a s pořádnou hlasitou razancí zařval „TAK UŽ TO KURVA VYKLOP!“ pak si odříhnul a s blaženým úsměvem padnul na zadek.
Trpajzlík se okamžitě rozkecal a mluvil tak rychle, že mu bylo sotva rozumět „My tady zakulacujeme zeměkostku. Náš pán a bůh by si to určitě přál. Naši astronomové se inspirovali u všech ostatních planet a vševesmírnejch těles a říkaj, že z naší kostky musíme udělat dokonalou kouli. Zaoblujeme hrany. Kutáme hlínu a děláme plynulý přechody mezi hranama... za touhle cedulí je totiž hrana... a my ji zaoblujeme... aby ze zeměkostky byla kulička...“ Bart cuknul hlavou a začal křičet „Ha!!! Kulička!!! Kulička... !!! V kuličkách sem prohrál celý moje bohatství! Kulička! … Kulička! … Kulička! … Kulička!!!“ a začal šíleně běhat okolo cedule a infotrpajzlíka – stejně jako tu už notnou chvíli kroužil Rusty.
„To je ou-kej, pokračuj.“ zahučel Oliver. Trpajzlík polknul a mohutně zakýval hlavou na znamení souhlasu. „Ou-kej... Takže... doteď to bylo nebezpečný, když ste překročili hranu moc rychle, gravitační pole se nestihlo změnit a platilo na překročitele pořád gravitace původní, takže překročil hranu a padal jakoby těsně vedle zeměplacky strašlivou rychlostí... (pozn. Překladatele – letí asi tak rychle, jako šest Moscewskejch torpéd za sebou... nebo tak nějak sem to čet v Moscewskym náučným slovníku) pořád zrychloval, vůbec nemoh zastavit a pokud se nerozmáz vo nějakej strom, nebo barák, tak prostě prolítnul rovnoběžně podél celý zeměplacky, dokud nedolít až na konec... a pak by tenhle nešťastník vylít ze zeměkostky do vševesmíru a už ho nikdy nikdo neviděl... My tomuhle zabráníme... Už teď plníme plán na stopadesát procent. 385 trpajzlíků kutá a odváží zeminu a znovu kutá a zakulacuje naši milou kostku... To je skvělé, ne?!“ dořekl s výrazným úsměvem, který se Oliverovi moc nelíbil. (Oliver obvykle nesnášel smích a radost okolo sebe, potože se mu zdálo, že to ubírá moc jeho řeznickému hávu)
Všichni uznale pokyvovali, jen Oliver si narychlo koupil od Barta jeho instantní přípínáčky z telešopingu a nenápadně je nasypal trpajzlíkovi pod nohy. Trpajzlík si rychle šláp na pár připínáků a začal strašlivě naříkat... Asi ho to bolelo... Aby taky ne, když to tele mělo boty bez podrážek (pozn. Překladatele – boty bez podrážek jsou úsporné opatření trpajzlíků, podrážka, kterou bota nemá, se nemůže prošlapat a tak se ušetří na opravách prošlapaných podrážek) nakonec se obrátil na Yo a prosebně vřískal „Pomóc, pomóc, prosím tě pomóc... pomoc bratrovi trpajzlíkovi v nouz...“ … jakmile Yo slyšela, že by jejím bratrem měl být trpajzlík, už měla kladivo ve vzduchu (t=0). V čase t=2,3564 palice dopadla (pozornější pozorovatelé právě spozorovali pozorovatelné zrychlení, díky kterému se stává konec palice smrtelníkům nepozorovatelným) na tělo trpajzlíka a onen nešťastný trpajzlík velkým obloukem odletěl někam dozádu. (pozn. Překladatele – trpajzlík přeletěl inkriminovanou hranu zeměkostky příliš rychle a gravitační pořadník přilehlé zeměplacky ho nestihl zaregistrovat a tak se jeho pád zrychloval podle gravitace zeměplacky, na které až donedávna pevně stál... budiž mu lehká zem... nakonec dopadl o 324,892mil dál, když dopadl na bok budovy Empire-State building v Old Mňůjórku a celou ji zdemoloval... (bylo to dvanáctýho září.. nebo jedenáctýho?) při této události si také zdemoloval svoji hlavu, respektive celé tělíčko i boty bez podrážek)
Jak si Oliver uvědomil, co se jeho iniciativou odehrálo, hned se mu udělalo líp... Jeho kabátec i botky posílili a Oliver si náhle připadal jako borec. Zapnul si ret.bul mode a dosvištěl až na pracoviště, kde během pěti minut obzvláště násilným způsobem usmrtil všech 385 trpajzlíků, čímž získal svému tělu a svému obleku moc, která se nepatrně přiblížila té Topově. Díky této velkolepé síle dokázal bezpečně překročit hranu krychle (zaoblení trpajzlíků bylo prd platný, pořád tu bylo velký riziko, který jen nebylo díky zaoblení tak vidět a bylo proto zákeřnější) a nakonec pomohl svou silou i ostatním degenům ze své grupy. Na závěr dne ještě Rusty objevil hodinky, které sice neměli pátou odpolední hodinu, ale měli čtvrtou ranní (zřejmě výplod nějakého trpajzličího hodináře, který se tak sjel hrou dámy, až tam tu čtvrtou hodinu ranní udělal...) takže byl Rusty už celej nedočkavej, dokud se nesetmí... vlastně dokud se nezačne rozednívat.

Topo si převrátil lehce zaoblenou zeměkostku tak, aby viděl na svoji skupinku a s klidným svědomím a příslibem lehké kocoviny usnul na svém gaučovníku.