Síla vs. magie

Girelin ráno svižně vyběhla ze dveří, seskočila z nízké verandy a sešlapanou nízkou trávou si to namířila přímo ke stodole, která sloužila ke skladování sena a jiných potřebných věcí i ustájení různého domácího zvířectva. Vrata byla malinko pootevřená, a tak pouze strčila svou malou blonďatou hlavu dovnitř a krátce pískla. Poté ustoupila pár kroků a s očekáváním pozorovala otvor mezi kamennou stěnou a vraty.
Za chvilku se objevila velká koňská hlava a pár tmavých oček zamrkal do letního slunce.
„Dobré ráno, Fione,“ zdvořile pozdravila holčička. Koník lehce kývl hlavou a vyšel na prostranství před stodolou.
„Jdu na maliny do lesa.“ Zamávala proutěným košíkem před koňskou hlavou. „Maminka bude večer péct koláč. Chceš jít se mnou?“
Fion lehce šťouchl dívku do ramene a vykročil směrem k lesu. Girelin radostně poskočila a rozběhla se za ním.
Tak se společně vydali do lesa. Girelin si prozpěvovala a vesele vykračovala. Majestátný hřebec pochodoval vedle ní, občas cválal ve velkých kruzích kolem dívenky nebo nasával pachy přírody černými nozdrami.
Zastavili se až na vyšlapané lesní cestě, kolem které rostly maliníkové keře v ohromných shlucích. Dívka si pověsila košík za pletený provaz na rameno. Stříbrňák ji pozoroval a občas si vzal z malých dlaní plody lesa. Girelin se smála a vyprávěla koni o dětech z vesnice a tom, co se děje na statku. Měla nesmírnou radost, když viděla, že jej to skutečně zajímá. A tak jej sem tam pohladila po velké šedé hlavě.

Měla Fiona ráda. Patřil k životu na vesnici stejně jako studna na návsi nebo horní louka, kam chodila s kamarády trhat jablka. Nepamatovala si život bez něj a ani by ho nechtěla zažít. Milovala jeho občasné návštěvy. Zbožňovala, když jen tak přišel k hrajícím si dětem a dováděl s nimi. Nedokázala si představit, že by jediná vesnická oslava byla bez něj.
Fion byl dobrým duchem vesnice. Něco jako talisman, který jim nosil štěstí a kterého si nade vše vážili. Nikdo nebyl důležitější než on. Věřilo se, že dokud je vesnici, štěstí ji neopustí. Patřil k vzácnému rodu Caballijských koní, kterým se říká Stříbrňáci. Jeden takový kůň se dá vyvážit zlatem.
Moc dlouhý čas uplynul od té doby, kdy se Fion poprvé objevil ve vesnici. Girelin tehdy byla ještě batole. Příběh, z kterého se časem stala legenda, vypráví, že jednou v pravé poledne uslyšeli lidé v ulicích rychlý dusot koňských kopyt. Všem se zatajil dech v očekávání nejhoršího. Pak se šíleným cvalem vřítil mezi stavení mladý splašený kůň a kličkoval mezi šokovanými vesničany. Na návsi se místnímu kováři podařilo s vypětím všech sil hřebce uklidnit. Zavedl jej k sobě do stáje, sejmul z něj postroje a osušil jej. Předtím, ale poručil opodál stojícím mladíkům, aby našli shozeného jezdce, pokud to bude možné.
Chlapci běželi, jak nejrychleji uměli. Stopy splašeného koně byli v měkké půdě dobře viditelné, a tak neměli problém najít osudné místo. Ale jezdci už nedokázali pomoci. Bezvládné tělo dovlekli do vesnice a tam jej pochovali. Všichni obyvatelé Caballie znají povahu svých národních koní, a tak kovář druhý den pustil Stříbrňáka ze stáje. Čistokrevný Caballijský kůň nikdy nepřijme pána, který by se mu nelíbil a nedokáže být zavřený v malé stáji. Tak nechal koně, ať si sám zvolí svého budoucího majitele, i když věděl, že může odejít a nikdy se nevrátit. Ale Fion (pojmenovaný po kováři) se roz-hodl, že jeho domov bude celá vesnice.
Od té doby dělil svou přítomnost mezi všechny obyvatele stejně. Každou noc přespával v jiné stáji nebo stodole a brzy si na jeho návštěvy všichni zvykli. Pro rodinu byla veliká pocta, že si vybral ke krmení nebo spánku právě jejich dům. I tam, kde neměli žádného koně či jiné velké zvíře, si pořídili kartáč na čištění nebo dobrý oves, aby co nejlépe pohostili vítaného návštěvníka.

