Pokrevní pouto - 10.část

Edberd seděl ve stínu a kouřil. Kouř vysoko nad jeho hlavou se třepotal v odlescích tančících plamenů, které jako jediné osvětlovaly prostor malého pokoje uvnitř zermeru. Stín přikryl jeho tvář a bledě se snášel i na dva muže, kteří právě sešli po dlouhých schodech a stanuli uvnitř.

Dlouho nikdo nepromluvil. Mlčenlivá chvíle zmírnila oba příchozí jako spánek po dlouhém dni a ticho se nad jejich skloněnými hlavami vznášelo s posvátným klidem a úlevou.

Edberd odložil dýmku do klína a nechal své nohy natažené na opěradle protějšího křesla. „Arcone...“ oslovil prvního z nich.

Hezký světlovlasý mladík pozvedl zrak. „Ve městě je pořád neklid, pane. Lidé se opevnili kolem hlavního náměstí a nikdo neprojde dovnitř ani ven. Dobyli Velitelství a všechny uvnitř povraždili, ale podle všeho se veliteli podařilo uniknout a řekl bych, že teď bude buď v Chrámu nebo ve Věži.“

„A Velgard?“ zeptal se Edberd.

Druhý, o mnoho starší muž, zvedl hlavu. „Hledáme ho, pane. Potom, co zemřel Feringer, jsme ho ztratili.“

Edberd se odmlčel. „A co si o tom myslíš, Laverne?“

Muž zaváhal. „Prý byla na hlavu Viriena vypsána odměna – pět tisíc grošů. Bojím se, že nikdo teď neví, kdo je kdo.“

„Spíš za tím stojí Velgard,“ skočil mu do řeči Arcon.

„Mlč, když se tě nikdo na nic neptá,“ štěkl na něj Lavern.

„Mluv, mladíku,“ pobídl ho Edberd. „Díváš se na věci mnohem jinýma očima, které mě Nejvyšší Stvořitel nikdy nedopřál.“

„Myslím si,“ začal Arcon kajícně, „že potom, co Virien ztratil svou pozici, ztratil i dohled nad bratrem a ten ho zradil. Možná Velgard někoho přesvědčil pro svůj vlastní plán, nebo spáchal zločin pod Virienovým jménem, aby ho Hlídka stíhala. V tom, co říká, bývá přesvědčivý. Je to skvělý řečník a-“

„Ještě se rozplývej blahem nad zrádcem,“ vysmál se mu Lavern. „Byl dost prohnaný na to, aby se mu podařilo utéct z našich rukou, to je všechno.“

Edberd se v křesle narovnal, čímž na sebe upoutal jejich pozornost. „Spory a hádky nás jen rozdělují, bratři. Buďme věrní našim cílům a modleme se k Synardě Spravedlivé, aby nám přinesla vítězství v naší válce. Zloba není nástrojem odplaty, je jen semenem dalšího zla. Nechte se unášet hněvem a bohové se od vás odvrátí.“

„Mistře...“ řekl Arcon pokorně a sklonil hlavu. „Omlouváme se, mistře. Ale zjistili jsme, že se do Joequu dostala Adelayd.“

„Adelayd?“ zvýšil Edberd hlas. Na okamžik se odmlčel. „To není dobré. Tu dívku vede nerozum a touha po pomstě a v takovém případě je schopná čehokoli. Najděte ji a přiveďte. Ochráníme ji. Musíme jí slíbit, že dopadneme Velgarda místo ní.“

„Přistoupí na to, mistře?“

Edberd se odmlčel. „Ne. Nepřistoupí.“

Virien se neodvažoval vstoupit na hlavní ulice. Na Pankiriho třídě a Křivonohé ulici už stály barikády a lidé uzavřeli průchody na hlavní náměstí.

Slyšel už, že ho hledají. Myslel, že Arosius s ním skoncoval jakmile ho propustil, jenže velitel se nejspíš rozhodl vyhovět davu. V jistém ohledu ho chápal, i když se tomu zdráhal uvěřit.

Přikrčil se za zermerem a vyhlédl do postranní uličky, která vedla Pod Zašlé jíloviště, ulici mezi Větrnými zákopy a Klenutou hůrkou. Přikrčil se a jako zloděj se plížil na druhou stranu v slepé obavě, že by jej mohl někdo zahlédnout. Nikdo se tu však nezdržoval – ne v téhle části města, když se to hlavní odehrávalo úplně jinde.

