Být drakem II.

Jela jsem lesem a užívala si každé chvíle, každého závanu větru ve tváři, každé načaté písně ptáka, každého kroku mého koně. Život je tak krásný. Podzimní slunce mírně hřálo a v jeho paprscích se na pasekách vyhřívali hadi a ještěrky. Světlo, stín, světlo, stín. Žíhaná cesta. Vida! Tahle nedočkavá bříza už spouští své zlato na zem a těší se na sněhovou peřinu. A listy na tom javoru jsou rudé jako krev. Krev. Čí poteče? Moje, nebo dračí? Ale proč si kazit tak krásný den krvavými myšlenkami? Vždyť život je tak krásný. Co má udělat syn, když to nedokázal otec? Zabít draka? Můj otec bojoval s drakem? Nemysli na to! Podívej, na větvi smrku sedí sojka. Modrá peříčka má jako poklad pod křídly. Voní tady pryskyřice a život je krásný. Matka mi po dlouhé době řekla Rono. Tak ráda bych jí ještě viděla a řekla jí, že ji mám moc ráda. Ale vždyť já se vrátím a řeknu jí to! Nač dělat paniku? Les šepotá v mírném vánku. Co asi ty stromy zpívají? Přála bych si jim rozumět. Přála bych si rozumět zpěvu ptáků, volání vlků a hlasu větru. Přála bych si tančit s mlhou nad řekami a jako stín mraku přelétat hory. Nikdy jsem neviděla hory zblízka. Teď je konečně uvidím. A co uvidím v nich? A uvidím potom ještě něco jiného?
Tak jsem projížděla krajinou, snažila jsem se nemyslet na draky, na domov a chtěla jsem se kochat přírodou. Jenomže hory se blížily.

Celou cestu jsem se snažila vyhýbat lidsým obydlím a lidem vůbec. Chtěla jsem mít čistou hlavu. Jenomže teď předemnou byl jeden z posledních úseků cesty. Stála jsem na kraji lesa, kryta jeho stínem, a pozorovala cestu vinoucí se mezi pastvinami, poli a zahrádkami podhorské vesničky. Musela jsem tudy projet, protože hned za vesnicí cesta stoupala příkrou soutěskou k horskému sedlu. A jen tudy se dostanu k drakovi.
Pobídla jsem koně a co noha nohu mine jsme se přibližovali k lidským sídlům. Trvalo hodnou chvilku, než nás někdo zpozoroval a než se rozlehlo volání dětí „Rytíř! Rytíř jede!“ Dospělí nechávali práce a vycházeli před domy nebo alespoň vyhlíželi z oken. Ti, kdo bydleli dál od cesty nelitovali námahy a sešli k ní, aby si mě mohli lépe prohlédnout.
Koňská kopyta líně dopadala na cestu a vířila malé obláčky prachu, které se stejně líně zase snášely k zemi. Líná cesta. Čiperní lidé. Houf dětí mě provázel od chvíle, kdy jsem vjela do vesnice. Tak nějak jsem to považovala za samozřejmé. Také bylo samozřejmé, že jsem se zastavila před největší skupinou lidí, která mě očekávala na návsi. V jejich čele stál vysoký ramenatý muž, opravdový horal, a vedle něj statná žena. Zarazila jsem koně a upadla do rozpaků. Mám jim něco říct, nebo čekat, až promluví oni? Naštěstí jim mlčení dlouho nevydrželo.
„Vítáme tě v Podhorské, ctný pane. Můžeme ti nabídnout své pohostinství?“ uklonil se ramenatý muž.
„Ano. Budu rád,“ odpověděla jsem, aniž bych moc přemýšlela. Vidina postele a teplého jídla mě opravdu lákala.
Jeden z mužů mi podržel koně a odvedl ho do stáje, když jsem sesedla. Ramenáč se představil jako starosta. Ta statná žena byla jeho manželka a místní hostinská. Odvedla mě do svého pohostinského zařízení, jež v tuto dobu zelo prázdnotou. Až večer se zaplní všemi dobrými sousedy a bude se pít pivo a povídat. Jako v naší vsi.
