dračí dědictví 12.
Lona ani Shan nevnímali, jak rychle čas okolo nich ubíhá. Každé ráno se jejich cesty rozcházely z opět společného pokoje. Lona se vytrácela za moudrými Strážci, kteří postupně odhalovali ke svému velkému překvapení rozsah jejích schopností. S Gabrielem pokračovala v ovládání telepatie a brzy předstihla svého mistra. Další z mágů, Bartolos, ji naučil využívat svou sílu k hojení ran, ať už malých škrábanců, nebo i velkých zranění, která by si jindy vyžádala život. Ohromila ho Lonina znalost bylin, které se naučila u starého mnicha. Stejně jako kouzla, kterými mohla život zachránit, učila se Lona i kouzla, kterými mohla jednoduše život vzít.
V Monaghanově společnosti trávila Lona nejvíc času. Učil ji používat kouzla ke zhmotnění věcí, ale i k pouhým iluzím jemným jako mlha, které ubíraly mnohem méně energie, ale zase nebyly hmotné a pokud si nepřítel uvědomil, že se jedná o pouhou iluzi, byly zbytečné, neboť nemohly ublížit ani nepřítele zastavit. Ještě jednou vyčarovala drobné víly, které provedli ji, Shana a Thadease labyrintem podzemních chodeb v Zirkaně. Monaghana tím úplně okouzlila. Ještě nikdy neviděl nic krásnějšího, než byly drobné létající víly vznášející se kolem jeho hlavy. Lona cítila, jak ze dne na den roste její vnitřní síla, kouzla už ji nevyčerpávala tak, jako dříve. Stejně tak zesílily i její paže, když se Shanem po večerech cvičila boj s mečem. Přitom neztratila svou kočičí pružnost.
Nejtěžší pro ni bylo naučit se nejrůznější proměny, kterým ji učil jeden z členů Rady, Tomal Moudrý. Teprve když se naučila přeměňovat věci a vracet jim zpět původní tvar a vlastnosti, mohla přejít na přeměňovaní zvířat. Znovu a znovu musela svou Krásku přeměňovat v myš, jako to už jednou udělal Thadeas. Tomal ji upozornil, že nikdy nesmí měnit neživou věc na živou a naopak. Byl to přísný muž a často Lonu přivedl svým hrubým jednáním na pokraj pláče, ale dívka se snažila ovládat a nedat najevo svou slabost. Díky tomu si jí Tomal cenil a vzhledem k jejímu snažení a nadání jí brzy mohl naučit přeměňovat i sebe samotnou.
Joseph ji naučil, jak se dají pomocí myšlenky přesouvat předměty z místa na místo a tak se Lona po večerech bavila tím, že Shanovi prováděla malé naschvály. Shan se na ni nemohl zlobit, zvlášť, když se zatvářila nejvýš zkroušeně. Ale starosti ohledně možného převzetí vlády nad Severním královstvím mu přidělávaly stále větší vrásky. Každý den hodiny debatoval s Radou, neustále namítal něco proti jejich návrhům, které by stály tisíce nevinných životů, a tak bylo těžké domluvit se na nějaké fungující strategii. Z těchto zasedání plných dohadování se vracel psychicky naprosto vyčerpaný, ale jediný pohled na jeho dívku mu vracel sílu do žil. Musel ocenit pokrok, který udělala v boji s mečem, i rozvoj jejích schopností, který byl cítit na každém kroku, kdy ho překvapovala krásnými iluzemi, proměňovala se v tygra nebo pomocí telekineze přemísťovala věci, které zrovna potřeboval. Zbožňoval chvíle, kdy mu usínala v náručí vyčerpaná náročným dnem, vonící po lučním kvítí. A nesnášel chvíle, kdy se jejich cesty v brzkou ranní hodinu rozcházely...
Zemí se začaly šířit zvěsti, že právoplatný král žije a brzy se postaví proti Aludovi, který odměňoval šiřitele těchto zpráv krutým mučením a následnou popravou, což Shana ještě víc trápilo. Současně se mágové a Strážci stále častěji vraceli s povzbudivými zprávami o podpoře nového krále. Stále více lidí sympatizovalo se Shanem, který je měl vytrhnout z područí krutého krále, muži potajmu cvičili boj s mečem... Shanova země se probudila, aby mohla svrhnout vetřelce na královském trůnu.
„Budou tady, v Dračích horách, probíhat nějaké oslavy k příchodu nového roku?“ zeptala se Lona Monaghana, když skončil pro dnešek její hodinu a unaveně se rozvalil na louce, jejíž ledové květiny vydávaly omamnou vůni. Lona si sedla na druhou deku a přitáhla si na klín jedno z nemotorných štěňat, které před chvílí vykouzlila.
„Samozřejmě, u vás se nic takového neslaví?“ podíval se na ni překvapeně.
„Slaví, a jak. Město ožije barvami, lidé se baví, kde můžou, ať už na soukromých večírcích nebo přímo v ulicích města. A o půl noci se na noční obloze rozprsknou miliony ohňostrojů a lidé vítají nový rok s jásotem...“ líčila Lona nadšeně oslavy, které už tolikrát zažila.
