Být drakem I.

Být dívkou je v těchto časech nebezpečná věc. Draci pustoší královská a šlechtická stáda. Podle královského astrologa si žádají lidskou oběť. A nejvhodnější oběť pro draka? Panna. Proto mě má matka od narození vydávala za chlapce. Ne, že bych byla nespokojená. Ostatní děvčata seděla doma, tkala, dojila krávy, předla, dojila kozy, vařila, dojila ovce. Já jako chlapec jsem směla štípat dříví a chodit pást dobytek. Mohu tedy říct, že mé dětství bylo krásné, bohaté a hlavně nezastřené strachem, že mě jednou vyberou jako dračí nevěstu.

Když mi bylo sedmnáct let, zemřel můj otec. Byl to laskavý člověk a nikdy mě nebil. Ani jako chlapce. Naopak. Vždy měl čas si se mnou povídat, chodili jsme na ryby a pytlačit do lesa. Učil mě zacházet s nožem, sekerou, lukem, kuší. Když mi bylo dvanáct let, snesl z půdy dva staré meče a tajně, protože to bylo zakázané, mě učil bojovat. Nevěděla jsem, kde se to naučil a vlastně mě ani nenapadlo se ptát. Naučil mě také mnohem důležitější věc: myslet. A to vše teď skončilo. Seděly jsme s matkou doma u stolu, najednou tak opuštěné, a začínaly jsme si pomalu uvědomovat, co vše se změní.
Otec pracoval u barona jako vrchní podkoní. Neměl to snadné, ale přece jen to byla práce a slušně placená. Díky tomu jsme měli na daně a někdy i na nějakou tu zbytečnost. Teď jsem se měla stát živitelem rodiny já. Pohlédla jsem na matku. V tom chladném ranním světle jsem si všimla jejích vrásek. Opravdu je jich tolik? Proč jsem si nevšimla těch ustaraných rýh kolem jejích úst? Proč jsem dřív neviděla únavu a smutek v jejích očích? Jistě. Protože tam nebyly. Cítila jsem zvláštní tíhu, když jsem si všimla jejích rukou. Třásly se. Proč nedokážu s matkou mluvit o naší bolesti? Proč mým srdcem procházejí ty nesnesitelné křeče? Mám plakat? Proč to neumím?
Zvedla oči z podrápané desky stolu a podívala se na mě. Beznaděj. Smutek. A někde hluboko, tak hluboko, že o nich sama nevěděla, byly slzy. Dlaněmi bezmyšlenkovitě pohladila stůl. Vyrobil ho můj otec. Pramen stříbřitých vlasů se uvolnil z bohatého drdolu.
„Ronane, co budeme dělat,“ zašeptala sotva slyšitelně. Ronan. To bylo mé jméno. Mé chlapecké jméno. Po otci. Otec mi říkal Ron. Větroplach Ron. Matka mi říkala Rono, ale jen, když jsme byli sami. A teď jsme byly samy. Proč Ronane?
„Půjdu k baronovi požádat o práci. Musíme doufat, že nezapoměl na mého otce. Půjdu zítra.“ Vstala jsem. Nedokázala jsem sedět. Být pacholkem u baronových koní bylo to nejlepší, co jsem dokázala vymyslet. Když budu mít štěstí, povede se nám dobře.

Díky, Bože, za mlhavá rána! Milovala jsem mlhavá rána. Když jsme se vraceli s otcem z lesa s upytlačeným zajícem a slunce vypouštělo horké šípy do mlhavé opony, která se zvedne a dovolí mu vysušit rosu zářící v trávě jak pohozený poklad. Je studená a zrádně prozrazuje osamělého chodce. Pravá, levá, pravá, levá. Vysokou trávou jsme chodívali nejraděj. Zůstává v ní temný pruh stop. Mokří až do pasu a veselí jak právě probuzený kos jsme si pískali do kroku. Pravá, levá, pravá... Dnes jsem šla vysokou trávou sama.
Minula jsem ohrady, alej jasanů, blížila jsem se k plotu do zámeckého parku. Kovaná brána strážila vstup a hrdě se vypínala ozdobnými hroty k ranní obloze. Tudy ne. Pořád kolem plotu. Ke stájím. Jsou na druhé straně zámku. Musím zastihnout správce. Doufám, že dnes vstane dostatečně brzy.