Dostala jsem pěkný pokoj a dobré jídlo. Ležela jsem na posteli a snažila se odpočívat. Moc dlouho mi to nevydrželo. Nějaký červ hlodal v mé hrudi a nenechal mě chvíli v klidu. Šla jsem tedy zkontrolovat koně. Když jsem se vracela, už se ztmívalo a do hostince se scházeli muži, ženy i omladina. Chtěla jsem jít do svého pokoje, ale starosta mě zadržel, že prý mě zve na dobře chlazené černé pivo. Nemohla jsem odmítnout.
„Odkud přijíždíte, pane,“ zeptal se. Na to kam jedu se ptát nemusel.
„Z jihu,“ odpověděla jsem.
„Víte, nemáme tady moc zpráv z království. Stalo se něco nového?“
„Pořád se něco děje.“
„Musíte být králův zvláštní oblíbenec, když vás poslal na tak důležitou a čestnou výpravu,“ začal z jiného soudku.
„Co víte o dracích?“ ať jsem chtěla nebo ne, rozhovor směřoval dračím směrem.
Starosta se narovnal a střelil pohledem z korbele piva na mě. „To, co všichni ostatní. Že loupí dobytek a chtějí jako oběti posílat mladé panny. Nejedna dračí nevěsta pocházela z naší vesnice,“ řekl a zhluboka se napil. Zjevně se mu nechtělo na toto téma příliš hovořit.
„Jenomže váš dobytek je na pastvinách i v noci a neviděl jsem, že by se některá dívka příliš obávala, že bude vybrána. Všude jinde se dívky třesou strachy a rychle se hledí dostat pod čepec,“ nechtěla jsem ho nechat vyklouznout. Cítila jsem, že něco ví a nechce to říct.
„Před nějakými dvaceti lety tu byl také jeden rytíř a vyptával se zrovna tak jako vy. Nevím nic o tom, že by mu to pomohlo,“ snažil se vykroutit.
„A co jste mu řekl?“
„To, co vám.“
„Co se stalo s tím rytířem?“
„Nevím.“
„Lžete,“ řekla jsem klidně a vstala od stolu. Hospoda zmlkla. Nechtěla jsem se s ním dál bavit, a tak jsem zamířila do pokoje. Snad se vyspím.
Jen jsem se uvelebila, někdo potichu zaklepal na dveře. Neměla jsem na nikoho náladu, ale přesto jsem ho pozvala dál. K mému údivu vstoupila hostinská. Poklonila se a já jí pokynula, aby si sedla.
„Odpusťte, pane, že vás ruším při odpočinku,“ začala. „Slyšela jsem, o čem jste se bavil s mým mužem. Měl vám odpovědět pravdivě. Jestli si přejete, budu vám vyprávět vše, na co si vzpomenu.“ Když jsem nic nenamítala, začala: „Od pradávna létali draci lovit do nížin a od pradávna se vyhýbali naší vesnici. Mezi lidmi se povídá, že jsme sem přišli z vůle draků a máme hlídat jedinou cestu k jejich horským slojím. Za to ušetří naše stáda a ani pannám z naší vesnice nikdy nijak neublížili. Jenomže už pár set let dodržujeme dohodu tak nějak nedbale. Nevím, kdy to začalo ani proč. Dlužno říct, že draci svou část dohody nikdy neporušili, ať kdy jaká dohoda existovala nebo ne. Jen v pohádkách už vyprávíme našim dětem, že kdysi dávno jsme žili s draky a měli jsme mezi sebou takzvané dračí lidi. Ti s nimi prý dokázali rozmlouvat, ale tomu nevěřím.
Mnoho rytířů projelo naší vesnicí, ale nevrátil se skoro žádný. Pomalu jezdili čím dál tím méně často. Před dobrými dvaceti lety sem přijel velice vznešený rytíř. Zůstal tu několik dnů a všech se na draky vyptával. Měli jsme ho rádi, on se často smál a v hostinci bylo živo, když se tam objevil. A pak, jednoho podzimního rána, odjel. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, že se ztratil v horách jako ostatní. Jenomže on se vrátil. Přijel jsenoho dne k večeru, ani se nezdržel, a jel dál. Už se nesmál. Byl bledý a vážný. Odjížděl a oči měl tak zvláštně prázdné. Dřív měl pohled plný radosti ze života a pak... V horách zestárl snad o třicet let. Nikdy jsem se nedozvěděla, co tam viděl, ani co se s ním stalo.“
„Znáte jeho jméno?“ zašeptala jsem.