„No vidíš, proč by to tady mělo být jinak?“ zasmál se Monaghan. „Světla na obloze, která nazýváš ohňostrojem, sice nemáme, ale i tak oslavy budou. A jistě budou bouřlivé, a nejenom tady. Lidé mají důvod vítat příchod nového roku, příchod nového začátku.“
„A co kdybych ohňostroj vyčarovala? Mám už spoustu síly, abych takové kouzlo zvládla dlouho udržet...“ navrhla Lona nadšeně a na důkaz svých slov strčila štěně Monaghanovi pod nos.
„Lono, nevím, jestli je to zrovna nejlepší nápad,“ přemýšlel Monaghan.
„Jistě, že je. Bude to nádherné překvapení pro vás všechny...“ nenechala se Lona odradit mágovým nerozhodným tónem. Ten po chvíli souhlasně přikývl. Lona nadšením vypískla, chvatně se rozloučila a jednoduchým kouzlem se přemístila k Tomalovi Moudrému, který už na ni čekal. Bílé štěně se rozplynulo v mlhu, když jeho stvořitelka zmizela.
Lona se cítila provinile, když unaveného Shana vytáhla na další jejich společný souboj. Zatímco ona se snažila brát všechno to učení jako hru, on zažíval při zasedání Rady horké chvilky. Každou chvíli se objevil posel s novými zprávami z jeho království a jen zřídka byly dobré, pokud nepočítal ty o nových přívržencích. Aludova tvrdá ruka doléhala na každičký kout země upící pod jeho krutovládou.
Lono, potřebujeme tě v přenosovém kruhu, zazněl jí hlavou hlas Nejvyššího.
„Shane, musím jít, Nejvyšší mě volá,“ podala mu svůj meč a než stačil něco říct, zmizela v záblesku ostrého světla. Už si zvykl, že tak často mizí, zvlášť, když potřebuje být někde co nejdříve.
„Co se děje, pane?“ vyhrkla Lona hned, jakmile pod nohama ucítila jemný písek přenosového kruhu.
„Skupina bojovníků prchající před Aludovými vojáky žádá o pomoc a přenos do Dračích hor. Nemají moc času a nestihneme je všechny přenést, pokud nám nepomůžeš,“ vyhrkl. Stačilo dívčino jediné kývnutí a zmizel v záblesku ostrého světla. Stihl Loně ještě dát obraz místa, kde se bojovníci shromáždili. O vteřinu později uhodil Lonu do tváře mráz venkovního světa a hluk boje. Zatímco mágové jeden po druhém odváděli vysílené bojovníky, Lona nashromáždila veškeré síly a pomocí jednoduchého kouzla utvořila mezi Aludovými vojáky a zbytkem neproniknutelnou bublinu.
„Rychle, dlouho ji neudržím,“ křikla na další a další mágy, kteří přicházeli pro bojovníky. Kromě Nejvyššího nebyl žádný z mágů schopný přenést více než jednoho z bojovníků a proto byl přenos tak zpomalený. Nejvyššímu se podařilo najednou přenést skupinu pěti mužů, ale když se vrátil, bylo na něm znát vyčerpání. Lona zaznamenala, jak její zábrana povoluje. Ze všech sil se soustředila na přenos, na všechny muže a mágy, kteří byli zatím chráněni jejím kouzlem. Ostrý záblesk na chvíli oslepil Aludovy vojáky, než se před nimi rozprostřela pustá planina. Nechápavě hleděli na místo, kde se to ještě před chvílí hemžilo lidmi. Muselo jich tam být minimálně dvacet a najednou byli všichni pryč.
„Ta čarodějka je mocnější, než jsme si doposud mysleli,“ zavrčel jeden z mužů a rozkřikl na zbytek skupiny své rozkazy. Alud bude muset shromáždit všechny své kouzelníky, ale možná ani to mu nepomůže, aby zachránil svůj trůn. Bude muset požádat o pomoc Kristin...
Lona padla znaveně do písku. Ten přenos ji stál víc sil, než předpokládala, ale hlavní bylo, že kolem sebe viděla všechny v pořádku. Několik desítek pohledů se na ni otočilo.
„Jsi v pořádku, Nashlono?“ zeptal se starostlivě Nejvyšší a poklekl k ní do písku.
„Ano, dokonce je mi líp, než když jsem poprvé absolvovala přenos, pane,“ usmála se. Cítila, jak se jí celé tělo chvěje vyčerpáním, ale pocit uspokojení byl silnější.
„Nemyslím, že bys mi měla říkat pane. To já bych se měl sklánět před tvojí mocí, Nashlono Hannah Niso Thatcherová, dcero Orina a Lethy,“ sklonil k ní uctivě hlavu. Lona se překvapeně podívala na mágy stojící okolo, kteří po vzoru Nejvyššího vyjádřili drobné dívce úctu.
„Vy znáte mé rodiče?“ zašeptala. V té chvíli si nevšímala obdivných pohledů, které ji propalovaly.
