Upíři se neloví

Nevěděl proč, ale trčel uprostřed lesa už dobrých, hmm, vlastně když o tom tak přemýšlel, ani nevěděl jak dlouho. Seděl nehnutě mezi kořeny vyvráceného smrku a čekal. Na kolenou mu tiše vrněla pistolová kuše, pružina vibrovala kdesi v hloubi masivního vyřezávaného těla a vyčkávala, kdykoliv připravena vyplivnout dubový kolík. Vítr si pohrával ve větvích, muž si lebedil a líně převaloval polovyhaslý doutník z jednoho koutku do druhého. Každý v okolí věděl, že upír pokaždé zmizí v neprostupné černi lesa. Každý také věděl, kdy se tak děje. A dělo se nyní, ostatně ta poslední dívenka byla tak mladá! Kdesi v tmavém prostoru před ním zapraskaly suché větévky, magická chvíle číhání byla ta tam, začínal lov. Muž vyfoukl ukázkový kroužek nasládlého kouře a prsty polaskal svou zbraň. Lov skutečně začal, to si uvědomoval čistě a jasně, zároveň se však modlil, aby tak jasně věděl, kdo bude lovcem a kdo kořistí. Lovci upírů to občas holt mají těžké..
"Dejte pryč ty pochodně!" volala prudce oddechující Mart-E-Cia.
"A-ale planoucí p-pochodně, t-to sem přeci p-patří. P-planoucí p-pochodně jsou t-tradice." mumlal zmateně stařík, který stál opodál, výhružně nahrben třímal v pravé ruce vidle. "Upíři se jich t-to, b-bojí!" dodával.
"Vážně?" nakrčila Mart-E-Cia obočí. "A to jako proč? Snad se bojí popálenin, nebo jsou jako zvířata? Hmm, nebo je to snad obavou z umlácení? Počkejte, já už vím! Oslňuje je to stejně jako denní světlo a zbavuje touhy po krvi, nechtějí moc hubnout, že?!"
"P-přesně," kýval děda souhlasně hlavou, asi byl v tu chvíli šťastný, že pojem ironie jde zcela mimo něj. Snad aby podpořil odvážné tvrzení, zamával bojovně pochodní i zemědělskou technikou a vyloudil z hrdla bojový pokřik. Škoda, že v jeho téměř bezzubém podání neměl kýžený efekt. (Mimochodem, existují různé druhy bojových pokřiků, ale jen ten jeho začíná slovy: "D-d-dostaneme tě, t-ty jeden t-to, s-sakra, j-j-jak se to t-to, jo, u-upíre!")
"Aha, tak to bychom se asi těch, hm, tradic měli držet."
Bojovný důchodce spokojeně zamlaskal a vyrazil do tmy následován dalšími plápolajícími tradicemi. Mladší neznalci místního folkloru (a přiznejme si to, zkrátka ti chytřejší) zůstali kolem mladé ženy a nervózně přešlapovali z nohy na nohu. Několik se marně snažilo nenápadně zbavit zhašené pochodně. Mart-E-Cia se zkoumavě zadívala každému z nich do tváře. Armáda to sice nebyla, ale pořád lepší než spadnout ze schodů. Pak se vydala zhruba opačným směrem než svítící stará garda. Ostatně faktem je, že muži s pochodněmi upíra nikdy nechytli, jenže ona ho lapit chtěla.

Chvíle nastálého ticha odkapávaly ze stropu pozornosti jako tlusté kapky kyselého deště a s příšerným hlukem se mu rozpleskávaly v mozku po hladině adrenalinu. Od zapraskání tam ve předu, za mířidly jeho kuše, uplynulo sotva pár minut, ale on se rozhodl vydat se po pomalu chladnoucí stopě až teď. Ostatně, sledovat tyhle tvory nebylo zas tak těžké, jejich pach se mu občas zarýval do čichových buněk ještě pěkných pár hodin poté, co někoho z nich dostal. Za hustým mlázím narazil na úzkou pěšinku, pravidelně prošlapávanou a pokroucenou jako tělo tasemnice. Usmál se sám pro sebe, ano, tohle je přesně cesta v jejich stylu, téměř žádný rovný úsek, samá zákruta a po stranách změť trnitých keřů. Ideální místo pro přepadení ze zálohy, nekontrolovatelný pohyb a tajné sledování. Smutně si povzdechl. Pach byl silný, vznášel se nad stezkou jako pára, byl téměř hmatatelný. Kořist byla na stezce před ním, ale při pohledu na současnou situaci přemýšlel, jak asi daleko a jestli je to vůbec kořist.

"Takhle po tmě to nemá cenu, Mart."
"Asi máš pravdu, Jikone. Ale on tu někde je, schovává se a hraje si s námi na schovávanou, já to cítím," s těmito slovy si Mart-E-Cia sedla na travou obrostlý pařez, odložila kopí a hltavě si přihnula z měchu u pasu.
"O tom mi ještě chvíli povídej. Připadá mi, jako by mě celou dobu sledoval a jenom čekal, až si sundám helmu a popřeju mu dobrou chuť," znechuceně procedil skrze zuby Jikon a svalil se do trávy vedle stále pijící ženy.
Zbytek vesničanů si porůznu posedal kolem nich. Konečně chvilka odpočinku pro napjaté nervy. Sem tam se ozvalo tiché pošuškávání, hlasitý hovor si ale nikdo nedovolil.
Mart-E-Cia se zkoumavě rozhlédla. Občas sice taky měla pocit, že jim jde kdosi, nebo cosi, v zádech, ale na téhle malé mýtince se cítila dostatečně chráněná. Noc se překulila do druhé poloviny, a i když tu a tam probleskl srpek měsíce z rozedraných mračen, tma působila tísnivě. Proto dala rozkaz k rozdělání ohně a s praskáním smolných větví se provizorním tábořištěm rozlila i uvolněná atmosféra (spolu s vůní pečeného masa, samozřejmě).
Poslala sice pár dobrovolníků (kteří šli skutečně víceméně dobrovolně) na hlídku, což v jejich podání znamenalo jen přesunutí se trochu dál od plamenů k ústí stezičky, po které přišli a odvahu dodávajícího chumlu lidí, ale sama se ke spánku neuložila. Věděla, že upír o nich ví a věděla také, že upír ví, že ona ví, že on má vždycky čas počkat si na pozdní večeři (i když to samozřejmě musí stihnout do rána). Snažila se proto být neustále ve střehu, ale jak o něco později poznamenal Jikon: "Ta chrápe hůř jak starej Žump Ponorník."

