Národ prokletých - Dáriúv úděl č3.

Předmluva :
Něco o skřetech.
Skřeti jsou odporné stvůry pocházející ze země Blackger z Černostínových hor. Postavou jsou vysocí kolem metru a půl. Někteří bývají hubení, jiní zas tlustí, ale všichni hnusně zapáchají a už na pohled vzbuzují odpor a hrůzu. Mají zlobné rudofialově žluté oči, nad nimi do jedné linky srostlé husté obočí, které jejich pohledu dodává zákeřně zlý výraz, ostře řezaná křivá ústa s černými rty, temně fialovým jazykem a zkaženými žlutohnědými špičatými zuby. Jejich nosy jsou zahnuté a vypadají spíš jako orlí zobák. Jedno ucho u nich mívá kulatý boltec a druhé špičatý. Kůži mají nepříjemně slizkou v barvě šedohnědozelené a místy se šupinami. Jsou poďobaní v obličeji, ale i na ostatních místech těla, které bývá ojediněle porostlé chumáčky zplstnatělých chlupů a nespočetným množstvím bradavic a zhnisaných vředů. Na skřetí ruce vyrůstá prstů pět prstů, což je stejný počet, jako u lidí, z nichž je každý zakončen ostrým černým drápem.
Skřeti chodí trochu přikrčeně a jejich chůze je kolíbavá, takže vypadají, jako by měli naděláno v kalhotách nebo občas připomínají pochodující opice. Jejich oděvem je železné brnění, které má téměř stejnou barvu jako jejich kůže, čímž dokonale splývá se svým nositelem.
Někteří skřeti umí mluvit lidskou řečí, většinou ti výše postavení, zbytek jen prská, slintá, syčí, řve a vyluzuje uším nepříjemné zastrašující zvuky.
Skřeti používají několik druhů zbraní. Meče z kalené černohorské oceli s dlouhou čepelí, jež je na konci zahnuta do tvaru kosy. Krátké luky z tisového dřeva a šípy s černými letkami a hrot mívají vyrobený ze stejného kovu jako meče nebo z černého obsidiánu. Špice šípů bývají téměř vždy otrávené rostlinným jedem.
Skřeti jsou nelítostné stvůry, které vše ničí, pustoší a zabíjejí. Střetům vládnou černokněžní čarodějové sídlící v Blackgeru. Tyto kruté zrůdy neznají soucit a bezhlavě plní vůli svého pána a příkazy svých vůdců, ale znají určitý druh strachu. Protože když vůdce padne a není žádný výše postavený skřet, který by jej zastoupil, stanou se z nich zbabělci a dají se před svým nepřítelem na útěk.

To bylo něco málo o skřetech, abyste měli představu, jak vypadají a nyní přejděme k samotnému pokračování našeho příběhu o Horalovi.


Část - 3. Cesta do Timpinallë.

Vanionský letopočet 3778 druhé epochy.
O necelých čtrnáct set let později.

Stalo se to v lese na pomezí dvou elfských zemí Elestélie a Elvedérie.
Elfská paní Anvarnë se vracela se svým čtyřčlenným doprovodem z návštěvy u příbuzných v zemi Dračích elfů a jela domů do Timpinallë - Mlžného údolí - na území Hvězdných elfů. Žena byla oděna do temně zeleného jezdeckého oděvu a její doprovod byl oblečen ve vycházkovém šedozeleném stejnokroji elfí stráže. Na zádech měli všichni strážci připevněné luky z jasanového dřeva a toulce se šípy. U pasů se jim pohupovaly v pouzdrech zavěšené krátké cestovní meče. I Anvarnë byla ozbrojena jedním z elfských mečů, se kterým uměla dovedně zacházet, neboť ji to otec kdysi naučil.
Cesta byla dlouhá a trvala už deset dní. Zatím byl všude klid. Ptáčci zpívali, vítr jemně pofukoval a pohrával si s dlouhými černými vlasy elfů. Jeden z nich, který jel na grošovaném koni, těsně vedle své paní, prozpěvoval líbeznou píseň, to aby jim cesta rychleji ubíhala. Ostatní elfové si mezi sebou tiše povídali a smáli se. Anvarnë poslouchala rozhovor svých přátel, ale myšlenkami byla už ve svém domově v Mlžném údolí. Docela se jí po tom místě stískalo. Nový domov jejích příbuzných z otcovy strany byl sice hezký, ale ona se tam prostě necítila být doma. Strýc s tetou a zbytkem rodiny ji sice přemlouvali, aby u nich zůstala už natrvalo, jenže ona to taktně odmítla. Věděla, že krom ní a jejího bratrance Órona už nikdo z její rodiny v Timpinallë nežije, ale měla tam své přátele, svůj dům a byli tam pohřbeni i oba její rodiče, i když otcovo tělo se nikdy nenašlo.