Podívala se na mě podivně. „Jeho jméno nezapomenu, co budu živa. Jmenoval se Ronan, rytíř z Modrého lesa.“ Odešla. Ani jsem si toho zprvu nevšimla. Ronan, rytíř z Modrého lesa. To nemohl být můj otec. To nebyl rytíř. Můj otec byl obyčejný laskavý člověk. Nikdy nebojoval s draky. Nebo ano?

Odjížděla jsem druhého dne z rána. Mlhavý opar skrýval vrcholky hor, bylo chladno a mžilo. V zádech jsem cítila pohledy starosty, jeho ženy a ostatních vesničanů. Nesměle na mě volali přání štěstí a šťastného návratu. „Škoda ho, takový mladíček, vžyť mu ještě ani nerostou vousy,“ šeptala jedna žena druhé. A pak už nic. Jen mlha, déšť a hory. Ticho.
Koňův dech se srážel do bílých obláčků, jeho kopyta klouzala po mokré skále, postroj povrzával. Kamení se tvářilo šedě, stejně jako obloha. Nesnáším šedou. Horská stezka mě vedla šedým světem bludných balvanů a já toužila po lesích. Jenomže lesy zůstaly hluboko dole. Tady rostou jen podivně znetvořené trosky stromů. Některé jsou ožehlé plameny.
Vpravo propast, vlevo skála. Tady je širší práh a převis. Kdo sem dal seno? Aha, to je to místo, o kterém jsem slyšela. Odtud už musí každý sám. Cesta vede jedině vzhůru. Opatřila jsem koně a začala se připravovat na boj s drakem. Když jsem čistila meč a snažila se uklidnit, došlo mi, že nikdy nebudu připravená. Kdo je připravený na smrt?
Sundala jsem z koně všechny postroje a pustila ho, ať běží, kam mu milo. Dobré zvíře zůstalo stát, jen se po mě ohlédlo, jakoby říkalo Jen klidně běž, já na tebe počkám. Šla jsem tedy.

Vzhůru, vzhůru. Když máš křídla, jde to lehce. Jenomže já křídla neměla. Jestli to takhle půjde dál, dorazím před sluj naprosto vyčerpaná a drak si mě dá k svačině. Přelezla jsem přes práh skály a ztrnula. Dole podemnou bylo mělké údolíčko, na protější straně se vypínal štít hory a v něm zela obrovská jeskyně. Jsem na místě. Jsem na místě a netuším, co mám dělat. Připravila jsem si kopí a krok za krokem se blížila k dračí sloji. Ticho. Nikde ani noha. V ústí jeskyně jsem se zastavila a snažila si zvyknout na tmu. Zaslechla jsem tichounký šelest, jako když se had prosmýkne mezi stébly trav. Napadlo mě, že tomu v jeskyni se musím jevit proti světlu jako velmi zřetelná silueta. Snažila jsem se vejít do jeskyně a splynout s kamením.
Nic se nedělo. Pomalu jsem přivykla šeru. Prázdno. Drak se nekonal. Narovnala jsem bezděky ohnutá záda a dodala jsem si odvahy k prozkoumání jeskyně. Pro jistotu jsem vytasila meč.
Obrovský vchod do sluje se pomalu rozšiřoval. Brzy jsem ztratila povědomí o stropě a k druhé stěně jsem sotva dohlédla. Ta síň musela být obrovská. A co bylo nejzvláštnější, nikde nebyly známky dračí přítomnosti. Žádné kosti, nic. Dokonce mě napadlo, že jsem vlezla do jiných hor. Došla jsem na konec síňě. Dál vedlo několik menších otvorů, ale ani jeden se mi nijak zvlášť nezamlouval. Pomalu jsem dotápala k protější stěně a chtěla se vrátit.
Náhle jsem však ucítila závan vzduchu. A byl nějak zvláštně cítit. Otočila jsem se a stála tváří v tvíř drakovi. Myslím, že jsme oba byli překvapení, ale on zareagoval rychleji. Máchl ocasem a odhodil mě na stěnu. Dost tvrdě jsem odpadla na ostré úlomky kamene. Pokusila jsem se vstát. Drak znovu máchl ocasem a podrazil mi nohy. Nějak jsem čekala, že bude chrlit oheň, ale třeba se k tomu dostane. Překulila jsem se na břicho a snažila se doplazit k východu. Drak mě překročil a postavil se mi do cesty. Namáhavě jsem se postavila. Měl mezitím tisíc možností mě napadnout, ale neudělal to. Opravdu jsme se mýlila, nebo jsem v jeho očích zahlédla údiv a zájem? Drak se postavil na zadní nohy, já před sebe napřáhla meč. Vrhl se na mě. Řítil se přímo na hrot, snad ho ani neviděl. Padl na něj celou svou vahou, srazil mě k zemi a drápem mi propíchl levé rameno. Já zakřičela, on zařval. Dopadly na mě horké kapky dračí krve. Upustila jsem meč. Zůstal drakovi v ráně. Nechal mě být a přední tlapou si ho vytáhl. Pak byla tma.

