Cesta ke štěstí

Cesta ke štěstí jedince je obvykle dlážděna lebkami ostatních...
the Mous (15.2.2007)

Věděl jsem to už od rána. Už když jsem vstával. Věděl jsem, že tenhle den nebude stát za nic. Vzbudil jsem se už v pět. Zase mě vzbudila migréna. Nesnáším tuhle diagnózu... Tuhle nálepku jsem dostal už ve svejch čtrnácti letech... teď je mi jednatřicet a ještě jsem si nezvykl. Občas mám skutečně dojem, že mě to zabije. Kvůli lékům ležím třeba tři hodiny v posteli a snažím se udržet si zbytky soudnosti. Nevím, jak to se mnou bude dál... doktoři sice říkají, že existuje velice zvláštní operace, která by mému mozku pomohla, jenže stojí půl miliónu Euro.
Půl miliónu... Příliš mnoho pro někoho, kdo dělá pomocného kuchaře v začouzeném motorestu. Možná jsem vám to ještě neřekl. Mým světem se stal malý motorest ShwarzeKatze a činžovní byt jedna plus jedna v AmberStrasse. Očas se sejdeme s přáteli v nějaké hospůdce, nebo u někoho doma, víc se toho ale do mého normálního dne nevejde. Už sedm let je to pořád to samé. Pořád se nic nemění. Pořád čekám na změnu... Ale co pro to dělám? eh... Tohle téma není mé oblíbené.
Ale to už příliš zabíhám do míst, které nikoho nezajímají. To ráno jsem si vzal půl tablety rohypnolu a doufal, že dojdu do práce. Bylo to velice mrazivé probuzení. Jediný stupeň pod nulou a hustě sněžilo. Nechci si stěžovat, ale tohle je přesně ta situace, kterou nesnáším. Ne, že bych snad neměl rád zimu... Ale už je tomu tak. Autobusy mají vždycky co dělat, aby tu kalamitu zvládly a já mám vždy co dělat, abych to vysvětlil šéfovi.
Nemýlil jsem se. Albert už zase dštil síru. Nedokázal pochopit, že se sem dříve jinak dostat nedalo. Nedokázal pochopit, že kdo nemá auto, nedokáže si prorazit cestu... ááách... má hlava... nemůžu si vzít další léky... Nedokázal bych ani chodit... Budu to muset překousnout. Blbá migréna...
V pondělí mě nikdy nečeká nic dobrého... A už mě také začíná unavovat fakt, že mám v těhle věcech vždycky pravdu. Zdá se, že půlka města se před mizerným počasím snaží ukrýt v našem lokálu. Celé dopoledne jsem se nezastavil. Když jsem konečně dostal někdy okolo třetí hodiny přestávku, opouštěli mě poslední zbytky trpělivosti. Hlava mi třeštila jako nikdy před tím a měl jsem strašný hlad. Vzal jsem si něco k jídlu a proplétal se mezi stolky k místnosti pro personál. Celý motorest praskal ve švech. Docela jsem litoval toho, že motorest stojí tak blízko města. Stahovali se sem všelijací lidé, kterým také schází dost k dobrému bydlu.
Druhou půlku šichty mě Albert poslal na úklid. Musel jsem obíhat stolky, utírat je, rovnat židle a vůbec takovou tu obvyklou práci, kterou si tady musí projít každý. Teprve teď jsem měl tu čest v podobě setkání s našimi zákazníky. Pár řidičů, kteří si tu dávají oběd, několik důchodců, kteří se snaží ušetřit na jídle a nějaká rodina s asi sedmi dětmi... vypadají jako jedni z těch, kteří nové oblečení nekupují. Okolo jejich stolu se vznášel lehký opar chudoby... asi jako ten, který sám tak dobře znám.
Právě jsem mopoval podlahu a proklínal každého, kdo při vstupu otevřel dveře a pustil sem něco chladu a něco sněhu. Tuhle práci můžu dělat neustále dokola. Rovnal jsem právě židle u stolu, od kterého se zvedla ta početná rodinka a vyhýbal jsem se jednomu důchodci s berlemi, když jsem si všimnul papírku na jedné židli. Byl to tiket. Někdo si vsadil Lotto. Bezmyšlenkovitě jsem si strčil lístek do kapsy... Přece se nebudu za těmi chuďasi honit... Když mě ještě tak bolí hlava... Néééé --- Musel jsem se opřít o mop a jen jsem se modlil, aby Albert neviděl, jak nic nedělám.
