Jak blázincem běžný den proběhl

Dnes byl přímo ukázkový den, sluníčko svítilo, ptáčci štěbetali, tráva šustila a před blázincem nám prasknul vodovodní řad. Voda kam až oko dohlédne, a valila se dál a dál. Proudy strhávaly s sebou vše co jim stálo v cestě, napadané listí, kamínky, potkany, větší kamínky, důchodce, prostě veškerý odpad co se válí po ulicích. Středem tohoto obrazu zkázy a zmaru se brodila sestřička Jahelová a brumlala si pro sebe dost nevybíravé nadávky týkající se především některých partií lidského těla nad nohama a pod břichem. Tuto část těla popisovala tak detailně, že mladší cudné dívky by jistě zčervenaly. Celých těch pět minut co se brodila rychle tekoucím proudem vody křičela, že si nechá udělat nové kyčle a přesně popisovala jak velkou bolest způsobí lékařům, kteří ji odmítnou zapsat na přední místo v pořadníku. Nějakou babičku rychle tekoucí proud vody povalil na zem a strhával jí z kopce dolu. Křičela tak, že mi připoměla Mářu. Mářa je paranoik a občas vidí všude ďábla. Jednou večer začal strašlivě křičet neboť si myslel že ho páni pekelníci strhávají do své říše, kde ho budou mučit. Tahle paní křičela stejně (ne-li více) a ulicí se ozývalo:“Bože! Pomozte mi někdo! Pomoc! Kriste na nebesích!“ Sestřička Jahelová si povzdechla a brodila se dál k branám ústavu pro choromyslné. Její boty z kůže pravého krvavého klokana byly promáčené skrz naskrz když procházela branou. Jen co jí strážný viděl začal vytahovat kricifix. Neměli se myslím moc v lásce neboť při pokusu o útěk jednoho chovance sestřička Jahelová omylem trefila onoho hlídače. Tehdy ještě moc neuděla se svojí novou bambusovou foukačkou a napálila 1mg Thorazinu hlídači do zad. Chudák. Než znovu naládovala foukačku chovanec zmizel. Vrátnicí se přebrodila bez problémů a podařilo se jí dostat i k našemu pavilonu. Místo obvyklého: „Dobré jitro pane doktore,“odsekla směrem k vrchnímu lékaři jedovatým tónem:“Potěš Pán Bůh všechny svatý,“ a když pan doktor zmizel „ty starej idiote.“ Při troše cviku jsme mohli poznat už na dálku jak se asi Jahelová cítí. Chodbou šla uprostřed, zpříma a z bot jí odkapávala voda jako vodníkovi, neboť za špatného osvětlení by jste si ji s vodníkem spletli i vy. Profesionálové by pouze z rytmu chůze a síle úderů bot na kachle podlahy uhodli jak se asi cítí. Bohužel dnešní den nezačal asi práve nejlépe. A to ještě nic nebylo. O chvíli později přijela naše sanitní bryčka. Sám řidič má velký smysl pro humor. Všude po kabině má uschované lahve od piva či dalších lihovin (pod sedadlem má lahvinku pražské starorežné) a jedinný důvod proč toho piráta silnic ještě policejní kontrola nebyla schopna zachytit byl v tom, že jakmile se někde motorizovaná jednotka dopravní policie objevila, řidič zapnul sirénu a troubil ostošest. Podle toho naše sanitní bryčka také vypadala. Staré polorozpadlé auto bylo výsměchem někdejší moci a slávy (nutno podotknout že změna režimu se na tomto psychiatrickém dostavníku nijak nepodepsala). Starý rozhrkaný motor ovšem věrně sloužil a vedení nechtělo utrácet za vůz nový. Ovšem také nechtělo ani utrácet za benzín a tak občas naše sanitní drožka jela na kradený disperzní lak na dřevo. Asi potom nesplňovala emisní limity, ale jakmile se objevila policie, řidič zapnul houkačku a dal ruku na klakson. Příjezd do areálu jsme zaznamenali jasně a zřetelně. Jakby taky ne, chodci uskakovali stranou, když hrkající vůz jel po chodníku a razil si cestu bez ohledy na dopravní předpisy. Podle stupňujícího se křiku jsem odhadnul, že se sanitka hodlá