Pokrevní pouto - 8.část

Osmá část

My dva jsme jako jeden

Virien seděl na okraji postele a zkušené ruce Andera Terela mu právě omotávaly obvazy kolem pravého ramene. Kapitán se ani nepohnul. Přemýšlel.
Myšlenky v jeho hlavě vířily neuvěřitelnou rychlostí. Znal jméno člověka, který přepadl Selghara, ležícího nyní ve stejném pokoji na protější posteli, ale zdráhal se tomu uvěřit. Nezapadalo to do sebe. Vůbec v tom neměl prsty muž, který se podle Velgarda jmenoval Edberd. Ne. Tohle nedávalo smysl. Edberd nemohl být Adelayd.
„Tak a je to,“ konstatoval Ander Terel spokojeně. „Je zbytečné vám asi říkat, abyste s tím týden nehýbal, že ano?“
Virien neodpověděl.
„Jste v pořádku, kapitáne?“
Virien zvedl hlavu. Chabě se pousmál. „Kapitáne? Tak už mi říkat nemusíte. Za chvíli už tady musí být posel s dopisem. A potom budu jen Virien.“
Ander Terel si omyl ruce v míse s vodou. „Zatkli jste přece Herlanda, nebo ne?“
„Ano, zatímco jsem Palce a Šalměje zavraždil,“ podotkl hořce. „A An Shayn zmizel. Navíc celá tahle akce proběhla nazapřenou. Nevěděl o tom ani velitel.“
Doktor odstrčil hřbetem ruky špičaté nůžky a osušil si prsty v bílém plátně. Jeho zrak zabloudil k Selgharovi. „Víte, proč se ještě neprobudil? Protože s tím nagarem jste měl pravdu. Zjistil jsem to bohužel moc pozdě, takže bude trvat dlouho, než se probudí. Nagar je velmi ošidná látka. Stačí pár kapek a můžete vypadat jako mrtvý celý týden, pokud už se olej dostal dostatečně hluboko do vašeho těla. Podal jsem mu protijed, ale bojím se, že bude ještě hodně dlouho trvat, než se probudí.“
Virien pohlédl na Selghara. Jeho šedé vousy přecházely v mrtvolně bledý obličej, aniž by byl mezi nimi patrný přechod. „Takže tím chcete říct, že čím dřív se protijed podá, tím mírnější jsou účinky oleje?“
„Přesně tak.“
„A znáte podrobně příznaky nagaru? Víte, co se s člověkem děje?“
Doktor se chabě zasmál. „Myslíte si, že by byl někdo natolik hloupý, aby diktoval přihlížejícím, co se s ním děje, zatímco mu jed pronikal do těla? Nebuďte směšný...“
Vchod do zermeru zavrzal. Ozvalo se několik cupitavých kroků smíšených s tvrdými dopady mužských nohou.
Tak už je to tady... povzdechl si Virien. Konec tvé kariéry. Konec Joequu. Ale ty přece odejdeš zas jinam, ne? Na útěky z měst jsi přece odborník. Vezmeš Feringera a odejdeš s ním pryč. Nebo půjdeš sám. Koneckonců Feringer už chce svůj klid a ne se plahočit po Syderii.
Dovnitř vstoupilo několik mužů. První z nich byl Firth a vedl za sebou svou murušu. Nejel na ní, on si ji vedl! Měl skleslý pohled a oči se snažil upírat do podlahy. Stejně tak se tvářili i zbylí tři – Geren, Ruberf, Borča... Ti všichni přišli. Ti všichni přežili jeho bláznovství. A teď se s ním přišli rozloučit.
„Pane...“ začal Firth a sledoval Viriena, jak si přes sebe klidně přehodil tuniku. Jím nedokázalo nic otřást, pomyslel si.
