Ricochetský incident

Elizabeth Hall procházela po můstku sem a tam. Na tváři jí bylo jasně poznat, že je nervózní. Čekala, že se brzy dozví něco, co se už nějakou dobu snaží dozvědět.
Na můstek vstoupil kapitán Burke. Šum, který se do té doby rozléhal po můstku, okamžitě ustal. Kapitán došel na kapitánské místo před velkým kulatým interaktivním stolem uprostřed můstku. Elizabeth přistoupila k němu a zasalutovala.
„Kapitáne, jako výkonný důstojník mám právo vědět, kam letíme,“ řekla s potlačovaným vztekem v hlase. „Co je to za tajnou misi, kterou jsme pověřeni?“
„Pane Nelsone, jak daleko jsme od cíle?“ obrátil se kapitán k pilotovi lodi, jako by dotaz své výkonné důstojnice vůbec neslyšel.
„Asi čtvrt hodiny cesty, pane,“ odpověděl mu.
„Dobře,“ otočil se k Elizabeth, „v tom případě už vám to mohu říct.“
Kapitán udělal dramatickou pauzu. Ta ještě umocnila Elizabethino napětí.
„Jak jistě víte, vláda chce vést mírové rozhovory s Isteriany a případně s nimi uzavřít i smlouvu o neútočení. Ne všechny složky vlády si však toto přejí. Uzavírání dohod s mimozemskými rasami nemůže přinést nic dobrého. Když to uděláme, časem nás zradí a zničí.“
Elizabeth rázem došlo, o co se jedná, jaká je ona tajná mise a vůbec jí to nebylo po chuti. Věděla, že její velící důstojník je zkažený, ale že až tolik, to opravdu nečekala. Snažila se však nedat svůj názor najevo – podle výrazů na tvářích ostatních členů posádky poznala, že byla poslední, kdo o účelu mise nevěděl, a zdálo se, že ostatní členové posádky ho schvalují. Uvědomila si, jak vážná je situace a co by se stalo, kdyby dala najevo svůj nesouhlas, a proto se rozhodla odpovědět neutrálně klidným tónem: „Takže my máme mírovým rozhovorům zabránit?“
„Přesně tak, majore. Vám to nevadí? Čekal jsem, že budete zuřivě nesouhlasit, proto jsem před vámi účel mise tajil.“
Kapitánova slova Elizabeth trochu uklidnila. Nepoznal, co si opravdu myslela. Pomyslela si, že předstírání souhlasu jí dává určitou výhodu. Zatímco kdyby ukázala svou pravou tvář, skončila by asi ihned v cele, takhle její zradu nikdo nebude čekat a kdyby ji naplánovala ve správnou chvíli, mohla by celou misi ještě překazit. Válka s Isteriany byla něčím, co si opravdu nepřála. Každá válka je špatná, ale válka proti nepříteli, jehož technologie jsou sotva známé a který by možná byl schopen ničit celé planety jedním úderem, je to nejhorší. Elizabeth považovala zabránění vzniku takovéto války za svou povinnost.
Aby naplánovala, jak misi překazit, potřebovala se nejdříve dozvědět nějaké detaily.
„Špatně jste mě odhadl, kapitáne, souhlasím, že mimozemšťané jsou nevyspitatelní,“ zalhala. Byla velmi dobrá lhářka. „Ale jak to vlastně provedeme? Jsme přece uprostřed neobydleného vesmíru, jak tady můžeme něco udělat?“
Doufala, že ji kapitán zavede do své kaceláře, aby jí plán vysvětlil. To by totiž byla ideální chvíle na vzpouru. Bohužel se tak nestalo. Evidentně jí dost nevěřil.
„Plán je velmi prostý,“ začal. „Asi za dvě hodiny bude nedalekou sluneční soustavou prolétat isterianská velvyslanecká loď na setkání s našimi představiteli. Když ji zastavíme a zničíme, Isteriané si určitě domyslí, že jednání dopadlo špatně a jejich loď byla zajata, nebo zničena. Po takovém incidentu Nové Zemi jistě vyhlásí válku, a pokud ne, jsme připraveni učinit další takové akce a dříve či později ji budou muset vyhlásit. Nejgeniálnější na tomto plánu je to, že nemusíme nutit toho pacifistického idiota prezidenta, aby šel do války. On nebude mít na vybranou!“
„To je skvělý plán, pane!“ zalhala znovu. „A kdo ho vlastně vymyslel, kdo za tím vším stojí?“
Burke se zamračil. Bylo zřejmé, že tato otázka ho rozčílila a nehodlal na ni odpovědět. A vyptávání jeho výkonné důstojnice mu začalo připadat podezřelé.
