Národ prokletých - Dáriův úděl

Část - 1. Seznámení s Dáriem.

Vanionský letopočet 1798 druhé epochy.
Pevnina Ador.
Vysočina pod Soumračnými horami.

Rod Horalů z Vrchoviny i z Vysočiny kolem Soumračných hor byl v plné síle, pyšný na své postavení a povyšoval se nad všechny ostatní. Mnoho šlechticů a výše postavených lidí z tohoto rodu se prohlašovalo za bohorovné bytosti. Tehdy je bůh ztrestal za je jich opovážlivost a bohorovnost. Všechny bez vyjímky do jednoho proklel a nadělil jim věčný život. Z něhož jediné vysvobození bylo setnutí hlavy, jiným způsobem nemohli zemřít. I když našli se i tací, kteří s ostatními Horali nesouhlasili a žili normálním životem jako obyčejní lidí. Tím se, ale odsoudili k tomu, že s nimi bylo zacházeno stejně jako s poddanými či otroky.
Našemu hrdinovi Dáriovi bylo teprve třicet a patřil mezi ty, kterým se nelíbilo to, co dělali lidé z jeho rodu. Byl tak mladý a jeho život sotva začal a myslel si, že řeči o prokletí Horalů jsou jen prach obyčejné klevety a povídačky, kterými se straší malé děti a nevšímal si toho. Proč taky, jeho se to týkat přece nemohlo, on se nad nikoho nikdy nepovyšoval. Byl šťastně zamilovaný do své krásné plavovlasé Gwen O'Laramiové, s níž se znal už od mala. Oba byli sirotci, protože jejich rodiče podlehli morové nákaze, když Dáriovi bylo šestnáct let a Gwen čtrnáct.
I Gwen měla Dária velmi ráda a on ji chtěl pojmout za svou zákonnou ženu, ale nešlo to. Miloval ji natolik, že si nedokázal představit, že by se jí někdy dotkl jiný muž než on. Proto se nemohli vzít. Kdyby tak učinili, museli by to ohlásit a protože nespadali pod šlechtu, znamenalo by to pro ně, že první kdo by s jeho milovanou ženou strávil svatební noc, by nebyl on, ale někdo ze šlechticů. Ten zákon se nazýval právo první noci. Zprotivit se šlechtě a porušit tento zákon znamenalo, že by pak oba byli odsouzeni k smrti.
Takže sice spolu žili jako by byli sezdáni, ale nebylo tomu tak. Díky tomu si stále připadali, jako novomanželé. Bydleli v Dáriově kamenném domku na úpatí Soumračných hor u Červánkového jezera, několik mil od nejbližší vesnice a den jízdy od velkého města Edenbergu.
Dárius byl zručný kovář a u svého domu měl i vlastní kovárnu. Své výrobky vozil na trh do vesnice a někdy i do města. On s Gwen se měli velmi rádi a žili si zatím docela poklidně. Pak asi za necelých deset let od začátku jejich spolužití, přišel první zlom v Dáriově životě. Dá se říci trpké zjištění.