Mám štěstí.
„Co ty se tady ochomýtáš, holomku?!“
„Já Vás jdu požádat o práci, pane.“
„A co zastaneš? Čemu rozumíš?“
„Koním, pane.“
„Kolik je ti let?“
„Sedmnáct, pane.“
„Nech si narůst kníry, ty - „
„Ronan, pane.“
„ - ty - Ronane. Vypadáš jak opelichané kuře. Padej do maštale, podkoní už si s tebou poradí. A běda ti, jsetli něco zkazíš, dostaneš vejprask. O to se postará taky.“
Otočil se ke mně zády a já šla do maštale. Dali mi do ruky vidle a já kydala hnůj. Od rána do poledne a po obědě zase. Dva měsíce nic jiného, než hnůj, hnůj, hnůj. Mohla jsem dopadnout hůř. Tady jsem měla aspoň dost peněz na zaplacení daní a právo na oběd. Nikdo si mě nevšímal a ani já se s nikým nebavila. Až to začínalo být podivné, že jde všechno tak hladce.

Bylo to jednoho obyčejného letního rána. Kydala jsem hnůj, když jsem uslyšela ržání koní a vyděšené a zmatené hlasy lidí. Vyšla jsem na dvůr. Pobíhali tam koně, v očích paniku a lidé neschopní něco dělat, jen ječící a vyplašeně ukazující na nebe. Podívala jsem se vzhůru. Obrovský drak nesl jedno hříbě, namáhavě mával křídly a leskl se jako louka plná rosy. Byl překrásný. Nikdy jsem draka neviděla, tak blízko nikdy žádný nepřiletěl. Nabíral výšku a ztrácel se pomalu za lesem směrem k horám.
Pomohla jsem pochytat a uklidnit koně. Všichni už byli ve stáji až na mohutného hnědáka. Znala jsem ho. Byl to baronův nejlepší kůň. Teď se ho štolbové snažili chytit a uklidnit, místo toho ho ale ještě víc vyplašili. Jestli se mu něco stane, dá nás baron spráskat všechny, to bylo jisté. Štolbové koně zahnali do kouta a chtěli mu nasadit ohlávku. Kůň se vzepjal a jednoho z nich ošklivě zranil na hlavě. Všichni se od koně odtáhli a snažili se pomoci kolegovi. „Ten kůň zešílel!“ „Já to tedy baronovi řikat nebudu, že jeho hnědák je k ničemu!“ „Zastřelte ho, probůh,“ ozývalo se ze všech stran. Bylo mi hnědáka líto. Pobíhal po dvoře a zmateně hledal východ. Chtěl pryč, byl hrůzou bez sebe. Vybrala jsem v maštali klidnou kobylu a osedlala ji. Pak jsem otevřela dokořán vrata vedoucí na pastviny a hnědák jimi okamžitě vyběhl. Já ho z dálky sledovala na kobyle. Neposlouchala jsem výkřiky a hrozby linoucí se ze dvora, bylo mi to jedno. Věděla jsem, že jednám správně.
Hnědáka jsem našla na louce u rybníka. Stál v rákosí, zalitý potem, a už neměl sílu utíkat. Pomalu se uklidňoval. Slunce už se sklánělo k západu, když jsem mu konečně směla nasadit ohlávku a pomalu se s ním vydat na cestu zpátky.
Na dvoře bylo zatím boží dopuštění. Baron se vrátil z města a honil štolby, správce, pacholky a sesílal na ně hromy blesky. Jak si vůbec mohli dovolit nechat utéct jeho hnědáka? Stála jsem s oběma koňmi před vraty. Hnědák začínal být zase neklidný a já se s ním neodvažovala vjet mezi tolik lidí.
„Pane barone, podívejte se!“ Přivolal nějaký pacholek zuřícího barona. Vše na dvoře ztrnulo. Sesedla jsem z kobyly a dovedla koně do dvora. Někdo chtěl převzít hnědáka, ale ten se vzepjal. Pak už se nikdo neodvážil přiblížit. Zastavila jsem se před baronem a uklonila se.
„Přivedl jsem vám vašeho hnědáka, pane,“ řekla jsem. Baron přišel pomalu ke koni a začal na něj potichu mluvit a laskat ho. Ke koním se chová líp než k lidem, říkalo se o něm, a já se mohla na vlastní oči přesvědčit, že je to pravda.
„Jak jmenuješ, chlapče,“ zeptal se mě potichu. Aby nevylekal koně.
„Jsem Ronan, pane barone.“
„Budu si tě pamatovat, Ronane. Jsi velmi šikovný mladý muž.“ Mlčky jsem se uklonila. Byla bych bývala radši, kdyby si mě nepamatoval. Ti, které si pamatoval, totiž nikdy nedopadli dobře. Baron dal pokym, aby se postarali o koně. Na odchodu si mě prohlédl a kývl na mě. „Zítra za mnou přijď,“ řekl a zmizel ve tmě.

