Predátor v holocaustu (1. část) FAN-FICTION

Toto dílo spadá (mimo jiné) pod tyto právní zákony:
Hlava I: Právo autorské
Díl 1: Předmět práva autorského
§ 2 Autorské dílo odstavec (4)
Díl 3: Vznik a obsah práva autorského
Oddíl 1: Obecná ustanovení
§ 9 Vznik práva autorského odstavec (1)
Díl 4: Výjimky a omezení práva autorského
Oddíl 2: Volná užití a zákoné licence
§ 30 Volná užití odstavec (1), (2), (4), (5)
Toto dílo je dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného (v tomto případě postav z díla jiného)... Tím není dotčeno právo autora zpracovaného díla. Právo autorské k tomuto dílu vzniklo okamžikem (rokem 2002), kdy bylo dílo vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě (formou dokumentu Zlopověstné dítě). Účelem tohoto díla není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu... Toto dílo zároveň zakazuje užití duševních hodnot v něm obsažených pro přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch komukoliv jinému bez souhlasu autora.
Toto dílo nezasahuje do práva autorského, jelikož bylo vytvořeno pro osobní potřebu, jakožto napodobenina díla (v tomto případě postav z díla jiného).
Napodobenina díla (v tomto případě postav z díla jiného), je tímto zřetelně označena.
Toto dílo není určeno k jinému než zde uvedenému účelu ( pro osobní potřebu).
Text copyright © 1999 -2006 by Michal Chocholatý
Cover copyright © 2006 by Michal Chocholatý
Idea copyright © 2002 by Michal Chocholatý
All rights reserved




V roce 1987 se vyskytl v džunglích Latinské Ameriky mimozemský lovec lidských trofejí – El diablo, cazador de hombres!

Tato návštěva se tehdy nestala poprvé...

„Když jsem byla malá, našli jsme muže. Vypadal jako...jako poražený dobytek. Stařeny ve vesnici se křižovaly a šeptaly šílené věci, zvláštní věci. El diablo, cazador de hombres. Stávalo se to jen v nejteplejších letech. A tento rok teplo graduje. Začali jsme nacházet naše muže; někdy bez jejich kůže, a někdy mnohem, mnohem hůře.
El que hace trofeos de los hombres, znamená: démon, jenž si dělá trofeje z lidí...“

                                                                                                                                                                                                                               Prolog

Polsko – červenec 1944

    „Vpjerjód!“ zazněl ruský rozkaz v bludišti borových kmenů.
    Četa ruských vojáků se prodírala doposud okupovaným územím Generálního Guvernamentu ve východní části dnešního Polska. Naházeli se jen několik desítek kilometrů od města Chelm. Četa dvaceti vojáků postupovala vpřed. Byli zašpinění a na tělech jim visely rozvláté uniformy. Ve tvářích se jim odrážela únava po prodělaných bojích.
    „Veliteli, veliteli!!!!“ ozvalo se náhle od vojáka v čele průzkumné skupiny prodírající se mezi borovicovými kmeny.
    Velitel čety, urostlý Rus s ostrými rysy ve tváři a s ruským samopalem s kulatým zásobníkem, s lodičkou sklánějící se k levému uchu, upřel vážný pohled na muže, jenž mu šel naproti.
    „Veliteli,“ přistoupil k němu voják a tiše řekl, úkradkem se ohlížeje dozadu přes rameno: „Něco jsme našli, pojďte, to musíte vidět.“
    „Oč jde?“ otázal se velitel zaujatě a přidal do kroku necháveje se vést vojákem.
    V popředí mezi kmeny prosvítalo světlo ze sousední mýtiny. Nedaleko její hranice stálo několik vojáků vytvářejících neprokouknutelnou stěnu. Nad jejich hlavami čněl blíže neidentifikovatelný bělavý kopec. Jak se velitel přibližoval, rozeznával, že kopec je postaven z menších předmětů a že vlastně nejde ani tak o kopec, jako spíše o nějakou pyramidu
pomník, či něco s monumentálním nádechem. Odstrčil několik vojáků, aby měl lepší výhled.
    Strnul. Vždy připravený samopal s děrovaným chladičem zvolna klesl k zemi.
    „Můj ty bože. Ježíši,“ pokřižoval se.
    Stál u úpatí hromady lidksých lebek, jež dosahovala výšky tří metrů. Základna měla po obvodu pět metrů. Pyramida lebek vypadala jako obří lebeční termitiště. Všechny lebky byly dokonale vybělené, jako by tu dlely celá léta, běloskvoucí se zubem času. Temné, hluboké oční důlky se propadaly do ještě temnějších děr. Vyceněné zuby se šklebily ve stisknutých či naopak dokořán rozevřených čelistech. Lebeční švy se klikatily všemožnými směry, jako by tuto mohylu pokrývala nepatrná síťka. Síťka lebečních švů.
    „Kdo to mohl udělat, pane? Němci?“ otázal se vedle stojící voják.
    „Viděl jsem toho spoustu, ale tohle ještě ne. Jsou to barbaři. Kolik lebek tu jen může být?“ nedokázal velitel ani odhadnout.
    „Tady!“ ozvalo se odkudsi od prosvítající mýtiny.
    Všichni namířily pohledy směrem, odkud se hlas ozval.
    „Jsou tu trosky nějakého tábora!“ osvětlil další průzkumník.
    Na rozlehlé mýtině, orámované hustým lesem, se táhly linky prověšeného ostnatého drátu propleteného na dřevěných kůlech. Oplocený prostor tvořil lichoběžníkovou hranici opuštěného a vypáleného tábora. I nejbližší stromy byly ohořelé. Do lesa se však požár příliš nerozšířil. Za tímto vnějším oplocením se klikatily různými směry vnitřní hradby, některé protrhané, jiné povalené. Ze severovýchodního cípu lichoběžníku vyúsťovala stezka vytyčená zdvojeným oplocením ostnatého drátu. Její druhý konec byl zapuštěn do chřtánu jeskynního vchodu, jenž byl zčásti zasypán kamením. Dostat se tak do nitra jeskyně by vyžadovalo několikahodinovou práci při odklízení balvanů.
    Místem, v němž bylo vnější oplocení rozerváno, vstoupili ruští vojáci na území zdestruovaného tábora. Na ploše několika hektarů prosvítaly betonové podezdívky základů dřevěných budov, jejichž ohořelá prkna se povalovala v černavých ruinách kolkolem. K požáru zde došlo nejméně před několika měsíci. Odnikud se nezvedaly snopy dýmu, ohořelá prkna již nepáchla spáleninou. Nad planinou se rozléhalo svěží povětří. Z ohořelých trosek vystupovala zčernalá žebra lidských skeletů. Vojáci je ohledávali, ale nikdy nenašli kostru kompletní. Vždy chyběla lebka.
    „Co se tu stalo?“
    „Zřejmě evakuace,“ odvětil velitel.
    „Proč však nemají ta těla lebky?“
    „To nevím, nejspíš šlo o barbarské popravy vězňů, jejichž lebky byly pro výstrahu navršeny do té mohyly, kterou jsme viděli.“
    „Avšak proč si s tím vším dávali Němci takovou práci?“
    „Možná si všechno předem naplánovali, kdo ví?“
    „Pamatujete na zprávy z Majdanku, toho tábora v Lublině? Tam nic podobného nebylo, vězni převzali tábor a drželi jej pod svou kontrolou.“
    „I odtamtud jsem dostal report o spoustě lidských lebek,“ vyslovil se velitel.
    „Jenže tam šlo o lebky vězňů z masových hrobů a o lebky, které byly nalezeny nedaleko tamního krematoria...“ připomněl voják, jenž byl s majdanskou událostí také dobře seznámen. Jak by nebyl, když osvobození tohoto tábora bylo nejaktuálnějím důkazem o nacistických zvěrstvech.
    „Vyštěřování snad vnese do téhle podivné věci více světla,“ uzavřel to velitel.
    Od jihu přicházela dvojice dalších ruských vojáků. Mířili přímo k veliteli, jenž k nim vzhlížel.
    „Pane, na stromech visí rozložené mrtvoly několika lidí. Zdá se, že je dravci ohlodali. Nemají kůži a maso je v pokročilém stupni rozkladu. Je jich tam nespočet. Všechna těla visí hlavou dolů a pohupují se ve výšce několika metrů. Kdo je tam mohl dostat?“
    „Něco se tu stalo, něco, na co budeme muset přijít,“ rozhlédl se velitel kolem.