Jednoho krásného dne Dárius vezl své kované výrobky na trh až do města Edenbergu. Vyjel ještě za tmy, aby dorazil na místo ještě dřív, než začne trh. Cesta byla dlouhá, trvala celý den, a tak přenocoval v malém hostinci nedaleko Edenbergu. Odtud vyrazil ještě před svítáním. Na tržišti vybalil své výrobky a začal prodávat. Trh šuměl hlukem nakupujících lidí, trhovci a trhovkyně vyvolávali a vychvalovali své zboží, jen aby toho prodali co nejvíc. I Dáriovi se dařilo dobře, zájem o jeho svícny, dýky, nože a jiné kované věci byl velký, že prodal úplně vše. Na tržišti strávil celý den. Spokojen s výdělkem složil svůj krámek na vůz a zavezl ho za městské stáje a tam ustájil svého oře. Pak se odebral do hostince, kde měl zamluvený nocleh. Samozřejmě, že by se raději vydal na cestu hned, ale v noci by stejně daleko nedojel a musel by někde spočinout na noc. Takhle to bude lepší. Pořádně se vyspí a ráno ještě před úsvitem vyrazí na zpáteční cestu za svou milovanou Gwen.
Tak zašel do hostince 'U fousáče' a posadil se ke stolu uprostřed místnosti. Objednal si půllitr piva a něco dobrého k snědku. Měl už hlad jako vlk, a tak se bez dlouhého otálení pustil do jídla. Jeho společníci u stolu byli dva košíkáři z jižní části Soumračných hor, jeden tkadlec z Vrchoviny od Kamenného řeky a koželuh z Wilberských plání. Večer zpočátku probíhal v přátelské rozmluvě a veselém smíchu. Když se však večer blížil k desáté hodině, tak se v hostinci strhla mohutná bitka mezi opilými vojáky a mládenci z té čtvrtě, kde hostinec stál. Tato mela se Dáriovi moc nezamlouvala a proto se snažil vytratit z místnosti a dostat se ke schodišti do patra, kde měl zaplacený pokoj na přespání. Jenže když se prodíral kolem rváčů, spletli si ho opilý vojáci s jedním ze svých rivalů, a tak se jen velkým omylem připlet do té pranice. Rozpálení rváči mu uštědřili mnoho ran, kopanců a několik těžkých bodných ran nožem. Do pokoje se už nedostal. Stěží vyklopýtal ven z hostince a přitom se držel za břicho a bok, do kterého jej pobodali. Odkašlal si, přejel si rukou přes ústa a zjistil, že mu z nich teče krev. Věděl, že to není dobré, ale neměl zdání, kde hledat felčara. Měl vnitřní krvácení a to mu vzalo veškerou sílu na to shánět pomoc. Sotva dokulhal do městské stáje, kde měl ustájeného svého koně, tam se bezvládně svalil na zem a naposledy vydechl.