Virien se na konci zastavil a znovu se přikrčil. Musel se rozhlédnout. Nemohl si dovolit konflikt, zvlášť když nebyl ozbrojený, a když každý prohřešek v tomhle městě mohl klidně spadnout na jeho hlavu.

Věřil, že si zde dokázal vybudovat důvěru a náklonnost lidí, kterým sloužil. Proč to jen pokaždé dopadne jinak, než předpokládá? Proč si lidé nedokáží uvědomit, že chce jen jejich dobro? A proč jim on neustále důvěřuje?

Rozhlédl se po ulici. Na jejím levém konci stáli tři muži a zdálo se, že jsou natolik zabraní do svého hovoru, než aby byli schopní vnímat dění kolem sebe. A Virienovi zbývalo jen proběhnout napříč, pouhých pár metrů jej dělilo od Zastrčené ulice. Tam byl jeho cíl. Tam chtěl dojít.

Jeho prsty zřetelně vnímaly chladnou podstatu kamene pod sebou. Cítil strach, ale nikoli strach vyděšeného zvířete, podrážděného hlukem, ale čistou obavu z toho, že nestačí splnit, co si předsevzal. Byla to bázeň pýchy a hrdosti, nikoli mysli. Byla to hrůza z nenaplněného poslání...

Odhodlal se. Jeho prsty opustily zázemí zermeru a Virien cítil, jak ho nohy unášejí na druhou stranu ulice. Potom se zastavil a opřel se hlavou o kamennou stěnu za rohem. Zavřel oči. Čekal.

Zmatené hlasy na zlomek sekundy zastavily čas. Byl prozrazen.

Virien prudce oddechoval. Rychlý dech se srážel těsně u jeho úst a bázlivě odlétával pryč na mlžných křídlech. Jeho ruce se odlepily od zermeru. Klopýtavými kroky se snažil utéct hlouběji do prázdné uličky, jako by si v ní přál zaniknout.

Hlasy zněly stále blíž. Dusot několika nohou je pronásledoval.

Virien cítil, že nemá moc možností. Mezi řadou zermerů stála vysoká polorozpadlá stěna z dřívějších dob, na jejímž vrcholku se usadila ledová čepice. Věděl, že je to chabý úkryt, ale jeho mozek tyhle rady neposlouchal. Zamířil tím směrem.

„Tady je! Viděl jsem ho!“

Virien se přikrčil. Muži vpadli do ulice a bylo slyšet, že se zastavili, aby se mohli rozhlédnout kolem.

„Jo, tady někde zapadl. Viděls ho?“ ozvalo se.

„Kdo to byl?“

„Nevím, ale zdrhal. Asi měl proč.“

Virien se horečnatě rozhlédl. Možná by mohl vklouznout do jednoho ze zermerů, neměl ale jistotu, že nebude zamčeno a jen se svou marnou snahou neprozradí. Ti muži opravdu nevypadali, že jsou zrovna v přívětivé náladě. Musel rychle něco vymyslet...

„Tady je!“

Virien se ohlédl vpravo, odkud hlas zazněl a spolu s ním se také vynořila kulatá zarostlá tvář. Ruce neznámého svíraly zlomenou nohu od stolu.

„Kdo je to?“ ozvalo se z druhé strany.

Virien věděl, že musí vypadat jako husa, kterou farmáři zahnali do kouta, aby ji mohli podříznout. Cítil se jako slaboch, ale dovolovala snad jeho pozice něco jiného?

„Není to náhodou náš bývalý kapitán Virien?“ pronesl třetí s ledovým klidem, jaký patřil jen mrchožroutu sklánějícímu se nad rozetlelým tělem.

První potěžkal svou zbraň. „Máš pravdu, Fergu. Je to náš bývalý kapitán Virien, na kterého je vypsaných pět tisíc grošáků. No není to štěstí, že ho najdem zrovna my?“

Virien chtěl něco říct, ale nic příhodného ho v té chvíli nenapadalo. Proboha, byl jsem už přece v horších situacích! spílal sám sobě.

