dračí dědictví 5
„Kde jsi nechal Lonu? Měl bys jí říct, kdo vlastně jsi,“ přivítal otec Velas Shana v kuchyni, aniž by se otočil od plotny.
„Je nahoře. Utržila zlou modřinu, tak se z toho tak nějak vzpamatovává. Navíc na boku, vypadá to docela ošklivě,“ posadil se bojovník ke stolu.
„Udělám nějaký obklad, ať se jí trochu uleví,“ pokýval hlavou mnich.
„Ještě bych chvíli s tím svěřováním počkal. Sám jste říkal, že pochází z úplně jiného světa, tohle by nemusela pochopit.“
„Podceňuješ ji, Shane Aleco,“ napomenul ho mnich.
„Víte snad víc, než já?“
„Nevím nic, ale spoustu věcí tuším,“ usmál se na něj mnich a podal mu talíř s polévkou. Jedli mlčky, oba myšlenkami u dívky, která jim tak nečekaně vplula do životů.
„Nachystám ten obklad, jeho vyměňování nechám na tobě. Vezmi jí tam zatím trochu polévky.“ Shan mlčky přikývl. Když vešel do pokoje, myslel, že Lona spí. Proto ho překvapilo, když na něj tiše promluvila.
„Tohle si odskáčeš,“ zavrčela, ale Shan věděl, že to nemyslí zas tak vážně, jak to zní.
„No, to je možné. Ale myslím, že dokud se trochu nezotavíš, nic mi od tebe nehrozí,“ usmál se a posadil se na kraj postele. „Nesu ti něco na jídlo. A nezkoušej říkat, že nic nechceš.“
„To bych si nedovolila. Navíc mám hlad jak pes,“ posadila se na posteli, vzala si od Shana misku s polévkou a s chutí se do ní pustila. Bolelo ji celé tělo, ale nebylo to tak strašné jako před chvílí, i když ten bok pořád hodně cítila.
„Co jsi dělala v tom vašem světě?“ prolomil ticho Shan.
„No, to, co bych si tady asi netroufla,“ vykrucovala se Lona.
„Tady si lidi netroufají na spoustu věcí,“ zasmál se Shan. Lona věděla, že jen stěží potlačil svůj typický úšklebek, ale byla mu vděčná, že se o to pokusil.
„Živila jsem se jako zlodějka. Nejdřív jenom takové příležitostné minikrádeže, abych měla vůbec co jíst, ale tak nějak jsem se postupně propracovala k velkým loupežím. Co jiného bys mohl čekat od holky, která prakticky vyrůstala na ulici? Pěstouni mě absolutně nezvládali, nemám smysl pro řád, nechci se řídit žádnými nesmyslnými pravidly jako „od pěti budeš dělat úkoly, v sedm se okoupeš a v devět půjdeš spát“. Ve 14 jsem od nich odešla a přidala se k jedné pouliční bandě. Postupně jsem se dostala až do New Yorku, ale tam už jsem si žila na vlastní pěst. No, a teď jsem tady,“ usmála se. Ani nevěděla, proč mu to všechno říkala. Lidé měli tendenci ji odsuzovat za to, čím byla, což nebylo v jejich společnosti ničím zvláštním a prakticky se to od slušnějších občanů očekávalo.
„Vidím, že u sirotků je to ve všech světech stejné. Jenom s tím rozdílem, že u nás jako zlodějíčci končí chlapci a většinou skončí v oprátce dřív, než stihnou dospět, kdežto holky končí v nevěstincích a levných putikách,“ namítl zcela vážně Shan.
„Jsi na řadě,“ vybídla ho.
„S čím?“
„No řekni mi něco o sobě.“
„Ještě jsme neskončili s tebou?“ ušklíbl se.
„Co víc chceš ještě vědět?“
„Třeba kolik ti vlastně je?“
„Devatenáct.“
„Takže ještě takové mládě,“ zasmál se.