„Zítra si o tom promluvíme,“ řekl tiše Nejvyšší, pohladil ji po ruce a potom vstal. Někdo pomohl Loně na nohy a potom se mágové, kteří pomáhali přenášet bojovníky, pomalu rozešli. Všichni byli unavení, stejně jako nově příchozí, kteří se doposud vzpamatovávali z přenosu. Několik chlapců v bílých hábitech kolem nich poskakovalo s poháry vody, aby se mohli trochu osvěžit.
„Děkujeme vám, paní,“ zachraptěl jeden z mužů sedící po její pravici.
„Bylo mi ctí pomoci následovníkům právoplatného krále,“ usmála se a sklonila hlavu.
„Neseme spoustu novinek, chtěli bychom je přednést před Radou a králem Shanem.“ Lona se rychle v mysli spojila s Nejvyšším a tlumočila mu mužovu prosbu.
„Pokud tyto zprávy počkají do zítřka, uvedou vás mágové do vašich pokojů, které jsou už připraveny. Pokud si ale přejete mluvit s Radou a králem hned, mohu vás za nimi odvést,“ přednesla odpověď Nejvyššího.
„Počká to do rána, děkuji za všechny své muže a samozřejmě za mě,“ usmál se.
„V tom případě přeji dobrou noc. Až se ráno probudíte, některý z mágů vás doprovodí na zasedání Rady,“ ještě jednou sklonila hlavu a potom odešla. Jakmile se objevila ve dveřích pokoje, stručně Shanovi řekla, co se stalo, opláchla se a usnula dřív, než se stačila pořádně přikrýt.
„Měli jsme štěstí,“ nadhodil Thomas, když zasedl se všemi svými muži ke stolu, na kterém už čekala prostřená snídaně.
„To teda, kde jinde najdeš tak krásnou čarodějku, než v Dračích horách,“ zasmál se Nat dobrácky a plácl svého velitele a přítele po zádech.
„Nemluvím jenom o té čarodějce, i když přiznávám, že na mě udělala velký dojem. Mluvím o tom, že pokud bychom nenarazili na toho mága, byl by s námi amen,“ namítl na jeho přátelské pošťuchování Thomas.
„Slyšel jsem, že drží hlídky po celé zemi,“ přidal se k jejich hovoru Jans.
„To pro nás bylo opravdu štěstí,“ přitakal Nat Thomasovi. Jejich hovor přerušilo zaklepání. Jeden z mužů otevřel dveře malému chlapci, který pro ně přišel, aby je mohl dovést k zasedání rady. Thomas, Nat a Jans se rychle zvedli, za chůze do sebe soukali ještě pár soust a nechali se chlapcem zavést do velkého křišťálového sálu. Zatímco je vedl ke dveřím zdobeným drakem, rozhlíželi se muži udiveně okolo sebe. Stejně jako všechny příchozí, i je sál naprosto ohromil množstvím světla prostupujícím skrze nerovnoměrné sklo z horských krystalů. Chlapec jim ale nedal moc času, aby se mohli okolo sebe rozhlédnout a už se před nimi otevřely dveře, za nimiž u dlouhého stolu seděla Rada s králem a malou čarodějkou.
„Je nám ctí stanout před Radou a králem,“ uklonil se Thomas uctivě, stejně jako jejich dva společníci.
„Nashlona říkala, že pro nás máte několik důležitých novinek,“ odpověděl na jeho pozdrav Nejvyšší kývnutím hlavy. Lona se usmála na Janse, který se po slovech Nejvyššího na ni podíval.
„Ano pane. Alud začal verbovat vojáky. Ze vzdálených koutů království stahuje všechny obyvatele, muže a mladé chlapce zavírá do kasáren, ženy a malé děti vyhnané z jejich domovů nahnal do poloprázdných vesnic, aby pole nelehla ladem. Lidé se bouří, ale jejich protesty jsou trestány popravami. Tuto zemi ovládl strach...“ dodal Thomas šeptem. Shanovi se málem zastavilo srdce, když slyšel, jak Alud terorizuje jeho lidi. Dával Radě za vinu, že o těchto utrpeních ví, ale celou dobu mu nic neřekla.
„Tvé novinky jsou opravdu zneklidňující,“ promluvil po chvíli Nejvyšší. V jeho slovech pocítil Shan smutek, který ho přesvědčil, že doposud neměl žádný z mágů ponětí o Aludových zvěrstvech. „Odkud přicházíš ty a tví bojovníci?“
„Já a několik mužů jsme z Tralku, někteří se k nám přidali cestou a přiznávám se, že často neznám ani jejich jména. Tak velká skupina za sebou nechává spoustu stop a tak nebyl pro Aludovy vojáky problém nás vystopovat. Vy a vaše čarodějka jste přišli na poslední chvíli,“ kývl na Lonu, která mu oplatila úsměvem. Byla unavená po náročném úkolu, který jí a Gabrielovi Nejvyšší zadal hned ráno. Prozkoumat mysl všech příchozích, jestli se v nich neskrývají špatné úmysly.
„Měl byste si příště dát lepší pozor, koho sebou berete, pane,“ zazněl její hlas směrem k Thomasovi. „Dva z mužů, které jste přijal pod svou ochranu, jsou Aludovy vojáci. Ovládají telepatii a tak mohli předávat kouzelníkům v Cartuchi zprávy, kde se nacházíte a kam nejspíš budete v nejbližších dnech směřovat.“ Thomasovi se stáhla tvář zlobou. Zlobil se sám na sebe, že neodhalil Aludovy zvědy a nechal se tak snadno napálit. Omluvně sklonil hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ ozval se poprvé Shan.