Boston – 17. srpna 2000

    Vesmírná obloha byla chladná. Její nekonečno se utápělo v přehršli vzdálených hvězd, jež se ve svém jasu klidně třepotaly jako vzdálení diváci. To nezištné nekonečno vesmíru nahánělo hrůzu z neznáma, z neprobádaného, nepoznaného.
    Je až z podivem, že se lidstvo dosud nesetkalo s žádnou jinou civilizací, jež by mohla sídlit na jedné z těch hvězd či planet, planetek, ve vzdálených galaxiích. Jsme pány vesmíru a s touto představou žijeme naše životy, povyšujeme se jeden nad druhého, vidíme rozdíly pouze v nás samých, v rasách, v etnických a sociálních skupinách.
    Co když je však tam, v hlubinách hvězdného nekonečna, něco, co je přinejmenším soupeřeníhodné člověku? A co když ono něco, naši modrou planetu již navštívilo? Řekněme, že se to již stalo, a to několikrát, a že návštěva oněch cizinců pramenila z rozličných důvodů.
    Zuří zde války – obrovské bitvy o světovou nadvládu. Lidé se vzájemně vyhlazují, ničí. A ničí i svůj jediný domov, modrou planetu Zemi. Lidé byli obdařeni inteligencí, stali se soudci nad svým světem. Avšak jejich soudnost, naše soudnost, nás zvolna vede do záhuby.
    Jak bychom se zachovali, kdyby se tu objevil NĚKDO, kdo by dokázal lidstvu okamžitě nastolit nadvládu a postavit je tak do role méněcenného, méněcenného v globálu, druh, který bude vyhlazen...?

    Dole se již rozednívalo. Slunce se vyhupovalo nad východní horizont. Byl slyšet zpev ptáků, který vystřídal cvrkot nočního hmyzu. Hejna ptáků poletovala mezi korunami stromů obklopujících travnatý park. Jeho dominantou byla kamenná socha lidské postavy, jejíž obličej postrádal všechno lidství. Ostré rysy byly pokroucené do mrákot zoufalství, ponížení, poroby a vypovídaly prožitkům pekla. Hladem zdeformované tělo se klátilo na kostech obalených kůží a pospojovaných oteklými klouby. V mramorové desce usazené do země byl vytesán nápis v jidiš a angličtině: Druhům pekla sobiborských lesů opředených pověstmi o čarodějích z Bílé Rusi, kteří se stali naší spásou.
    Na desce ležely suché květy.
    Park rámovalo stromořadí, v jehož stínu se táhl živý plot. Ten oplocoval parcelu s malebnou brankou, pod jejíž klenbou procházel jakýsi muž, velmi starý shrbený muž s bílými vlasy a svěšenou, skrabatělou kůží. Mířil k soše, v roukou třímaje čerstvé květy. V obličeji se chvěl. V očích se mu zračil zvláštní, tajuplný výraz, jenž vypovídal o strašlivých prožitcích. Zvolna vstoupil na prostranství před sochou až vstanul před pomníkem. Jeho uhlově černé hluboké oči byly zalité chladnými slzami.
    Nedaleko jej však sledoval někdo další.
    Stařec si nezvaného hosta nevšiml. Dlel v hlubokém rozjímání.
    Přímo podél plotu se někdo pohyboval. Směřoval ke starci, když tu se zarazil a sehl se.
    Starce náhle cosi vyrušilo. Strhl svůj pohled vzhůru do korun stromů, když tu náhle zaslechl známý, přesto hrůzu nahánějící zvuk. Jakési zvířecí zapraskání a sykot.
    Vytřeštil oči a náhle nabil pocitu, že v korunách vidí jakési mlhavé zjevení, jako by část stromu ožila, pohnula se a dívala se na něj.
    Upustil květiny a nechal je padnout přímo na nápis: ... čarodějích z Bílé Rusi, kteří se stali naší spásou.
    Tu jej kdosi zaměřil do objektivu fotoaparátu. Ozval se chabý zvuk stisknutí spouště. Objektiv se přiblížil a sklouzl na detail starcovy zhrozené tváře. Následovalo další klapnutí spouště.
    Stařec se uklidnil a jal se pomník opustit. Jako by se právě probral z noční můry.
    Pozorovatelův pohled se stáhl do ústraní za stěnu živého plotu.
    Stařec se vydal nazpátek. Shrbeně procházel přítmím stromořadí. Vešel na zahradu z ovocným sadem. Členité podloží bylo pokryto kobercem svěží trávy.
    Pozorovatel mu byl v patách. O jeho přítomnosti stařec stále však nic netušil. S tikem v obličeji klouzal pohledem po okolní malebné, rajské krajině. Tamní stezka se svažovala k osamocenému domu, skromnému, avšak útulnému.
    Tu se v zorném poli fotoaparátu objevil jak stařec, tak dům v popředí. Ledva stařec sestoupil do stínu domku, těžce vystoupal po jeho dřevěných schodeh ke dveřím. Otevřel je, otočil se doleva, doprava, nevěda, že je neustále sledován. Vešel dovnitř a zabouchl za sebou dveře. V temnu podlouhlé chodby rozsvítil dvě lampy na stropě. Skomíravá záře poodhalila hlubší zákoutí chodby, jejíž stěny se podobaly panoptiku, strašidelné galerii obrazů z pekla. Protější stěnu chodby ověnčovaly hodiny, jež uklidňujícně tikaly.
    Jeden z obrazů představoval vyzáblého a vysláblého člověka, jenž byl za paže zkroucené za zády pověšen na podivný kříž. Jiný obraz znázorňoval klečícího nebožáka se skloněnou hlavou a s rukama sepnutýma na temeni. Nad ním se jako zlověstný sín zračil dozorce tábora a o týl mu opíral hlaveň pušky.
    Stařec se zul, a sotva si nazul domácí papuče, ozvalo se dunivé zabouchání na dveře, až se polekal. Ostražitě otočil hlavu a šouravým krokem se vydal ke dveřím. Tlukot jeho srdce nyní přehlušil i tikot nástěnných hodin. Přede dveřmi se zarazil, s třesoucí se rukou uchopil kliku a se zavřenýma očima otevřel pomalu dveře.
    Když oči otevřel, spatřil před sebou mladou ženu s pracovní kabelou. Kolem krku jí visel velký fotoaparát.

