Galdeon 5

Rebaros věděl, že prohrál. Musel slíbit, že všechny pustí a doufat, aby ho ostatní nechali žít.
Maratas čaroděje propustila, ten pak proměnil Davida zpět a jen řekl, že všichni mají volnou cestu; ven se musí dostat už sami. Zmizel.
"Co? No to snad ne! Musíme ho najít!!"
"Maratas, tak ho nech, teď Rebarose nepotřebujeme a zničit ho můžeme příště," uklidňoval ji Kantimon.
"Ne!!! Nemůžeme ho tu jen tak nechat. A navíc nevíme, kde je Glaon."
"My prince najdeme; hrad není až tak velký, abychom ho nenašli," mluvil Darrin potichu. "Maratas..."
"No tak fajn," pravila naštvaně. "Tak kde budeme hledat, co?"
"Snad ve věžích?" uvažoval Bastian.
"Správně," odvětil Darrin. "Aspoň teda myslím."
"Jasně, ty se málokdy pleteš," užasla Jandis. "Ale kolik věží tu vůbec je?"
"Tuším, že tři. Radši se rozdělíme," namítal Kantimon. "Já půjdu do východní věže a se mnou Jandis, Kambis, Sulafana a Zalos. Druhou skupinku povede Darrin a třetí Maratas."
Upír se hned ujal slova. "Já beru Sáru, Kláru a Klasima."
Zbytek, tedy David, Bastian, Edra a Migu, následovali Maratas do věže západní.

První skupinka vedená Kantimonem stoupala po velkých kamenných točených schodech vzhůru do věže.
"Ty schody jsou nekonečné!" vzdychala Kambis.
"Ale to zas ne, uvidíš; ještě chvilku," pravila Sulafana.
Dlouho nikdo nic neřekl, stále se vzdalovali a vzdalovali od prvních schůdků. šichni mysleli už jen na konec schodiště.
"Konečně," zamumlal unavený Zalos, jenž právě vyšplhal na poslední schod.
Ve věži se rozprostírala na první pohled dlouhá chodba. Kantimon šel první. Po malé chvilce se dostali až na konec chodby a zjistili, že cesta dál nikde nevede.
"To snad ne!" zuřil Zalos. "Jdeme tu úplně zbytečně! K čemu tu potom ta věž je, když v ní není vůbec nic?!"
Odpověděla mu Sulafana: "Myslím, že není k ničemu; je tu jen proto, aby nás zmátla. Asi to nikam nepovede, budeme se muset vrátit."

Darrin, Sára, Klára a Klasim se vydali do věže druhé. Tam nevedly žádné schody, byl zde jenom žebřík.
"Budeme po něm muset vylézt," oznámil Darrin a chopil se žebříku. "Kláře a Klasimovi pomůžeme, Sáro."
Darrin vylezl po malém žebříku a Sára mu nejprve podala trpaslíka a pak pomohl Kláře. Když se dostali nahoru, uviděli tmavé dveře, které nebyly zamčeny. Vešli dovnitř. Stáli v malé kruhové věžní místnůstce. Vprostřed se rýsoval dřevěný stoleček s neznámými květinami.
"Tady princ asi nebude," pravila Klára a už si brala jednu kytku do ruky.
"Nesahej na to!" křikl na ni Darrin. "Nevíš, co to je, může tu být všechno začarované. A princ zde vážně nebude. Nikde jinde to tu nevede, musíme jen doufat, že ostatní budou mít trochu štěstí."
"Darrine, to půjdeme hned zpátky?" zeptala se Sára.
"Už to tak vypadá."
Klasim si pouze povzdechl a šli se vrátit.

