Setkání na Skále

Tuhle ves jsem neměl nikdy navštívit. Je to už pár let, ale ať jsem se snažil jakkoliv, z hlavy jsem ji nedostal. Nakonec jsem svůj boj vzdal a vrátil se tam. Ano, vidím to celé jasně, vystupuji z autobusu a vím. Něco tu je a to něco mě sem celou dobu volá. A přitom to tu nevypadá nijak zvláštně - obyčejná pohraniční víska, spíš usedlost. Pět domů, louky, stádo ovcí a to je všechno. Samozřejmě, nacházíme se v pohraničí, takže musím připočíst i všudypřítomné kusy cihel, střepy talířů a opracované kameny. Tak jako celý hraniční pás hor je i tahle část země prokletá. Možná je to právě ta kletba, co mě sem táhne? Generace lidí mi vyčítavě šeptají nářky nad svojí zabitou krajinou, zatímco krev vyhnaných křičí o rozhřešení? Anebo taky ne, dnes už nevím, co je realita a co je jenom sen, přelud. A to všechno kvůli tomu prokletému místu.

Bylo tam jedno místo zvané Skála, které mě zaujalo už při mé první návštěvě před lety. Tvoří ji kruh skal a kamenů, rozpraskaný tak, že se z něj dá vyjít na všechny světové strany. Uprostřed něj je pak prázdný prostor pokrytý pouze mechem, takový přírodní amfiteátr. A právě Skála je to, co jsem ve svých neklidných snech vídal nejčastěji, to co mě sem přitahovalo především. Hned po mém příjezdu do obce (spal jsem v bývalé škole, nyní pensionu pro nostalgické Němce) jsem se k ní vydal a podařilo se mi tak zastihnout krásný západ slunce. Oranžový kotouč klesl přesně mezi dvě skály a zalil tak západní vstup do amfiteátru tekutou mědí. Dokonalá poetika letního podvečera, málem bych si myslel, že jediné po čem jsem toužil, byl klid onoho místa. Zároveň jsem ale věděl, že je v tom něco víc, že pálení na hrudi jen tak nezmizí. Ne, země si žádá něco víc než jenom posedět na kameni a pokochat se krásou krajiny. Používám tu takové vznosné fráze - země si žádá; něco víc - teď asi čekáte, že každou chvíli začnu vykřikovat něco o tom, že jsem Vyvolený. Ale, víte, já vážně jsem. Vědomí krajiny těchto prokletých hor si mě vybralo. Legrační ale je, že vlastně nevím k čemu jsem byl vyvolen. Mám dojem, že jsem byl zvolen jakožto zástupce nenáviděných lidí, jako někdo na kom může být vykonána pomsta.

