Jak blázni cestovali

Jak jsme se s policií potkali

„Zorničky jak balónky,“ pomyslel jsem si. Policista byl zjevně někde na mnohem lepším místě.
„Pane řidiči, vy ste pil!“ Ozvalo se zevnitř. Řídící policista se začal šíleně smát a zevnitř auta se ozval stejně burácivý smích. Ten druhý byl pravděpodobně ve stejné pohádkové říši jako řidič. Sbalil jsem Jendu a Karla a táhl jsem je k autu. Už z dálky sem na muže zákona hlasitě a zřetelně křičel: „Jsme zatčeni!“ Řidič se jen šťastně usmál, prohlásil „Ólrajt,“ a zadní dveře škodovky se otevřely. Jen co jsme nasedli auto se rozjelo.
Připadal jsem si jako ve snu. Ale byl to sen poněkud jiného ražení než jaký se vám zdá po zásahu thorazinovou šipkou sestřičky Jahelové. S thorazinem se vznášíte z obláčku na obláček, tahle jízda zatracenců by přivodila infarkt i mrtvému. Řítili jsme se minimálně rychlostí stošedesát kilometrů za hodinu. Bylo obdivuhodné co všechno dokázali ze starého motoru vytáhnout.
Projeli jsme vesnicí. Pravděpodobně to byla vesnice, ovšem v takové rychlosti to byla spíš rozmazaná šmouha. Něco jako když si dáte paralen a zapijete to lékařským lihem, který si kuchařky schovávají u dřezu. Řidič se během jízdy snažil udržet společenskou konverzaci a jeho spolujezdec vše pečlivě zaznamenával na papírky od blokových pokut.
„Pozdravuje vás Eva.“
„Děkujem“
„Jak se máte?“
„Dobře,“ odpověděli jsme.
„Jak se jmenujete?“
„Stáňa, Bořek a Václav,“ zazubil jsem se nevinně. Kolega hned zapsal jména na pětitisícikorunovou blokovou pokutu a spadnul řidiči hlavou do klína, protože ten prudce strhnul volant a začal brzdit. Jen co se auto po třiceti vteřinách prudkých otáček zastavilo, otevřeli jsme dveře a děkovali Prozřetelnosti že nás zachránila před jistou smrtí. Byli jsme na mýtinně uprostřed lesa před velkým dřevěným domkem, který měl na dveřích amatérsky namalovaný nápis policie. Místo zelených pruhů ovšem byly pruhy červené.
„Líbíte se mi hoši. Pojďte dál, vítejte u nás doma. Řekl ten řidič a začal se šouravým krokem blížit k domku.“ Ten druhý vylezl z auta o chvíli později a udělal si z další blokové pokuty filtr. Jenco ten první došel ke dveřím (což mu taky nějakou tu chvilku zabralo) bylo vidět že dveře neodemyká poprvé. Přesněji, že dveře v takovémto stavu neodemyká poprvé. Nebyl jsem si jistý pod jakou návykovou látkou policisté jsou, ale tušil jsem to.
Řidič přišel ke dveřím, ukazovákem pravé ruky nahmatal kličovou dírku, a klíčem v levé ruce pomalu po prstu sjížděl, až nakonec klíč do zámku zapadl a s tichým cvaknutím se dveře otevřely. Hned na první pohled mi bylo jasné, co obšťastňuje tyto dva veselé strážce pořádku. Hned za dveřmi u vchodu byla velká rostlinka konopí v okrasném květináči se sodíkovou lampou zavěšenou nad ní.
Policista se na nás ve dveřích otočil a mával rukama na znamení abychom šli dál. Jen ještě ukázal na rostlinu a špitnul: „Amálka ještě nevečeřela.“
Vešli jsme do pohodlně osvětlené chodby, která ústila do centrální místnosti domu. Byla to taková malá světnička, ne více než tři na tři metry, podle hrnců, kamen a pánví zavěšených na zdi sloužila asi jako kuchyň. Nebo podle mnoha marihuanových listů jako feťácké doupě. Všude kam jste se podívali byly listy v různém stavu usušení. V rohu byla kamna, stará začouzená, ale stále funkční. Nejsvatějším kusem nábytku byla v téhle místnosti asi polorozpadlá almara těsně vedle kamen. Na jejích policích byly vidět až neuvěřitelné marihuanové výjevy.