Stezka je dovedla až na pomezí Elvedérie, kde byly do země zasazené velké opracované kameny s vytesaným znakem draka na jedné straně a znakem tří hvězd nad štíty hor na straně druhé. Tady končila zem Dračích elfů a začínalo království Hvězdných elfů. Přešli přes hranice s Elestélií a dostali se na volnou planinu, z níž před sebou v dáli spatřili vysoké lesy a k obzoru se tyčící obrysy Hvězdných hor. Popohnali koně kupředu. Dlouho jeli přes svěže zelené louky plné květin, až dorazili na břeh Evronu. Široký tok průzračně čisté vody poskakoval v drobných peřejích přes časem omleté kameny a dál se spěšně ubíral k západu. Projeli po vyšlapané cestě kus proti proudu, pak překročili brod na řece Evron a vydali se skrz temný Evronský les směrem k Vraní louce a Vraním skalám. Odtud chtěli zamířit rovnou přes rozlehlý Elestélijský hvozd do Timpinallë.
Jenže když se blížili ke konci Evronského hvozdu, znenadání je na pěšině přepadla banda potulných Blackgerských skřetů. Nastal litý boj. Elfské i skřetí šípy létaly vzduchem, meče řinčely a mrtví padali k zemi. Ačkoliv jsou elfové opravdu dobří a zruční válečníci, nedařilo se jim zvítězit, neboť skřetů byla přesila. Ať se bránili jak mohli, začali prohrávat. Čtyři elfové a jedna elfka, nemohli čelit tlupě dvaceti ohavných supících stvůr. Anvarnë při bitce přišla o svou zbraně, o svůj doprovod a ještě ji zasáhl skřetí šíp do levého ramene těsně pod klíční kost. Neměla sílu se dál bránit, nezbývalo jí nic jiného, než se dát na útěk. S bolestí ulomila část šípu, vyšvihla se na svého koně a pobídla ho k běhu.
"Noro lim, Argo, noro lim! (Běž rychle, Argo, běž rychle!)"
Plavý kůň pádil tryskem vpřed. Prorazil si cestu mezi několika skřety, kteří jen vyděšeně uskočili stranou. Slyšela, jak za ní vzduchem vyslali ještě několik černých šípu. Ty naštěstí prolétly těsně kolem a zabodly se do travnaté půdy po straně cesty. Argo popoháněn svou paní přidal na rychlosti a ujížděl po stezce, jež vedla rozlehlou Vraní loukou směrem k Vraním skalám. Louka skončila a dostali se na rozhraní Ptačího lesa. Stromy ve hvozdu se jí míhaly kolem očí a vše se jí začalo postupně mlžit. Předklonila se a přitiskla se Argovu hřbetu. Šly na ni mrákoty, protože šíp byl otráven a jed začínal působit. Kůň vycítil, že s jeho paní není něco v pořádku, i když mu do ucha šeptala pobídku.
"Argo, noro lim mir Timpinallë! (Argo, běž rychle do Mlžného údolí)"
Stisk jejích nohou postupně slábl a dá se říci, že na něm spíš ležela než seděla. Kůň zpomalil, aby neztratil svou jezdkyni. Ptačí les ustoupil a cesta teď vedla okolo strmých, hladkých šedých skal. Argo běžel dál ,až najednou spatřil před sebou postavu v dlouhé černé kápi, a tak hlasitě zařehtal. Postava se zarazila a posléze se otočila za zvukem koňského ržání.

Dárius si pomalu vykračoval po prašné cestě u Vraních skal. Byl to den jako každý jiný, alespoň si to do té chvíle myslel. Ptáci si prozpěvovali své neúnavně veselé písně, vítr se proháněl v korunách nedalekých rozložitých stromů, veverky poskakovaly po větvích a vysoké skály po jeho levé ruce tiše mlčely. Nebylo kam chvátat, vždyť času měl dost, spíš až příliš moc. Tu zaslechl zvuk klusajících kopyt a zaržání koně. O točil se, aby viděl, kdo ruší jeho prostoduché rozjímání o ničem. Byl to plavý kůň a vypadalo to, že jeho jezdec se brzy odporoučí k zemi. Oř doběhl až k němu, pak se s odfrknutím zastavil. Jezdec, tedy jezdkyně, jak Dárius záhy zjistil, se naklonila na bok směrem k němu a bezvládně sklouzla dolů. Dárius měl co dělat, aby ji stačil zachytit, než spadne na zem. Držel ji v náruči, když téměř neslyšně vyřkla svou žádost.
"Aníron! Ava maca le. (Prosím! Nezabíjej mě.)"
Řekla elfsky a poté upadla do mdlob.