Ležel tam pár hodin. Nikdo si ho nevšímal, protože stájník si myslel, že je to jen nějaký opilý trhovec, který se popral a teď vyspává kocovinu. Dárius neměl zdání, jak dlouho byl mimo sebe, když najednou popadl dech, vtáhnul do plic vzduch a pak se vytřeštěně posadil. Nechápal to, bylo to tak divné. Vždyť byl raněn, cítil, jak z něho vyprchával život a potom zemřel.
"Jak to, že žiju?" Ptal se sám sebe.
Prohlédl se, košili měl děravou a lehce potřísněnou od zaschlé krve, která mu předtím tekla z mnoha ran, ale teď byl úplně v pořádku bez jediného škrábnutí, zůstalo mu jen pár nafialovělých modřin. Poté co se v noci stalo mu došlo, že povídačky o tom, že jsou všichni Horalové prokletí, jsou pravdivé. Tím pádem on i Gwen patří mezi nesmrtelné.
"Jsme nesmrtelní," zašeptal nevěřícně.
Vše mu najednou dávalo smysl. Proč ani jeden z nich za posledních deset let fyzicky nestárnul a proč přes veškerou snahu nemohli počnout dítě. Tohle zjištění ho překvapilo, ale nezbývalo mu nic jiného, než se s tím vyrovnat a přijmout to. Už zde nemohl dál otálet. Přehodil si přes sebe kabát, který měl schovaný ve voze, aby nevypadal divně v těch potrhaných šatech. Zapřáhl koně do vozu, zaplatil stájníkovi a co nejrychleji se vydal za svou ženou, aby jí řekl to, co zjistil. Kůň s prázdným vozem ujížděl po cestě tak chvatně, jak jen to šlo.
Domů dorazil až za tmy. Nejdřív se ovšem postaral o svého oře. Zavedl koně do stáje, dal mu do žlabu oves a vyhřebelcoval ho. Vůz nechal stál za kovárnou. Pak nasměroval své kroky domů. V domku se svítilo a vycházela z něho vůně domácích koláčů, které Gwen pro něho napekla. Otevřel dveře a vešel do obydlí. Když ho Gwen spatřila s radostí mu vběhla do náruče a vřele ho políbila na ústa.
"Gwen, miláčku," zašeptal jí do úst.
Dárius jí(ji) sevřel a přitiskl si ji k sobě s takovou silou, až začala protestovat, že ji udusí.
"Pusť mě, ty blázne, chceš mě snad umačkat!" Ohradila se s úsměvem proti jeho objetí a lehce mu pěstičkami zabušila do hrudi.
Pustil ji a ona se od něho kousek odtáhla a prohlédla si ho. Náhle si povšimla, že pod kabátem má potrhané a ušpiněné oblečení.
"Pro boha, Dárie, co se ti stalo?" Zeptala se.
"V hostinci, kde sem měl minulou noc přenocovat se strhla rvačka," vysvětloval.
"To ses do ní musel míchat!" Vyčetla mu.
"Já se do ní nevměšoval. Věř mi, lásko," ujišťoval ji. "Chtěl jsem odejít, když se na mě ti rváči vrhli. Zbili mě a pobodali."
"Cože?" zděsila se Gwen a zorničky jejích modrých očí se rozšířily strachem. "Kde tě zranili?" Chtěla vědět a její hlas zněl velmi starostlivě.
"Všude, kam se podíváš."
"To není možný, vždyť vidím, že nikde nemáš žádný obvaz. Nelži mi, prosím."
Dárius už to nevydržel. Odhodil kabát, roztrhl poničenou košili, která už byla beztak na vyhození a odhalil hladkou do bronzova opálenou hruď. Pak položil Gwen ruce na ramena lehce s ní zacloumal a řekl.
"Já ti nelžu, Gwen. Podívej se na mě. Vidíš ty modřiny?"Z se jí velmi vážným tónem.
Přikývla, protože se jí nedostávalo slov z toho, jak s ní Dárius zatřásl. Takhle se nikdy nechoval. Věděla, že má velkou sílu v rukách, vždyť byl kovář, ale s ní zacházel vždycky jemně a něžně. Teď se zdálo, jako by nebyl ve své kůži, protože cítila jeho pevný stisk na svých ramenech.
"Místo každé z nich jsem měl bodnou ránu, z níž jsem krvácel. Už mi nebylo pomoci. Já zemřel a pak vstal z mrtvých," vysvětloval jí. "Chápeš, co to znamená, Gwen?" Zeptal se.
Překvapeně na něho hleděla a jen těžce polkla.
"Tak chápeš to?" otázal se velmi naléhavě.
"Ne. Já to nechci chápat a nechci ani vědět, co to znamená."
"Tím, že to budeš odmítat se nic nezmění. Já i ty jsme jedni z prokletých."
"O bože, to ne." Povzdechla si a zhroutila se mu do s pláčem náruče. "To nemůže být pravda. My přece nepatříme mezi ty zatracené ničemy."
"Je mi to líto, lásko. Ale jsme Horalové a bůh nás proklel úplně všechny bez ohledu na to, zda jsme konali dobro nebo špatnosti."
Pohladil ji po vlasech a něžně ji objal.
"Nikdy..." vzlykla, "nikdy nebudeme mít děti a radovat se z toho, jak rostou. Proč je k nám bůh tak nespravedlivý, vždyť jsme mu nic neudělali."
"To nevím, miláčku. I já se ho cestou sem ptal na totéž a odpověď sem nedostal. Musíme se s tím smířit. Budeme šťastní i bez dětí, i když jsem si je přál stejně vroucně jako ty. Zvládneme to, uvidíš," konejšil ji.
Pohladil ji po plavých loknách, políbil ji něžně na víčka a pak začal slíbávat slzy z Gweniných tváří. Zvedl ji lehce do náruče a odnesl ji na jejich lože. Položil ji na přikrývky, vstal sfoukl svíci stojící na stole a vrátil se ke své družce. Místnost se ponořila do šera, protože teď ji osvětloval jen dohořívající oheň v malém krbu. Dárius ji chlácholil, něžně líbal, až pro tuto chvíli zapomněla na jeho oznámení. Laskal ji a miloval, až se za chvíli sešeřelým domkem neslo jen spokojené a blažené vzdychání mileneckého páru.