„Thomas Mold, pane. Toto je Jans Grind a Nat Storm,“ představil všechny Thomas.
„Všichni muži pod tvým velením jsou připraveni bojovat po mém boku, Thomasi?“ Shanův hlas zněl nezvykle tvrdě.
„Ano pane,“ odpověděl prostě Thomas.
„V tom případě vám děkuji, cením si jakékoliv pomoci,“ uklonil se mu Shan s vděkem. Thomase zarazilo, že se mu klaní samotný král a rozpačitě kývnutí opakoval. Ještě další hodinu probírali situaci v Shanově zemi. Byla vážnější, než si kdokoliv z nich dosud uvědomoval.
Po zasedání Rady vyzval Nejvyšší Lonu, aby počkala, až všichni odejdou. Lona věděla, že dodrží slib, který jí včera večer dal, a řekne jí něco o jejích rodičích.
„Tvoje matka byla jednou ze Strážkyní. Neměla moc velkou moc, ale přesto se rozhodla uchýlit se do Dračích skal a žít mimo okolní svět...“ začal zničehonic Nejvyšší.
„A tady nejspíš potkala mého otce,“ vyrušila ho Lona šeptem.
„Nepotkali se tady, ale v Zirkaně“ usmál se na ni Nejvyšší. „Ale mezi nimi nebyla bezmezná láska, jakou jsi vídala v románech a filmech v druhém světě. Prostě se potkali, chvíli spolu byli a potom se zase rozešli...“
„A já jsem byla vzpomínkou na jejich krátce trvající lásku,“ ušklíbla se hořce Lona.
„Ano, ano... nemohu ti o nich říct hodně. Oba jsem je znal jenom letmo, spíše z povídaček, které se roznesli mezi Strážci, když se zjistilo, že spolu Letha a Orin čekají dítě...“
„A jak je možné, že otec Velas znal mou matku?“ zašeptala.
„Tvá matka pocházela ze Zirkany, nejspíš odtud. Kromě toho se na nějaký čas uchýlila zpět domů, než porodila. Více toho nevím.“
„Musela přece projít Branou, aby mě dostala do druhého světa...“
„Nejspíš jí pomohli Strážkyně. Jednou se jich budeš moci zeptat,“ usmál se na ni shovívavě.
„A jak víte, že jsem opravdu jejich dcera?“
„Prostě jsem to včera najednou věděl, ale nedokážu říct, jak...“ podíval se jí do očí. Viděla v nich upřímnost.
„Ale říkal jste, že moje matka neměla moc velkou sílu a nejspíš ani otec, jak je tedy možné, že mám tolik schopností?“
„Schopnosti Strážců nejsou dědičné. Objevují se a mizí nezávisle na rodu...“
„Děkuji Vám, pane, že jste mi zodpověděl pár mých otázek,“ usmála se po chvíli a tiše odešla. Dnes už ji nečekal žádný z mágů, aby dále rozvíjel její schopnosti, a tak se vydala do stájí za Kráskou, kde jistě najde i Shana.
„Ahoj,“ usmála se na zamračeného muže, který se opíral o Carbovu černou srst.
„Lon,“ zvedl hlavu a usmál se na ni.
„Nechceš si trochu zacvičit?“ kývla bradou k meči, který měl připásaný u pasu.
„Jsi hrozná, víš to?“ zamračil se naoko
„Beru to jako souhlas,“ zasmála se a než stačil něco říct, zmizela v záblesku ostrého světla. V pokoji ze sebe shodila dlouhé šaty, které nosila během dne, a natáhla na sebe koženou sukni pod kolena s vysokými rozparky po stranách a vprostřed, aby se mohla lehce pohybovat, vysoké boty, koženou šněrovačku a vlasy stáhla do rozpustilého drdolu. Když na sebe před pár dny poprvé oblékla kožený obleček, který ji obstaral Thadeas, připadala si jako Xena. Při vzpomínce na Thadease se zamyslela. Byl už pár dnů mimo Dračí hory a stále od něj nedostala žádnou slíbenou zprávu. Zahnala smutné myšlenky a přemístila se do obytné části, kde byli ubytovaní nově příchozí ze včerejšího večera. Na její rázné zaklepání reagoval jako první Thomas.
„Thomasi,“ usmála se na něj a přijala pozvání dovnitř místnosti. Byla mnohem větší, než její a Shanův pokoj. Celkem tady bylo ubytování šest mužů. Jednoduchá lůžka byla rozmístěna po obou stranách pokoje, vprostřed stál bytelný stůl a dveře přímo proti těm vchodovým vedly do koupelny.
„Paní,“ zvedli se zbývající obyvatelé místnosti.
