Tanečnice osudu - 17. část

Mihotající se plameny osvětlovaly tváře dobrodruhů sedících kolem ohniště, na nichž se mísilo světlo se stínem každou chvíli v jiné variaci a sytosti. Ash'raen'shina vzhlédla a pomyslela si, že obličeje jejich tváří najednou vypadají jako podivné masky, zfromované z hlíny a pomalu pálené žárem, aby ztvrdly. Alespoň takový příměr ji napadl, když viděla proměnu z unavených, ale emocemi naplněných tváří v chladné formy, ve kterých jediným důkazem života byl propichující pár očí. A všechny upřeně hleděly na Hruska Gradina, zraněného žodláka. Ash'raen'shina se otřásla a v zátylku ji zamrazilo. Ať byl jaký chtěl a třebaže otisky jeho prstů stále cítila na hrdle, které se při každém poknutí ozvalo pálivou bolestí, v té chvílí jí bylo muže téměř líto.
Opět jsem svědkem toho, že tato skupina není žádnou sebrankou potulných dobrodruhů, ale válkou zocelených žoldáků.
Byla si docela jistá, že ona by zmrazující pohled deseti párů nelítostných očí nevydržela. A zdálo se, že ani vousáč toho není schopen. Snažil se vypadat statečně a opětovat bezhlesný kontakt, ale pokaždé se brzy odvrátit. Nejdéle zůstal očima viset právě na temné elfce, která se nejspíše tvářila nejslitovněji. Nakonec však sklopil zrak a díval se do ohně, stejně jak před chvíli činila tmavovláska.
Ačkoliv se cítila unavená a svým předchozím vnitřním prožitkem vyvedená z míry, napjatá atmosféra ji opět pomalu probírala a ona věděla, že by v té chvíli stejně nedokázala usnout.
„Tak?“ ozval se znovu napruzený trpaslíkův hlas. „Začneš mluvit, ty šmejde?“
„A co chcete vědět,“ zeptal se téměř rezignovaně žoldák, třebaže se znovu zašklebil a odplivl si do ohně, ve kterém zasyčelo.
„Třeba bys mohl začít tím, kolik vás je,“ navrhl Mierhal. „Ta skupina, kterou jsi vedl...byli jste všichni?“
„A co z toho? Ať řeknu, co řeknu, stejně nepoznáš pravdu a věřit mi stejnak nemůžeš,“ odtušil žoldák a opět poslal od ohně chrchel.
Zisetlu, která v kotlíku nad ohništěm vařila polévku, jeho počínání zjevně uráželo, neboť po muži zlostně blýskala očima. „Neplivej tam,“ zavrčela.
Její kňouravý tón hlasu nepodtrhával hrozbu v jejích očích, což zdálo se Hruska pobavilo, ale jediný pohled na Durgana – a zvláště blýskající se ostří jeho sekery – mu opět připomněl, v jaké situaci se ocitl.
Přesto Ash'raen'shina obdivovala jeho - ať již hranou nebo skutečnou - uvolněnost.
Já už bych se v takové chvíli třásla strachy a plakala...
Mierhal však sledoval nit původního rozhovoru a ukázal na Sirgise. „Možná si ještě pamatuješ na našeho čaroděje. To on pozná pravdu, dokáže vycítit, jestli lžeš nebo ne. Dokáže to, opravdu.“
„To sou kecy,“ zamručel vousáč a zdálo se, že si chce opět odplivnout, ale nakonec si to rozmyslel. „jen se mě snažíte zastrašit.“
Durgan se k zajatci naklonil blíže a zazubil se. Jeho výraz získal nádech šílené urputnosti, až to temnou elfku polekalo. „Je mi jedno, co si myslíš, ty svině, ale pokaždý, když Sirgis řekne, že kecáš, tak ti zlomím prst.“
Ne, to ne...U všech bohů, hlavně už žádné násilí! prosila v duchu tmavovláska.
Zřetelně si všimla, že Hrusk těžce poknul, trpaslík jej opět dokázal dostatečně nalomit.
„Dobře, dobře,“ odtušil žoldák. „Ne, když jste nás napadli, nebyli jsme tam všichni.“
„A kolik vás je?“ zeptal se Hirn, který doteď zamyšleně seděl vedle Ash'raen'shiny.
Zajatec nejdřív vrhnul pohled na tázajícího a poté na soustředícího se mága. Sirgis sledoval oči objektu svého kouzla, ale zdálo se, že v té chvíli nevnímá chování muže.
„No, je nás celkem...třicet jedna...jo, třicet jedna,“ odpověděl žoldák.
Všichni, včetně něj, v té chvíli tázavě hleděli na Sirgise, který pouze zakroutl hlavou. Ten pohyb jakoby vymrštil trpaslíka ze sedu a ten chňapl po zajatcově ruce.
„Nééé, počkat, je nás třicet dva, zapomněl sem započítat sebe!“
Tentokrát čaroděj přikývl. I když Hrusk ztratil mnoho krve a byl celý bledý, ve chvíli, dky Durgan svíral jeho ruku a druhou šmátral po jehu prstu, jeho tvář zbělala ještě více.
„Nech toho,“ houkl na trpaslíka Hirn.