zaparkovat ještě před vjezdem do ústavu, což je vzhledem k pražské dopravní situaci (a proto, že je tam velká křižovatka kterou projíždějí autobusy) značně nepraktické. Překvapením bylo, že po deseti minutách se sanitka trefila (na druhý pokus) do bran léčebny a vjela do areálu, kde při pokusu o zaparkování srazila koš na psí exkrementy, který pak vzala voda a nesla ho pryč. Vedení samozřejmě šetřilo i na pneumatikách a i když kola stála proud vody je strhával pomalu k budově, o kterou se sanitka zastavila. Z vozu vypadl šťastný a společensky unavený řidič. Asi měl po ránu tak velkou kocovinu, že se při ranních vyprošťovacích pivech znovu opil. Válel se na chodníku jen chvíli než ho proudící voda začala strhávat mírně stranou. Tehdy ho zachytila sestřička Jahelová a jako Benátský gondoliér se snažila doštouchat pomalu plujícího řidiče ke vchodu. Řidič byl následně usušen a po pár hodinách poslán na protialkoholní detox v loďce od hasičů neboť i když se v pozdních odpoledních hodinách podařilo tekoucí vodovodní řad uzavřít park léčebny byl jedno velké (a velmi páchnoucí) jezero. Bylo velmi pravděpodobné, že náklad v sanitce byl jízdou poškozen jen nepatrně neboť hlasitě požadoval po moci Boží záchranu. Místo Boha dveře otevřela sestřička Jahelová. Nikdo jiný než řidič a Jahelová neumí ty dveře otevřít. Je k tomu zapotřebí jakýsi grif, kdy trhnete zápěstím a doufáte že zůstalo v jednom celku s rukou a modlíte se za to, aby se ty dveře otevřely. Někdy se ovšem dveře otevřou naprosto nečekaně za jízdy a za živého Boha je nedokážete zavřít. Nicméně jestli se vám na magistrále při rychlosti 195 kilometrů za hodinu otevřou dveře, staráte se o úplně jiné záležitosti, neboť při otevření dveří se začne zasekávat zadní náprava a sanitka se při takové rychlosti stává neovladatelným tankem. Snad jediný rozdíl mezi takto postiženou sanitkou a tankem je v tom, že lze částečně ovládat směr jízdy tanku, zatímco sanitka přestává brát ohledy na základní kinetické zákony, takže to občas vypadá, že s gravitací má podepsanou soukromou dohodu. Ze sanitky sestřička Jahelová vytáhla dva společensky oblečené muže, prohlédla jejich průvodní papíry, kývla na doktora a vedla je směrem k příjmu, kde se ti dva pánové posadili. Celou tuto scenérii jsem sledoval přes zamřížované okno svého pokoje, kde byl naprosto užasný výhled a zrak jsem odvrátil až celá peripetie skončila utopením sanitky v parkovém jezeře. Nutno podotknouti, že se kolem vozu rozlila smrdutá olejovitá skrvna, asi místo benzínu zas jeli na acetonové ředidlo. Ale pořád lepší než aby jeli na bahenní plyn. Každopáně se zatopením naše parku jsme nepočítali ani my ani živočichové v parku sídlící, kteří se pak nastěhovali do našich prostor. Větší sbírku hmyzu, hlodavců, plazů, a drobných savců jsem viděl snad jen v depozitářích Národního muzea. Dokonce i měkkýši dolezli pod naši střechu neboť je asi znechutila ta olejovitá skrvna od sanitky. Ti dva pánové byli skutečně zvláštní lidé. Určitě jste někdy potkali v metru takové pány. Stojí tak u kamenné zdi u vlezu, koukají na lidi, v jedné ruce Strážní Věž, v druhé Probuďte se! Kdo by to byl řek, že se bojí pavouků a že s biologií nechtějí mít nic společného. Uznávám že je poněkud nepříjemné, že když při návštěvě toalety nemáte soukromí, protože na vás civí krysí rodinka i s právě vyvedenými mláďaty. Máte pak chuť neznečišťovat jim jejich životní prostředí. Ale ti dva si pobyt u nás přímo ošklivili a přirovnávali ho k Sodomě a Gomoře (nechápu) a nebo k Peklu na Zemi (dobrá ochodní