Náhle, bez jakéhokoli varování vyletěla dřevěná zbraň proti Virienovi. Muž tak rychlý útok nečekal a úder do ramene ho seslal na kolena čelem k ostatním dvěma útočníkům. Nezůstal však dlouho ochromený. Zvedl se a obrátil.

Jenže nikdo už tam nestál.

Virien se bleskově otočil na zbylé dva. Muži hleděli bezhlesně na prázdné místo u paty polorozbořené stěny, kde se ještě před okamžikem nacházel jejich druh.

Virien se obrátil k oběma zády a zaujatě si prohlížel opuštěný prostor. Je to snad nějaký hloupý vtip? Nějaký směšný plán? Krok za krokem se blížil k rohu a chystal se za něj nahlédnout.

Náhle se za jeho zády ozval výkřik.

Virien se obrátil. Téměř v ten stejný okamžik do něj narazil poslední z útočníků, který právě neohrabanými skoky prchal pryč. Zakopl o Viriena a svalil se na zem. Jeho nohy sebou začaly házet v blátivé kaluži, jak se pod sebou snažily nalézt ztracenou půdu. S vyděšeným zasípěním se postavil.

Virien zvedl zrak od ubožáka pod sebou. Snažil se pochopit, co se to děje. Jeho oči těkaly kolem místa, kde ještě před chvílí stály dvě postavy.

Teď však nečekal. Rozběhl se tím směrem a rozhlédl se po úzké uličce. K zákrutě na hlavní cestu už směřoval poslední ze tří útočníků. Uháněl tak zděšeně, že se ani nenamáhal rozhlédnout kolem sebe.

Náhle zpoza rohu vyletěla pěst a prchající muž padl zády k zemi.

Virien na celou scénu vyděšeně hleděl. Rozběhl se k zatáčce, mezitím však už sledoval, jak něco táhne nehybné tělo nohama napřed hluboko do uličky mezi zermery. Přidal, aby mu muž nezmizel.

Zastavil se a ohlédl se k místu, kde tělo leželo. Místo nehybné postavy se však v blátě nacházela pouze dlouhá čára.

Virien zvedl hlavu. Tohle nebylo normální. Musel by tu někde být ukrytý celý houf útočníků, aby stihli všechno provést dřív, než je stačil zahlédnout. Pomalu sledoval dlouhou mazlavou čáru na zemi.

Náhle se ze srdce Zastrčené ulice ozval zvuk nohou.

Virien se obrátil čelem vzad a rozběhl se za novou stopou. Jeho překvapení bylo nesmírné, když nedaleko před sebou zahlédl plášť zemité barvy, jak spolu se svým pánem opouští místo činu.

„Hej! Stůj!“ křikl za ním Virien.

Muž se za hlasem neohlédl, ani nepřidal do kroku. Prostě jen pomalu mizel ve stínu zermerů a polorozbořených zdí, zahlazujícím za ním všechny stopy.

Virien byl zmaten jeho nevšímavou reakcí, přesto se však nenechal zmást. Byl rozhodnutý zjistit, o co tady jde.

Přidal do kroku a už téměř cítil záchvěvy větru, který za sebou hnědý plášť vířil.

„Zdravím vás, kapitáne.“

Virien se obrátil na povel jediného hlasitého úderu svého srdce. Jeho oči nevěřícně hltaly každý detail postavy, která se za ním náhle zjevila.

„Mesiáši,“ vydechl napůl s údivem, napůl s rozhořčením.

Muž, který před ním právě stál, byl skutečně Mesiáš, usměvavý ve své zaprášené tunice a s hladově propadlými tvářemi.

Virien se od něj odvrátil a udělal krok směrem, kudy před chvílí mířil muž v plášti. Jenže místo něj putovaly po stěnách pouze stíny vrhané šedými mraky zakrývajícími slunce na obloze.

Virien chytil Mesiáše za tuniku. „Co se to tu děje?“ sykl chladně. „A co s tím máš společného ty?“

Mesiáš se tvářil nevinně jako jehně. „Svět je neustále v pohybu a já jsem jen jeho nicotná součást...“

„Kde jsou ti muži? Kdo je přepadl a co se s nimi stalo?“ nepřestával se Virien domáhat odpovědi, zatímco rozohněně cloumal Mesiášovým šatstvem.

