Predátor v holocaustu (4. část) FAN-FICTION

***********************************************************
    „Až jindy,“ odbil jej Hans.
    „Prosím...“ žadonil voják.
    „Bylo nás deset. Tehdy jsme se vraceli do tábora. Panovala noc a my jsme bloudili lesem. Bylo spoustu sněhu. Stalo se to v zimě. Byli nemilosrdní. Nevím, kolik jich bylo, ale rozhodně byli v přesile. Nějak se dozvěděli, že tamtudy budeme procházet a napadli nás. Vyřítili se z houští, spustili se ze stromů. Najednou byli všude. Jen někteří z nich měli pušky. Ostatní nás ubíjeli klacky a kamením. Ledva jsem se stačil vzpamatovat, ležel jsem na zemi a pohlížel do korun stromů nade mnou. Pak se mi zatmělo před očima a já se probudil, až když mi byla hrozná zima. Nemohl jsem se pohnout, byl jsem zapadaný sněhem. Mysleli si, že jsem mrtvý jako ostatní, a tak mne jen zahrabali do sněhu, aby smetli stopy. Necítil jsem tělo. Sebrali mi šaty a já ležel nahý pod vrstvou sněhu. Najednou jsem nevěděl, co tam dělám a jediné, na co jsem se zmohl bylo, sfouknout si sníh z obličeje, abych mohl lépe dýchat. Cítil jsem, jak mi mráz prolézá do morku kostí, ale nemohl jsem nic dělat. Jen jsem tam bezvládně ležel. A tu se seběhli vlci. Slyšel jsem, jak přímo vedle mé havy hryžou mé mrtvé kamarády. Trhali je na kusy. Čekal jsem celou věčnost, až přijde řada na mě a oni mne sežerou zaživa. Úplně bezbranného. Naštěstí odešli, aniž by se mně dotkli. Asi se nasytili, než došli ke mně,“ ponořil se Hans do vyprávění a o trochu hlasitěji dodal. „Ležel jsem tam osm hodin, než mě našli. To už jsem nebyl při vědomí a trpěl jsem omrzlinami. Nevím, co mě udrželo při životě. Možná to, že jsem byl v tom sněhu, nevím. Vlci jsou jako partyzáni, loví, loví nás, jsme pro ně lovná zvěř. Neřídí se vojenskými pravidly. Válka proti těmto lovcům je nemilosrdná.“
    „Proč jsi vlastně nastoupil k Waffen SS?“ naivně se otázal vojín.
    „Blázníš? Jsme elitní jednotka. Každý po tom touží. Jsme Vůdcova osobní stráž, že?“
    „Odkud vlastně pocházíš?“
    „Z Rakouska,“ odvětil Hans.
    „Ani nevím, jak se jmenuješ dál, jaké je tvé příjmení...“
    „A záleží na tom?“ pátravě si jej prohlédl Hans.
    „Víš, jestli máme umřít, chtěl bych padnout po boku přítele.“
    Hans se usmál a pak vyřkl: „Jsem Hans Dutch Schäfer.“
    „Dutch Schäfer?“ převaloval si toto zvláštní jméno vojín na jazyku.
    „Mí předci pochází z Dánska. Mají ryzí nordickou krev. Náš rodokmen je dalekosáhlý. Byli jsme rodina ovčáků, víš?“ vysvětlil mu Hans, dodávaje: „Na škole mi neřekli jinak než Pastýř. To byla má přezdívka Schäfer.“
    „Máš rodinu?“
    „Mám přítelkyni.“
    „Já rodinu také nemám, ale až ji jednou budu mít,pojmenuji syna po našem vůdci,“ hrdě pronesl vojín.
    „Chtěl bych mít syna. Chtěl bych, aby byl také členem elitních jednotek, vojákem, takovým, jako jsem já. Jmenoval by se Alan.“
    Skupina postupovala dál. Všude kolem byly jen stromy. Území tábora bylo již dávno mimo dohled. Někteří už ani nevěděli, na které straně se nachází.
    „Zakrátko bychom měli dorazit k zákopům, které tu byly vykopány prvními vězni tábora,“ vysvětloval velitel. „Nemá smysl, abychom chodili po lese. Počkáme v zákopech. Včera napadli partyzáni tábor v noci. Nevzdalujte se od zákopů, snadno byste tu mohli zabloudit,“ rozdával velitel rady. „A dejte pozor na ostnaté dráty, kterých je tu spoustu nataženo. Pokud se dostanete do nesnází, spojte se s ostatními četami. My máme za úkol hlídat toliko jeden okruh. Když bude nutné a bude nejhůř, doběhněte pro posily.“

    Schylovalo se k noci. Vojáci všech čtyř čet se již utábořili. Kolem tábora vykopali provizorní zákopy. Všichni seděli utahaně v jámách, vetšinou na svých batozích se zásobami. Někteří z vojáků měli sundané přilby.
    Hans Dutch Schäfer si nedbale kontroloval samopal. Ovzduší věstilo bouřku. Bylo dusno a teplý vzduch se tetelil mezi kmeny borovic. Vojákům stékal pot po tvářích.
    „Zatraceně, to je horko,“ postěžoval si Hans.
    „Vypadá to na pořádnou bouřku,“ odvětil jeho nový kamarád.
    „Doufám, že koruny stromů nepropustí příliš vody,“ vzhlédl ke korunám Hans.
    Přes husté koruny borovic toho však příliš vidět nebylo.
    „Jsem zvědav, jestli na někoho narazíme!“ vzrušeně se svěřil Hansův kamarád.
    Velitel čety seděl úplně na kraji.
    Vysvětlil: „Jakmile padne tma, polovina se uloží a bude spát. Druhá půlka zatím bude hlídkovat. Když bude sebemenší podezření útoku sil odporu, vyhlásíme poplach. Nemůžeme si dovolit žádné ztráty a náš zásah musí být stoprocentní,“ vysvětloval velitel pomalu se zvedaje.
    „Dávejte pozor, abyste nezaměnili členy z ostatních čet s nepřítelem, kdyby snad mělo dojít k rozsáhlejší akci. Máme za úkol hlídat jižní revír kilometr od tábora.“

    Severní četa měla stejný počet členů jako jižní. Utábořila se v blízkosti palouku s vysokou travou. Palouk mírně stoupal k hranici lesa na obzoru. Tato četa si mezi kmeny vpletla velkou celtu, pod níž se choulila polovina vojáků. Ostatní hlídkovali mezi stromy.

    Padla noc.