Třetí skupinka vedená Maratas musela prozkoumat nejvzdálenější a nejtemnější věž. Přešli skoro celý hrad, než se k ní dostali. Nahoru pak došli po velkých kamenných schůdkách. Tentokrát jich nebylo zas tak mnoho.
Jakmile vyšli do věže, objevila se před nimi jen prázdná zeď.
"Co teď?" otázal se Bastian.
"Musí tu někde být cesta. Pochybuju o tom, že ta věž je zde jen tak, bez žádného účelu," uvažovala Maratas.
"Ty myslíš, že tu je něco jako tajná chodba, jo?" ptal se Bastian dál.
"No to jsem sice přímo neřekla, ale něco takového by zde být mohlo. Takže pátrejte."
"A ty-"
"Já budu přemýšlet a z dálky sledovat tuhle zeď, třeba mě něco napadne..." pravila Maratas.
David s Bastianem si nejprve začali pozorně prohlížet kameny na zdi, jestli není nějaký uvolněný.
Migu hledala na kamenné podlaze a Edra jí pomáhala.
Pořád nic.
"Nevzdáme to?" zeptala se najednou Edra.
"Ne, dokud tuhle záhadu nevyřešíme! Říkám vám, že ta zeď zde má svůj význam; třebaže nenajdeme to, co hledáme, ale přijít na toto tajemství prostě musíme," mluvila Maratas.
"Na něco jsem asi šlápla... Počkat - kde to jen bylo? Někde tady... Jasně, tuhle něco je!" plazila se Edra po zemi.
Ostatní k elfce okamžitě přiběhli. "Tak jsi něco našla?" ptal se David. "Co konkrétně?"
"Nevím, jakási malinká páčka."
"Cože?" vzkřikli všichni.
"Zatáhnu za ni."
"Počkej, Edro! Napřed se na to podívám já," ozvala se čarodějka.
"Tak jo, tady je," ukázala Edra na něco vedle sebe.
"Stoupněte si za mě a já za to potáhnu."
Když Maratas pořádně zatáhla za páčku, protože to šlo docela těžce, celým hradem to otřáslo. "Držte se!"
Otřes trval jen vteřinku. Jak se všichni vzpamatovali z toho malého šoku, rozhlédli se, aby se podívali, co se stalo.
Ve zdi se objevila menší díra. Bastian se k otvoru přiřítil, a když zjistil, že jí neproleze, pokoušel se kameny uvolnit. Edra mu vzápětí běžela na pomoc. Přidal se i David a společně se jim otvor podařil zvětšit natolik, že jím mohli bezpečně projít. Dostali se do jiné hradní místnosti, o dost menší. Z ní vedly tři dveře.
"Kudy teď? Nebo se opět rozdělíme?" zeptal se David.
"Ne," zašeptala Maratas. "Ne všechny dveře znamenají bezpečí."
"Tak do kterých vstoupíme?" ptá se Migu. "Já bych vybrala ty prostřední."
"Tyhle určitě ne, to vím jistě. Většina si vždycky vybere něco uprostřed, ať jde o dveře, cestu, nebo o klíče." Maratas si stoupla ke dveřím nalevo a pak pomalu přešla ke třetím. Neúprosně přemýšlela, která cesta je dovede k cíli.
"Mám to," pravila smutně, protože si tím nebyla zas až tak jistá. Ukázala na pravé dveře. Když se k nim Bastian přiblížil a chtěl je otevřít, Maratas ho zastavila. "Půjdu první, nemůžu vás vystavit nebezpečí." Opatrně vzala za kliku. Zatáhla.
Skupince do očí vletěla veliká oslepující záře. Ale jen na chvilku. V kruhové místnůstce uviděli uprostřed na zemi někoho ležet.
"Kdo to je?" podivil se David.
Než někdo stačil odpovědět, Maratas se k ležící postavě rozběhla.
"Pozor! Také to může být past!" zařvala Migu.
Ale Maratas už stála u postavy. Nehýbala se. Čarodějka zjistila, že je to člověk. Klekla si a zatřepala jím.
Nic.
Pokusila se tedy o jedno probouzející kouzlo.
Čas ubíhal. Všichni čekali.
>>Konečně! Probouzí se,