Zvony

Zvony. Již více než měsíc ho budily za chladných podzimních nocí, z poměrně klidného spánku.
Od té doby kdy to všechno začalo, však spal stále méně a slaběji.
Postupem času jakoby mu onen nesnesitelný podlézavý zvuk bijících zvonů pronikal do snů, přestože venku byl relativní klid.
Několik posledních nocí dokonce již ani nezamhouřil oka.
Věděl že ho bijící zvony budou pronásledovat a budit až do svítání.
Peongomus na noční zvonění reagoval citlivěji než většina ostatních, přestože záhy každý věděl oč se jedná.
Zvony jednou za čas prolomily ticho v prostřed noci a zanechaly celé město v bdělé hrůze.
Vždy, když se rozezněly, bylo již všem jasné, že se TO zase stalo.
Další oběť.
Městské stráže byly po čase zdvojnásobeny, avšak nepomohlo to ničemu jinému, než včasnějšímu nalezení toho, co se každý bál objevit.
Žádná vražedná zbraň, žádný zločinec, žádné stopy.
Avšak toto nic co zbylo po neznámém „Nočním přízraku“, jak byl mnohdy nazýván, dokázaly jasně zastínit pozůstatky jeho oběti.

Peongomus již jen čekal na ten zvuk, který ho opět donutí vyrazit do nočních ulic.
Vyšetřovat něco tak odporného a hrůzu nahánějícího si nikdo nepřál, stejně tak on.
Leč vzhledem k tomu že byl považován za nejlepšího vyšetřovatele ve městě, padla volba na něj.
Tuto noc ho opět zvony vyhnaly z tepla a bezpečí domova do chladivých a temných ulic.
Přestože nosil vždy dýku u pasu, nikdy se nedokázal zbavit nepříjemného svědivě dotírajícího pocitu ohrožení, když se ploužil nocí tmavými uličkami.
Zabedněná okna dávala jasně najevo strach, který tu začal panovat.
Pochodně rozvěšené po zdech, si hrály strašidelnou hru se stíny soch a chrličů, čímž ještě více rozptylovaly již tak roztěkanou Peongomovu mysl.
Konečně. Vzdálené kroky slibovaly blížící se stráž.
Doprovod v takovou chvíli přijde vždy vhod, Peongom stejně nevěděl kam přesně jít, které z temných zákoutí posloužilo „Nočnímu přízraku“ jako místo činu tentokrát.
Šel tedy jako vždy k budově radnice, doufaje jestli cestou někoho neodchytne.
Stráže se ho naštěstí ochotně ujali a měl tak ozbrojený doprovod až na místo.
Kluzká dlažba, navlhlá po jemném mrholení, odrážela ostrý zvuk dopadajících těžkých bot v pravidelném rytmu. Kupodivu toto, spolu s větším pocitem bezpečí, pomohlo Peongomovi nevnímat tolik okolí a více se soustředit.
Obrazy, zvuky, myšlenky, to vše se mu honilo hlavou jako vír.
Ač nerad, vybavoval si dřívější oběti a místa, na nichž přišli o život.
Spíše než oběti, by se dalo říci „to, co z nich zbylo“.
Obrázek byl prakticky vždy stejný, tak jako nyní.
Malý hlouček stráží a postav, obvykle oblečených v dlouhých pláštích s nasazenou kápí.
Tuto skupinku obvykle doplňovali štěkající a čmuchající psi.
Ani oni však nedokázali najít tvůrce tohoto hrozného vražedného díla.
Oběť skončila vždy rozdrásána a rozmetena po okolí.
Mnohdy celá část ulice byla poznamenána tím, co se stalo.
Identifikace nebyla nikdy možná. Jak se také po bližším ohledání zjistilo, zcela nepochybně skončila oběť bez hlavy, kterou se nepodařilo nikdy nalézt. A to ani mezi úlomky kostí, jichž bylo na místě činu vždy nepočítaně.

„No prosím, vítáme našeho stálého hosta!“ vyhrkl s cynickým úšklebkem muž v kápi.
Takoví tam byli hned tři.
Postávali, prohlížejíce si okolí, a cosi si jen občas zašeptali. Do tváře jim přes kápi nebylo téměř vidět.
Jednalo se o kněze.
Stejný scénář pokaždé, Peongomus nebyl nijak překvapen a hloupé poznámky již ignoroval.

„Tak copak zjistíte tentokrát? Stále stejné provedení, zjevně stejný pachatel...“ zasípal kněz. Jeho hlas zněl jako vichřice za okny a prorážel tichou a temnou atmosféru onoho místa.
„Opravdu?“ zarazil ho s předstíraným údivem Peongomus. „No to se podívejme, ještě že mám tak zdatné pomocníky...“
„Nechte si svou ironii, nejsme tu od toho abychom poslouchali vaše hloupé vtipy,“ opáčil až výhružně kněz.
„Pak by mě tedy zajímalo, od čeho tu vlastně jste?...“
„Jedná se zde o něco...“ kněz se pozastavil a přiblížil se k Peongomovi. „Nelidského... Temného... Tohle není obyčejný zabiják.“
„Ano, to není. Vaše role v tomto všem je mi však stále nejasná.“
Kněz byl na odchodu a jen se otočil.
„Je v našem zájmu být u všeho, nic víc vám neřeknu... Hodně štěstí při hledání, myslím že ho ale mít nebudete...“

Peongomus si však myslel své. Neměl rád kněze, spíše ho vždy děsili, již jako malého.
Nevěřil jim a stranil se jich, držel si od nich odstup jak jen mohl.
Kdo ví, co možná dělají skrytě před zraky lidí. Proslýchaly se pouze různé nepodložené historky, mnohdy nahánějící hrůzu.
Nikdo nad nimi neměl kontrolu, dokonce ani starosta a vlastně ani samotný král.
Něco by jistě dělat mohl, avšak důvěřoval jim natolik, že bylo velmi nepravděpodobné, že by se postavil proti byť jedinému z nich.