    Hans Dutch Schäfer byl se svým kamarádem v hlídkující skupině, jež křižovala mezi stromy.
    Předpokládaná bouřka nenastala. Do nočního ticha se občas vmísil jen cvrkot cvrčka.
    Tu se náhle ze tmy vynořila postava, která oba vylekala. Instinktivně zamířili hlavně pušek na přibližující se objekt, a užuž se chystali vystřelit, když v tom je zarazil hlas: „Hej, to jsem já. Vracím se z obhlídky. Byl jsem až u tábora,“ objevil se jim jeden z vojáků.
    „A cos zjistil?“ otázal se jej Hansův kamarád.
    „Zdá se, že je vše v pořádku,“ odvětil průzkumník. „Asi mají strach. Ví o nás. Ty svině partyzánský, až je dostanu na mušku, rozstřílím je na cucky.“
    Hans, jakožto zástupce velitele čety, nebyl výsledkem průzkumu k tábru spokojen. V jeho pravomoci bylo, aby vyslal hned dva vojáky, kteří měli kurzovat mezi táborem a stanovištěm v lese. Těmi dvěmi určenými byli nejmladší z celé čety. Působili nezkušeně, ale takovouto příležitost toliko vítali, neboť se chtěli četě něčím zavděčit. I přes jejich vnitřní strach z nich vyzařovalo hrdinství.
    Za pár okamžiků zmizeli ve tmě. Mířili k táboru.
    Cesta k táboru byla bezproblémová. Mezi stromy sledovali vnější táborové oplocení a kmitající se světlomety postavené vysoko na strážních věžích. Tábor působil jako zatopené město, k němůž připlouvají ponorky s podvodními světly v touze po kořisti. Odkudsi z tábora zaznělo zaštěkání psa.
    Jak tak dvojice mladíků pozorovala noční tábor, ozvala se jen několik metrů za nimi dutá rána. Oba trhli hlavami dozadu a namířili zbraněmi do tmy. Následovalo zapraskání větévek a dunivé, velice silné kroky, jež je obcházely v kruhu. Zmatení a vystrašení vojáci, kteří krom kroků slyšeli i silný tep svého srdce, mířili zbraněmi na neznámý a neviditelný cíl. Polila je hrůza. Celé tělo jim zdřevěnělo. Najednou se nedokázali pohnout. Kroky je stále obcházely. Nebylo pochyb, že je někdo v jejich těsné blízkosti.
    „Halt! Wer ist dort?!!!“ vydral se z hrdla jednoho ustrašený výkřik.
    Bez odpovědi.
    Tu mezi oba vojáky cosi dopadlo a narazilo to do kolene jednoho z nich. Voják se polekal a zachytil kutálející se bělavý předmět. Když jej pozvedl před oči, aby si jej mohl ve tmě prohlédnout, zjistil, že v dlani třímá lidskou lebku.
    Mladíci ani na okamžik neotáleli a vyrazili do hlubin lesa. Uháněli jako pomatení. Byl slyšet toliko jejich hluboký panický dech doplňovaný hektickým bušením jejich srdce. Měli pocit, že je někdo sleduje, že cosi uhání přímo za nimi a natahuje se to po nich. Na slova jim nezbýval dech. Toužili volat o pomoc, ale to nemohli. Jednak pro to neměli sil a zadruhé by za podobné chování byli jistě potrestáni. Tak se přece vojáci SS nechovali.
    Uběhli dvě stě metrů a tu se svalili do křovin, kam si zalezli jako štvaná kořist.
    Nastalo ticho, kolem panovala nepropustná tma.
    „Co teď, kde je?“ ozvalo se šeptem.
    „Kde je kdo?“
    „Co to bylo, viděl jsi tu lebku?“
    „Nech toho, nebyla to lebka...“ přesvědčoval jej druhý hlas.
    „Byla, držel jsem ji v ruce. Byla to lidská lebka.“
    „Nech toho!“ okřikoval jej stále dokola druhý, ještě vystrašenější hlas.
    „Ztratili jsme se, že jo?“ ozvalo se s obavami.
    „Pssst!!!“ zasyčelo a už bylo naprosté ticho.

                                                                       17

    Polovina severní čety hlídkovala. Čtyřčlená skupina obcházela kolem tábořiště. Jeden z vojínů se náhle zastavil a utkvěl pohledem na vysoké trávě. Nedbale a unaveně se opřel o kmen borovice. Rozednívalo se a na okolí se snášel mlžný závoj. Na obzoru se pohupoval vybledlý kotouč Měsíce. Voják zvolna přeměřoval pohledem vlnící se trávu v ranním vánku. Panovalo ticho, mrtvolné ticho, jež by se dalo krájet. Bylo tak tíživé, až z něj pískalo v uších.
    Tu spočinuly vojákovy oči na nezvykle se třepotajícím trsu trávy. Spatřil siluety tří postav, jejichž výšku nedokázal kvůli vzdálenosti odhadnout. Postavy nebyly příliš vidět. Vojákovi připadaly jako tři přízraky, duchové, kteří zvolna kráčeli přímo k němu. Tu spatřil těsně nad travou podivné předměty. Hole, na jejichž koncích se pohupovaly ostnaté koule.
    „Hej,“ špitl uneseně voják na vzdáleného kolegu, který se chystal zapálit si cigaretu.
    Kolega se na něj otočil, ještě než stačil hrot cigarety zažehnout.
    „Někdo tam je?“ ukázal před sebe voják do trávy.
    Mlhavé siluety náhle spočinuly na místě. Slyšely jej. Nehýbaly se.
    „Ježíši,“ strnul vojákův kolega při pohledu na jakýsi obří šíp, jenž se náhle vyhoupl do vzduchu, jako by sám od sebe. Během několika vteřin byl šíp položen do vodorovné polohy, načež se ozval zvuk, jako by byla napínána struna. Tu se šíp vymrštil obrovskou rychlostí přímo vpřed a ve zlomku vteřiny proklál vojákovo tělo, které přišpendlil ke kmeni borovice.
    „Poplá...!!!“ vykřikl jeho kolega, ale již nestačil dopovědět, neboť i on byl zasažen šípem, a to přímo do hlavy. Tuto trofej si lovci rádi odřekli. Vždyť toto už dávno nebyl lov, za kterým sem přiletěli. Toto byla osobní věc, do níž se rozhodli zasáhnout.
    Několik dalších vojáků se seběhlo ke krvácejícím tělům s šípy, které jim trčely z těl.
    „Odkud to přišlo, kde jsou!!!“ křičel velitel kolem sebe a vydal rozkaz, aby všichni zalehli. Několik vojáků však neuposlechlo a začali bezhlavě střílet do trávy, kde cosi spatřili.
    Zbraně Lovců náhle zmizely, obaleny maskovacím systémem.
    Před velitelem roty, jenž ležel na zemi v trávě, připraven každým okamžikem vystřelit, se objevil trojúhelník tří červených bodů, které v paprsích vycházely odkudsi z neurčita, rozptýleny hustou mlhou. Trojúhelník červených teček klouzal po zemi přímo k vojákově hlavě. Než se velitel stačil na cokoliv zmoci, vystřelil z korun borovice nad ním gejzír modrého ohně, jenž vzdáleně připomínal kulový blesk. Ten se ve spršce safírové modři snesl mezi velitelovy lopatky, kde žhavá koule vypálila strašlivý kráter do lidského masa. Zároveň se ozval praskavý zvuk. Několik vojáků v těsné blízkosti tohoto světelného a smrtícího úkazu na okamžik osleplo. Strhla se panika.
    Velitelův zástupce se převalil a pohlédl do korun nad sebou, když tu spatřil fantastický obraz letící postavy, jež byla průhledná a přeskakovala z jedné větvě borovice na druhou, než ji stačil někdo další také zpozorovat.
    Zástupce velitele čety vystřelil směrem do korun. Ostatní jej následovali, přestože netušili, po čem střílí. Strhla se strašlivá palba. Nastal zmatek, nekontrolovatelný chaos. Vojáci Waffen SS stříleli na všechny směry. Pod rachotem samopalů se ozýval strašlivý lidský řev. Dvojice vojáků pohlédla směrem, odkud ryk zaburácel, když tu se jim před očima ukázal srašlivý výjev. Další z vojáků byl sražen k zemi, nohy mu vystřelily do vzduchu a tělo rychle klouzalo prostorem k jedné borové větvi. Jen tak, vzduchem. Hlava visela bezvládně dolů, stejně jako ruce a z nosních dírek odkapávaly škraloupy temněrudé krve. Voják vypadal jako právě poražený králík.
    „Mein Gott, mein Gott, was ist das, was ist das denn?!!!“ ozývalo se dokola.
    Zakrátko vzduchem zasvištěly ozubené koule a rozdrtily lebku dalšímu vojákovi.
    Četa byla likvidována, vyhlazována, masakrována.
    Jediné, co zaslechli členové západní čety, byl vzdálený řev a neustávající střelba.
    Velitel západní čety vyděšeně pohlédl kamsi do stromů a vydal rozkaz: „Schnell, schneller, musíme tam, musíme je podpořit. Jistě potřebují posily!!!“
    Ozvěna střelby a šíleného řevu zvolna ustupovala, až utichla zcela.
    Když dorazili členové západní čety na místo, uvítal je smutný obraz nelítostného pohřebiště. Tábořiště bylo zničeno a na větvích okolních stromů viseli všichni členové severní čety. Co však bylo nestrašnější, že všichni do jednoho byli vysvlečeni z kůže. Žádnému z nich však nechyběla hlava. Krví zbrocené svalstvo v plástvech pokrývalo vystouplé hrudní koše. Viseli tu jako stažení králíci s obnaženými zuby, jejichž čelisti byly pokrouceny do strašlivých gest. Vypouklé oči bez víček civěly do prázdna.
    „Kristepane!“ pokřižoval se velitel západní skupiny.
    „Přišli jsme pozdě,“ konstatoval jeho pobočník.
    „Pozdě?“ vysmál se mu velitel. „A vy byste u toho chtěl být?“ ukázal vůdce na stažené mrtvoly v korunách borovic, které působily groteskním dojmem nazdobených vánočních stromečků.
    „Ale pane...“ zarazil se voják, jelikož poznal, že se velitel bojí, což u něj nebylo obvyklé. Bojoval za Vůdce a nikdy by necouvl. Ale teď?!
    „Pryč odtud, pryč,“ zavelel velitel a zmateně odváděl svou četu do bezpečí.
    „A co partyzáni?“ oponoval pobočník.
    „Tohle nebyli partyzáni,“ konstatoval velitel a vydal se do čela skupiny, jež se nedisciplinovaně hrnula zpátky do tábora jako do pevnosti, kterou budou nuceni bránit, aby přežili!