„To je tajné,“ řekl nakonec.
Elizabeth se raději přestala ptát. Doufala, že to, co se dozvěděla, jí bude k překažení mise stačit. Stále však přesně nevěděla jak to provést a na přemýšlení už měla anie ne dvě hodiny. Nejvíce však doufala, že se plán nevydaří i bez jejího zásahu. Na to si však nemohla dovolit spoléhat.
Chvíli se snažila přemýšlet, v tom ji ale přerušilo vyskočení ze subprostoru. Hvězdy na displejích kamer umístěných na trupu už nebyly nadále rozmazané a na některých byl docela blízko vidět plynný obr s rozsáhlými hustými prstenci asteroidů.
Když vyskočil ze subprostoru, byl křižník Ricochet vidět v celé své kráse. Třičtvrtě kilometru dlouhá členitá masa oceli, posázená nejmodernějšími věžemi s elektromagneticky urychlovanými kanóny, odpalovacími rampami pro jaderné střely a ohromným částicovým paprskovým kanónem vepředu, působila velmi impozantně až hrozivě.
„Pane Kohlere, připravte zbraně a zapněte rušičku skoku,“ příkázal kapitán Burke zbraňovému důstojníkovi. „Musíme být připraveni – náš cíl tu může být každou chvíli.“
Rušička skokového pohonu byla na novozemských lodích novinkou. Sice ji původně vyvinuli Piráti z mlhoviny k přepadávání nákladních lodí již před Stoletou občanskou válkou, armáda ji ale začala využívat až ke konci války. Jejím účelem bylo narušením prostorového pole „vytrhávat“ jiné lodě ze subprostoru aby bylo možné je přepadnout i za přesunu skokovým motorem a navíc jim znemožnit únik. Aby se to však podařilo, musela být loď účinku vystavena delší dobu. Protože však její nejnovější verze měly dosah až několik set milionů kilometrů, v této době už to nebyl problém.
Elizabeth doufala, že Isteriané mají proti této zbrani nějakou účinnou ochranu, a tudíž nebude možné je přepadnout.
Zbývalo ještě více než půl druhé hodiny. Usoudila, že nejlepší bude, když tento čas využije k odpočinku. Požádala kapitána, aby ji probudil až akce začne, a šla si lehnout do své kajuty.

Elizabeth probudil nepříjemný zvuk, který oznamoval poplach. Narozdíl od ostatních případů poplachu tentokrát věděla jaká je jeho příčina. Rychle vstala a běžela na můstek. Tam už byli všichni připraveni k akci. Došla až k interaktivnímu stolu, u kterého stál kapitán. Zasalutovala a zeptala se, jaká je situace.
„Nepřátelská loď se objevila příliš daleko,“ odpověděl a ukázal na malou tečku na kraji displeje. „Budeme se muset přiblížit nejméně na poloviční vzdálenost, abychom ji mohli zasáhnout.“
„Měli bychom vystřelit hned, jinak upozorní svou základnu,“ navrhla Elizabeth.
„Na takovou vzdálenost je nemůžeme zasáhnout. Jen bychom je upozornili o našich úmyslech.“
Ano, přesně to Elizabeth chtěla. Tento plán ale nevyšel. Všimla si, že její velitel ji začíná podezřívat. Další plány už nesměly být tak zřejmé.
„Nepřátelská loď se nás pokouší zkontaktovat,“ oznámil radarový a komunikační důstojník.
„Nepokoušejí se utéct?“ zeptala se ho Elizabeth.
„Ne, pane, zůstávají na místě.“
„V tom případě jim neodpovídejte,“ rozhodl kapitán. „Pokračujte v přibližování.“
Vzdálenost mezi loděmi se neustále zkracovala. Jakmile byly od sebe vzdálené asi osm tisíc kilometrů, posádka isterianské lodi zřejmě začala pociťovat nebezpečí a otočila svou loď směrem k onomu plynnému obru. To hned zaznamenaly radary na Ricochetu a okamžitě to zobrazily na displeji stanoviště radarového důstojníka.
„Snaží se nám utéct!“ oznámil.