                                                                       1

    „Dobrý den,“ nadšeně pozdravila vylekaného starce. „Já jsem Bess Hopkinsová, žurnalistka,“ podala mu ruku.
    Stařík zaváhal a ruku jí nepodal.
    Bess se tím nenechala uvést do rozpaků a pohotově navázala: „Jsem tu dobře? Jste Josef Palitz?“ otázala se.
    Ve starci se jako by cosi probudilo. „Ano,“ odvětil chladně a znaveně.
    „Výborně,“ radostně vyřkla. „Víte, jsem tu vlastně proto, abych napsala váš příběh.“
    Stařec se jí podíval významně do očí: „Můj příběh?“
    „Ano, chci sepsat to, co jste prožil za druhé světové války.“
    „A to proč?“ nechápal stařec.
    „Protože mne to zajímá, a čtenáře také. Svět by měl vědět o tom, co se stalo. Vy jim můžete nabídnout mnohé, aby se nezapomělo,“ upřesnila.
    Josef na ni nedůvěřivě hleděl.
    Bess mu nakoukla přes levé rameno do chodby, kde si všimla jednoho z těch obrazů.
    Stařec si uvědomil její pohled a poohlédl se tím směrem také.
    „Mohu...?“ váhavě se otázala.
    Stařec dlouho přemítal, načež přikývl.
    Bess překročila opatrně práh a zamířila přímo k obrazu.
    „To jste maloval vy?“ významně se na něj otočila.
    „Ano, to je moje práce,“ zavřel za ní dveře.
    „Je to skvělé, moc dobré,“ obdivně uznala.
    Na obraze bya nahá žena, jež dlaní svírala malou dceru. Stály na okraji velké jámy. Z očí dospělé ženy kanuly slzy a na třesoucích se rtech visela nevyřčená otázka.
    Josef přistoupil k Bess a syrově prohlásil: „Devatenáct set čtyřicet jedna.“
    Bess na něj pohlédla.
    „Masové vyražďování Einsatzkomandy. Cesta ke komorám smrti.“
    „Byl jste tam?“ otázala se Bess.
    Stařec neodpověděl. Z oka se mu skalnula slza, jež vyschla v záhybech okoralé kůže.
    „Promiňte,“ chápavě se omluvila Bess.
    Bess připravila fotoaparát a obraz vyfotila.
    Josef otevřel dveře do obývacího pokoje a pozval ji dál.
    Bess se na něj žádostivě otočila a řekla: „Ráda bych si prohlédla i další obrazy,“ přejela pohledem po stěně koridoru.
    „Poslužte si,“ vešel Josef do místnosti tonoucí v šeru a dveře nechal otevřené.
    Bess za ním chvilku hleděla a pak stočila svůj pohled zpět na výběr obrazů.
    Josef se usadil na starém kanapi v rohu místnosti.
    Bess stála uvytžení před dalším dílem.
    Uprostřed spousty zakrvácených těl se k nebi vzpínala paže prosící o milost. Zastiňoval ji stín muže v popelavé uniformě. V ruce svíral luger a hlavní mířil k natažené, bolestmi pokroucené paži.
    Bess vyfotografovala i tento obraz, mezi čímž Josef ve vedlejší místnosti přikládal do krbu několik polýnek, jejichž plameny se radostně rozjásaly na suchém dřevě a vnesly tak do místnosti více světla.
    Bess postupovala chodbou k dalšímu obrazu.
    Byl na něm kostivec potažený kůží, jenž se svíjel v kaluži vlastní krve. Stál nad ním strážce tábora a mlátil do něho holí obalenou ostnaým drátem.
    Bess byla těmito obrazy šokována. U obrazu nedaleko nástěnných hodin na konci chodby se však zatvářila zmateně, nerozuměla tomu, co viděla. Obraz si prohlížela se zvláštním zaujetím.
    Za plotem ostnatého drátu se mlžila jakási postava. Postava jakéhosi ducha. Mlžný opar z těžko rozeznatelnými obrysy titána. Postava tohoto giganta byla z mlhoviny. Byla průhledná a vznášela se nad zemí. Působila jako přízrak.
    Bess chvatně pozdvihla fotoaparát, zacílila objektiv a obraz vyfotila. Poté se koncentrovala na detail onoho přízraku.
    Josef se vrátil na kanape a zadumaně sledoval třepotající se plameny v jícnu krbu. Praskot dřeva příjemně prostupoval interiérem a místnost opanoval zvláštní, až tíživý klid.
    Tu se na prahu místnosti objevila Bess. Zaťukala na dveře a nejistě se otázala: „Smím dál?“

                                                                       2

    Josef ani neotočil hlavu a s pohledem upřeným do ohně přitakal.
    Bess vešla do místnosti a zamířila ke kanapi. Posadila se vedle Josefa, který se formálně otázal: „Poslali vás sem, nebo jste přišla sama?“
    „No, abych byla upřímná, jsem v Bostonu nová. Dostala jsem tuto práci jakou svůj první počin. Přijala jsem.“
    „Proč myslíte, že s vámi udělám interview?“
    „To nevím,“ rozpačitě se rozhlédla kolem.
    Stařec se cynicky umsál.
    „Moc ráda bych slyšela váš příběh... Pane Palitz...“ pokrčila zadumaně obočí a pohlédla na starce. „Co má představovat ten obraz s mlžnou postavou obra?“
    Stařec ani na okamžik nezaváhal, jako by věděl, že se zeptá právě na tohle.
    „Dodnes vám nemohu říct, či mne tehdy klamal zrak či mysl, zmučená a rozložená táborovým životem, ale pamatuji se, jak jednoho dne přišli zachránci aby nás osvobodili, tak jako Mojžíš zachránil Židy z egypstkého otroctví a převedl je vodní průrvou Rudého moře, jejíž stěny nakonec rozdrtily pronásledovatele. Našimi pronásledovateli byli Němci, kteří nás mučili každý den stále více sofistikovaněji. Miluji židovskou historii, ale nevěřím, že toho dne, kdy se nebe zažehlo plymeným zábleskem, se vrátil Mojžíš se svou armádou.“
    „Nevěříte...?“ zmatečně se otázala Bess. „Promiňte, ale zcela tomu nerozumím. Byl byste tak laskav a vysvětlil mi to ještě jednou? Hovořil jste o Mojžíšovi a jeho amrádě. Co mají ta slova znamenat přesně? Setkali jste se tam snad s židovským spasitelem?“
    „Je to již dlouho, avšak dodnes ve snech vidím rudou vlajku se svastikou uprostřed, jež se třepotá ve vzduchu a zvolna padá dolů na nádvoří před táborovou komandaturou. Úkradkem jsem zahlédl titána se stříbrnou kovovou maskou. Nebyl to člověk – postavou však připomínal ženu. Přes uhlově černé protáhlé oči masky se chladně rozhlížel po chaosu, jenž v táboře v tu chvíli panoval. V odlesku západu slunce triumfálně pozdvihl paži, v jejíchž pařátech třímal hůl s ostnatými koulemi na koncích a vítězoslavně zavyl.
    Bess se na okamžik odmlčela a přemýšlela.
    „A to bylo to, co vám zachránilo život?“
    „Nepřišel, aby nás zachránil – přišel, aby zničil SS,“ tu se stařec na chvíli odmlčel, přimhouřil oči a ponořil se do hlubokých vzpomínek.
    „Je to už dlouho, kdy jsem byl uzavřen za ostnatými dráty, ale vidím to jako by to bylo teprve včera.“
    „Kdy jste se dostal do tábora? Byl to koncentrační tábor?“
    „Ano, jistý druh koncentračního tábora. Nebyl to tábor jako Osvětim či Treblinka. Tento tábor byl velmi zvláštní. Cosi mezi Osvětimí a Treblinkou. Přece víte, že Osvětim byl koncentrační tábor s vyhlazovací oblastí, naopak Treblinka byla toliko táborem smrti. Treblinka zaujímala malé území. Zemřelo tam mnoho lidí. Jenže o těchto táborech se můžeme dočíst v historických pracích či ve vzpomínkách bývalých vězňů. O mém táboře není nic známo. Jediné, co vám mohu říct je, že tábor se rozprostíral na území severovýchodního Polska, tehdejšího Generálního Guvernamentu. Byl usituován uprostřed hlubokých sobiborských lesů. Náš tábor byl jedním z několika pobočných táborů tábora smrti Sobibór, od něhož jsme byli vzdáleni asi dvacet kilometrů. Okolí bylo pokryto rozsáhlou sítí sobiborských vedleších táborů. Samotný Sobibór byl však továrnou na smrt. Byl to takzvaný tajný tábor. O Sobiboru přišly první zprávy až po válce. Dokonce ani my jsme nevěděli, že se nacházíme v sousedství takového tábora. To jsem zjistil teprve po válce. Náš tábor se jmenoval Zahalki.“
    „Nikdy jsem o takovém táboře neslyšela,“ přiznala Bess.
    „Ovšemže. Proto vám to říkám. Nikdo o něm nyslešel. Kromě přeživších.“
    „Kolik lidí přežilo váš tábor?“
    „Myslíte po tom, co jsme se probili ven?“
    „Ano.“
    „Možná dvacet.“
    „A kolik z těch dvaceti je ještě dnes naživu?“ zajímalo Bess.
    Palitz se odvrátil a na moment se zamyslel. Pak řekl: „Jsem posledním svědkem toho tábora.“
    Bess tím byla ohromena.
    „Jste posledním? Posledním na celém světě? A co vaši přátelé z tábora?“ namítla.
    „Všichni jsou mrtví.“
    Bess zachmuřeně sklopila hlavu. Po chvilce otočila list.
    „Řeknete mi, jak na vás působil příjezd do tábora. Můžete mi to popsat?“
    „Propánaboha, snad si nemyslíte, že jsem vás pozval dál jen proto, že jsem starý člověk, který si potřebuje s někým poklábosit?“ dotčeně zdůraznil zvýšeným hlasem.
    „Ne...“
    Bess byla přerušena.
    „Pozval jsem vás sem, neb cítím povinnost učinit výpověď o tom, co se tam odehrálo. Umírám. Už mi nezbývá příliš času. Doktoři mi dali měsíc. Zakrátko budu opět se svými přáteli z tábora, tam, na druhé straně.“
    „To je mi líto,“ vyjádřila mu Bess soustrast.
    „Nemusí vám to být líto. Takový je život,“ usmál se se zadostiučiněním Palitz.
    „Povíte mi o tom zachránci?“
    „Jistě, ale ve skutečnosti tam nebyl jen jeden. Bylo jich víc. Spousta. Nacisté mysleli, že to jsou Rusové s nějakým svým armádním experimentem. Mýlili se...”

