Přitažlivost

Sténání raněných. Všude kolem ty výkřiky. Přiváděly člověka k šílenství. Chtělo se mi křičet s nimi. Chtělo se mi utéct pryč. Vlastně jsem měl chvílemi chuť je jakýmkoliv způsobem umlčet. Nedalo se to déle vydržet. Jako bych měl možnost nahlédnout do pekla. Zkrvavení bojovníci se tu smažili v nesnesitelných mukách, někteří z nich zde budou naříkat až do rána. A pak stejně zemřou.
Jak jsem procházel přes bojiště, někteří z nich, kteří nebyli bolestí zcela zbaveni smyslů, na mě pohlédli. Ten pohled se nedal oplácet déle než několik málo vteřin. Zabodával se do mě, prosil mě o pomoc a zároveň mi vyčítal, že já jsem v pořádku. Že oni musejí trpět, abych já slavil vítězství. Alespoň dnes. Války ale nikdy nepřestanou, jen mrtví se mohou dožít jejich konce. Dnes jsme těsně vyhráli, ale do příštích bitev už nám mnoho sil nezbývá. Kdežto naši protivníci si vlastně jenom zkoušeli, jestli to nebude ještě lehčí, než doufají.
Jeden z mužů, patřil k naší armádě, se sebou zuřivě zmítal na zemi. Byl celý špinavý od bláta, nedalo se poznat, co mu vlastně je. Klepal se v agónii a dával do toho tolik sil, že smrt si pro něho již jistě brzy přijde. Ale fronta čekajících je dnes večer dlouhá.
Již se stmívalo a lidé začali v šeru vypadat spíše jako mokří po dlouhém lijáku - třeba to nebyla krev, co jim stéká po kůži. Proč ale některým chybí končetiny, proč jejich těla zdobí dlouhé šrámy? A proč s přicházející úlevou pro mé oči vyrážejí stále hlasitější steny ubíjející mé uši.
Snažil jsem se co nejméně zastavovat. Občas jsem jenom nohou popostrčil některé tělo, abych mu viděl do tváře. Byli zde všichni - muži, ženy, děti. Mužů nejvíce, samozřejmě, ale obě armády měly také část dobře vycvičených bojovnic. Stejně jako nejmladších bojovníků, téměř dětí, které většinou bojovaly proti sobě, pokud nechtěly rovnou padnout jako zvířata vedená na porážku rukou některého zkušeného válečníka.
Pár metrů napravo jsem spatřil další ženské tělo. Oblečení bylo potrhané. Tvář byla zakryta dlouhými hnědými vlasy, slepenými hlínou i krví. Možná, pomyslel jsem si.
Přišel jsem blíže a prohlédl si ji podrobněji. Bývala krásná, to by odpovídalo. Dříve však její postavu nepokrývalo tolik ran. Nevěděl jsem, která z nich byla smrtelná, ale bylo zřejmé, že trvalo hodně dlouho, než taková rána přišla. Kolem leželo spousta mých spolubojovníků, zde došlo k těžkému boji, to bylo nepochybné.
Mečem, který jsem celou dobou držel v ruce, jsem jí opatrně odhrnul vlasy z tváře.
Nemohl jsem ovládnout prudký vzdech, který mi otřásl tělem. Byla to ona. Oči doširoka otevřené, ve tváři bez výrazu - žádná bolest, žádný vztek. Jako by se srovnala se svým osudem. Její tělo dávno opustily poslední záchvěvy života, přesto na mě působila stejně silně jako předtím.
Oči se mi zalily slzami a klesl jsem k ní na kolena. Konečně jsem mohl povolit uzdu tolik napjatým nervům. Celá bitva mě nestála tolik sil jako hledání této ženy, do kterého jsem se poté pustil. Klečel jsem, opíral se o meč a plakal jako malé dítě.
Ale zároveň jsem cítil velkou úlevu. Je mrtvá.
Přitom to byly jenom dva dny zpátky, kdy jsem ji spatřil poprvé.

Před kamenným domem kováře stál vůz se dvěma zapřaženými koňmi. Dva muži běhali z domu k vozu a zpátky a nakládali na něho nejrůznější zbraně. Měli dost naspěch a nebylo se čemu divit.