„Já vím, Firthe. Urychlete to,“ odbyl ho Virien. Nechtěl žádné proslovy jako na pohřbu. Byl to dobrý chlap a dobrý kapitán... Ne, tohle nechtěl. Přál si, aby to proběhlo rychle a bez emocí. To bylo vše...
„Je mi to líto, pane,“ začal Firth znovu.
Virien si povzdechl. „Prosím, neprotahuj to. Já už vím, co mě čeká.“
Firth se zmateně obrátil na své společníky. Všichni měli na tváři nechápavý výraz.
„Jak jste se to mohl dozvědět, pane?“ podivil se Ruberf. „Vždyť k té vraždě došlo teprve před hodinou!“
Virien nechápavě nakrčil čelo. Ústa měl pootevřená, jako by chtěl něco říct, nevěděl však co. Vražda? Teď? „O čem to mluvíte? Koho zabili?“
Ruberf vykročil vpřed. Čapku držel ve svých rukou a soustrastně hleděl kapitánovi do očí. „Pan Feringer, kapitáne. Je mi líto. Někdo ho zabil.“
Virien se narovnal na lůžku. Ucítil ostrou, bodavou bolest v rameni a svět se před ním zatočil.
„Copak, u Artriye, nevidíte, že musí odpočívat?“ lamentoval Ander Terel. „Chcete, aby zemřel ještě on?“
Borča přiskočil, aby ho podepřel.
Kapitán se narovnal. Cítil se natolik zmatený, že nebyl schopný uvědomit si opravdovou váhu onoho sdělení. „Kdo to udělal? Máte... nějaké stopy?“
„Kromě nože a té krve kolem?“ pokusil se Geren o černý humor. Jako odpověď na jeho nepodařený vtip však obdržel jen samé opovržlivé pohledy.
Virien si náhle na něco vzpomněl. Velgard! Vždyť Velgard byl v tom domě! No ano! „Našli jste tam ještě někoho?“ domáhal se Virien odpovědi s horečnatým podtónem v hlase. „Byl tam ještě někdo? Tam mluvte, sakra!“
„Klid, kapitáne! Snažte se uklidnit!“ pokoušel se marně Ander Terel.
„Myslíte v jeho domě, pane?“ ujišťoval se Ruberf, jestli jeho dotaz správně pochopil. „Ne. Nikdo. Byl tam sám. Žádný vrah ani svědci.“
Virien si povzdechl. Tvář se mu zkroutila jako v nesmírné agonii. Více než fyzicky však trpěla jeho mysl. Věděl, že Velgarda znovu unesli. A on musel zjistit kdo. Musel!
„Pane,“ začal Firth znovu. „Já vím, že teď není vhodná chvíle... Ale velitel Arosius mi přikázal–“
„Ano,“ vydechl Virien a pozvedl hlavu. Chtěl přijmout své odstoupení se ctí a ne jako srab. Věděl, co udělal a musel za to přijít trest.
Firth nejistě vytáhl z brašny dopis. Muruša za jeho zády se zavrtěla. „Tady, pane,“ řekl a podal ho kapitánovi.
Virien rozlomil pečeť. Jeho oči mlčky přeletěly řádky. Co jsi taky čekal? Tak sakra zvedni hlavu a nemysli na to! Připravoval ses přece na tuhle chvíli, už když ses vydal za Palcem po stezkách. Přijal jsi oběť, kterou jsi byl ochotný podstoupit...
Odhodil dopis na zem. A tohle přišlo ve chvíli, kdy je potřeba nejvíce zasáhnout. Dozvěděl se jméno údajného zločince, který nic takového nemohl spáchat a...
Virien se narovnal. Zjistil, že pohledy všech se upírají na něj. „Kdo je teď kapitánem?“
Ruberf mělce pokývl hlavou. „Já, pane.“
„Kapitáne! Hlásím se jako dobrovolník při pátrání!“
Ruberf se nervózně otočil na své společníky.
„Budete muset provést pokus s nagarem,“ vysvětlil Virien. „Pokud se prokáže to, co si myslím, známe jméno člověka, který přepadl Selghara.“
