Příliv již vrcholí

Vítr zdvihl opadlé listí a přehnal ho po kamenné desce. Náhrobní deska, která se tyčila nad druhou deskou pokrytou věnci, vypadala, že se ji snaží ochránit před větrem, byť neúčinně. K hrobu poklekl asi třicetiletý muž. „Proč?“ Vítr šeptaná slova unášel a páral na hlásky, dokud se nedostal až k samotné podstatě a ta ho tak vyděsila, že slova hned raději pustil a letěl okrást někoho jiného. Muž položil ruce na kraj hrobu, zíraje do prázdna se začal kývat dopředu a dozadu. „Pane?.........Pane? Jste v pořádku? Pane?!“ „Nejsem a nikdy už nebudu. Jděte domů za rodinou a těšte se z ní dokud můžete. Nemusel byste....“ „Rodiče jsou už 20 let pod drnem a žena se zabila poté, co potratila. Když už jsme u těch veselých historek, co se stalo s vaší rodinou?“ Muž vzhlédl a spatřil prošedivělého starce s brýlemi, v jehož vráskami změklé tváři se dal vyčíst smutek. „Jmenuji se Luk Martinéz.“ objasnil, když si všiml mužova upřeného pohledu. „Vy, jestli mohu být tak smělý?“ Usmál se. Ten nepatrný pohyb, ta vlnka v moři vrásek, vzbudila v mužovi pocit bezpečí a klidu, jaký už dlouho nezažil. Vstal od hrobu a plaše podal Martinézovi ruku. „Já jsem Oliver Mall.“ „A?“ Nejdřív na něj chvíli zíral, ale pak pochopil. „Ach tak, ženu i dceru srazilo auto, když šly na pískoviště. Řidič sice zastavil, zavolal sanitku, ale pozdě. Ke všemu se přiznal, jel moc rychle, ale já už neměl sílu dávat to k soudu.“ Zvednuté obočí. „Sebrali mu řidičský průkaz.“ Starý muž si ho chvilku prohlížel, zkoumavým pohledem. Moře vrásek se ani nepohnulo, jen rackové v podobě očí ho přišpendlovali k místu. „Chlape, vy se mi líbíte, zvu vás na drink.“ Oliver, sic rozesmutněn nad hrobem své ženy, pocítil příval radosti. Ten muž v něm vzbuzoval klid, pohodu a štěstí, které od smrti své ženy a dcery stále nenacházel. Moře se zvlnilo a příliv Olivera odnášel do neznámých krajin.

Za zhruba hodinu se máme sejít s Lukem. V naší oblíbené hospůdce „Na středu“. Učí na střední škole a díky jeho neúnavně vynalézavým žákům si máme stále o čem povídat. Od té doby, co jsme se potkali, jsem ani jednou nebyl na hřbitově. Zvláštní, v hovorech se tomu také vyhýbáme. Vycházím ven z domu. Dnes se konečně udělalo hezky. Celý podzim pršelo a foukal takový vítr, že lidé nosili přes ústa a nosy šály. Skoro jako by se počasí rozhodlo,že si mám smrt ženy a dítěte vychutnat se vším všudy. Rochním se ve slunečním svitu a pomalu plavu, stylem prsa, k zastávce. Už automaticky. Od té události odmítám jezdit autem. Ale na druhou stranu dneska je příliš krásně a sluneční koupel je tak příjemná. Proplavu kolem lidí, kteří se jako leklé ryby válí na zastávce. Němě otevírají tlamičky a občas některá vypustí našedivělý oblak. Ještě více se zarochňám do toho teplého proudu, který mě teď unáší. Plavu kolem hřbitova. Voda teď potemněla a zchladla. Ztrácím sílu. Už nechci dál plavat. Voda je najednou nepříjemná. Pomalu se propadám do hlubin zapomnění. Studený proud se mě zmocnil a odmítá mě pustit ze svého pevného sevření. Z vody na mě najednou vybafne mrtvá tvář mé ženy. Ve vlasech a na uchu má stále ještě stružku krve. Natahuje se ke mně její ruka, ne nepodobná spáru nějakého pravěkého ještěra. Otevírá ústa