„Něco sem mu slíbil, ne?“ ohradil se podsaditý válečník.
„Durgane, prosím,“ ozval se Mierhal, „berme to jako malou zkoušku. Svůj slib můžeš začít naplňovat při příští lži.“
Trpaslík chvíli váhal a Ash'raen'shina se přistihla, že zarývá prsty do země, tak se bála, aby se neozvalo nechutné prasknutí kosti. Naštěstí se však Durgan stáhnul a Hrusk si úlevně oddychnul.
„Příště už do toho zasahovat nebudu,“ prohlásil chladně Mierhal.
Žoldák pokrčil rameny a rukou si otřel pot z čela. „Jo, už budu vzornej, ale...musel jsem to zkusit.“
„Kolik vás teda je?“ zeptal se znovu Hirn.
„Třicet dva, už sem to říkal, i ten váš šašek na to kývnul...“
Třicet dva...Ach, jak moc jsem si přála, aby ten dnešní masakr byl tím posledním.
„To není dobré,“ ozval se Kirinel. „Po bitvě jsem napočítal třináct mrtvých. Hruska jsme zajali, takže jich zbývá ještě osmnáct.“
„Takže většina práce je ještě před námi,“ zavrčel Gilivan.
„Ale...někteří přeci utekli, ne?“ namítla Ash'raen'shina potichu, jako by se bála odpovědi. A ve skutečnosti se vážně bála.
Hirn, sedící vedle ní, se na ni smutně usmál a řekl: „Myslím, že se právě vrací do svého tábora, přece nejsou tak hloupí, aby se rozutekli po lese.“
„Každopádně jsme jim uštědřili citelnou ránu,“ ozval se unaveným hlasem Sirgis. „Je možné, že se raděj stáhnou. Navíc jsou bez velitele...“
Válečník v namodralé zbroji se na kouzelníka zadíval tázavým pohledem. „Co tím chceš říct?“
„Jen to, že možná nebude nutné je dále pronásledovat,“ odtušil v klidu mág.
„Jak to myslíš?“ zeptal se se zachmuřeným obočím Hirn. Jeho hlas zněl temně a bylo v něm znát citelné napětí. „Zbylo jich víc než půlka a ty mluvíš o tom, že bychom měli skončit?!“
Tmavovláska zmateně zamrkala a nechápavě na muže hleděla.
Kde se v tobě najednou bere ta zloba, Hirne? Ještě před chvílí jsi měl takovou rozpustilou náladu...
„Já si to myslím také, příteli,“ namítl Kirinel. „Podívej se na to z jejich pohledu, ztratili skoro polovinu svých přátel v boji. Přepadli jsme je nepřipravené a jsem si jistý, že ti co utekli ani pořádně neví, kolik nás vlastně bylo. Aby se neshodili před svými spolubojovníky, určitě náš počet a sílu zveličí.“
„Což je zároveň naší výhodou,“ namítl Hirn.
„Ale za jakou cenu?“ vložil se do debaty Mierhal. „Ať už si budou myslet, že je nás deset anebo sto, k čemu asi dojde?“ Než stačil válečník v namodralé zbroji odpovědět, muž pokračoval. „V lepším případě celá ta tlupa uteče, jakmile se dozvědí o dnešním boji – a my je pravděpodobně nedoženeme – anebo se opevní a budou čekat.“
„Nebo utečou, jakmile nás uvidí,“ stál na svém Hirn.
Ash'raen'shina na chvíli odtrhla oči od účastníků hádky a zadívala se na šklebícího se Hruska, který se zdál být ropolceností skupiny nesmírně potešen. Všiml si jejího pohledu a věnoval jí široký úsměv. Tmavovláska ihned otočila hlavu jinam.
„Jsou to žoldáci, Hirne, podruhé už stejnou chybu neudělají. Těch pár, co uteklo dnes, tak učinilo jen proto, že byli překvapeni a ke konci již neměli žádnou naději na vítězství. Ale teď už o nás vědí a ví, že jedinou záchranou pro ně je držet se pohromadě. Proto si myslím, že dojde k dalšímu krvavému boji.“
„Tak proč sis nechal slíbit odměnu, příteli, když se nyní bojíš vykonat, co jsi slíbil?“ zeptal se nakvašeně Hirn. „Původně vás mělo být o tři méně a šel jsi do toho.“
„Já jsem starostovi slíbil, že se zbavím hrozby útoků. A možná, že se tak stalo.“
„Každá práce se má dodělat až do konce.“
„O čem se spolu bavíme, Hirne?“ vybuchl v ten moment i jinak poměrně klidný Mierhal. „Je nás deset a jich osmnáct! Dnes nikdo z nás nezemřel, utržili jsme jen pár zranění a nějaké odřeniny, ale pouze díky momentu překvapení a počáteční střelbě. Co myslíš, že se stane, když se vrhneme na osmnáct připravených mužů, snažících se uhájit svůj život?!“
Na to druhý muž neměl odpověď.
„Bude to masakr, příteli. Ale tentokrát pro nás. Já už jsem viděl umírat ve válce mnoho svých přátel, ty také. Nechci vidět umírat nikoho z těch, kdo tu teď sedí.“
„Já také ne,“ odtušil mírně Hirn, ale jeho slova nebyla o nic méně naléhavá. „Ale pokud máš takový strach, měl bys uvažovat spíše o farmařině.“
Ash'raen'shina si všimla, že Mierhalova tvář se zachmuřila a v očích dobrodruha zahlédla bolest.
