Pokrevní pouto - 3.část

Část třetí

Králové a bratři

Virien běžel ze strážnice směrem na Klenutou hůrku. Nohy mu klouzaly v tající sněhové břečce, která tu střídala vysoké závěje převyšující většinu zermerů a jeho prošlapané boty promokly dřív, než stačil opustit Větrné zákopy. Ulice ho zavedla na Skalnatinu přímo vedle jeho domu, kde prudký sráz utínal západní část města v rovně se svažující kamenné stěně, pod níž se svíjela zamrzlá řeka a dole od jejího břehu potom donekonečna ubíhal zasněžený les. Nezastavil se ani na okamžik a pokračoval dál kolem okraje svahu až k úpatí kopce, který se nazýval Klenutá hůrka.
Právě tam žil Feringer – jeho učitel a vychovatel, starý muž s vrásčitou tváří a postavou rytíře, který si i přes svůj pokročilý věk zachoval mladickou hrdost i nečekaně bystrou mysl, která byla Virienovi neustále ku pomoci. Dokázal i v těch nejtěžších chvílích zůstat neobyčejně klidný a právě to byl důvod, proč jeho dopis působil tak znepokojivě.
Virien se kousl do rtu. Velgard – Myrionský rytíř, Ezaelský vévoda. Tvůj bratr. Tvoje dvojče.
Jak výstižné, pomyslel si trpce. Jeho o chvíli starší dvojče mu zajistilo život, který by se dal popsat jedním slovem: Náhradník. Vždy byl pouze tím druhým, který mohl hovořit jen když mu to bylo dovoleno a jen tak, aby to nepoškodilo jeho drahou kopii. Právě proto dobrovolně odešel z Myrionu a usadil se na nejodlehlejším a nejpokojnějším místě, jaké ho jen napadlo. Nikdy nepředpokládal, že by ho mohl jeho bratr vyhledat. Nikdy si nerozuměli, tak co po něm vůbec chce?
Klenutá hůrka byl nízký rozvalitý kopec, nad jehož oblinou se vznášel líný mrak našedlého kouře vycházející z několika zermerů, které tu nahoře vybudovali. Pozůstatek staré části hradeb se vinul kolem jeho vrcholku jako královská koruna zubatící se pod vlivem času v ohyzdném posměšku nad dávnými věky, které daly život tomuto skvostu, jenž zde nyní ležel ladem jako mrtvý voják v bitevním poli.
Virien se zpoceným čelem vyběhl po úzké cestě nahoru. Zermer z našedlého kamene, po němž po včerejší vánici stékaly pramínky tajícího sněhu, působil dojmem, jako by chtěl splynout s okolní zimou. Nebyl zdaleka jediným na Klenuté hůrce, ale bezpochyby žádný jiný nestál tak bokem mimo hlavní ulici. Půlkruhové dveře vyzývaly ke vstupu.
Virien se nadechl. Právě teď nastal okamžik, kterého se tolik bál. Chtěl se s bratrem vůbec setkat? Jistě, že ne! Chtěl ho přece jednou provždy vymazat ze svého života, zapomenout na to, kdo byl a nést v sobě myšlenku na to, kým se může stát. Proč jen se musí znovu rozhodovat?
Sálavé teplo uvnitř zermeru se zdálo tak konejšivé. Vstříc minulosti už zbývalo jen jedno příkré schodiště, v němž každý schod představoval část jeho života. Všechno se to náhle vracelo zpět. Dětství, tituly, pomluvy, pláč a strach. Nic, co by chtěl zachovat. Číhalo to ve škvírách ve zdi, neslo to podobu zvířeného prachu a usazovalo se to v jeho hlavě s lepkavostí pavučiny. Vzpomínky, nic jiného. Starý, obtížný odpad. Jen pomíjivá bolest...
Slyšel hlasy kdesi pod sebou. Zbývalo už jen pár schodů, několik posledních kroků zpět. Bezděky sáhl po jílci svého meče a nechal na něm spočinout svou ruku, když už cítil, že setkání je neodvratné.
Rozmluva dole náhle utichla.
Virien sklonil hlavu, aby prošel vstupním otvorem a narovnal se v plném světle ohně, který roztancoval stíny na stěnách. Feringer se skláněl nad vysokým stolkem s rozevřenou knihou a džbánem vedle ní a na jeho pevném, neoblomném obličeji se nacházela maska mírného klidu, tak levná a průhledná, že lépe nemohl dát najevo své znepokojení. V širokém křesle s kožešinou seděl mladý statný muž s vousem sestřiženým fešácky kolem úst – jinak naprosto dokonalá živoucí kopie samotného Viriena. Na sobě měl rudou prošívanou tuniku a tmavé kožené kalhoty.
Zjevně ten únos nebyl až tak nepříjemný, pomyslel si Virien trpce.
„Viriene,“ oslovil příchozího Feringer. „Jsi tu brzy. Děkuji ti za to.“
Proboha, už nemluv, prosil ho Virien v duchu, když slyšel, jak se mu chvěje hlas. Copak jsi mě to právě ty neučil? Ach, Feringere, copak se to se světem děje?