Otevřela jsem oči. Nademnou stál drak. Zranění už mu moc nekrvácelo. Držel lehce položenou tlapu na mé hrudi. Byl nádherný. Jako letní louka v mlhavém ránu. Šupiny na zádech měl temně zelené, na bocích se mu třpytily jako orosená tráva a břicho měl světle stříbrozelené, jako listí vrb. Díval se na mě zlatohnědýma očima. Prohlížel si mě, zkoumal mě. „Co jsi zač,“ řekl melodickým hlasem.
„Ty mluvíš?“ vyhrkla jsem a vzápětí toho litovala. V levém rameni mi cukalo a příšerně pálilo.
„Ne, kvákám jako žába. Co jsi zač? Vypadáš jako rytíř, chováš se jako rytíř, ale nevoníš jako rytíř,“ zavrčel drak. „Tvůj pach je mi nějak povědomý. Neviděli jsme se někdy?“
„To pochybuji,“ hekla jsem.
Přiblížil svou hlavu těsně ke mně. Ve zlatohnědých očích mu hořely rozčilené plamínky. Nasál vzduch a dlouho přemýšlel.
„Ronan!“ vykřikl. „Ty jsi dítě Ronana! A jsi dívka! Ronan!“ Než jsem stačila něco říct, mávl křídly a zmizel z jeskyně. Jen probuzený vzduch prozrazoval, že tu nějaký drak byl. Vzduch a moje zranění. Snažila jsem se postavit. Šlo to ztěžka. Doklopýtala jsem k východu ze sluje a musela si odpočinout. Ztratila jsem hodně krve a byla jsem velmi unavená. Přejít údolíčko a dojít ke koni se zdálo být nadlickým úkolem. Už nevím, jak jsem to dokázala. Z té cesty si vybavuji jen tmu, zimu a bolest.
Probrala jsem se na hřbetě koně, i když si vůbec nevzpomínám, že jsem na něj nasedala. Visela jsem mu na krku a po tvářích mi bolestí tekly slzy. Koník klouzal po kamenech a mířil do údolí. To bylo vše, co jsem zaznamenala.

Začala jsem opět vnínat svět. Byl vzdálený a jako v mlze. Kroky koně zněly tlumeně, světlo bylo nepříjemné a všechny pachy byly tak výrazné, že bych si nikdy nemyslela, že je to možné. Vnímala jsem svět, ale nedokázala se pohnout, nemohla jsem mluvit, myšlenky zůstaly kdesi na cestě a dýchat nesnesitelně bolelo.
Kde to jsem? Snažila jsem se zaostřit pohled, ale všude kolem byla jen rozmazaná barevná mlha. Jedu na koni. Kudy? Po rovině. Aha. Je to les? Ne. Kde je les? To není důležité, kde jsem já? Na koni. To už vím, ale kde je kůň? Na rovině. Kde je rovina? V údolí. Takže já jsem na koni v údolí? Zdá se. Co se to děje? Hlasy? Co tu chtějí? Nechci hlasy. Bolest. Ztrácím jediný pevný bod ve svém světě. Sundali mě z koně. Bolest ...
Celé tělo mě nesnesitelně pálilo a bolelo. Aniž jsem otevřela oči věděla jsem, že ležím v posteli. Mám horečku, jsem nemocná. Co se stalo? Drak! Posadila jsem se. Bolest se ještě znásobila. To není sluj. To je dřevem obložený pokoj a já ležím na dobrém lůžku. Voní tady bylinky a je tu horko. A šero. Zase jsem si lehla a zkoumala, co se mi stalo. Měla jsem bolavá záda a levé koleno mi hrálo všemi barvami. Nejhorší bylo levé rameno. Měla jsem ho zavázané čistým plátnem, ale navzdory ošetření mě pálilo a bolelo snad víc než kdy před tím. Usnula jsem.