                                                                       3

    Začínala zvláštní, hrůzu nahánějící bouře. Nad spoustami sobiborských lesů, v jejichž vřavě se nacházela síť několika pobočných táborů, jejichž mateřským táborem byl nejtajnější tábor Akce Reinhard Sobibór, se shlukovala mračna, jež zvolna zakrývala dosud sytě zářící hvězdy. Z nadcházející bouře sálala zvláštní, neobvyklá atmosféra. Stále panovalo dusno a vál doslova horký vítr. Zatím nepršelo. V dáli se na oranžové záři blesku odrazily temné hřebeny nekonečných lesů. Pak se ozval dunivý a vzdálený hrom. Zvířata, obývající okolní lesy, byla nervózní. Cosi větřila. Srny se zastavovaly a vzhlížely k obloze. Vystrašeně civěly do jednoho místa kdesi na nekonečné obloze. V černých vypouklých očích se jim odrážela oranžová záře blsků.
    Dvacet kilomerů východně od tábora a jen pár kilometrů od běloruského města Šack, v rezervaci Šackého přírodního parku s množstvím jezer, mezi největší z nichž se počítalo Švitazskoje jezero, měli v tamních bažinách své současné útočiště partyzáni. Dnešní noc se pro ně měla stát výjimečnou.
    Voda na hladině jezera se líně ploužila ke břehům, které jemně laskala a četnými odtoky přisycovala nebezpečné bažiny. V močálech ohlušujícně kuňkaly žáby a kdesi v hlubinách lesů se ozývalo žalostné vlčí vytí. Mračna komárů se vznášela kolem a hodovala na upocených tělech partyzánů, kteří se krčili u břehu jezera, opírajíce se o pažby pušek. Operovala tu dvacetičlená skupina partyzánů. Někteří z nich si našli útočiště v zemljance nedaleko břehu jezera. Někteří členové odbojové organizace již dřímali, jiní měli hlídku. Velitel partyzánů byl vzhůru. Statný můž s německými holínkami a ukradenou německou puškou.
    „Měla bys jít spát,“ poohlédl se velitel na mladou ženu. „zítra nás čeká těžký den.“
    „Z té zítřejší akce nemám vůbec dobrý pocit. Ndokázala bych usnout. Navíc, mám takový divný pocit...“ zamyslela se žena a vzhlédla k noční umouněné obloze. „Ta bouřka je taková divná. Snad věstí smůlu.“
    Ozval se další hrom, žáby přestaly náhle kuňkat, jako by mávnutím kouzelného proutku.
    Muž vedle ženy s čelenkou na hlavě ji chytl za ruku a řekl: „To je normální. Všichni máme strach, ale musíme se ho naučit ovládat.Jedině tak se nám podaří přežít.“
    „Půjdu se podívat po Adéle, ještě se nevrátila z obchůzky,“ zvedl se velitel.
    „Říkal jsem, ať nechodí sama, je to nebezpečné. Všude mohou být Němci.“
    „Nechal jsem ji jít samotnou. Ještě stále se nevzpamatovala z Želovy ztráty. Slíbila, že nepůjde daleko. Několik z našich ji sleduje.“
    „Dojdu pro ni,“ nabídl se partyzán s čelenkou.
    „Dobrá tedy,“ souhlasil velitel skupiny.
    A tak se mladík zakrátko ztratil ve spleti stromů. Chvíli se ozývalo jen mlaskání močálů, do nichž se bořily jeho kroky. Za pár okamžiků zcela ustaly hlasy, jež se ozývaly ze břehu jezera a on byl sám. Otočil se a zjistil, že se ztratil. Statečně se pustil dál. Vítr šustil korunami okolních stromů. Šel vpřed, snaže se najít Adélu. Rozběhl se, avšak močál mu běh ztěžoval. Zakrátko se vynořil z houští a ocitl se před malým pahorkem. Vystoupal na jeho vrchol a rozhlédl se kolem sebe.
    Blesk na okamžik ozářil okolí, když tu mladík spatřil smečku prchajících vlků, kteří zmizeli v lese. Polekal se, ale tu si uvědomil, že kromě vlků spatřil i siluetu postavy.
    „Adélo?!“ váhavě a ztišeně zvolal.
    Odpovědl mu však hrom.
    Partyzán se nejistě rozešel k postavě, odjistil svou zbraň a mířil ve směru, kde v odlesku záře blesku spatřil nehnutou postavu.
    „Adélo?! Odpověz,“ nabádal.
    Nikdo neodpověděl.
    Mladík došel až k postavě. Byla tu pořád a seděla, zády k němu.
    „Adélo?!“ poznal v postavě spojenkyni. Byla to ona. „Jseš v pořádku?“ nejistě se otázal a přisedl si k ní.
    „Ten měsíc,“ tajemně pronesla s pohledem upřeným před sebe, jako by byla v hypnóze.
    V mladíkoví zamrazilo. Chovala se zvláštně, takovou ji ještě neviděl. Když však pozvedl hlavu ve směru, kterým se koukala ona, spatřil, jak se jeden z mraků stahuje z měsíce, jehož oranžová záře nasvítila bezprostřední okolí. Měsíc v úplňku neměl normální barvu – byl nepřirozeně oranžový a náhle se zahaloval krvavým závojem.
    Mladík byl tím pohledem též fascinován. Ndokázal od tak nepřirozeně zbarveného mesíčního kotouče odtrhnout oči.
    „Bože,“ pronesl ztišeně a pokřižoval se.
    Okolí tonulo v krvavém nádechu.
    Bylo třicet minut z půlnoci.
    Partyzán se začal zvolna zvedat, nespouštěje z měsíce zrak.
    Oba mlčeli a jen přihlíželi tomuto nádhernému úkazu.
    Tu oba začali mhouřit oči a zaostřovali pohledy. Od kraje krvavého kotouče se cosi pohybovalo, jakási tečka, jež mířila k jeho středu. Tečka, či bod, se zvětšovala. Mladík pokrčil zadumaně obočí a totéž učinila i Adéla.
    Bod nabíral na velikosti. Byl větší a větší, jeho okraje znatelnější.
    „Vidíš to, co já?“ otázal se koktavě mladík.
    Dívka neodpověděla. Nespouštěla z přibližujícího se objektu oči.
    Odkudsi hřmělo sílící dunění. Půda pod nohama se začala chvět. Mladík a Adéla stáli na pahorku jako přimražení. Dunění a chvění nabíralo na intenzitě. Zajisté něco takového nebylo dílem bouřky, ale čehosi docela jiného.
    „Kristepane,“ pokřižovala se Adéla, když tu se před jejich zraky objevil nesmírně rychlý letoun se dvěma žhnoucími tryskami na bocích. Byl celý stříbrný a místo kormidla se na jeho konci tyčila jakási ploutev. Pod kokpitem vykukovaly obrovské hlavice a od kýlu kuželovitého plavidla se k jeho ose táhl podivný plát šupinatého brnění. Horní polovina těla letounu byla pokryta hýřícími světélky. A tu letoun počal mizet. Celý jeho trup obalily modravé blesky a jako by do něj nějaká žíravina vypalovala skrz naskrz díry, náhle zmizel a zůstal po něm jen mlžný opar, jenž se pohyboval neskutečnou rychlostí dál, zvětšuje krvavý měsíc jako gigantická lupa.
    Za tajemného dunění prolétl mlžný opar nad jejich hlavami a náhle překryl celou noční oblohu. Vzadu vyšlehával ze tří čočkovitýh trysek rudý oheň, jenž za sebou zanechával párové brázdy.
    Podivné vzdušné plavidlo zmizelo na druhé straně za obzorem lesa a mladík se svou společnicí klesl na kolena a oba si vyměňovaly nechápavé a tápavé pohledy. Ani jeden z nich nebyl schopen slova. Nikdy nic podobného neviděli. Podobnou techniku neměl nikdo, nikdo na tomto světě. Na člověka bylo něco podobného příliš vyspělé. Ta věc, jež jim právě prosvištěla nad hlavami, pocházela nepochybně z jiného světa.
    Mimozemská loď přilétla na Zem dnes, v době, kdy lidstvo prožívalo největší konflikt v dějinách. A přilétla v létě, v létě, jež bylo neobyčejně parné.
    Mladík byl jako paralizovaný. Stále civěl mlčky na Adélu. Měsíc už znovu zahalily mraky a nastalo hrobové ticho. Bouře ustala. Vlci již nevyli. Vítr více listy nešustil. Tito dva partyzáni jen tiše doufali, že to, čeho se právě stali svědky, nepatřilo nasistům.

