Metalománie

Mocně si potáhl z cigarety a opřel se pohodlněji. Sedadlo jeho zánovního Porsche vydalo krátký kožený sten. Přivřel oči. Miloval tuhle atmosféru. Bylo to jako hon.
„Připravený?“
Přikývl. Kouř pomalu stoupal k rudému polstrování. Znovu téměř vášnivě nasál vzduch, sladká chuť tabáku mu bůhví proč připoměla krev.
„Tak jdem na ně, draku,“ ozvala se sedačka vedle.
Přitakal a popadl futrál s kytarou.
Otevřel oči a tak tak potlačil výkřik. Okénkem se na něj šklebil bíločerný ksicht, jiné slovo ho nenapadalo.
„Konečně si tady, Dereku!“ smál se zmalovánek a teatrálně mu s mírnou úklonou otevřel dveře.
Vystoupil, hodil dveřníkovi svůj nástroj a zasmál se.
„To aby´s nezapomněl od čeho tě tu máme, Francois.“
Oslovený zasalutoval, přivřel pravé oko, Derekovi se zdálo, jakoby zaměřoval. A nemýlil se. Kopanec do pozadí to potvrdil. Francois se zagebil tak, že i Derek vybuchl smíchy.
„Jak si jeho lordstvo přeje!“

Sál se topil v temnotě. Jana s Petrou nasávaly předstartovní atmosféru. A červené víno. Ze všech stran je utiskovala těla rozběsněných fanynek, jejich pískot a hysterická vyznání lásky je nechávaly chladnými. Ony si přišly vychutnat metalový příděl kvalitní hudby a ne pokřikovat na kapelu, že je milují. Milovaly je, jako všichni přítomní, ale také měly plán!
Proč opotřebovávat hlasivky nesmyslným pokřikováním, když je mohou potřebovat po vystoupění v šatnách?
Petra se natáhla pro láhev laciného vína.
„Už by to mohlo začít, co?“ křikla směrem ke kamarádce.
„Neboj, každou chvíli, Derek už má na parkovišti auto nejmíň půl hoďky. A víš že dycky čekaj jen na něj!“
Petře se při zmínce o kytaristovi rozjasnil obličej. Téměř láskyplně vykrojila ústy slova:
„Protože bez něj nejsou nic.“
Místnost zalila oslepující záře, následovaná explozí ohlušujícího jásotu.
Začínalo to!

Francois vystrčil pomalovanou hlavu a šibalsky se ušklíbl.
„Je tam hlava na hlavě,“ oznámil zbytku kapely.
„Necháme je podusit?“
Derek odložil líčidla, právě dokončil svůj warpaint.
„Jasná věc, ještě nemám vybalenýho pana Ibaneze,“ prsty zabubnoval na pouzdro kytary.
Francois se uchechtl.
„Tak to bys měl pohnout, jinak tě sežerou,“ a proskočil plentou.
Sál se otřásl v základech, pokud se členům kapely zdálo, že předtím bouřil, tak nyní jim svět zapl naslouchátko.
Derek si povzdechl a kývl na ostatní.
V hlavě se mu ozvalo tichým, ale o to vtíravějším, hláskem:
„Upíři. Jsou jako upíři.“
„Kušuj!“ ucedil koutkem úst.
„Vím, že je nesnášíš, vysají z tebe všechen život.“
Kytarista potřásl hlavou, pak o dost silněji prohodil směrem ke kamarádům:
„Jdeme na ně, kucí!“ a zmizel za oponou.

Francois už seděl za bicími a předváděl se před publikem. Přechod střídal přechod, dvojšlapka se míhala v rozmazané šmouze. Zahříval je, dostával do varu. Připravoval obecenstvo na příchod hvězdy.
A teď ho tu měli!
Derek jen tak stál, hlavu skloněnou, takže mu přes havraní vlasy nebylo vidět do obličeje.
Francois ze svého místa viděl, že se mu rty sotva znatelně pohybují. Něco si šeptal. Pak světla pohasla.