„Jsem Lona, nemusíte mě oslovovat tak formálně,“ usmála se na všechny. „Přišla jsem se zeptat, jestli si nechcete procvičit svůj boj. Jdu se Shanem na cvičiště, tak můžete jít se mnou. Pokud jste unaveni, tak to samozřejmě pochopím a můžete jít příště.“
„Já rozhodně půjdu, nebaví mě pořád sedět jenom tady na zadku,“ zavrčel Nat a natáhl se po svém meči. Thomas a Jans jej následovali, ale zbylí tři muži se omluvili na nevolnost ze včerejšího přenosu. Ze zbylých místností se přidali další tři muži. Shan byl překvapený, když se Lona objevila v doprovodu šesti bojovníků, ale uznal, že měla dobrý nápad. Oni se procvičí a on může nenápadně zjistit, jak dobří jsou v boji s mečem.
„Tak, můžeme začít,“ usmála se Lona a vytáhla svůj meč. Ostří se nebezpečně zalesklo.
„Pokud chcete, můžeme začít u dřevěných mečů,“ navrhl Shan.
„Pane, pokud dovolíte, já dřevěný meč vynechám,“ vytáhl Thomas svou zbraň z pochvy. Lona se na něj usmála a pokynula mu, aby ji následoval do trochu volnějšího prostoru. Měla trochu strach, ještě nikdy nebojovala s nikým jiným, než se Shanem, ale nedala na sobě nic znát. Thomas byl v rozpacích, že se má bít s krásnou čarodějkou. Měl strach, aby jí neublížil, ale už po prvním výpadu poznal, že to nebude mít tak jednoduché. Z jednoduchých výpadů přecházeli po čímdál složitější a rychlejší, až se jejich zbraně míhaly ve zběsilém tempu. Jiskřičky odlétali od chladného kovu a ztrácely se v horkém vzduchu, zatímco zbylí muži oba soupeře bedlivě pozorovali. Shan viděl, jaký na ně Lona udělala dojem. Jejich úcta k čarodějce se ještě zvětšila, zvláště, když se Lona i Thomas najednou zastavili, když špička Lonina meče zůstala opřená o kůži na Thomasově krku. Oba prudce oddechovali, ale současně se usmívali.
„Lono, musím se přiznat, že jsem tě podcenil,“ zasmál se Thadeas, když sklonila ostří svého meče a vydala se spolu s ním ke zbylým mužům.
„Jsi opravdu dobrý, Thomasi,“ pochválil ho Shan a spolu s Jansem se vydal na místo, kde před chvílí Lona Thomase porazila.
„Kde jsi se takhle naučila bojovat?“ zeptal se Nat, zatímco všichni pozorovali boj Shana s Jansem.
„Shan mě to naučil,“ usmála se.
„No, měla jsi výborného učitele,“ ušklíbl se Thomas, když viděl, jak snadno Shan Janse, jednoho z nejlepších šermířů, lehce porazil. Ještě hodinu se různě střídali, aby se pořádně procvičili, než je Lona dovedla zpět do jejich pokojů a rozloučila se. Původně nechtěla nijak upozorňovat na své schopnosti, ale už chtěla být co nejdřív u Shana. Nemínila přijít ani o minutu s ním, když měli dnes poměrně volný den. Thomas jenom obdivně vydechl, když dívka zmizela v ostrém záblesku.
„Pěkně v tom lítáš,“ promluvil Jans tiše, když zavřel Thomas dveře.
„Blbost!“ zavrčel jeho přítel a s hlasitým bouchnutím zmizel za dveřmi koupelny.
„Myslíš, že Lona a Shan spolu...“ ozval se Nat.
„To netuším, nechovají se k sobě jako milenci. Ale ať už je mezi nimi, co chce, měl by se Thomas vzpamatovat...“
„Bude to těžké, Lona je opravdu krásná a k tomu skvělá šermířka. Kdyby nebyla čarodějka, byla by ideální ženou pro potulného bojovníka, kteří se z nás všech stali.“
„Přesto s tím budeme muset něco udělat, dokud to ještě jde...“ odvětil tiše Jans a zmizel v koupelně, ze které se Thomas právě vynořil.
Lona se probudila brzy ráno. Nemusela ani nakukovat na chodbu, aby ve vzduchu vycítila nadcházející oslavy. Celým komplexem Strážců se linula lahodná vůně pečených a vařených dobrot, na kterých místní kuchaři pracovali od časného rána. Lona se už před pár dny nabídla, že pomůže s přípravami na dnešní den, ale zdvořile ji odmítli a tak mohla ležet v posteli a vnímat tlumené zvuky, které prozrazovaly, že se kolem děje něco mimořádného.
„Dobré ráno,“ zamumlal Shan.
„Dobré ráno, dneska nevstávám,“ usmála se na něj Lona a na důkaz svých slov se zavrtala hlouběji do tepla peřiny.
„Jestli je ti zima, rád tě zahřeju,“ zablýsklo se Shanovi v očích, když se k němu Lona přitiskla nahou horkou kůží.
„Jenom jestli byste nepotřeboval zchladit, milý pane,“ zablýsklo se jí v očích.
„Tak to nejspíš vezmu nohy na ramena, abyste mě neproměnila v kus ledu, krásná čarodějko,“ přistoupil na její hru.
„Přede mnou neutečeš,“ zavrněla a překulila se na něj.
