Pokrevní pouto - 11.část

Narisa seděla tiše a bez pohnutí. Muž, který ji hlídal, se jí nelíbil a už jen samotná skutečnost, že věděl, kým doopravdy je, ji děsila. Myslela si, že je po ní, když ji přepadl na ulici, přehodil jí pytel přes hlavu a zavlekl sem. Dokázalo ji uklidnit až setkání s Edberdem, i když „uklidnit“ byl pouze relativní pojem. Získala tím jistotu, že nezemře, nebo aspoň ne v nejbližších několika dnech, kdy ji budou potřebovat, co se však bude dít potom, to je plně v jeho moci.

Dřív by si nikdo z nich nedovolil na mě vztáhnout ruku, pomyslela si a vrhla přitom vzteklý pohled na svého věznitele.

Oheň v krbu plápolal a kousek od něj se nacházelo lůžko z měkkých ovčích houních, na kterém spočívala, a vedle ní ležel podnos s chlebem, pečeným masem a teplým bylinkovým čajem. Ničeho z toho se však nedotkla. Bůh ví, co jí mohli přimíchat do nápoje. Edberda se nebála, ale tenhle hromotluk nevypadal moc důvěryhodně.

Hlad jí prohlodával útroby, ona však nehodlala podstoupit rizika, která jí skýtala vonící večeře. Přestože voněla tak nádherně... A maso bylo propečené přesně tak, jak to měla ráda. Ještě se z něj linul kouř a chléb jako by čerstvě vytáhli z pece...

Narovnala se a káravě se sama sobě zamračila. Bude si muset dávat větší pozor.

Hodiny běžely a Narisa začínala přemýšlet o tom, jestli její hlídač nezkameněl. Upíral na ni svůj pohled bez mrknutí oka a za celou dobu, kdy seděl s překříženýma nohama v rohu místnosti, se ani neošil. Přemýšlela, jestli ji tím nechtějí donutit, aby polevila ze své obezřetnosti. Tahle myšlenka ji však jen víc utvrdila v názoru, aby na jídlo ani nepohlédla.

Náhle se ozvalo zabušení na dveře.

Hromotluk se poprvé za celou dobu pohnul. Narovnal hlavu a zostřil smysly jako hlídací pes, který zvětřil vetřelce.

Zabušení se opakovalo. A potom potřetí.

Hlídač se zvedl na nohy a pootevřel dveře. Bylo slyšet, že s někým potichu rozmlouvá.

Narisa zpozorněla. Neměla ráda tyhle tajné rozhovory, zvlášť když neměla ponětí, kdo stojí na opačné straně dveří. Jistě to nebyl Edberd, protože ten by vešel dovnitř, aniž by se zdržoval s takovým tajnůstkařením. Začaly se jí zmocňovat obavy.

Její strážce náhle zmizel za dveřmi, přitom je však nechal pootevřené. Dovnitř rychle vstrčili nějakého muže s páskou přes oči. Někdo ho chytil zezadu, strhl ji z hlavy a přibouchl dveře.

„Viriene!“ Narisa se s nevěřícným zvoláním roztřeseně postavila na nohy. Chytila muže za ruce a dotkla se jeho tváře, jako by nemohla uvěřit, že je to skutečně on, živý a zdravý, kdo před ní stojí.

Nezdálo se však, že by Virien sdílel stejné nadšení. Nebránil se jejímu dotyku, avšak jeho pohled byl prostý jakýchkoli emocí. „Jsem rád, že tě vidím,“ odpověděl na její uvítání a pokynul jí, aby se posadili.

„Co se stalo?“ vyhrkla dřív, než se stačila zarazit. Stalo se toho tolik, že to nemohli za jeden večer vypovědět. Byla to hloupá otázka, zvlášť když už tušila, že Virien nejspíš všechno ví. Všechno. Edberd mu to musel prozradit, to je jasné, jinak by tu nestál, takže už není potřeba hrát své divadlo. Co od ní vlastně ještě chce? Další vysvětlení? Nebo snad omluvu? Pomstu?

