Pokrevní pouto - 1.část

Kapitola první - Kapitán Virien



Selghar si sáhl pod helmici a popotáhl vlněnou čapku až k uším. Musel vydržet na hlídce ještě dvě hodiny. Jako příslušník městské stráže nesměl dávat svému okolí najevo, že se ho zima dotkla stejně jako obyčejného smrtelníka. V Joequu jste si na to museli zvyknout – buď jste dost odolní na to, abyste lovili jargy, nebo jste se nechali nalít, jak se říkalo. Jinou práci bojovník nesehnal. Potulovat se po Baridonských ostrovech a přežívat v polozasypaných jámách, které po sobě na stezkách jargů zanechali lovci před vámi, žvýkat syrové maso, abyste dostali něco do těla a potom vydržet proti těm potvorám, na to měl vážně jenom málokdo. Proto byli lovci tak vzácní a uznávaní.
Zvedl se nový poryv mrazivého větru, který s sebou přinesl ledové střepiny a zasypal severní strany všech zermerů – obydlí speciálně vybudovaných proti celoroční zimě, které vystavovaly na odiv pouze nízké kulovité kupole vpíjející se do země. Pod povrchem vedly dlouhé schody přímo do samotného obyvatelného srdce zermeru, v němž neustále planul oheň a kouř byl odháněn zvláštní sítí vývodů zpět do města.
To byl důvod, proč se Selgharovi tak špatně dýchalo. Kdyby k němu přišel nějaký jižan a začal vyprávět o vroucném létě, které se rozprostřelo nad pevninou, asi by se neudržel a strčil mu hlavu do jedné ze začouzených trubek. Ať si Syderie třeba hoří, Joequs byl postaven mimo přírodní rozmary země. Nemohla za to ani tak vzdálenost od pevniny, jako spíš studený mořský proud tančící kolem Baridonských ostrovů.
Selghar stál uprostřed hlavní ulice a chtivě si prohlížel vchod do hostince naproti. Vyčníval mezi zermery tak vyzývavě, že jej nebylo možné přehlédnout. Byl si jistý, že z něj i na dálku sálá teplo, měl však obavy, že kdyby ho ucítil, nedokázal by se už udržet. Zastrčil tedy hlavu hlouběji do svého kožešinového kabátce, který teď po několika letech služby ztratil svou původní temně fialovou barvu – tak charakteristickou pro všechny příslušníky městské stráže –, protože jarčí krev, která se do směsi barviva přidávala, nevydržela dlouho a proto si každý, kdo ho na ulici zahlédl, mohl domyslet, že ho jednoduchými triky jen tak z míry nevyvede. Bylo dobrou tradicí předávat každému nováčkovi čerstvě nabarvenou uniformu, která ještě asi měsíc páchla jako rozkládající se jarg.
Smečka bodavých ledových krystalků se prohnala ulicí poháněná bouřlivým větrem a hladově se zakusovala do masa každého, kdo jí vkročil do cesty. Selghar si přikryl oči hřbetem ruky a otočil se po směru vichru, aby nenechal své smysly zatuhnout jako louži vody. Těch pár lidí, kteří byli ochotni vyjít do největšího mrazu, se schoulilo za stěny zermerů.
Někdo ve světle šedém oděvu se před jeho zpola zakrytýma očima mihl a obratně se přikrčil za kamennými komíny. Selghar neměl tyhle rychlé pohyby rád. V podobné situaci, jako byla tato, se pak nemohl rozhodnout, jestli má cenu dál sledovat onoho záhadného atleta nebo raději uvolnit pole působnosti svému pudu sebezáchovy a pokusit se nezmrznout. Vzhledem k počasí však druhá možnost dominantně převážila, a proto raději začal třít rukavicemi o sebe, aby si vytvořil aspoň trochu tolik cizího tepla.
Náhle do jeho zad cosi narazilo. Síla útoku ho strhla k zemi na zasněženou ulici a než stačil sáhnout po meči, cítil, že se ho dotkla mrazivá čepel. Něco tekutého mu vklouzlo do úst. Čísi ruka mu stáhla helmici do obličeje.