Velgard vstal z křesla. Pomalu obešel svého bratra a prohlížel si ho jako koně, kterého hodlá koupit. „Není to tak špatné, jak jsem myslel,“ řekl po chvíli bezvýrazně. „Možná mnohem lepší, než jsem čekal. Bude to potřebovat vykoupat a trochu zlidštit. Ale jinak v pořádku.“
„Taky tě rád vidím,“ reagoval Virien uštěpačně.
„Když myslíš,“ pohodil Velgard hlavou.
Virien popošel ke krbu a opřel se rukou o jeho římsu. Pozvedl hlavu Feringerovým směrem. „Takže co se vlastně stalo? Co tady ksakru dělá ten člověk a proč ho unesli?“ Sám se musel svým slovům ušklíbnout. Proč asi...
Velgard se pousmál. „Ten člověk? Ten člověk je tvůj bratr, kapitáne. I když jsi na to už asi zapomněl, že ano?“
„Kéž by...“
„Tak to už by stačilo,“ přerušil Feringer jejich konverzaci, nyní už hlasem vyjadřujícím odhodlání situaci uzavřít. „Potřebujeme najít řešení. Velgarda kvůli jeho politice unesli z Myrionu a kdyby neutekl, mohl být už mrtvý. Takže nám nezbývá, než najít způsob, jak ho proti nepřátelům ochránit.“
Virien pomalu přikývl. Co jiného taky čekat? „Dobrá, jsi můj bratr. Spojuje nás pokrevní pouto, ale jediný důvod, proč sis na něj vzpomněl, je, že ti sebrali všechny figurky z šachovnice. Pomůžu ti, protože nejsem stejný sobec, ale musíš mi říct popravdě, co se v Myrionu stalo.“
Velgard se elegantními kroky přenesl zpět do svého křesla. „Politika, nic jiného. Člověk, který má výsadní postavení u krále, si nemůže být jistý svými spojenci a nepřáteli. Navíc král už je starý, umírá... Brzy ho bude chtít nahradit jeden z jeho synů – Gyllawen nebo Regeon. Já jen bránil zájmy lidu.“
„To znamená?“ pobídl ho Virien netrpělivě. Předem už však tušil, že důvody jeho únosu nebudou vůbec nevinné.
Velgard přijal od Feringera pohár s vínem a aniž by se napil, pokračoval dál: „Gyllawen je sice prvorozený, ale je to slabý hlupák, snílek, který by se měl rozvalovat v chlévě a ne na královském trůně. Zato Regeon...“ Odmlčel se. „Pokud mají mít lidé silného panovníka, musí jím být on a jestli toho chce dosáhnout, musí mít za svými zády stejně silné spojence, kteří ho podpoří, aniž by musela vypuknout občanská válka. Stačí většina hlasů na Radě Rytířů a vládcem může být hned po králově smrti.“
Rada Rytířů – dvanáct nejšpinavějších chlapů z království, kteří rozhodují o osudu země, problesklo Virienovi bezděky hlavou. „A kolik ti za to slíbil?“
Velgard se pousmál. „Vidím, že přece jen chápeš princip politiky.“
„Tak kolik?“
Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. „Dost na to, aby mi to stálo za to tě vyhledat. Když se mi něco stane, může dojít k válce a to ty rozhodně nechceš, že ne, Viriene?“
Virien mlčel. Díval se do ohně a přál si, aby tříska, která rozpoltila jeho myšlenky vedví, sežehla náhle ta nejprudší výheň. „Kdo tě tedy unesl? A co chceš po mně, abych s tím dělal?“
„Je to přece věc našeho rodu,“ pronesl Velgard klidně, jako by to byla ta největší samozřejmost. „Pokud chceš pošpinit své jméno, Viriene z Ezaelu, nech věci tak, jak jsou a nepleť se do nich. Ty ale nejsi takový hlupák. Víš, co je tvoje povinnost. Jestli mi chceš pomoct, musíš mě pomstit. Ti muži se schovávají tady ve městě a hledají mě, a proto mi musíš zajistit útočiště. Jsou to Gyllawenovi nohsledi a jsou placení za to, aby se nevraceli bez mé hlavy. Když mě dostanou – jsi vůbec schopný si představit, co může vypuknout? Regeon nebude mít můj hlas, ale přesto bude chtít trůn a bude jej dožadovat vojenskou silou. Myslíš si, že to pro mě nebylo ponižující, když mě vláčeli bahnem a těšili se na mou smrt? Měli mě zabít v lesích u Myrionu, aby to vypadalo jako náhoda, ale mně se přesto podařilo utéct. Vede je muž jménem Edberd. Je to prohnaný, chladnokrevný vrah, ale má jednu slabinu – mezi jeho chlapi je zrádce a právě díky tomu jsem mohl uprchnout. Vím, že jsou teď někde v Joequu a hledají mě. Ty musíš něco udělat, bratře!“