Při vyslovení toho jména se všichni otočili. Muž ležel na lůžku a zdálo se, jako by vůbec nedýchal.
Ander Terel se pobaveně zasmál. Potom však spatřil odhodlaný pohled Viriena a zarazil se. „Ne!“ vykřikl. „To nedovolím! Jako lékař ne!“
„Máte přece protijed,“ oponoval mu Virien. V jeho očích se zračila neoblomná rozhodnost. „Musíme zjistit, jaké jsou opravdové účinky nagaru a nedat na povídačky. Jste přece lékař, nebo snad ne? Přece si musíte ověřit lék předtím, než ho podáte pacientovi!“
„Tohle je ale něco úplně jiného!“ zvolal Ander Terel nevěřícně. „Žádný z mých pacientů nechce spáchat dobrovolnou sebevraždu! Tedy většinou... A navíc, je to tak vzácný protijed, že pokud přijdu o tu trochu, která mi zbyla a vám to nepomůže...“
Virien chvíli mlčel a upíral pohled do doktorových očí. „Dejte mi to,“ pronesl nakonec. „Už nejsem kapitán a nebudu vám rozkazovat, ale potřebuji, abyste mi pomohl. Prosím.“
Ander Terel se bezradně ohlédl na Ruberfa.
„Nerozumím tomu, co chcete udělat,“ zavrtěl Ruberf hlavou. „O co tady jde?“
„Chce se nechat otrávit!“ vykřikl doktor hystericky. „Já jsem lékař a ne vrah! Dělám něco... naprosto odlišného! Přece nemůžete dopustit, aby–... kapitáne Ruberfe?“
Ruberf poslední doktorovu větu nezaslechl. Díval se na Viriena, aniž by z něj odtrhl oči. „Co k tomu potřebujete, pane?“
Virien se vděčně pousmál. Potom obrátil pohled ke Gerenovi. „Ty máš dceru, že ano? Kolik jí je?“
Geren byl tou otázkou poněkud zaskočen. „No... třináct, pane. Ale co ta má s tím společnýho?“
„Přiveď ji, Gerene. A pospěš si,“ řekl Virien. „Nemusíš se bát, nic se jí nestane. Jenom ji, prosím tě, přiveď!“
Geren váhavě pohlédl na ostatní. Když zjistil, že nikdo nic nenamítne, obrátil se na podpatku a odběhl ze zermeru.
„Doktore,“ oslovil ho Virien prosebně. „Musíte to udělat. Věřte mi.“
Ander Terel zakroutil hlavou jako umíněné dítě. „Ne! Ne! Ne! Vy jste paličatý jako muruša! Mám já vůbec na vybranou?“
Virien se chlácholivě pousmál. „Prosím, doktore. Přineste nagar a zápisník.“ Potom se obrátil k ostatním. „A vy mě přivážete k židli. Nedívejte se na mě tak, prostě to udělejte!“
Borča ho podepřel a pomohl mu posadit se na dřevěnou židli, kterou mu přitáhli k lůžku. Firth s Ruberfem se věnovali spoutávání.
„Připraven, pane?“ zeptal se Ander Terel, který se objevil v místnosti.
Virien přikývl. „Budu vám říkat, co cítím. A vy musíte všechno zapsat. Do posledního detailu, rozumíte?“
Ander Terel si přitáhl stůl blíž k Virienovi. Potom odzátkoval malou lahvičku a sklonil se nad spoutaným mužem. „Takže do toho. Jestli se vám něco stane, přijdu o práci, je vám to jasné?“
„Mně to říkejte...“ ušklíbl se Virien. Zaklonil hlavu a cítil, jak mu těžká olejovitá tekutina stéká do hrdla. Polkl.
„A ještě něco,“ dodal doktor. „Počítám, že nagar bude mít trochu odlišné účinky na vás, než na starého Selghara. Jste mladý muž v plné síle a předpokládám, že jed začne působit mnohem pomaleji.“
Virien vydechl. Ne, už to začalo.