a z nich se vyvalí pouze bahno, bahno prolezlé červy, kteří se svíjí a jakoby posměšně ke mně otevírají své tlamy plné ostrých tesáků. To už nevydržím. Zrychlím, ale nejsem dost rychlý, to co se podobá mé ženě se mne dotkne. Je to jako čistá esence hnusu. Před očima se mi zatmí, ruka, které se To dotklo, se svíjí a snaží se mi vyškubnout. Nebo možná můj mozek, se snaží tu infikovanou část mého těla odhodit někam, kde by ji nemusel vnímat, kde by si nemusel připouštět onu skutečnost, že má žena a dcera jsou mrtvé. Jako to dělá se vším. Ne, nesmím si to připouštět. Teď ne. To říkáš vždycky, jako bych slyšel Luka. Ale kdy si to můžu připustit naplno, abych se nesesypal? Já, já, JÁ! A co by ti na to řekla Ona? Nevím, přiznávám popravdě. Ne? Tak nebuď srab, otoč se a zeptej se jí. Zeptej se jí, co říká tomu, že na ní vůbec nemyslíš. To mě přimělo k pohybu. Rychle jsem se ohlédl jestli to tam ještě je (v duchu jsem nemohl připustit, že ta otrhaná zrůda je moje manželka, moje krásná, voňavá, usměvavá manželka, ať si Luk říká, co chce). Zíralo to na mě jedním okem a klapalo čelistmi. Ne už ne. Párkrát jsem sebou ve vodě mrskl a už zase jsem se ocitl v teplém, klidném proudě. Co budu dělat? Po tomhle už to nemůžu odkládat. Ne, ona si to nezaslouží. Musím se s tím smířit, jinak... jinak co?! Jinak mě to bude pronásledovat. Nebudu mít chvíli klidu. Nevím. Asi zkusím promluvit s Lukem. Ach, támhle je.

Oliver se blížil k Lukovi. Jakmile se podíval do jeho tváře, hned všechno ostatní zmizelo. Cítil že se vzdaluje tomuto světu. Již kolem něj neprotékal jemný sluneční svit. Teď ležel na teplé mělčině moře, cítil sůl a pozoroval pár obláčků na obloze. Občas se přes něj přelila vlnka a dál utíkala do světa, něčemu se přiučit. V tu chvíli se moře prudce, ale měkce, zavlní a Oliver je vyšplouchnut zpět, do reálného světa. Reálného? Co je reálné? Setkal se se svojí mrtvou ženou, proplaval se skoro dvaceti bloky a to má považovat za reálné?! „Tak jak to jde?“ započal jako obvykle Luk konverzaci. „OK.“ Odpoví stručně. Ženu si nechá na později. Vejdou dovnitř a už je přivítá hostinský. „Sedněte si támhle dozadu, hned jsem u vás.“ Klasika. Má Olivera rád. Oliver je podle něj sice trochu podivín, vždy přijde a povídá si něco pro sebe. Na druhou stranu má velmi slušnou útratu a nedělá výtržnosti. Oliver se posadil a, jak slíbil, hned se odněkud vynořil hostinský, co si jako dáme. Objednal dvě piva a, hned jak hostinský zmizel, otočil se na Luka. „Poslední dobou mám problém s úmrtím mé ženy...“ „Copak, že by vstala z hrobu?“ Oliver, ačkoliv mu do smíchu nebylo ani trochu, se ze slušnosti zasmál. „Ne, teď vážně-“ „Máš občas pocit, že na ni nemyslíš, že si to nechceš připustit a ona tím trpí, že?“ Oliver otevřel pusu, aby řekl rázné NE!, ale pak si to rozmyslel. Proč vlastně? Vždyť má pravdu. Ano, bojí se. Zkoumavý pohled. „Víš já to řešil tak, že jsem šel na hřbitov, pozdě v noci, a všechno s ní v klidu rozebral.“ Němé O. „Vždyť to je totálně... totálně paranoidní!“ „Opravdu?“ Moře se začalo uklidňujícně houpat, vlnky šplouchaly a racci poklidně kroužili na místě. Ne, nebylo paranoidní. „To, to myslíš vážně?“ „Naprosto.“ „A ona si s tebou povídala?