Válka je vyhlášená, možná zítra možná pozítří dojde k bitvě. V lepším případě k první, v horším případě zároveň k poslední. Nepřátelé jsou na cestě a vše záleží na rychlosti jejich postupu. Kousek za městem vyrůstal tábor, kam se sjížděli bojovníci ze všech krajů. Některé z nich bylo potřeba přezbrojit lepším vybavením, byli tam i tací, kteří neměli vůbec nic.
Všude bylo dost rušno, a proto jsem si dalšího jezdce na koni nejprve ani nevšiml. Projel velkou rychlostí těsně kolem vozu se zbraněmi a po chvíli zastavil.
To už jsem zaregistroval, že jezdcem je žena. Když seskakovala z koně, vlály za ní dlouhé hnědé vlasy. Všiml jsem si jí vlastně kvůli nehodě, kterou způsobila. Projela totiž až příliš rychle a příliš blízko kolem přihlouplých koňů zapřažených za vozem a tím je viditelně vyvedla z míry. Kousek popoběhli, sotva pár kroků, ale stačilo to k tomu, aby z vozu, kde byly zbraně naházeny naprosto bez přemýšlení, vypadlo na zem několik mečů.
"Chlape, co děláš?" vykřikl jeden z nakládajících mužů, když vyběhl ven a uviděl, co se stalo.
"To není chlap, je to nějaká pomatená ženská," zamumlal druhý, když jsem byl už jenom kousek od nich.
Uvázala narychlo svého koně a vrátila se k vozu: "Omlouvám se," řekla a pohledem se zastavila na mně, i když jsem s celou záležitostí neměl nic společného.
Těžko se dalo udělat něco jiného, než se pousmát. Její milý pohled byl jenom krátký, ale srdce se mi při něm hned rozbušilo. Byla tak zvláštně krásná - neřekl jsem ani slovo a bezmyšlenkovitě jsem začal sbírat zbraně a vracet je zpátky do vozu. Udělala to samé a v jednu chvíli, když jsme se oba zároveň sehnuli, jsem na své tváři ucítil její vlasy. Zamrazilo mě při tom.
Byl jsem z ní úplně vedle. Působila tak neodolatelně krásně, dodnes nevím proč. Nikdy jsem s žádnou ženou nic podobného necítil a to jsem v této oblasti nebyl žádným začátečníkem.
Zdálo se mi, že je mnou také trochu zaskočena, nebo jsem si to možná jenom přál. Jako by se zastyděla, už na mě jenom mrkla koutkem oka a odešla zpátky směrem ke svému koni.
Pohlédl jsem na oba muže a čekal nějaké oplzlé poznámky k její postavě, ale jeden běžel zpátky do domu a druhý jenom bručel a jal se přerovnávat zbraně ve vozu.
Nechal jsem je tedy svému osudu a pokračoval ve své cestě, která zcela náhodou... no, upřímně řečeno, šel jsem za ní.
Měla zamířeno k nejbližšímu hostinci. Přidal jsem trochu do kroku a dohonil ji těsně před budovou.
"Chcete se najíst nebo ubytovat?" zeptal jsem se.
Zastavila se a podívala se na mě, nedalo se poznat, jestli ji svou přítomností obtěžuji nebo ne.
"Možná obojí," odpověděla.
Kývnul jsem a usmál se: "V tom případě si vás dovoluji pozvat do jiného hostince. Tady sice nevaří špatně, ale ubytování už zde v tuto chvíli neseženete ani omylem. Našel jsem na kraji města mnohem klidnější místo."
Stála a rozmýšlela se. Kousala se přitom do dolního rtu, což mi přišlo tolik roztomilé, že bych jí nejradši nějaký hostinec koupil celý.
Když se usmála a tak trochu stydlivě pohlédla do země, věděl jsem, že jsem vyhrál.
Vrátila se pro koně, ukázal jsem směr a vyšli jsme.
"Co tu děláte?" začal jsem vzhledem k její odpovědi asi trochu hloupě.
"Bude válka, nevšiml jste si?"
Měla na sobě krátký plášť, nohy ji těsně obepínaly kožené kalhoty. Uviděl jsem, že na levé straně jí zpod pláště vyčnívá krátký meč připnutý k boku.
"Jste válečnice?" zeptal jsem se udiveně a hned jsem se za to začal proklínat, příliš jsem jí asi nepolichotil.
Nevadilo jí to ale, nebo to alespoň nedala znát.