„Adelayd...“

„Ne, neříkej mi tak,“ přerušila ho rázně. „Nejsem Adelayd, už ne. Ty víš, jak se jmenuji, tak mi tak neříkej.“

„Tak tedy Nariso, když chceš,“ pohodil hlavou. V jeho hlase nebyly patrné ani náznaky rozechvění, vzteku nebo radosti. Byl to tak nepřirozeně klidný tón, až tím Narisu děsil. „Řekni mi, kdo vůbec jsi?“

Narisiny rty se zachvěly. Čekala urážky i ponížení, ale ne tohle jeho klidné chování, přece tak vyčítavé, když se odráželo v jejím svědomí. „Edberd už ti všechno řekl. Nemusíš to ode mě slyšet podruhé.“

„Edberd?“ zopakoval Virien. „Myslíš toho, který měl popravit Velgarda? Toho Edberda?“

„Nehraj to na mě,“ sykla Narisa. Nemyslela si, že ji bude chtít vydírat takovýmto způsobem. Způsobila toho hodně, ano, spoustu lží a trápení pro člověka, který neudělal víc, než že byl bratrem zrůdy, která jí zničila život. Ale přesto to od něj nečekala.

„Nechci ti lhát stejně, jako jsi lhala ty mě. Vím, kdo je Edberd, spíš to tuším z náznaků, které znám, ale pokud bych s ním mluvil, asi bych teď neseděl tady,“ odpověděl jí upřímně. „Ty víš, kde teď je?“

„Ano!“ zvolala zoufale. „Vždyť to on mě sem dal zavléct! Tohle je jeho úkryt! Jak jinak by ses sem dostal ty?“

Virien na okamžik strnul. „Zvláštní...“ zamumlal. Pozvedl hlavu a odvrátil zrak od krbu do temného kouta.

Narisa nechápala jeho reakci. Řekla snad něco, co ho tak udivilo, nebo je to jen další trik v jeho plánu?

Náhle se Virien zasmál. Podepřel si prsty čelo a začal se smát jako pominutý. „Tak takhle...“ vydechl, když se na chvíli uklidnil. Hned potom se ho však smích zmocnil znovu. Nevnímal, co se kolem něj děje, ani jak to Narisu vyvedlo z míry.

„Co se děje?“ řekla dívka s náznakem opovržení, aby si vynutila jeho pozornost, tu jí však nevěnoval ani za mák. Virien byl teď ponořený do vlastní myšlenek, do svých úvah, které najednou začaly nabývat pevnějších obrysů.

„Omlouvám se, ale...“ řekl, ale než mohl dokončit větu, znovu propukl v smích.

Narisa začala přemýšlet nad tím, jestli k ní místo Viriena nepodstrčili Velgarda a nechtějí po nich, aby se vzájemně zabili. Tušila však, že po tom všem by Velgard neváhal jediný okamžik a způsobil by jí taková smrtelná muka, na která by využil všechnu svou zrůdnou obrazotvornost.

„Už je mi to všechno jasné,“ pravil. „On chtěl, abychom se setkali, protože za to nemůžeš. A protože on není ten, za koho ho považujeme. Takže celou tu dobu věděl, jak to doopravdy je a neobtěžoval se mi to říct. A ty...“ obrátil se na Narisu. „Řekni mi, jak se to stalo?“

Narisa naklonila hlavu, nejistá si tím, co od ní chce slyšet. Nerozuměla jeho slovům ani v nejmenším, ale možná byla ráda.

„Nariso,“ řekl a chytil ji za ruku, „nemůžeš mi tu lhát o lásce ani o poblouznění, je mi jasné, že ke mně nic necítíš a já tě za to nechci vinit. Jen mi pověz proč. Ano, umím si domyslet důvod, proč jsi mě chtěla zabít; já a Velgard jsme dvojčata, navzájem od sebe k nerozeznání, a aby jsi měla jistotu, raději ses chtěla zbavit nás obou, než riskovat, že pravý viník bude žít. Co ale spáchal? Nebo spíš, co udělal tobě?“

Dívka se od něj odvrátila. „Co mi udělal? Nechal mě žít.“ Odmlčela se. „Celý život jsem strávila v Iziliathu se svou rodinou. Tehdy jsem si myslela, že mám spoustu problémů a všichni mi šlapou do cesty, aby mě donutili se brzy dobře provdat, abych tím pomohla svému otci, ale teď vím, že bych tak mohla být šťastná... jistě šťastnější, než jsem teď. Potom se začalo mluvit o tom, že je král nemocný. Všichni Rytíři, včetně mého otce, se sešli, aby rozhodli, kterého z Gyrleonových synů podpoří. Bylo jasné, že nikdo nebude chtít bránit Gyllawenovi jako nejstaršímu, nebo alespoň si to všichni mysleli. Objevil se však jeden hlas, který stál na Regeonově straně.“

„Velgard,“ odtušil Virien. „Takže ty jsi dcera vévody z Iziliathu?“ dodal s tichým překvapením, které však nechtěl dávat příliš najevo.