* * *

Narisa se schoulila do svého pláště, aby ji nikdo nepoznal. Co se tu stalo? Copak za to všechno může Virien? Je to pravda?
Ulice se zmítaly v agonii. Lidé pobíhali všemi směry, chaoticky na sebe pokřikovali a někde se objevily i plameny. Říkalo se, že kolem náměstí na Fontenule byla situace nejhorší. Lidé se shromáždili kolem Paláce a Chrámu a snažili se vyrazit i dveře od Velitelství. Povídalo se, že hlídka vzala zákon do svých rukou, a proto lidé vyrazili do ulic. Chtěli zpět svůj zákon a pořádek, přestože nikdo pořádně nevěděl, co ta slova ve skutečnosti znamenají. Chtěli hlavu toho, kdo to zavinil. Ačkoli většina z nich neměla tušení co.
Narisa se ocitla na Skalnatině. V okrajové části města bylo téměř liduprázdno. Bez povšimnutí proklouzla do Virienova domu. Ještě donedávna neexistoval v Joequu nikdo natolik pošetilý, aby vnikl do zermeru kapitána téhle trieny. Proto Virien nezamykal.
Tiše za sebou zavřela. Pod schody panovala temnota, jen nepatrná záře z krbu osvětlovala střed hlavního pokoje.
Narisa se rozhlédla. Sundala ze sebe plášť a přehodila ho přes opěradlo. Potom otevřela první šuplík u stolu. Něco tu musí být! Přece musí mít nějaký důkaz!
Její prsty se horečnatě prohrabovaly stohy papíru. Zapálila svíčku a naklonila její plamen k jednomu z dopisů.
„Nevěděl jsem, že chceš i Virienovu hlavu,“ ozvalo se z temného kouta.
Narisa poplašeně zvedla zrak.
V temnotě se něco pohnulo. Nezřetelný obrys vystoupil ze své anonymity.
„Velgarde!“ vydechla překvapeně. „Co tady... ?“
„To jsem tě vážně tolik překvapil, Adelayd?“ zasmál se Velgard. Odměřeným krokem přistoupil blíž.
„Nejsem Adelayd,“ sykla. „Ne od té doby, cos vyvraždil mou rodinu.“
Velgard pohodil hlavou. „To je pro tebe minulost tak důležitá? Tebe jsem přece ušetřil, Adelayd. Líbila ses mi, vědělas´ to?“
Narisa se snažila nedat na sobě nic znát. Bylo to však obtížné. Ten muž, co před ní stál, zosobňoval všechno, co se jí příčilo, vše co nenáviděla a čím opovrhovala. A teď má dělat hodnou holčičku? Má mu padnout k nohám a děkovat mu? Přišla se přece pomstít! A to také udělá...
Velgard objal Narisu kolem pasu. „Takže si s Virienem spala proto, aby ses ke mně dostala? To jsi byla schopná pro mě udělat?“
Narisa si jako úlekem přiložila prsten ke rtu. Její ruka se chvěla tak nervózně, až jí ústa zbělela pod silou dotyku.
Velgard se k ní naklonil a políbil ji. Byl to dlouhý, vášnivý polibek, kterému se nebránila. Zajela mu rukou do vlasů a nechala ho tonout v pošetilé iluzi.
Náhle se Velgard odtáhl. Zakašlal. „Ty děvko!“

* * *

Smrt stojí tak blízko. Stačí jediný doušek a padneš jí do náručí, problesklo Virienovi hlavou.
Zakašlal. Cítil, jak mu nagar klouže do těla. Vlnil se v jeho útrobách jako had a spaloval ho zevnitř oním děsivě smrtícím mrazem, který byl pouze předvojem toho, co mělo následovat. Tušil to v hloubi své mysli, ale přesto ho to překvapilo.
Každý svůj pocit diktoval doktorovi. Chtěl, aby bylo zaznamenáno vše.
Náhle se země pod ním zhoupla a on se zřítil ze svahu malátnosti přímo do propasti plné černočerné tmy. Tam někde na dně však stále zůstávalo světlo. Mnoho lidí to popisovalo jako světlo na konci tunelu a on až teď pochopil, co to znamená. Bylo to vysvobození. Dar, na který člověk čekal.
Hlavou se mu mihla myšlenka na Narisu. Všechno tohle dělal pro ni, protože chtěl vyvrátit podezření. Ona přece nemohla být Adelayd, o níž Palec mluvil. Ona nemohla přepadnout Selghara...