    Jakmile se vrátili členové západní čety do tábora, ohlásili vše vedení.

    Velitel zakrátko svolal poradu. Bylo tu několik esesáků včetně zástupce velitele.
    Kommandant Mohre k němu vzhlédl a vystrašeně se otázal: „Proč tohle dělají?“ a přitom se díval z okna komandatury přes nádvoří k lesu.
    Po krátké zámlce pokračoval: „Proč takhle jednají? Tak se přeci partyzáni nechovají. Je to divné. Nechali tam zbraně a výstroj. Proč?“ otočil se komandant na Untersturmführera.
    „Nevím pane, také to nechápu,“ prohlásil rezolutně zástupce.
    „Během chvilky zlikvidovali celou četu a ani jeden z nich nepadl,“ podivil se velitel.
    „Nechápu, proč tak zohyzďují ta těla?“ pokrčil rameny Untersturmführer.
    „Ani já ne. Ta těla prý visela vysoko ve stromech, ve větvích. Vytáhli je tam během okamžiku. Západní četa za nimi vyrazila hned po rozřinčení střelby, a když dorazili na místo, spatřili již jen mrtvá těla.“
    „Co je vedlo k útoku?“ otázal se Untersturmführer.
    „Zvláštní situace,“ pokrčil velitel obočím. „Ježíši, kruci. To je to poslední, co jsme potřebovali. Vše jde tak hladce, naše poslání se naplňuje a teď tohle!“
    „Možná bychom měli informovat vyšší místa, poslat pro Wehrmacht,“ navrhl podřízený.
    „Blázníte, tisíce vojáků kráčí den co den na frontu, abychom zvítězili. Denně jich tam stovky padne. Každý, kdo může, jde na frontu. Tábory jsou denně ochuzovány o vojáky a nahrazovány Ukrajinci. Snad si nemyslíte, že sem někoho pošlou. Všechny, co jsme měli k dispozici, jsme využili. Copak nejsme schopni se sami vypořádat s tímto problémem. Musíme si vystačit sami. Jsme SS. K sakru, tohle je válka, Untersturmführere, jsme ve válce,“ opakoval Mohre.
    „Co tedy navrhujete?“ otázal se zástupce, otočiv se k veliteli a začal nervózně přecházet po místnosti.
    „Já nevím, více vojáků zkrátka nedostaneme, a ty, co máme, nám zkrátka nestačí. Slyšel jste, co dokázali s jednou četou. Naši lidé jsou tam v lesích snadným cílem. Partyzáni tam jsou jako ryba ve vodě a my si nemůžeme dovolit přijít o ty, kteří nám ještě zbyli,“ vážně vysvětloval komandant.
    „Nuže, stáhneme je, stáhneme zbytky čet?“ otázal se zástupce.
    „To bude nejlepší, nejsou tam v bezpečí. Netušil jsem, že to takto dopadne. Je tam příliš partyzánů. Pravděpodobně mají skvělé vybavení.“
    „A co když se nakonec probijí do tábora?“ polemizoval zástupce.
    Na to komandant neodpověděl.
    „Slyšel jste přece, co dokázali venku.“
    „Když nejsme schopni hlídat tábor zvenčí, tak jej budeme hlídat zevnitř. Posílíme hlídky. Budeme hlídat každičký cíp. Použijeme na to všechny, které odvoláme z lesa. Hlavně nesmíme ztrácet hlavu. Nezapomeňte, že jsme ve válce. Tohle je válka!“
    „Kde berou tu odvahu se nám postavit? Zaútočit na nás?“
    „V tom lese může být kdokoliv, cokoliv,“ zdůraznil tajemně komandant.
    Jejich pohledy se střetly.
    „Nejspíše vidí, co se tu děje. Jdou po nás, jako by nám to chtěli oplatit. Zabíjejí jako barbaři.“
    „Chcete říct, že jim jde o pomstu?“
    „Snad, zatím to tak vypadá.“

                                                                       18

    Bess se vrátila od Josefa Palitze zpět do redakce. Tu začala přemítat nad otázkou, zda by nestálo za to napsat o Palitzově příběhu rovnou knihu, aby tak kráčela ve šlépějích slavné britské novinářky Gitty Sereny, jenž před lety vydala knihu Into that Darkness postavenou na rozhovorech s bývalým komandantem Treblinky Franzem Stanglem. Tuto knihu četla, jakožto součást přípravy na setkání s Palitzem. Kniha ji byla doporučena jako jedno z nejdůležitějších děl o holocaustu, jaké kdy vzniklo. Jenže Gitta měla ve své knize i výpovědi jiných členů Treblinky, a to jak vězňů, tak Stanglových podřízených. Kde ona měla sehnat někoho dalšího, kdo by pomohl vnést pravdu do tábora v Zahalkách, který oficiálně neexistoval? Umanula si proto, že bude pokračovat v pátrání po stopách Hanse Schäfera.
    Seděla před počítačem a znovu vyťukávala Schäferovo jméno do prohlížeče.
    Už to chtěla opět vzdát, když tu narazila na dokaz na jakéhosi neworského detektiva jménem Roger Schaefer.
    Že ji to nenapadlo dřív, plácla se do čela. Přehlasované „a“ bývalo mnohdy nahrazováno literou „e“. A tato její heuréka byla o to intenzivnější, když na stránce věnvané Rogeru Schaeferovi objevila prapodivné zmíňky o „lovcích z vesmíru“, kteří v roce 1994 terorizovali New York.
    Lovci z vesmíru, usmála se Bess a začetla se od článku věnovanému Rogerovi.
    Název článku zněl: Schaeferovic kluci kořistí vesmírných monster.
    Paranoia v rodině, anebo vyvolení, jimž bylo dopřáno setkat se s třetím druhem? Roger Schaefer, do roku 1994 detetiv newyorské policie, se nechal slyšet o hrozbě útoku mimozemských lovců na lidstvo. Schaeferův mimozemský lovec byl dva a půl metru vysoký, měl speciální maskovací kamufláž, takže byl takřka neviditelný, na hlavě nosil kovovou masku se sadou čoček a pohyboval se neuvěřitelnou rychlostí. Podle Schaeferových slov měl výjimečně bystré smysly a lovil pro zábavu...
    Zajímavé, jaká to kletba postihla sourozence Schaeferovi. Rogerův starší bratr Alan, spíše znám pod jeho prostředním jménem Dutch, totiž v roce 1987 tvrdil, že se s podobným monstrem – lovcem z vesmíru – setkal kdesi na pomezí Kolumbije a Panamy. Tehdy prý tento „lovec“ vyvraždil celý jeho záchranný tým. Dnes již mrtvý generál Philips, jenž si tehdy Dutche najal, však tvrdí, že se nikdy nic podobného nestalo a že Dutchovy historky jsou jen výplodem jeho bojem unavené fantazie..
    Zvláštní je, že tentýž generál Philips se o osm let déle zapletl do newyorského případu, v němž sehrál klíčovou úlohu mladší Dutchův bratr Roger. Ten naopak tvrdil, že se setkal hned s několika lovci z vesmíru a že jednoho z nich dokonce zabil; podržte se, přímo na břehu obřího kráteru ve Střední Americe, jenž byl údajně způsoben samodestrukcí tvora, jehož porobil bratr Dutch. Roger se v roce 1994 vrátil na místo bratrova finálního duelu, a co se nestalo, i po osmi letech tu byl lovec z vesmíru, který šel tentokrát po něm. Učinl tak proto, aby vnesl rozřešení do masových a brutálních vražd, které v parném létu 94 zachvátily New York.
    Nejúchvatnější je Rogerova historka o vesmírné lodi, jež se zmaterializovala nad jednou newyorskou ulicí, aby z ní následně vystoupila četa neviditelných lovců, kteří lovili členy narkomanského podsvětí. Mimo jiné prý titíž lovci měli na svědomí i masakr v jedné newyorské střelnici, jež si nepřeje být jmenována.
    Jakékoliv důkazy o přítomnosti „cizích lovců“ však chybí. Roger tvrdil, že se svým parťákem Rashem ukořistili masku jednoho lovce a že sám Roger měl v krku implantovanou štěnici, podle níž jej lovci stopovali.
    Po údajném odletu celé lovecké flotily, jejíž lodě se vznášely v maskovacím modu nad New Yorkem, však žádný z těchto „důkazů“ nikdo z nich nepředložil. Podle obou policistů, Rogera i Rasheho, existuje několik svědků newyorských událostí, kteří však nepromluví, neboť jsou hledanými kriminálníky.