Zbytek směny nebyl o nic lepší a i když se provoz poněkud uvolnil, stále jsem musel pobíhat po restauraci, jako idiot a leštit stoly lidem, kterým je stejně jedno, kde jedí... Hlavní je pro ně cena...
Když už se na hodinách konečně ukázala ona magická šestka, byl jsem štěstím bez sebe. Jak jen jsem mohl, běžel jsem si odpíchnou... nejspíš bych to nečinil s takovým nadšením, kdybych nevěděl co se stane. Alebert si mě vesele zastavil a s úsměvem na tváři mi oznámil, že se trochu změnily podmínky a já budu muset zase zítra v sedm ráno přijít do práce... Hajzl... Dobře věděl, že zítra jsem chtěl mít volno. Mám totiž dneska narozeniny a počítal jsem tudíž s menší oslavou... A teď mi tenhle prevít řekne, že to padá. Nechtěl jsem se hádat, protože znám Alberta až příliš dobře. Kdokoliv klade odpor má automaticky po prémiích... té mizerné sumě, která si říká prémie by se mohla klidně jmenovat - milodary pro chudé.
Rychle jsem se převlékl a upaloval na autobus. Chtěl jsem ještě zavolat několika lidem, s kterejma bych se mohl jít opít a na chvíli zapomenout na tenhle mizernej život. Bohužel... Zjistil jsem, že můj mobil mi zablokovali... Nestíhal jsem platit účty. Budu muset zavolat z automatu... nebo to odložím...
Doběhl jsem na zastávku autobusu... z mého spoje mi zbyly jen oči pro pláč a dvě červená, obrysová světla autobusu, který mizel v bílé tmě. Jak jsem mohl přijít pozdě?! Tohle se mi přece nestává! … Budu muset jít pěšky... Ne! Dneska není skutečně dobrý den...
Domů jsem dorazil docela pozdě. Byl jsem promrzlý až na kost. Proběhl jsem chodbou v tmavém domě, kde zase nefungoval výtah. Zmáčknul jsem vypínač a zářivka se zmohla jen na pasivní „bzzzzz...“ světlo ale nikde. Vyběhl jsem troje schody a nechtěně vyslech hádku mých sladkých sousedů. Tarbíkovi se rozvádějí a já musel být svědkem okamžiku, kdy paní Tarbíková okázale vyhazovala věci svého bývalého druha z bytu. Bože... Konečně jsem se dostal před vlastní dveře. Otočil jsem klíčem v zámku a vešel do malé předsíně. Pak se náhle sborově ozvalo „Překvapení!!!“ světla se rozsvítili. V mém bytě se tísnila asi šestice lidí, které jsem při dobré vůli mohl nazývat přáteli. Nejdřív přišla obvyklá gratulace a předávání dárků ze slušnosti. Co jiného byste mohli čekat... Baterka, placatka vodky, sada hracích kostek a další zbytečnosti... Na druhou stranu to byli lidé, kteří si na mě vzpomněli. Přinesli pár chlebíčků a párl lahví se zajímavým obsahem.
Karel zase vypráví svoje historky z práce. Je vyučenej jako účetní, ale právě teď není práce a musí nějak uživit rodinu... tak dělá v železárnách. Tvrdá a špatně placená práce - nic moc pro chlapa, kterýmu skoro táhne na padesát. Takovejhle lidí je tady plno. Prodavačka Pavla, co sedí pořád u pokladny... ts... někdy i dvanáct hodin za den. Je zvláštní, že si našla čas na mě. Manžel se s ní rozvedl... kdo jí asi hlídá dět? Sakra... Čím víc se zamejšlim nad těmahle lidma, tím víc se přibližuju k vlastnímu životu. Někdy je lepší nemyslet... Nemyslet a pít.
Zapnuli jsme televiz a každý si nalil něco s alkoholem do sklenky. Nevěděl jsem, jak se snese můj rohypnol s tou levnou whisky, ale dnešek už nemůže být horší, nebo ano?