Tvá slova zraňují, Hirne, proč to svému příteli děláš?
Snažila se tvářit trošku vyčítavě, ale Hirn jí v té chvíli nevěnoval žádnou pozornost. A ani nikomu jinému z dobrodruhů, kteří také na svého přítele vrhali nesouhlasné pohledy.
„Rozbijeme jim hlavy!“ zařval do nastalého ticha Orgun a praštil pěstmi o sebe, až v jeho kostech zadunělo. Tomu náhlému výlevu nikdo nevěnoval příliš pozornosti, ale hned na to Hirn pokračoval už o něco klidnějším hlasem: „Původně nikdo z nás nepočítal, že bychom se tu potkali a šli společně. Sice jsme předpokládali, že je těch lapků méně, ale stejně...přečíslení by bylo stejné, snad i vyšší. A předpokládali jsme to...“
Mierhal, stále trošku nejistý přítelovým chováním, neodpověděl, slova se však ujal Sirgis. „Ne, my jsme nevěděli, kolik jich je. Dokonce jsme se o tom dohadovali večer předtím, než jsme vyrazili, pokud si vzpomínám...“
„Vždyť to přesně říkám i já,“ odfrkl si druhý muž.
Kouzelník na něj upřel ledový pohled, ale v klidu pokračoval: „Chtěl jsem říct, že jsme se se starostou dohodli na tom, že nám zaplatí až poté, co se zbavíme hrozby. Nikomu jsme se neupsali, že se necháme zabít, ať se děje, co se děje.“
Hirn se jenom ušklíbl: „A jsme zase u toho – copak jste netušili, že to takhle může skončit?“
Mierhal, který už se vzpamatoval ze zadumání, odpověděl: „Ne, netušili. Alespoň já jsem měl v plánu ty žoldáky najít a napadnout je, pokud bude příležitost. Se sérií bitev jsem vážně nepočítal, na to je nás málo. Já navrhuji, abychom se vrátili do vesnice, se starostou tu situaci projednali a dohodli se, co dál. Rozhodně bych naše životy nevystavoval takovému nebezpečí.“
Ash'raen'shina po těch slovech krátce úlevně oddechla, přesně to chtěla slyšet. Netušila však, že její radost nebude mít dlouhého trvání.
„Dělej, jak myslíš,“ odtušil Hirn. „Nakonec, možná přišel čas se opět rozdělit. Já myslím, že náš úkol je zbavit se těch chlapů. A také to udělám.“ S těmi slovy muž stisknul zarputile rty a díval se upřeně do ohně. Temná elfka na něj šokovaně hleděla, neschopna slova, přestože ani neměla co říct.
Nedáváš nikomu z nás na výběr, Hirne, nikomu...Proč to děláš? Buď jsi fantaicky oddaný dobru, což se mi nezdá nebo...co vlastně?
Ačkoliv své nové přátele znala jen několik dní, věděla, že nikdo z nich – a zvláště ne Mierhal – nenechá Hirna jít samotného nebo jen s jeho původní skupinou.
Půjdeme všichni...všichni včetně mě.
„Já půjdu také,“ ozval se Gilivan s očima zabodnutýma do Hirnovy tváře. Ačkoliv temná elfka netušila, jaký má na situaci názor, chtěl jistě příteli vyjádřit podporu.
„Já taky,“ zařval Orgun.
„Tvoji“ lidé, pomyslela si tmavovláska. A co ostatní?
Na chvíli se opět po tábořišti rozhostilo ticho, přerušované pouze praskáním dřeva v ohni a Hruskovým chrchláním. Všichni čekali na to, jak se vyjádří Mierhal...
„Dobrá, přesvědčil jsi mě,“ povzdechl si dobrodruh po chvíli a dlaní si znaveně přejel přes tvář, „půjdu s tebou.“ Poté vstal, oprášil si kalhoty a pomalu odkráčel do temnějícího lesa.
„Myslím, že pro dnešek asi výslech ukončíme,“ pronesl tiše Hirn, což na tváři zajatého vousáče vyvolalo pobavený úšklebek.
„S tím souhlasím,“ ozval se Hrusk.
Tentokrát ani trpaslík neměl chuť žoldákovu poznámku potrestat či oplatit. Následné chvíle se Ash'raen'shině zdály zvláštní. Nikdo neřekl ani slovo, každý si začal hledět svých věcí nebo tiše rozmlouvat, jako kdyby rozhovor vůbec neproběhl. A také si všimla, že někteří dobrodruhové se vyhýbají očnímu kontaktu s jinými.
Ne, tahle skupina by vážně nemohla zůstat jednou po delší dobu...