Hned v nejnižší polici byly 3 skleničky s naloženou a zavařenou marihuanou s cibulí a s česnekem. Nevěřil bych že to je možné. Hned vedle stála jedna poloplná sklenice s zeleným želatinovým obsahem. Podobně vypadala marmeléda, kterou mi moje maminka dělávala, jen nebyla tak zelená. O polici výš stály sklenice naplněné až po okraj zelenými listy naloženými v čiré tekutině.
Přišel jsem k almaře abych si prohlédl tohle ekologické království a opatrně jsem vzal jednu lahev naloženou až po okraj v tekutině. Oba policisté se vyděsili a vytrhli mi lahev z ruky.
„Vodka, domácí,“ na slovo domácí dal ten menší velmi důrazný akcent,“ ještě se louhuje. Nebojte, já se taky strašně těšim, letošní ročník byl vynikající.“ Pak se nám oba naši hostitelé představili, ten menší se jmenoval podpraporčík Adam a ten vyšší seržant Bára. Ale když o tom přemýšlím kolem a kolem, tihle dva asi na hodnosti nehráli.
Sesedli jsme si ke stolu a živě jsme si povídali. Adam i seržant Bára byli celí žhaví po informacích o okolního světa. Podpraporčík Adam se uvelebil v čele stolu. Jeho světlé vlasy a modré oči si nás prohlížely téměř bez ustání. Seržant bára byl o něco vyšší než podpraporčík Adam, kupodivu i ramenatější, ale pořád se tvářil jako by sežral žábu. Ne že by se na tvářil nějak divně nebo směsně, jen po chvíli rozhovoru s ním jste doufali, že v místnosti další žáby nejsou a koukali se pod stůl, jestli tam náhodou nějaká není.
„A odkud jste?“ zeptal se seržant Bára.
„Z matičky Prahy.“
„Ze severu? Z jihu?“
„Z Bohnic.“
„Jé! Tam odtamtud někoho znam!“
„Snad ne Jahelovou,“ prolétlo mi hlavou kolik lidí asi žije v Praze Bohnicích a jak velká šance asi je, aby policista někde poblíž hranic s Německem znal sestřičku Jahelovou. Bylo to skoro jako vyhrát ve Sportce. Možná šance o trochu větší, ale rozhodně ne o mnoho.
„To by mohla být tetička. Lidumila Jahelová?“ Moje dolní čelist spadla a pusa se otevřela dokořán. Slíbil jsem si, že až se dostaneme do civilizace vsadím si ve Sportce.
„Jo, tu známe. Zatracená ženská. To jméno k ní sedne. “ Jeník se smál až se za břicho popadal a Karel se svíjel smíchy vedle něho. Adam a Bára se udiveně koukali na dva smějící se blázny a zmateně kroutili hlavami. „Jo, známe jí, je to naše známá,“ špitl Karel.
„Du na brko,“ řekl Bára a vstal od stolu. Jako mávnutím kouzelného proutku nás začali oba policité brát jen jako součást kuchyně a nevěnovali nám žádné pozornosti. Podpraporčík Adam vstal a sundal ze stěny pánev. Vypadalo to, jako že bude vyrábět na tom starém kusu železa palačinky. Vzhledem k tomu kolik bylo v tomhle domě THC jsem se modlil abychom odtud někdy vylezli živí.