                                                                       4

    Tajemné dunění, které slyšela dvojice partyzánů nedaleko Švitazského jezera, se nyní rozeznívalo nad táborem. Vězni v dřevěných chatrčích se vzbouzeli na pryčnách vystlaných senem. Procitl i Josef Palitz. Tábor tonul v temnu noci. Tady ještě bouře nepřestala a podél táborového oplocení vyli strážní vlčáci. Paprsky reflektorů ze strážních věží olizovaly prostranství kolem plotů z drátů, kolem nichž obcházeli ukrajinští psovodi se psi. Hromy ustupovaly a blesky řídly. Psi však byli z čehosi stále více nervóznější. Jejich štěkot se proměnil ve vytí. To později přešlo v žalostné skučení a kňučení. Ukrajinští wachmani netušili, co je tolik rozčílilo. Jeden z nich se zastavil a jal se svého psa utišit: „Barry, čo? Uklidni se, klid příteli.“
    Vlčák stáhl ocas mezi nohy a větřil. Kol kolem ze rozeněla strašidelná hudba psího povykování.
    Ze tmy se náhle vyřítil další ze ztážců.
    „Vaňko, co se děje, co to těm psům je?“
    „Já nevím,“ pkrčil rameny Vaňka.
    „Ten můj se odmítá hnout z místa,“ řekl wachman bez psa.
    Psí kňučení přešlo v žalozpěv promísený s povely ostatních wachmanů.
    „Snad je to tou podivnou bouřkou,“ polemizoval Vaňka.
    „Slábne,“ pohlédl druhý wachman k obloze.
    „Divná noc, mám divný pocit,“ roztřásl se Vaňka.
    „Ani se těm psům nedivím.“
    Barry si lehl strnule na zem a schoval svou hlavu mezi přední tlapy.
    Vytí se prolínalo s povely Ukrajinců. Dotvářela se tak pekelná hudba, která probudila celý tábor.
    Josef ostražite naslouchal na palandě.
    „Co je to?“ otázal se jej vyhublý soused.
    Venku se vítr opřel do korun stromů, které téměř povalil. Jeho násilné poryvy bičovaly tváře Ukrajinců se psy. Pak vítr ustal. Naráz. Psi sklopili hlavy a strážci naslouchali tichu, do něhož se vetřelo tajupné dunění a burácení. Sílilo. Slyšeli jej i heftlinci včetně Josefa. Dunění začalo slábnout stejně tak rychle, jako před okamžikem sílilo.
    Vlčáci se jako na povel zvedli a stáli na místě.
    „Co to bylo?“ optal se vzrušeně Vaňka.
    „Nevím,“ odvětil zadumaně druhý wachman.
    Noční obloha se začala vyjasňovat a najednou byla znovu celá posetá v záři se třepotajícími hvězdami.

    Druhý den jako obvykle začínal apelem vězňů na táborovém nádvoří obehnaném ostnatými dráty, za nimiž se krčily dřevěné chatrče vezěňských ubikací.
    Nastoupení vězni stáli nehnutě v pozoru a naslouchali německým písním, jejichž chraplavé tóny se linuly z nedalekého amplionu. Při tom byla na štítě velitelství vztyčována červená vlajka s bílým kolem uprostřed, v němž byla vycentrována hrůzu nahánějící svastika. Někteří vězni plakali, jiní se dívali zrezignovaně. Čekal je další den plný mučení a tortur.
    Vězni stáli v pětistupech. Uličkami mezi nimi obcházeli blokoví, kteří přepočítávali všechny vězně, zda se někomu během noci nepodařilo uniknout. Každý blokový byl odpovědný za početní stav svého baráku. Když se blokoví ujistili, že počty sedí, rozběhli se k Rapportführerovi, kterým byl německý poddůstojník a zahlásili mu stav. Pak se vrátili do čela své skupiny a vyčkávali na pokyn k rozchodu do práce.
    Po povelu se ustavila pracovní komanda, kterým velel kápo a vorarbeiter. Josef pracoval v komadnu v jeskynním kamenolomu. Toto komando patřilo k těm nejobávanějším v táboře. Na konci dne byly z jeskyně vytahovány desítky mrtvých, které museli vězni na konci kolony přenést zpátky do tábora k věčernímu apelu.
    Ke kamenolomu vedla ulička dvojitého oplocení z ostnatého drátu, který byl propleten chvojím, aby se zabránilo pohledu zvenčí na tuto alej, jejíž ústí vedlo přímo do chřtánu jeskynní haly. Cestou do práce si vězni prozpěvovali táborovou hymnu v němčině:

Pevným krokem, povinni hlasu svých Pánů,
Těšíme se z práce v pannenské přírodě,
Leč daleko od domova, avšak čerstvý vzduch
Nechť je nám náhradou.