"Ava aista. (Neměj strach.)" Odpověděl. " Já ti neublížím," dodal ubezpečení již ve svém jazyce.
Podle řeči a stříbrné čelenky, která byla spletena z několika tenoučkých stříbrných proužků, usoudil, že je to elfka. Lehce si ji nadhodil, aby se mu lépe nesla, její hlava se bezmocně zaklonila do zadu. Černé hedvábně lesklé vlasy splývaly dolů a odhalily se tak špičaté uši, které se dosud pod nimi skrývaly. Je ho odhad byl správný. Byla to elfka. Zároveň si všiml, proč vlastně upadla do bezvědomí. Byla totiž zraněná střelou z luku. Musel ji co nejrychleji ošetřit. Vraními skalami procházel už nesčetněkrát, a tak věděl o místě, kde se může člověk schovat před nepříznivým počasím nebo si jen odpočinout. Vydal se dál po cestě a její kůň ho následoval jako věrný pes. Nesl ji asi šedesát metrů, když se ve skále předním objevila široká průrva. Vešel do ní a Argo za ním. Dostal se ke zvláštnímu skalnímu útvaru. Nebyl to ani skalní převis, ale ani jeskyně, zkrátka něco mezi. Hlavní věc byla ta, že tam bylo dost místa pro ně i pro koně a stěny je chránily před špatnými povětrnostními podmínkami. Položil ji na zem. Rozhlédl se kolem. Pak zpozoroval, že její plavák má u sedla přivázané do ruliček stažené dvě deky a cestovní brašny.
' To se hodí, ' pomyslel si.
Vzal jednu deku a roztáhl ji na zemi. Zvedl raněnou ženu a položil ji na ni. Pod hlavu jí strčil sedlovou brašnu místo polštáře a druhou dekou ji přikryl. Popleskal koně do boku.
"Hodný koníček.“ Pochválil ho. „Pohlídej ji chlapče, já si na chvíli odskočím do lesa a hned jsem zpět."
Pak zmizel v průrvě. O pár minut později se vracel a nesl docela velkou koupu suchého dřeva. Položil ji vedle starého ohniště a zas odešel. Teď musel nasbírat pár bylinek: vrbové listí, kapradinové listí, bobule z ohnivého keře a pár dalších ingrediencí na léčivý nápoj. Nesměl zapomenout na bílý mech, ten zastavoval krvácení. Když už měl vše, co potřeboval, vrátil se zpět. Rychle rozdělal oheň ve starém ohništi, jež tu zůstalo ještě od jeho poslední návštěvy před několika lety. Ze své brašny vytáhnul malý plecháček, dřevěnou mističku a čutoro s vodou. Nalil vodu asi tak do půli plecháčku a nechal ji ohřát. V misce oválným kamínkem rozdrtil bylinky a dal je svařit do hrnku. Věděl, že to chvíli potrvá. Vytáhnul z brašny malou zavírací dózičku. Teď se mohl podívat na tu raněnou elfku. Přiklel k ní a odhrnul přikrývku. Šíp prošel skrz oděv a zůstal trčet pod klíční kostí. Oděv kolem rány začínal být nasáklý krví. Vytáhnul svou dýku, protože musel rozříznout šaty, aby se dostal k ráně a mohl šíp vyjmout. Párání látky elfku na chvíli probralo z mrákot. Oči měla zamlžené bolestí a malátností z účinku skřetího jedu. Chytla ho pevně za ruku, jako by ho chtěla zadržet.
"Nánye Melon. Ave aista. (Jsem tvůj přítel. Neboj se)" snažil se ji uklidnit.
Chtěla se posadit.
"Dartho lumna, le thaed. (Zůstaň ležet, chci ti pomoci.)" Řekl a zatlačil ji zpět na deku.
Moc se nebránila, protože na to neměla síly a nechala se uložit.
"Stille nú, stille nú. ( Uklidni se, uklidni se.)“ Zašeptal. „Lehni si. Jsi raněná," dodal.
Elfka se po jeho slovech trochu uklidnila.
"Musím ti ten šíp vyndat. Hanyalyë nin? (Rozumíš mi?)" otázal se.
Přikývla na souhlas.
"Bude to hodně bolet." upozornil ji.
Znovu malátně přikývnula.