"Ano. Střílím. Z kuše."
Podíval jsem se tentokrát na koně a opravdu, u sedla byla připnuta menší kuš. Tolik věcí jsem mohl dávno poznat. Nebyly to žádné detaily, dalo se o ní zjistit spoustu pouhým jediným zběžným pohledem. Ale byl jsem opravdu vyvedený z míry. Tenkrát mi to přišlo zábavné.
"Já jsem spíše pro klasiku," řekl jsem a poklepal rukou na svůj meč, snad dvakrát delší než ten její.
Chvíli jsme šli mlčky, nenacházel jsem vhodná slova a ona se tím jistě bavila.
Věty jako "bitva není nic pro tak pěknou ženu" nebo "snad to vyhrajeme" jsem i přes svou mírnou nezpůsobilost dokázal včas spolknout.
"Odkud jste?" vybral jsem nakonec vhodnější variantu než mluvit o počasí.
Mávla neurčitě rukou směrem, odkud před pár minutami přijela a víc neřekla.
V tichosti jsme tedy došli až k zapadlému hostinci, který jsem den předtím zcela náhodou objevil. Byl to dřevěný domek, pravděpodobně původně ani nebyl určený účelu, kterému nyní sloužil, ale obyvatelé se pokusili využít současné situace a ubytovat lepší klienty, kteří nechtěli trávit noc v táboře.
Mé předpoklady se naplnily a pro moji společnici byl k dispozici volný pokoj.
Zamířili jsme k jednomu ze stolů. Sundala si plášť a přehodila ho přes opěradlo židle. Pod pláštěm měla košili ze stejně nahnědlé látky. První dva knoflíky byly rozepnuté a přestože jsem byl udiven její krásnou postavou, kupodivu mě více přitahovaly její hluboké oči než pohled do výstřihu.
"Jak se vlastně jmenujete?" zeptal jsem se, když nám přinesly dva provizorní kalíšky, láhev vína a kus pečeného masa s chlebem.
"Sofie," ukázala přitom bílé zuby. "A vy?"
"Daren."
Potom jsme se pustili do jídla.
Moc jsme toho během večeře nenamluvili. Přesto jsem se už necítil tak bezradně jako cestou sem. Občas jsem na ní pohlédl, někdy jsem zase ucítil její pohled na sobě. Párkrát se naše oči setkaly, jenom jsme se usmáli a pokračovali v jídle. Bylo mi při tom moc dobře.

Když jsme dojedli, nalil jsem víno.
"Tím," pokynul jsem přitom hlavou směrem ke vchodu, kde jsme opřeli své zbraně, "se živíte stále?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Moje matka barví látky a šije šaty. Pomáhám jí. Ale je pravda, že poslední dobou se tomu věnuji méně a méně."
"Určitě to není tak nebezpečné," zasmál jsem se.
"Obzvlášť teď," zamračila se. "Viděla jsem cestou hodně lidí, vypadá to, že v táboře se budou bojovníci počítat na tisíce."
Zavrtěl jsem hlavou: "Nemyslím si, spíše stovky. Ale to neznamená, že nemůžeme vyhrát!"
"Ale kolikrát?"
"Dokud nezemřeme, lepší než žít jako otroci!"
"Ale žít," téměř zašeptala.
"Přišla jste snad také bojovat?" zarazil jsem se.
"Ano, ovšem."
"Přece se nemůžeme jen nečinně dívat, jak si s naší říší dělají, co chtějí?"
"Říší?" usmála se.
Možná trochu přehnaný název našeho území.
Zase mě měla ve své moci, opětoval jsem úsměv.
"Máte pravdu," řekl jsem potom, "proč si kazit večer vyprávěním o nevyhnutelném?"

Pili jsme víno a povídali si. Jak čas ubíhal, poznával jsem, že není jenom krásná, ale i velmi milá společnice. Neustále jsme se něčemu smáli. Každou chvíli se jeden z nás červenal, když ten druhý zmínil nějakou dvojsmyslnou poznámku nebo se naše zraky setkaly na příliš dlouhou dobu.
Přitom druhý den jsme již mohli být oba mrtví.
Náhle však naši konverzaci vyrušil udýchaný muž, který vpadl dovnitř. Spolu s ním vpadl do místnosti chlad, protože venku už v tu dobu panovala černá noc.