    LA v pařátech vesmírného monstra.
    Oba Schaeferovic kluci jsou nezvěstní. Zmizeli beze stopy. Dutch již před lety, Roger po ukončení své služby. Rashe žije se svou rodinou v Portlandu a k těmto událostem se nehodlá vyjadřovat. Je tu však další spojitost mezi domnělými lovci z vesmíru, která je možná ještě pikantnější, než ty předchozí.
    Jistý černošský policista, poručík Mike Harrigan potvrzuje výpovědi Schaeferů svojí vlastní verzí o návštěvě vesmírných lovců. Podle něho se něco podobného stalo v Los Angeles v roce 1997, tedy pouhé tři roky od událostí v New Yorku. Harrigan, který tou dobou bojoval v křížové palbě drogových gangů, se prý setkal tváří v tvář s neviditelným lovcem, který jej nakonec vlákl do své lodi, jejíž stěny byly dekorovány staženými a vydělanými kůžemi a na oltáři byla galerie vybělených lebek, které nepocházely pouze z tohoto světa. Poznal v nich lebky xenomorfních tvorů, kteří se stali kořistí pro lovce.
    Ani Harrigan však nenechává peprnosti opodál. I on prý zabil lovce, a to zásekem jeho vlastního disku do břicha. Když se pak kolem něj zmaterializovala celá posádka lovců v nitru jejich lodi, podal mu jejich vůdce mušketu z dob války Jihu proti Severu. Harrigan tuto darovanou mušketu předložil jako důkaz, přestože si neuvědomil, že se toliko zesměšňuje, když tvrdí něco takového, a předkládá důkaz, který mohl získat kdekoliv. Obdiv by si zřejmě vysloužil pouze u sběratelů starožitností.
    Co však vede všechny tyto lidi k tomu, aby nás přesvědčovali o mimozemských lovcích, zůstává velkou záhadou. Jejich příběhy jsou jistě šťavnaté a přinejmenším by uspokojili lecjaké filmové scénáristy či spisovatele vědeckofantastické literatury, ale stát si za tím, že se něco podobného skutečně stalo, je bláznovstvím.
    Vypadá to, že by psychiatrické léčebny měly vyčlenit speciální oddělení, jež by neslo název: Oddělení pro paranioky, kteří věří v neviditelné lovce z vesmíru.

    Jenže jak najít ty dva Schaefery, kteří jsou nezvěstní? Jistě se o to mnozí již pokoušeli, ale bez úspěchu. Kde jsou? A jakou mohou mít spojitost s „jejím“ Schäferem“? Není tu snad příliš náhod najednou? Žeby byli tito dva Schaeferové syny „jejího Schäfera“? Nebylo by potom však bláhové věřit v to, že jenom Schaeferovic, tedy výjma onoho Harrigana, byli vyvolenými, kteří se setkali s lovci z vesmíru. Žeby otec, Hans, započal tato „setkání s třetím druhem“ a jeho synové by pokračovali v jeho stopách?
    Teď však nebyl čas na to pátrat po spojitostech. Nebyl čas na to hledat ve světě Schaefery, Harrigana a kdoví, koho ještě. Teď měla exkluzivního svědka Zahalek. Ne pachatele, nýbrž oběť.
    Avšak, předsevzala si, až dokončí rozhovor s Palitzem, mohla by se pustit do pátrání po výše zmíněných osobách, aby tak získala doplňující materiál pro svou plánovanou knihu. Aby složila střípky „Schaeferovic mozaiky“ dohromady.
    Ale to by bylo pro další příběh, pro příběh, který se sem již nevejde.

                                                                       19

    Členové zbývajících tří čet se poraženě vraceli z lesa zpátky do tábora. Jejich pohledy nebyly již naplněné lačností po vítězství, touhou po zabíjení. Mračil se v nich strach, nejistota, hrůza. Kráčeli na apelplace. S nikým se již nezdravili.
    Mohre je sledoval jako obvykle z okna komandatury. I nyní vyslal svého zástupce, aby vydal další požadavky. Vojáci měli zůstat, pokud možno, v táboře, aby podpořili tamní bezpečnost.
    Chata č.1, jež byla součástí kasáren Ericha Muhsfelda, byla vylidněna od wachmanů, kteří zde měli své postele. Na cvičišti před chatou byl vztyčen stan, provizorní ubytovna pro wachmany z první chaty, kteří museli uvlonit místa pro vojáky Waffen SS.
    Protože bylo vedro, uvítali Ukrajinci tuto změnu bez větších námitek. Před stanem si zařídili několik ohnišť, které od té doby plály bez přestání. Večer posedávali v žáru vysokých plamenů a prozpěvovali si národní ukrajinské písně. Při tom pili vodku a tančili kozáčka.
    Někteří vojáci z Waffen SS se k nim připojovali. Táborová morálka byla podkopána. Začal vládnout chaos podobný první fázi fungování vyhlazovacího tábora Treblinka.
    Před kasárnami hořely ohně a kolem nich tancovali Ukrajinci. V Zahalkách chyběly toliko ukrajinské nebo polské dívky, s nimiž by se Ukrajinci bavili. Do těchto končin sobiborských lesů nezavítal dlouho žádný civilista. A proč by také? Riskoval by tím zastřelení, kdyby se náhodou přiblížil příliš blízko k táboru, jenž měl zůstat okolním pohledům skryt.
    Táborem se linuly ozvěny povznesené nálady a uvolněné disciplíny.
    Mohre přemýšlel dlouho do noci. Do interiéru velitelství doléhalo echo táborové anarchie.
    A pak přišla rozhodující chvíle.
    Opojnou náladu přehlušil horor. Ozval se strašlivý řev, který nepocházel od člověka.
    Ukrajinci, kteří dosud skotačili kolem ohňů, přestávali zpívat. Veselá písnička smutněla, až nakonec zcela utichla. Tváře wachmanů, ale i několika vojáků Waffen SS, se otočily směrem k lesu, který se vlekl za kasárnami.
    Nastalo hrobové ticho, přerušované pouze praskotem polen, která stravovaly silné plameny v ohništích.
    Nikdo nic neříkal.
    Vedeni podvědomím, houfovali se wachmani a esesmani za chatou č. 1.
    Na týlovém štítu viselo vypreparované tělo jednoho z nich. Vojáka SS, který se příliš vzdálil, aby se stal terčem tohoto brutálního činu. Jeho nahé tělo viselo s roztaženýma rukama na obdiv všem. Na nahé hrudi byl do masa vyřezán znak SS.
    Ještě žil. Ukřižovaný esesman nebyl mrtvý. Cosi se snažil říct.
    „Ticho!“ varoval ostatní velitel jedné z čet Waffen SS.
    Nikdo ani nedutal.
    „Umřeme...“ slabě se ozvalo z umírajících vojákových úst. „Všichni umřeme. Není záchrany,“ dořekl a nechal hlavou klesnout na hruď.
    Zemřel. Zemřel ve strašném strachu a po vyřčení proroctví, kterému, jak řekl, nikdo neunikne.