Pracujeme pilně a vždy s chutí vyrážíme do práce,
Abychom se v setmění vrátili a mohli zase vykročit
Vstříc, vstříc těm krásným lesům, z nichž však mnoho
Nevidíme, jen drát, drát.

Pevným krokem, chutě k práci, míříme za svým údělem,
A víme, že přijde dne, soudu, který nás očistí a bude-li
Třeba, zbaví tohoto břemene, že jednou nad našimi
Hlavami vyjde slunce a my se dočkáme spásy, la, la.

    Daleko před korovodem vězňů se mračil oválný průchod do nitra jeskyně.
    Dnešní cestu byli wachmani poněkud neklidní. Nebili vězně tolik jako obvykle. Spíše pokukovali poplašeně kolem, když tu jejich pohledy ulpývaly na hřeběni zelené barikády, jež je obklopovala z obou stran. Na jalovcích, jejichž větve se používaly k propletení vyšších vrstev oplocení, neboť tento strom schnul pomaleji nežli borovice, posedávali černé vrány, které zlověstně krákaly, pošťuchovaly se zobáky a klovaly do sebe. Dnes jich tu bylo požehnaně. A ukrajinští wachmani viděli v jejich seskupení špatné znamení.
    „Dnes jsem spal obzvláště zle, pane Horowitz,“ špitl Josef nepozorovaně ke svému příteli v neštěstí.
    „Ani já jsem se dobře nevyspal, chlapče. Už jsem tu zažil mnoho nocí, ale takovouto ještě ne.“
    „Pane Horowitzi, slyšel jste to zvláštní dunění?“
    „Ano,“ odvětil tajemně Horowitz.
    „Ale to nebyla bouřka, že?“
    „Němci nejspíše chystají další ofenzívu, leteckou. Přesunovali vzdušné síly.“
    Josef se zamyslel.
    „Popravdě, chlapče...“ přerušil jeho rozjímání nečekaně Horowitz, „...včera jsem měl snění o příchodu Antikrista.“
    Josef se zarazil a počastoval starého muže vážným pohledem.
    „Ano,“ pokynul hlavou Horowitz.
    „Co to znamená? Příchod Antikrista sem?“ nechápal Josef.
    „Tak, tak, chlapče.“
    „A nepřišel ten Antikrist snad už dávno,“ cynicky se usmál Josef a rozhlédl se po peklu, jež je obklopovalo.
    „Máš pravdu...“
    „Švidko, švidko!!!“ ozvaly se rozkazy od Ukrajinců.
    Průvod vězňů začal vcházet do brány jeskyně, u níž se tyčila zlověstná strážní věž s Ukrajincem mířícím nad hlavami vězňů hlavní težkého kulometu.

    Tento tábor, pobočný tábor mateřského tábora smrti Sobibór, byl sedmnáctým pobočným táborem Sobiboru. Vězni tu pracovali nejen v místním jeskynním kamenolomu, tedy v tzv. komandu smrti, ale byla tu i jiná pracoviště. Jedním z nich bylo venkovní komando pro těžbu písku, kerým Němci zpevňovaly hraniční linii mezi Generálním Guvernamentem a Ostlandem pro případ, že by se Sověti pořece jen ujali ofenzívy a postupovali zpět na západ, aby získali zpět okupovaná území na východě.
    Dnes bylo pošmurno, pod mrakem. Matný kotouč slunce apokalypticky nasvěcoval krajinu a pánev pískového lomu. Ta se nalézala v sousedství lesa. Její jižní břeh byl na jeho hranici. Skupinka tří židovských vězňů měla v plánu odtud utéct. Přiblížit se nepozorovaně k chatrnému oplocení z ostnatého drátu, které zde chvojím propleteno nebylo, vyhnout se vartě na roztroušených strážních věžích a pak zmizet v lese. Ukajinský strážný nedbale posedával opodál a příliš si jich nevšímal. Jiní Ukrajinci hlídkovali poměrně daleko.
    Trojice odvážlivců se dorozumívala toliko pohledy. Tu se jeden z nich přiblížil k pokuřujícímu Ukrajinci a nečekaně jej sekl lopatou do hlavy, až mu ji rozťal ve dví. Pak se všichni tři pustili kvapem k plotu.
    Wachman na vartě strážní věže si všiml krvavé louže vpíjející se do písku a vyhlásil poplach. Začal pálit po uprchlících, kteří právě dostřehli plotu a hodlali jej přelézt.
    „Schiessen, schiessen!!!“ rozehřmělo se.
    Skupina Ukrajinců se pustila za utíkajícími.

                                                                       5

    Ti si rozdírali o ostnaté dráty maso do krve. Dráty tu nebyly nikdy nabité elektřinou a drát byl omotán kolem dřevěných kůlů. Dva z vězňů roztáhli drát a pomohli jednomu, aby se jím protáhl. Než tak však stačili učinit i oni, byli dopadeni. Třetímu z vězňů se však podařilo uprchnout. Zakrátko zmizel v lesním porostu.
    Dopadení vězni byli nemilosrdně biti a nakonec se muselo celé komando seřadit k nástupu. Iniciativy se ujal přivolaný Unterscharführer, který promluvil k nastoupeným, otáčeje se neustále na oteklé vězně, kteří přes otoky už ani neviděli. Stáli tam pod hlídkou Ukrajinců se zápěstím svázaným ostnatým drátem jako těla bez duše.
    „Dáváme vám práci, jídlo a byt a vy se nám odvděčujete takto. Abyste věděli, že to s vámi táborová správa myslí vážně, dovolil jsem si malou demonstraci, jež vám, doufám, poslouží jako odstrašující případ. Příště bude za každého uprchlíka popraveno deset dalších. Ovšem, dokud se nám nepodaří dostihnout toho třetího, budete tu stát, i kdybyste měli všichni pochcípat.“
    Slova v němčině překládal do polštiny jeden z vybraných vězňů, který uměl oba jazyky.
    Pak Unterscharführer pokynul k zmaltretovaným a zbitým vězňům.
    „Vyberte tři muže, kteří umějí nejlépe kopat,“ rozkázal vorarbeiterovi důlní skupiny.
    Když se muži zahlásili u Unterscharführera, suše jim sdělil: „Vykopte těm dvěma hroby!“
    Vybraní kopáči se zdráhali, načež poddůstojník SS zareagoval pobídkou: „Dělejte nebo vás pohřbím s nimi!!!“
    Kopáči začali rychle dolovat lopatami jámu. Zakrátko nacista pokynul neštastníkům: „Vlezte dovnitř, položte se.“
    Vězni byli zrezignovaní. Padli do hrobů.
    „Zahrabte je, zaživa!“ zdůraznil Němec.
    Ostatní vězni se po sobě vylekaně podívali, ale nezmohli se na nic, byli pod silnou eskortou wachmanů.
    Kopáči zaházeli těla. Z jednoho hrobu se náhle křečovitě vymrštila ruka, jejíž dlaň se zkroutila v posmrtné pokroucení.
    „Pro tentokrát budu napadení wachmana považovat za vzpouru jen těchto tří, propříště se to však bude týkat celého komanda a vy sejdete stejným osudem, jako tihle!“ varoval nastoupené vězně Unterscharführer.
    „Herr Unterscharführer Nowak, Herr Unterscharführer Nowak!!!“ naléhavě se ozvalo od jižního břehu lomu, kde byl zabit Ukrajinec.
    Všichni, včetně poddůstojníka Nowaka, se otočili k přibíhajícímu Ukrajinci.
    „Was is loss?“ znepokojeně a rozrušeně se otázal Němec Ukrajince.
    „To tělo, to tělo,“ opakoval rozrušeně přibíhající Ukrajinec.
    „Co je s ním?“
    „Zmizelo, pane, to tělo zmizelo v lese,“ objasnil zmatečně Ukrajinec, který měl na mysli mrtvolu svého zabitého kolegy.
    „Jakto, zmizelo!“ rozčílil se Unterscharführer.
    „Odtáhly jej stromy.“
    „Cože?!“ patřil na něj Němec jako na blázna.
    „Přísahám, viděl jsem to, viděl jsem to,“ křižoval se Ukrajinec a poklekl před Uterscharführera.
    Ten byl v rozpacích. Pohlédl na nastoupené vězně, v jejichž očích se zračil strach. Unterscharführer rozhodně nechtěl, aby viděli strážce v takovém stavu poblouznění mysli.
    „Tam!!!“ vzkřikl náhle jiný wachman a ukázal k lesu.
    Všichni se otočili tím směrem.
    Unterscharführerův výraz se propadl do šoku.
    Ve stejném místě, kterým utekl do lesa třetí z trojice statečných, kráčel nyní právě ten, za nímž se vydali dva Ukrajinci, aby jej dostihli. Šel sám. Vrátil se. Vracel se přímo k nastoupeným vězňům v srdci lomu.
    Ostatní vězni jeho počínání nedokázali pochopit. Nevěděli, proč se vrátil. Šel si pro jistou smrt a přesto se vracel.
    Strážní na vězně namířili, ašak Unterscharführer je rázným gestem zarazil.
    Počkali, až došel vězeň s nepřítomným pohledem k nim. Jeho oči byly prázdné, civěly kamsi do neurčita. Vězeň se sklátil k Unterscharführerovým nohoum a nic neříkal. Poddůstojník si něvěděl rady. Netušil, co má jeho počínání znamenat.
    Z hloubi lesa se náhle ozval strašlivý zvuk, řev, který se nepodobal ničemu, co tu kdokoliv znal.
    Navrátilec padl tváří do písku a skonal. Skonal strachem, který mu zůstal na otevřených očích, když jej Ukrajinci otočili. Krom rozedraných rukou od ostnatých drátů na sobě neměl mrtvý vězeň žádná zranění.