„Virien,“ zašeptal hlas nad Selgharem, mnohem mrazivěji, než jak by se ho mohl dotknout drásavý pařát zimy.
Muž se zkusil pohnout, nejenže mu v tom však bránila špička nějaké zbraně nad jeho klíční kostí, mnohem více začínal pociťovat, že útočník má nad ním fyzickou převahu.
„Virien!“ opakoval hlas nad ním, tentokrát to ale znělo jako poslední výstraha.
„Kdo.. ? Jak... ? Jaký Virien?“ vydal ze sebe chraptivě. Hlava se mu začala točit a jeho tělo si stále více uvědomovalo, jak ho dotyk sněhu na holé kůži za krkem pálí. Led začal tát a dostával se mu pod teplou uniformu. Jeho záda přestávala vnímat povely mozku.
„Kapitán Virien!“ dostalo se mu jasné odpovědi.
Selghar několikrát chraptivě vydechl. „Strážnice... říká se tomu tam... Ve větrných zákopech...“
Čepel sjela z jeho těla. Cítil ostrý dotyk na kůži. A pak už nic...
* * *
„Virien! Kapitán Virien!“
Hlas proklouzl po schodech dolů do strážnice. Firth – spěšný posel – poháněl svou murušu, na níž seděl, a která teď jako zběsilá brala schody po třech, div se nezamotala do svých dlouhých vousů vyrůstajících z hmyzího obličeje, který se v té chvíli nacházel někde mezi Firthovými kotníky. Tělo měla prohnuté jako kachna a na zádech pohodlně zploštělé. Pět párů silných nohou se odráželo od zdí v úzkém prostoru, aby zbylé končetiny neztratily rovnováhu. Pečlivě sčesané chlupy na zátylku teď poslovi vlétávaly do tváře a bránily mu tak koordinovat murušin pohyb.
Vnitřní prostor zermeru se konečně vyrovnal a naskytl tak Firthovi prostor pro rychlý vpád do ohlašovny. V krbu plápolal oheň a vrhal rudou záři na stěny zahalené jarčí kožešinou. Řada stolů se rozestupovala uprostřed místnosti, kde postávali dva strážníci, kteří si právě prohlíželi nějaké záznamy.
„Virien! Kapitán Virien!“
Muži se překvapeně rozestoupili a nechali Firtha projet. Proud vzduchu, který muruša zvedla, vynesl do povětří listy pergamenu a rozházel je po stolech. Za jejími zády se ozvaly peprné nadávky.
Další pokoj, který ze všeho nejlépe plnil funkci jakéhosi „úředního skladu“, se zachvěl strachem o své lehké svěřence a dokonce se i zdálo, jako by police vtáhly spisy v kožených vazbách hlouběji do svých útrob. Muruša se však nezastavila a pokračovala do místnosti vpravo.
„Virien! Ka... !“
Křach!
Něco ne dost pevného a nejspíš jen hloupě dřevěného se postavilo do cesty spěšnému poslu. Několik desek se s všeříkajícím zaúpěním prolomilo, muruša zakvičela a Firth se v triumfálním obloučku přenesl přes celou katastrofu přímo do náruče kapitána Viriena a pod vražedné pohledy dvou dalších strážníků zpola zasypaných dřevěnými troskami.
Firth cítil, jak ho od sebe kapitán odstrčil, nebyl však schopný postavit se na nohy. „Kapitán Virien...“ zasípal a zvedl ruku z dopisem.
Přímo nad ním se vynořila kapitánova tvář z velké části ukrytá pod rozcuchanými pramínky narudlých vlasů. Mezi nimi vystupoval protáhlý nos a pohled jeho temně černých očí právě pražil příchozího.
Virien dopis nepřevzal. Trochu polámaně se zvedl na nohy a vyprostil murušu zpod dřevěných prken. Tvor znechuceně zaprskal, zatímco se s kapitánovou pomocí pokoušel narovnat. Dva strážníci rychle přiskočili a začali se probojovávat skrze třísky a rozlámaná prkna.
