Dech Draka - 3.kapitola (1/2)

Nemůžeš to nechat jen tak!“ zařval muž. V průvanu, který proudil mezi nezasklenými okny, mu plály dlouhé plavé vlasy, které se otíraly o špičaté uši. Stál v kruhové místnosti a před ním seděl na dřevěném ale krásně zdobeném trůně muž, který měl tvář v dlaních. Na hlavě mu seděla tenká zlatavá koruna a ke světlým vlasům se hodila téměř dokonale. Půlkruhový šperk končil za ušima, které měl stejné jako jeho druh.
Po chvíli se vzpřímil, postavil se a přešel k muži, který ho svým nekorektním vystupováním tak překvapil. „Tasardure,“ oslovil ho, položil mu ruku na rameno a pohlédl mu do jemné tváře, „sám přece víš, že už nemůžeme měnit budoucnost. Je nás málo. Už to není v našich rukách.“
„Ale tohle mi neříkej!“ Muž sebou sekl a nechal ruku svého přítele spadnout. „Myslíš si, že je normální, nechat to v rukou lidem? Tomu slabému národu?“
„Věř mi, Tasardure, naše rasa pomalu tuto zemi opouští. Jak sám dobře víš, jsme pomalu vytlačování ostatními. Nemůžeme se nechat jen tak vyvraždit! Ano, musíme tuto záležitost přenechat lidem.“ otočil se a mířil zpět ke svému královskému křeslu.
„Giwh-êd non talatth dôr utún!*“ řekl Tasardur.
Muž se zastavil a pohlédl svému příteli do očí. Chvíli přemýšlel a obdivoval krásu své rasy. „Ať je tedy po tvém,“ řekl, „jdi! Nechť tě vede mé požehnání.“
Tasardur se uklonil. „Nezklamu tě, Innûsi.“ Narovnal se, udělal dva kroky dozadu a pak se otočil. Opustil svého krále a přítele.
„Jazyk elfů, náš jazyk,“ řekl Innûs nahlas. Giwh-êd non talatth dôr utún.* – Kníže by neměl zradit svůj lid. Posadil se na trůn a z oka mu vytekla jediná zlatavá slza.

„Pospěš si, Eljan. Musíme vyrazit ještě za tmy.“ Tasardur se skláněl nad mladou dívkou, která balila do brašny své osobní věci. Když se přesvědčila, že ji nic nechybí, narovnala se a zvedla hlavu.
„Proč jsi mi nemohl poslat zprávu dřív?“ zeptala se zoufale svého přítele. Její hlas by obyčejnému smrtelníkovi nic neřekl, ale Tasardur v něm nacházel osobité kouzlo. „Víš přece, že bych s tebou šla kamkoliv.“
„A taky určitě víš, že bych tě vzal vždycky s sebou. Tohle ale přišlo neočekávaně. Teprve včera večer jsem mluvil s Innûsem. Náš kníže je nesvůj – v takovém stavu jsem ho ještě nezažil. Hned když mi dovolil opustit Les, jsem běžel obstarat vše na cestu.“
Eljan se usmála, zvedla brašnu a položila ji k ostatním věcem připraveným na cestu. Otočila se a rozhlédla se po skromném příbytku mezi kmeny staletých stromů. Tohle místo nechtěla jako malá nikdy opustit. Ale zároveň v ní všechno vřelo. Těšila se na dobrodružství mimo Les. „Něco mi říká, že tohle místo už neuvidím,“ řekla si pro sebe ale dost nahlas, že to slyšel i její přítel.
„Proč hned myslet na to nejhorší?“ Elf ji pootočil a pohlédl ji do smaragdových očí. „Eljan, já slibuji, že se jednoho dne vrátíš!*“
Eljan vyšla před dům. Jemný vánek, který se dostal mezi stromy, se jí jako nezkrotný živel dostal mezi dlouhé jantarové vlasy a hrál si s nimi. Stáhla si je do slušivého ohonu a odhalila tím uši, které mohly patřit pouze lesnímu národu. Tasardur se postavil za ni a držel v rukou některé z připravených věcí.
Eljan přiložila k ústům malou dřevěnou píšťalku, která ji visela na krku. Dvakrát slabě pískla a vrátila se domů pro zbytek věcí.