    V táborové komandatuře probíhala debata mezi Lagerkommandantem Mohrem a nacistickým pohlavárem z města Chelm.
    Ten se Mohreho tázal: „Jak pokračujete v těžbě písku?“
    „Abych byl upřímný, s tím problémy nemáme...“
    „A s čím jsou tedy problémy,“ vyrozuměl pohlavár z Mohreho hlasu nepříjemnosti.
    „Trápí nás hroby „zlikvidovaných vězňů“, které se nacházejí nedaleko lomu. Dosud s tím problém nebyl, ale nyní, když jsou taková vedra, plyny v mrtvolách bobtnají a hroby pukají. Těla se naoduvají a já mám obavy, že dojde ke kontaminaci místní vody. Navíc je tu spousta vězňů, které nestačíme zničit prací. Mnoho z nich nevydrží ani první dny, natož pak týdny. Potřebujeme selekce, musíme se systematicky zbavovat práce neschopných a nahrazovat je novými, kteří mají sílu pracovat.“
    „Zde vám musím oznámit, že se Sobiborem nemůžete již v tomto ohledu počítat. Jak jistě víte, probíhá oprava železnice a peší transport je přílišné riziko. Sobibór není v této chvíli provozsuchopný.“
    „Ale jak se máme podle vás zařídit?“
    „Řekněme, že se musíte v tomto ohledu osamostatnit. Kdysi jsem byl v KT Dachau v Bavorsku. Tamní velitel měl podobné problémy. Již se nemohl spoléhat na střediska 14f13 a proto se jal vybudovat si svou vlastní plynovou komoru pro práceneschopné vězně.“
    „Máme si tu postavit svou komoru? Ale pak Sobibór...“ nedořekl.
    „Zapomeňte na Sobibór a nemějte strach, jeho úlohu na sebe nepřevezmete. Od toho je tu jistý tábor nedaleko města Malkinia Górna. Jen vám radím, abyste se v tomto směru stali autonomními, toť vše.“
    „A co ta těla? Co s nimi pak?“ pokrčil Mohre rameny.
    „Ještě se vrátím a tento problém vyřešíme.“

    Vězni nejobávanějšího komanda, včetně Josefa Palitze a jeho jediného přítele, pana Horowitze, se vraceli do vlastního tábora, procházejíce stezkou obehnanou ostnatými dráty. Nebe na obzoru se zbarvilo do výhňové oranže a vymalovalo nad nehostinným táborem romantický obraz. Záře zapadajícího slunce dopadala na tváře zmaltretovaných vězňů, kteří se v zástupu smrti navraceli k večernímu apelu.
    Josef se pokoušel pohlédnout přes hradbu „živého plotu“ k uklidňujícímu nebi. Přemýšlel.
    „Pane Horowitz...“ otázal se tiše, aby jej neslyšeli hlídající wachmani.
    Starý Horowitz otočil na důkaz naslouchání hlavu, ale nic neřekl. Vypadal den ode dne sešleji, a to nemohlo Josefovi uniknout.
    „Pane Horowitz, myslíte si, že je nějaká šance se odtud dostat?“
    Horowitzovi se rozzářil oči: „Snad nepomýšlíš na útěk?“ řekl co nejtišeji, aby jej neslyšeli ani okolní vězni.
    „Možná...“ zvážil Josef.
    „Slyšel jsi, co se stalo v pískovně,“ připoměl mu Horowitz a dodal: „Jestli se někdo další pokusí o útěk, odnesou to ostatní. Dřív se několik útěků podařilo, ale dnes bys tím na sebe uvalil strašlivou odpovědnost za ostatní vězně.“
    „Ale cožpak se tu dá takhle žít,“ namítl Josef dotčeně.
    „Žít?“ pohrál si s tím slovem Horowitz a pokusil se o umělý úsměv. „My tu nežijeme. Tohle není život. Jsme v předsíni smrti.“
    „Než tu takhle živořit, to raději zvolím smrt. Proč se nevzbouřit. Co jiného se nám může stát. Zahyneme alespoň v boji.“
    „Nemluv o tom nebo zahyneme hned teď. Nemluv o revoltě. Nikdy bychom nic takového nezorganizovali. Nechejme tomu volný průběh. Věřím, že jistí vyvolení...“ počastoval Josefa vážným pohledem, jako by právě v něm vyvoleného viděl, „se odtud dostanou a poví světu, co se tu dělo. Při revoltě by nás však všechny pobili. Věřme, že se situace na frontě obrátí a my budeme osvobozeni.“
    „Pane Horowitz, kolik vězňů zde vydrželo déle než pár měsíců. Scházíme, je to systematická likvidace nás všech. Ani jeden z nás, jak tu nyní jsme, se nemůže dožít nějakého osvobození. Myslíte si, že by SS dopustili, aby se některý z nás dostal do rukou osvoboditelských vojsk, i kdyby přišla? Tím by na sebe přece uvalili ten nejstrašlivější rozsudek. Nemohou nechat svědky tohoto pekla, aby vypovídali proti jeho strůjcům.“
    „Kdo ví, jak tohle všechno dopadne. Já se toho každpoádně nedožiji, ale ty, ty bys mohl, když budeš ostražitý a nepustíš se do hloupostí. Nechť tě posiluje naděje, že jednou budeš volný.“
    „Avšak nic takového se nestane. Přicházejí noví a nahrazují nás, nahrazují ty, kteří již nemají síly. Nevěřím, že tu vydržím dlouho. Nikdo v to nevěří. Bojím se, že mne zítra zabijí, že my dojdou síly, že se SS znelíbím. Mám strach. Slyšel jste o masovém hrobu v pískovně...“
    „Nemysli na to, slyšíš, buď zticha, Josefe. O tom nesmíš mluvit. Budeš-li v tom pokračovat, zabijí tě.“
    Josef se beznadějně otočil k oranžovému nebi a chtělo se mu plakat. Cítil se tak prázdný a osamocený. Cožpak jim nikdo nepomůže? Cožpak se svět může dívat na to, co se tu děje? Přece někdo musí vědět o tomto infernu, o strašlivém koncentráku. Zdalipak je někde jinde podobné místo jako tohle? A když ano, proč tento lov na nevinné lidi ještě nikdo nezastavil? Souhlasí snad svět s tím, čeho se tu na nich SS dopouštějí?

