dračí dědictví 4
Vzbudila se naprosto odpočatá a s úsměvem, což se jí už dlouho nestalo. To bude asi těma bylinkama, pomyslela si, když nasála do nosu jejich jemnou vůni. Chtěla se trochu protáhnout, ale její ruka narazila na Shana spícího hned vedle. Zadívala se na muže osvíceného paprsky slunce pronikajícími skrz netěsnící prkna zakrývající okno. Prameny vlasů mu padaly do stále ještě neoholené tváře, která ve spánku vypadala naprosto bezstarostně a klidně. Najednou jí připadal jako někdo úplně jiný bez toho svého typického úšklebku a neustále arogantního tónu. Pod jemně opálenou kůží, nejspíš pozůstatky letního zbarvení, se mu na pažích a prsou rýsovaly svaly, jejichž linii rušila jenom dlouhá jizva táhnoucí se od levého ramene až někam dolů pod deku. Lona bezmyšlenkovitě přejela prstem po růžové čáře, Shanovy víčka se zachvěly a najednou se dívka dívala přímo do jeho modrošedých očí.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ omlouvala se s úsměvem.
„Nedá se říct, že bys mě tak úplně vzbudila. Byl jsem už chvíli vzhůru, jenom jsem trochu zadříml. Nechtělo se mi vstávat.“
„Tak to jsme na tom podobně, vyspala jsem se úplně úžasně,“ lehla si zpátky na záda a konečně se pořádně protáhla.
„No jo, vypadáš mnohem líp, než ten večer, kdy jsem tě viděl poprvé,“ usmál se.
„Dneska odsud snad nevylezu,“ zasmála se.
„Budeš muset, čeká nás debatování, vzpomínáš?“ namítl tiše.
„Nemohli bychom to odložit na neurčito?“ upřela na něj psí oči. „Připadám si jako ve zlém snu, jako v nějakém fantasy filmu.“
„No, je vidět, že jsi vyrůstala v jiném světě než já. Jinak bys věděla, že možné je úplně všechno, i to, co si nedovedeš představit.“
„Slíbil jsi mi, že mi povíš, kdo vlastně jsi. Proč se od tebe lidé na ulici odvraceli? A co měla znamenat ta včerejší poznámka otce Velase o mém průvodci z královské krve?“
„Jsi moc zvědavá.“
„Jsem v cizím světě, čeká mě k poznávání mnoho věcí, alespoň podle toho, co mi tady oba říkáte. Musím s poznáváním začít co nejdřív.“
„Ale nemusíš začínat mou zpovědí hned takhle po ránu.“
„To se mýlíš. Jako mému průvodci ti musím naprosto věřit. A k tomu potřebuju znát víc, než jenom tvoje jméno,“ dostala ho naprosto jednoduchým argumentem.
„Slibuju, že ti to vysvětlím. Dřív, než odsud odjedeme. Ale ne teď,“ řekl vážně a než stihla něco namítnout, zvedl se z lůžka a natáhl na sebe halenu. Loně neuniklo, že podobná jizva, kterou má na prsou, se mu táhne i na zádech. Asi to tady opravdu nebudu mít lehké, pomyslela si, než se také vyhrabala z pod teplé deky a následovala Shanova příkladu. Během několika minut byla oblečená do nachystaných svršků, umytá a už seděla u kuchyňského stolu, kde už byla nachystaná snídaně – čerstvé mléko, kterému nějak nemohla přijít na chuť, a k tomu včerejší chléb s máslem. Otec Velas nikde nebyl, Shan se po chvíli vytratil do stáje obstarat svého koně a tak zůstala Lona v kuchyni samotná. Přiložila do kamen, umyla ve škopku použité nádobí, sklidila ze stolu chléb a sýr a dala ho do police do ošatky, odkud ho včera mnich vytahoval. Rozhlédla se po uklizené místnosti a přemýšlela, co dál. Absolutně netušila, čím se tady do doby, než přijde na to, jak odsud pryč, zabaví.
„Můžu?“ usmála se na Shana, který zrovna hřebelcoval svého vraníka.
„Podle toho co,“ povytáhl obočí.
„No... ráda bych se s Carbem víc seznámila, když už mi hrozí prohánění na koni touhle zemí,“ pohodila rameny.