Virien se otočil k Feringerovi. Ten jen pomalu přikývl. Tak teď jsem v tom až po uši. Připadám si jako ponořený v bažině, kolem níž stojí mí přátelé s klacky a místo, aby mi je podali, snaží se mě potopit ještě hlouběji. „Máš tedy nějaký plán?“
Velgard se ušklíbl. „Jistě. Vyměníme si úlohy.“
Virien nevěřícně nakrčil čelo. Potom propukl v nehraný smích. „Ty se mnou? Ty se mnou, Velgarde? Dovedeš si vůbec představit, kým jsem teď? To nejsou peníze a poklonky, na které jsi zvyklý, ale zodpovědnost, kterou máš nejen za ty, kterým velíš, ale za všechny lidi v téhle trieně. To není práce pro tebe, ani nic, s čím by sis mohl hrát.“
„Musíš na to ale přistoupit,“ řekl Feringer náhle. „Je to jediná možnost, jak tvého bratra ochránit.“
Virien nevěřícně vydechl. „Takže takhle? Vám nejde ani tak o pomstu, ale o to, abych dělal návnadu. Abych se nechal zabít – inu proč ne? Kdyby ti šlo skutečně o blaho země, potom by ses nechal zavraždit sám a vzkázal mi, abych převzal tvoje místo v Myrionu. Jenže na to jsi příliš velký sobec, Velgarde. Tohle na mě nehraj!“
Velgard pobaveně sledoval jeho počínání. Dal si nohu přes nohu a natáhl k bratrovi ruku jako k šaškovi, který právě předvedl nějaký podařený kousek. „To se mi líbí! Všichni si teď jdou po krku! Kdo z nás se obětuje pro dobro království? No tak, pánové, vy se nebavíte? Je to jedno velké divadlo a Virienovi stejně nezbude nic jiného, než hrát podle mého scénáře, protože já mám v ruce všechny kostky a první házím! Jakou asi dostaneš roli, bratře? A co ty, moudrý muži?“ zasmál se svému vtipu a zhluboka se napil.
Virien znechuceně zakroutil hlavou. „Jsi blázen.“
Velgard neodpověděl. Jen se tiše smál a zíral do svého vlastního světa, v němž si představoval konec příběhu, jehož byl hlavním aktérem.
„Viriene, pochop to,“ zašeptal Feringer. „Nejde mu o to, jestli zachrání lid před válkou, ale má pravdu v tom, že jestli ho nezachráníš, přinese to víc obětí, než si možná myslíš. Pokud bude chtít dosadit Regeona, udělá to a naší jedinou povinností je zabránit nepokojům, které by mohly nastat. Není v tom otázka ničí cti. Jediná záhada je v tom, kdo je ochotný si ušpinit ruce.“
Virien se hořce pousmál. „A já jsem byl vybrán jako dobrovolník...“
Nastalo tíživé ticho, přerušované jen praskotem ohně a tichým mumláním, které vycházelo z Velgardových úst, následované pokaždé vlnou jeho nezřetelného smíchu.
Virien přemýšlel. Měl snad poslechnout bratra a pustit se pod cejchem svobody do pronásledování jeho nepřátel, kteří by možná přinesli zemi víc klidu než Velgardova politika? Pokud se rozhodl Regeona podporovat, nebylo to kvůli vidině silného panovníka, ale pro zhmotňující se sen o loutce, kterou by mohl popotahovat za provázky. Nyní byl ale zatažen do země, kterou neznal a nechápal její zákony. Je jednoduché pronásledovat zločince, kdy ví, že je vinen, ale hledat vlka uprostřed stáda, v němž se všichni tváří nevinně jako ovečky, to je pro něj něco naprosto nového.
„Najdu tvé únosce,“ řekl Virien náhle. „A taky se postarám o to, aby tě nikdo z nich nevypátral. Tady na Klenuté hůrce budeš v bezpečí, pokud nebudeš vycházet ven a nesnažit se na sebe upozorňovat. My dva si ale role nevyměníme. S tím nepočítej. Nenechal bych Joequs a všechny lidi v něm ve tvých rukou.“
„Jak chceš,“ odfrkl si Velgard. „Jen abys pozděj nelitoval.“
Feringer chytil Viriena za paži. Virien pochopil výraz v jeho obličej, který naznačoval, že má strach z Velgardovy přítomnosti ve svém domě, jen mu ale oplatil stejnou mincí. Vykroutil se z jeho sevření a opustil zermer.
Slunce na modravém pozadí pálilo chladně a nepřívětivě. Alespoň takové mu teď připadalo. U Artriye, i slunce se proti němu spiklo! Byl tak unavený, cítil se tak plný Velgardovy špíny, že jediné, co mu mohlo pomoci pročistit hlavu, byl dlouhý spánek.
Cesta po Skalnatině mu dnes připadala věčná. Kráčel pomalu a tiše, nepřítomně odpovídající na pozdravy ostatních lidí. Když nakonec ulehl na své lůžko, připadal si jako znovuzrozený, zároveň však na svých rukou cítil tíhu okovů, které ho svíraly. A neunikl tomu pocitu ani když se dalšího dne probudil.