„Adelayd byla jeho dcera. Já jsem jen Narisa,“ odpověděla příkře. „Hlasování samozřejmě dopadlo ve prospěch Gyllawena a nikdo nechápal Velgardovu tvrdohlavost, s jakou si stál za svým rozhodnutím. Potom se začalo mluvit o záhadných útocích. Ze dne na den mizely vesnice z povrchu země a zbývala po nich jen mrtvá spáleniště. Král to samozřejmě začal ihned řešit, pokaždé se však zastavil na jedné jediné skutečnosti: že útoky musí vycházet zevnitř království. A to byl konec veškerého pátrání, obvinit totiž někoho z Rytířů by mohlo na sklonku jeho života vést k občanské válce, pokud by se jeho mladší syn rozhodl bít o místo na trůně. Z popudu několika vévodství se sešla nová Rada, která znovu hlasovala o podpoře nového panovníka. Tentokrát se však zvedlo šest hlasů proti šesti – polovina pro Regeona, polovina pro Gyllawena. Otec pochopil, že zatím stojí Velgard, možná díky vyhrožování – právě tomu ničení v království, o kterém se vědělo, ale nesmělo se o něm mluvit. Neuváženě obvinil vévodu z Ezaelu.“ Umlkla.

„Velgard ho zabil?“

Narisa zavrtěla hlavou. „Ne... ne tak lehce. Tohle nebyl jeho způsob. Vražda Rytíře by Velgardovi neprošla jen tak, ani přes všechny potíže, které v království nastaly. Podle toho, co mi vyprávěli, se otce pokusil nejdřív přimět na svou stranu. Pokládal mu lákavé nabídky, potom však začal vyhrožovat – jemně a nenásilně, tak podle, že ho nikdo nemohl usvědčit. A pak udělal Velgard něco, co mu zajistilo bezpečí. Vylákal otce do Myrionu pod záminkou osobního setkání s králem a na cestě ho přepadl. Nikdo vlastně neví, co se stalo přesně, možná ho mučil, použil magii, nebo...“ Narisa se zalkla. Dlouho trvalo, než se znovu zmohla pokračovat. „Prostě jednoho dne přišel s dekretem o spojení vévodství Ezaelu a Iziliathu, jak mu můj otec před svou smrtí podepsal. Našel si falešnou záminku ve zradě a dal naši rodinu vyvraždit. Mě ale nechal žít. Nebudu říkat proč, je to moje věc a nechci o tom mluvit a podle mě si to dokážeš domyslet. Tak jsem utekla. Nevěděla jsem, kam jdu, ale našla jsem úkryt u přátel. A tam jsem se doslechla o tom, že se Regeon zřekl nároku na trůn a nechal Velgarda soudit za všechny činy, které spáchal. Bylo to neuvěřitelné, nikdo totiž nevěřil, že se Regeon odhodlá k takovému jednání. Navíc dal beze strachu Velgarda zatknout jako obyčejného zločince.

Zbytek znáš sám – Edberd měl Velgarda tajně popravit, jenže ten mu utekl a ukryl se tady. Já se za ním vydala. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo jen z povinnosti ke království, cítím v tom víc osobní pomsty než závazku ke králi a prostředky, které jsem použila... byly zoufalé. Můžeš mě obviňovat, jak chceš, a možná si to i zasloužím, ale nemysli si, že se ti budu omlouvat. Co se stalo, stalo se a teď to nejde vrátit zpátky. Zapřela jsem sama sebe, všechno jsem jen zkazila a zkomplikovala. Mysli si o mě, co chceš...“

V místnosti se rozhostilo ticho. Jako by i praskání dřeva v krbu na chvíli ustalo a stíny se zastavily na stěnách jako tázavé, mlčenlivé sochy.