„Mám se začít bát?“
„Už je pozdě, už tě mám ve svých spárech,“ zasmála se. Shanovi připadala v tu chvíli naprosto nádherná. Vlasy jí spadaly kolem tváře až na jeho hrudník, několik pramínků ho šimralo na tváři, vášní blýskající oči ho zblízka pozorovaly, na tváři jí pohrával rošťácký úsměv... Jediným pohybem se překulil na ni a zmařil tak veškeré naděje na její možnou nadvládu nad jeho tělem.
Když se blížilo poledne, přece jenom se Lona pomalu vyhrabala z voňavých přikrývek a zmizela Shanovým očím za dveřmi koupelny. O chvíli později se vrhla na servírovací stolek, který mezitím někdo přivezl. Hladově se zakousla do čerstvého ovoce. Po včerejším náročném přenosu se nestihla ani najíst a žaludek už jí dával jasně najevo, že tohle si líbit nenechá.
„Co budeme dělat teď?“
„Nevím, asi zajdu do stájí podívat se na Krásku a potom se zkusím spojit s Thadeasem.“
„Ještě se nevrátil?“ stáhl se Shanovi obličej do starostlivého výrazu.
„Nezachytila jsem tady v Dračích skalách jeho vědomí, takže nejspíš ne.“
„Půjdu do stájí s tebou,“ líbnul ji na krk a jen neochotně ji propustil ze svého sevření, aby se mohl obléknout. Vydali se směrem ke stájím, ale v Křišťálovém sále je zastavil jeden ze Strážců.
„Paní Nashlono, pane Shane,“ uklonil se jim oběma uctivě. „Chtěl jsem vás požádat, paní, jestli byste nám nepomohla s výzdobou sálu. Monaghan nám pověděl o dokonalosti vašich iluzí a myslím, že by bylo příjemné trochu obměnit každoroční výzdobu.“
„Moc ráda se k vám připojím, ale nevím, jak dlouho dokážu udržet kouzlo, aby se nerozplynulo,“ odvětila Lona váhavě.
„Nemusíte to kouzlo držet, sál si je udrží pomocí krystalů sám, ale nejprve musí být kouzla vyslovena,“ vysvětlil nadšeně.
„V tom případě hurá do toho,“ zasmála se Lona a omluvně se na Shana podívala. Usmál se na ni a potom se vydal do stájí. Věděl, že v Křišťálovém sále teď nebude k ničemu platný, spíš by tam v tom hemžení Strážců jenom překážel. Zatímco Lona svými kouzly přispívala k výzdobě sálu na večer, zkontroloval Shan její Krásku a svého Carba a zhruba po hodině se vydal na zpáteční cestu. Prudce vydechl, když viděl, co všechno za tak krátkou dobu dokázala Lona a ostatní Strážci udělat. Po zdech celého sálu se táhly popínavé rostliny, jejichž květy zářily, jako by byly utkané z rosou pokropené nejjemnější pavučiny. Tmavě zelené výhonky sahaly až k samotnému stropu a odsud se táhly na křišťálový lustr, ze kterého zmizely všechny svíce a místo toho jako drahokamy zářily ony prazvláštní květy. Skrze dříve mramorovou podlahu nyní prosvítala křišťálově čistá voda plná drobných různobarevných rybek. Na pár místech voda prostupovala až na povrch a tam ji pokrýval souvislý koberec sněhově bílých leknínů. Lona seděla na jednom z proutěných křesílek, které se tady najednou objevily, a v kruhu několika mladých Strážců upíjela lahodné víno a smála se.
„Lon, to je nádherné,“ vydechl, když si ho všimla.
„Děkuju, ještě to není hotové, ale do večera to určitě stihneme,“ rozzářily se jí oči.
„Nedovedu si představit, čím to ještě můžeš vylepšit...“
„Uvidíš večer,“ usmála se. „Moc nás tady nebude, spousta Strážců se i přes nebezpečí hrozící z Aludovy strany vydalo na tento svátek domů, vrátí se během dvou dnů. Spoléhají se na to, že Alud dodrží při oslavách pravidlo příměří,“ dodala zachmuřeně. Při pomyšlení na krutovládce této země se jí mysl zahltila negativními pocity, které nemohla jenom tak vyhnat z hlavy. Najednou se jí do mysli vetřela další myšlenka.
„Thadeas je tady,“ vykřikla zvesela a zmizela v záblesku světla, aby byla u přenosového kruhu co nejdříve.
„Thadeasi, konečně,“ vydechla a prudce objala mága. Vypadal unaveně, tmavé kruhy pod očima a zešedlé oblečení prozrazovalo, jaké strasti po cestě zažíval.
„Lono, to je mi krásné uvítání,“ usmál se na dívku. Připadalo mu, že se za těch pár dnů změnila. Ne zvenčí, ale jako by z ní něco vyzařovalo.
„Máš jistě spoustu novinek...“ hltala ho očima, aby se dozvěděla, co se venku děje. Každý den přicházelo a odcházelo množství Strážců, ale nikdo z nich nebyl Loně tak blízký jako Thadeas. Teď očekávala, že se dozví něco, co jí ostatní z příchozích Strážců neřeknou.