Kroky vzdalujících se knězů pomalu utichaly.
Peongomus se musel přemáhat, aby ohledal místo činu, věděl že to bude stejné jako vždy.
To marné hledání po sebemenší stopě, když celé okolí vyhlíží tak strnule a temně, poskvrněno tím, co zbylo z oběti.
Krev obarvila fasády domů i dlažbu z kočičích hlav.
Přesto však již pomalu stékala a našla si na zemi úzkou cestičku ke kanálu.
Peongomus se pozastavil a zahleděl se na krev, jež postupně mizela ve stokách.
Zaváhal. Jeho pohled zůstal zaměřený na kanál, z něhož se ozývalo pro něj až příliš hlasité kapání, které se s malou ozvěnou rozléhalo v prostorách pod ulicí.
Dech se mu zpomalil a zrak jako by ho táhl stále blíže a hlouběji pod povrch.
Poté, po chvíli strnulosti, se opět probral a raději pokračoval dále v průzkumu a ohledávání.
Odporný zážitek, brodit se vším tím svinstvem, myslel si v duchu. Ačkoli toho již viděl a zažil hodně, tyto případy byly velké sousto i pro otrlé jedince.
Na druhou stranu se s trochou cynismu utěšoval tím, že to alespoň nebude muset uklízet a seškrabávat z ulice.
Cítil jako by v něm onen cynismus stále rostl s každým dalším případem. Snad mu to pomáhalo překonat hrůzy kterým musí neustále čelit a být svědkem.
Snažil se zachovat si i v takových situacích alespoň špetku, přestože dosti černého, humoru.
Přesto však věděl, že je to jen zoufalá snaha odprostit se od faktu, že nedokáže s tímto zvěrstvem nic udělat.

„Tak co, našel jste něco?“ zeptal se zvědavě jeden ze stráží.
Peongomus povzdechl.
„Pravděpodobně ne o moc víc než vy.“
Sundal si bílé rukavice a ještě jednou se rozhlédl. Viděl však již více než dost. Okolí zůstávalo stále ještě ponořené do plíživé tmy, nechtěl se zde zdržovat déle, než je nezbytně nutné.
Bylo na čase jít.
„Doprovodíme vás domů pane.“ Nabídli se dva strážní.
Peongomus se nadechl a náhle se zarazil.
Myšlenka na relativní bezpečí domova mu přišla vhod, leč do svítání by stejně nebyl schopný usnout.
Namísto toho mu hlavou proletěl shluk myšlenek a pocitů, jež z části nedovedl popsat.
„Ne,“ otočil se na ně s neustále zadumaně sklopeným zrakem. „Doprovoďte mě jinam... Ke kostelu.“
Strážní se na něj udiveně zahleděli.
I jemu samotnému až zamrazilo, ta představa se mu zdála poněkud děsivá, ale cítil se tak zmateně.
Nevěděl skoro ani proč to řekl, kde se to šílené vnuknutí vzalo, přesto však cítil přesvědčení, že by se měl jít podívat právě tam, a to i navzdory temné noci.

Vydali se tedy vstříc tichým a potemnělým uličkám města.
Brzy se jako mohutný stín vynořil zpoza střech obrys kostelní věže.
Přes zamčenou bránu a vysoký špičatý plot nebyla šance dostat se dál.
Další problém znamenali také strážní, kteří ho doprovázeli, nikdy by ho nenechali proniknout do kostela ani okolní pozemek s hřbitovem.
„Dobře hoši, nyní potřebuji klid,“ řekl s vážným výrazem. „Vaše pomoc byla velmi záslužná, měli byste ale nyní být raději na místě činu a strážit okolí, já si již poradím.“
„J-jak myslíte pane,“ vyhrkl ze sebe jeden z mužů s pochybovačným pohledem. „Jste si jistý že nechcete naší ochranu? Není tu bezpečno.“
„Ano, to vím lépe než kdokoli jiný... Přesto jsem si jist a vím co dělám, žádný strach.“
Peongomus se snažil naladit konec věty do smířlivého tónu a pousmát se, což mělo urychlit odchod straží.
To se mu také povedlo.
Počkal až se za ním pomalu odcházející muži přestanou zvědavě a nechápavě otáčet, načež se podíval na vrchol kostelní věže.
Temná silueta mu nenavozovala ani v nejmenším dobré pocity, stejně jako to, co nyní hodlal udělat.
Nebylo však času nazbyt, tato noc ještě zdaleka nebyla u konce...

***

Bude pokračovat...