Dech Draka - 2.kapitola

Kůň zařehtal, pohodil hlavou a rozjel se vstříc hlubokému lesu. Dívka v sedle se s obtížemi narovnala. Dlouhé vlasy havraní barvy jí jemně vlály v nočním vánku a oči se jí spánkem přivíraly. Sáhla si na záda a zkontrolovala svůj luk i toulec – vše bylo v pořádku a proto popohnala koně kopnutím do slabin. Za okamžik se jezdec i kůň ztratili ve stínu stromů.
Lesem se hnal podzimní chlad a proto se navlékla do pláště, který vezla na boku. Nahodila si kapuci přes čelo a sklonila se proti větru. Ten teď cítila jen na obnažených rukou, kterými držela studené otěže.
Unaveně zavřela oči. Okolní svět jakoby se zpomalil a ztichl. Před očima jí zablesklo oslnivě žluté světlo. Selestino!
Dívka se lekla a trhla sebou. Rozhlédla se kolem, ale nic víc než stromy neviděla. Její věrné zvíře uhánělo dál po skoro neviditelné cestě.
Popohnala koně do rychlejšího tempa a držela hlavu vzpřímeně, jakoby čekala, že ji může každou chvíli spadnout. Snažila se nedopřát své mysli odpočinek, i když věděla, že dlouho takhle nevydrží. Její mysl stále napadala síla, které se nešlo jen tak lehce ubránit. Dívka to věděla a proto byla ve střehu.
Po dlouhé době naplněné strachem se pomalu začalo rozednívat a zemi naplnily hřejivé sluneční paprsky. Po dlouhé noci bylo konečně ráno. Dívka zastavila a dopřála svému koni trochu odpočinku. Sama se procházela po lesní mýtině zarostlé maliníky a borůvčím. Přivřela oči a natočila se čelem k vánku, který se dostal mezi stromy, a teď ji jemně hladil po tvářích.
Ale najednou to přišlo.
O její mysl se náhle otřela neviditelná síla, a jako stovky malých bojovníků prudce zatlačila. Dívka otevřela ústa v němém výkřiku, podlomila se jí kolena a v bezvědomí upadla na zem.

Selestina stála mlčky vedle svého souseda a čekala na známé zvolání. Sice bylo vyvoláno teprve číslo třicet, ale pomalu a jistě se k ní její šance blížila – šance ukázat co v ní je. Její soukmenovec, který měl nižší číslo a stál jí po levici, se nervózně třepal a když zvolali jeho, neohrabaně se doplazil doprostřed sálu, kde měli zkoušku začít.
Dívka ho po oku sledovala a divila se, že někoho takového vůbec ke zkouškám připustili. Věděla, že na jeho místě za chvíli bude stát ona, a že začne bojovat o jednosměrný lístek k Nejvyšším. Znamenalo to pro ní moc.
Muž, který teď bojoval o své právo dostat se výš, ukazoval naprostý opak toho, co by měl průměrný občan Společenství umět. Selestina pomalu ztrácela všechno sebeovládání a naopak nabírala kletby na toho, který věhlasnou sílu jejího národa takhle pošpiňoval.
Aspoň zbytečně nezabere místo, usmála se.
Konečně ale nastala chvíle, která o ní měla rozhodnout. Potichu se pomodlila ke všem bohům a vykročila směrem ke zkoušejícím…

Dívka neúprosně kráčela dlouhou chodbou. V ruce nesla luk – divná zbraň v rukou upíra. Její tváře zkrášlovaly runy nakreslené tmavým inkoustem. Vlasy měla obřadně svázané do úzkého ohonu.
Její cíl se přibližoval stále rychleji. Už stačilo jen pár kroků a ocitla se úplně v novém světě. Ve světě bez pravidel. Tam, kde se cení jen postavení.
Zastavila a pohlédla na tvrzené dveře zdobené známými runami: „En réhvezs inoëst!“ přečetla a sklonila hlavu na znamení úcty. Pomalu přišla blíž a kamenným klepadlem ve tvaru dračí hlavy zaklepala.