„To není možné,“ slyšela jsem tichý hlas. Nějak povědomý. Byla jsem malátná a unavená. Nedokázala jsem otevřít oči ani se pohnout. Poslouchala jsem.
„To není možné, Tulo, aby to byla dívka. Je to rytíř. Nikdy jsem neslyšela o žádné ženě, že by se stala rytířem.“
„Snad poznám holku od kluka. Kdo ví, třeba král zavedl nějakou novinku. Třeba se mu jeho slavné rytířstvo strachy rozuteklo, když slyšelo o drakovi. Nebo je to nějak jinak. Ale ať je to jak chce, nikde nic nevykládej. Kdo ví, co by se mohlo stát. Může to být státní tajemství a za jeho prozrazení se sekají hlavy.“ Vrznutí dveří, vzdalující se kroky. Jedny. Ten neznámý hlas tu zůstal.
Mého čela se dotkla mozolnatá dlaň. „Má horečku,“ zabručela si pro sebe žena jménem Tula. Nedokázala jsem dát najevo, že vnímám. V tu chvíli jsem jen existovala. Byla jsem věcí bez myšlenek, bez potřeb, bez citu, bez touhy. Bylo mi jedno, jestli to někdy přejde. Bylo mi jedno, jestli se zbavím bolesti. Bylo mi jedno, jestli se vrátím domů. Jsem věc.

Prospala jsem několik dní. Občas mě probudili a já musela něco vypít. Krátké chvilky, kdy jsem dokázala vnímat okolí, se pomalu prodlužovaly, ale nebyla jsem s to mluvit nebo poslouchat. Až jednoho rána jsem se probudila, otevřela oči a měla naprosto jasnou hlavu. Posadila jsem se na posteli, rameno bolelo už mnohem méně, a rozhlédla se. Pootevřeným oknem dopadalo mírné ranní slunce a ozařovalo tvář spící stařeny. Seděla v křesle vedle dveří, měla bílou zástěru a čepec. Snad to byla ta žena, které říkali Tula.
Cítila jsem se svěží a silná, a tak mě napadlo vstát z postele. Hleďme, nohy mě unesou! Došla jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Roztřásl mě svěží ranní vzduch. Byla jsem oblečena jen do lehké košile a venku byly louky ozdobené jinovatkou. Ale ten pohled z okna stál za to. Viděla jsem horské štíty pozlacené vstávajícím sluncem, barevný les pod lehkým závojem podzimní mlhy, nebe bylo modré jako květy hořců a přecházelo až do světlé modře pomněnek.
„Proboha, jdi od toho okna!“ ozval se za mnou pobouřený hlas a vzápětí vedle mě stála Tula.
„Dobré ráno, Tulo,“ pozdravila jsem ji, jako bychom se znaly odedávna.
Tula byla zaskočená. Na jejím obličeji bylo vidět, že není zvyklá na to, aby jí došla slova. Nicméně se rychle vzpamatovala a zahnala mě do postele. Za stálého pobrumlávání mi sundala obvaz z ramena a já si mohla prohlédnout ránu. Už po ní zbyla jen dlouhá růžová jizva. Tula vrtěla hlavou. „To mi nejde na rozum, aby se to takhle rychle zahojilo. To je proti přírodě.“
„Co se děje?“ odvážila jsem se zeptat.
„Ještě před dvěma dny byla ta rána skoro živá, sálalo z ní teplo jak z pece, nepomáhlo, když jsme jí sešili, bylinky nezabíraly a dneska to vypadá skoro zahojené. Bolí?“ zeptala se a lehce mi ji stiskla. Vykřikla jsem. „Bolí,“ konstatovala Tula. Pak se sebrala a odešla z pokoje. Když se vrátila, nesla sebou podnos s jídlem. Uvědomila jsem si, že mám pořádný hlad. Pustila jsem se do snídaně a Tula mě celou dobu pozorovala.
„Můžete mi říct, kde to jsem a co se vlastně stalo?“ oslovila jsem ji s plnou pusou.
Chvíli neodpovídala, jako by na okamžik bloudila myšelenkami mimo prostor a čas. „Co se vlastně stalo...“ opakovala zamyšleně. Pak se na mě podívala tak ostře, až jsem se málem lekla. Najednou se usmála. „Nejdřív mi povězte, jak vám mám říkat.“
Sklopila jsem oči. „Ronan,“ špitla jsem.