Virien položil ruku do klína a sledoval svou dlaň protkanou úzkými liniemi, které jako by se mu snažily ukazovat cestu – chvíli byly ve své pouti jisté a táhly se přímo přes jeho dlaň, když tu náhle se střetly s některou ze svých sousedek a navzájem spolu sváděly bojový tanec, pohyb plný osudu skrytého za každou z jejich zákrut. Možná že mají věštci pravdu a odpovědi jsou utajené v jejich drahách, on však neumí hovořit stejnou řečí, která by mu napověděla, jak se má rozhodnout.

„Ty mi nevěříš, že ne, Viriene?“ pronesla Narisa do ticha.

Muž zvedl hlavu. „Věřím. A to je na tom to nejtěžší...“ Postavil se. „Musím teď odejít, Nariso. Budu přemýšlet. Nechci tě z ničeho obviňovat, to ti chci říct ze všeho nejdřív, ale pokud máme nějak napravit, co se stalo, potřebujeme být chytřejší než Velgard. Děkuji ti, za tvou upřímnost.“ Pokývl jí hlavou na rozloučenou a obrátil se ke dveřím.

„To mě tu chcete dál věznit?“ zvolala za ním pobouřeně. Nečekala, že ji takhle opustí, beze slova a bez vysvětlení. Ačkoli ji ujistil, že ji z ničeho neobviňuje, cítila napětí, které mezi nimi panovalo, a jehož byl strůjcem právě on, jako by byla odporné, přízemní stvoření, od něhož je rozumnější držet se dál.

„Stejně jako já prý můžeš odejít kdykoli budeš chtít. Podle toho, co se děje ve městě, bych však na tvém místě raději zůstal tady. Nikdo tě nebude hlídat, pokud si to přeješ.“

Narisa přikývla. „Přeji si to.“

Virien pokýval hlavou, otočil se ke dveřím a zabušil na ně. Otevřely se a on opustil místnost.

Sotva se ozvalo zabouchnutí, Narisa přiskočila ke dveřím, aby slyšela, co se na druhé straně děje. Čekala dlouho. Zvenčí k ní doléhaly jen tlumené hlasy, z jejichž řeči nebyla schopná cokoli rozlišit. To však nebylo jejím záměrem. Chtěla se ujistit, že všichni skutečně odejdou, jak jí Virien sliboval. Možná na ni jen nastražili past, aby ji donutili pokusit se o útěk a přitom ji i zabít, čímž by vyhověli své „cti“, protože by nenapadli bezbranného vězně, ještě ke všemu ženu.

Ne, tohle nebyl Virienův styl... proletělo jí hlavou. Kdyby mě chtěl vidět mrtvou, nesnažil by se se mnou hrát tenhle rozhovor. Nebo snad ano?

Připadalo jí, jako by řeč za dveřmi probíhala celé hodiny. Slyšela mluvit Viriena a ještě někoho z Edberdových mužů, samotného Edberda však ne. O čem se tam můžou bavit tak dlouho? Podezření, že se ji chystají odstranit, v ní narůstalo. Pokud by se její domněnka potvrdila, bylo by zbytečné se odhodlat k tomu, co právě zamýšlela. Ve skrytu své duše tušila, že jí Virien nevěřil. Koneckonců takový příběh by si mohl vymyslet každý, ona však měla něco, čím by ho přesvědčila. A to něco nutně potřebovala získat.

Zavřela dveře. Nechali ji opustit vlastní celu! Co mají v plánu? Opravdu chtějí, aby jim utekla? To tu byla držená jen pro ten jediný rozhovor s Virienem, aby mu mohla říct, co se stalo? Vždyť se to všechno mohl dozvědět od Edberda... pokud by ho ovšem nechtěli přesvědčit, že je lhářka a vymyslet si vlastní, mnohem pravděpodobnější historku.

Tahle myšlenka ji ještě více utvrdila v jejím záměru.

Vydala se místností ke dveřím na opačné straně. Hořel tu jediný oheň v kamenné misce na stole, který zdaleka nestačil na prosvětlení pokoje a už vůbec ne na jeho prohřátí. Panovala tu taková zima, že ji při každém kroku po kamenné podlaze projela chodidlem ledová dýka.

Uchopila kliku a pootevřela dveře jen tak, aby do nich mohla nahlédnout. Nikoho však v další místnosti nespatřila.

Zamračila se, ale neodradilo ji to od dalšího postupu.