Jana s Petrou teď stály na špičkách. Vlna euforie je strhla, takže se teď nechaly unášet pískotem a výskáním v sále. Svět mimo Serafíny na pódiu přestal existovat.

Najednou se ozvala rána a objevil se kužel bílého světla, v jehož středu stál Derek. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se do ztemnělého sálu. Hluk utichl jako když utne. Jako duchové se za ním zjevili ostatní. Zasmál se, pozvedl pravou ruku a zanořil prsty do strun.
Mlhostroj se rozjel, stejně jako trubice s pyroefekty. Tvrdé kytarové ryfy, prošpikované Francoisovými drsnými nástupy zhypnotizovaly všechny přítomné.
Pak Derek začal zpívat.

O tři hodiny později se Petra s Janou, splavené, ale spokojené, zavřely v záchodové kabince. Před deseti minutami přestali Serafíni hrát, ale jim v uších stále zněla závěrečná skladba Beauty Never Dies.
„Byl prostě nepřekonatelnej! A ta nová kytara jak se blyštila,“ švitořila Jana a omývala si obličej vlhčeným kapesníčkem.
„Celý to bylo úžasný,“ dávala jí za pravdu kamarádka.
„Ale Derek, chjo, Derek prostě..“ teď již Jana mluvila se zavřenýma očima.
„Však se ho za chvíli dočkáš, ty čůzo,“ ujelo Petře, ale přítelkyně jí nevnímala.
Po pár minutách odemkla a zkoumavě vykoukla na chodbu. Všude byl klid.

Francois se zhroutil do křesla. Šatna byla malá, ale jim stačila.
„Dereku, co´s to tam dělal za pohyby?“ zeptal se ho Bilbo, basák.
“Vodu,“ zasípal Francois a natahoval se po kbelíku.
Bilbo nádobu uchopil a její obsah vylil Francoisovi na hlavu. Bubeník se jen labužnicky rozvalil a pípl něco ve smyslu „dík.“
„Tak slyšíš mě?!“ dotíral dál Bilbo na frontmana.
„To neřeš,“ opáčil Derek a přihnul si z láhve vodky.
-Jsou jako upíři. Upíři! UPÍŘI!-
„Co´s to říkal?“ otočil se Derek na Francoise.
Oslovený se na něj zašklebil a slabikoval mu:
„Že jdu s pí-skem!“ a vstal.
„Aha, to jo,“ Derek zabořil obličej do dlaní.

Chodba byla temná a úzká, vůbec nedávala tušit, že ještě před pár okamžiky se v téhle budově děla velká sláva, ale děvčata se nabála. Petra s Janou měly v myslích jen jediný cíl, za nímž by šly i přes mrtvoly, dostat se do šatny za svými idoly!
„Jak se asi budou tvářit? Co myslíš?“ ptala se blonďatá Jana.
„Jako by viděli ducha, se vsadím,“ ušklíbla se Petra a obě zatočily za roh, kde málem srazily Francoise mířícího na pány.