„Tak se seznamuj,“ věnoval se dál hřebcově hebké srsti, aniž by věnoval Loně jediný pohled, což ji docela namíchlo.
„No promiň, že jsem tě obtěžovala,“ poznamenala jízlivě a zmizela ve dveřích domu dřív, než stihl Shan zareagovat. Beztak by měl jenom nějakou nejapnou poznámku, napadlo ji.
„Áááá, tady jsi Nashlono Hannah Niso,“ usmíval se na ni starý mnich, když se znovu objevila v kuchyni. „Děkuju, že jsi to tady uklidila.“
„To je v pořádku, otče Velasi, stejně jsem neměla co na práci,“ opětovala mu úsměv.
„Pojď se mnou do pracovny, je čas všechno ti objasnit. Můžeš si přečíst nějaké staré texty.“
„Jak si můžu pročítat staré texty této země, když neznám jejich jazyk?“
„Znáš, jenom si musíš vzpomenout,“ napomenul ji.
„Nemůžu si vzpomenout na něco, co jsem nikdy nezažila.“
„Opravdu? Nepamatuješ se na svou matku?“
„Znal jste moji matku?“
„Samozřejmě, že znal. Odkud myslíš, že bych znal tebe?!“ zvýšil hlas, což si Lona přebrala tak, že jej nejspíš svými otázkami obtěžuje. Raději ho beze slova následovala do temné pracovny plné knih. Byly všude. Vlastně tvořily stěny místnosti, protože přes jejich hřbety nebylo vidět stěny původní. Jediné okno místnosti bylo zabedněné, takže sem ani nepronikalo dostatečné množství světla, aby mohla posoudit, v jaké barvě je místnost zařízena. Ale na první pohled bylo patrné, že místnost se pravidelně uklízí, vlastně jako celý zbytek domu. Kromě všudypřítomných knih už byl v místnosti jen starý stůl, jehož povrch byl už notně ošoupaný, a dvě křesla, která také nevypadala zrovna nově. Kdysi barevná látka dnes působila zašle a pokud měla nějaký vzor, nebylo to na první pohled patrné. No, vlastně ani na druhý.
„Posaď se,“ ukázal starý mnich na křeslo přímo proti tomu, ve kterém seděl on sám a zuřivě listoval v jedné z knih, které byly na kraji stolu srovnány do komínku. Jistě si už předem nachystal, co jí míní vlastně ukázat.
„Ano, ano, tady to je,“ kýval hlavou a drmolil si něco pro sebe, jako by Loninu přítomnost ani nebral na vědomí. Najednou jí ale strčil pod překvapený obličej knihu, zamířil prstem na jednu z mnoha řádek a hned začal listovat v další knize.
„I temora latura embe ti laabe, mu navore talo sepa. To je přece ta věta, co jsem četla, než jsem se ocitla tady,“ vykřikla.
„Ano, je to zaklínadlo, které otevírá Bránu,“ pokýval hlavou.
„V tom případě musí existovat i zaklínadlo, které mě dostane zpátky,“ vypískla vítězně.
„Ano, existuje. Ale není nikde zapsáno a už nikdo ho nepamatuje, snad jen staří mágové, Strážci, sídlící v Dračích horách, kteří střeží tajemství Draků a hlídají brány.“
„Nepovídejte mi tady o dracích. Jediní, na které věřím, jsou ti čínští při jejich oslavách nového roku,“ zavrátila teatrálně oči.
„Nemusíš věřit, ale nebuď potom překvapená. Jistě už vědí, že jsi tady, a budou tě hledat.“
„V dobrém nebo zlém?“
„Přijde na to, jak naložíš se svou mocí.“
„Nemám žádnou moc.“
„Máš, jenom jsi ji zatím neobjevila.“
„Já vím, stačí si vzpomenout,“ zavrčela Lona. Už ji ta hra na hádanky nebavila. Chtěla teď hned vědět, kde se to vlastně octla, co po ní chtějí a kdy jí umožní odejít zpátky ke svému starému životu. Současně si ale uvědomovala, že kdyby teď udělala to, na co měla chuť, kdyby se zvedla a prostě jenom tak odešla, mohla by starého mnicha urazit. A to by nechtěla. Zaprvé měla starého muže docela ráda, když si odmyslela ty jeho žvásty o poslání. A za druhé by ji Shan nejspíš přizabil.
