Ui Bodgu

Ui Bodgu I. Každého dne se ozýval skrze dům v Ui Bodgu křik.Šlo o dům,který zde stál dávno předtím,než město stvořil Arthbodgu,Druhý Kníže Mudarchaidský, ze všeobjímajícího bláta,jež zde bylo věčné a nedotčené po nesčetné věky. Bylo zde mnoho ulic,všechny ovšem směřovali křivě do středu a každá se zde stýkala.A plně mimo tyto přesné linie,mistrovství Irské populace v Anglii,jež toto území kolonizovalo již v osmém století před Kristem, stojí onen dům. Spravuje je město,ale nikdo nemá skutečný zájem se o něj starat a tak chátrá po desetiletí.Je tak zničený,že se v něm bydlit může odhodlat jen opravdu nuzný člověk. Albert Dannolde přišel do města po svých.Pocházel ze Žluté Francie,z Rmmr,ale každý příčetný člověk by ihned poznal,že se tam nenarodil,neb měl život ve tváři.A to nikdo,kdo žil v pochmurném,nikdy neprosluněném Rmmr,kolem něhož se na stovkách mil nerozkládá jediná ves,jež obklopují jen potemnělé moře vlhkostí shnilé trávy,bez jediného stromu, nemá. V Ui Bodgu nebylo vagabundů,kromě těch,co žili na jeho předměstích,v z drátů zbytých slumech se zdmi z hadrů.Nazývali se Hali,Hyades a Hastur a nešlo o jména,jež by dal někdo sečtelí,ale staří a plesnivějící starci s vousy delšími než svět,z jejich tělesných otvorů se lynul hnus a opovržení a jež přivedli sjednocené prapory zavšivených ze všech koutů Anglie,ten triumvirát Hnusu:Augustus Coloma,otec několika bastardů,z nichž jeden odešel do Skotska a druhý do Ameriky,Monomach Hade,v jehož krvi se nalézal prokletý mnich,opat Eur Cackney a nakonec Eudes Mo,jehož otec byl Číňan,povídalo se,že sám císař. První seděl v Hali,druhý v Hyades a poslední v Hasturu.Zde žili otrhaní a špinavý,bez střech či podlah,v okolí Královského Pohřebiště,Auth Carnobey.A povídalo se,že skrze všechny tyto domy odpadu se provolávali modlitby ke Králi.Ale odpřísáhnout to nemohu,neb před desíti lety všechny gheta smetla podivná povodeň,jež nepocházela z žádné známé řeky,jež zmizela,když učinila,co měla a jež s sebou přinesla staré vzpomínky,jež někteří dokázali pochytit:Obří­,rozlehlé město,mezi jejímiž věžemi svítí podivné měsíce a kolem nichž ještě mnohem více krouží a jež se nalézá za řekou,jež je skrývala v mlhách a jejíž šedavá bava byla jediná ze všech kdy viděných vod,jež se shodovala s tou,jež zničila Říši vagabundů.Na stejných místech se kdosi snažil stavět,ale každou stavbu stihla nemoc,jež nikdo neznal a nedokázal vyléčit a ti,co v ní dleli zemřeli pomalu a v ukrutných bolestech,když předtím nalezli si důvody,proč v sobě vystavět,jako katedrálu z lidské neinteligence­,nenávist a strach ze všeho žlutého,jež nedokázali nijak vysvětlit.Ke konci nakonec propadli do všeobjímajících rukou delíria a v nekonečných horečkách se modlili k jakémusi Králi,jež byl oděn toutéž barvou,před níž jejich smysly tolik prchaly. A tak se stavěla obydlí až nebezpečně blízko Kamenné Kaple,tedy to alespoň tvrdili podomní starci,jež byli šíleni strachem ze čtyř zdí a procházeli po zemských plochách města a vykládali svá moudra každému, kdo byl ochoten