Abych to vysvětlil, vrátím se zpět k západu slunce na Skále. Jakmile světlo zmizelo za horizontem, citelně se ochladilo. Možná až moc, snad to souviselo s dalšími událostmi. Už jsem se chystal k odchodu, když se zvedl vítr. Rozumíte, vítr na horách není samozřejmě nic zvláštního, tenhle ale byl - jiný. Ach, jak kýčovité, když se tak poslouchám, asi bych si nevěřil. Zkrátka, spolu s větrem se ukázal poslední paprsek slunečného svitu (kotouč zřejmě prve zmizel pouze za nízkými mraky) a zasáhl mě přímo do očí. Na vteřinu jsem byl oslepen a prudce, spíš instinktivně, jsem si zaclonil oči. Během chvíle jsem ale opět viděl a pak jsem jí spatřil. Stála v západním průchodu do Skály, spíš přízračná silueta než skutečná osoba. Už jsem myslel, že je to krátká mžitka, že moje oslněné oči si hrají se stíny stromů. Následně ale udělala krok vpřed a já si ji mohl pořádně prohlédnout. Asi už jste uhádli, že šlo o ženu, vlastně spíš mladé děvče. Na první pohled jí nemohlo být víc než dvacet, zřejmě ještě o pár let méně. Zvláštní je, že jsem si první všimnul šatu a ne obličeje - jednoduchá hnědá sukně s šedou halenou. Nic zase tak zvláštního, poměrně obvyklý, byť už poněkud starý, vesnický oděv. Snad mě zaujalo, že by se mi víc hodil k nějaké místní babce, než k mladé slečně (kde jsou džíny a růžové triko?). Pořád jsem se nezmínil o obličeji. Já- já prostě nevím. Její tvář mi bledne, splývá s předchozími dívkami, se kterými jsem se delší či kratší dobu stýkal. Je to zvláštní, směšné. Proboha, vždyť je to nemožné! Byl všechno jenom můj sen? Vytvořil jsem si snad avatara ve kterém se skloubily všechny mé ideální dívky? Ne, vím, že to není pravda a to díky jejím vlasům. Ty si naopak pamatuji naprosto zřetelně, snad jako by na ní byly to nejzásadnější. Jasně zlaté, skoro až bíle (nějak jsem věděl, že nejsou barvené) prameny svázané do jediného dlouhého copu sahajícího až po pás. Udiveně jsem na ní chvíli koukal a věděl, z hloubi duše jsem věděl, že to není obyčejný člověk na vycházce. Ona byla tím klíčem, ona byla rozřešením i kletbou. Během vteřiny mi tahle slova vyrostla v hlavě a já je už nikdy nedokázal vytrhat. Nevím, co se se mnou stalo, snad šok z toho náhlého zjevení, snad ona náhlá záplava vjemů způsobila obrannou reakci. Tělo mi automaticky zaktivovalo ten slepý, macešský a svazující zdravý rozum. "Dobrý den," zamumlal jsem, jako by to byla náhodná houbařka, otočil se na patě a východním průchodem odešel. Neutekl, ani se rozpačitě nešoural. Zkrátka obyčejně, strojově odešel. Můj zpitomělý mozek mi pak vyplavil frázi - "příjemná osůbka." Když si na to teď vzpomenu, dusím se smíchem a říkám si, jestli jsem neměl toho hlupáka potrestat a vystřelit si ho z lebky. Měl jsem před sebou padlého anděla, bohyni zrozenou ze slunečního svitu a zdravý rozum ji nazve příjemnou osůbkou!

Vrátil jsem se do chaty, vpotácel se do svého pokoje a strávil snad nejneklidnější noc svého života. Když už jsem to nemohl déle vydržet, vrátil jsem se nad ránem ke skalám. Slunce právě vycházelo a já bloudil, mokrý rosou, loukou kolem Skály a hledal stopy po té dívce. Toho rána jsem ji nenašel, celý den jsem ale strávil na onom místě a čekal. Tušil jsem, že by se dnes se západem mohla zase objevit. A nebyl jsem zklamán. Když se slunce opět začalo klonit k západu (může opravdu existovat tak rudá barva?) zatajil jsem dech. Napadlo mě, jestli bych se neměl třeba schovat, to abych jí nevyplašil. Ovšem vyplašený jsem včera byl spíš já než ona, takže jsem zůstal jednoduše sedět na jednom z kamenů. Za svůj život jsem neměl na ženy moc štestí, vydařených schůzek bylo jenom pár. S údivem jsem zjistil, že cítím přesně tu samou trému, jako před domluveným setkáním s přítelkyní. Až jsem se zastyděl, že mě napadají takové pokleslé příměry. Zatímco mi myšlenky vířily hlavou, klonil se sluneční kotouč níž a níž. Podivné, teď si uvědomuji, že jsem v té chvíli vůbec nepřemýšlel nad tím, kým ona dívka vlastně je. Prostě jsem cítil, že je důležité se s ní setkat a že stačí při západu čekat na Skále. S posledními paprsky dne se opět zvedl onen podivný vítr. A najednou se objevila ona. Vypadalo to skoro jako triky ve starých filmech - prázdný průchod skálou, mrknutí a najednou mladé děvče. Rychle jsem vstal. Co mám dělat? Oslovit ji? Přijít blíž? Počkat? Pár minut jsem bez hnutí stál a čekal, první krok pak přišel od ní. Přiblížila se a tichým hlasem mě oslovila: "Dobrý večer, pane." Už jsem jí zde přirovnával k andělům, její vlasy k nebeskému zlatu. Ve světle těchto přirovnání byl onen hlas jako všechny andělské sbory. Ha, teď mě napadá přirovnání snad ještě přesnější. Jaké jsou vaše první vzpomínky na matku? Vybavte si první větu, kterou si od ní pamatujete. Neslyšíte slova, cítíte jejich vůni, jejich jemné pohlazení po tváři a na srdci. Ach, už to zase přeháním, jazyk je tak neobratná a hrubá věc, když přijde na pocity. A jak chcete popsat živoucí báseň, když nejste básníkem?