„Chápu, že to pro tebe není jednoduché. Žila jsi úplně jiný život, než jaký tě teď čeká. Ale občas se vyplatí věřit na zázraky a kouzla,“ usmíval se na ni.
„Nemůžete vědět, jak jsem doposud žila,“ zašeptala.
„Tak mi o tom něco pověz,“ vybídl ji. To víš, já ti tady budu něco vykládat a přitom mi ani jeden z vás není schopný nic o Shanovi, pomyslela si.
„No, necháme to na jindy,“ usmála se roztržitě. Otec Velas už nic nenamítal. Ukázal jí ještě pár textů a obrázků ze starých knih, než jejich společné sezení ukončil a poslal Lonu za Shanem. Sám měl v hlavě plno zmatených myšlenek, které si chtěl srovnat.
„Ahoj,“ usmála se Lona na muže, který kartáč, kterým hřebelcoval svého koně, vyměnil za meč, a na malém dvorku mnichova domu cvičil rozmáchlými gesty svou sílu.
„Jdeš se učit?“ podíval se na ni zamračeným pohledem, až ji zamrazilo.
„Nejsem sebevrah,“ vyhrkla.
„Jsi jen zbabělá, já vím,“ ušklíbl se a dál se věnoval svému meči. Přesně podle jeho předpokladů se dívka objevila v jeho blízkosti a jediným pohybem mu vzala meč z ruky. Byl těžší, než původně předpokládala, ale měla vycvičené svaly, a tak jí nedělalo velké problémy obouruční meč zvednout do výšky. Tušila ale, že dlouhodobé zacházení s ním jí přinese ve svalech napětí a bolest, zas tak dobrá nebyla.
„No, pane učiteli, čím začneme?“ zeptala se drze.
„Třeba tím, že položíš můj meč a místo toho si vezmeš tohle,“ držel v obou rukách dřevěné klacky, které spíš připomínali dětskou hru na rytíře. Lona zvedla skepticky obočí, ale Shan se tvářil neoblomně a tak s citem položila meč na deku, na které už ležela jeho pochva. Shan se usmál nad něžností, s jakou dívka zacházela se zbraní.
„Tak, jen do toho,“ pobídla Lona bojovníka a s klackem v ruce se postavila přímo proti němu. První výpad odrazila naprosto snadno. Sice neměla takovou sílu, jako Shan, ale měla výhodu v téměř kočičí pružnosti, s jakou ovládala své tělo. Druhý výpad, třetí výpad...
„Au,“ sykla, když se ji Shanův „meč“ dostal na holou kůži paže. Bude tam mít nejspíš modřinu, tvrdostí její společník rozhodně nešetřil.
„Nebuď jak malá holka,“ ušklíbl se, což Lonu ještě víc naštvalo. Pokud by je někdo sledoval, rozhodně by ho nenapadlo, že Lona drží meč, respektive jeho nedokonalou dřevěnou napodobeninu, poprvé v ruce. Mrštně uhýbala jeho výpadům, i když pár pořádných ran přece jenom schytala. Sama se po něm ale oháněla jako naštvaná tygřice. Shan byl zkušený bojovník a tak hned věděl, že Lona bude dobrá žačka a brzy se mu vyrovná. Už teď schytal pěkných pár šťouchanců.
„No, nechtěl bych tě naštvat,“ pochválil ji, když se mu podařilo odrazit další útok. Jeho klid Lonu ještě více rozzuřil, měla pocit, že se jí vysmívá. Jeho pochvalu pochopila úplně jinak, než jak ji zamýšlel.
„Už se stalo,“ vrčela a znovu máchla dřevěným klackem.
„Lono, uklidni se,“ vybídl ji Shan, ale dívka jako by ho neslyšela. Jediným hmatem ji ozbrojil, stiskl jí ruce za záda a přitiskl na sebe, aby se nemohla bránit.
„Pusť mě,“ syčela. Byla celá zpocená, mokré pramínky vlasů se jí lepily na obličej a šíji, prudce dýchala... a byla přitom krásná.