Kirinel odvedl Hruska o kousek dál od ohně k malému stromku, o který se zraněný žoldák opřel. Zistela vedle temné elfky vyskočila na nohy a běžela za Mierhalem, zatímco Jergunil se svalil na záda a Orgun hladově pokukoval po vařící se polévce. Sirgis opět zmizel na kraj tábora, jen Hirn a Gilivan zůstali nepohnuti a vyměňovali si pohledy. Ash'raen'shina však nedokázala rozpoznat, o čem jejich oči hovoří. K Hirnovi se však přiblížil Durgan a zastavil se u něj. Zapřel si ruce v bok a hněvivě se na lidského muže díval. „Sice jsem s tebou mlčky souhlasil, ale nelíbí se mně, jak sis prosadil svoje. To nebylo moc férový, zvlášť ne vůči starýmu kámošovi.“
Hirn jen pokrčil rameny a řekl: „Udělal jsem, co jsem považoval za správné, Durgane.“
„Jak myslíš, ale raděj bych příště viděl jinej přístup.“ S těmi slovy i trpaslík odešel.
Muž vedle Ash'raen'shiny si povzdechl a konečně se na ni zadíval. Mírně se usmál a řekl: „Doufám, že aspoň ty mi nebudeš nadávat.“
Temná eflka zakroutila hlavou. „Nebudu, ale to neznamená že s tebou souhlasím.“
„Já vím,“ přikývl pomalu Hirn, „myslel jsem si, že nebudeš chtít jít dál, nepatříš do této družiny a jsi...“
Náhle se zarazil a poslední slova spolkl.
Tmavovláska přivřela nedůvěřivě přivřela oči a tázavě na Hirna hleděla.
Nepatřím do družiny a jsem...proč jsi to nedořekl Hirne?
„Zbabělá?“ zeptala se nahlas.
„Ne, takhle jsem to říct nechtěl...“ bránil se dobrodruh.
Ne, možná ne, ale slova význam nemění...
Ash'raen'shina odvrátila hlavu a opět se zahleděla do ohně. Cítila se být Hirnovými slovy trošku dotčena, zvláště poté, co spolu toho dne tak dobře vycházeli.
Na své paži ucítila dotek mužovy dlaně. „Omlouvám se, tak jsem to nemyslel. Jsi statečná žena, vždyť víš, že jsem ti vděčný, jak jsi mi při boji pomáhala. To by každý nedokázal. Vím ale, že nemáš ráda krveprolití.“ „A ty snad ano?“ zeptala se tiše temná elfka.
„Ne, samozřejmě. Ale asi...asi jsem toho zažil o něco víc než ty,“ odtušil dobrodruh.
Tmavovláska na něj opět upřela svůj zrak. Nevěděla, kolik toho během svého života prožil on, ale v tom, co řekl, se možná mýlil.
Viděla jsem už hodně umírání. Ale o to je to pokaždé horší...A ano, bojím se.
„Asi ano,“ odtušila navzdory svým myšlenkám Ash'raen'shina nahlas.
Více ji však mrzelo, že Hirn vyjádřil svůj názor, že mezi ně nepatří. Věděla, jak to myslel, a věděla, že opravdu nepatří, ale přeci jen doufala, že fakt, že společně dávali všanc své životy, je alespoň na čas pojí dohromady pevným poutem. V té chvíli měla pocit, že se mýlila. A znovu si připomněla, jak moc je vlastně osamělá.
Nikam nepatřím. A vždy, když se o to snažím, tak se něco pokazí.
Mírně se od Hirna odtáhla, aniž by si to uvědomovala. V jeho tváři, která byla dosud klidná a chladná, spatřila lítost. Koutky jeho úst zacukaly, jak chtěl něco říct, a temná elfka dokázala pouhým zrakem odhadnout touhu jeho těla přitáhnout ji opět k sobě blíž.
A tmavovláska si uvědomila, že si v hloubi duši přeje, aby to opravdu udělal. Hleděla do jeho očí a čekala. Ne, nechci být už sama. Ale zároveň vím, že možná opět spatřím svého manžela. Co mám vlastně chtí?. A co vlastně chceš ty, Hirne? bereš mě víc jako přítelkyni nebo spolubojovnici?
Dobrodruh chvíli mlčel a pohled opětoval. Temná elfka se dívala do zdroje náklonosti, lítosti a snad i studu – alespoň tak jí to připadalo. Poté muž sklonil hlavu a zašeptal: „Promiň, Ash'raen'shino, nechtěl jsem s tebou mluvit takhle...“
Tvář muže zrudla vnitřním vztekem, krátce nato rychle vstal a také odkráčel pryč. Ash'raen'shina si v té chvíli připadala skoro nemístně kvůli tomu, že u ohně zůstala, když všichni odešli.
Rozepře s Hirnem ji moc mrzela, hlavně kvůli němu samotnému.
Třeba to vážně tak nemyslel, snad byl jen po hádce s Mierhalem rozrušený...
Ash'raen'shina zaklonila hlavu dozadu a sledovala pomalu se rodící hvězdy na temnějící modré obloze. Snažila se najít své oblíbené souhvězdí, připomínající jí pádícího koně, ale neúspěšně, bylo ještě příliš brzy. O slovo se opět přihlásila únava, měla dojem, že každý sval v jejím těle o sobě dával vědět. Teplo sálající z ohně a rozlévající se po jejím těle činilo bolest alespoň trošku příjemnou. Brzy si také uvědomila, že má strašlivý hlad, což navíc podpořila vůně, vycházející z vařícího se obsahu kotlíku. K její radosti se však brzy dobrodruhové začali opět srocovat, když je Zistela svolala k jídlu. Polévky pochopitelně nebylo pro tolik lidí dost, aby se dosyta najedli, ale naštěstí ji mohli „podopořit“ zásobami, kterými se vybavili na cestu a ovocem, které jim dala dopoledne Iliirja.