Začalo to zase zprávama. Nudný, divný, hlavně hodně morbidní... Celej den na hovno a teď ještě tohle. Všichni spokojeně popíjeli a užívali si okamžiků, kdy nemusej platit. Pak přišla předpověď počasí... To radši nebudu komentovat... Doktor mi řekl, že bych se neměl rozčilovat, jinak se ta migréna zhorší. Když přišlo losování Lotta, začali losovat jedno číslo za druhým a mezi tím nezapomněli na řádný prodlevy. První tři čísla se mi zdála nějáký povědomý, vzpomněl jsem si na lístek tý rodinky. Vytáhnul jsem ho, přidržel ho vedle sklenky piva a znuděně zamžoural na obrazovku. Říkal jsem si, že sem jako obvykle zbytečně naivní... Ale když přišel další tah, něco se ve mně změnilo. První dvě čísla se shodovala. Posadil jsem se rovně na gauč a se zájmem pozoroval televizi dál. Třetí číslo souhlasilo. Pak přišla šedesátka a šestatřicítka... souhlasí... zdá se, že si tenhle den snaží spravit reputaci. Odstrčil jsem jednoho ožralu, kterej mi zacláněl před televizí a s napětím sledoval dál. Sedm čísel bylo pryč a zatím se až podezřele shodovali s tím, co jsem viděl na lístku. Ta sociální rodina z restaurace měla dneska neskutečný štěstí... nebo spíš smůlu. Poslední dvě čísla spadly z plastikový kolejnice a debilně přívětivý a vtíravý hlas je přečetl třicet jedna.... sedmnáct... eh... Najednou mi začalo brnět celé tělo... To jsou přesně ty čísla, jako na tiketu...
Ještě chvíli jsem zíral na televizi a kontroloval si, jestli mě nešálí zrak, ale všchno bylo v pořádku... Ty čísla souhlasí! Kontroloval jsem to znova a znova... To znamená... že... že výhra je moje. Deset z deseti... To je maximum... za tohle bude hodně prachů... budu se moc přestěhovat. Budu si moc zaplatit operaci migrény... Náhle obraz problikl a ukázali se odhadované denní výry. První místo... tedy můj tiket... vyhrál... vyhrál.. dvacet sedum miliónů euro!!!
Celej můj život změnilo čtyřminutový vysílání nějaký debilní loterie... Ta loterie mi... mi změní život! Moc dobře jsem se připravoval pro tyhle případy. Každej večer jsem si promejšlel, co bych dělal, kdybych měl milión... teď jich mam dvacet sedum... Rozumíte tomu?!
Okamžitě jsem se zvednul z gauče, pečlivě ukryl tiket ve svý peněžence a bezpečně jsem si ji uložil do kabátu a začal se oblékat. Okamžitě musím vyzvednout výhru, nemůžu snést pomyšlení na to, že bych o ní mohl ještě přijít. Pak mi to ale došlo. Jsem v debilně malém bytě s bandou polodebilních lidí, který nikdy nezavadili o krejcar. Jeden z nich se vrávoravě postavil a zahlaholi „Kam jdeš?! Vždyť party právě začíná... Pojď si dát paňácu!“ Pche... já tady budu s takovejhlema blbama. Stoupnul jsem si do dveří obýváku a z plných plic zařval „Tak pozor, vy chátro! Na svoje narozeniny jsem se rozhodl změnit poměry ve svým životě, proto vám teď říkám! Seberte se a vypadněte z mýho bytu! Už vás tady nikdy nechci vidět! Rozumíte tomu vy vylitý palice?!“ pak sem demonstrativně flusnul na jednoho debila, aby věděli, že to myslim vážně. Ts... Zase se ke mně přišli nažrat, vylejt hrdlo a někdy nad ránem zmizet dřív, než se začne uklízet. Socky... Rozběhl jsem se ke dveřím a s radostí je vykopl. Ts... klika... Ta je jen pro chudáky!
Ve válnici jsem vyběhnul na ulici a utíkal k nejbližší sběrně Lotta. Po necelém půlkilometru jsem vtrhnul do jednoho obchoďáku a hned v přízemí našel jednu pobočku, která se právě chystala zavírat. Hned jsem vytáhnul tiket a nechal si celou sumu převýst na účet. „Hlavně to neskurvi, jestli to pošleš na jinej účet, tak tě asi zabiju...“ utrousil jsem ještě před převodem, aby bylo jasné, že nehodlám přijímat omluvy. Ta ženská byla trochu otřesená. Asi nikdy neviděla tak bohatýho člověka. No co... její škoda.