Druhý den jsem čekala na audienci v jednom z předpokujů a byla zvědavá, co mi baron chce. Cosi jako vděčnost asi těžko.
Na vyzvání jsem vstoupila a poklonila se. Baron seděl v županu na vysoké polstrované židli a prohlížel si mě snad ještě zvědavěji než já jeho.
„Chlapče, včera jsi mi prokázal dobrou službu. Za odměnu ti chci něco nabídnout.“ Očekávala jsem všechno, ale nabídku ne. „Chci tě udělat svým osobním podkoním. Jak jistě víš, zanedlouho sem přijede můj syn a můj osobní podkoní mu bude dělat společníka na jeho loveckých vyjížďkách. Zajisté víš, jaká je to pro tebe pocta. Budeš dohlížet na koně mého syna a budeš mu k ruce. Přijímáš?“
Baronovi se neodmítá, a tak jsem se znovu uklonila. Bral to jako souhlas a spokojeně mě propustil.
Takže povýšení. To jsem opravdu nečekala. Budu mít sice méně práce, ale budu muset trávit čas s tím baronovým nafoukancem. Byl to hejsek. Navíc rozmarný a zbabělý hejsek. Měla jsem radši zůstat u hnoje. U toho aspň vím, co mohu čekat. Smrad.

Stála jsem spolu s ostatními sloužícími na dvoře a očekávala příjezd mladého barona. Dělala jsem, že nevidím ty záštiplné pohledy mých bývalých kolegů ze stáje. Někdo se poškleboval a šuškal si se sousedem. Věděla jsem, že mi není co závidět. Matka si ovšem myslela opak. Mé povýšení považovala z boží zásah. Spravedlnost? Těžko. V duchu jsem se připravovala na ponižovaní a příkoří. Můj otec byl jednou s baronem na lovu a tam se také setkal s jeho synem. Když přišel domů, štípal celý večer dřevo. Vzteky.
Na konci aleje se zvedal prach. Cestou žíhanou sluncem a stíny žloutnoucích jasanových listů se blížil kočár. Baron vyšel ven, aby přivítal svého syna. Komoří a ceremoniář ještě rychle napomínali lid, jak se chovat. Konečně se spřežení lesklých ryzáků zastavilo. Oblaka prachu si sedala na masu lidí vítajících se špatně hranou radostí mladého barona. Naštěstí si toho nikdo nevšímal. Všichni zvědavě pozorovali dvířka kočáru. Mladý baron nezklamal. Málem jsem se rozesmála. Vypadal jako parádivý motýl, který si omylem kecl do louže. S nadřazeným pohledem pozdravil své poddané a klidil se z poledního slunce do stinných komnat.
Doufala jsem, že budu ještě nějaký čas ušetřena jeho oblažující společnosti, ale doufala jsem marně. Třetí den po jeho příjezdu jsem byla poslána k baronovi, aby mě mohl představit svému synovi a při té příležitosti mi připomenout mé povinnosti jakožto jeho osobního sluhy. Naštěstí se vše odbylo rychle a já dostala příkaz zítra připravit mladému baronovi koně, že pojedou na lov. Já je ovšem měla doprovázet.