Večeře proběhla v tichosti a jednotliví členové družiny jedli spíše roztroušeně, což ukázalo, že po výslechu Hruska zůstaly mezi nimi nezahojené rány a opatrnost. Každý sympatizoval buď s Hirnem, či Mierhalem a báli se o tom mluvit. A možná se v posadí skrývalo něco z minulosti, co Ash'raen'shina nemohla vědět. Temná elfka doufala, že ten stav brzy přejde a chování dobrodruhů se vrátí k uvolněné atmosféře.
Jakoby nestačilo, že mě nesnáší Gilivan a dává mi to najevo.
Při jídle se les rychle zahalil do neproniknutelné tmy a zdálo se, jakoby ostrý rozdíl mezi světlem a tmou lesa tvořil okraj tábořiště. Temná elfka měla pocit, že oheň ukazuje, kam mohou jít...a kam už ne. Probudil se v ní svíravý pocit a obezřetnost spolu se strachech z ní vypudili chuť po spánku. A tak, když došlo na to, kdo si vezme jako první hlídku, neochotně se přihlásila. Třebaže její tělo volalo po odpočinku, mysl se podivně vyjasnila.
Nebo jsem spíše tak rozrušená, že bych nemohla usnout? ptala se sama sebe.
Ať už byl skrytý důvod jakýkoliv, brzy všichni její přátelé včetně zajatého Hruska rychle usnuli po únavném dni a ona zůstala jediná při vědomí.
Poodešla trošku dál směrem ke kraji tábořiště, aby ji světlo skomírajícího ohně neoslňovalo a usadila se pohodlně do měkké trávy. S sebou si vzala plášť, do kterého se schoulila, a své dva meče, jejichž čepele se blyštěly rudě ze směru tábořiště a stříbřitě při dopadu měsíčního světla. Oči zabodla do tmy před sebou a pátrala po jakémkoliv pohybu nebo zvuku, který by nepatřil lesu, občas se opatrně rozhlédla i do jiných stran. Strach, živený slábnoucím ohněm a postupující temnotou, vybičoval její ostražitost do krajních mezí., otřásla se pokaždé, když Orgun nebo Durgan nečekaně uchrápnul víc nahlas.
Temná eflka a bojí se tmy...Kam se poděla má hrdost? Měla jsem ji vůbec někdy?
Později si však uvědomila, že její obavy mají rozumný základ – od Hruska se dozvěděli, že zbylo naživu skoro dvacet žodláků. Při krátké rozmíšce se však zapomněli zeptat, jak moc blízko se nachází jejich tábořiště. Mierhal měl obavy, že postavit se v bitvě tolikam připraveným mužům by byla řež. Nechtěla si ani domýšlet, co by se stalo, kdyby byli napadeni nepřipraveni oni.
Utopena v podbných úvahách přestala vnímat všechny zvuky okolo, a proto div nenadskočila a nevykřikla v hrůze, když se vedle ní objevil protáhlý stín. Polekaně se k postavě otočila a spatřila protáhlou tvář Sirgise, shlížící na ni z výšky. Každý na jeho místě by se nad jejím úlekem pousmál, kouzelníkova tvář však zůstala kamenná.
„Smím si přisednout, Ašreno?“ zeptal se zdvořile.
Temná elfka polkla, jakoby chtěla zahnat rozrušení zpět do sebe a krátce přikývla.
Mág se pohodlně usadil vedle ní a chvíli pozoroval hvězdy. To si ještě před chvíli Ash'raenshina nedovolila.
Měla pocit, že jakmile by zaklonila hlavu, někdo by jí prořízl hrdlo, třebaže to byla hloupost. Teď však neodolala a zahleděla se na nebe poseté zářivými body. A po krátké chvíli hledání spatřila vytouženého koně, padícího s mračnem „prachu“ za svým kopyty.
Utíkej, koníku...Míříš na sever, tam mířím i já, možná mi ukazuješ cestu.
„Promluvme si,“ navrhl Sirgis po chvíli.
Tmavovláska opět přikývla, ale neodtrhla zrak od hvězdné oblohy. „Proč nespíš?“ zeptala se.
„Chtěl jsem si promluvit,“ odtušil mág. „Prve jsme byli přerušeni. A navíc...někdo tě přece musí vystřídat.“
„Vystřídat?“ zeptala se udiveně Ash'raen'shina a pohlédla přitom na mága. „Vždyť mi ještě hlídka nekončí.“
„To se ti jen zdá,“ usmál se poprvé mág. „Sedíš tu déle, než si myslíš.“
Žena opět pohlédla na oblohu a postavení měsíce a zavrtěla hlavou.
Že by tomu tak vážně bylo? Dnes je vše nějaké zvláštní...nebo možná je ten les začarovaný.
„Dobrá tedy. Co chceš vědět?“ zeptala se Ash'raen'shina.