Tu noc jsem vlez do nejdražšího hotelu ve městě a zaplatil si prezidentský apartmá na celej měsíc... Než nakoupim všechno potřebný, budu potřebovat barák... Co barák... Palác! Hned příští den jsem si nakoupil plnej šatník toho nejdražšího oblečení, protože šaty přece dělaj člověka. Najal jsem si dva pingly, abych se s tim nemusel tahat a začal jsem si užívat svejch peněz... Ta rodina ze slumu měla holt neštěstí ve štěstí, ale co s tim kdo nadělá, oni maj svejch problému dost, já taky, tak to tak necháme. Když si holt nedokážou vážit peněz, maj smůlu, to se nedá nic dělat. Na Alfréda jsem se slušně řečeno vysral. Navštívil jsem také jednoho dealera mercedesu a expresně si koupil dva nejluxusnější vozy s plnou výbavou... co kdyby se jeden podělal.
V průběhu tejdne sem si promluvil s několika největšíma realitníma makléřema. Chtěl jsem něco, na co nebudu muset čekat a co bude dostatečně demonstrovat moje nový společenský postavení. V průběhu tří týdnů jsem se stal vlastníkem obrosvkého šedesátipokojového a plně vybaveného zámečku s bombasticky velkou zahradou. Nemusím snad říkat, že jsem se sem okamžitě přestěhoval a pořídil si bandu bodyguardů, dva zahradníky, dva kuchaře, jednoho majordoma a tři pomocný kriplíky, který budou dělat co bude potřeba. Sice si furt stěžovali, že jim málo platím, ale tohle jsou takový ti chudáci s rodinou, který ty prachy potřebujou, takže se při první zmínce o vyhazovu roztřesou jako ratlíci a sou ticho.
V průběhu šesti tejdnů jsem utratil asi polovinu ze svýho majetku, říkal jsem si, že lepší to bejt nemůže. Život se stal něčím sladkým. Život už nebyla ta kurva, která mě jenom trápila a zabíjela... Tou dobou jsem si taky vzpomněl na ty moje starý, chudý kámoše. Taková chátra na baterky vybitý... Pro ty jsem musel sehnat něco úžasnýho... aby věděli, že jsem na ně nezapomněl. Sehnal sem si ze extra várku sloního hnoje. Můj kurýr to zabalil do nějaký vodotěsný krabice a společně se zálivko v podobě tchořícho pižma doručil Karlovi, Pavle a těm ostatním. Myslim, že jestli smrady nepošli, tak smrděj až dodnes.
Najal jsem si pár kurviček až do domu. Doba, kdy jsem neměl nikoho se změnila a já jsem skončil se svým pětiletým celibátem... včera jsem s ním skončil už třikrát. Pořídil jsem si takovou větší oboru a nakoupil nějakou zvěř. Přesněji řečeno – můj majordomus si musel dát tu práci, nechal sem mu za to dvě tisícovky, ať nežeru... Tyhle lidi musíte umět motivovat. Za deset tisíc “všimného“ jsem získal takovej ten zbrojní pas za deset minut. Pořídil jsem si asi deset, nebo dvanáct snajprovacích pušek z celýho světa... to abych měl ty svině čím střílet. Každej rád prodává někomu mýho formátu a tak jsem se dostal i ktakovejm věcem, jako jsou dvě flinty z nějakejch výzkumnejch programů a taky gatlink. S tim gatlinkem sem si fakt užil dost prdele, protože sem s tim jednou dokázal sejmout tři srnce, jednoho muflona a divoký prase v průběhu minuty. Ty zbraně se mi fakt líbili a zaujali mě. Hlavně, když jsem dokázal prostřelit všechny pneumatiky aut mýho personálu i na kilometr daleko. Docela je to sralo, ale co taky můžou čekat, takhle se prostě s chudejma musí zacházet, jinak by si moc dovolovali. Jen jednou sem se fakt netrefil (to když sem se ožral tím francouzským šampaňským) a místo pneumatiky prostřelil nádrž. Auto na šrot, ale komorníkovi ani moc nevadilo, když dostal místo tý jeho spálený šunky nový.
