Služebník

Služebník

Mžilo.
Stál jsem skryt ve stínu a čekal.Stál jsem,záda přitisknuta na vlhkou hrubou zeď domu.Čekal jsem na muže.Věděl jsem,že přijde,chodil tudy vždy.Přijde i dnes.Není důležité,jak dlouho už čekám,není důležité,jak dlouho budu ještě čekat.Čekám a dočkám se.
Mžilo.Dláždění liduprázdných ulic se lesklo v záři luceren vyřezávajících do tmy kužele mdlého světla.Noc byla temná,na obloze skrz mraky zářil jen bezvýznamný srpek měsíce.
Černé kočky hodovaly na mršině ptáka ležící uprostřed ulice.Ostré zoubky rvaly maso se zuřivostí pravých šelem.Náhle hostinu přerušily a zvedly hlavy.Naslouchaly. Jejich černé hřbety se nahrbily,do tmy zle blýskly jejich oči.Vzaly do tlam ještě poslední sousto a zmizely.Tiše jako duchové.
Uličkou kráčel muž.Zahalený do černého pláště s kloboukem na hlavě.Šel dlouhými,ráznými kroky,které se rozléhaly na desítky metrů.
Prošel kolem mě.Stačily mi tři rychlé,tiché kroky.Bezvládné tělo s proříznutým hrdlem jsem spustil na mokrou dlažbu.Přiklekl jsem k němu a rozepjal mu plášť.Byl tam.V ratolišti krve na stříbrném řetízku.Klíč!
Pověsil jsem si ho na krk.Dýku jsem očistil o šaty mrtvoly.Krev stékala v mírném spádu k odpadní strouze vedoucí uprostřed ulice.
Nechal jsem ho tam ležet a vyrazil za dalším cílem.
Mžení přešlo v déšť.
Byla to veliká budova.Největší v celé ulici.Dominantní.Škvírami v okenicích v prvním patře pronikaly stroužky světla.Nad Bránou visel štít.Štít cechu obchodníků.
Překročil jsem louži černé vody a přistoupil k bráně.Klepadlo,vypadalo jako drak , posloužilo svému účelu.Otevřela se špehýrka a v ní se objevil zarostlý obličej.
Poznal mě,přesto chtěl vědět heslo dnešní noci.„Salamandr,“mi otevřelo cestu do domu.Vstoupil jsem do kamenné chodby ozářené lampou visící od stropu.Dva metry od dveří stál stůl a židle.Na stole,vedle napůl uhořelé svíce,ležela půlka kuřete.
„Koukám,že jsem tě vyrušil uprostřed jídla,“řekl jsem.
„Jo,“zabručel.„Dneska je to všivá služba.Není tu dneska nikdo kromě mě,šéfa a Roda.Nuda k ukousání.“
„Všivá noc,“potvrdil jsem.
„Jo,všivá.“
Vydal se ke stolu.Zahákl jsem si ho levým předloktím za krk a nůž mu vnořil do zad.Měl pravdu,byla to všivá služba.
Prošel jsem chodbou a dostal se do haly.U dveří bylo sychravo,foukalo tam .Tady hořel v krbu oheň a po zdech visely tapiserie. Mihotavé světlo ohně tančilo po nábytku a zbraních,které visely na zdech.
Na pohovce ležel Rod a hlasitě chrápal.Meč měl položený o nedaleký stolek.
Přistoupil jsem k němu a rukojetí nože ho lehce klepl do spánku.Jeho tělem proběhla křeč a pak se uvolnil.Teď nehrozilo nebezpečí,že by se mohl probudit v nevhodném okamžiku.
Vystoupal jsem po kamenných schodech do prvního patra.Dobře jsem se tu vyznal, proto jsem zamířil bez rozvažování do Hurstovy pracovny.
Seděl v prostorné místnosti,kterou zařídil vkusně a přepychově.Vše,stolek,křesla, tapisérie,bylo prvotřídní kvality.Skláněl se nad stolem,ruka s brkem mu jezdila po papíře.
Uslyšel mé kroky a otočil se.Na tváři výraz vzteku.Čekal,že je to některý ze strážců.Když uviděl mě,získal jeho obličej přívětivější nádech.
„Čaroděj je mrtev,“řekl jsem.
„V pořádku.Věděl jsem,že se na tebe mohu spolehnout.Šlo to hladce?“
„Jak jinak,“odpověděl jsem.