Gwen přes veškerou jeho snahu tu zprávu nesla zpočátku dost špatně, protože strašně moc toužila mít děti a stát se matkou, ale nakonec se s tím smířila. Dárius si začal víc procvičovat boj s mečem, protože nechtěl nic ponechat náhodě. Věděl, co se o prokletých traduje a i o tom, jak se někteří nesmrtelní navzájem zabíjejí. Taky věděl, že lidé dokážou být krutí k těm, co jsou jiní než oni. A měl obavy, že kdyby vesničané z nedaleké vsi zjistili, že nejsou úplně normální a patří mezi ty, které oni ze srdce nenávidí, tak je začnou pronásledovat jako psance. Bál se o svou milovanou Gwen, protože byla tak křehká a chladných zbraní, jako byly meče, se bála. Nelíbilo se jí, když její drahý chodil všude opásán koženým páskem se zavěšeným mečem v pouzdru. Nakonec si zvykla. Dárius ji chránil a dal by za ni i svůj život, kdyby to bylo nutné. Tak jejich život pokračoval dál podobně jako roky předtím. Zdálo se, že si lidé ve vsi zvykli na to, že kovář Dárius Highdern se za tu dobu vůbec nezměnil. Když se ho ptali, jak je to možné, tak odpovídal, že jeho rodina byla spřízněna s dlouhověkým rodem Daneverů z Vysočiny na západě země. Vypadalo to, že mu to lidé uvěřili a více se již nevyptávali.

Roky se pomalými kroky ploužily vpřed. Svět se začal postupně měnit. Od uvalení kletby se i Horalové trochu změnili. Zrušili právo první noci a přestali veškeré prohřešky trestat trestem smrti. Dárius s Gwen toho hned využili a po mnoha letech společného soužití se konečně mohli vzít. Nechali se oddat vesnickým farářem na břehu Červánkového jezera nedaleko jejich malého kamenného domku. Od té chvíle z nich byli právoplatní manželé a už se nemuseli bát zloby ze strany šlechty. Tedy alespoň v to oba pevně věřili. Štěstí jim však moc dlouho nepřálo a brzy měl přijít další okamžik, který měl opětovně změnit Dáriovi život.

Pět let po jejich svatbě. Jednoho dne ráno, těsně před rozbřeskem, se Dárius rozjel zas prodávat své výrobky na trh do vesnice a Gwen zůstala sama doma. Na trhu vše probíhalo bez problémů a zboží šlo na odbyt. Než odbilo poledne měl Dárius zboží prodáno a přijmul několik objednávek na nové motyky a rýče od místních farmářů.
Když se vrátil těsně po obědě domů, těšil se, že obejme svou drahou ženu, protože měl radost, že se mu tak dobře dařilo. Zaparkoval povoz za kovárnou, ustájil koně a s úsměvem šel do jejích obydlí. Pohvizdoval si veselou písničku a když otevřel dveře, šťastně zahlaholil.
"Gwen, miláčku, už jsem doma."
Avšak úsměv mu odumřel na rtech. Gwen tam nebyla. Dům byl prázdný a nacházel se v něm šílený nepořádek. Vše bylo rozházené a židle i stůl převrácené. Jako by se domem přehnala větrná bouře. Tohle se zdálo být Dáriovi hodně divné, neboť Gwen si potrpěla na čistotu a dokonale uklizený dům. Měl podivné tušení, že něco není v pořádku. Vyšel z domu, přiložil si dlaně k ústům a volal její jméno.
"Gwen, Gwendolin!" Věděl, že jeho milá nesnáší, když jí oslovoval celým jménem. Vždycky se přihnala celá naštvaná a hned mu začala spílat, aby jí tak neříkal. Jenže nic se nestalo a ona se nikde neobjevila. Tak zavolal znovu.
"Gwendolin!!" Ale odpověď nepřicházela.
Zahleděl se na sešlapanou zem kolem domu. Najednou si všimnul několika stop otisknutých v navlhlé zemi, protože v noci pršelo. Byly to stopy jeho ženy a ještě nějakých mužských bot a koňských kopyt. Otisky bot směřovaly směrem přes kopec k Červánkovému jezeru. Vydal se po nich, přeběhl travnatou vyvýšeninu za domem a to, co uviděl ho šokovalo.
"Gwééén!!" Vykřikl a zvuk jejího jména se nesl vzduchem.
Gwen ležela na louce několik metrů do břehu jezera. Nehýbala se. Dárius měl zlé tušení. Pomalu se stísněným pocitem sešel z kopce dolů a blížil se k jejímu bezduchému tělu. Jeho obava se bohužel naplnila. Gwen, jeho milovaná Gwen, byla mrtvá.
Klesl na kolena do trávy vedle ní.
"Nééé! Bože nééé!!" Z plic se mu vydral bolestný, přímo zvířecí, výkřik.
Oči se mu naplnily slzami a hlavu si bezmocně položil do nastavených dlaní.