„Nepustím. Pravidlo číslo jedna. V boji se musíš ovládat,“ poučoval ji Shan. Všiml si prosakujících modřin na jejích pažích, určitě jich má po celém těle nespočítaně. „Pro dnešek končíme. Běž se umýt, donesu ti něco na ty modřiny,“ pustil ji, když už se uklidnila. Chvíli se na něj mlčky dívala, ale nakonec zmizela za dveřmi domu.
„Dáváš jí pěkně do těla,“ ozvalo se ze stínu.
„Otče Velasi, netušil jsem, že jste tady.“
„Ano, chvilku jsem vás pozoroval. Je to tvrdá dívka.“
„Hlavně tvrdohlavá. A neumí se ovládat,“ říkal tiše Shan, zatímco uklízel oba klacky i svůj meč.
„Naučí se to. Měj s ní trpělivost,“ poplácal ho mnich chlácholivě po zádech. „Jdu najít mast na ty její modřiny, ať se jí rychle ztratí. Bude jich mít ještě hodně, nemusí být celá modrá.“ Na to se ztratil. Shan zůstal na dvorku sám. Sám utržil pár ran, takže mnichovu mast sám rád uvítá. Dal Loně ještě pár minut, kdy tiše rozmlouval se svým koněm, načež se vypravil nahoru za ní do pokoje. Seděla na kraji lůžka s očima přilepenýma na dveřích.
„Omlouvám se,“ špitla, když se v nich objevil Shan.
„Nemáš za co.“
„Ale ano, úplně jsem se přestala ovládat,“ přiznala tiše. Že by se za své chování zastyděla?
„Nesu ti něco na ty modřiny, rychleji se ti ztratí. Nech tam něco i pro mě,“ usmál se na ni povzbudivě. Teprve teď si všiml, že je dobitá víc, než předpokládal. Paže měla téměř celé modré, na holých stehnech se jí vyjímaly tři velké modřiny a odhalený bok byl celý temně fialový. Kdyby nevěděl (respektive kdyby ho otec Velas nepřesvědčoval), že je z jiného světa, považoval by její kalhotky a nátělník za příliš vyzývavý, nevhodný ani do nejšpinavějších nevěstinců. Ale její odlišnost ji omlouvala.
„No, vypadáš strašně,“ hvízdnul.
„Děkuju, beru to jako kompliment,“ usmála se na něj sladce. Zatímco si na paže a stehna mazala nevábně vonící mast, shodil ze sebe Shan tuniku, opláchl se a sedl si vedle ní, aby si i on ošetřil pár modřin, které se ale rozhodně nepodobaly těm Loniným.
„No, aspoň, že v tom nejsem sama,“ popíchla ho, když skončila. Modřinu na boku úplně vynechala, nemohla se jí ani dotknout.
„Zapomněla jsi na něco?“ kývnul právě k oné fialové podlitině.
„Ne, nezapomněla, nechávám si to nejlepší na konec,“ ušklíbla se. Tak nějak pochytila tenhle výraz od Shana.
„Asi to bolí, ale když to natřeš, uzdraví se ti to dřív, než když to necháš tak.“
„Hele, ty se věnuj svým modřinám a moje nech na mém svědomí,“ zamračila se. Nesnášela, když ji někdo poučoval.
„Já už mám hotovo. Ukaž, máznu ti to.“
„No to ani náhodou.“
„Chceš se se mnou hádat?“
„Když se nenecháš přemluvit jinak.“
„Je ti to houby platné, tohle prostě neuhádáš.“
„Tak přeskočíme fázi hádání a přikročíme k činům.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se vyděšeně.
„Nerad bych použil násilí, nech si to natřít dobrovolně.“
„Ne,“ zašeptala, ale neznělo to příliš přesvědčivě a strach v jejích očích to jen podtrhoval.
„Lon, no tak,“ řekl smířlivě.
„Ne, prosím, hrozně to bolí,“ zaškemrala. Bylo to poprvé, co v jejích očích uviděl slzy.
„Jsi silná holka, zvládneš to,“ pohladil ji po tváři. Nakonec mlčky přikývla, natáhla se na lůžko a nechala, ať jí Shan modřinu natře. Horké slzy máčely polštář, ale ani nemukla. Nikdy nezažila takovou bolest. A teď to navíc vypadalo, že si bude muset zvyknout.
|