„Nemůžeme dále čekat,“ rozhodl Burke. „Palte!“
Příď křižníku se rozzářila a vytryskl z ní široký modrý paprsek. Přestože cílová loď ještě nebyla v účinném dostřelu, paprsek jako zázrakem zasáhl. Zaříznul se do trupu jako nůž do másla. Z lodi se začaly odtrhávat kusy materiálu a odlétávat do volného vesmíru. Na druhé straně tupu vylétl paprsek ven. Prostřelil se skrz. Po pár vteřínách ale začal rychle slábnout, až nakonec úplně zmizel.
Přestože poškození vypadalo hrozivě, zřejmě se netýkalo důležitých systémů lodi – nejen, že stále zrychlovala směrem k prstencům plynného obra, ale navíc začala i manévrovat.
Tato isterianská loď byla mnohem menší než křižník Ricochet, asi poloviční. I její trup byl daleko méně členitý a až na obří díru na pravé straně i mnohem hladší. Zbraně byly vidět výrazně méně, přesto ale bylo poznat, že nějaké má – kamery na Ricochetu odhalily čtyři malé věžičky s neznámými zbraněmi a čtyří vypouklé útvary, které připomínaly dveře od odpalovacích ramp raket. Nenašly ale žádnou hlavní zbraň, jakou byl částicový kanón na Ricochetu. To však neznamenalo, že žádnou neměla.
Křižník ještě několikrát vystřelil. Protože však cíl byl stále velmi daleko a navíc začal i manévrovat, ani jednou už nezasáhl.
Isterianské lodi se podařilo dostat se do asteroidového pásu prstence plynného obra. Křižník byl stále asi tisíc kilometrů daleko.
„Pane, máme je následovat?“ otočil se pilot ke kapitánovi. „Naše loď je o dost větší a méně manévrovatelná, těm asteroidům se tak lehce nevyhneme.“
Kapitán byl zjevně rozčílený. Nepočítal s tím, že by se nepřátelské lodi podařilo přežít první zásah, uprchnout a ještě se schovat v asteroidovém poli. Situace se tak výrazně zkomplikovala a akce byla mnohem delší, než bylo původně v plánu. Uvědomoval si, že nepřátelská loď už jsitě dávno odvysílala volání o pomoc a isterianská flotila tu bude co nevidět. Čas teď pracoval pro nepřítele. Proto neměl na vybranou a musel konat rychle.
„Leťte za nimi,“ rozhodl nakonec. „Sestřelujte všechny asteroidy, které se nám dostanou do cesty. Prostřílíme se až k nim.“
Elizabeth poznala, že toto je další příležitost, aby kapitána přesvědčila k ústupu.
„Pane, jestli dovolíte,“ začala, „vletět do asteroidového pole s tak velkou lodí je sebevražda. Většině asteroidů se nevyhneme a všechny sestřelit nedokážeme. Vždyť některé jsou větší, než naše loď!“
„Pochybujete snad o mém velení?!“ odpověděl jí skoro až křikem.
Elizabeth se rychle stáhla. Z pohledů některých členů posádky však poznala, že ji tiše podporují. Přestože s cílem mise souhlasili, nechtěli se kvůli němu nechat zabít.
„Samozřejmě že ne, pane, to bych si nedovolila,“ řekla s předstíranou pokorou.
„Vůbec se mi nelíbí váš přístup, majore,“ řekl o něco klidnějším tónem. „Začínám si myslet, že jsem se ve vás nemýlil. Jestli nechcete pocítit následky, radím vám: radši až do konce akce mlčte.“
Elizabeth si uvědomila, že už jde do tuhého. Ještě jeden pokus o překažení mise a skončila by v cele. Na poslední alternativu – vzpouru, bylo ale stále příliš brzy. Stále necítila, že by měla dostatečnou podporu mezi posádkou.
Křižník dorazil do asteroidového pole. Všechny věže začaly zběsile střílet na všechny asteroidy na kolizní dráze s lodí. Přesto se však nedařilo sestřelovat všechny a několik jich narazilo do trupu. Žádná vážná poškození sice nezpůsobili, neustálé zvuky nárazů však posádku dost znervozňovaly. Stejně vážným problémem byly velké asteroidy, které se musely oblétávat. Někdy mezi nimi byly jen velmi malé mezery a pilot musel využít veškeré své schopnosti, aby s lodí nenarazil. Přes to všechno se ale dařilo dohánět isterianskou loď. Vzdálenost se snížila jen na několik desítek kilometrů. V cestě střelbě částicovým kanónem však vždy stál nějaký asteroid. Vždy, když se podařilo ho obletět, isterianská loď se schovala za jiný.