"Dobrý večer, pane," tak mě oslovila. Kupodivu jsem se zmohl na rychlou odpověď: "Dobrý, dnešní večer je opravdu dobrý." Mlčela. Mám pokračovat? Teď nebo nikdy: "Jmenuji se Petr a-" "Já jsem Daniela," přerušila mě. "Ó, promiňte mi, pane, nechtěla jsem vám vskočit do řeči." "To je v pořádku, stejně bych asi neměl co říct." Pousmál jsem se. Ona se mi celou dobu dívala do očí. Nepamatuji si už ani jejich barvu, vím ale, že je nikdy neklopila, nikdy s nimi neuhýbala bokem. A zase bylo rozpačité ticho. Copak sama mluvit nezačne? Čeká snad nějaký impuls? Váhavě jsem se optal: "Dnes byl opravdu nádherný západ slunce, viďte." Na chvilku vypadala, že neví co říct, pak se ale zasmála: "Pane, vy se úplne červenáte, uši vám skoro hoří. Přivádím vás snad něčím do rozpaků?" "Přivádíte, tím svým vykáním, nejsem na to zvyklý, co si takhle pro začátek začít tykat?" "Pro začátek čeho?" Dostala mě. Co jsem jí měl odpovědět? Pro začátek tajemného vztahu na jehož konci odhalím tajemství Skály a nás dvou? Komické. Zřejmě ale sama po nějakém začátku toužila, neboť po chvíli začala sama: "Ale nápad s tykáním se mi líbí, noci jako je tato nepřejí odtažitosti. Petře."

Petře. Nedovedete si představit, jak to mým uším znělo. Ještě teď, když mi její obraz bledne a naše setkání splývá se sny, slyším jasně a zřetelně její "Petře." Teď vás ale asi zklamu. Zbytek našeho prvního rozhovoru se mi ztrácí v mlze. Pamatuji si pouze drobné útržky a podle nich tuším, že po zbytek noci jsme se vlastně o ničem konkrétním nebavili. Ne, nebyl to jeden z těch zdvořilých rozhovorů o počasí, ani sladké nesmysly. My jsme mluvili, ale spíše pro samotnou řeč než pro informace. Ráno, před východem, se najednou zvedla (ano, už vím, seděli jsme na plochém kameni a koukali na hvězdy, krásně patetické) a rozloučila se: "Na shledanou." Shledaná. Víc jsem vědět nepotřeboval, neptal jsem se kdy a kde. Stačilo vědět, že to bude shledaná, zbytek jsem si domyslel. Zamával jsem jejím zádům, zatímco odešla západním průchodem. Chtěl jsem vylézt na vrch Skály a koukat se, jak se bude vzdalovat. Náhle mi ale zazářila jasná myšlenka, že neuvidím nic. Přijal jsem to bez výčitek a tiše odešel na východ. Po ulehnutí do postele jsem spal jako už dlouho ne, přímo jsem cítil, jak se moje zvadlá duše plní čerstvou mízou. Našel jsem co jsem hledal, i když jsem ani nevěděl (a vlastně doteď nezjistil), proč jsem to hledal.