    Untersturmführer se šel poradit s Mohrem. Ten vstal ze židle, položil mu ruku na rameno a poraženě oznámil: „Zítra, můj příteli, začneme s evakuací tábora. Musíme odtud pryč, všichni!“

                                                                       20

    První evakuační skupina vyrazila hlavní táborovou branou k pochodu smrti. Ani jeden z vězňů, kteří byli součástí této skupiny lidských torz, nepochyboval o tom, že se kdy dostanou do nějakého jiného tábora více na západ, když je nyní táborové orgány přesvědčovaly, že důvodem evakuace je přibližování se ruské fronty, přestože všichni, a to včetně těchto vězňů, věděli, že Sověti zdaleka nejsou tak blízko, jak jim Němci nesmyslně tvrdili, ale že důvodem jejich přemístění jsou podivnosti, jež začaly tábor terorizovat. Vždyť právě v tomto období, v létě 1942, byli Němci se svým Wehrmachtem na vrcholu a nebylo důvodu se domnívat, že na frontě prohrávají. Rvali si pro sebe stále větší a větší území a bojiště byla na stovky mil vzdálena od tohoto bohem zapomenutého místa v sobiborských lesích. Německé sliby se tak nedočkaly valné důvěry a všichni vězni, kteří byli vedeni ven z tábora, věděli, že jdou na smrt, že jejich skutečným cílem bude pochod smrti, při němž budou všichni ubiti, či padnou vyčerpáním. Pochod odnikud nikam, pochod, který vězně tábora v Zahalkách zlikviduje a nezůstane nikoho, kdo by pověděl o hrůzách, kterých se tu SS na vězních dopouštěli.

    Ještě, než byla vyslána první skupina vězňů, složená z těch nejsilnějších, aby tak SS vyeliminovali možnost vznětu vzpoury, došla řada na nebožáky, muzulmany, z táborové revierstube, kde dosud probíhali namátkové kontroly, které posílaly denně několik pacientů na smrt zastřelením k masovým hrobům u pískového lomu či do přístavku u ordinace pro SS. V pravé odpoledne vstoupila do revierstube skupinka Němců v čele s náhradním doktorem. Byla eskortována několika wachmany. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Všichni věděli, že nadchází konec utrpení, ale nikdo příliš nevěřil, že toto peklo přežije. Doposud emocionálně otupělí vězni v sobě nacházeli zbytky pocitů a propadali v hysterický pláč. Z posledních sil se převalovali na dřevěných pryčnách k sousedům a objímali se s nimi se slzami v očích. Poplácávali se po ramenou, ta torza páchnoucí hnisem a zmokvalými obvazy, líbali se a přáli si štastnější budoucnost, budoucnot za hranicemi tohoto světa. Všichni v revierstube věděli, že jim nebude ani dopřáno vyjít za hranice tohoto tábora, jako se to poštěstí evakuačním skupinám, aby aspoň na okamžik nasáli odrobinku svobody, přestože záhy měli zhynout kulkou do zátylku, či ještě hůř. Tito muzulmani, pro ně vše skončí tady.
    Na ztrouchnivělých dřevěných dvoupatrových pryčnách, vystlaných shnilým senem, vypadali jako vytřeštění králíci, kteří měli jít na porážku. Bylo tu celkem dvacet vězňů.
    Táboroví vládci procházeli jako přízraky ústřední uličkou, po jejíchž obou stranách se tyčily zlověstné pryčny. Co chystali? Co s nimi zamýšleli, s těmi lidskými strašidly, která teď plakala a loučila se se životem?
    Páni začínali od konce. Poručili dvěma Ukrajincům, aby z lože zvedli devatenáctikilového vězně, jehož pohled se nedostatkem sil nedokázal nikam koncentrovat. Jeho panenky se protáčely všemi směry a nedokázaly se zastavit. Jiskra v očích byla pobledlá. Pacient se nebránil, neměl na to sil. Snad si ani neuvědomoval, co s ním dělají. Snad byl už tam, na druhé straně.

    První skupina POCHODU SMRTI byla nastoupena před branou.
    „Jetzt, marsch!!!“ zaznělo a korovod se dal do pohybu.
    Ze všech stran bylo sto prvních vězňů obestoupeno pomocnými jednotkami Waffen SS a několika Ukrajinci.

    Komandant Mohre sledoval odcházející skupinu chladným pohledem z okna svého velitelství. Velitel působil, jako by chtěl průvodu zamávat, neboť cosi uvnitř mu napovídalo, že se ani s vězni, ani s posádkou SS již znovu nesetká. Zkroušeně se otočil a vrhl se do nitra místnosti, kde se brodil spoustou papírů táborové administrativy.
    Tu dovnitř vtrhl zástupce s několika dalšími pomocníky a chvatně přiložil ruku k dílu při shromažďování papírů do hromad a štosů, které následně odnášeli na nádvoří do sousedtsví stromečku, kde plál oheň, jenž byl přisycován dalšími a dalšími papíry. K azurovému nebi stoupaly černé ohořelé cáry s oranžovou září pulsujícími okraji, které jako havrani poletovaly kolem a třepotavě usedaly na udusaný nádvořní písek.
    Odevšaď zněly naléhavé rozkazy, povely a výtky. Ukrajinština se tu mísila s němčinou a polštinou. Čas od času zaznělo zanaříkání v jidiš, kterým odprošoval leckterý z vězňů své trýznitele.

    Prvý pacient z revierstube byl dovlečen za práh chatrče. Byl lehký jako pírko. Jeho svěšená, lebečná hlava, visela na ochablých a téměř celkově hladem vyhlodaných krčních svalech. Němci s táborovým doktorem šli napřed. Zbytek Ukrajinců, kteří sem s nimi přišli, hlídali revierstube, aby se nikdo ze zbývajících devatenácti pacientů o nic nepokusil. Devatenáctikilový muzulman byl odveden do malé kobky se světlíkem, jejíž interiéry se tísnily v sousedství ordinace. Zde se nacházela improvizovaná stolička s deset centimetrů dlouhou jehlou, jež se blýštila na konci nádržky bizarní injekční stříkačky. Na stěně byla pověšená deska z hrubých prken a pod ní ležel složený hadr. Pod světlíkem postával sadistický kápo z kamenolomu. SS se v něm mohli na všechno spolehnout. Za služby, které jim prokazoval, jej odměňovali patřičnou stravou a lepší výstrojí než měli ostatní vězni.
    Kápo se ujal přivedeného pacienta a vší silou jej přitlačil zády na dřevěnou desku. Pak z něj hrubě strhl žaket a odhalil tak vystouplá žebra a vypouklé břicho. Doktor mezitím vzal stříkačku a přiblížil se ke stojícímu pacientovi. Kápo uchopil složený hadr a přitiskl jej pacientovi na tvář, takže nebožák nic neviděl. Doktor přiložil hrot strašlivé jehly k pacientově hrudi a vší silou se zapřel, div jehlou slabého pacienta neproklál skrz naskrz. Ozvalo se křupnutí žeber a pacient sebou začal zmateně škubat. Končetiny mu poskakovaly sem a tam. Pak doktor zatlačil obsah stříkačky pacientovi přímo do srdce. Obsahem byla smrtící látka fenol, která způsobovala enormní srážlivost krve.