„Už mám dost téhle hry na kočku a myš!“ zvolal kapitán. „Dřív nebo později jeden z nás udělá chybu a je mnohem pravděpodobnější, že to budeme my.“
Začal chodit po můstku sem a tam. Snažil se vymyslet, jak tuto situaci vyřešit. Všechny kanóny byly zaměstané sestřelováním asteroidů, takže ty použít nemohl. Rakety by sice asteroid, který by stál v cestě, zničily, ale než by k němu dorazily, nepřítel už by se skryl za jiným. Navíc jich měl jen omezený počet.
Čas stále pracoval pro nepřítele. Nakonec se Burke usmál. Dostal totiž nápad.
„Pane Kohlere,“ oslovil zbraňového důstojníka, aniž by se na něj podíval. „Je možné ty velké asteroidy prostřelit částicovým kanónem?“
„No,“ zamyslel se Kohler. „Kdyby se nám podařilo mířit dostatečně dlouho na stejné místo, pane, tak ty menší možná.“
„Udělejte to. Pane Nelsone,“ otočil se k pilotvi. „Jakmile začneme střílet, udržujte stále stejný kurz ať se děje co se děje.“
Isterianská loď zase vyměnila asteroid. Tentokrát však udělala tu chybu, že si vybrala příliš malý, ideální pro Burkeův plán. Příď Ricochetu se znovu rozzářila a znovu z ní vyšlehl paprsek, zabořil se do asteroidu a postupoval stále hlouběji. Loď udržovala stále stejný kurz, přestože tak hrozila srážka. Všichni na můstku doufali, že se paprsku podaří prorazit skrz. Až na Elizabeth. Ta jediná myslela na to, aby se už brzy objevila istarianská flotila a oni se museli stáhnout. Od přepadení uběhly už více než tři hodiny, což pro Isteriany s jejich vyspělou technologií už jistě bylo dost času na to, aby stihli přiletět na pomoc.
Nakonec se přání většiny členů posádky splnilo – paprsek opravdu prorazil skrz a dokonce částečně zasáhl isterianskou loď. Požkození bylo sice minimální, i tak to ale pro posádku křižníku byl úspěch. Posádka isterianské lodi byla zdá se překvapená, protože jejich loď, místo aby se hned schovala za další asteroid, začala zmateně manévrovat. To zmátlo i posádku křižníku. Nakonec se však loď schovala za další asteroid. Situace se opakovala. Z křižníku zase vyšlehl paprsek a po proražení asteroidu zasáhl cílovou loď. Tentokrát však mnohem silněji. Bylo poznat, že jeden z motorů jí přestal fungovat.
Kapitán Burke se usmál, už si začínal myslet, že má vyhráno. Když se však loď schovala za třetí asteroid, stalo se něco, co nečekal.
„Zpoza asteroidu vylétla raketa!“ informoval vyděšeně radarový důstojník.
Kapitán se však nenechal zaskočit a nařídil použít protiraketová děla. Ta začala na raketu zběsile střílet. Kvůli velkému množství asteroidů však nemohla zasáhnout. Na té raketě se však radarovému důstojníkovi stále něco nezdálo. Když zjistil co, byl velmi překvapený.
„Nemíří na nás,“ řekl.
To překvapilo i kapitána. „A kam sakra míří?“
Raketa se ztratila za obrovským asteroidem, který se nacházel na levoboku nějakých pár kilometrů před lodí. Ten se velmi rychle přibližoval. Raketa ním byla stále zakrytá. Vtom Elizabeth pochopila plán Isterianů.
„Prudce doprava!“ zakřičela na pilota.
Bylo však pozdě. Raketa narazila do odvrácené strany asteroidu, explodovala a energií výbuchu ho vymrštila směrem k trajektorii lodi. Srážka byla nevyhnutelná, loď letěla příliš rychle, aby zpomalila, nebo se mu vyhnula.
Asteroid narazil do přední levé strany trupu. Náraz okamžitě všechny členy posádky srazil na zem. Jak se asteroid dále otíral o levobok lodi, deformoval další a další části trupu. Od lodi se odlamovaly kusy materiálu, některé systémy na povrchu lodi vybuchovaly. Ozýval se hrozivý až strašidelný zvuk mačkání plechu v opravdu velkém měřítku. Když asteroid konečně ztratil svou kinetickou energii, zůstal přilepený k trupu. Loď se přestala třást.
„Hlaste škody!“ rozkázal její kapitán hned, jak se zvednul ze země.