„Ano, to mám, a nejsou to zrovna radostné. Převléknu se, najím a hned půjdu na zasedání Rady. Určitě budeš u toho, aby sis to všechno vyslechla,“ usmál se. Lona ho mlčky doprovodila k jeho pokoji a potom zmizela v chodbě. Spěchala do Křišťálového sálu, aby ostatním Strážcům, kteří jí pomáhali s výzdobou sálu na večer, sdělila další nápad, který se jí zrodil v hlavě. Na jeho realizaci si ale bude muset počkat, až skončí zasedání Rady, to bylo momentálně důležitější.
„Jistě to slyšíte každou chvíli. Alud mobilizuje všechny síly, muže a chlapce zavírá do kasáren, aby z nich udělal alespoň částečně vojáky. Několik odvážlivců utíká před Aludovými vojáky směrem sem do hor, aby se připojili k Shanovi, ale je jich stále ještě málo.“
„Vojáci je pronásledují? Musíme je přenést,“ vstala Lona prudce.
„Bude těžké je najít, Lono, pokud nevíme, kde se zrovna nacházejí. Mohou být naprosto kdekoliv,“ namítl Nejvyšší smířlivě.
„Máme přece vyhledávače. Já v tomto případě nebudu plýtvat silami. Až je vyhledávači najdou, můžu je s vaší pomocí všechny přenést sem,“ navrhovala chvatně. Nechtěla, aby Shan přišel o těch pár příznivců. V bojích, ke kterým v blízké budoucnosti dojde, bude každá ruka navíc dobrá.
„Je nás tady málo, ale pověřím všechny vyhledávače, kteří zbyli, aby se na tyto skupinky zaměřili. Uvědomuješ si, že přenos je závislý hlavně na tobě? Nikdo jiný nemá tolik síly, aby se přenášel bez pomoci přenosových krystalů...“
„Kromě vás...“
„Ale ani já jí nemám mnoho. Teď jsi pro ty muže nejdůležitější ty,“ namířil na ni ukazováčkem. Lonu opustila její bezstarostná nálada. Kývla na souhlas a posadila se, aby mohl Thadeas pokračovat.
„Kromě toho Alud svolává své kouzelníky, jejichž pomocí hledá všechny, kteří mají alespoň malou schopnost čarovat. A...“ odmlčel se.
„Co Thadeasi?“ pobídl ho Nejvyšší netrpělivě.
„Na jeho straně stojí darmatská čarodějka,“ dodal. Rada se na něj překvapeně podívala.
„Kdo je darmatská čarodějka?“ nechápala Lona.
„Byla to skupina nejmocnějších Strážkyň, které se ale vzbouřily proti řádu a založily vlastní. Mysleli jsme, že už nemají žádnou z následovnic.“
„Je nebezpečná?“
„Neznáme rozsah jejích schopností, ale myslím, že se ti může rovnat.“
„Pokud má darmatská čarodějka stejné schopnosti jako já, potom je Alud se svým vojskem ve velké výhodě, protože my naši výhodu ohledně magie ztrácíme,“ zašeptala zamračeně.
„Ještě něco byste měli vědět, Lono a Shane,“ přerušil Thadeas Lonino hlasité přemýšlení. „Je to Kristin.“
„Kristin?“ vyhrkli oba překvapeně.
„To je hloupost. Už vím, že Kristin je Aludův člověk, ale přece kdyby byla čarodějka, nikdy by nás nenechala uprchnout,“ namítla Lona zcela logický argument.
„Nevím, proč nás všechny nezadržela, dokud jsme byli v Zirkaně, ale ona je opravdu tou, která vyrovnala naši magickou převahu. Možná se nechtěla prozradit, lidé nenahlíželi na darmatské čarodějky zrovna shovívavě...“
„Lono, vyhledávači našli skupinu asi patnácti mužů. Musíme je přenést,“ přerušil Nejvyšší Thadease a zvedl se ze svého křesla. „Můžete pokračovat bez nás, pokud chcete. V opačném případě budeme v zasedání pokračovat, jakmile se vrátíme,“ obrátil se Nejvyšší na zbytek rady a společně s Lonou spěšně opustili místnost. Zatímco pospíchali k přenosovému kruhu po svých, aby ušetřili každý kousek síly, promítli jim vyhledávači obraz krajiny, ve které se skupina bojovníků právě nacházela. U přenosového kruhu už bylo několik telepatů, aby mohli zmonitorovat myšlenky příchozích, jestli se mezi nimi nenachází nějaký zrádce, jak tomu bylo v minulém případě. Lona se soustředila na přenos. Znovu ji obestřela mrazivá zima, když se ocitla v otevřené krajině, nechráněná teplem chodeb Dračích hor.
„Proboha,“ zašeptal muž jedoucí na koni v čele skupiny a podvědomě sáhl po meči.
„Není nutné, abyste tasil, pane. Přicházíme z Dračích hor, abychom vás přenesli do bezpečí,“ promluvila Lona jako první.