                                                                       6

    Šeřilo se. Slunce se líně uložilo za obzor panenských lesů. Vězni se vraceli z práce. Na nádvří se seřadili k večernímu apelu a poté se rozešli do baráků.
    U plotů vytrvale kráčeli wachmani se psy. Hned za oplocením jižní části tábora se nacházely první stromy. Vlčáci měli tlamy dokořán a visely jim z nich růžové jazyky. Vypadalo to, že se blíží další dusná noc. Obloha se odíla do podivného nachového nádechu.
    Vrata do vězeňských baráků byla zamčena na závory. Těch několik málo Němců, kteří plnili vyšší táborové funkce, se rozešlo do táborové kantýny v administrativní části tábora. Budova kantýny byla malebně zřízena ve stylu saloonu z Divokého západu. Paprsky světlometů už opět olizovaly území tábora. Nádvoří bylo pusté a celý tábor náhle působil klidně, klidně po tom celém denním povyku, jenž tu byl na denním pořádku. Uvnitř chatrčí ulehali na pryčny se senem unavení vězni a kolem chatrčí bloudili wachmani hotovi zastřelit každého, kdo by se pokusil dostat ven.
    Vaňkův pes Barry byl už opět neklidný. Ustrašeně se oblizoval jazykem a sklopil dosud vzpřímené uši. Náhle se vytrhl svému pánovi z ruky a i s vodítkem uháněl kamsi do tmy podél hlavního táborového oplocení. Tu se náhle zastavil a civěl kamsi do korun borovic. Zvolna ohrnul pysky a odhalil tak bílé tesáky. Zvrásnil se mu obličej a začal vrčet. Vaňka jej doběhl a z povzdálí psa sledoval. Jasně viděl, že pes cosi pozoruje. Pohled upřel také do stromů, ale nic tam neviděl. Barry se naježil a nehybně a napjatě sledoval místo v krunách stromů.
    „Co tam vidíš, co?“ potichu k němu promlouval Vaňka.     Přestože on nic nespatřil, pes cosi větřil. Něco tam bylo.
    Vaňka sjel ze stromů pohledem na psa. V psových očích spatřil zvláštní výraz, šílený výraz.
    „Barry!“ chytl jej za vodítko a škubl s ním.     Pes sebou trhl a ohnal se po pánovi, načež se jal pozorovat opět stromy.
    „Zatraceně, pse jeden, co to děláš?!“ polekal se Vaňka a uskočil.
    Pes byl však neoblomný. Vaňka nechtěl riskovat a rušit jej dále při sledování stromů. Mohlo by se totiž stát, že na něj pes zaútočí.
    Tu se z korun stromů ozvalo cosi zlověstného, jako by ozvěna. Podivný zvuk, který se podobal varovnému štířímu zapraskání.
    Vaňka se polekal a s vytřeštěnýma očima pohlédl do stromů, odkud se zdálo, že se zvuk ozval. Vyděšeně přejížděl pohledem po korunách jehličnanů, avšak ani nyní nic nezpozoroval.
    „Sakra!“ otočil se.
    Jiný hlídač v blízkosti nebyl a nejbližší strážní věž se tyčila daleko.
    Úplná tma ještě nebyla, přestože reflektory již zářily.     Vaňka se rozešel a vydal se hledat jiného hlídače. Psa nechal na pokoji. Netrvalo to dlouho a v poloběhu se zastavil před svým kolegou.
    Ten se divil, co se děje, a kam tak Vaňka bez psa pospíchá.
    „Kolo, zbláznil se mi pes,“ svěřil se mu hekticky Vaňka.     „Cože?“ podivil se Mikolaj.
    „Zasekl se a čučí do lesa. Nic s ním nezmůžu.“
    „Kde?“
    „Vzadu, napadl mě, jakmile jsem se ho pokusil vyrušit.“     „Vaňko, co když jsou tu partyzáni,“ strachoval se Mikolaj, sundavaje pušku z ramena.
    „Ten pes civí do výšky deseti metrů,“ osočil se na něj Vaňka, pokoušeje se vyvrátit teorii o partyzánech. „To, se se tu od včerejška děje, je nějaké divné, nemyslíš? Kdo by se dostal až tak vysoko do stromů?“
    „A co skupina z tarnungu, židi, co tam lezou, aby osekali větvě na výplet oplocení?“
    „Nic takového,“ mávl nad tím Vaňka rukou. „To bych tam musel někoho vidět, ale tam není nic.“
    „Třeba je tam nějaké zvíře...“
    „Zatraceně, znám svého psa. Tohle by nedělal. Nikdy na mě nazaútočil. Úplně zešílel. Zbláznil se. Kdybys... kdybys ho viděl.“
    Wachmani se dali do pohybu směrem ke kritickému místu.     „Hej,“ ukázal před sebe náhle Kola. „Tam běží!“
    Z šera v popředí se k nim cosi přibližovalo. Vypadalo to jako Vaňkův pes. Psova chůze byla však zmatená. Motal se.     „Barry, já ti dám,“ pohrozil Vaňka.
    Mikolajův vlčák, který šel celou dobu s nimi, se náhle zastavil.
    „Co je, Lajko, no tak,“ zkoušel s ním něco udělat.     Barry se blížil.
    „S těmi psy se něco děje,“ obával se Vaňka.
    Lajka se náhle napřímila a vytrhla se Kolovi ze sevření. Začala kňučet. Vrhla se k plotu a nervózně tam přešlapovala. Chtěla se dostat ven.
    Mikolaj se rozrušeně podíval na Vaňku, jenž zíral na přibíhajícího Barryho. Ten byl už téměř u nich. Ve chvíli, kdy jej dostřehl paprsek reflektoru a on se tak ukázal v celé své kráse Vaňkovi a Mikolajovi, oba se rázem zhrozili. Barry proběhl kolem nich, jako by tu nestáli. Nevypadal jako dřív. Jeho uhlově černá barva srsti zmizela. Pozbyla veškerý pigment. Barry se ztratil za nimi. Lajka již nepřešlapovala a toliko bezvládně civěla na ty dva, kteří si vyměnili zhrozené pohledy. Ležela pokorně na zemi a hlavu si schovávala mezi natažené přední tlapy.
    Vaňka s Kolou si v hlavě srovnávali to, co právě viděli.
    Oba se vrhli směrem k revierstube pro vězně. Byla to táborová nemocnice, v jejímž sousedství se nacházela ordinace pro Ukrajince a vedle pro Němce. Sídlil tu táborový lékař. Němec. Neváhali ani chvilku a chvatně zabušili na doktorovy dveře.
    „No, no, co se děje?“ ozvalo se za dveřmi, v kterých náhle vstanul doktor. Starý muž.
    Pohlédl nejprve na vystrašeného Vaňku a pak na Kolu.
    „Herr doktor, potřebujeme s vámi mluvit, naléhavě,“ pronesl za oba Vaňka.
***********************************************************