„Pokud vím, byl jste přepaden vy, kapitáne...“ obhajoval se.

Virien obdivoval jeho schopnost zachovat si tak nepřirozeně lhostejnou tvář. Přiblížil svůj obličej výhrůžně k jeho. „Nedělej, že o ničem nevíš. Kdo potom odklidil ty tři, kteří na mě zaútočili? Kdo to je?“

„Nikoho jsem neviděl, kapitáne. Můžu vám to odpřísáhnout při samotném Nejvyšším!“ Obřadně obrátil oči k nebi, snad i zčásti proto, aby se dál nemusel dívat Virienovi do očí.

„Takže celé tohle divadlo byl jen zásah boží...“ zasmál se Virien opovržlivě.

Mesiáš na něj pohlédl s posvátnou úctou. „Samozřejmě, kapitáne. Synarda stojí při vás a ke splnění vašeho úkolu vám sešle na zem boží pomoc. Jste v její přízni, pane, a to je velké požehnání. Kdo jiný, než bojovníci boží, by byl schopný zachránit vás z téhle svízelné situace?“

„A ejhle, takže on Mesiášek něco ví...“ usmál se na něj Virien. Téměř okamžitě však jeho výraz opět ztvrdl.

„Má prokletá ústa, ó Stvořiteli!“ lamentoval. „Proč jsi mě proklel tou vlastností démonů? Mimochodem, mohl byste mě pustit, pane...“

„To bych udělal moc špatně,“ pronesl s přehnanou zdvořilostí v hlase. „Nejdřív vyklop, co víš.“

Mesiáš si povzdechl. „Cesty boží jsou nevyzpytatelné...“

Virien pustil jeho značně pomačkanou tuniku a sevřel mu rameno železným stiskem. „Mně zajímá jen jedna cesta a to je ta, na které právě stojíme. Nebylo by dobré, kdyby přibyly další mrtvoly...“

„Když už jsme u mrtvol,“ zvedl Mesiáš prst do vzduchu, zatímco se druhou paži pokoušel vykroutit ze sevření, „mám pro vás pár věcí, které by vás mohly zajímat. Proto jste mě přece hledal, že ano, kapitáne?“

Virien se odmlčel. Odkud to ten parchant všechno ví? „Tak dobře. Když mi pomůžeš, možná zapomenu na tuhle... příhodu. Co by mě podle tebe mohlo zajímat?“

Mesiáš si uvolněně povzdechl, když ho Virien pustil. Promnul si rameno a s úsměvem vzhlédl. „Chcete přece vyluštit tu záhadu, že ano, kapitáne? Nechcete opustit tohle město, dokud nezjistíte, co se stalo s panem Feringerem. A potom máte další nevyjasněný problém – co se stalo s tou dívkou? A co udělat s vaším bratrem?“

Virien nevěřícně vytřeštil oči. „Odkud to víš? Ptám se tě, jak ses to dozvěděl!“

„Klid, kapitáne,“ pronesl Mesiáš mírně. „Odpovědi mají svůj čas. Navíc, kdybyste je nyní znal, přišli bychom o fantastické vyvrcholení, nemám pravdu? Nebojte se, o nic z toho vás nepřipravím. Teď je čas nalézt vraha pana Feringera a potom se zaměříme na další část té spletité pavučiny intrik. Můžete si být zároveň jist, že nic z toho, co vím, nebylo svěřeno nevhodným uším. To vám slibuji, kapitáne.“

Virien pomalu a soustředěně vydechl. Snažil se pochopit to všechno, co se kolem něj právě odehrávalo a nebyl si jistý, jestli zase díky své důvěřivosti nespadne do další nastražené jámy. Co mi ale zbývá? pokrčil v duchu rameny. Nemám co ztratit. O všechno, co pro mě kdy mělo svou cenu, jsem už přišel...

Virien přikývl. „Dobrá. Řekni mi co víš, Mesiáši.“

„Jistě, kapitáne,“ uklonil se se srdečným úsměvem na rtech.

Virien se hořce pousmál. „Už mi tak nemusíš říkat, můj vševědoucí rádče...“

„Jistě, kapitáne,“ uklonil se podruhé.