Skálu jsem pak navštěvoval každou noc. Pronajal jsem si jednu malou chalupu ve vsi a úplne přestal myslet na návrat dolů z hor. Jednotlivé noci našich setkávání se mi míchají dohromady, zároveň ale vnímám každou zvlášť jako naprosto jedinečnou. Opravdu už nevím, o čem jsme si při nich povídali. Nikdy jsem se jí neptal na její osobu - kdo je, kde bydlí, proč sem chodí. Odpovědi jsem už stejně podvědomě tušil. Úplným potvrzením - ne, to není dobré slovo. Řekněme spíše jakýmsi probuzením, bylo jedno z našich ranních loučení. To si pamatuji naprosto přesně. Léto právě vrcholilo, obloha byla jedním velkým kusem smaragdu a na mě padala bezstarostná nálada. Napůl žertem jsem se jí zeptal, zda by, v rámci zachování souměrnosti, neměla odcházet se mnou na stranu východní, když západní cestou přichází. Pousmála se a tiše zašeptala: "Západní břeh odjakživa patří mrtvým."

Tuto větu jsem už nezapomněl a bohužel mi kalila dosavadní bezstarostné schůzky. Příznačné bylo i to, že po oné noci se do hor pomalu vplížil podzim. Dny byly ještě teplé a slunečné, ráno už ale Daniela (jak to jméno zní!) odcházela vstříc mlze. Začínal jsem tušit, že tento krásný sen se blíží svému konci, že se brzy něco změní. V den zářijové rovnodennosti přišla o hodinu později a tvářila se nebývale vážně. Dříve než jsem jí stihl pozdravit, promluvila: "Dnes večer se vidíme naposledy. Čas, který mi byl propůjčen vypršel a já se musím vrátit do srdce hor. Krajina volá zpět mou duši, opustím tuto podobu a vrátím se- vrátím se tam, kam musím. Každý sen jednou skončí a přijde probuzení. Moji lidé kdysi spáchali hroznou věc, která se nám stonásobně vrátila. Prokleli jsme zemi, která nás odvrhla a kraj zase proklel nás, že jsme ho vydali do rukou divočině. Ten příběh je vlastně obyčejný, lidský - zrada, pomsta, násilí. Věci, které se děly a dít budou. Nevím, proč právě tobě bylo souzeno se se mnou setkat, snad jako memento zašlých dob. Já jsem za ono setkání vděčná. A nyní mě poslouchej dobře, chceš-li na mě vzpomínat, vracej se často sem na Skálu, tak budu alespoň vzdáleně s tebou. Zítra ale nesmíš za žádnou cenu přijít, zítřek už nám nepatří." S těmito slovy poprvé sklopila zrak k zemi. Udělal jsem krok k ní, to už se ale otočila a chystala se odejít. Chtěl jsem jí zastavit, chytit ji za ruku, žádat vysvětlení. Neudělal jsem ale ani krok, ne že bych byl nějak paralyzovaný, věděl jsem ale, že to už nejde. Že ona už tu vlastně není. Jako v blouznivé horečce jsem se dopotácel zpátky do vsi. Východním průchodem, cestou živých.

Celý další den jsem pak strávil v naprosto rozpolceném stavu. Jedna moje část, dosti malá, se chtěla se vším smířit, další odmítala uvěřit tomu, že Danielu už neuvidím. Stále dokola jsem přemítal její slova a hledal v nich nějakou stopu, klíč, řešení. Nakonec, už ani nevím proč, jsem se rozhodl, že neposlechnu, že dám všechno pro to, abych jí znovu spatřil. Pochopil jsem, že dnes večer na Skále zase bude, že už jenom nesmím přijít já. Neřekla mi ale proč. Moje napůl chorá mysl si vymýšlela nejnesmyslnější scénáře - vyhlédla si jiného, chce mě potrápit, už ji nezajímám, špatne jsem jí pochopil. Tonoucí se stébla chytá a já právě polykal hořkou vodu z plna hrdla. Proto jsem udělal největší chybu mého života a vrátil se na Skálu.