"Honem," oddychoval, "několik... šmejdů..." přerušil na chvíli řeč, aby se uklidnil, "malá skupinka... přepadli dům u lesa a zabili celou rodinu... stalo se to před chvílí, ještě je můžeme dohonit. Obešli město a prolili první krev. Nevědí, že jsem si jich všimnul."
To už jsme vybíhali ze dveří, vedle kterých jsme popadli sve zbraně. Běželi jsme směrem k lesu, jak nám muž sdělil.
Doběhnout k nízké chalupě netrvalo tak dlouho. Bylo nás asi deset, kteří jsme se sem dostali první. Zdaleka jsme neoddychovali tolik, co muž, který nás sem poslal. Byl silnější postavy a nezvyklý na takovou fyzickou námahu, ale spíše bych řekl, že ho vyvedl z míry strach.
Dveře byly otevřené a dva z nás šli dovnitř. Pochyboval jsem, že tam ještě někoho najdou a vyběhl jsem úzkou pěšinkou do lesa, která se jevila jako vhodné místo pro stažení oné nepřátelské skupinky.
Ostatní běželi se mnou. Naše oči se sice usilovně snažily přivyknout na okolní tmu, ale nebylo to moc snadné. V té rychlosti jsme si s sebou samozřejmě nevzali žádné louče.
Potáceli jsme se lesem, někdo to po chvíli vzdal, někdo se odpojil na jinou pěšinu.
Po dalších pár minutách jsem na rameni ucítil cizí ruku.
"Nemá to cenu," zašeptala mi do ucha, když jsem zastavil.
Zamračil jsem se, čehož si ale nemohla všimnout. Nechtělo se mi to jen tak vzdát, ale bylo zřejmé, že toho zde moc nezmůžeme. Kdybych byl já členem toho přepadového oddílu, nebyl by určitě nejmenší problém v lese zmizet.
Otočil jsem se k ní: "Dobře, vrátíme se."
Ruku měla stále položenou na mém rameni.
Téměř jsem ji neviděl, jenom nejasný obrys těsně proti mně. Ale slyšel jsem její dech. A cítil vůni vlasů, splývajících jí z hlavy jenom několik málo centimetrů od mého obličeje.
Spíše nějakým šestým smyslem jsem poznal, že se ke mně přibližuje. Položil jsem jí ruce na bok, ona mě objala okolo krku i druhou rukou.
Naše obličeje byly těsně u sebe a já bych přísahal že její rty již zavadily o mé, když v lese něco zapraskalo.
Byly jsme k sobě těsně přitisknuti, a tak jsme mohli pocítit, jak sebou ten druhý z nás cuknul. Bylo to ale jenom první uleknutí, ihned jsme zkameněli, uši nastražené na další zvuk.
Šumění stromů bylo to jediné, co jsme dokázaly rozeznat. Bylo tak tiché a přesto jsme ho v duchu proklínali, protože nás mohlo připravit o cenné informace.
Stáli jsme stále stejně. Obličej u obličeje, vnímal jsem každé její tiché vydechnutí. Navzdory hrozícímu nebezpečí jsem tu chvíli prožíval jako něco neskutečně nádherného. Drželi jsme se v objetí, přitisknuti tělo na tělo a nemohli jsme se pohnout. Zůstal bych tak navždy.
Ale zapraskání se nakonec zopakovalo a následovalo další a další. Opatrné našlapování našeho protivníka se změnilo ve zběsilý běh. Pustili jsme se a vyběhli za ním. Vytáhl jsem přitom meč. Dalo se jednoduše běžet podle zvuku, ale zrak by byl přece jenom lepším pomocníkem. Co chvíli jsem vrazil do nějakého stromu a odřel si tak ruce, podle zvuků a tlumených výkřiků těsně za mnou jsem věděl, že Sofie na tom není o moc lépe.
Byl to jeden člověk. To jsem dokázal zřetelně rozeznat. Po chvíli jsem si však všiml něčeho dalšího, z čehož jsem už takovou radost neměl... zvuky slábnou - nestačíme mu.
"Honem," vyhrkl jsem a zkusil jsem ještě o něco zrychlit šílený běh bludištěm s neviditelnými překážkami.