Jiskřivé ráno. Obláčky páry se rozplývají nad hlavami lovců, smečka poštěkává a nadháněči se ztrácejí v lesní mlze. Baron se synem kontrolují kuše, nějaký poskok mi podal tu moji. Po otci. Teď! Zazněl lesní roh a lov může začít. Dusot kopyt, štěkot psů, kteří brzy narazili na stopu srnčí zvěře. Mým úkolem je držet se po boku mladého barona a být mu k ruce. Nebudu si nic nalhávat. Jsem tu proto, abych Jeho Milost posbírala, kdyby se mu splašil kůň.
Baron s lovci ujíždí za vidinou bílého jelena a já zůstala pozadu. Mladý baron pohekává a pofňukává v sedle už nějakou chvíli. Snažila jsem se ho ignorovat, ale to dost dobře nejde. Nejradši bych ho nechala někde v hloží. Vtom z doubí po levé ruce vyskočil zajíc. Nevím kdo se lekl víc, jestli můj kůň nebo baron. Kobyla se vzepjala a baronův ryzák jí napodobil. Baron sletěl do mechu a koně letěli lesem bůhvíkam. Držela jsem se hřívy a snažila se vyhýbat větvím, ale nějaké to smrčí mě stejně pěkně zpohlavkovalo. Slzelo mi oko a já se snažila chytit toho baronova větroplacha. Podařilo se! Zklidnila jsem oba koně a krokem je vedla zpátky. Baron ležel tak, jak jsem ho nechala a naříkal. Když jsem se objevila, měl si alespoň na kom vybít svůj vztek.
„Kde se couráš, cháme,“ vřískal.
„Chytal jsem vašeho koně, pane.“
„Co je mi do koně?! Pojď sem a pomoz mi na nohy.“
Neodporovala jsem. Podala jsem mu ruku a snažila se ho zvednout. Sykal a skuhral. Nakonec se postavil na nohy, ale nemohl se narovnat. Narazil si záda. Stál a třásl se. Mladý baron byl malý a křehký městský šlechtic. Kdepak hony a jiné kratochvíle jeho otce! To pro něj nebylo. Vysadila jsem ho do sedla. Sice byl malý a křehký, ale to vůbec neznamenalo, že byl lehký. Asi ho ve městě překrmili cukrovinkami. Frflal a nadával na mojí nešikovnost celou cestu zpátky do zámku. Měla jsem tisíc chutí nechat ho v lese samotného. Vzpoměla jsem si na sekeru u nás na dvoře. Asi budu štípat dříví.