„Ještě jednou se chci omluvit za to vpadnutí do tvé mysli.“
„V pořádku,“ odtušila tmavovláska. „Odpustila jsem ti, pokud dodržíš svůj slib.“
Mág pokýval hlavou a řekl: „Ale chtěl bych se tě na něco zeptat.“
Jakmile to dořekl, Ash'raen'shina se začala cítit vedle něj nepříjemně. Měla tušení, že následný rozhovor pro ni možná nebude lehký. „Co je to?“
Sirgis se krátce nadechl, jakoby sbíral síly na následujcí otázku. Jeho mlčení bylo dlouhé, ale nakonec se přeci jen zeptal: „Ten muž...ten, jehož jméno jsi křičela tehdy v hostinci a kterého jsem viděl ve vaší mysli...“
Ach ne...
Tmavovláska začala tušit, kam mágova slova směřují a nebyla z toho vůbec ráda.
„Ten muž...byl to opravdu Razrash? Nemohl to být pouze někdo, kdo se tím jménem honosil? Nějaký temný čaroděj či krutý vojevůdce?“
Ash'raen'shina se na chvíli ztratila ve víru myšlenek, kdy se na ni proti její vůli začaly valit všechny vzpomínky spojené s její otroctvím u Razrashe. Stará beznaděj, bolest a strach opět vypluly na povrch se stejnou silou, jakoby je temná elfka právě prožívala. I navzdory šatům měla pocit, že se jí dotýkají kruté ruce temného pána. Krátce se otřásla a po celém těle ji zamrazilo. Přitáhla si plášť blíže k tělu a cítila, že jí vlhnou oči.
Sirgis mlčel, opět sledoval hvězdy a tmavovláska mu za to byla vděčná. Nejspíš pochopil, co prožívá a nechal jí čas, aby mohla své emoce vstřebat a uklidnit se. Nakonec se jí to podařilo a ona se zaměřila na původní otázku.
Jestliže někdo jiný má schopnost takovým způsobem ovládat temné síly, moc, před kterou se třesou i draci , despotické charisma, kterému podlehnou všichni jeho služebníci a mysl, která každým okamžikem kuje dobývačné plány, tak ano, mohl to být nějaký chvástal. Ale je to vůbec možné?
Sama sobě odpověděla, že ne a nahlas řekla: „Ano, byl to skutečně on.“
„Víš to určitě?“
Ash'raen'shininy oči se zabodly do těch mágových a měřiliy si je. Připadalo jí to zvláštní – celou dobu jí Sirgisovy oči připadaly tvrdé a neústupné, ale když si vzpomněla na ty Razrashovy, mágův pohled se zdál být měkký a slabý.
„Ano, stačil by ti jediný pohled, abys to poznal,“ odtušila sotva slyšitelně a poté zakňourala „A já z něj poznala mnohem víc než jen jediný pohled.“
Muž přikývl a jeho tvář se zachmuřila. „To je zlé, myslel jsem si, že je Razrash dávno mrtvý nebo dokonce jen legendou.“
Tmavovláska sklonila hlavu. „Já dřív vůbec nevěděla, že někdo takový existuje. Ale někteří temní elfové o tom asi věděli...“
A nejen oni.
„Cože?“ vyprskl překvapením Sirgis. „Ale jakto...jaktože to nevím já?“
Ash'raen'shina na mága překvapeně pohlédla. Poprvé měla možnost spatřit jej v rozpacích.
„A proč bys měl?“ zeptala se nechápavě.
„Kvůli tomu, co jsem dělal předtím, než jsem se dal k této družině,“ odvětil mág trošku klidnějším hlasem. Temná elfka na to nic neříkala, ale Sirgis pokračoval: „Víš, vím o tobě věci, které bych neměl vědět, díky tomu, co jsem ti udělal. Prozradím ti tedy něco o sobě, jestli souhlasíš.“
Ash'raen'shina přikývla, byla ráda, že se téma stočí jiným směrem.
Navíc jsem opravdu zvědavá, co mohlo přinutit mága, aby se stal potulným dobrodruhem.