jim naslouchat i těm,kdož nechtěli a nebyli.Také následovala mnohá zmizení a mnohý propad do naprostého šílenství. Ti bez domu byly hnáni všemi směry,až se nalezlo odlehlejší místo,kde nebylo nic,co by mohlo být.A zde se usadil i Albert Dannolde. V svém „domu“ bydlel s jistým Fergunhaimem.Byl to starý opilec a často a rád se pral.Mnohokrát málem Alberta zabil,ale ten nakonec vždy zůstal, protože neměl kam jít.Ale jednoho dne jej „spolubydlící“ zasáhl břitvou do tepny a on málem vykrvácel.A tak,když si odpočal a Fergunhaim spal spánkem lihu,odešel a nemínil se nikdy vrátit. Procházel bludně lesem,semtam narazil na mrtvolu někoho,jež umrzl a jejich zničené tváře byly jediné orientační body,jež měl,neb nedokázal rozeznávat vzdálenosti a orientovat se v prostoru (jak se dokázal dostat až do Ui Bodgu,to sám nevěděl). Najednou se skrze tmu vynořilo město-ale nohy jej posléze tak bolely,že se mohlo jednat i o několik hodin,neb ani pojem času mu nic neříkal. Procházel ulicemi a ani se nedíval do tváří lidí,kteří jím evidentně pohrdali, protože pocházel z „těch“ míst (někteří tím mysleli pouhé okolí Auth Carnobey,ale byly zde i takoví,kteří věděli,kde žil ještě ve Žluté Francii a to byl dostatečný důvod pro absolutní opovržení).Chodil sám a nedíval se jinam než na domy.A když prošel po chvilce,jež mohla trvat hodinu i den,na konec města,uviděl dům,jež doslova hnil „zaživa“.Napadla jej šílená myšlenka.Sebral odvahu a někoho se zeptal,komu dům patří.Dostal odpověď,že jmenovaný jednatel žije v prvním patře,jako jediný. Otevřel nezamčené domovní dveře a počal stoupat po strouchnivělích schodech. Nakonec se ocitl v patře,jež bylo myšleno jako poslední,ale nebylo,na konci chodby byl ještě jeden poničený žebřík plný červotočů. Za dveřmi,jež byly tak často vyspravené,že svíraly s křivou dírou ve zdi,v níž měli býti, až sedmdesáti stupňový úhel,se ozvalo nelidské chraptění a poté se v nich objevil starý muž s dlouhým vousem.Na poničené uniformě měl jmenovku jako v nějákém obchodu.Stálo na ní: „Gilmez Arraynac“.Toto jméno již někdy slyšel-to prolétlo Albertovou hlavou a kdyby měl trochu lepší paměť,vzpomněl by si na masového vraha, jež se dlouhá léta potloukal u hranic Žluté Francie a kde prý ztratil poslední, skomírající zbytky své příčetnosti. „Přejete si?“ řekl s hlasem tisíci let ticha. „Nemáte volné pokoje?“ řekl Albert. „….….….….….…­.….….….….…..Co jste to říkal?“. II. Byl tedy žil v tomto domu,ale občas jej přivádělo k šílenství to co se linulo z horního patra. Křik.Nešlo ale o křik lidský,ale o křik,jež by vydávalo utrpení,kdyby mohlo samo trpět.Mnohokrát si stěžoval,ale jednatel a domácí zároveň řekl,že s tím nelze nic dělat,že to tak bylo vždy. Celé dny seděl a ležel na shilé posteli a přikrývkách,jež již nebyly pevného skupenství a musel to snášet po minuty,nebo hodiny a pro něj,jež mohl celý měsíc strávit jako den to mělo strašné následky. Jednou v noci se rozhodl.Tajně vylezl po žebříku,ale při posledním příčce se neudržel a spadl. Dokázal se sice vrátit do pokoje dříve,než se