„Jaké mládě?“ zamračila se na něj, ale když zjistila, že si dělá legraci, přidala se k jeho smíchu. „No, tak teď už povídej ty.“
„Můj život není tak zajímavý jako tvůj. Narodil jsem se své matce...“
„To už tak bývá,“ skočila mu do řeči.
„Nepřerušuj mě, nebo ti nic neřeknu! Moje matka byla právoplatnou dědičkou Severního trůnu, ale v době, kdy měla přebírat trůn, zabral její zem její bratranec. V té době už byla těhotná s mým otcem, který spravoval majetek na jihu země. Vždycky říkala, že ho milovala od chvíle, kdy ho poprvé uviděla. Když zjistila, že čeká dítě, utekla z království. Nikomu o mě neřekla, měl jsem být taková tajná zbraň proti Aludovi. Otce zabili dřív, než stihl následovat mou matku. Ani on se nikdy nedozvěděl, že bude brzy otcem. Alud se o mě dozvěděl, když mi bylo šestnáct. Podařilo se mi přežít jen šťastnou náhodou, kdy si mě Aludovi vojáci spletli s jedním pacholkem, co u nás sloužil. Potom jsem se dal k vojsku a prošel si pár bitev o trůny malých království, aniž by někdo tušil, kdo vlastně jsem. Teď už Alud ví, že žiju, ale nějak se nenamáhá vyhledat mě a zabít. Nejspíš si říká, že kdybych se mu chtěl postavit, udělám to dávno.“
„A proč jsi to ještě neudělal?“
„Otec Velas mě od toho zrazuje. Říká, že ještě nenastal ten správný čas,“ usmál se sám pro sebe. „Jestli to takhle bude oddalovat pořád, budu už příliš starý, než abych své lidi dokázal zbavit toho tyrana. Ale otec Velas je moudrý muž a ví, co říká. Kromě toho mi zachránil život a tak dávám na jeho rady a doufám, že už brzy řekne, že je čas.“ Lona nevěděla, co na to odpovědět. Shan nejspíš nesnášel dobře utrpení jeho lidu v područí krutého krále, ale zatím nemohl nic dělat. I když ji bolel každý pohyb, klekla si a zezadu Shana objala, aby mu tak vyjádřila svou podporu.
„A teď mi ještě řekni, kolik je tobě,“ snažila se odlehčit napjatou atmosféru rozverným smíchem.
„Dvacetsedm,“ usmál se. Ještě stále ho objímala, což mu bylo neuvěřitelně příjemné. Pohladil ji po jemné kůži paže, místy horké od utržených modřin. Vnímal její ženskou vůni, rytmické bušení srdce, dech, který ho hladil na krku. Na sucho polkl.
„No téda, kluk jako buk,“ pokračovala v popichování.
„To mi neříkej, když mi to říkali naposledy, sebrali mi hračky,“ nahodil výraz nakopnutého štěněte, až to Lona nevydržela a začala se smát, což ale jak hned zjistila, nebylo to pravé pro její naražená žebra, takže smích přešel v bolestné zaskučení.
„Lehni si, za chvíli ti na to přinesu obklad,“ zvážněl zase Shan.
„Nemůžu přece pořád ležet? To se nic nenaučím. Jeden den výcviku a týden válení se v posteli, to by nešlo,“ namítala hned.
„Taky nemíním nechat tě v posteli týden,“ nahodil typický úšklebek.
„Néééééé?“ tentokrát nahodila ublížený výraz Lona.
„Néééééé!“ smál se Shan. V tu chvíli se ve dveřích objevil otec Velas s mísou odvaru a kusem plátna. Omluvně se na oba zadíval, až od sebe prudce odskočili. Snad si nemyslí...?