* * *

Velgard se sklátil na zem. Rukou se bezmocně zachytil rohu stolu. „Cos´ to udělala?“ zasípal.
Narisa strnula uprostřed dechu, jako by ani nemohl uvěřit tomu, že toho byla schopná. Jednou už přece ublížila! Už nebyla nevinná! A teď nastal čas msty...
„Co to je?“ zařval na ni Velgard a chytil se za srdce. „Cos mi to dala?“
Narisa od něj poodstoupila. „To je za všechno, co jsi provedl! Všichni ti mrtví, které necháváš za sebou, jsi obětoval jen pro své potěšení! Jsi blázen! Šílenec!“
„A myslíš si, že Virien je jiný? My dva jsme jako jeden.“
Narisa odmítavě zakroutila hlavou. Rty se jí chvěly jako dítěti, které je napůl cesty k pláči. „Virien je... někým, kým ty nikdy nebudeš! Je mi jasné, že ví, co jsi zač, a přesto ti nabídl útočiště! Byl bys toho ty sám schopný? Tak udělal bys to?“
Velgard se chraptivě zasmál. V tom smíchu bylo něco šíleného, něco tak strašlivého, že to pohnulo Narisinou myslí.
„Virien je... někdo, komu nezáleží na vlastním životě, pokud za něj vykoupí někoho jiného. Ty bys mu snad pomohl? Nikdy nepochopíš, kým tvůj bratr ve skutečnosti je! Jsi tak ubohý...“
Velgard se pustil hrany stolu.

* * *

Virien zaúpěl. Hlava se mu zvrátila dozadu. Škubl sebou tak prudce a neovladatelně, až k němu Borča přiskočil a přidržel ho.
„Tak už mu sakra nalij ten protijed!“ zvolal Ruberf zoufale. „Copak nevidíš, co se s ním děje?“
Ander Terel váhavě naklonil brk.
„Zima... taková zima...“ Virien sebou podruhé škubl.
Doktor sáhl pod svůj plášť a vytáhl ampuli se žlutou tekutinou. Nejistě se do ní zadíval. Pak ale zakroutil hlavou. „Ne. Ještě ne. Ještě musí přijít Geren.“
Virien hlasitě vydechl. Hlas, který k němu promlouval zněl mrazivě a kovově. Nevěděl, že to bude až tak bolestivé. Cítil, že kdyby chtěl, mohl by upadnout do pokojného spánku, on ale nechtěl. Musel se udržovat při vědomí, musel své myšlenky neustále krmit novým proudem úvah. Přemýšlel o všem. O celém svém životě. Vracel se zpět do dětství, kdy ještě nechápal, kým je.
Přemýšlel o Narise.

* * *

Velgard ucítil, jak ho jeho myšlenky ženou kupředu. Chtěl tu děvku zabít. Chtěl ji umlčet!
V záchvatu šílenství se chytil rukou o nohu postele a přitáhl se k ní. Po čtyřech se plazil po zemi. Jeho dech mu nepřirozeně rozechvíval tělo.
Narisa tiše vykřikla. Snažila se utéct, ale nemožnost zdravé úvahy ji odsoudila k panice. Narazila zády do stolu, který se převrhl a ze šuplíků se vysypala polovina jejich obsahu. Cítila, že Velgard udělá všechno proto, aby ji dostal. A chtěl, aby přitom trpěla.
V horečnatém přívalu zoufalství se vrhla k dřevěným troskám. Prsty poslepu nahmatávala předměty topící se ve tmě. Strachem se zalykala. Viděla ty černé, šílené oči, v nichž se odrážel oheň a hlad po jejím utrpení.
Náhle se jí ostří dýky zařízlo do prstu.

