Bažina

Byl jen močál. A stromy a tráva, voda a slunce, protože srnky a králíci nic jiného neznali. Až jednou se objevila vysoká dvounohá bytost. Porušila klid večera, zaplašila cvrčky a zaclonila loužičky měsíčního světla mezi stromy. Prodírala se lesem, pod nohama praskaly staré větve a v roztančených stínech zakopávala o kořeny. Spadla do bažiny. A přesto, že se snažila dostat ven, zapadla až úplně na dno. Stejně jako všechno před tím, močál nikdy nic nepustil. Tisíce hladových bytostí už čekaly. A spolu s masem a kostmi toho tvora přišly i další věci. Dálnice, motorest a „ti debilové, kreténi, co si mysleli, že už mám dost, co mi chtěli zakazovat sednout si do mýho náklaďáku, všichni lidi z toho zaplivanýho pajzlu, ještě vožralejší než já, nebudu tady s tou bandou úchylnejch kreténů, seženu si ňákou pistoli a postřílím je všechny“, spousta vzteku, zloby a nenávisti. Na tohle nebyli stavění. Nikdy nezažili takový nápor emocí, takovou spoustu informací najednou. Zachovali se tak, jak se právě cítili. Když vyprchalo alkoholové opojení, zjistili, že některé hlasy chybí, že jejich vědomí není úplné, není stejné jako předtím. Dlouho zpracovávali nové znalosti a informace a s jejich pomocí se jim podařilo zjistit co se stalo. A identifikovat látku, která zapříčinila smrt tolika z nich. Alkohol. A teď i věděli odkud, z motorestu u dálnice, jen několik set metrů od nich. Rozhodnutí co dělat bylo jednoduché. Za každou cenu musí zabránit tomu, aby se masakr opakoval.
Jakmile se setmělo, napodobili postavu i tvář onoho člověka a boty, džíny, nátělník i kšiltovku a vyšli z bažiny. Stovky tvorečků v podobě jednoho. A vydali se k motorestu. Dovnitř nešli, věděli, že vevnitř je jich mnoho. Usadili se pod stromem, kam nedosáhl svit měsíce a čekali. Několik lidí vešlo dovnitř, ale nechali je jít. Alkohol z nich cítit nebyl, nebyli nebezpeční. Čekali dlouho, ale tak tomu bylo vždycky. Jakmile vyšel první člověk a vydal se ke své motorce, poznali, že čekají na něj. „Hej ty, pojď sem.“ Vzduch rozechvěl dokonale napodobené hlasivky. „Co chceš vožralo, nech mě bejt.“ Nesprávná odpověď. Ze vstřebaných vědomostí vybrali vhodnou větu: „Pojď se podívat, je tady něco divnýho.“ Motorkář se konečně otočil a vydal se k nim. Postava byla ve stínu, ostře ohraničeném pruhy měsíčního světla. Když přišel blíž, všiml si, že vypadá trochu zvláštně, podivně svěšená ramena, hlava trošičku na stranu a kšilt jakoby se právě pohnul. „Nojo, když seš vopilej tak holt pak vidíš různý věci,“ zabručel si motorkář a došel ještě blíž. Postava vybuchla. Stovky tvorečků dopadly na něj, zavrtaly se pod kůži a během chvilky zbyla jen hromádka oblečení. Jen na pár cvočcích z bundy se odrážela světla z hospody.
Několik králíků skočilo do močálu a tvorečkové se rozplavali mezi větve. Uvažovali naprosto jasně. Jakmile věděli o co jde, dokázali strávit téměř cokoliv.
Další noc vylezli znovu. A další zase. Za pár dnů přišla spousta lidí, procházeli lesem a šťourali tyčemi do močálu.
„Hele, koukej co tu je. Ňáký ploštěnky nebo co. Kluk přines něco takovýho ze školy, má to doma ve sklenici. Ale tyhle jsou skoro o půlku větší.“
„Nestarej se vo ňáký hnusáky, máš hledat mrtvolu. Zmizelo už vosum lidí, někde tu prostě musej bejt.“
Jednou v noci přišli tvorečkové zase k motorestu. Ale světla byla zhasnutá, na parkovišti nebyla žádná auta a nikdo nepřišel. A další noc zase ne, ani tu další, ani ještě další. Nakonec přestali chodit, zůstali v bažině. Všechno bylo zase v pořádku. Jako dřív.