Uchopil zbytek šípu a zatlačil na něj vší silou, aby ho dostal ven z ramene. Anvarnë se vzepjala, protože ukrutná bolest jí proletěla celým tělem, a z úst jí unikl zoufale bolestivý sten. Pak omdlela. Vůbec se tomu nedivil. Šíp povolil a téměř bez obtíží projel ramenem na druhou stranu. Opatrně ho vytáhl. Dárius nyní držel zbylou část šípu v ruce. Měl hrot z černého obsidiánu, což znamenalo, že je to skřetí střela a ty bývají vždy otrávené rostlinným jedem. To nebylo dobré. Na kousek látky nalil vodu a otřel jím krvácející zranění. Otevřel dózičku, ve které byla léčivá mast, jíž nosíval s sebou i když sám ji téměř nikdy nepotřeboval. Nabral na dva prsty mast a vetřel ji do rány, jak zepředu, tak ze zadu, aby se dostala co nejhlouběji do zranění. Potom přiložil bílý mech, aby zabránil dalšímu krvácení. Ze své brašny vylovil jednu svou košili a roztrhal ji na pruhy. Velmi jemně a pečlivě jí ránu obvázal.
Elfové mívali bledší pleť než lidé, ale ona ji měla tak nepřirozeně bledou, že to nebyla zdravá barva ani pro elfku. Přikryl ji dekou až ke krku. Otočil se k ohni, přiložil suché dřevo a zamíchal bylinkovou směs, jež se louhovala v plecháčku. Když byl vývar z bylinek dostatečně povařený, odlil trochu do misky. Nechal jej o něco zchladnout. Pak něžně nadzvedl hlavu elfky a nalil jí do úst teplý léčivý nápoj. Postupně do ní vpravil celý obsah plecháčku. Uložil ji, ale byla pořád mimo sebe. Dárius se oni staral a pečoval. Věděl, že potřebuje elfské léky, ale v tomto stavu by ji do Timpinallë živou nedopravil, musel ji nejdřív stabilizovat. Ani né po dvou hodinách se u Anvarnë projevila vysoká horečka. Byla rozpálená jako žhavé uhlíky ve výhni a na čela jí vyrážely kapičky studeného potu.
"Aníron, linquë! Nányë fauca. Linquë! ( Prosím, vodu! Mám žízeň. Vodu!)" žádala ho v mrákotách.
Dárius jí dal maličko napít, ale věděl, že ji musí co nejrychleji zchladit. Vzpomněl si, že kousek odtud je ve skalách tůň se studenou pramenitou vodou. Odhrnul deku, sundal jí šaty, i když to nebylo zrovna gentlemanské, nechal ji jen spodničku a odnesl ji k tůni. Zdálo se mu, že horkost stále rychle stoupá. Chvatně ji dopravil k tomu místu a vložil ji do chladné vody. Teplota se ustálila a již nestoupala. Po čtvrt hodině ji vytáhl z tůně. Chtěl ji ochladit, ale ne aby úplně prochladla. Držel ji v náruči a za chvíli, když se mu zdálo, že začíná opět hořet, vložil ji znovu do tůně. Tenhle postup opakoval několikrát, až jí teplota klesla na přijatelnou úroveň. Donesl ji do jeskyně, položil na deku osušil zbytkem své košile a pak ji přikryl. Oheň v ohništi za tu dobu, co s ní byl pryč téměř vyhasnul, tak přiložil pár kousků dřeva a rozfoukal jej.
Noc proběhla celkem v klidu, zdálo se, že nejhorší je zažehnáno. Jenže zdání může klamat. Ráno zjistil, že se jí rána dost zle zanítila. Elfka se třásla, protože dostala silnou zimnici. Teď ji musel pro změnu zahřát. Přes deku přehodil ještě svůj dlouhý černý plášť a i její šaty, aby ji udržel v teple. Přinesl další dříví a přiložil ho na oheň. Přitáhnul deku s ležící elfkou co nejblíže sálajícím kamenům v ohništi. Zkontroloval zranění, přidal mast a pár nově natrhaných a rozdrcených léčivek, vyměnil mech a nově převázal. Stále se třásla zimou, a tak mu nezbývalo nic jiného, než si svléci košili a začít ji zahřívat svým tělem. Vlez si k ní pod přikrývku a pevně ji objal. Tiskl ji k sobě, třel její kůži a šeptal jí do ucha elfská slůvka.
"Dartho. Lasta beth nin. Ava autalyë, tolo dan nan galad. (Zůstaň. Poslouchej můj hlas. Neodcházej, vrať se ke světlu.)" znělo to tiše a přitom naléhavě.
"Dartho, ava tollen i lu cilmalya. Dartho ar cuina! (Zůstaň, ještě není čas tvé volby. Zůstaň a žij!)"
Měl pocit, že slova jí pronikla až na dno její duše i srdce a začala blahodárně působit.
"Bojuj, nevzdávej se a bojuj!" zašeptal nyní svou řečí.
Trvalo to několik hodin, než se přestala třást a zimnice trochu odezněla. Po celou tu dobu ji držel v náruči, konejšil a hladil po vlasech. Bylinky zabraly, zanícení skoro zmizelo a teď klidně spala. Dech i tep měla slabý, ale pravidelný a tiše oddychovala. Odtáhl se od ní, opatrně vstal, aby ji neprobudil a oblékl se.