Když se vrátila, čekal na ni krásný silný hřebec. „Trias!*“ Eljan sklonila hlavu. Kůň zařehtal a přiklusal blíž. Když s Tasardurovou pomocí naložili všechny dívčiny věci, byli připraveni vyrazit. Slunce ještě spalo a les zarostlý stromy starými jako sám svět, osvětloval jen svit měsíce a hvězd. Krásně vyšlechtěné rostliny, které rostly všude v okolí, jakoby zpívaly tesknou píseň, když se loučily s obyvateli své říše.
Eljan neslyšně naskočila do sedla. Tasardur vyvedl zpod blízké klenby stromů svého hnědáka, který byl už taky připraven na dlouhou cestu. Na levém boku mu visel pevný jasanový luk s toulcem šípů. Na druhé straně vezl dva zdobené meče zabalené v kožených pochvách. Dívka si na záda připevnila krátký tisový luk a v ohbí levé ruky měla připravenou dýku.
S Tasardurem v čele vyjeli skrz divočinou na západ.

Slunce se ztěžka dostalo na oblohu a jeho paprsky se úspěšně snažily proklestit si cestu hustým porostem. Oba jezdci seděli v sedle už několik hodin.
Když začaly větve nad jejich hlavami pomalu řídnout, elf zastavil. „Než vyjedeme z lesa, měla bys něco vědět…“ Otočil se na svou přítelkyni. „V jednom městě, nedaleko odsud, musíme s sebou vzít jednoho muže.“
Eljan se v sedle protáhla. Po dlouhé cestě měla celé tělo ztuhlé. „Proč by měl s námi cestovat nějaký člověk?“
„Taky to pro mě není lehké, ale Innûs jim stále věří! Měl jsem štěstí, že to dovolil aspoň nám. K horám je to daleko a on se bojí, že nás ztratí. Má sice pravdu. Už nás není tolik. Za mých mladých dob naše počty pomalu přerůstaly i ten špinavý „starý národ“!“ Tasardur se zasmál a pokračoval. „Tys tu dobu nezažila. Modlím se ke všem dobrým bohům, aby se zase mohla vrátili.“
Pokračovali dál. Po necelé hodině se stromy rozestoupily a oběma se naskytla příležitost, vidět polovinu celého lidského království. Přes sever se táhl dlouhý pás vysokých hor ostrých jako pařáty královských gryfů, na východ se rozšiřovala dlouhá planina Uregal s největší řekou Maëronu, která se po několika stech mílích stáčela k jihu a ústila do moře. Její delta byla bažinatá a úrodná. Na západě bylo vidět moře a za nimi se rozprostírala jejich domovina.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. V údolí pod nimi se táhly dlouhé provazce husté mlhy. Pomalu přicházel podzim a v okolní krajině už to bylo znát. Nedaleko, na místě kde se malá říčka Seeyna stáčela do kruhu, leželo malé město, ke kterému měli namířeno.
„Odhaduju, že nám zbývá asi tak hodina do soumraku. Do města to máme dvojnásobek. Sice přijedeme za tmy, ale městské brány by nám měly zůstat otevřené.“ Tasardur natočil svého koně správným směrem a vyjel první. „Doufám, že aspoň tohle ten člověk dodrží!“ řekl si pro sebe mumlavým tónem.
Eljan ho dohnala. „Uvažovala jsem nad tím, co jsi říkal v lese…“
„Ano?“
„Proč si myslíš, že bychom se neměli spojit s lidmi? Co je na nich tak špatného?“zeptala se.
„Sama dobře víš, že nejsme jediní, kteří ho chtějí pro sebe…“ Tasardur se na ni nepodíval. „Lidé, trpaslíci a dokonce i ten národ z bůhvíodkuď! Prý ‚starý národ‘!“ zasmál se. „Přivlastňují si prvenství, ale nemají ho čím dokázat. Jediná pravda je zapsána v Dëriasu a tam se žádný živý tvor nedostane.“ Na konci už skoro křičel.
„Proč jsi takový?“ zeptala se ho Eljan, která byla na rozdíl od svého přítele zcela v klidu. „Ještě před několika lety jsi byl jiný. Dováděli jsme spolu po lesích, učil jsi mě bojovat. Tohle všechno je teď pryč? Proč ses tak změnil?“
„Všichni se měníme…“ odsekl Tasardur.
Eljan se na očích zaleskly slzy.

Mladé elfce se jejich cesta k malému městu zdála téměř nekonečná. Pořád dokola se jí v hlavě odehrával nepříjemný rozhovor, který musela před několika málo okamžiky snést. Nevnímala, kdy se setmělo, ani to, že se po celém těle třásla zimou. Noci byly mimo Les nebezpečné. Počasí tady na jihu se měnilo tak rychle, že člověk, který se ještě před chvíli slunil pod nebem bez mraků, hledal za chvíli vhodný přístřešek, pod kterým by se mohl ukrýt před náhlým deštěm.