* * *

„Pane! Pane? Co je s vámi?“ Geren vběhl dovnitř následován svou dcerou.
Virien se zmítal v bolestech. Připadalo mu, jako by nagar nahromadil všechnu jeho sílu a podstrkoval mu ji jako lahodné sousto, které měl jen milimetr před sebou, ale nemohl se jej dotknout. Byl plně v jeho moci.
Ander Terel upustil brk a přiskočil k Virienovi. Popadl do ruky malou ampulku s protijedem.
„Ne!“ zařval Virien. „Rozvažte mě! Tak sakra dělejte, co říkám!“ Jeho hlas zněl chraptivě a nepříčetně, přesto však muži uposlechli.
Provazy spadly na zem.
„Teď... Gerene, tvoje dcera...“ zasípal Virien. „Selghara taky přepadli a... Ať se pokusí mě srazit na podlahu...“
„Pane?“ zvolal Geren tónem, v němž se odráželo zoufalství a bezradnost. „Co... ? Ale jak... ?“
„Udělej to!“ křikl na dívenku Ruberf.
Děvče sebou polekaně škublo. Byla zmatená. Nevěděla, co si má myslet a jen slepě následovala příkazy svého otce, který souhlasně přikývl.
Dívka k Virienovi natáhla ruce. Muž ji chytil za zápěstí. Cítil, jak ho cizí dotyk studí. Všechny hlasy zněly najednou tak mrazivě...
A náhle ucítil, jak ho silné ruce povalily na zem a on se zmítal na podlaze jako krtek, který byl vytažen na světlo.
Děvče vystrašeně sledovalo, co způsobilo.
Virien zoufale vydechl. Udělala to... Narisa...

* * *

Narisa uchopila dýku do ruky. Přestala vnímat krev, která jí stékala po ruce. Přitáhla si zbraň k hrudi, jako by nechtěla, aby si jí Velgard všiml.
On však už nebyl schopen vnímat. Ovládl ho jen pocit šílenství. „Tak mě zabij, ty děvko! To přece umíš, že ano? Už jsi jednou skoro zabila...“
„Jak to víš?“ vykřikla, až se její hlas rozezněl mezi ponurými stěnami zermeru.
Velgard se pousmál. „Chceš zabít Viriena! Vím to. Chceš mít jistotu, že už nebude nikdo stejný jako já. Ty a Edberd máte stejný úkol. Jste stejní vrahové!“
„Ne!“
Ozval se přiškrcený smích. „Ano. Ano! Zabiješ mě a potom jeho! Nedokážeš žít bez pomsty!“
Narisa se chvěla. Plakala nad vlastní ubohostí. To není moje ruka! To není moje krev! Já nejsem taková...
Stačí jediný úder! Jediná rána a všechno odplyne po řece zapomnění. Ale co když ty proudy někdy zavanou vzpomínky do její mysli? Bude muset žít navždy s obrazem krve na svých rukou? Krve vraha?
Ale on je také vrah! Jeden druhému jste si souzeni! Zabij! Bodni! Vrah umírá rukou vraha...
„Ne, tohle by Virien neudělal! Nezabil by vlastního bratra... a já nezabiju sebe!“ vykřikla. „Jsi tak ubohý! Nestojíš mi za jedinou myšlenku! Za jedinou vzpomínku! Udav se vlastní bezmocí!“
Narisa pustila dýku na zem. Její kroky se stočily opačným směrem. Virienovým směrem.
Velgard se doplazil k troskám stolu. Zašmátral rukou mezi stohy papíru, dokud nenahmátl něco malého a kulatého.
Narisa nebyla hloupá. Nosila protijed vždy s sebou. A ten se právě nacházel v prstenu, který svíral Velgard.