Vklouzla dovnitř. Leknutím nadskočila, když se vchod za ní sám uzavřel. Obrátila se a s nevěřícným výrazem si měřila stěnu za sebou, která vystřídala dřevěné dveře. Opatrně se místa dotkla prsty. Kámen se zavlnil a několik centimetrů od její dlaně odhalil pravou podstatu, kterou skrýval.

Iluze, pomyslela si Narisa úlevně. Mohla předpokládat, že Edberd něco podobného udělá, protože bylo nepravděpodobné, aby v celém Joequu narazil na jeden z mála zermerů s tajným vchodem.

Než se rozhodla vystoupat po schodech, vylovila z hromad věcí teplý kožich. Nevěděla, jaké je venku počasí nebo denní doba a nechtěla riskovat, aby ji od jejího plánu odradil obyčejný mráz.

Vyběhla vzhůru a opustila zermer – jak jinak, než opět odemčený.

Tohle už není Edberdova dobrota, tady jde o něco víc... uvědomila si, kdy vyšla na ulici.

Na město ulehla tma a temné mraky skryly hvězdy s měsícem za mlžnou oponu. Mezi zermery se proháněl vítr. Neznala tohle prapodivné místo tak dobře, ale obávala se příchodu další sněžné bouře. Podle toho, co se v Joequu odehrávalo předtím, než ji polapil Edberd, by očekávala, že zaslechne alespoň lehký dozvuk ryku z Fontenuly. A zatím bylo ticho.

Narisa se otřásla zimou. Pokud tady bude tak nehnutě stát, brzy ji mráz polapí. Kde se teď ale vůbec nachází? Dovedli ji sem poslepu, a tudíž nemá ani ponětí, ve které části města právě stojí.

Teď nad tím nemá cenu přemýšlet! pokárala se. Věděla, že by tu takto mohla stát ještě několik let, než by přišla na to, kde se nachází, a proto bylo nejlepší vydat se poslepu městem a doufat, že narazí na známý bod, který by jí napověděl, jak se dostat ke svému domu u Ademantových sester.

Vyrazila do ulice svižným krokem. Ztemnělé zermery se kolem ní kulatily jako spící přízraky, tak nepřirozeně poklidné a tiché, až ji jejich dravé vyčkávání děsilo. Nikde tu nebylo ani jediné světlo, které by narušilo noční pochmurnost města.

Zrychlila. Nepřemýšlela nad tím, že jí může někdo zaslechnout, začínala totiž mít pocit, že...

Za jejími zády se ozvaly kroky.

Obrátila se. Její oči těkavě zkoumaly každý centimetr temné ulice, která před okamžikem prozradila přítomnost další osoby. Nebo se jí to jen zdálo?

Narisa si povzdechla. Zachumlala se hlouběji do svého kožichu a pokračovala ve své cestě. Kdyby mě chtěl Edberd zabít, už by to byl udělal, řekla si úlevně. Cítila však chabou váhu tohoto argumentu tak děsivě, že ve svých představách už už viděla dýku, zarážející se hluboko do jejích zad.

Instinktivně při té představě stáhla lopatky a zastavila se. Byla téměř na konci ulice, ale strach si s ní hrál škodolibou hru, které se marně snažila odolat. Ohlédla se za sebe a potom kolem zermerů, mezi nimiž stála.

Když se ujistila, že je všechno v pořádku, došla k rozcestí, které se větvilo na dvě strany. Nahlédla do obou, ale pořád nevěděla, kde se nachází. Zahnula tedy doprava a doufala, že brzy dorazí na známé místo.

Bloudila městem v obklíčení chladu a tmy, aniž by narazila na jediného člověka. To ji zaráželo. Buď se tady muselo stát něco hrozného, anebo... zamračila se. Anebo se něco teprve chystá...

Ulice, na níž stála, byla z obou stran lemována zermery tak blízko přitisknutými k sobě, že by mezi nimi člověk neprošel. Zpoza mraků se prodral měsíc a osvítil prostor mrazivým stříbřitým světlem.

Zdálky k ní dolehla ozvěna kroků.

Ohlédla se. Teď se nemýlila. I ta trocha světla jí umožnila spatřit temnou postavu blížící se ulicí jejím směrem.