Olej na pánvi zasyčel začal prskat. Podpraporčík si pro sebe brumlal a občas si přihnul z placatky ležící na stole. Jeník někde sehnat ten chlupatý konec od smetáku a připevnil si ho na rty. Ve světle zapadajícího Slunce zdálky opravdu vypadal jako Stalin. Pár let po smrti. Zplihlé vlasy, tik v pravém oku a hluboký hlas působil značně komicky, když nám vyprávěl o bitvě u Stalingradu. Když už téměř Němci dobyli většinu města Karel vstal a odešel ven. Když se Německu zhroutila východní fronta otevřely se dveře a dovnitř přišel Bára a Karel. Kolem nich se ještě vznášel dým a ten jejich lehký houpavý krok také leccos naznačoval. V době útoku na Reichstag, tak o půl hodinky později, jsme se sesedli k palačinkám s divnou zelenou marmeládou. Nicméně jídlo bylo vynikající a i po poslední palačince jsem stále mohl chodit rovně. Z kuchyně byly celkem tři východy, jeden na chodbu ke dveřím, které hlídala Agáta, jeden nahoru do patra a jeden do další místnosti, která se skrývala za zavřenýma dveřma s tajemným znakem ve tvaru zeleného listu..
Podpraporčík Adam nás dovedl na půdu, kde jsme měli přespat. Jen se k Jendovi naklonil a pošeptal: “Líbíš se mi. Ti dva můžou spinkat tady nahoře, ale ty můžeš spát u nás dole,“ špitl do ouška a zmizel. Jenda se snažil nehýbat a pokud bylo možno tak i nedýchat.
Na půdě bylo teplo a vlhko (a také velmi zeleno). Staré ztrouchnivělé trámy dodávaly půdě romantickou atmosféru a opuštěné vosí hnízdo zase špetku nebezpečného náboje. Nechtěl jsem radši hádat čím vosy z domu vykuřovaly, odpověď byla na snadě. Celá půda byla prosvětlena jedním velkým arkýřem a jedinná výbava byla stará almara u dveří. Vypadala na vlas stejně jako ta z kuchyně, jen o něco méně zachovaleji.

Jak jsem neznámého potkal

Bylo kolem druhé hodiny ranní, usínal jsem právě, a Karel se s Jendou domlouvali na tom, jak naloží se světovým židovstvem, když se ozvala rána a dveře se rozlétly dokořán a ozvaly policejní sirény všude kolem domu. Karel začal pištět jako malá holčička a držel se Jendy za ruku. Jenda držel Karla za ruku a snažil se Jendovu ruku co nejvíc přitáhnout ke svému přirození.
Najednou se ve dveřích objevila hlava seržanta Báry a o vteřinu později i tělo seržanta Báry. Za seržantem běžel podpraporčík Adam. Oba měli v koutku úst svinutou cigaretu (neptejte se čeho), v rukách kulomet (značky kalašnikov) a na zádech napěchovaný batoh. Podle toho jak vypadal jejich dům jste přemýšleli kolik kilogramů marihuany má místo v jejich batozích.
Adam zabouchl dveře a seržant Bára k nim přitlačil těžkou almaru.
Kroky postupně sílily a přibližovaly se. Když došly ke dveřím tak se zastavily. Pochopitelně. Zkuste si otevřít dveře, které jsou zabarikádované skříní. Za stěnou se ozval ženský hlas, i když přes všechen hluk nebylo slyšet co říká, Adam a Bára na nic nečekali a vedli nás mezi zelenými sušícími se listy k zapadlému rohu.
Ozvaly se divoké rány. Ohlédl jsem se a viděl jsem jak si ostří sekery snaží probít cestu dveřmi i almarou a téměř nelidský křik. Karel, který křičel jako malá holčička sebral veškerou svoji odvahu, pevně chytil Jendu i za druhou ruku a zavřel oči. Jenda této příležitosti využil a strčil si obě Karlovy ruce do rozkroku.
Podpraporčík Adam a seržant Bára mě vzali za ramena a táhli mě dál. Ještě jsem uviděl jak se Karel s Jendou drží za ruce (v Jendově rozkroku) než se za mnou zatáhla zelená opona. Jen jsem ještě slyšel praskot dřeva a šílený ženský smích. Sestřičku Jahelovou bych poznal i po smrti.