Krev zkrápěla každičký kousek jejího těla. Bolest byla strašná. Nekonečná a strašná. Její tělo bylo přibito na veliký kamenný oltář. Z mnoha otvorů v jejím těle se řinula jasně červená krev, která neměla konce. Jako by ji bohové odmítali vzít tak zuboženou ke svým branám.
Za chvíli, která byla pro dívku nekonečnou přiběhl malý tupý šotek s kudlou a začal ji píchat ze strany do boku. Dívka řvala, ale mučení nebralo konce. Malé stvoření se usmálo a začalo svým pisklavým hlasem volat: „Selestino! Selestino! Selestino!“
Každým okamžikem se jeho hlas měnil a začínal být hrubším, mírumilovnějším. Jakoby ho dívka znala a dodával ji odvahu. Selestino!

„Selestino! Selestino!“ Hlas přicházel odněkud zdáli, ale dívce se zdálo, že ho slyší blíž a blíž. Mohutné šťouchnutí do boku ji přivedlo z bezvědomí téměř okamžitě. Nad hlavou se jí skláněla známá tvář. „Myslel jsem, že už se neprobudíš…“ zasmál se a pomohl své přítelkyni na nohy.
Před dívkou stál vysoký muž. Nebyl o nic starší než ona, ale vypadal zkušenější, než se mohlo zdát. Tmavé vlasy měl krátké a rozcuchané. Oči stejné barvy měl trochu tenké a tvář byla ještě světlejší než dívčina.
Selestina byla slabá. Našla nejbližší strom a opřela se o něj. „Ty… Ty žiješ!“ oznámila muži dobrou zprávu a nevěřícně jej pozorovala.
„No…jako mrtvý si moc nepřipadám,“ zažertoval znova a přešel ke svému hnědákovi, který stál poslušně nedaleko, „ale ty bys za chvíli umřít mohla, jestli ti hned nevyléčím tu ránu na hlavě.“ Vzal z brašny kus látky a namočil ji v divné masti, která smrděla po moči. „Tohle by ti mělo pomoct…“
Dívka si sáhla na čelo a podívala se na ruku. Teprve teď si uvědomila, že je zraněná. Po ruce jí pomalu stékala tmavá krev. „Myslela jsem, že tě tenkrát, pod dračím vrcholkem dostal. Zabil přece i Ellëin, která nesla Dar…“
„To by musel být chytřejší. Použil na mě tak slabá kouzla, že jsem nakonec přežil.“ Přišel k přítelkyni a opatrně ji ošetřoval ránu.
„Tys mi tak chyběl, Elnïre!“ Dívka ho objala a nebrala ohledy na jeho starosti.
Její náklonnost ho překvapila. Vzal ji do náruče a prožíval nejkrásnější chvíle svého života. „Pojď,“ řekl, „musíme opustit tuhle prokletou zemi.“ Otočil se a šel připravit svého koně.
Slunce stálo vysoko na obloze, ale skrz husté koruny jehličnanů sem prosvítalo jen chabé světlo. Selin kůň se pásl tam, kde ho před pár hodinami ponechala.
„Já sice cestuju jen v noci, ale nemělo by nám teď vadit, že pojedem i přes poledne,“ řekl muž. Dobře věděl, jaký má sluneční svit na jejich kůži a organismus účinek.
Dívka ladně naskočila na svého černého hřebce a připojila se k Elnïrovi.
Po pár dnech se dostali k hranicím lesa. Zbývalo už jen pár mil a konečně mohli opustit tmavé kouty Maëronu a dostat se blíž k domovině. Před ránem zastavili a dohodili se, že ještě jeden den stráví pod vysokými stromy – v noci měli pokračovat dále na severozápad.
Své koně nechali pást nedaleko a muž založil oheň. Ještě byla tma a proto se jim hodil také jako bezpečnostní ochrana před divokou zvěří. Oba si sedli a Selestina dovyprávěla příteli své zážitky, které se jí přihodily během posledních několika dní.