„Rozsáhlá poškození na levoboku,“ ozval se ženský hlas z rohu můstku. „Přišli jsme tam o všechny věže a senzory, na několika místech je trup proražen. Dalé pak tlumiče přetížení přišly o několik důležitých systémů a můžou přestat fungovat každou chvíli. I podpora života běží na záložní zdroje.“
Tyto zprávy kapitána velmi znepokojily. Především, že přišli o senzory, takže teď byl levobok slepý.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptala se Elizabeth do pléna. Několikrát se jí ozvalo ano, nebo aspoň souhlasné zamručení. Elizabeth to neřekla jen tak, byl to další způsob, jak si naklonit posádku. Tento okamžik, kdy utrpěli tu nejtěžší porážku, byl totiž tou nejlepší chvílí pro uskutečnění vzpoury.
„Nelsone, začněte otáčet s lodí po podélné ose, ať je levobok vždy jinde!“ začal kapitán vydávat rozkazy.
„Ale pane, tlumiče přetížení můžou každou chvíli vypadnout a odstředivá síla by nás pak mohla přimáčknout ke stropu.“
„Tak rotujte tak rychle, jak je to bezpečné! Pottere!“ otočil se na radarového důstojníka. „Kde je sakra ta loď?! Tohle mi zaplatí!“
Kapitán byl rozčílený až do ruda. Začal být tou isterianskou lodí posedlý. Potom, co mu zničila jeho loď, to pro něj začalo být osobní.
„Ztratili jsme ji. Ale rušička pořád pracuje, takže nemohou být daleko.“
„Hned ji najděte! Kohlere! Hned jak se objeví, vystřelte po ní všechny rakety, co máme!“
Loď spustila manévrovací motory na boku a začala se vzdalovat od asteroidu. Některé části trupu do něj byly stále zabodnuté a při pohybu se začaly odtrhávat. To způsobilo další poškození. Poté se loď začala pomalu otáčet.
„Já vám říkala, že vletět mezi ty asteroidy byl špatný nápad,“ řekla Elizabeth.
„Ještě vy tu začněte dělat problémy!“ okřikl ji kapitán.
„Celá tahle akce je jeden velký omyl,“ pokračovala. „Zatáhnul jste nás do vašich špinavých praktik a riskoval naše životy!“
Zběžně se rozhlédla po můstku. Vypadalo to, že většina posádky s ní už souhlasí. Pak vytáhla pistoli, kterou měla za opaskem a namířila ji na svého velitele.
„Kapitáne, zbavuji vás velení. Jste zatčen za válečné zločiny, zradu Novozemské republiky a ohrožení posádky ve prospěch svých vlastních zájmů!“
„To má být vzpoura?!“
„Ne, to vy jste zradil, jen se snažím napravit, co jste vy napáchal!“
Kapitán se nestačil divit. Nikdo se ho nezastal. Vypadalo to, že skoro celá posádka je na straně jeho výkonné důstojnice.
Poručík Potter byl hádkou tak zaujatý, že si ani nevšiml, že na radaru se konečně znovu objevila ona isterianská loď a to přímo za nimi. Až když radar začal zběsile pípat, tak se na něj podíval. A byl zděšen. Nejen, že na radaru byla vidět tečka, představující nepřátelskou loď, ale také tři menší tečky, které se od té větší oddělily a mířily přímo ke středu radaru – ke křižníku Ricochet.
„Nepřátelská loď na týlu! Vystřelila na nás rakety!“
Poručík Kohler okamžitě aktivoval protiraketovou obranu, aniž by k tomu dostal rozkaz. Bylo už ale příliš pozdě. Rakety už byly moc blízko a protiraketové věže se na ně ani nestihly namířit. První zasáhla zadní část lodi, motory. Při ohromné explozi se roztříštily a do vesmíru začalo unikat palivo. Naštěstí výbuch nebyl dost silný, aby v palivu zažehl řetězovou reakci, která by zničila nejen celou loď ale i několikakilometrové okolí. Z toho se však posádka moc dlouho radovat nemohla, druhá raketa zasáhla jen o dvě vteřiny později střed lodi. Tam byl trup o něoco odolnější a hned se nerozpadl. Přesto však raketa vyřadila veškeré důležité systémy lodi, včetně reaktoru. Loď se ponořila do tmy. Všechny systémy, včetně podpory života a umělé gravitace se vypnuly. Než stihly naběhnout náhradní zdroje, už nebylo proč – třetí raketa zasáhla předek lodi a zničila poslední zbytky trupu, které ještě držely pohromadě. Trosky se rozletěly na všechny strany.
Křižník Ricochet byl zničen.