Za zelenou clonou bylo ještě jeden východ, který vedl na chatrné schodiště vedoucí k zemi. Adam a Bára mě vyšoupli ven a utíkali hned za mnou. Po pár minutách zmateného útěku jsme narazili na jednoho nebohého človeka, který seděl na cestě a brečel.
„Brmsk! Brrrmsk!“ ozvalo se z něho.
„Cože?“
„Brrrmssk!“ ozvalo se smutně. Po chvíli sedící postava propukla v další vlnu pláče.
„Ehm,“ rozhlédl jsem se po ostatních, „To bude dobrý,“ zkusil jsem to.
„Brrrmskh!“ vzlyk to byl ještě naléhavější a následný pláč o to usilovnější. „Uaaach, brmsk.“
„Můžeme vám nějak pomoci?“ zkusil to seržant Bára.
„Já, já já,“ postava popadala dech. Jen co na nás pohledla, ukázala prstem na mne. Stačila akorát říct: „Vy! Vy!“ a propukla v další nezakrytý pláč. Bára a Adam ho vzali mezi sebe, pevně ho chytli a utíkali pryč. Postava jen stále vzlykala a nechala se vláčet dál temnotou.

Jak jsme se přes hranici dostali

„Ještě chvilku poběžíme, a pak si odpočinem,“ vykřikl seržant Bára.
„Ještě chvíli a doběhnem až do Německa, Bára. Za hodinku budem už za lajnou a pak hurá do Drážďan.“
Když jsme byli dostatečně daleko pustili neznámou osobu na zem. Už dokonce přestala brečet a dostala se do stádia netečného nekonečněho klidu. Něco podobného cítíte, když vám sestřička Jahelová načepuje 2mg thorazinu, ale s tím rozdílem, že postava mohla komunikovat a byla schopná udržet moč.
„Ehm, ahoj?“ nadhodil seržant Bára.
„Ahoj.“
„Eeem, jak se máš?“
„Už fajn,“ odpovědí se mísila trpká ironie a lehká odevzdanost.
„To je dobře,“ seržant Bára už nevěděl co dal říct a tak poplácal postavu po zádech. „Jmenuju se Bára, Jaroslav Bára.“
„Jo, já vim.“
„Víš?“
„Jo, ta šílená sestra vás chtěla zatknout. Teda vás ne, ale toho!“ ukázal na mě a div že se nezhroutil, „Měla vás zatknout a já měl hlídat zadní vchod. Až mě najde, roztrhá mě na kousky!“ V jeho hlase bylo cítit vážné zoufalství a démonický děs.
Praporčík jen povytáhl obočí, z kapsy vytáhl malou dýmčičku, zkušeně ji napěchoval a zapálil. Několikrát labužnicky popotáhl až se dýmka rozhořela, ucpal ztroskotanci nos a strčil mu dýmku zlheka do úst. Seržant Bára se soucitně pousmál, a čelist postavě zlehka přidržel zavřenou. Ještě chvíli se postava bránila než začala výpary z dýmky hluboce inhalovat.
„Můžem jít,“ řekl zkušeně podpraporčík Adam.
„Cos mu dal? Hravé Kůzlátko?“
„Nevim,“ řekl Adam a chvíli šmátral v kapse, dokud nevytáhl balíček a detailně si ho neprohlédl. „Sakra, Zelené Peklo Extra Speciál.“ Seržant Bára jen mrkl a zkontroloval neznámému pulz na krkavici. „Nezabili jsme ho?“
„Jestli ne tak bude do konce života slyšet v hlavě cizí hlasy. A pokud bude mít štestí tak bude i chodit.“ Uvažoval jsem kolik lidí z našeho ústavu takové štěstí má, a jestli se náhodou se seržantem Bárou a podpraporčíkem Adamem už nepotkali.
„Fajn, jdem.“
„Neřekne pak ostatním kam jdem?“
„Ten bude rád jestli bude vědět jak se jmenoval Gustáv Husák,“ za nechali jsme ležící postavu svému osudu a utíkali dál...