Vyčerpání a rána ji hodně vysílily, a tak prospala hnedle celé dva dny a dvě noci. Potřebovala to, aby nabrala trochu sil. Když se probudila, cítila se velmi unavená a slabá. Rozhlédla se kolem. Zjistila, že je v jakési jeskyni. Asi dva metry před Anvarnë bylo ohniště, nad kterým se na provizorním rožni opékali dva pstruzi. Nedaleko od ní postával Argo a uždiboval z kupky čerstvě natrhané trávy. Všiml si, že se jeho paní probudila a radostně zaržál. V tom okamžiku přišel muž v oděvu z jelenice a nesl náruč plnou dřeva. Prohlížela si ho. Byl vysoký a na svou výšku se zdál být trochu pohublý. Tmavě hnědé vlasy se mu vlnily na ramenou a měl odporný plnovous.
Dárius vešel pod převis. Zaslechl, že plavý kůň zaržál a byl neklidný. Podíval se na něj, proč tak vyvádí a pak si povšiml, že elfka má otevřené oči a pozoruje ho svým šedým zrakem. Přiklekl k ní.
"Havo dad. (Posaď se.)" řekl a pomohl jí zvednout se a opřít se o stěnu skály.
"Merelyë suxë? (Chceš napít?)"zeptal se jí.
Přikývnula, mluvit se jí nedařilo, protože měla vyschlo v puse. Podal jí čutoru s vodou, aby se mohla napít. Pomalu usrkla pár doušků. Chladná voda jí sklouzla hrdlem a osvěžila vyprahlá ústa. Znovu se napila a vychutnávala si každičký lok té blahodárné tekutiny. Když se osvěžila pokusila se promluvit.
"Man nályë? (Kdo jsi?)" zasípala nakřáplým hlasem.
"Nildo Eldaron. (Přítel elfů.)" odpověděl.
"Ale nevypadáš na to. Jsi Fangarwa (Vousatý). " podotkla a s odporem pokrčila svůj roztomilý nos.
Dárius si uvědomil, že má plnovous, který u elfů vyvolává pocit nedůvěry, protože ukrývá totožnost člověka.
"Tancavë. (Ano.) Máš pravdu, nejspíš je to tím, že jsem dlouho na cestách a s elfy jsem se naposledy setkal před mnoha úplňky."
"Manen estalyë? (Jak se jmenuješ?)" otázala se a její hlas se pomalu srovnával do normálu.
"Dárius Highdern a ty?"
"Anvarnë, jsem dcera pána Erunera, přítele krále Elgalena." Představila se plynule lidskou řečí.
"Jak se cítíš?"
"Nic moc, ale jde to," odpověděla."Jak dlouho jsem spala?" otázala se.
"Dohromady sečteno a potrženo od okamžiku, kdy jsi my doslova spadla do náruče z koně uplynuly tři dny a dvě noci."
"Takže to ty jsi mě ošetřil?" zeptala se a poukázala na obvaz, kterým měla zafixovanou ruku.
"Ano, copak ty si na nic nepamatuješ?"
"Lau. (Ne.) Vím jen, že jsem nasedla na Arga a pobídla ho k běhu, pak už se mi to ostatní ztrácí v mlze. Hanta rimbevë. (Děkuji mnohokrát.)"
"Nemáš zač. Teď si ještě odpočiň a pak tě zavezu do Timpinallë. Snad jsem tě dostal z nejhoršího, ale na doléčení potřebuješ elfské léky, které já nemám."
Říkal a přitom sundával z ohně upečené ryby. Docela pěkně voněly. Anvarnë polkla a maličko jí zakručelo v břiše. Muž se pod vousy usmál a podíval se na ni. Už nevypadala tak smrtelně bledě jako předtím.
"Zkusíš do sebe vpravit pár kousků jídla?"
"Myslím, že ano," přitakala.
Nabídnul jí část jedné z ryb, jež položil na dřevěnou misku.
"Na, tady máš, ale pozor je horká." Upozornil ji mile.
Musela uznat, že na člověka měl docela příjemný hlas.
"Hanon le. (Díky.)" S poděkováním si od něj elfka misku vzala a umístila si ji na klín. Prsty uždibovala kousíčky horkého bílého masa, foukala na ně a vkládal si je do úst. Pomalu ujídala.
"Malúmë autalyë? (Kdy odejdeme?)" zeptala se, když dojedla poslední sousto svého přídělu.
"Brzy, jen co vyrobím nosítka a pak vyrazíme. Jsi hodně slabá a na cestu budeš potřebovat sílu. Teď si lehni a odpočívej." poradil jí.
Pomohl jí uložit se a přikryl ji. Za okamžik zavřela oči a usla.