Girelin si urovnala košík na rameni. „Hotovo!“
Společně s Fionem se začali prodírat houštím k okraji lesa. Tam položila dívenka maliny do trávy. Odstranila koni ze srsti suché kousky maliní a přichycená semínka rostlin. Pak se posadila na padlý kmen letitého buku a rozhlížela se po krajině.
Pod nimi se v malém údolí kolem strouhy odvedené z řeky Planěny rozléhala vesnice. Z komínu pekárny i kovárny se kouřilo a zvuky domácích zvířat dotvářely tento jedinečný obraz klidu a harmonie.
Fion přistoupil kousel blíže k Girelin a položil jí velkou hlavu do klína. Hladila jeho jemná chřípí i hladkou srst na krku. Urovnávala mu kštici a něžně jej drbala ušima. A on držel a se slastně přivřenými víčky dál spočíval v dívčině klíně.
Za malou chvíli dívka seskočila z kmene a natrhala několik rozkvetlých květin. Vrátila se zpátky na své místo. Jednu po druhé vplétala koni polní kvítí do jemné bílé hřívy. „Je skoro poledne, měli bysme jít domů,“ řekla náhle dívka spíše jako prosbu než příkaz.
Stříbrňák přešlápl na místě a pohodil hlavou směrem ke svému hřbetu. Dívence se rozzářila očička a zeširoka se usmála. Svézt se Fionovi na hřbetě byla vůbec ta největší čest, které se dostávalo jen málokomu. Rychle sebrala ze země košík a padlého kmenu využila k vyšplhání koni na hřbet. Pomalu vykročili k cestě, která spojovala vesnici se světem. Girelin se snažila, co nejvíce držet rovnováhu. Přizpůsobovala se plavné chůzi vzácného koně a naplno si užívala dokonalý pocit výjimečnosti.
Cesta ke vsi byla krásně rovná, vyježděná obchodními povozy. Fion si zvesela vyšlapoval. Od jeho kopyt se zvedala nevelká oblaka prachu a rozplývala se v svěží trávě. Pak se zastavil. Zastříhal ušima. Girelin se vší opatrností otočila, tak aby nespadla.
Od řeky se k nim přibližoval jezdec na bílém koni. Girelin moc dobře věděla, že bělouše nikdo ve vesnici nemá. Cizí kůň zářil jako čerstvě napadený sníh, takový na který svítí polední slunce a nikdo se na něj nevydrží dívat příliš dlouho. Šel rychle. Tak zvláštním zneklidňujícím rychlým krokem. Přesně takovým, kterým musel dohonit Fiona ještě před prvními domy. Ale teď, když se zastavil, to bude nejspíš mnohem dřív.
Dívence se rozbušilo srdce. Ten cizinec po nich něco chce a připadala si příliš malá na to, aby se nebála.
„Pojeďme, prosím,“ zašeptala koni. Nedovolila si jej pobídnout nebo jinak přinutit k chodu. Byl spíš jako přítel, který jí pomáhal.
Fion se znovu vydal na cestu, jako by se nic nestalo. Stále tím pomalounkým tempem, ovšem teď o poznání méně klidným. Skutečně nemělo cenu spěchat, ani utíkat (jak si Girelin později uvědomila, protože by se stejně nedokázala udržet). Dus-dus-dus. Tupé údery kopyt o nezpevněný povrch cesty. Blíž a blíž. Girelin se zdálo, jako by cítila na zádech běloušův horký dech. Pak uviděla černý čumák. Dlouhou bílou kštici. Nebyla schopná se otočit a podívat se na jezdce. „Zdravím, děvečko,“ hluboký mužský hlas ji konečně donutil se podívat.
Byl kousek od ní. Muž. Mladší než Girelin připadal. S krátkými černými vlasy, vousy a zeleným pláštěm. Jednu ruku měl ležérně položenou na stehnu a druhou svíral světlé kožené otěže. A usmíval se tak vlídným způsobem, že si holčička musela za svůj strach vynadat. Ne nevypadal, podle jejích představ, jako loupežník, zlý rytíř nebo pocestný v kápi z příběhu, který vždy nosí smůlu a neštěstí. Trochu jí připomínal syna vdovy, která žila na druhém konci vesnice. Ten jí nechával hrát se svými psy, někdy i s jejich štěňaty, pokud zrovna nějaká měl.
Po tomto zjištění si dívenka řekla, že cizinec nemůže být zlý a promluví s ním.
„Dobrý den, pane.“
„Můžu se na něco zeptat?“ otázal se muž a přitáhl svému koni otěže a lehce zabočil, aby se dostal Fionovi do cesty. Girelin se vylekala, když Stříbrňák zastavil. Hleděla k jeho sametovým uším a konečky prstů žmoulala bílou hřívu.
„Ano, samozřejmě,“ prohlásila tentokrát o něco méně jistěji. „To je tvůj kůň nebo tvých rodičů?“
„No… vlastně… je všech…“ koktala dívka.
„Všech? Nemůže být všech? Kůň má přece vždy majitele.“
„Tenhle ne. Žije tu s námi a my se o něj všichni staráme… Pomiňte musím domů.“
Bez pobízení vyrazil Fion svižným krokem k vesnici a nechal udiveného muže daleko za sebou.