Arraynac dostal z pokoje a pohlédl na chodbu,ale stejně se k němu od té doby choval jinak. Jednou,když spal něco přešlo přes jeho smysly a on,tušíc nebezpečí,se strašlivě snažil probudit,ale prostě to nešlo a tak znovu usnul. Probudil ho nelidský smrad.Otevřel oči. Ležel na zemi,vlhké a slizké. Kolem něj bylo mnoho mužů a nějáké ženy,daleko v pozadí. U jeho pravice stál Arraynac a neměl,jako obvykle,vůbec žádný výraz. Zmocnili se ho a přenesli ho před obří kamenou rakev.Jeden stařec,jež měl oblečen mnišský hábit,počal zvedat víko.Pak se ale skrze malou škvíru ozvalo: „Hade….….…Ha­de….….….….Hade­!!!!!!!!!!“ Jak to uslyšeli,ihned jej pustili a on se nenechal dvakrát pobízet a běžel, daleko a dál. Ale nějákým nelidským omylem se dostal zpět k domu.Ten pak proletěl bez jediné myšlenky a,než si to sám uvědomil,již stál na vrchní příčce žebříku. Pak vlezl na horní patro,jež nemělo dveře.V řetězech tam byl ke zdi přikován muž s dlouhým vousem,kolem něhož,na zemi bylo množství nástrojů bolesti ,někdy tak hrozivých,že pouhý jejich popis by každého příčetného člověka přivedl k šílenství. Muž se podíval na Alberta pohledem,jež dokázal poroučet,ale místo toho požádal,a to,aby vytrhl hřeby,jež držely řetěz na zdi.Ani nepomyslel na odpor.Zapřel se vší silou a když to už vypadalo,že s hřebem nehne,povolil.A po něm další.Až byly všechny venku a muž byl volný.Předklonil mírně hlavou na znamení důstojného vděku a pak seskočil z výšky dvou a půl metru na dřevěnou podlahu,bez jediného zvuku. Albert šel za ním a zjistil,že zamířil do Arraynacova pokoje.Ten byl plný starých hadrů a papírů popsaných nesmyslnými číslicemi,jež leželi mimo jakékoliv numerické řady,ale v nichž byl přesto jakýsi nepopiratelný numerologický řád a jakýmisi znaky,jež nepocházeli z tého Země a z tohoto Milénia. Muž ale zamířil k největší hoře stažených zvířecích (i jiných?) kůži a zpod nich vytáhl truhlu.Jediným dotekem odemkl všechny jeho obrovské zámky a vytáhl z něj masivní kyj z černého dřeva.Prohlídl si jej s upřímným úsměvem a pak truhlu zamkl. A najednou byl pryč.Slunce na obloze (Albert by to mohl odpřísáhnout) bylo mnohem dále,než když jej před chvílí spatřil (kolikrát jej jeho „chvíle“ kardinálně zmátla,ale teď byl nadán neotřesitělnou jistotou)-jako když otec Bodb Deargův,Cerma­itův,Midirův,A­inův a Brigitův se snažil skrýt svou aféru s Boannou tím,že Aengus byl prvostvořen i zrozen v jediném dni. Albert se ale o tyto fakta nijak nezajímal a ihned odešel,jelikož si vzpoměl na svůj strach a tak jej znovu stvořil.Běžel a běžel po mnohou ze svých „chvil“ než stál před domem,který,když vešel,se zjevil jako dům,jež sdílel s Fergunhaimem­.Zrovna se probudil a vypadalo to,že si ani nevšiml,že je pryč. A tak zde strávil zbytek svých dní (deset a jeden,ovšem v jeho čase to mohlo být i celé desetiletí),než opilý spolubydlící lépe zamířil a nabodl jeho srdečný orgán. A to jediné,co mu umožnilo těchto jedenáct dnovů,bylo to,že jeho prabába byla dcerou,jež zanechal v svém hříšném mládí v zapomenutém Luidolu Monomach Hade.