Klenutá hůrka se zdála pustá a mrtvá. Z oblého vrcholku byl vidět kouř vznášející se nízko nad městem a doléhala sem i ozvěna křiku z hloubi Joequu. Na nebi se kupila šedá mračna a hrozila bouří, která by snad na chvíli mohla rozehnat davy.

Virien zkusil otevřít dveře od Feringerova zermeru. Jak předpokládal, byly zamčené.

„Dovolíte?“ nabídl se Mesiáš. Odněkud ze svého šatstva vyštrachal velký železný klíč.

Virien mu uvolnil místo u dveří, aniž by se už podivoval nad jeho duchapřítomností. Všechno mu najednou začalo připadat nějak samozřejmé a on sám se cítil jen jako pouhá kláda na řece unášená silným proudem k vodopádu. Nebránil se tomu, jen vyčkával, co přijde.

Zámek souhlasně cvakl a Mesiáš se opřel do vrat. „Chcete jít první, kapitáne?“

„Raději ti to privilegium přenechám,“ odpověděl kysele.

Mesiáš neodpověděl. Jen se opět usmál a sklonil hlavu, aby prošel dovnitř. Když stáli na vrcholku schodiště, opět za sebou zavřeli.

Když Virien sestupoval dolů, vraceli se mu vzpomínky na jeho poslední návštěvu zde. Ne, takto jsem se s ním nechtěl rozloučit. Celé to mělo dopadnout jinak... Copak může jeden jediný člověk způsobit tolik zla? Je snad možné, aby svou pouhou přítomnosti způsobil tolik obav a rozťal společný osud jako jedinou ranou mečem? A někoho takového já mám chránit?

Virienovi přeběhl mráz po zádech. Celý svůj život bráním zákon a teď mám pomáhat někomu... takovému? Je to můj bratr... ano, mám k němu povinnost... to ano – ale přece nemohu zapřít sám sebe!

Následoval Mesiáše dovnitř do prvního pokoje. Věděl, že stráž už musela tělo odnést, a proto ho nepřekvapilo, když vstoupil do temné, prázdné místnosti, chladné tichem a samotou. Poslepu se snažil nalézt krb. Pod nohy se mu pletly rozházené předměty a polámané kusy nábytku, které mu stěžovaly cestu.

Náhle se přímo před ním rozžala svíčka. Instinktivně si přikryl oči, zároveň byl však zvědavý zjistit, co to způsobilo.

Za pár okamžiků zahořel druhý knot a potom třetí. Mesiáš rozestavil pět svící po pokoji tak, aby plameny poskytovaly co nejvíce světla.

Virien se zastavil a mlčky na něj hleděl. „Kdo jsi, Mesiáši?“ pronesl po chvíli mlčení. „Znáš věci, o kterých neví ani ti, jichž se týkají, a navíc ovládáš kouzla. Co děláš tady v tomto bohem zapomenutém kraji?“

„Omyl, pane kapitáne,“ opravil ho Mesiáš a sklonil se, aby odklidil trosky zpřeráženého stolu ke stěně. „Bůh nezapomíná na nikoho z nás, ani na ty, kteří žijí stranou od ostatních.“

Virien poklekl a rukou začal šmátrat po popadaných předmětech. Pohled na spoušť kolem byl srdcervoucí. „Co se tu stalo, Mesiáši? Ty přece všechno víš, tak mi pomoz...“ Při posledních slovech jeho hlas zakolísal. Vhrkly mu slzy do očí.

Virien – ten velký kapitán Virien – plakal. Díval se na své dlaně a četl v nich pár němých slov, které mu v mysli utkvěly při vzpomínce na toto místo, na člověka, který ho obýval, a který byl nenávratně pryč. Odešel. Opustil ho. A on, Virien, ho zradil. Zradil ho tady mezi živými, když ho nechal samotného a nyní ho podvádí znova, když tu klečí zlomený, bezmocný a pláče nad tím, co způsobil svou ješitností.