Krčil se ve stínu.Nebyl to žádný problém,celou místnost osvětlovala jen lampička na stole.Seděl ke mně otečený zády,četl v nějaké knize.Vůbec neslyšel,když jsem vstoupil.V ruce jsem svíral lesklou čepel,věděl jsem,že za chvíli bude její střenka rudá krví.Stačily mi čtyři tiché kroky.Nevnímal své okolí,jeho pozornost plně zaujímala kniha,kterou měl v klíně.Ještě jeden krok a stál jsem hned za ním.Popadl jsem ho za rameno a otočil ho k sobě.Pak má zdvižená ruka…


„Leží v ratolišti vlastní krve,“dodal jsem.
„Dobře Brode.Hned ti dám odměnu.“Otočil se ke mně zády.Z kapsy vytáhl masivní klíč,který patřil k trezoru stojícímu vedle stolu.
„Já bych radši věděl,kdo byl klient,“řekl jsem tiše a přistoupil na vzdálenost kroku k němu.
„Máš štěstí,“řekl a jeho tón byl rázem mrazivý,„že mám dobrou náladu,jinak bych tě…“Byl stále ke mně otočený zády,nyní odemykal trezor.To byla chyba.
„Ale Hurste,“zašeptal jsem mu do ucha.„Já bych opravdu rád jméno klienta.“
Ztuhl,protože ucítil ostří na svém hrdle.
„Tak tohle,“zachrčel.„Tohle se ti ,ty parchante, nevyplatí.“
Přitiskl jsem ostří více.Po krku začal stékat pramínek krve.
„Jméno,Hurste.Jméno!“zopakoval jsem.
„Ty parchante…“To bylo to poslední,co řekl.Pokusil se mi vyškubnout a sám si podřízl hrdlo.
Sametová světlehnědá vesta se barvila krví tryskající z tepny.
Nechal jsem tělo sklouznout k zemi.Dopadlo neslyšně a zůstalo ležet jak hromádka neštěstí.
Potřásl jsem hlavou a pokrčil rameny.Neměl jsem jediný důvod nechat ho naživu, přesto jsem mu dal šanci.Největší šanci jeho života.Šanci,kterou on promarnil.
Sundal jsem z krku klíč.
Nepotřeboval jsem jméno od Hursta,věděl jsem,jak ho získat.Všechny zakázky byly zapisovány a uloženy v dubové truhle v rohu.
Přistoupil jsem k ní.Proti neoprávněnému vniknutí byla chráněna smrtícími pastmi. Byly zkonstruovány tak,že by je nepřelstil ani nejlepší zloděj.Byly rychlé a účinné. Šance na přežití nulová.
Klíčem jsem odemkl zámek.Víko se s skřípěním otevřelo.Hned na povrchu leželo to,co jsem hledal.A bylo tam jméno!Jméno člověka,se kterým jsem se musel setkat. Musel jsem zjistit proč…


Oči jako spirály.Točící se,točící.Nic jiného neexistovalo,jen spirály.Nebyl jsem já,nebyl nikdo a nebylo nic.Jen spirály.Spirály…