Když se znovu probudila, rameno ji šíleně bolelo, cukalo jí v něm a cítila příšerné brnění. To byla reakce na to, jak se její tělo vyrovnávalo se skřetím jedem, který se stále nacházel v ráně. Porozhlédla se a zjistila, že ohniště je vyhaslé, věci byly sbalené a připravené na cestu. Zaostřila rozespalý zrak. Argo stál u vchodu do jeskyně a muž k jeho sedlu přidělával nosítka vytvořená ze dvou svázaných dlouhých rovných klacků a jedné deky. Teď si uvědomila, že místo deky, kterou použil na nosítka, má přes sebe přehozený jeho plášť. Když to připravil, šel k ní a chtěl ji opatrně probudit, ale zjistil, že již nespí. Skláněl se nad ní tentýž muž co předtím, jenže nyní vypadal jako úplně jiný člověk, protože mezitím co spala, se Dárius oholil. Už neměl vzezření tuláka a byl docela sympatický. Jeho obličej měl sice ostřejší, a možná i trochu tvrdší rysy, něž jaké znala u elfů, ale byl stejně vysoký. Však nejvíc ji upoutaly mužovy oči. Byly tmavě hnědé, přívětivé, ale zároveň i smutné. Měla pocit, jakoby hleděla do očí velmi starého člověka, ale přitom před ní stál asi třicetiletý muž. Nějak jí to nedávalo smysl.
Usmál se, když viděl, jak si ho zvídavě prohlíží.
"Tak co? Už vypadám jako přítel elfů?" zeptal se mile.
"Tancavë (ano), už je to lepší," přitakala ještě rozespalým hlasem. "Promiň mi, nechtěla jsem tě nijak urazit. Občas zapomínám, že vy lidé jste jiní než mi elfové."
"Neurazila jsi mě, jen jsi mi připomněla, že už jsem dlouho sám na cestách a neberu takový ohled na svůj zjev," odpověděl. "Jestli sis odpočinula, mohli bychom vyrazit. Přece jen je to odtud do Timpinallë necelé čtyři dny pěší chůze."
"Jsem připravená, můžeme se vydat na cestu," přikývla souhlasně.
Tak jí nejdřív pomohl posadit se a potom vstát na nohy. Připadala si slabá jako právě vylíhlé ptáče. Nohy ji neposlouchaly a začaly jí podklesávat v kolenou. Dárius ji vzal do náruče a odnesl Anvarnë ke koni a tam ji uložil do nosítek. Došel zpátky k místu, kde předtím ležela a posbíral věci, které byly na zemi. Přehodil přes sebe plášť, vyklepal deku a přikryl s ní elfku spočívající na nosítkách. Brašny přehodil přes sedlo na hřbetu koně. Obrátil se k Anvarnë
"Bolí tě to moc?"
Otázal se, protože si všiml, jak bolestivě zkřivila obličej, když se pohnula, aby si udělala pohodlí.
"Ano." přitakala v lidské řeči.
Zalovil ve své malé torničce, kterou měl připevněnou k pásku u kalhot, a něco z ní vytáhnul. Potom napřáhl rozevřenou dlaň k ní.
"Vem si tohle."
Anvarnë se nedůvěřivě podívala na podivně zářivě oranžově fialové bobule.
"Mana ta? (Co je to?)"
"Plody keře dřímovníku," odpověděl.
"To mám sníst?" zeptala se podezřívavě.
"Ano. Neboj, neotrávíš se. Tyhle plody zahánějí a otupují bolest. Taky se po nich snáz usíná," vysvětlil. "Rozkousni je a spolkni. Uvidíš, bude ti líp," ujistil ji.
Vzala si oválné bobule do ruky a postupně jednu po druhé rozmělnila mezi zuby a spolkla. Dal jí napít z čutory, a pak ji ještě došel doplnit k pramenu u tůně. Poté co se vrátil, zeptal se Anvarnë.
"Ma ná so esselya? (Jaké je jeho jméno?)" a ukázal na koně.
"Argo," odpověděla elfka.
"Pěkné jméno," pochválil ho.
Přešel dopředu k oři, pohladil ho po hřívě plavé a po sametových nozdrách.
"Nályë vanima rocco, Argo. Tula. Hilya inyë. (Jsi krásný kůň, Argo. Pojď. Následuj mě.)" Vyzval koně.
"Mauyalyaon heri foryanna varnassë mir Timpinallë. (Musíme tvou paní dopravit bezpečně do Timpinallë.)"