Mesiáš dlouho mlčel a promluvil až tehdy, kdy si byl naprosto jistý, že Virien svůj žal přemáhá. „Já vám nemohu říct všechno, kapitáne, musíte na to přijít sám. To, že se ptáte, znamená, že už máte odpověď na jazyku.“

Virien sepjal prsty k sobě, jako by se modlil. „Už tu byla stráž. Všechno prohledali a co našli, odnesli.“

„Ano, ale nemohli najít všechno, protože zatím nezjistili, kdo je vrah,“ dodal Mesiáš. „Feringer nebyl hloupý a věděl, že se sem vrátíte. Musel vám tu nechat zprávu, ale jen pro vás, aby ji nikdo jiný nemohl najít. Přemýšlejte! Umíral a potřeboval rychle říct, kdo ho zabil. Co byste na jeho místě udělal vy?“

„Jak víš, že měl čas předat zprávu?“

Mesiáš se odmlčel. „Byl bodnut dýkou do žaludku. Umíral...“

„...pomalu a v agonii,“ doplnil ho Virien věcně. Náhle se však jeho tvář kapitána změnila na tvář obyčejného člověka. Znovu mu slzy zamlžily zrak a on nebyl schopný pokračovat, pouze myšlenky postupovaly tím ubíjejícím tempem, které ho drásalo uvnitř.

Ztratil člověka, který ho vychoval, učitele a nenahraditelného přítele, moudrého muže, jehož si vážil. Nikdo jako on už nežije. Takoví lidé se už nerodí...

„Teď musíte přemýšlet, kapitáne,“ vyzval ho Mesiáš znovu a mnohem naléhavěji. „Možná, že to, co tu dnes najdete, je klíčem ke všemu ostatnímu, po čem pátráte. Feringer byl chytrý a chtěl vám pomoci. Nemohl riskovat, že se vrah vrátí a najde usvědčující důkaz. Znal vás dobře a vžil se do vašich myšlenek, teď jen musíte udělat vy to samé.“

„Neříkej mi, jaký byl,“ hlesl Virien. „Sám to teď vím nejlíp. Mnohem líp, než jsem si kdy uvědomoval. Můj bože... já hlupák...“ sykl.

„Viriene,“ řekl Mesiáš do ticha. „Je čas hledat viníka.“

Virien se chabě pousmál. „Viníka? To já jsem viník! To já jsem vrah, já ho zabil! Svou naivitou a pýchou...“

I v tom hlubokém šeru si povšiml, že přímo pod ním se táhne dlouhá temná čára. Krev.

„Je čas jít za mrtvými,“ šeptl Virien nepřítomným hlasem a hleděl, jak se krvavý přízrak táhne po chladné podlaze. Sklonil se a pomalu lezl po zemi až do míst, kde čára končila.

Zastavil se u krbu. Podle množství zaschlé krve musel zemřít tady, řekl si v duchu. A já pět let dělal tuhle práci, aniž by mi to dělalo sebemenší problém. Byl jsem cynik...

„A co dál, Mesiáši?“ povzdechl si nakonec.

„Říkal jsem vám to už, kapitáne. Když se ptáte, znamená to, že už znáte odpověď.“

Virienovi poklesla ramena. Odpověď... ale kde je teď?

Dotkl se prsty okraje krbu. Kámen byl chladný a naznačoval, že v něm nikdo dlouho nezažehl oheň. Při té myšlence se náhle napřímil. „Ano, nikdo v něm dlouho nezažehl oheň...“ Prsty zajel do vnitřní části krbu začernalé od žáru a popela.

„Viriene?“ ozval se Mesiášův hlas.

„Ještě když jsem byl v Myrionu,“ vysvětloval pomalu, „jsme si nechávali vzkazy uvnitř v krbu na opačné straně nejbližší stěny opřené o rám. Tady uvnitř...“ Zašmátral rukou v místech, kde se na krb napojoval na komín a ze stěny vystupovala malá železná terasa, která směrovala kouř do zadní části vývodu. Kdyby někdo zapálil oheň, všechno na ní by shořelo. To však neudělal nikdo od chvíle, kdy Feringer zemřel.

Virien vytáhl ruku ven. Třímal v ní dopis. Celý dopis! pomyslel si. To nemůže být možné...

Beze slov jej převracel v rukou. Pečeť na něm byla zlomená, a když obě části přiložil k sobě, vyražený znak mu nic nepřipomínal. Gryf musel patřit vysoce postavenému šlechtici z Myrionu a to, že měl tvor korunu na hlavě, to jen potvrzovalo. Hvězda mezi jeho pařáty však naznačovala, že pečeť nemůže patřit králi, ale někomu z jeho blízké rodiny.