Sirgis se nostalgicky pousmál, když začal hloubat nad svou minulostí. „Není to příliš zajímavá historka, ale budiž...Studovat magii jsem začal od chvíle, kdy mí rodiče přišli na to, že mám zvláštní nadání - dokázal jsem číst lidem myšlenky a to doslova, ani jsem si tehdy neuvědomoval, že to není přirozené. Můj otec byl poměrně bohatý, a proto mi zajistil převoz do věhlasného centra magie v Naaritaii. Pro mé rodiče to byla čest, mít v rodině mága a já pak v akademii strávil všechny roky dospívání. Jak jistě tušíš, věnoval jsem se převážně magii působící na mysl a iluze. Nebyla to však jediná věc, kterou jsem studoval, postupem času se ze mě totiž stával kouzelník-historik.“
Tmavovláska tázavě naklonila hlavu na stranu a zeptala se: „Co to je?“
„Bylo by těžké to vysvětlovat ...nemágovi,“ připustil Sirgis. „Řeknu ti tolik, že jsem se začal zajímat o historii a vlákna událostí linoucí se časem. Ale my kouzelnící na akademii jsme se zabývali onou vědu z trošku jiného hlediska než kronikáři. Inu, bylo zapotřebí čtení a bádání, ale také notná dávka magie. Nebudu ti vysvětlovat proč, stačí, když řeknu, že knihy nejsou jediným uchovatelem starých pravd. Vskutku to byl složitější obor, než by se mohlo zdát. Našim úkolem bylo rozplétat předivo času a dobrat se k tomu, jak které události skutečně proběhly. Za námi jsou tisíciletí a tisíciletí a z některých období neznáme téměř nic, kromě teorií, legend a dohadů.“
„To zní zajímavě,“ prohlásila temná eflka. „Ale jak to souvisí s tvým odchodem?“
Sirgis si dlouze povzdechl, zapletl prsty do sebe a řekl: „Velmi úzce. V jednom okamžiku jsem měl pocit, že už nemohu dál. Věděl jsem toho už příliš mnoho a ne vždy se mi to líbilo a přitom tolik neprobádaného a neobjeveného leželo přede mnou.“
„Tomu nerozumím,“ připustila Ash'raen'shina. „Proč ses bál historie?“
Mužovy oči se zamlžily a on se smutným úsměvem prohlásil: „Víš, některé věci je možná lepší nevědět.“
Žena polkla a s rozšířenýma očima se zeptala: „Jak to myslíš, Sirgisi?“
„Zeptám se tě na jednu věc, Ašreno, i když teď už nejspíš tuším odpověď – stál Razrash za invazí orků? Víš to?“
„Ano vím,“ vydechla tiše temná elfka a krátce uhnula očima. „A ano, stál za tou invazí.“
A bohužel nezůstalo jen u toho...
„Dobře, a teď mi pověz toto: Kdybys měla možnost nevědět, jako obyčejná žena a tanečnice, kdo doopravdy stojí za válkou, kdo je to Razrash a co je to za zrůdu, kdybys měla tu možnost, co by sis zvolila? Vědění či nevědění?“
Ta otázka přišla rychle a surově, přesto Ash'raen'shina téměř okamžitě znala odpověď. Přesto chvíli mlčela, aby navodila alespoň zdání, že o tom přemýšlí.
Není ale o čem přemýšlet, raděj bych byla hloupou nevědomou holkou než...tohle.
„Kdybych si mohla vybrat, nechtěla bych znát pravdu,“ pronesla rozhodným hlasem.
Na jednu stranu se styděla za to, že to připustila, ale na druhou stranu nechtěla lhát.
Stejně se tím nic z toho, co se stalo, nezmění.
„Tak vidíš,“ pokýval hlavou kouzelník. „A se mnou to bylo stejné. Při mém bádání jsem narazil na věci, které mě děsily a já věděl, že to ještě není konec. Nechci tě strašit tím, že svět a naše minulost jsou tak strašné, jenom...octil jsem se na hranici a já neměl sílu jít dál. Prostě jsem toho nechtěl vědět víc.“ „Možná ta informace o Razrashovi ležela za tou hranicí,“ navrhla tmavovláska.
„Možná,“ usmál se Sirgis, „i když si tím nejsem jistý. Spíš šlo o něco, co jsem prostě nevěděl.“
Ash'raen'shina se také usmála a pak řekla: „Ale pořád nechápu, proč jsi kvůli tomu odešel z akademie. Copak se tvá nechuť k poznávání dějin vylučovala s možností studovat dál jenom magii?“
Muž jen pokrčil rameny a rezignovaným hlasem řekl: „Vlastně...ano, bylo to přesně, jak říkáš. Ty jsi temná elfka. Pro válečníky temných elfů je hanbou, když nedokáží čelit svému strachu, nemám pravdu?“
„Ano,“ odpověděla Ash'raen'shina a hlavou jí opět prolétlo několik vzpomínek, tentokrát z jiného období života, než předtím.
A někdy nejen pro válečníky...
„A stejně tak pro mágy je nepřekonatelnou hanbou, když nedokáží čelit faktům. Nemohl jsem dál zůstat mezi ostatními kouzelníky, oni znali mé důvody, a já bych musel čelit opovržení z jejich strany, raději jsem proto odešel.“
Ach, bohové, Sirgisi, vždyť ty svým způsobem sdílíš stejný osud jako já.
Dalších několik chvil oba mlčeli, každý zabraný do vlastních úvah a vzpomínek. Nakonec promluvila temná eflka: „Děkuji ti, že ses se mnou podělil o svou minulost.“
„Není zač, dlužil jsem ti to,“ odpověděl pohotově Sirgis s náznakem úklony.
„Ne, nejde o tohle, ale...připadáš mi teď víc lidský,“ svěřila se Ash'raen'shina.
Kouzelník zvrátil hlavu dozadu a tiše, ale upřímně se zasmál.
Zvláštní, pomyslela si tmavovsláka, vždy, když se mé vztahy s někým ochladí, trošku se sblížím s někým jiným.
Na mysl jí opět vytanula krátká hádka s Hirnem a ona litovala toho, že se k němu chovala tak odtažitě, třebaže jeho chování bylo značně vypjaté.
Následovala další ještě delší chvíle ticha, které tentokrát přerušil Sirgis.
„A Ašreno, ještě něco...“
„Ano?“ zeptala se s lehkým úsměvem tmavovláska.