Kůň souhlasně zafrkal a dal se do pohybu. Prošli průrvou mezi skalami, a pak se vydali po cestě směrem na jihozápad do Mlžného údolí. Vraní skály se jim začaly ztrácet z dohledu a obklopil je hustý Elestélijský hvozd, který končil až na úpatí Hvězdných hor. Stezka, po níž cestovali, byla dobře udržovaná, i když se používala jen zřídka. Vysoké košaté borovice a mohutné smrky ševelily, jako by svým vlastním jazykem vyprávěly prastarý příběh o zrodu světa. Dárius kráčel po boku Arga a cítil na sobě pohledy desítek zářivě žlutých cizích očiček. Jiný člověk by něco takového ani nezaznamenal, ale on ano. Věděl, že ty jiskřivé bystré zraky patří malým nenápadným a dá se říci lidskému oku neviditelným bytůstkám. Elestélijský hvozd byl totiž domovem, nejen mnoha divokých zvířat, ale žili zde i lesní skřítci. Tvorové podobní malým dětem, jež vládli magickou mocí a kteří chrání zdejší lesy před nezvanými hosty a zlými lidmi. Neměl důvod se jich obávat, protože jim nikdy neublížil a ke všemu to byli přátelé elfů, stejně jako on. Soužití těchto dvou národů se zdálo pozoruhodné. Elfové chránili skřítky před jejich nepřáteli. Skřítci zas na oplátku chránili je a dávali jim věděl, že se blíží někdo či něco neznámého. Zaslechl dvakrát za sebou jdoucí volání sojky, to bylo znamení pro skřítky, které dávalo vědět ostatním, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a cizinec, jenž prochází lesem je pro ně neškodný. Poté pocit, že ho někdo sleduje zmizel, neboť skřítkové se vzdálili a šli za si po svém. Pouť ubíhala pomalu, ale prozatím se zdálo být vše v pořádku. Anvarnë chvíli bděla a chvíli pospávala. Na noc se utábořili na nevelké mýtině u lesní studánky. Tma se snášela na hvozd velmi rychle. Měsíc probleskoval mezi větvemi stromů a vrhal na zem pitoreskní stínovou hru. Vše ztichlo jen sova, paní noci, se ozývala svým teskným houkáním.

Noc přešla a nastal nový den. Snědli nějaké maliny a jahody, co Dárius našel poblíž paseky a pak pokračovali v cestě. Byly asi tak v půlce vzdálenosti mezi Vraními skalami a Timpinallë, když zaslechl podivné mumlání. Zastavil koně, aby zjistil odkud ten podezřelý zvuk přichází. Zjistil, že to mluví Anvarnë. Doteď si myslel, že klidně spí, ale mýlil se. Nebyla na tom zdravotně zrovna nejlíp. Opatrně nahlédnul pod obvaz na jejím rameni. Do rány se jí vrátil zánět, i když nebyl tak silný jako předtím, přesto měla čelo rozpálené a blouznila. Povídala něco v elfštině, ale bylo to dost zmatené a nesrozumitelné. Neměl zdání o čem to vlastně hovoří. Rozpoznal jen několik slov.
' Umírám, pomoc, zachraň, vodu a hořím.'
Dal jí napít pár doušků, ale nemohl se již déle zdržovat. Pobídl Arga k rychlejší chůzi. Nebyl čas dělat přestávku na odpočinek a hledat léčivé bylinky, které by jí nyní stejně nepomohly. Teď začínalo jít o život. Musel ji rychle dopravit k elfskému léčiteli, jenž znal a měl mnohem účinnější léky, než Dárius.
Nezastavovali ani na přespání, putovali ve dne i v noci bez zastávky, jen aby se dostali co nejdřív do Timpinallë. Hluboký Elestélijský hvozd postupně řídnul, stromy se rozestupovaly ve větších mezerách a prosvítalo jimi víc světla. Šli dlouho, až dorazili k místu, kde se znenadání ze země strmě k nebi zdvíhala skála. Byla celá obrostlá mechem, temně smaragdovým kapradím a drobným náletem. Zde se skrývala tajná brána do Mlžného údolí. Dárius chtěl i s koněm popojít ještě blíž ke skále, když se předním na stezce jako duchové zčistajasna objevili dva černovlasý elfové v šedo zeleném stejnokroji královské stráže.
"Hanta ettelen! Ento vanta úpolen. (Stůj cizinče! Dál jít nemůžeš.)"
Rozkázal elf se stříbrnou obroučkou na čele, který byl váženějšího postavení než ten druhý.
"Tangado halad! Dartho! (Připravit ke střelbě! Čekejte!)
Zavelel druhý elf. Oba třímali v rukách dlouhá ostrá kopí. Když zazněl příkaz z úst elfa, náhle se mezi stromy jako kouzlem objevilo dalších deset elfů s napnutými luky. Dárius zvedl ruce, aby viděli, že je neozbrojen a opatrně pomalu sňal kápi pláště ze své hlavy.