„Nesu ty obklady. Pomůže ti to Nashlono,“ položil mísu na stoličku, kterou předtím přinesl Shan. „Chce to zůstat v klidu a každou chvíli to vyměnit. Uvidíš, že už večer ti bude líp,“ usmál se na ni a odešel dřív, než oba stačili nějak reagovat.
„No, dělal jsem už hodně věcí, ale felčara ne,“ pozvdechl si Shan.
„Nemusíš se o mě starat, vyměnit obklad zvládnu.“
„Děláš si legraci? Zkusit se má všechno. Takže si lehni, možná by nebylo od věci sundat ten svršek...“
„Otoč se prosím,“ zašeptala. Když se Shan otočil zády, bleskově ze sebe stáhla nátělník a lehla si na břicho. Modřina se jí táhla od boku až do půlky zad, nebyl to moc hezký pohled. Když položil mokré plátno na její záda, nepohnula ani svalem.
„Nebolí to?“
„Ne, je to docela příjemné. Dokonce to ani nestudí,“ usmála se na něj. „Myslím, že zítra už budu v pořádku a budeme moct pokračovat. Docela mě to bavilo.“
„Jsi mrštná, to je dobře. Potřebuješ ještě zesílit, abys v případě nutnosti zvládla dlouho držet meč. Tak mě napadá, že ti potom budeme muset nějaký koupit. A taky koně. Toho pořídíme co nejdřív, budeš se muset na něm naučit jezdit. Nevím, jak je to u vás, ale tady se bez koně nikam nedostaneš a nás dva čeká dlouhá cesta.“
„Proč myslíš, že se při nejbližší příležitosti nevydám zpátky domů?“
„Protože tady jsi doma.“ Na to nic neodpověděla.
„Přikryju tě, ať ti není zima, a půjdu dolů. Za chvíli se vrátím vyměnit obklad. Ne, že se o to budeš pokoušet sama,“ zahrozil jí, když přes ni natáhl teplou deku.
„Sic mě stihne krutý trest, je mi to jasné,“ vyplázla na něj žertovně jazyk.
„Přesně tak,“ přitakal jí. Chvíli zaváhal, ale nakonec přece jenom vyšel z místnosti. Netušil, co bude dělat, ale být s polonahou Lonou sám v místnosti ho přivádělo k šílenství. Už dlouho neměl žádnou ženu, možná by nebylo od věci zajít za Kristin, místní pradlenou. Nebyla jednou z těch levných poběhlic, kterými se město hemžilo. Vždycky byla čistá a voněla letní loukou, krásná a poddajná. Shan ucítil ve slabinách tlak a už se chtěl vydat městem nahoru po nepravidelných schodech, ale připomněl si povinnost měnit Loně obklady. Jistě by to zvládla i sama, aniž by se ho ptala, ale slíbil to. A taky to chtěl.
„Dává ti zabrat, Shane Aleco,“ ozvalo se najednou za ním. Shan sebou trhl, nečekal tady teď otce Velase. Chtěl být alespoň chvíli sám, srovnat si v hlavě myšlenky, rozdýchat touhu, která ovládala jeho tělo.
„Nerozumím vám, otče,“ řekl tiše a otočil se k mnichovi čelem. Ten jenom nahodil vědoucný úsměv a s pokyvováním hlavou se vytratil do své pracovny. Schválně za sebou nechal otevřené dveře, což Shan správně pochopil jako výzvu, aby ho následoval.
„Už ti o sobě něco řekla?“ vyzvídal mnich, zatímco plnil dva poháry svým výborným vínem.
„Co přesně chcete vědět?“ odhalil jeho vyzvědačský zájem mladý bojovník. Místo odpovědi mu mnich podal nejprve jeden z pohárů a poté vyndal ze zásuvky list s neznámou pečetí. Shan přejel pohledem úhledně psané řádky. Chvíli se mračil, chvíli nevěřícně zíral na písmena řazená za sebou do jednotlivých slov.