Kdyby někdo pohlédl na Viriena okem starého seveřana, velmi rychle by prokoukl, že sem tenhle muž nějak nezapadá. Přestože byl voják, měl postavu spíše tanečníka než bojovníka a v jeho žilách musela kolovat velká část jižanské krve. Velkou záhadou, která zastírala jeho osobnost, byl jeho věk. Nemohl být tak mladý, už jen proto, že se dostal na post kapitána, za který bojuje spousta strážníků, od pohledu by však člověk řekl, že ještě nemohl překročit třicítku. Nikdo se ho samozřejmě na takové věci neptal – koneckonců byl to nadřízený a ty není radno si proti sobě poštvat, byť jen jedinou nevinnou otázkou.
Virien se vztyčil nad Firthem. „Odkud?“
Firth stále ležel bezvládně na podlaze s rukou v pozoru. „Z Myrionu, pane,“ odpověděl rychle, až mu přeskočil hlas. Ohryzek na krku mu zoufale poskočil.
Virien mu dopis vytrhl z prstů.
„Rozkazy z hlavního města?“ ozvalo se heknutí jedno ze strážných za kapitánovými zády. Jmenoval se Ruberf a byl to jeden z nejstarších chlapů, které měl Virien pod kontrolou. Břicho už mu trochu přetékalo přes opasek, silnější vrstva tuku se však během hlídek v krutém mrazu často velmi hodila. Na spáncích prošedivělé zlaté vlasy měl přesně dokulata zastřižené kolem hlavy a čelo zbrázděné vráskami se klenulo nad drobnýma vodovýma očima.
Virien neodpověděl. Pohlédl na pečeť a obočí se mu spojilo do jediné hloubavé linky. Beze slov se obrátil ke krbu a vhodil listinu do ohně.
„Pane?“ vyvalil Ruberf oči. V dalším okamžiku bolestivě vyjekl, neboť se mu muruša za jeho péči odvděčila láskyplným kousnutím do prstu.
„Hej! Vždyť já to sem dotáhl až z Úvalu!“ bránil se Firth a šokem své tělo donutil ke zvláštnímu zaškubnutí. Ruka však stále zůstávala ve vzduchu.
Virien si popotáhl tuniku a přeletěl všechny přítomné všeříkajícím pohledem. Nikdo už nic nenamítal.
Ozvalo se krátké vyjeknutí murušy, která teď schytala facku od Ruberfa a rozzuřeně si dupla mezi dřevěné rozvaliny.
Virien si povzdechl. „To sis nevšiml té skříně, u Artriye? Jak tě vůbec napadlo jezdit s murušou po strážnici?“
„Bylo to spěšné,“ bránil se Firth. „A vy jste... má zpráva...“
„Kapitán Virien? Kapitáne!“
Dovnitř vtrhlo asi pět strážníků. Jeden obzvláště horlivý zakopl o murušu a dva za ním se zapletli do změti trosek. Ozval se ječivý výkřik rozdrážděného tvora a po něm následoval hrubý mužský hlas a tvrdé sakrování.
Virien se stáhl k opačné straně místnosti, usedl za stůl a nepřítomně si podepřel bradu.
Vůdce družiny se vzchopil na nohy a sotva se stačil postavit, udělal pár kroků a zakopl o Firtha.
Virien si podepřel čelo a zakryl tím pohled na změť těl před sebou.
„Ka-pi-tá-ne...“ oslovil ho muž trhaně. Helmici měl posazenou nakřivo a divoký výraz v obličeji spolu s ještě divějších vousem Virienovi napověděl, o koho se jedná.
„Gerene... Co se stalo? A už žádné spěšné zprávy, prosím...“ pronesl kapitán unaveně.
Geren se postavil do pozoru a narovnal si helmici. „Kousek od Dýmajícího náměstí jsme našli ležet Selghara. Někdo ho podle lidí přepad, ale nikdo útočníka neviděl.“
Virien zvedl hlavu. „Kde je teď? Je doufám živý?“
Geren zaváhal. „No, my jsme nevěděli, co dělat... Teda živý je, ale...“
„Vy pitomci!“ Virien vyskočil na nohy. „To jste ho nemohli přinést sem? Nebo aspoň k felčarovi?“ Sáhl pro huňatý kabát přehozený přes opěrku židle. „Musíme za ním! Rychle!“