    První skupina POCHODU SMRTI dorazila ke svému cíli. Byl dokonce mnohem blíž, než se domnívali. Jen dva kilometry od tábora. Uprostřed malé mýtinky byla vyhloubená pět metrů hluboká jáma. Široká byla deset metrů a dlouhá dvacet metrů. Na jejím dně bylo rozsypáno cosi bílého. Nějaký prášek. Když se sto vězňů přiblížilo k okraji jámy, ucítili odér nehašeného vápna. Tím bylo v blíže neurčené tloušce pokryto celé dno tohoto molocha, jejich konečné stanice.
    Nikde nebylo vidět stolů s těžkými kulomety a náboji. Zela tu toliko tato jáma, do níž vedla do hlíny vydlabaná římsa.
    „Unter, mach schon!!!“ rozkřikli se na ně SS.
    Vězni se po sobě podívali. Nevěděli, jestli se mají pokusit na SS zaútočit, neboť jakýkoliv pokus o odpor by jistě skončil jejich okamžitým zabitím. Jenže oni stejně zemřou, jde jen o to jak. A co když by se alespoň některému z nich podařilo uniknout, aby pak mohl podat svědectví o celém tomto barbarismu, který tu na nich Němci páchali?
    Na všechno bylo pozdě. Vězni si předem nepřipravili žádný plán. Nebyli organizovaní, nevěděli, že právě dnes to s nimi budou chtít SS se všemi skoncovat. Házeli po sobě zmatené pohledy, výzvy, jeden druhému chtěl dodat odvahu k revoltě, k odporu proti těmto zvířatům, která je chtěla, bůh ví co...
    Než se však stačil kdokoliv z nich na něco zmoci, zahřměla střelba a několik v prvních řadách se sklátilo na zem, či přepadlo přes okraj molocha do nehašeného vápna. SS spustili palbu. Vězni, kteří se chtěli palbě vyhnout, uskakovali přímo do chřtánu zívající jámy.

    Scharführer Mentz dostal za úkol dozorovat na hromadným plynováním v provizorní plynové komoře, kterou si nechal vybudovat Mohre na radu pohlavára z města Chelm, který se opíral o zjištění, jakých nabyl v KT Dachau, kde tamní velitel praktikoval metodu usmrcování vězňů cyklonem B ve vlastní komoře, aby tak nemusel se svými práce neschopnými vězni čekat ve frontě na střediska 14f13 v říši. Alespoň to tvrdil.
    Mohreho komora se však spíše podobala „červenému domku“ z koncentráku v Birkenau, jinak také zvaného Bunker I. Tak jako v případě pobočného osvětimského tábora Birkenau, i zde se Mohre uchýlil k přestavbě již existujícího domku. Zde se jednalo o dávný lesnický domek v nejzazším táborovém cípu, jenž dosud sloužil jako strážní domek, v němž chvílemi odpočívali ukrajinští hlídači procházející kolem táborového oplocení.
    Dřevěný domek o rozměrech 5 x 3 metry a s výškou necelých dvou metrů byl zevnitř utěsněn cementovými deskami. Uvnitř byla toliko jedna místnost. Ve stěnách se nacházely dva otvory s železnými kapsami opatřenými malými rošty. Tyto kapsy byly uzavíratelné zvenčí. Jakmile byly zajištěny, nikdo uvnitř s nimi nedokázal pohnout.
    Scharführer Mentz se hrdě rozkročil před budovou plynové komory, jež byla nazvána: Desinfektionsraum des Zahalki.
    Dosud nebyla vyzkoušena, nebyl v ní „popraven“ ni jeden nepotřebný a práceneschopný vězeň, jak si Mohre přál. Vždyť komora byla připravována paralerně s řešením problémů, jež se na tábor nakupily, a kvůli kterým musel být nyní tábor evakuován. Mohre si však řekl, že když už je komora připravena, mohla by posloužit pro likvidaci ženských vezeňkyň z tábora, jimž chtěl tímto gestem dopřát humánnější smrti než mužským vězňům, kteří byli nyní masakrováni v jámě s nehašeným vápnem.

    Josef Palitz v první skupině POCHODU SMRTI nebyl. A neměl se stát ani členem ostatních skupin, jež měly vypochodovat po zlikvidovaní první skupiny těch nejsilnějších. Josef Palitz se krčil v přítmí revierstube a přihlížel odchodu dalšího z vězňů, jenž byl veden do temné kobky s injekcí fenolu. To však nikdo ze zbývajících vězňů v revierstube, včetně Josefa, nevěděl. O osudu těch, kteří revierstube již opustili, se mohli jen domnívat. Josef měl tu smůlu, že před několika dny onemocněl skvrnitým tyfem. Přestože měl to nejhorší za sebou, byl ještě příliš slabý a jeho smysly byly velmi otupělé. Téměř vůbec neslyšel. Pochyboval o tom, zda se mu vůbec kdy ještě sluch vrátí. Avšak cožpak to bude potřebovat, když zakrátko přijde řada na něj, a i jeho povedou někam, kde jej nepochybně „vykončí“? Pláč v interiréru vezeňské nemocnice polevil. Pacienti se připravovali na svou poslední cestu.

                                                                       Grand Finale
                                                                               21

    Uhlíková oranž pulsovala v mračnech páry, jež dýmala uvnitř klenutého prostoru, jehož stěny byly ověnčeny vydělanou kůží s všemožnými ornamenty, připomínajícími ponejvíce obrovské pavučiny, na nichž seděli a číhali všelijací tvorové z jiného světa. Tenkými vrstvami kůží z blíže neurčených zdrojů, prosvěcovaly body oranžového světla. Prostorem se nesl praskavý zvuk, jenž vycházel z všemožných zákoutí. Chraplavé pazvuky spolu komunikovaly, když tu se mlžný sloup rozvířil a uprostřed něho vstanulo průhledné zjevení, z jehož nitra vyšel zvuk útočícího škorpióna. Ve výšce metru a půl se náhle zmaterializovala vyřezávaná tyč, z jejíchž konců se spustily hladké koule. Z jejich dokonale hladkého povrchu vyrazily ostny. Ozubené koule se pohupovaly ve vzduchu, stoupajíce k hrotům tyče a znovu se nechávajíce spustit na stříbřitých provazcích do hlubin prostoru. Tu interiérem obrovského lobby z vydělané kůže otřáslo strašlivé zavytí. Kdesi v jedné z arén, u „kožené stěny“, to zaklapalo a velký železný luk byl zdvižen vzhůru. Mlžný pařát napjal tětivu a nanečisto vystřelil na imaginární cíl. Nitro kožené pochvy se rychle plnilo strašlivými kostěnými šípy. Stěny této nepozemské jeskyně se místy propadaly v labyrinty, jež se stáčely vzhůru, potaženy kůží. Po jejich povrchu slézala mlžná stvoření jako pavouci, jdoucí si pro svou polapenou kořist. Místo té se chopili buď to luku s pochvou a šípy, nebo tyče s ostnatými koulemi, či zápěstního dvojitého ostří. Nejvýše visely spalovače jako netopýři na stropě obří jeskyně. Mlžní cizinci se připravovali na boj, na boj, nikoliv lov, jak to stálo v jejich zvycích a kultuře. A neměl to být boj v sebeobraně, měl to být BOJ všech BOJŮ. Boj pro pokoření těch, kteří utlačovali svůj druh a pyšnili se dvěmi souměrnými blesky, jež se blýštily.