„Díkybohu, Aludovi vojáci jsou jenom půl dne za námi a rychle se blíží,“ slyšitelně si oddechl vedoucí skupiny. Lona je vyzvala, aby sesedli z koní a semkli se co nejblíže k sobě, aby se nemusela soustředit na příliš velkou plochu. Cítila ve své mysli příval energie, kterou jí poskytl Nejvyšší a neslyšně vyslovila kouzlo pro přenos. Opět stanuli v přenosovém kruhu. Vyděšená zvířata se vzpínala, ale jejich majitelé je brzy uklidnili, přestože i oni byli z rychlého přenosu vyvedení z míry.
„To bylo neuvěřitelné,“ vyhrkl jeden z mužů, jehož kůň už stál naprosto klidně. Malí chlapci přebrali od příchozích uzdy a odváděli koně do stájí, kde už pro ně mezitím připravili stání.
„O vaše koně bude dobře postaráno. Strážci vás odvedou do pokojů, kde si budete moci odpočinout,“ usmála se na ně Lona. Cítila úbytek síly, ale spousta jí ještě zbyla.
„Měla by ses jít posilnit, než budeme muset pro další muže. Vyhledavači stále pátrají po dalších skupinách,“ vybídl ji Nejvyšší.
„A vy si musíte odpočinout,“ namítla Lona, když viděla jeho bledou tvář. Možná, že další přenos ještě zvládne, ale bylo jasné, že většinu mužů sem bude muset Lona dopravit sama, pokud budou přenosy následovat krátce po sobě.
„Myslím, že Strážci dokončí výzdobu sálu i bez tebe, stačí jim dát nějaké instrukce. Musíš šetřit síly, Lono,“ napomenul ji Nejvyšší, když uhodl, na co myslí. Lona rozpačitě sklopila oči. Výzdoba sálu jí neubírala téměř žádnou sílu, spíše pro ni znamenala určitě odreagování, ale nechtěla Nejvyššímu odporovat. Přijala od jednoho ze Strážců talíř s hustou masovou polévkou a kousek čerstvého chleba. Zůstala u přenosového kruhu, neboť zpráva od vyhledávačů mohla přijít kdykoliv a ona nechtěla ztrácet čas pobíháním v chodbách.
„Snad nebudeš muset dnešní večer trávit tady,“ objevil se vedle ní Shan s úsměvem.
„Možná, že si teprve teď začínám uvědomovat, co se všude okolo děje,“ zašeptala Lona. Shan v jejím hlase vycítil smutek.
„Bez tebe bych byl úplně ztracený,“ objal ji kolem ramen. Podvolila se jeho doteku a schoulila se mu do náruče. V té chvíli se jí v mysli promítl obraz odeslaný jedním z vyhledávačů. Jednalo se o skupinu sedmi mužů, i oni měli v patách Aludovy vojáky.
„Shane, musím jít,“ zašeptala.
„Kde je Nejvyšší?“
„Odpočívá, je vyčerpaný.“
„Nepustím tě samotnou. Vezmi mě sebou, Lon. Vím, že je to vyčerpávající, ale nemůžeš jít sama,“ řekl naléhavě. Lona jenom přikývla a v té chvíli oba zmizeli.
Během osmi hodin Lona podstoupila pětkrát přenos. Při tom posledním vyčerpaně padla do písku, Shan ji musel odnést do jejich pokoje. Nikdo si ani nevzpomněl na krásně vyzdobený sál a oslavy příchodu nového roku. Spousta pečeného masa, zeleniny a ovoce, medových koláčků a posilňujícího vína, se ztrácela v hrdlech vyhledavačů a telepatů, kteří také rychle přicházeli o síly.
Někdo zaklepal na dveře. Shan tiše vyzval příchozího, ať vstoupí, a nijak ho nepřekvapilo, když se mezi dveřmi objevil Thadeas.
„Jak je jí?“ zeptal se starostlivě a dveře tiše zavřel.
„Je úplně vyčerpaná, potřebuje spánek a taky se najíst, ale nemůžu ji probrat, aby snědla aspoň trochu polévky, aby během spánku nabrala síly,“ odpověděl mu Shan šeptem a posadil se na jedno z křesílek, které sem nějakým záhadným způsobem Lona dostala. Thadeas se posadil na to druhé a starostlivě se podíval na postel, kde mezi bílými přikrývkami ležela Lona, její jindy usměvavý obličej teď splýval s bílou všude okolo, tmavé kruhy pod očima podtrhovaly její únavu.
„Ty bys měl taky něco sníst. Nepotřebujeme k smrti vyčerpanou čarodějku i krále,“ napomenul ho Thadeas. Shan nevypadal o moc líp, než Lona, ale on byl alespoň vzhůru.
„Půjdu si něco vzít do Křišťálového sálu a nechám ji v klidu spát...“
„To bude nejlepší, udělala spoustu práce, kterou by ani z desetiny nezvládl nikdo jiný,“ přikývl Thadeas na souhlas a tiše opustil pokoj. Shan ještě chvíli zůstal u Lony, ale nakonec se vydal do sálu, aby se trochu najedl, jak přislíbil Thadeasovi. Půlnoc se rychle blížila, ale na chodbách i v sále bylo téměř prázdno. Tak takhle vypadá válka, pomyslel si Shan.
|