Lov se vydařil. V radosti nad nádherným a bohatým úlovkem baron zapoměl na svého syna a teprve, když se vraceli domů si vzpoměl, že s nimi měl jet i mladý baron. Ten ho čekal v jednom ze svých salónů a společnost mu dělal jakýsi mastičkář. Syn potom útrpně vyslechl nadšené líčení svého otce o průběhu honu a soucitné politování jeho naražených zad. Snad si postěžoval na mé chování, nevím. Jisté ale je, že se mi dostalo té cti a byla jsem pozvána na zámek. Stála jsem sama v jednom z luxusních předpokojů a chtě nechtě vyslechla pro mě velice důležitý rozhovor.
„Nechápu, proč právě ty, Asito. Vžyť král jistě zná tvou jemnou povahu a nechuť k takovým činům,“ říkal právě baron synovi.
„Někdo u dvora mě pomluvil, otče. Očernili mě v očích krále a všech šlechticů v radě. Prý se má odvaha nesnoubí s mými činy. Nepochopili ovšem, že pouhý ostych mi dosud bránil přihlásit se o takovýto úkol. Nechtěli slyšet má slova, že odvaha může být i jiná než zběsilé mávání mečem. Chtěl jsem jim vyprávět o odvážných myšlenkách, které trápí mou mysl a o nemožnosti je vykonat, protože mi brání mé slabé tělo. Ach, otče, upadli jsme u dvora v nemilost.“
„Jak jen tento nepříznivý osud přelstít! Což není žádné východisko?“
„Otče, můj duch překoná slabost mého těla, to sám víš. Proto jsem dnes pozval toho hocha, Ronana. Přikážeš mu a on půjde bojovat místo mne.“
„Ronan? Copak nevíš, kdo byl jeho otec?“ Začínalo mě to zajímat.
„Právě proto. Co nevykonal otec, musí místo něj vykonat syn. A navíc, ten chlapec nemá o ničem ani potuchy. Vsadím se, že mu to zatajili. Jinak by se musel propadnout hanbou a klopit zrak před každým slušným člověkem.“
„Za pokus to stojí. Nechť ho přivedou.“
Ozval se zvoneček a lokaj mě přivedl k baronovi. Poklonila jsem se a čekala, jak se to vyvine. Byla jsem předem rozhodnuta nedat svou kůži lacino, ať už ti dva chystají cokoli.
Baron si odkašlal. „Ronane, svěřil jsem ti do opatrování zdraví mého syna a tys mě zklamal.“
„Já, pane?“ odvážila jsem se ozvat.
„Ano, ty. Kvůli tvé nedbalosti se můj syn zranil. Naštěstí se nejedná o zranění příliš vážné, ale přesto mu brání vykonat velice důležitý úkol, kterým ho pověřil samotný král. Víš jistě, co to znamená. Musíš být přísně potrestán.“ Baron se odmlčel aby zvýšil napětí. Čekala jsem, jaký trest mi udělí.
„Jak výš, celou zemi sužují útoky draků. Už jim nestačí náš dobytek, chtějí i naší krev a my jsme nuceni jim obětovat naše nejkrásnější dcery. Sám jistě znáš mnoho rodin, které byly takto oloupeny. Náš král rozhodl, že draci musejí být vyhnáni a zničeni. Můj syn byl poctěn důvěrou Jeho Veličenstva a pověřen likvidací draka ohrožujícího naše panství. Jenomže kvůli tvé chybě a zbrklosti nemůže svůj úkol splnit. Jako trest ti tedy přikazuji, abys královo přání vykonal ty místo mého syna.“
Zůstala jsem stát, neschopná slova, neschopná pohybu. Opravdu hezky si to vymysleli. Ať dopadnu jakkoli, vždy na tom vydělají. Když uspěji a drak padne, získá slávu mladý baron. Když neuspěji a padnu, můžou dokázat jeho hrdinství tím, že šel na draka a byl zraněn, ale přežil. Zranění si už opatřil pádem z koně. Narovnala jsem ramena a zadívala se jim do očí.
„Pane, živím matku. Jsem jediný, koho má. Udělám, co poroučíte, ale chci, abyste se o ni v případě mé smrti postarali. A pokud uspěji dáte nám dost peněz, abychom odtud mohli odejít.“
Baron zbrunátněl. Jeho syn na něj vrhl rychlý pohled a promluvil. „Tvé požadavky jsou rozumné. Dáváme ti své slovo, že je splníme.“
Jenže já jim nevěřila. „Odpusťte, pane, ale musím žádat písemnou smlouvu. Když zemřu, nebude nikdo moci vymáhat splnění vašeho slova.“ Stálo mě to hodně úsilí, než jsme je přesvědčila, aby se mi zavázali písemně. Navíc jsem je donutila napsat dopis králi, který mu v případě mé smrti odešle matka. Stálo tam, že jsem prokázala neocenitelné služby, a že baron se zavázal postarat o mou rodinu. S tímto listem v ruce jsem odcházela domů a přála si, aby ho matka nikdy nemusela odesílat.

Matka plakala, když jsem byla pasována na rytíře. Podle královského výnosu musím být rytíř, když jdu na draka. Matka plakala, když jsem sedlala svého koně. Plakala, když jsem naposledy čistila otcův meč a brousila kopí. Plakala, když jsem si navlékala zbroj. Plakala, když jsem se s ní loučila. Ale já nedokázala plakat. Plakala, když mi říkala Ronane, Rono, vrať se. Hlavně se vrať. Ale já neplakala. Cítila jsem, že je tu něco, co nevím a co musím vědět a jediná cesta jak to poznat, je zabít draka. Pobídla jsem koně a vyjela ze vrat. „Rono!“ zavolala matka, ale já neměla odvahu se ohlédnout.
Míjela jsem dvorce a odtamtud vyhlíželi lidé, které jsem zanala od narození, ale dnes poprvé jsem je viděla jen jako cizinec projíždějící náhodou kolem. Z oken se za mnou dívaly desítky tváří, desítky očí mých přátel a známých. Byli bledí. Jako tenkrát, když odváděli jednu z dračích nevěst. Také já byla dračí nevěstou, ale to oni nevěděli. V jejich očích, i v očích barona, jsem byla jen hloupý mladík chvátající nebezpečnou cestou, která mě buď zahubí, nebo dovede až na vrchol.