Zastavil se pár metrů před roztřesenou linkou světla plamenů. Stopa tu byla silná, chřípí rozechvíval odporný zápach. Uprostřed mýtiny hořel oheň a kolem něj polehávala skupinka lidí. Nasadil si pažbu své kuše pevněji do ramene a přikrčen vykročil, připraven kdykoliv na cokoliv vystřelit dubový kolík. Upíry vždycky přitahovali lidé a tady jich bylo dost pro celou vampýrskou rodinu. Muž zadoufal, že žádná vampýrská famílie nedorazí (v takovém případě by neměl dostatečné množství kolíků). Jak jen mohou být ti hlupáci tak neopatrní? Udělat si na konci upírské stezky tábor a ke všemu ještě na jejich shromaždišti?! Chvíli stál a bedlivě pátral v temnotě kolem, nakonec jen zakroutil hlavou a usadil se ve stínu jednoho z mohutných stromů. Už zase čekal, kuši položenou na kolenou. Bylo to sice méně záživné než lov, na druhou stranu to neobnášelo žádné bojování (až na boj s pokušením zapálit si doutník).

Mart-E-Cia zaslechla výkřik. Ne žádné bolestné zakvílení ani ďábelský zvuk pekelného hrdla, prostě výkřik. Vyskočila na nohy a vyrazila zhruba po směru zvuku. Rozespalá, zmatená, takže není divu, že o něco zakopla a natáhla se jak štíhlá tak dlouhá do trávy. "No do Gromheldova zadku, já se na to..." zavrčela a sáhla si pod nohy. Její ruka nahmátla dřevěný oštěp. Vstala a na druhý pokus doběhla k hloučku svých mužů. Ti, namáčknuti jeden na druhého, zmateně hovořili a hleděli pod sebe do trávy, kde leželo bezvládné tělo hlídkujícího muže. Upír přišel, vzal si život člověka jen pár metrů od místa, kde spokojeně pochrupovala. "K sakru, do Gromheldova zadku!"
Pár mužů se na ní ohlédlo a zamračené pohledy metaly blesky.
"Chopte se zbraní, všichni ke mě, je tady upír!" velela.
O několik okamžiků později stála na mýtince neuspořádaná formace rozklepaných vesničanů, kteří se jakoby snažili vmáčknout do vlastních zad. Pohledy vytřeštěné směrem k hradbě kmenů lemujících mýtinku, po lehoučku každému z nich začalo docházet, že tábořit tady nebyl zase až tak skvělý nápad. Okolní stíny se pod vlivem vystrašených myslí začaly formovat do podob hrůzných monster, záda se zalévala studeným potem a do toho všeho si někdo mimo ozářený prostor začal potichu prozpěvovat veselou písničku.
Mart-E-Cia si v duchu řekla: "Do Gromheldova zadku!"

Muž přestal s pobrukováním a pohvizdováním, ti strachem potentovaní rolníci zřejmě nemají hudební sluch a nedokáží ocenit smysl pro dramatičnost. Brouknul si poslední tón a vkročil do kruhu osvětleného skomírajícím ohýnkem. Vzpřímeně a s úsměvem.
"Dobrý večer ve spolek," zahlaholil hlasitě, ale kuši měl stále připravenou k výstřelu.
Odpovědí mu bylo chřestění napřahovaných kopí, vidlí, cepů a dokonce jednoho koštěte. Jeho úsměv poněkud ztratil na intenzitě.

"Co jsi zač?!" vyštěkla Mart-E-Cia.
"Jmenuji se Dereth," řekl muž a sklopil svou kuši.
Zpoza napřažených kopí (a vidlí a cepů a jednoho koštěte) konsternovaně sledovaly oči všech přítomných pouť špičky naostřeného kolíku. Pak většina z nich sklopila i své zbraně, poněvadž bylo zřejmé, že někdo, kdo jim popřeje dobrého večera, vstoupí pomalu a klidně do světla a ještě k tomu s kuší nabitou dubovým kolíkem, zrovna nelační po jejich krvi.
"Co tu pohledáváš?!"
"Jako tady? Na upírskym shromaždišti?" optal se na oplátku Dereth.
Mýtinou prolétlo vzrušené šeptání, pak plno zmatených pohledů spočinulo opět na špici dubového kolíku zastrčeného v kuši. Pád několika kamenů z několika strachem bušících srdcí byl téměř slyšitelný.
"Jo, to jsme přesně mysleli. Co pohledáváš sám, v noci a ještě k tomu na upířím shromaždišti?"
Derethovou tváří se rozlil široký úsměv. "Mno, upřímně, dnes jsem se sem přišel najíst!"

Poslední věcí, kterou Mart-E-Cia viděla, byl Derethův zubatý úsměv.

"Jak já nesnáším ten všeobjímající smrad člověčiny," vyplivl Dereth, jediný upír s kuší na upíry, spolu s chomáčem blonďatých kadeří.