Nebyl jsem si ještě úplne jistý, zda dělám správnou věc a tak jsem vyrazil s jistým zpožděním. Vlastně jsem se na poslední chvíli snažil přemluvit sebe sama, ať to nedělám. Odcházel jsem tedy už nějakou hodinu po západu. Cítil jsem ve vzduchu, že dnešní noc je jiná, že duch léta definitivně opustil kraj a předal vládu někomu jinému. I kdybych odcházel dřív, západ bych nespatřil, neboť vše bylo zahaleno v husté mlze. Večerem se nesl ostrý pach kouře, takže jsem měl chvílemi dojem, že se prodírám hustým dýmem. Mlha mě chytala za kotníky, stahovala zpět, vlezla i do uší a šeptala mi o mém bláznovství. Ale já už nevnímal okolí, chvíli jsem i běžel, jen abych už byl na místě. Když už mi zbývalo jenom pár kroků ke skalnímu průchodu, přeci jen jsem se zarazil. To že dělám špatnou věc jsem věděl celou dobu, ale musel jsem se ptát, proč je špatná? Co mě čeká uvnitř? S tímto jsem se nadechl (zase ten kouř) a vstoupil mezi skály. Dorazil jsem na naše místo a zjistil, že tu nikdo není. Vlastně jsem to tu poprvé viděl v noci opuštěné, zvláštní pocit. Začal se zvedat vítr a pach kouře zesílil, instinktivně jsem se po něm otočil. Mlha byla rozfoukána, takže jsem dohlédl až dolů na vesnici. To co jsem spatřil- Ale ne, to je jenom taková fráze. To co jsem spatřil mi vlastně dech vůbec nevyrazilo, viděl jsem to jako naprosto samozřejmou a očekávatelnou věc. Vesnice se mnohonásobně zvětšila, místo pěti domů jsem jich viděl nejméně sedmdesát. Tři z nich hořely, ozýval se nářek. Na pozadí plamenů se míhaly siluety zmatených lidí pronásledovaných jinými s klacky. "Proč?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se.

Daniela stále tři metry ode mě a plakala. Nebyla to ale už ta andělská bytost - její šaty byly roztrhané a špinavé, po těle měla rozmazánu krev. Vlasy měla divoce uřezané těsně u hlavy, jako by jí někdo skalpoval, slzy jí na tvářích rozpíjely skvrny od sazí. Čelo jí zdobilo uhlem načmárané znamení - buddhistický symbol štestí, svastika, hakenkreuz. Ve spánku měla díru po kulce. Podívala se mi ještě jednou přímo do očí a její pohled mě udeřil do hlavy. Omdlel jsem.

Probudil jsem se s úsvitem, po předchozím výjevu nebylo ani stopy. Několik hodin jsem jenom bez hnutí ležel a užíval si naprostou prázdnotu. Pak jsem vstal a začal volat Danielu. Přestal jsem za dva dny, když jsem se zhroutil nedostatkem vody. Tak mě našli nějací turisté, co zavolali záchranku, která mě odvezla do blízkého města. Po ošetření a propuštění jsem sedl do prvního autobusu a vrátil se na Skálu. Za další dva dny mě tam našli místní - špinavého, pokáleného, s rukama obalenýma zaschlou krví, jak jsem bušil do skal kolem. Neměl jsem sílu se bránit, odvedli mě odtamtud a po nějaké době v horečce jsem se probudil tady. Ano, psychiatrická léčebna. Asi usoudili, že potřebuji nějaký ventil, tak mi dali papír a tužku. Takže teď tu sedím a sepisuji svůj příběh, který je natolik šílený, že nemůže být vymyšlený. Nejsou hloupí, až si ho přečtou a pochopí, musí mě pustit a já se pak vrátím na Skálu. Co když ale ne? Jsem blázen, klidně jsem si to mohl celé vysnít! Psal jsem, že mi vše bledne a ztrácí se. Jedině dalším setkáním s Danielou si můžu dokázat pravdu. Pokud ale nemohu na Sskálu, musím najít jinou cestu. Snad taková cesta existuje - západní. Ta kterou mohou kráčet mrtví. Koukám na tužku ve své ruce...