značka nemyslíte?). Celý večer pak pro ně musel být utrpením srovnatelným s ukřižovaním na Via Apia. Jejich pokoj si zvolili jako dočasné útočiště mravenci lesní a červení. Stalo se, že celý večer pak tyto dva mravenčí kmeny bojovaly o své místo pod žárovkou. Ti dva ovšem z boje asi moc nadšení nebyli, ráno z pokoje vylezli velmi nevyspalí a zdaleka nebyli tak upravení jako včerejšího dne. Teprve pak jsem pochopil, proč se k nám hmyzofóbní poslové Boží dostali. Ze začátku mi přišlo zábavné jak v jakékoli věci viděli hnutí Boží a konec světa, ale pak jsem začal mít Boha plné kecky. Hned ráno se pokusili o svůj první útěk. Z ladnosti jejich pohybů to vypadalo, že v podobném ústavu nejsou poprvé, neboť se jim povedlo odstranit mříže z oken. Nechápu jak to udělali, někdy se jich na to musím optat. Z prvního patra se následně pokusili slézt po blízkém okapu do nebezpečného světa areálu psychiatrické léčebny. Okap se zřítil aniž to první z nich čekal, neboť jej někdo, zdá se, nařízl. Jehovisté poznali, že v sestřičce Jahelové mají skutečného nepřítele, který se vyzná. Deset minut se sestřička Jahelová smála, když ošetřovala muže, který spadnul z prvního patra na trávník. Tedy přesněji, který spadnul do několika centimetrů vody a oleje a teprv později na trávník. Pánové byli zdrceni a přísahali na svém pokoji sestřičce Jahelové Boží pomstu. Po pravidelné modlitbě vylezli oknem společenské místnosti a jali se brodit jezerem na cestě za spasením. Koukal jsem se na dvě hlasitě utíkající postavy a postřehl jsem, že na stromě uprostřed jezera někdo je. O ten strom se zaparkovala sanitka a na její střeše stál pár gumových holinek. Pravděpodobně značky Gumotex, ovšem na takovou dálku jsem byl rád, že jsem rozeznal aspoň holinky. Postava pak skočila ze stromu ukázkové salto mortale a vskočila do připravené gumové obuvi. Seskočila ze střechy zahnívající sanitky a vytáhla skládací bambusovou foukačku. Další události byly stejně předvídatelné jako historický film. Mohli jsme se vsadit jen o to, jestli se běženci vzdají, popřípadně jak daleko budou schopni utéci. Dnešní den si mohla Jahelová přiříznou do pomyslné pažby své foukačky další dva zářezy. S posměšnou poznámkou o pygmejích dva paralyzované běžence předala hlídači a šla se osprchovat. Když se pak probrali pochopili, že sestřičku Jahelovou neporazí. Podplatit velmi pravděpodobně také nešla. Proto se ji rozhodli obejít. Člověk by se divil jaké psí kusy se v tom blázinci dějí, viďte. Pomohl jsem těm dvěma obstarat lžičky z jídelny. Voda už opadla a řidič se mohl vrátit zpět ke své sanitce. Ta naskočila a dvou dnech strávených ve vodě pomalu odjížděla pryč. Za ty dva dny pak zkvasily i živé kultury obsažené v tom levném pivu a pokusily se o útěk z lahve. Ale to je jiný příběh. Celou noc jsem pak nad svým pokojem slyšel drobné škrábání, občasný šepot a hihňáňí, které ustalo až k ránu. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, znáte to, nehas co tě nepálí. Když další den ráno přišla sestřička Jahelová do práce, havaroval s naší sanitkou vůz na zpracování odpadů (lidově hovnocuc) načež se sanitka definitvně rozpadla a odmítla se hnout z místa nehody. Po třech hodinách usilovného dopoledního smradu přijela hlídka dopravní policie. Hlídka však odmítla zastavit blíže, než 50 metrů od místa nehody a celou záležitost prošetřila až kupodivu rychle. Po příchodu sestřička Jahelová zjistila, že v našem pavilonu chybí kus zdiva a dva chovanci. Mě teda víc vadil ten šílený smrad, než to, že nám chybí kus budovy a dva lidi...