„Fuj, sem se lek, kdo vás sem prsk?“
„My, my.. my jsme myslely, že..“ zakoktala se ta hezčí a Francois se zazubil.
Takových husiček už viděl, skoro po každém vystoupení se najde alespoň jedna, ale musel uznat, že tyhle dvě by za hřích rozhdoně stály!
„Si jdete pro podpisy, co?“ nadhodil směrem k dívkám a naklonil hlavu na stranu.
„J-jo,“ řekla na blondýnka.
„To jistě,“ zamumlal si Francois pro sebe a nahlas dodal:
„Tak chvíli vydržte, jen pozdravím přítele a vezmu vás do šatny,“ a zapadl na toaletu.
Holkám zažhnuly oči jako dva uhlíky.
„Vidíš, sem ti říkala, že to vyjde,“ šťouchla Petra Janu loktem do žeber.
Ale ta jí nevnímala.
„Slyšela´s to?“
„Dostanem se k Serafínům do..“
„Šššt, poslouchej!“
Petra přestala ve svých ódách na sebe a zaposlouchala se. Všude panovalo ticho.
Vzz.
Holky sebou cukly.
Vzz, vzz.
„Co to je?“ zašeptala plačtivě Jana.
S ostrým vrznutím se za nimi otevřely dveře a z nich vystoupil usmívající se Francois. Kamarádky se k němu okamžitě nalepily, každá mu sevřela jednu paži, a ostražitě se rozhlížely zžeřelou chodbou.
Bubeník se na ně udiveně podíval.
„Ale to si můžete schovat až do šatny,“ zasmál se.
Jenže jeho poznámka neměla zamýšlený účinek. Sevření na jeho rukou ještě zesílilo.
„N- něco jsme slyšely,“ špitla ta menší.
„A co to bylo?“
„To nevím,“ fňukla ta druhá.
„Prosim vás, co by tady asi tak mohlo být? Moc se díváte na televizi!“
Francois vykročil směrem k šatně, místy to vypadalo, že za sebou táhne dva pytle s obilím.
Vzz!
Vzz, vzz!
Zarazil se.
„Tohle ste slyšely?“
Dvě závaží přikývla.
„To je fakt divný,“ řekl nejistě.

Dveře do šatny otevřeli co nejtišeji. Francois to tu sice znal jako své boty, ale něco mu prostě nesedělo.
„Koukněte, koho vám vedu,“ zvolal rádoby vesele, ale z hlasu se mu vytratil typicky škádlivý tón. Uvnitř místnosti panovala temnota a klid.
„No tak, neblbněte, kluci!“
Cvakl vypínačem a pozvracel se.
Hysterický křik a následné vzlykání holek neslyšel. Stále dávil. Prostory před ním byly pokryty směsí masa a krve, všude se válela vytahaná střeva a chomáče vlasů.
„Tohle není možný,“ jeho hlas přicházel z neuvěřitelné dálky, téměř mu nedoléhal k uším.
„Vypadněte! Rychle!“
Ale Janu s Petrou ani pobízet nemusel, právě mizely za otevřenými dveřmi.
Před sebou zahlédl v kaluži krve Bilbův prsten. Prst, na kterém byl navlečen, byl nepřirozeně zvrácený a pokroucený. Ovšem to bylo vedlejší, protože ruka byla jakoby vyrvána v lokti a jen tak pohozena.
„Jaký zvíře tohle mohlo udělat?“ slyšel se Francois, ale hlavou mu nelogicky probleskla myšlenka, že si z Bilba a jeho prstenu vždycky dělali legraci. Měl by sis pořídit syna, říkávali, dát mu nějaký divný jméno jako máš ty a poslat ho, ať si nechá zmrzačit ruku za tebe.

Z letargie jej vytrhlo pronikavé zaječení, které náhle umlklo. Rázem si vzpomněl na dvě fanynky, které na tohle hrůzné místo přivedl. Vyběhl do chodby, po pár krocích se však zarazil a vrátil se do šatny pro telefon. Přitom šlápl na něco, co se se suchým křupnutím rozskočilo. Raději se ani nedíval pod nohy, ale usoudil, že šlo nejspíše o kousek čelisti.
Chtělo se mu znovu zvracet, ale nutkání potlačil a vytočil číslo na policii.
Běžel chodbou a tiše nadával, ti na druhém konci linky si z něj snad střílí či co..
Konečně se ozvalo zapraskání a pak znuděný hlas operátorky.
Francois spustil, vychrlil na policistku co se stalo a kde se nachází a telefon zahodil. Oběma rukama se chytl zábradlí a zatáčku ke schodům prosvištěl smykem.
A svět zčernal.