„Vím, že to bude znít trošku krtuě, ale v jistém ohledu bys mohla být nebezpečím naší družině.“
Ash'raen'shině zamrzl úsměv na tváři a ona celá ztuhla. Dlouze se na mága dívala a čekala na jeho další slova. Žádná však nepřišla.
Víš toho vážně hodně...
„Já vím,“ odtušila nakonec. „Myslíš tím toho zvěda. Ale on už...“
„Jakého zvěda?“ zeptal se zaraženě Sirgis s překvapeným výrazem ve tváři.
Ach ne, to jsem zas plácla něco, co jsem neměla. Já hloupá!
Přemýšlela, jestli to nemá nějak zamluvit, ale věděla, že už není cesty zpět, pokud nechce vyvolat nějaká podezření.
„Iliirja mi včera řekla, že nás - pravděpodobně ale konkrétně mě – sledoval špeh. Ale Hurbrar je vycítil a zabil.“
„Čí špeh?“ zeptal se Sirgis s tvrdým výrazem na tváři.
Ash'raen'shina odvrátila stydlivě hlavu od mága a do tváří se jí nahrnula krev. „Razrashův.“
Následující ticho bylo pro ženu téměř nesnesitelné. Hluboké vydechnutí ji téměř vyděsilo: „U všech bohů, co vlastně jsi zač, Ašreno? Proč jej za tebou posílal?“
Takže ty nevíš všechno, Sirgisi? To je dobře. A doufám, že se nebudeš pokoušet zjistit víc...
„Nevím, co všechno jsi v mé mysli zahlédl, ale jistě víš, že jsem byla jeho otrokyní...“
„Ano, to jsem viděl. A také vím, jak ses k němu dostala,“ prohlásil muž. „Ale už nevím, jak ses dostala od něj,“ připustil.
„Podařilo se mi utéct,“ zalhala Ash'raen'shina. „Asi...asi jej to tak rozlítilo, že poslal někoho, kdo mě měl najít.“
Cítila rychlý tlukot srdce a její hrdlo se stáhlo a ona pochybovala, že bude schopna odpovědět, pokud se Sirgis zeptá na něco dalšího.
Jestli zkusí kouzlit, tak je vše ztraceno, stačí, že Iliirja zná celou pravdu.
Naštěstí jen pokýval hlavou a řekl: „Umím si představit, že to Razrashe rozlítilo.“
„Myslíš...myslíš, že bych vás měla kvůli tomu opustit? Myslíš, že jsem kvůli tomu pro vás nebezpečná?“ zeptala se slabým hlasem.
„Ne, to rozhodně ne,“ zakroutil hlavou muž. „Možná je lepší, že jsi s námi....lepší pro tebe. Třeba by tě byl ten zvěd samotnou napadnul.“
Temná elfka přikývla. Věděla, že svým způsobem Sirgisova slova byla pravdivá, ačkoliv jen v určitém případě.
Dokud si bude Razrash myslet, že plním jeho úkol, nic nepodnikne.
„Co jsi prve ale myslel, když jsi říkal, že jsem družině nebezpečná?“ zeptala se Ash'raen'shina zkomolenou řečí. Stále jí ta otázka vrtala v hlavě.
„Teď už na tom nezáleží,“ řekl Sirgis. „Šlo o nebezpečí zcela jiného rázu, ale ve světle nových skutečností to necháme být. Já nikomu o tom špehovi neřeknu a ty půjdeš s námi, pokud budeš chtít, ano?“
Tmavovláska přikývla a řekla: „Stejně bych to ale ráda věděla.“
Sama nechápala, čím jiným by mohla působit družině nebezpečí kromě své návaznosti na Razrashe.
Sirgis si povzdechl a rozpřáhl paže. „Podívej, Ašreno, jsi pohledná a milá žena mezi osamělými muži. To by nemuselo dělat dobrotu.“
Ash'raen'shina přivřela oči a tázavě a trošku naštvaně na kouzelníka hleděla. Ale ten se o tom dle výrazu dále nehodlal bavit a víc neřekl.
Kam tím míří? Vždyť nikoho neprvokuji. Možná jen Hirn se občas choval zvláštně, ale stejně...o nic vlastně nešlo.
Nevěděla, jak přesně si Sirgisova slova vyložit, tak se trošku trucovitě stáhla do sebe a mlčela.
„Jdi spát, Ašreno, potřebuješ si odpočinout, všichni možná budeme potřebovat každou trošku sil.“ Muž se podíval přímo na ni a mile se usmál, snad aby ukázal, že nic, co řekl, nemyslel zle.
Temná elfka se také mírně usmála, rozhodnuta, že nechá nepochopenou poznámku plavat, děkovně kývla a vstala.
„Dobrou noc,“ popřál jí Sirgis.
Ash'raen'shina se vrátila do středu tábořiště k ležícím dobrodruhům, na jedno místo rozprostřela svůj plášť a se slastným pocitem si do něj lehla. Teď už se cítila opravdu unavená a byla vděčná za každou chvíli odpočinku. Chtěla ještě popřemýšlet nad významem kouzelníkových slov, ale téměř okamžitě, jakmile zavřela oči, ji pohltila vřelá náruč očekávaného spánku.