Nedaleko zašustilo listí a z korun stromů vylétla vystrašená sova. Hrubý hlas se zasmál a cosi zabručel.
„Honem, schovej se!“ kývl Elnïr na Selin a vyběhl pro svou zbraň.
Selestinaa vyskočila na strom a zalezla mezi větve, které jí poskytovaly bezpečí. Viděla, jak si její přítel půjčil její luk a z toulce vytáhl jeden šíp. Svou zbraň měl už připevněnou u pase.
Elnïr se přikrčil a natáhl šíp do tětivy. Čekal na nepřítele s napnutou zbraní a očima těkal do míst, odkud zvuky přišly.
Tmou se plížil trpaslík. Na výšku neměl víc než šest stop. Přikrčený se plížil hustým borůvčím, hlavu sklopenou, aby nezakopl o vystouplý kořen a v ruce držel válečné kladivo.
Muž byl připraven a ostražitě čekal.
Vtom ucítil prudký náraz zezadu do kolen, až mu v nich křuplo. Kosti se přelomily a některé vylezly s přední části lýtek ven. Elnïr vykřikl a upadl na zem. Upustil luk. Nebyl schopen se narovnat. Nohy ho pálily, ale jeho tělo se dokázalo obrátit a pohlédnout své smrti do tváře.
Selin na stromě tomuto útoku bezdechu přihlížela a nebyla schopna ani příteli pomoct.
Před Elnïrem stál další trpaslík, který držel v ruce bojovou hůl. Hlasitě se smál a shlížel dolů na svého nepřítele. „To je ale úlovek!“ zasmál se ještě jednou a zavolal na svého kamaráda, který předtím předstíral bloudícího.
„Myslím, že nám za jeho oblečení dají hromadu zlatých!“ Druhý trpaslík dorazil a na tváři mu pohrával lehký úšklebek. „I když je trochu od krve,“ dodal.
„Tak to ukončíme ne?“ zasmál se zase první trpaslík a podal svému soukmenovci svou zbraň, „A krásně po našem!“
Pod mužovu tuniku se dostaly čtyři tlusté prsty a tahem ho vláčely za svým pánem. Mužík vlekl zraněného Elnïra doprostřed mýtiny, která byla na rozdíl od okolních stromů, plně osvícená denním sluncem.
Selestina byla ukryta ve své skrýši. Zdálo se, jakoby ji samotný strom bránil udělat nějakou hloupost. Nemohla se pohnout.
Trpaslíci však byli vychytralí. Stoupli si tak, aby na svou kořist nepustili ani paprsek ostrého světla. Tupě se usmívali. Ten, který ho zranil, se k němu naklonil. „Pamatuj si svou smrt!“ řekl a zaklepal si na koženou vestu. Ve stínu zahlédl Elnïr podivnou runu:

Selestina vykřikla, ale její hlas zanikl ve výkřiku. Sel!
Z očí jí sršela nenávist. Nenávist k těm odporným malým tvorům.
Náhle, jakoby neviditelná síla povolila ve svém sevření se vzpamatovala a seskočila ze stromu. Její skok byl ladný a dotyk se zemí téměř neslyšný.
Rychle se doplížila k místu, kde její přítel čekal na nepřítele a sebrala zbraň, kterou tam nechal ležet.

„Nevím proč, ale tohle mě děsně baví!“ Trpaslíci se zasmáli a jeden sebral vzácné brnění.
Náhle druhý trpaslík pocítil řezavou bolest a z břicha mu vyjela čepel mírně ohnutého meče. „Ou!“ vyjekl a sklátil se na zem. Druhý trpaslík se otočil překvapením a v zápětí přišel o hlavu.
Selestina se zhroutila. Úplně zapomněla na své vyčerpání z předešlých dnů. Dívala se vstřít slunci, které tak podlým způsobem vzalo život jejímu příteli. Tiše začala plakat a po chvíli ztratila vědomí.