“ „Jistě, všechno jsme si vyjasnili a od té doby mám klid. Občas zajdu na její hrob, jako v ten den, co jsme se potkali. Vím, že je klidná, že mi důvěřuje. Měl bys to taky zkusit.“ „No za pokus by to stálo. Když mě se tomu nechce moc věřit..“ Opravdu? A tomu, že se tě před slabou hodinkou dotkla a vyplivla pár červů, tomu věříš? Ano. A proč teda nevěříš i jemu? Luk pozoroval jak se jeho výraz postupně mění a nakonec promluvil jako první „Tak jdeš na ten hřbitov nebo ne?“ Proč ne? „Tak já to teda zkusím.“

Cestou Oliver přemítal, jestli udělal dobře. Luk je sice dobrý přítel, ačkoliv se neznají zas tak dlouho, ale stejně... Nech toho, za zkoušku nic nedáš! Došli k hřbitovu a Luk se zastavil. „Opravdu to chceš...?“ „ Ano.“ Otevřeli branku a zahnuli, aby se dostali k hrobu Oliverovy ženy. Čekala tam na ně. Seděla na hrobě a vypadala, přesně jako když ji Oliver viděl odpoledne. Z jednoho očního ďůlku jí vylézal červ a oko viselo na jakési podivné nitce vzdáleně připomínající hodně silnou pavučinu. V obličeji byla lehce namodralá a rysy se jí jakoby roztekly. Pod povislými tvářemi se ústa křivila k ohavnému úsměvu. Oliverovi to nijak nevadilo, byl na to připravený, ale marně se v ní snažil vidět svoji kdysi krásnou manželku. „Ahoj miláčku.“ Pozdravila hlasem, který zněl nějak podivně uleptaně, oslizle a vůbec se jí nepodobal. „A-ahoj.“ Slezla z náhrobního kamene a začala se k němu pomalu přibližovat. Luk někam zmizel. „Ty jsi toho muže nedal k soudu, že?“ Zpoza vedlejšího hrobu vylezla jeho mrtvá dcerka. Byla ještě v horším stavu než jeho manželka, nejspíše to způsobilo to, že byla zapatlaná od něčeho, co vypadalo jako řeka nějakých odporných brouků, kteří po ní lezli a sem tam se jí zavrtali do kůže. „Ahoj tatínku“, ukázala mu své ostré zoubky. Takové přeci nikdy neměla, ne? To už byla jeho manželka u něj. „Nic jsi mu neudělal, že? Zabil nás a nic se mu nestalo a to si myslíš, že jsi dobrý manžel, Olivere?“ Chytila ho kolem ramen. „Olivere, Olivere, to jsem si o tobě nemyslela... Ale stejně ti odpouštím. Víš ty co? Ukážu ti jedno moc pěkné místo, určitě se ti tam bude líbit, uvidíš. Budeme zase spolu Olivere.“ Najednou uviděl, jako se mýlil. Stále byla krásná a hlas měla líbezný. „Ano, ano!“ zašeptal. Přiblížila se k němu. Cítil jak voní a hleděl do jejích dokonalých očí. „Ale no tak! Ty přece víš co musíš udělat. Provaz máš v tom pytli...“ Ach ten pytel a provaz. Nějak si myslel, že by ho mohl třeba potřebovat, takové malé prozření. „Olivere, miláčku, budeme zase spolu, navždy.“ Přiťapkala k němu jeho malá dceruška, stále oděna v růžových šatičkách a mašli, ve kterých byla pohřbena. „Tati, moc ráda tě vidím.“ Ležel teď uprostřed proudu, který ho poklidně odnášel dál a dál a už se nemohl vymanit. Nebo nechtěl? „Olivere.“ Naléhala dál jeho žena. Něco se v něm zlomilo. Horečnatě začal rozvazovat pytel a už vytahoval lano. Vylezl na strom. Naštěstí jeho větve začínaly vyrůstat blízko u země, takže vyšplhal. Začal uvazovat uzel. Ach zaplať pánbůh těm zlatým skautským létům, kdy se potají učili vázat oběšenecké uzly. „Ach miláčku rychle, potřebuji tě.“ Už nebylo na co čekat. Přehodil si oprátku přes hlavu. Příliv právě vrcholil a Oliver byl vhozen na svůj ostrov.