„Jak...?“
„Jak to mohou vědět? Jsou to Strážci, ví víc, než si kdokoliv z nás dovede představit,“ stále kýval hlavou. Shanovi připomínal tím gestem osla, musel se kousnout do jazyka, aby se nerozesmál.
„Jací Strážci?“
„Strážci, kteří hlídají brány. Jednou z nich přišla i Nashlona.“
„Ale Lona sem přišla před necelými dvěma dny a Dračí hory jsou vzdálené několik desetidenní. Jak by mohli tak rychle stihnout vyslat posla s dopisem?“
„Jsou poslové rychlejší než vítr,“ poučil Shana starý mnich a otevřel okenici. Během několika málo okamžiků na ní sedl jestřáb. Nádherně kreslené peří se mu lesklo v záři zapadajícího slunce, oči se blýskaly moudrostí. V té chvíli vypadal vznešený pták jako zjevení prastarých bohů. Hrdé držení těla a naprosto samozřejmé podmanění si mnichovi pracovny z něj dělaly pána všech jestřábů. Shan omámeně hleděl na dravce, sledoval mocné máchnutí křídel, které ho přeneslo z parapetu na ošoupanou desku stolu, divoké vypísknutí...
„Je nádherný,“ zašeptal. Zatoužil natáhnout ruku a pohladit ho po hebké hrudi, ale v polovině pohybu ho mnich zarazil.
„To nesmíš, narušíš tak ochranou vrstvu jeho peří,“ zvolal téměř zlostně.
„Promiňte, otče,“ zašeptal Shan sklesle, jako malé dítě, které přistihli při krádeži cukrovinek.
„A co teď budeme dělat?“ změnil raději bojovník rychle téma.
„Ty se půjdeš postarat o Lonu, zatím jí nic neříkej. Já napíšu Strážcům odpověď. Oni už budou řídit vaše další kroky, ale tak jako tak to nebude dřív, než se průsmyk opět uvolní,“ vysvětloval otec Velas, zatímco lovil ze šuplíku pero a čistý papír. Když Shan opouštěl místnost, byl už mnich plně soustředěný na dopis. Jestřáb ho při tom pozorně sledoval.
Shan se ploužil do podkrovního pokoje a přemýšlel nad oním dopisem. Teprve teď si uvědomoval, jaká velká moc nejspíš bude držet ochranou ruku nad Loniným posláním a tím pádem i nad ním. A tahle velká moc je může oba jedním mávnutím odeslat do říše stínů.
„Už jsem myslela, že nepřijdeš,“ usmála se na něj Lona, když otevřel dveře pokoje.
„V první chvíli mě napadlo, že odsud uteču hodně daleko, ale otec Velas mě zadržel,“ opětoval jí úsměv.
„Nebudeš tomu věřit, ale už mě to prakticky nebolí,“ zašveholila zvesela, když jí sundával už studený obklad ze zad.
„Klidně bych tomu i věřil, otec Velas se vyzná v bylinkách a určitě ti namíchal něco ohromně ozdravného.“
„Takže už můžu vstát a nemusím tady ležet jako nic nemohoucí dítě,“ zvedla se na lokty a pozorně se zadívala do Shanovy tváře v očekávání spršky poučení o tom, že má ležet a kurýrovat se. Nezklamal.
„To ať tě ani nenapadne, okamžitě si lehni zpátky a vůbec se nehýbej. Nemíním si tě vzít na svědomí. Otec Velas jednou řekl, že máš odpočívat, tak budeš odpočívat, i kdybych tě měl k té posteli přivázat,“ zamračil se. Loně bylo hned jasné, že mu něco dělá starosti, ale nevypadal, že by se o ně chtěl podělit a tak jen mlčky klesla zpátky na lůžko a nechala jeho šikovné ruce udělat svou práci. Stejně váhavě, jako přišel, i odešel. Lona zůstala sama se svými myšlenkami. Stejně jako Shan.
|