"Mantúlië, Óron Elberion or Timpinallë. (Zdravím tě, Órone, synu Elberionův z Mlžného údolí.)" Pozdravil ho zdvořile Dárius v elfštině a lehce se poklonil.
"Man nályë? (Kdo jsi?)" otázal se vůdce elfů a bedlivě si ho prohlížel od hlavy k patě..
"Dárius Highdern," odpověděl na jeho dotaz.
Když se mu představil , elfovi v očích blýsklo světélko poznání, rukou dal pokyn, aby lučištníci sklonili zbraně a přívětivě se usmál.
"A atanóne ho Ampenda. Mae govannen, noldo eldaron. ( Á, znovuzrozený z Vysočiny. Vítej, příteli elfů.)" Opětoval Dáriovo zdvořilé pozdravení. "Co tě k nám přivádí?" otázal se již v lidské řeči.
"Mám s sebou zraněnou ženu, která potřebuje léčitele. Je to elfka z vašeho rodu," a poukázal na nosítka za koněm.
Óron se zahleděl na bledou v horečce se zmítající ženu.
"To je přece má sestřenice, paní Anvarnë z domu pána Erunera,“ řekl s údivem. „Tula linta. Hilya inyë. (Pojď rychle. Následuj mě.)" Pravil elf k Dáriovi.
Dárius pobídl koně a prošel společně s Óronem a tím druhým elfem do magického oparu, který chránil vstup do údolí.
"Elenillo!" oslovil Óron svého pobočníka. "Nornor! ( Běž!) Zburcuj Laurëho léčitele, ať se připraví na ošetřování raněné," přikázal mu.
Elf jdoucí po Óronově boku přikývnul a hbitým krokem se rozběhl po cestě. Chvatně kráčeli skalní rozsedlinou, když se Óron zeptal.
"Jak se jí to stalo, příteli?"
"Nevím, nebyl jsem u toho. Pouze jsem ji našel, nebo spíš její kůň našel mě. Však podle toho, že byla postřelena černým šípem s obsidiánovým hrotem, bych odhadoval, že ji a její doprovod přepadli skřeti z Černostínových hor."
"Vypadá to tak. Ty zrůdy jsou čím dál otrlejší," poznamenal elf. "Malé asi dvacetičlenné skupinky se potulují po všech severních, západních a středních zemích. Okupují lesy i hory a přepadají vše živé, co se jim připlete do cesty," dodal Óron.
"Ano," přitakal. "Všiml jsem si, že v poslední době přibylo útoků skřetů na lidi."
"Nejen na ně. Museli jsme z tohoto důvodu posílit hlídky kolem celého Timpinallë." Podotkl Anvarnëin bratranec. "Omlouvám se, že jsem tě nepřivítal v přátelském duchu. Dostali jsme od skřítků signál, že se blíží cizinec. Víš, objevují se tu často neznámé a podezřelé osoby a to nás nutí k větší ostražitosti."
Vysvětloval mu elf své nepřátelské chování.
"To je v pořádku Órone, já to chápu."
Šli dál sklaní průrvou a za poslední zatáčkou se před nimi otevřel pohled na kouzelnou rokli Timpinallë. Překrásné místo plné zeleně, vodopádů a bílých či šedých elfských domů, altánků, pergol a krásných soch. Dárius ani Óron však neměli čas se tou krásou kochat, protože spěchali k léčitelovu obydlí. Sestoupili od vchodu do údolí po vyježděné stezce až na dno. O chvíli později se už blížili k popelavě šedavému domu, který měl ve svém znaku na štítě osmicípou hvězdu v modrém poli a v jejím středu se vyjímal svinulý had zlatý držící v čelistech stříbrnou dýku.
Ze dveří jim naproti vykráčel ušlechtile vyhlížející elf v dlouhém tmavě modrém oděvu se stříbrným lemováním. Na krku mu na řetízku visel medailon se stejným znakem , jaký byl v erbu na jeho domu. Byl to sám Laurë léčitel, kdo jim šel vstříc.
„Áyale, taura envinyata Laurë. (Zdravím, mocný léčiteli Laurë.) “
"Mantúlië, noldo. (Vítej, příteli.)"
Pozdravil Dária po elfsku a dál mluvil už lidskou řečí.
"Vím, proč přicházíš. Elenillo mi již donesl tu špatnou zprávu. Vezmi ji a rychle odnes do mého příbytku. Hned se na ni podívám a pak uvidím, co se dá pro ni ještě udělat."
Dárius zvedl chvatně Anvarnë z nosítek a následoval mistra léčitele dovnitř jeho obydlí. Óron zůstal venku a tišil koně, kterému se nelíbilo, že odnášejí jeho paní pryč. Možná to zní hloupě, ale Argo se obával, že svou paní již více nespatří.