Na nic nečekala. Rychle a tiše odběhla mezi zermery. Přitiskla se k chladné stěně, když vtom zjistila, že nemá šanci projít mezi nimi, ani je přelézt. Srdce se jí rozbušilo. Marně se tiskla ke kamenným zdem, jako by si přála, aby ji přijaly mezi sebe. Žaludek se jí sevřel.

Kroky se blížily. Každou chvíli už musely být u ní! Narisa ani nedýchala. Zdálky bylo patrné, že se jedná o vysokého muže v plášti, víc se však nedalo určit.

Narisa měla pocit, že se jí srdce rozskočí. Postava už byla od ní jen několik metrů. Zadržela dech a zavřela oči. Bylo jí jedno, co se stane. Jen ať už je to pryč...

Hlasitost kroků se neustále stupňovala. A potom začala utichat. Neznámý odcházel.

Narisa se odvážila oči otevřít. Skutečně! Postava se vzdalovala! Nevšiml si jí. Úlevně si oddechla.

„Adelayd...“ Jméno zaznělo těsně vedle jejího ucha.

Narisa leknutím odskočila od zermeru. Zakopla a upadla na zem. Zaslechla nad sebou šustění látky, strach jí však na moment ochromil natolik, že nebyla schopná vstát. Převrátila se na záda.

Přímo nad ní se skláněl měsíc se svým pohledem mrazivě upřeným do jejích očí. Nic, jen tahle mlčenlivá iluze děsu. Jen vítr, bodající a hlodající do jejích svalů, do jejího nitra paralyzovaného šokem.

Zvedla se na kolena. Její tvář se otáčela kolem v očekávání neznámého útočníka.

Mezi zermery, na místě, kde před chvílí stála, problesklo světlo. Bylo to jako odraz měsíce blyštící se v očích šelmy. Jen na moment, na hrůzyplný moment, který k ní vyslal jediný jasný signál úzkosti.

Postavila se. Pomalu a tiše začala couvat na opačnou stranu ulice, zatímco nepřestávala kontrolovat místo před sebou. Nohy se jí třásly.

Náhle ji někdo chytil zezadu za krk.

Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl. Přímo před jejíma očima se objevilo zrcadlo, odrážející paprsky měsíce a její vlastní obličej.

„Podívej se na tu krásnou tvář! Není jí škoda, Adelayd?“

Narisa se vytrhla sevření. Ruce do ní strčily a ona dopadla tváří na zem. Bolestí a zmučená strachem zaúpěla.

Za jejími zády se ozval smích. Pobavený a krutý. Smích lovce, jehož kořist mu ležela bezmocně u nohou.

Narisa nenacházela sílu. Už nechtěla, už nemohla dál... Se vzlyky zvedla hlavu ze země. „Velgarde...“ Procedila to jméno skrze zuby jako kletbu. Proklela jej tím jediným slovem, vším svým zoufalstvím a tísní.

Nikdo na ulici nestál.

Zvedla se, aby se rozhlédla, Velgard se jí však zase skryl. Byla si jistá že je to on a až teď, v této chvíli, kdy už nebyla schopná nic zvrátit, pochopila celou tuhle hru. Jen jeden z jejích aktérů jí stále zůstával zatajen. Byl to Virien? Zradil ji? Zaprodal ji svému bratru výměnou... za co?

„Adelayd...“ ozval se šeptavý hlas.

Narisa se zoufale otáčela kolem. Netušila, kde se skrývá.

„Velgarde!“ vykřikla z plných plic. „Jsi zbabělec! Jsi vrah!“

Náhle ucítila, že ji silná ruka uchopila za vlasy a zdvihla. Vykřikla bolestí. Hlava se jí roztočila do nesouvislých obrazů, jakýchsi barevných sklíček naplněných tmou, rozsypávajících se před jejíma očima.

„Já že jsem vrah?“ ozvalo se jí u ucha šeptavě. „Ne, lásko. To ne já.“ Velgard se rozesmál.

Bylo slyšet, jak se cosi skleněného roztříštilo o kamenné dláždění ulice.

Velgard odhodil Narisu na zem a nastavil jí tvář ke střípkům zrcadla. „Podívej se sem. Ta krásná tvář... to je tvář smrti.“ Políbil ji do vlasů. „Víš, co je to smrt, lásko? Šepot. Šepot ve tmě. Neboj se, budu šeptat dlouho, aby jsi slyšela každé slovo jako tma vidí světlo. Nejsem vrah. To jen ty jsi smrt...“