Od té události nastaly v životě vesnice nevídané zvraty. Cizinec (později se dozvěděli, že se jmenuje Elzir) neskrýval svůj zájem o jejich vzácného koně. Ubytoval se v hospodě a každého se na Fiona ptal. Venku bedlivě sledoval každý jeho pohyb, a tak se Stříbrňák radši toulal po loukách za vesnicí a kolem řeky Planěny.
A pak dostal starosta tu jedinečnou nabídku. Elzir nabízel modrou Sikkaru velkou jako tře-šeň výměnou za koně. A to byla nabídka, která se neodmítá. Modrá Sikkara je drahokam s velkou magickou mocí a velice vzácný. Jediný kámen ve vesnické studně by očaroval vodu, tak že by vše, co se s ní pokropí, rostlo mnohem víc než by mělo a člověk, který by ji pil, by stále zdravý a silný.
Ale starosta nabídku nemohl přijmout. Moc dobře věděl, že Caballijský kůň bude sloužit jen tomu, kdo se mu zamlouvá. A Fion se Elzirovi od první chvíle vyhýbal. A tak vymyslel cizinec nový plán.
Sázku. Pokud Fion zvítězí v běhu nad jeho běloušem, pak odejde bez něj a daruje vesnici Sikkaru jako odměnu. Pokud prohraje Fion bude jeho.
Dlouhá byla porada. Ves se rozdělila na dva tábory. Jedni říkali, že Fion nemůže prohrát a že Sikkara je téměř jejich. Druzí se ohrazovali, že mít Stříbrňáka je to největší štěstí a nebudou ho riskovat.
K podivu mnohých Fion se závodem souhlasil. Chtěl běžet. Chtěl dokázat, že je nejlepší. A proti rozhodnutí jeho samotného nemohl nikdo nic mít. Věděli, že má dost rozumu, aby celou situaci nejlépe zhodnotil.

Girelin to připadalo jako pár hodin, co z větví vysokého javoru sledovala, jak se připravuje závod. Na startu ve středu vesnice u studny čekalo mnoho lidí. Oba koně byli nervózní a neklidně přešlapovali. Starý kovář hladil Fiona po hlavě a něco mu šeptal do ucha.
Girelin měla ze svého místa dokonalý přehled. Věděla, že se poběží z návsi, pak jabloňovým sadem a kůň, který první vstoupí do řeky v místě brodu, bude vítězem. Moc se o svého oblíbence bála a nechtěla jej ztratit. Srdce jí divoce bušilo. Malinko cítila vinu, že cizince do ves-nice přivedla, ale snažila se vysvětlit sama sobě, že za to nemůže.
Některé další děti také obsadili stromy na louce nad vesnicí, jiné v sadu a další část čekala společně s dospělými u cíle a s Elzirem.
Nikdo nevěděl, jakto že jeho klisna rozumí stejně jako Fion, který to měl v krvi. Kovář si myslel, že s jeho koněm je určitě něco zvláštního. Elzir si byl stoprocentně jistý, že jeho zvíře to všechno zvládne.
Ozval se starostův výkřik, jenž měl celý závod započít. Girelin viděla, jak oba koně vyrazili tryskem. Běželi mezi domy těsně u sebe a teprve za vesnicí si nechávali boční rozestup. Pak ale začínal bílý kůň nabírat rychlost. Dívce se zatajil dech. Musela se pevněji chytnout větve, jak to s ní zamávalo.
Koně obíhali sad obloukem a Fion se držel hned za běloušem, ale nemohl jej předehnat. Řítili se po rovné cestě k brodu a Stříbrňák začal klisnu dobíhat. Již téměř běželi vedle sebe.
A pak se stalo něco, co všem přítomným vyrazilo dech a Girelin to donutilo posunout se do dál od kmene stromu do slabších větví.
Oba závodníci těsně před brodem zpomalili. Mezi diváky to zašumělo, ale koně dál pokračovali těsně vedle sebe svým pomalým tempem. Zvedali nohy vysoko jako na přehlídce. Z davu vyběhl Elzir a zařval: „Běééééž!!“
Ale ani jeho zoufalý výkřik ničemu nepomohl.
Zbytek závodu už Girelin neviděla, ale popsal jí ho její soused…
Koně se dostali až k brodu a zastavili se asi na délku dlaně před ním. A pak oba zvedli pravou nohu a současně kousek po kousku ji vložili do chladné vody. Zároveň. Závod skončil nerozhodně.
Pak ale bělouš proklusal davem, který je obklopil, a přistoupil ke svému pánovi. V tu chvíli zazářil jako nově vznikající hvězda a na jeho čele se objevil dlouhý točitý roh.
„Čáry, jsou v tom čáry,“ ozvalo se z publika.
A pak jako na povel se všichni rozběhli za podvodníkem, který je chtěl napálit.

Ale i tak držela vesnice několik dní smutek a všichni byli jako přešlí. Fion s jednorožčí klisnou je opustili. Odešli bok po boku lesem. Girelin tehdy vyplakala mnoho slz.
Postupem času se ze závodu i obou jeho vítězů stala legenda. Také se tradovalo, že občas někdo v okolí zahlédl ty nejhezčí Caballijské koně, tak vznešené a nádherné, že pro ně nebylo slov.