Ať jsi kdekoli

Jednou se možná setkáme na samé hranici,
na konci bytí, kde existence čehokoli nemá žádnou cenu.
Marně přemýšlím, jestli se tím něco změní...
Řekneš mi, kdo jsi?
A budeš konečně chtít vědět, kdo jsem já?
Ty, anděli potrestaný za nevinu...
Démone necitelný k slabostem lidské duše...
které přece sám tak dobře znáš.

Volal jsi a já ti odpověděla.
Poprvé mimo čas, naslouchala jsem tvé písni o smutku,
ukázal jsi mi jednu verzi spravedlnosti,
varoval mě, ale přesto...
Udělala jsem chybu, stejnou jako ty,
nedokázala jsem se poučit a tys mne zavrhl!
Opustil jsi mne, když jsem prosila, aby mi vrátili křídla.
Nepřišel jsi, když jsem pak volala tvé jméno.

Nevěřila jsem a dlouho doufala.
Odmítla jsem přijmout pravdu, i když byla tolik zřejmá,
vždyť ty sám jsi mne naučil ji vidět,
porozumět náznakům...
Vybral sis svou cestu vzdálenou mojí,
z nejbližší bytosti stal ses mi nepřítelem.
Vysmál ses mi, když jsem tě prosila, abys to nedělal.
Trpce jsi mne vyvedl z pošetilého omylu.

Jednou se možná setkáme a já ti podám ruku,
vždyť cokoliv mezi námi bylo, už nebude mít žádnou cenu.
Marně přemýšlím, jestli se tím něco změní...
Ale udělám to.