Někdo Gwen zabil a ten, kdo to udělal, moc dobře věděl jak. Bála se ho a musela před tím jistým utíkat. Ten chlap ji však střelil šíp do zad, aby ji ochromil a pak, když byla naprosto bezmocná, tak jí setnul hlavu. Neměla proti tomu útočníkovi šanci. Bezcitně a chladnokrevně ji zavraždit. Dárius měl vztek, jak na toho parchanta, který bezlítostně zabil jeho milovanou Gwen, tak i sám na sebe, že tu nebyl, když ho potřebovala. Už se nedalo nic dělat. Život jí prostě vrátit nemohl. Zármutek a bolest mu mučila srdce a výčitky pro změnu duši. Pohřbil ji tam, kde ji našel. Na svahu za domem s výhledem na Červánkové jezero. Věděl, že měla tohle místo nesmírně ráda. Často zde spolu vysedávali, pozorovali vlnící se hladinu jezera a nejednou se zde za teplých nocí i za slunných dnů v měkké trávě vášnivě milovali. Vzpomínky na ty krásné chvíle ho velmi bolely u srdce a vháněly slzy do očí.
Poté co ji uložil k věčnému spánku, tak slíbil u jejího hrobu, že se utká s každým z jejich rodu, kdo jej vyzve na souboj a pokud někdy narazí na toho grázla, co ji zabil, tak s ním nebude mít slitování, stejně jako on ho neměl s Gwen. Nechtěl odejít s nevyřízenými resty. Vyrobil tedy všechny věci, jež u něho měli vesničané objednány. Odvezl je do vesnice a vybral peníze za zhotovené zboží. Všem oznámil, že již zde své řemeslo vykonávat nebude, protože odchází pryč. Pak se vrátil k domu, naposledy roztočil brusné kolo a pořádně naostřil svůj meč. Sbalil si pár věcí na cestu, rozloučil se s Gwen a opustil svůj milovaný dům. Nedokázal tady déle zůstat. Zde, kde na něho ze všech doléhaly vzpomínky. Měl pocit, jako by mu někdo v hrudi drtil srdce na prach. Musel odejít pryč, co nejdál odtud.
Tak šel, vydal se na pouť. Chodil po celé zemi, ale i sousedních a toulal se od vesnice k vesnici. Živil se porůznu a nechával se zaměstnávat jako kovářský pomocník, aby si vydělal nějaký ten peníz na živobytí. Protloukal se, jak se dalo a když se potkal s někým ze svého rodu, který ho vyzval k souboji, nezaváhal, protože věděl, co dal za slib. Chtěl se pomstít za Gweninu smrt i když nevěděl, kdo přesně ji zabil. Měl zlost na všechny nesmrtelné, protože jedině Horalové věděli, jak se navzájem zabít. Co udělat, aby se ten druhý už nikdy nevrátil do života. Nezabíjel pro radost ani na potkání, pouze když byl vyzván. Měl svou čest a nikdy by se nebil s neozbrojeným nebo se slabším než je on.
Jeho život pomalu ubíhal a srdce ho nepřestávalo bolelo. Prošel celou rozsáhlou Vysočinu, Meldon, Darianské knížectví, Jasmínii, ale zavítal i do elfských zemí Elvénie, Elestélie a Elvedérie. Zde se spřátelil s elfy, naučil se jejich jazyk a také se u nich zdokonalil v kovářském řemesle. Tak čas plynul a roky utíkaly.