Petra plakala schoulená v rohu u odpadkového koše.
„Všichni jsou upíři a vysávají mě!“ syčel Derek a zabloudil k ní pohledem.
„Slyšíš mě?! Posloucháš? Zasraný upíři!“ teď k ní vykročil.
Kytara, s kterou před malým okamžikem praštil vyběhnuvšího Francoise, se mu houpala na zádech. Zekýny se v matném svitu měsíce chladně blyštily.
Jana, ležící kousek od omráčeného bubeníka, se pohnula.
Derek vyloudil z hrdla pološílené zamručení a pár skoky byl u ní, vytáhl ze záhybu černého hubertusu Francoisovy paličky a bez obtíží je zlomil. Kopnul do stále ještě ležící dívky a zasyčel na ní:
„Koukni se na mě, ty mrcho!“
Nečekal ani, jestli jeho oběť vyplní příkaz a prudkým škubnutím ji otočil hlavu. Jana byla strachy bez sebe, dřív by dala cokoliv za to, aby mohla stanout tváří v tvář svému idolu, ale nyní si své bláhové touhy vyčítala. Derek ji civěl do očí, jeho tvář na sebe vzala démonické rysy a oči..
Ty oči byly bez života. Potáhlé mžurkou, jakou lze spatřit u divokých plazů.
Derek se ušklíbl a pustil ji bradu. Pak zarazil paličky do dívčiných očí. Nestihla ani vykřiknout.

Petra nevěřícně hleděla na kytaristovo běsnění. Tělo její kamarádky leželo na zádech, v nohách posmrtný tik. Do očí se jí vehnaly slzy.
„Ty hajzle!“
Derek povstal, nic neříkal. Ledabyle si odhrnul z tváře neposlušný pramen vlasů, ale jinak se nepohnul.
„Hajzle, já tě zabiju,“ vstala, ale nohy jí vypověděly poslušnost.
Vzz.
Struny na kytaře se napnuly.
Vzz, vzz.
A nepatrně rozvibrovaly.
Derek sáhl do kapsy a vytáhl balíček cigaret,
„Posluž si. Zabij mě!“ škrtl zapalovačem. Jasný plamínek se mu odrazil v očích. Nyní byly temné, dva malé rudé body se v nich ztrácely a ubíhaly do nekonečna.
Napodruhé už se na nohou udržela, ale musela se opřít o zeď.
„Proč tohle děláš?“ téměř se bezmocí zalkla.
Derek se schovívavě usmál.
„Proč lidi oslavují Krista? Proč si na záchodě čtou noviny?“ opáčil klidně, ale jeho odpověď ji neposkytla sebemenší náznak vysvětlení.
Vyrazil.
Podvědomě začala couvat, ale brzy narazila na zeď, o níž se celou dobu opírala.
„Protože tenhle svět žije ze sraček, proto. Protože všichni parazitují. A protože mi to řekla..“ umlkl, ale v chůzi pokračoval.
Ještě čtyři kroky a má jí.
Tři, dva, poslední. Na hrdle ucítila pavný stisk.
Kouř z cigarety, kterou drtil koutkem úst, jí štípal v očích.
Ucítila nával adrenalinu, do nohou se jí opět vrátila síla a tak nemeškala a vykopla kolenem. Ale buď to Derek čekal a nebo byla pomalejší než si myslela, na každý pád její útok bez problémů odrazil a zesílil svůj stisk.
Před očima se jí objevily mžitky. Cítila, jak ji bez problému zdvihl bezmála půl metru nad zem. Vrásčitá omítka jí rozedírala tričko a drásala záda.
Zoufale lapala po dechu.
„Chcípneš jako ti ostatní!“ najednou zněl Derekův hlas chraplavě, odpudivě.
Z posledních sil zoufale uhodila pěstičkami do ramen svého trýznitele. Bez výsledku. Cítila, jak ztrácí vědomí. Snad se i začala modlit k bohu, aby učinil nějaký zázrak. Každopádně pohledem sjela ke krku kytary, vypadal, jako by byl pokryt nějakými symboly, ale když se snažila na některý zaostřit, zkroutil se a zmizel mezi ostatními.
Vše okolo na sebe bralo karmínový nádech. Zauvažovala, jaké to po smrti vlastně je.
Asi nádherné. Musí to být nádherné, jinak by to přeci nebylo spravedlivé.
Usmála se a tlak na krku najednou zmizel.