Jednou jsem se zase vydal na pořádnej nákup do několika největších obchoďáků v okolí. Objevil jsem novou zásadu, která mi dost ušetří čas. Oblečení a boty na sebe zásadně nezkoušim, ale nakupuju projistotu víc různejch velikostí a až doma to nějak protřídim... Šetří to čas, takže pak stihnu za jeden den projít víc obchodů. Tenhle den byl ale v něčem trochu jinej. Když sem nastupoval do svý limuzíny, viděl sem zvláštní skupinku lidí před nákupním centrem... Byla to ta rodinka z restaurace. Stáli tu a vypadali ještě hůř, než tehdy. Asi žebrali, protože hlava rodiny stál u futrálu s houslema a hrál na něco, co kdysi skutečně bývali housle. Zbytek rodiny ho doprovázel na nějaký vošoupaný flétny, nebo co to bylo... Co s takovejma vandrákama... Nezapomněl jsem jim flusnout do toho jejich kaslíku.
Konečně jsem si žil, jako král. Pořídil jsem si na zakázku vyrobený ferrari a začal nakupovat pozemky, který sem chtěl pěkně rozparcelovat a s pořádnym ziskem prodat. Investoval jsem taky do akcií jednoho hotelovýho řetězce, kterej měl docela slušný dividendy. Užíval jsem si života, jel jsem na dovolenou na Bahamy, do Alp a taky na Velikonoční ostrovy. Kanáry jsem radši vynechal, ty jsou jen pro rodinný zájezdy, ne pro někoho mýho formátu. Vždycky jsem si pokecal s mě podobnejma lidma, kteří si svoje prachy museli vydřít a teď z nich byli šedesátiletý dědci a strašně je sralo, že jsou starý a nemůžou si svejch prachů fakt užívat.
Po prvním divokém roce, kdy jsem žil naplno jsem se vrátil do mýho domovskýho sídla a přemejšlel o tom, kterej další zámeček si tak koupím. Akcie mejch hotelů šly sice trochu dolů a stavba parcel nešla tak rychle, ale v životě se všechno mění tak rychle, že nad tímhle si nemůže člověk lámat hlavu.
V tuhle dobu jsem si také při jedné migréně vzpomněl na mýho starýho doktora. Říkal něco o tý operaci, která by mě zbavila migrény. Když jsem byl takhle při penězích a konečně alespoň trochu utišil svou touhu po životě, vrátil jsem se do nemocnice a souhlasil s operací. Sice mě říkali, že to je docela rizikový, ale co, odvážnému štěstí přeje a navíc, byla to moje poslední překážka k bezstarostnému životu.
Předoperační příprava byla fakt dost vostrá. Nasadili mi dietu, takže jsem si nemohl dát žádný hamburgery, lanýže, sladkosti, krevetový koktejly nebo zvěřinu. Furt jen nějakej bujón a suchý kuřecí maso, ale přežil jsem to. Když přišel den D, ulehl jsem na operační stůl a doufal, že to nikdo neposere.
Operace začala podle plánu. Bylo asi devět hodin ráno, když mě nasadili narkózu. Hlavu mě oholili, pomazali nějakym tim svinstvem a začali vrtat. Nevím, jak dlouho to trvalo, protože jsem spal, ale pak se stalo něco s čím nikdo nepočítal. Nevím, jestli ten chirurg byl nalitej, nebo tak nervní, ale když se ve mně hrabal těma vercajkama, tak o něco škrtnul. Nastal nějakej šok, nebo co a moje srdce se zastavilo. Samozřejmě – došlo k menší panice, kdy okolo mě pobíhalo stádo doktorů, sestřiček, každej něco křičel a snažili se mě oživit... Bože...
Náhle jsem pocítil něco zvláštního... jako kdybych se probral z narkózy... tam uvnitř mé mysli. Nikdy před tím jsem nic tak nevnímal. A přitom do mě právě řežou jen pár milimetrů od míst, kde vznikaly tyto myšelnky. Myslím ale jen na jediné... Má zástava- jak dlouho to může trvat. Bože, nemohl bys mi pomoci? Začínám ten tísnivý pocit cítit i skrze narkózu. Je to zvláštní... Možná jsem ve svém životě něco nepochopil, možná jsem byl jediný, kdo si života užil naplno. Bože! Nemůžeš něco udělat?! Vím, že jsem v tebe nevěřil, ale... ale... ty jsi ten, kdo může odpouštět... No... možná jsem nežil zase tak čestně... možná... možná... jsem udělal chybu... možná víc... Auuuu! ... Já se polepším! Takhle nemůžu skončit... Jsem moc bohatej! Neee! Kde mám kreditku?! Postavím ti chrám... možná ... bolí to... vůbec mi to není příjemné... A všichni okolo se marně snaží něco udělat s mým srdcem... Jak je sakra možný, že když někdo operuje mozek, tak způsobí zásta - ááááá... Sakra!!! Proč nic nefunguje?! Tak to bolí... NÉ!!! DĚLEJTE NĚCO! Vždyť na to musej mít školy... Stále se snažej... Pořád se mě snažej očivit... Už pět minut...