Konečně stanula dvojce před městskou bránou. Hradby byly vysoké přinejmenším dvacet stop. Opevnění, vyrobené z tmavého dřeva a tvrzené železnými pláty, tvořilo z města ideální pevnost v obraně proti menším skupinkám nepřátel.
Eljan vzhlédla na posádku na hradbách. Tři muži v brněních s královským znakem seděli v prostorné věži. Klábosili a smáli se; vůbec se nezaobírali tím, že by měli hlídat celé město a jejich několik desítek tisíc obyvatel.
„Vidíš to?“ řekl naštvaně Tasardur a kývl směrem k lidem hlavou. „A tihle by nás měli chránit. Neuhlídají před nebezpečím ani sebe!“
Bylo to poprvé po dlouhé době co elf promluvil, ale za těchto okolností si Eljan přála, aby raději mlčel. Její kůň jakoby pobídnut vnitřním hlasem své majitelky, hlasitě zařehtal.
Dění na hradbách utichlo a za okamžik vykoukla rozčepýřená hlava jednoho ze strážných. Podle tváře mu nemohlo být víc jak dvacet let. Chvíli oba elfy ze své výšky pozoroval a potom se vytratil. Za okamžik se hlavní brána otevřela. Mladík jim pokynul. „Čekali jsme vás dřív,“ řekl. Tasardur se vyhnul jeho pohledu a pokračoval dál do města. Eljan vyjela za ním.
Chvíli oba bloudili městem, ale už zanedlouho se před nimi objevil hostinec, ke kterému měli namířeno. Veliký nápis nad dveřmi hlásal: ‚U Tarhose‘. Tasardur seskočil z koně a kývl na svou přítelkyni. „Počkej tady,“ nařídil jí. Sundal ze svého sedla meč, zabalený v kožené pochvě a podal jí ho. Eljan jej přijala, ale dívala se Tasardurovi do očí s mnoha otázkami. Vůbec tento čin nepochopila. „Možná se ti bude hodit,“ řekl elf a ztratil se ve dveřích hospody.
Eljan meč vytáhla a prohlídla si ho. Jílec byl vyroben z nějakého pevného lesklého kovu, který elfka neznala. Byl omotán silnými pruhy světlé kůže a v hrušce na konci byl zasazen smaragd velký jako oko. Ve dlouhé čepeli zela mělká rýha. Tento dar byl hoden krále. Eljan se usmála a uvázala si ho u sedla.
Zanedlouho se dveře domu otevřely a vyšel Tasardur s mužem v zádech. Měl jemně snědou barvu kůže a kolem levého oka se mu táhla dlouhá jizva. Přes kroužkové brnění měl přetaženou koženou vestu a na zádech mu visel tmavě zelený háv vpředu sepnutý tmavou sponou. Nebyl ozbrojen, ale Eljan věřila, že by do ulic nevyšel jen tak.
Tasardur se vrátil ke svému koni a cizinec přešel k Eljan. Nadzvedl pravou ruku, schoval palec a dlaň si přiložil k srdci. „Frew Rêvistt –un galath siô!*“
Eljan tohle počínání překvapilo. Napodobila muže a řekla: „Nevěděla jsem, že někdo z lidí ctí naše zásady…“
„Taky jich moc nepotkáš…“ zasmál se muž. Jeho hlas byl pevný jako skála, ale zároveň sladký jako nektar té nejvyšlechtěnější květiny v kraji. Otočil se a ztratil se v temnotě hostince.
„Co je to za muže?“ zeptala se Eljan Tasardura.
„Nějaký dobrodruh co se zná s králem – prý ho sám doporučil. Doufám, že tě neokouzlil svým přivítáním.“ Eljan se zasmála, ale jejímu druhu do smíchu nebylo. Naskočil na koně a klusem se vydal ulicí k bráně. Dívka zakroutila hlavou a vydala se v jeho stopách.
Brána byla otevřená a u ní čekal jejich nový průvodce. Jeho tmavý kůň byl o málo větší než ten eljanin. Muž měl na zádech pověšený dlouhý jedenapůlruční meč a podivnou zbraň u nohy. Už se nevítali a muž rovnou vyjel do neznáma. Oba jezdci se vydali za ním město se za nimi zavřelo.