    Masakr na POCHODU SMRTI nebral konce. Ti vězni, kteří padli pod hromadnou slavou, leželi na okrajích jámy, nebo ve vápně mezi živými, kteří byli do nitra molocha nahnáni. Nezmohli se na nic, na žádný odpor, přestože se vzbouřit chtěli. SS byli však ve střehu a překazili jim všechen možný pokus o vzdor. Teď se tísnilo na osmdesát živých mužů na dně jámy, brodíce se vápnem promíseným s rudou krví zastřelených, postřelených, plazících se ve vápně vězňů.
    „Wasser!!! Wasser!!!“ zahřmělo od velitele skupiny. „Schnell, schneller,“ rozhlížel se velitel SS kolem, každou chvílí očekávaje nový útok neznámých barbarů, kteří dokázali tak hladce zlikvidovat celou jednu četu Waffen SS.
    K molochovi nacouval přízračný vůz, který ještě včera dopravil vojáky Waffen SS do tábora. Plachtu měl staženou a na korbě se tyčily obrovské barely s vodou, z nichž se plazily hadice. Jejich konce byly přehozeny přes kraj jámy.
    SS se připravovali pustit vodu dolů, mezi živé, položivé, mrtvé a nehašené vápno. Tímto způsobem hodlali vězně uvařit zaživa, protože jak se ukázalo v roce 1941 v lese Kazimierza Biskupy, nehašené vápno reagovalo s vodou a lidi nahnané do jámy uvařilo. Tím samým způsobem měli nyní SS v úmyslu zabít vězně první skupiny POCHODU SMRTI.

    Scharführer Mentz zahájil akci. Nikdo se tu nehodlal zdržovat tím, aby byly oběti před vstupem do komory smrti vysvlečené, jak se začínalo praktikovat v továrnách na smrt. Toto byl výjimečný stav. Proč schraňovat oblečení po obětech, když zakrátko tento tábor už nebude existovat, jak bylo v plánu. A protože komora byla dosud před táborovými vězni utajena, nikdo z nich netušil, že se vůbec kde takové komory pro zabíjení lidí používají. Bylo velmi jednoduché, aby ženy uvěřily Mentzovu nalhávání. Přizval si k sobě ženskou kápo, jež překládala do polštiny scharführerova slova.
    „Před evakuací z tohoto tábora do lehčího ženského Frauenlageru na západě se musí každá z vás podrobit desinfekci i s oblečením, abyste se zbavily všech vší a jiných nečistot a nezanesly tak do nového, mnohem lépe udržovaného tábora nějakou infekci či nákazu. Pro tento účel jsme zde,“ ukázala na budovu za sebe, „zřídili desinfekční komoru, neboť správa vašeho budoucího tábora si vyžaduje dopravu čistých a zdravých vězenkyň. Budete pracovat v továrnách pod střechou. Dostane se vám mírnějšího zacházení, než na jaké jste přivykly zde. Tábory s podobným režimem jako ten náš zvolna ustupují perspektivním střediskům s válečnou a jinou výrobou. Za vaše výsledky v novém táboře budete odměňovány lepší a kvalitnější stravou, na kterou si také vyděláte.“
    Ve všech ženách se zvedla vlna naděje. Toto peklo pro ně končí. Pojedou na západ, už nebudou muset pracovat v kamenolomech a děsit se selekcí v revierstube. Konečně se vše obrací k dobrému, pomyslela si každá z nich.
    „Nyní, dámy,“ ukázala za sebe kápová a pokynula na Scharführera, který otevřel dveře do místnosti bez oken. „Vstupte dovnitř. Pro urychlení procesu se tam musíte vejít všechny. Vybrali jsme všechny ženy z tábora. Podle raportu vás má být sto padesát. Uvnitř vám to bude možná připadat těsnější, ale vězte, že zakrátko budete ve zcela jiném prostředí, kde o vás bude lépe postaráno. Dejte proto na má slova, zhluboka dýchejte, abyste nainhalovaly co nejvíce inhalačních výparů, jež vás učiní odolnějšími vůči tuberkulóze a jiným plicním onemocněním.“
    Ženy se ustavily do pětic a s úsměvy na rtech kráčely do místnosti, jejíž nitro bylo prsyceno vůní betonu. Vše šlo hladce. Scharführer na vezěnkyně pokyvoval a usmíval se na ně. Dodával jim tím odvahy. Některá z žen mu děkovala pohledem.

    V revierstube zbývalo již jen posledních pět vězňů, a mezi nimi i Josef Palitz. Každým okamžikem měla přijít jeho řada. Josef měl jít až třetí. SS měli ve vyklízení revierstube systém, který bylo snadné prokouknout a Josef se v něm hravě zorientoval. Pacienty odváděli popořadě. Když se však tentokrát vrátili pro dalšího, utkvěl wachmanův pohled na nejmladším osazenci revierstuby, a tím byl právě Josef.
    „Pojď maličký, ať to máš za sebou a nemusíš čekat až do konce,“ škodolibě se na něj usmál a pobídl kolegu, aby mu s Josefem pomohl.
    Josef sebou škubl. Teď měla přijít jeho chvíle. Vždyť on ale ještě nebyl připraven. Sice nedoufal v to, že se dostane z tábora, ale netušil, že zahyne tak rychle. Zítra tu už tenhle tábor možná nebude, ale on také ne. Jak chtěl žít, odjet třeba do jiného tábora, ale neumírat, ještě ne, teď ne. Hlavou se mu honila Horowitzova slova o tom, že on toto inferno přežije a podá světu svědectví o tom, co tu s nimi prováděli. Kdyby tak pan Horowitz věděl, že jej odvedou z revierstuby někam stranou a tam ho jen tak „vykončí“! Konec, měl to být konec. Už ho vedli, vyváděli ho ke kobce vedle ordinace. Ještě netušil, jaká hrůzná smrt jej čeká, že mu prošpekují srdce jehlou a napustí jej fenolem. Kdyby to věděl, možná by se vzbouřil, vydal by ze sebe zbytky sil a pokusil by se o útěk, aby ho zastřelili, což by byl bezesporu méně bolestivý způsob smrti. Jenže on neměl o fenolu ani ponětí. A tak šel, kráčel v sevření dvou wachmanů, kteří vedli doktorovi další oběť. Tu se mu na tváři protáhl zvláštní úsměv. U břehu nádvoří, nějakých dvacet metrů od něj, se seskupovala skupina dalších sta vězňů pro následující POCHOD SMRTI. Poznal v nich jednoho známého, na nějž se usmál a zamával mu. Snažil se neztratil v posledních chvílích smysl pro humor. Zasalutoval proto na známou tvář. Ukrajinec, jenž se k eskortě pacienta připojil, jej obestupil a hlaveň zbraně mu zapíchl do zad, aby mu tím dal najevo, že se nemá zdržovat.

    Několik kilometrů od tábora se prostíralo ono zvláštní údolí , v jehož hloubi se v podvečerním přítmí třepotala vřava jakoby horkého vzduchu, která vytvářela obrovskou horu. Z jejího nitra začalo cosi vystupovat. Procesí mlžných postav. Celá jejich formace. Byli to ONI. Byli připraveni na BOJ. Mlžné kontury se postavily do formace před mlžnou horu. Ve skutečnosti šlo o obrovský vesmírný koráb v maskovacím módu. Ve výšce téměř tří metrů se zablesklo tucet párů žlutě žhnoucích očí. Vybleskly jeden po druhém a vytvořily tak dokonalou souhru, jež jako by symbolizovala neslyšitelnou melodii.
    Zakrátko se ozval strašlivý řev, bojový pokřik, následovaný štířím útočným zapraskáním. Mlžné postavy vyběhly do stromů, mířily k táboru!