„Princ?“ pronesl Virien a podal list Mesiášovi. „Regeon nebo Gyllawen?“

Mesiáš pohladil prstem plastickou strukturu pečeti. „Regeon,“ odpověděl rozhodně, aniž by znak přiblížil ke světlu. „Obsah dopisu byl pravděpodobně určen panu Feringerovi a já bych tedy do něj neměl nahlížet.“ Podal list zpět Virienovi.

Virien jej rozložil a přisedl si blíž k jedné ze svíček. „Ano, skutečně byl pro Feringera,“ usoudil s patrnou dávkou údivu, jakmile proletěl očima první řádek. „Co mohl Regeon... chtít po Feringerovi?“ přemýšlel nahlas.

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho, vznášející se ve vzduchu po celou dobu, co muž četl v dopise. Hltal dlouhé odstavce téměř bez dechu a v nastalém mlčení bylo zřetelně slyšet jeho prsty klouzající po papíře. Už jen materiál, na nějž byla slova psána, naznačoval o vysokém postavení pisatele.

Náhle Virien přestal. List mu sklouzl do klína a on se jej, ohromením zkamenělý, ani nepokoušel zvednout. Jeho oči hleděly zpříma před sebe, plné děsivého poznání, které se mísilo s vnitřní nenávistí, tak dlouho potlačovanou, že nyní musela vyplout na povrch v celé své síle. Oddechoval rychle a hlasitě jako zvíře hněvem dohnané k útoku.

„Zrádce...“ vyšlo mu z úst. „Je to vrah! Blázen! Šílenec! A já... já hlupák jsem mu pomáhal!“ běsnil Virien. Vzal dopis do ruky, sevřel jej v dlani jako by drtil nepřítele a uhodil pěstí vší silou do rozlámaného stolu.

Mesiáš bez jediného pohybu v obličeji přikývl. „Velgard...“

Virien se ve vteřině vyšvihl na nohy. Nepříčetný vzteky přecházel po pokoji. „Všechno si vymyslel! Všechno do posledního detailu! Gyllawen ho nedal unést proto, že by ohrožoval jeho místo na trůně. Udělal to sám Regeon... to on chránil království. Velgard vyvraždil mocné, kteří mu bránili v cestě dosadit na trůn svého oblíbence, který by mu zajistil nejvyšší pozici na královském dvoře, ale princ na to sám přišel a dal ho potrestat. Velgard zavraždil vévodu z Izilliathu a celou jeho rodinu! Proto ho pronásledovali, ne aby znevýhodnili Regeona... Je to vrah! A královská rodina ho dala popravit za to, co spáchal.“

„To je jen zlomek toho, čeho se Velgard dopustil,“ řekl Mesiáš bezvýrazně. „Muselo padnout mnoho jiných proto, aby dosáhl svého cíle. Vybíjel vesnice jen pro potěšení, mučil kupce, aby z nich dostal jejich peníze... Velgard je zrůda, ne člověk.“

Virien se náhle zastavil na místě. „A já? Jsem jeho bratr a pomohl jsem mu. Jsme dvojčata z jedné krve. Dopustil jsem se velezrady, když jsem ho chránil! Nesu stejnou vinu jako on, když bráním jeho pronásledovatelům.“

„Ne Viriene, vy jste jiný. A než bude jeho hlava ležet v prachu, sám se o tom přesvědčíte. Jeho pronásledovatelé budou pátrat dál.“

„Musím najít Edberda,“ řekl Virien. „Pokud je Velgard ještě ve městě, musím mu pomoct s pátráním. Třeba tím aspoň zčásti napravím, co jsem způsobil...“

Mesiáš pokývl hlavou. „Velgard je stále v Joequu a nejspíš tu ještě dlouho zůstane. Nemá kam utéct. Na jihu na něj číhá král, na severu nehostinná krajina, ve které by nepřežil. Jeho jedinou šancí je skrýt se tady. Bojím se ale, že to provede po svém. Bude si tu chtít vybudovat pevné útočiště, a proto bude muset přesvědčit několik mocných lidí pro svůj plán. Chaos ve městě mu v tom jen pomohl. Dnes už je ale pozdě. Večer přináší smutek a beznaděj a my se přece musíme připravit na další rána. Pojďte, Virien. Je čas pro pravdu.“