Byla to dlouhá noc.Cítil jsem slabost v pažích.Prsty neměly potřebnou sílu a kameny byly příliš kluzké.Slizké.Věděl jsem však,že musím vydržet.Už jenom tohle a pak si můžu odpočinout.
Kameny byly kluzké,přesto jsem postupoval.Píď za pídí.Byla to podivná noc.Vše se dělo rychle.Příliš rychle.Cítil jsem se jako v říčním korytu.Proud mě hnal příliš rychle na to,abych mohl přemýšlet.Mohl jsem jen jednat.
Konečně jsem byl u okna.Temná díra v temnotě.
Vklouzl jsem dovnitř.Z kapsy vytáhl svíčku a zapálil ji.
Byl tam sám.Ležel v měkkých peřinách,tak obrovských,že se skoro pod nimi ztrácel.Jeho tvář byla červenolící a odulá.Mezi pootevřenými rty se s sténáním prodíral dech.
Víčka se pohnula.Jen nechtěně jeho mysl rozháněla temnotu spánku.Byla něčím vyrušena,vyrušena světlem svíčky lechtající víčka.
Otevřel oči.Byl v nich nepřítomný pohled.Pohled člověka,který není plně při smyslech.Mlha z jeho očí však rychle mizela.V očích se zajiskřilo a rty se pootevřely.
„Co…,“vyšlo z nich.
„Jen klid,“řekl jsem tiše.
„Klid.Jen klid,“zopakoval jsem,poté co mu tváří projel záškub.
„Kdo jste?“vydechl.
„To ale přece není podstatné,senátore,“usmál jsem se ošklivě.
„C…co chcete?Jak jste se sem dostal?“
„To není podstatné.Chci se vás na jednu věc…Proč jste nechal zabít Červeného čaroděje?“
Jeho mlhou spánku zastřený mozek se pomalu rozbíhal.Jeho výraz se stával určitější,víčka přestala být tak těžká.Mlha alkoholu se zvedla z jeho mysli.Podepřel se na loktech.Zmínka o Červeném čaroději ho úplně probrala.
„Kdo jsi,“zasyčel.„Jak jsi se dostal do mého domu?Jak se vůbec opovažuješ!“


Zjisti proč.Musím to vědět,použij jakékoli prostředky.


Přiložil jsem senátorovi Mesterovi nůž na prsa.Zbledl a na čele mu vyrazil pot.
„Tady dávám otázky já.Jedno slovo a jsi mrtvola.Jasné?“
Polkl.Přikývl.
„Takže,“začal jsem znovu.„Proč jsi ho nechal zabít?“
Chvilka ticha.Jediný zvuk,který bylo slyšet,byl jeho přerývaný dech.
„Před třemi lety,“řekl a rty se mu třásly.„Před třemi lety zabil mojí dceru.“
„Proto jsi najal vrahy?“ujistil jsem se.
Naše pohledy se setkaly.Něco,co zahlédl v mých očích,ho zmrazilo.V jeho očích jsem uviděl jen čistou hrůzu.
„Ty jsi…ty jsi Služebník,“zašeptal.„On tě poslal!“Jeho hlas připomínal smrtelný chropot.


Seděl tam a čekal na mě.
„Chceš žít?“zeptal se.
Zasmál jsem se.„Jistě.“
„Dobře.“Po tváři se mu rozlil vlčí úsměv.


„Ano!Jsem Služebník,“odpověděl jsem.„A za to můžeš ty!Nebýt tvé pomsty…“
Pokusil se pohnout.Nůž pronikl mezi žebry a zasáhl srdce.Koutkem zkřivených úst mu vytekl pramínek karmínově rudé krve.


Staneš se Služebníkem.Tvorem absolutně podřízeným mé vůli.Budeš žít svým mrzkým životem,dokud já budu chtít!Ani o okamžik déle!…Dnes v noci,i když transformace není ještě úplná,splníš svůj první úkol…


Stál jsem nad mrtvolou a cítil to.Okamžikem,kdy jsem zabil senátora,stal jsem se otrokem.Otrokem vůle Červeného čaroděje.Stal jsem se tvorem bez vlastních pocitů,stal jsem se nástrojem.Chladným,nemilosrdným nástrojem,jehož jedinou myšlenkou je vyplnit čarodějovy rozkazy.
Sklonil jsem se nad mrtvým tělem.Pán chce důkaz!
Hlavu,ze které odkapávala krev,jsem zabalil do prostěradla a přehodil si ji přes rameno.