    „Wasser!!!“ opakoval velitel „venkovní“ eskorty doprovodu prvého POCHODU SMRTI. Jeden z Ukrajinců, který byl již připraven na korbě u kanystrů s vodou, začal pumpovat. Voda z ústí hadic stékala zatím pod malým tlakem do nitra molocha, „hrnce“ pro uvaření všech osmdesáti ještě stále živých vězňů.

    Komandant Mohre kvapně nasedal do nablýskaného Mercedesu, kterým pro něj přijel přímo před komandaturu jeho přítel z Chelmu. Mohre nechal vše ostatní v rukou svého zástupce, jehož tímto neoficiálně jmenoval na tak krátkou dobu současným táborovým velitelem. Untersturmführer z toho neměl nijakou radost, neboť si byl vědom toho, že na něj byla svalena všechna zodpovědnost za to, aby tábor uklidil. Mohre mu přislíbil, že jakmile se ohlásí v Lublině, přimluví se za to, aby dostal vyznamenání za zvláštní zásluhy. Jenomže ani Mohre, ani samotný Untersturmführer nevěřili v to, že se odsud vůbec ještě kdy do Lublina podívá. Ve vzduchu viselo napětí a schylovalo se k bouři. Mohre věděl, že má poslední příležitost, aby bez úhony opustil tábor. Prožíval něco, o čem nikdy ani nepřemítal. Také neměl důvod. Němci si na frontě vedli skvěle a on nikdy nemusel myslet na to, jak by se musel zachovat, kdyby byl jeho tábor vystaven útokům případných osvoboditelských vojsk. Jenže z nynější perspektivy vše nasvědčovalo tomu, že nyní je tábor osvobozován, i když nikdo netušil kým.
    Mohre spěšně nasedl na zadní sedadlo vedle pohlavára z Chelma, který pokývl na řidiče. Bývalý komandant se otočil na novopečeného velitele, Untersturmführera, jenž se na něj díval očima smutného štěněte. Jeho pán jej opouštěl a nechal jej tu napospas všemu, jen aby si sám zachránil kůži.
    Mercedes projel hlavní branou a po písečné ulici uháněl k silnici na Chelm. Mohre byl tatam.

    Začalo to. Jakmile byly poslední z žen vstupujících do domnělé inhalační místnosti nuceny vstoupit do stěsnaného prostoru, strhl se povyk. Ženy si unitř šlapaly na paty a byly nuceny vzpažit, aby se dovnitř vměstnaly všechny. Jenže to nešlo lehko. Místa bylo málo. Jak se v tak těsném prostoru budou moci podrobit inhalaci, to nyní netušila žádná z nich. Ženy nejhlouběji v komoře lamentovaly a dusily se. Nemohly však ven. Přiběhlo několik Ukrajinců a poslední ženy natlačili surově dovnitř. Nedbali ničeho, byli nemilosrdní. Zavřeli vrata a zajistili je dřevěnou závorou, kterou zasadili do železných žlabů. Zevnitř se ozývalo duté bušení stěsnaných vězeňkyň, které toužily dostat se ven. Marná snaha.
    Scharführer Mentz si nasadil plynovou masku, kterou měl dosud schovanou v brašně za boční stěnou stavení. Opodál stála plechovka s lebkou a zkříženými hnáty, na níž se mračil nápis v němčině: ZYKLON B. Scharführer odklopil opatrně víko a i s plechovkou se zvedl k železné kapse ve zdi. Do nitra kapsy vsypal fialové krystalky podobné plážovým oblázkům a kapsu zaklopil dovnitř. Pak ji zajistil pojistkou, aby nemohla být vrácena. Krystaly plynu začaly reagovat se vzduchem, čímž se z nich uvolňoval kynovodík s jedovatými příměsemi; lákadly na hlodavce. Tyto příměsy způsobovaly vedle samotného kynovodíku dušnost a dávení.
    Ženy v bezprostřední blízkosti železné kapsy se uvnitř komory klátily, jenže nepadly na zem, neboť na to tu nebyl dostatek místa. Ostatní ženy propadly panice a škrábaly se jedna přes druhou nahoru, neboť plyn se držel v největší koncentraci u podlahy. Nejsilnější ženy bojovaly o nejhornější místa v této strašlivé pyramidě smrti. Ječely, kašlaly a dávily se. Umíraly.
    Scharführer obcházel budovu a vsypával plyn do zbylých tří kapes.

    Josef Palitz se přibližoval ke kobce. Měl mu být vpíchnut fenol do srdce. Tu se ozvala strašná rána a dveře kobky explodovaly v modrobílém plameni. Zkrvavené kápovo tělo, který dosud přidržoval pacienty hadrem u dřevěné desky, aby jim mohl doktor nerušeně vpíchnout fenol do těla, narazilo na stěnu koridoru. Zaznělo tajemné zapraskání. Pak se ozval šílený výkřik a vedle kápova mrtvého těla dopadlo doktorovo tělo, stejně zohavené. Oba byli mrtví.
    Tři Ukrajinci, kteří doprovázeli Palitze, zírali u vytržení. Nevěděli, co se děje. A stejně civěl i Josef. Stal se zázrak. Někdo se postavil nacistům. Žeby revolta? Tu z díry ve zdi, jež tam zůstala po dveřích, vyběhl šílený pacient, jenž o vlásek unikl smrti fenolem. Běžel přímo k nim. Ukrajinci nestačili ani zamířit své zbraně. Vězeň byl pomatený. Křičel nesrozumitelná slova a vší silou narazil do jednoho Ukrajince, kterého povalil.
    Kde se v něm náhle vzala taková síla?
    Vězeň byl sražen druhým Ukrajincem. Dopadl však těsně vedle pušky prvního Ukrajince, jenž se vzpamatovával z šoku. Popadl zbraň a automaticky ji namířil na stojící Ukrajince. Vystřelil. Koridorem třaskl výstřel. Ukrajinec se sklátil na podlahu. Palitz sebou trhl a jako by byli domluveni, vrhl se na posledního stojícího Ukrajince, jehož udeřil vší silou do obličeje. Vězni měli výhodu překvapení. Vězeň s puškou vystřelil na potácejícího se Ukrajince, omráčeného Palitzovým direktem a střelil jej přímo mezi oči.
    Poslední živý Ukrajinec se snažil zvednout, když tu Palitz popadl druhou pušku a nehledě napravo nalevo, rozštípl její pažbou poslednímu Ukrajinci hlavu. Popadl jej bojový duch. Se zadostiučiněním pohlédl na svého druha v nevoli a jejich vzájemné pohledy je usvědčily v tom, že právě propukla vzpoura. Bijí se o svobodu. Konečně zabíjejí je, jejich trýznitele. A mají jejich zbraně.

    Voda, crčící do nehašeného vápna na dně molocha, po jehož okrajích se snažili nebozí vězni vydrápat nahoru, přičemž do nich SS nemilosrdně stříleli, reagovala s vápnem a vařila kotníky přešlapujících vězňů, kteří strašlivě trpěli. Náhle se ozval třesk a do vzduchu vytrskl gejzír vody z kanystrů na korbě náklaďáku. V gejzíru vody vylétl i Ukrajinec, který reguloval tlak hadice, jež ústila do jámy.

    Ještě, než se ozval výbuch a střelba ze sousedství ordinace, byly ženy stále vtěsnány v plynové komoře. Kápová čekala venku ještě s několika dalšími wachmany. Kdo ví, co zamýšleli s ní. Zřejmě ji chtěli zastřelit, až to nebude čekat. Neposlali ji do komory s ostatními, protože jim mohla být ještě v lecčems užitečná. Jistě nevěděla, že ženy vedou na takovou smrt a i ona věřila v to, že se nakonec přesunou do jiného tábora, jenže teď viděla, že je Němci opět oklamali. Nemohla dělat nic. Ukrajinci jen čekali na to, až začne prostestovat, a pak ji zastřelí. Ve skrytu duše doufala, že ona přežije, přestože vyhlídky byly mizivé. Zevnitř se ozývalo naléhání a hlomoz připomínající zpěv ze synagogy.

***********************************************************