Francois visel Derekovi na zádech a snažil se mu odtrhnout ruce z dívčina krku, což se mu po chvíli také povedlo. Hlava mu třeštila jako po víkendové pitce a cítil mírnou závrať, ale pohled na mrtvolu dívky, jíž z očních důlků trčely zbytky jeho hudebného náčiní, oblepené lepkavou šedou hmotou, ho donutily k rychlým činům. Svíral Derekova zápěstí, ale v tom démonovi, jak si ho sám pro sebe Francois nazval, se skrývala neobyčejná houževnatost. Klouby měl bílé vynakládaným úsilím, ale nehnul s Derekovými pažemi ani o píď. V Petřiných očích viděl smířenost s osudem, letargickou odevzdanost. Už nebojovala.
To ho vyburcovalo. Zabořil škrtiči loket do krku, pak zas a znovu. Teprve po pár ranách si ho Derek všiml a pustil dívku, která se sesula na zem a sípavě se snažila popadnout dech.
„Co teď, do prdele?“ pomyslel si Francois.
Nenamáhal se dlouhým filozofováním a nasadil kytaristovi kravatu. Ibanezka mu sice překážela, tiskla se mu na obličej, ale on toho nedbal.
Musí toho parchanta uškrtit.
Derek se chraplavě zasmál.
Francois zesílil stisk na maximum. Tohle přeci nemůže vydržet, každou chvíli už musí padnout na kolena. Musí se přeci nadechnout, musí se..
Vzz.
Derek pohodil hlavou.
Jedna ze strun praskla a se zasvištěním šlehla Francoise přes obličej. Sykl bolestí. Na tváři cítil cosi teplého. Oko ho pálilo, ale kamarádova krku se nepustil.

Derek zasyčel a uchopil soka za předloktí. Trochu zatáhl a pak vymrštil hlavou vzad. Jen to luplo. Temenem narazil na Francoisův nos.
Teď už odtrhl ruce z hrdla bez problémů. Otočil se.
Francois stál před ním, levicí si svíral nos a huhlavě nadával.
„Zabiju tě, tak jako všechny. Vyrvu ti srdce a zakopu ho na křižovatce!“
Francois ale nevnímal. Potácivě se napřímil a ne příliš jistě postoupil vpřed. Připravoval se odvrátit blížící se útok, ale oslepilo ho jasné světlo.
„Policie! Nikdo ani hnout!“ zaburácelo chodbou.
Derek skočil.
Zaštěknutí pistole rozřízlo ticho jako rezavý skalpel.

Derek s mlasknutím přistál u nohou třesoucího se bubeníka. Francois však nevnímal, události na něj dolehly jako tuna cihel. Sesypal se na podlahu. Slzy mu stékaly do šrámu po struně, pálení bylo k uzoufání, ale pláč smýval prožitou hrůzu.
V temném koutě někdo plakal, ale Francoisův svět se skládal jen z rozmazaných siluet.
V uších mu tepalo a hlavu měl dočista prázdnou.

Výslech policejnímu důstojníkovi příliš neulehčil. Nedokázal rozumně zodpovědět jedinou otázku. Otřesená fanynka, která místo postkoncertní extáze zažila nejhorší noční můru, také ne.
A tak poručík neměl jinou možnost, než naložit oba do služebního vozu a vyrazit na stanici. Zrovna startoval, když k němu doběhl strážník a podal mu kytaru v plastikovém sáčku.
„Máte to vzít do laborky, pane,“ zasalutoval.
Francois seděl a pozoroval ubíhající světla ulice.
Petra ležela schoulená na druhé polovině sedadla.
Poručík si cosi pohvizdoval.
Bylo po půlnoci. Pouliční osvětlení zamžikalo a zhaslo.

-Všichni jsou jako upíři. Vysají tě! Zničí.
Policejní důstojník se otočil na kytaru.
Ležela bez hnutí. Jen na jejím krku se cosi mihlo..