„Podívejme, Ronan. Dobrá, pane,“ řekla trochu dotčeně. „Je to tak čtrnáct dní, když vás kůň přinesl, víc mrtvého než živého, k nám do vesnice. Kdo vás uviděl první, na tom nesejde. Sundali vás ze sedla a odnesli sem, do hostince. Potom zavolali mě, starou bábu bylinkářku, abych vás ošetřila. Dala – totiž – dal jste mi pořádně zabrat. Měl jste na kahánku. Ležel jste v horečkách a vůbec nešly srazit. A rána byla pořádně zanícená. No, co si budem vykládat, měl jste štěstí, pane.“ Z jejích úst znělo oslovení pane tak neuctivě a pohrdavě, že jsem se zachvěla. Nevím, jak dokázala vložit do svého hlasu tolik emocí. Zvláštní žena. Byla moc milá.
Vzala tác od snídaně a odešla. Nechala mě samotnou se svými myšelkami, pocity a vzpomínkami. Dívala jsem se z otevřeného okna, ale neviděla jsem ranní oblohu. Viděla jsem tmu dračí sluje, zlatohnědé oko, zelené šupiny, meč, krev, šedé kamení. Nenávidím šedou. Drak řekl mé jméno, jméno mého otce. Proč se vyděsil? Jména? Viděla jsem, jak rozepjal křídla vyletěl z jeskyně. Jako bych v myšlenkách letěla s ním. Viděla jsem hory z dračí perspektivy, led, sníh, kamení. Jako by mě samotné narostla křídla. Vykřikla jsem bolestí. Rameno. Iluze zmizela. Zato se objevila Tula a ptala se ustaraně, co se stalo. Rozhlížela jsem se po pokoji jako bych ho viděla poprvé. Seděla jsem na zemi vedle postele zalitá potem.
„Nic, jen divoký sen,“ řekla jsem. Bylo na ní vidět, že mi nevěří. Zvláštní, jak je každé hnutí mysli vidět u některých lidí v tváři. Snad o tom sami nevědí, ale kdo se umí dívat, pozná, co ten druhý cítí, na co myslí.
Tula mi za další dva dny dovolila vstát z postele a pomalu se procházet. Hlídala mě jak malé dítě, pečovala o mě a dělala mi společnost. Povídaly jsme si, diskutovaly jsme. Bylo vidět, že má o mě starost. Ty živé, divoké sny totiž nepřestávaly, spíš naopak. Často jsem se probouzela na podlaze, někdy i dost daleko od postele. Jen už jsem nebývala tolik zpocená.
Pak mi jednoho dne přinesli moje šaty a já s Tulinou pomocí sešla po schodech dolů a chodbou na zahradu za hostincem. Tam jsem byla bezpečna před zvědavými zraky vesničanů a zároveň jsem se nemohla příliš vzdálit bedlivému Tulinu dozoru. Zpočátku jsem jen sedávala na sluníčku a pozorovala okolí. Brzy jsem si všimla, že vnímám daleko víc věcí, než jsem kdy dokázala vnímat. Slyšela jsem hlasy lidí pracujících na vzdáleném poli, cítila jsem, co se vaří i v té nejvzdálenější chalupě, viděla jsem na kraji dalekého lesa vycházet v podvečer srnčí na pastvu. Myslela jsem, že je to způsobené nemocí, ale k mé tiché radosti se moje smysly stále zostřovaly. Bylo to podivné. Čím jsem byla silnější, tím více jsem si uvědomovala, že se se mnou něco stalo. Jen jsem nevěděla co.
Podzim pokročil. Z polí zmizely i poslední zbytky zeleniny, v sadech nezbyl jediný kus ovoce, ráno se vše topilo v mlze a někdy pršelo několik dní bez přestávky.
Tula došla k závěru, že její pomoc už nepotřebuji a vrátila se do své chalupy. Jenže já se necítila vpořádku. Už jsem si zvykla, že se v noci probouzím na podlaze, ale teď mě něco neodolatelně táhlo do hor. Vprostřed noci jsem vstávala a hleděla z okna na ty hrdé, nepřístupné skály. Jejich nejvyšší štíty byly do poloviny bílé, a i ty nižší si už nasazovaly sněhovou korunu. Volaly mě.