Ti debilové měli zřejmě víc štěstí, než rozumu a moje srdce nakonec skutečně naskočilo a chirurg tu operaci nějak dodělal. Když jsem se probral, ještě mě trochu bolela hlava a cítil jsem nějakej tlak na hrudníku. Doufal jsem, že to nebude nic vážnýho a chvilku jsem si pobyl v nemocnici. Nakonec se moje hypotézy potvrdili... Operace byla úspěšná na sto procent a žádnej jinej orgán nezaznamenal žádnou újmu. Za dva tejdny mě pustili a já nadobro zapomněl na to, co je to migréna.
Zbytek mýho života se stal rájem na zemi. Ukázalo se, že pod pozemky, který jsem koupil je dost silná uranová žíla a akcie mýho hotelovýho řetězce znovu nabírali na ceně. Dividendy se příjemně šplhaly vejš a vejš. Během jednoho roku jsem si postavil uranovej důl a rafinerii. Moje bohatství se během dvou let zněkolikanásobilo a já jsem si jen užíval svýho života. Nakupoval jsem úplně všechno, co jsem mohl. Na významný posty jsem dosadil spolehlivý lidi, který dokázal banda mejch právníků správnym způsobem omezit, tak aby mě nemohli moje království rozkrást. Založil jsem si dvě další firmy, jednu makléřskou kancelář, další zase pronajímá tisíce malejch bytů pro lidi, mezi který sem dřív taky patřil. Ale proč si kazit náladu tak debilníma vzpomínkama, na to není čas, teď si musím užít svoje kurevsky velký prachy, který mě vynáší uranovej důl.
Žilo se mi skvěle. Našel jsem si pár lidí na pokecání a na golfový turnaje... Jsou tak trochu z mý vlastní vrstvy. Nejsou to žádný nenažranci a když už, tak neni žádnej problém je nechat tam, kde sem je našel. Nikdy není problém sehnat lidi, který se budou vydávat za vaše kámoše, když máte prachy. Vždycky bude dost těch, který si budou chtít ochutnat něco z vašeho života.
Pořídil jsem si další dva paláce s obsluhou a stejně mě zbylo dost peněz na další investice. Jeden barák mám v tropech, druhej v Británii. Koupil jsem si další várku zbraní a vlastním tři obrovský obory se zvěří. Pak jsem potkal jednoho rusa, kterej mi nabídnul nějakou vojenskou techniku. Pořídil jsem si tedy tank a nějaký americký auťáky plus nějakej těžkej kalibr. Od nějakýho somálce jsem si zase nechal do svýho sídla v Británii dovýst asi osm usurijskejch tygrů, sedm slonů a ještě nějaký bradavičnatý svině. Nedovedete si představit, jak vypadá takovej slon, když ho trefíte z americkýho Paladinu - to je tank. A také... po dvou měsících mi v oboře chybělo pár tigrů, zato na stěně mi viselo o něco více tigřích kožešin.
Od doby, co se přišlo na to, že mám pod svejma pozemkama kvanta uranu, už nepiju nic co by bylo levnější než pět set euro za flašku. Je to nádhera. Tohle je ten pravej život. Takhle má vypadat oslava našeho drahého pobytu na zemi. Mimochodem, možná jsem se vám nezmínil, ale už jsem si objednal sedm svejch vlastních klonů... to pro případ, že bych na starý kolena potřeboval nějaký nový orgány, končetiny, nebo tak něco. Každej člověk má svoji cenu a když jste dostatečně velkorysí, tak vám projde všechno... I mejch sedm klonů, který se nikdy nesměj dozvědět, že žijou jen jako prasata v prasečáku... a chystaj se na jatky.
Na co jsou kamarádi, který člověka jen stáhnou vo prachy a jinak sou na hovno. Tak, tak, serte na lidi, užívejte si sami... Nenechte se omezovat. Člověk si musí užít života dokud může. Tak jako jsem to udělal já! ... Vincent Kurpp, který teď šťastně žije, protože udělal v ty pravé okamžiky ty pravé činy... To jest můj recept na štěstí, kdo chce, nechť mě následuje.