Co chvíli jsem zase čekal na Sofiinu ruku na mém rameni. Bál jsem se toho, tentokrát jsem to nechtěl vzdát. Snažil jsem se té ruce utéct. A doběhnout nepřítele před námi. Ale šlo to pomalu, jako když se brodíte vodou.
Zvuky slábly.
Už jsem věděl, že to musím najisto vzdát, když jsme vyběhly na malou mýtinu. Bylo zde o něco světleji a na jejím druhém konci jsem tak mohl spatřit prchající postavu.
"Střílej," vykřikl jsem na Sofii. "Je tamhle!"
Ale nemusel jsem jí muže ukazovat, viděla ho také. Poklekla a pečlivě zamířila.
Zastavil jsem se a hleděl na muže mizejícího na kraji paseky. Byla to poslední naděje, buď Sofie trefí nebo nám uprchne.
"Honem! Tak střílej!" vyhrkl jsem ještě jednou.
Byl napůl zpátky ve tmě, když ze Sofiiny zbraně vylétla šipka.
Téměř jako bych spatřil její záblesk.
Po zahvízdnutí se ozval tupý náraz.
Větve zapraskaly, jak muž běžel dál, potom zvuky postupně utichly v dálce.
Sklonila hlavu: "Promiň."
Měl jsem vztek, ale jí jsem nemohl nic vyčítat, byla hrozná tma. Udělali jsme, co bylo v našich silách.
"Pojď," řekl jsem a vyrazili jsme hledat cestu zpět.

"Ty prokletý bastardi!" nadával muž v hospodě.
Ukázalo se, že jsme byli v pronásledování vlastně nejúspěšnější. Ostatní nikoho ani nenašli, natož aby ho dohnali.
"Copak takhle se vede válka?" stál a vztekle bouchal pěstí do stolu. "Připlazí se v noci a pobijou celou rodinu i s dětmi. Co tím docílili?"
"Záleží na tom?" řekl tiše jiný.
"Cože?!" zařval stojící.
"Záleží na tom vůbec?" zvýšil hlas druhý, tvář měl pokrytou hustým plnovousem. "Můžou nás pobít, jak se jim zamane, nemáme nejmenší šanci!"
Stojící muž jenom zrudl vzteky, ale nic neřekl.
"Ta válka se neměla stát," ozval se malý muž z druhého konce místnosti.
Seděli jsme se Sofií vedle sebe na židlích u jedné stěny a pozorovali debatu.
"Jednou by stejně přišla, tak se s tím vyrovnejte!" zamumlal vzteklý muž tišeji a posadil se.
"Kdyby nebylo toho aktivisty, mohli jsme dále udržovat mír!" řekl ten malý.
"To je pravda, nikdo si ho o to neprosil," odvětil vousáč.
"Nemůžeme se divit, že nás jdou převálcovat, kdyby nám zavraždili krále, taky by se nám to nelíbilo."
"Třeba by stačilo toho člověka chytit, odsoudit, popravit - vydat jim ho, já nevím... třeba by je to zastavilo."
"Nesmysl. Válka byla na spadnutí, tohle jí jenom urychlilo. Dřív nebo později by se to stejně stalo. Dobře jim tak, že mají krále po smrti," zapojil se zase někdo jiný.
"Tomu nevěřím, tak dlouho byl mír, mohl být dál."
"Nesnášíš toho vraha, co? Většina lidí ho nesnáší, protože na nás přivolal válku. A stejně tak ho nesnášejí oni - zabil jim krále. Trošku divný, co?" uchechtl se jeden a napil se piva.
Chvíli bylo ticho.
"Toho nikdy nechytnou. Ani ho nikdo neviděl."
"Kdo ví, kdo to byl? Co vy víte, co v tom všechno je?" podotkl jeden a pár dalších pokývalo hlavou.
"A přitom ho skoro měli, jeden strážce ho prý dokonce málem dostal."
"Jasně, nevěř všemu, co kecaj."
"Prej ho ošklivě seknul na zádech. Pak ale dostal ránu do hlavy a víc o sobě nevěděl," sálem se ozval smích.
Sofie se zvedla: "Půjdu si lehnout."
Vstal jsem a doprovodil ji k jejímu pokoji: "Chtěl jsem původně říct, že to byl pěkný večer, no ale..."
Zasmála se.
Potom se zatvářila vážně: "Kdyby bylo jenom trochu víc světla... trefila bych ho na třikrát větší dálku... Nemysli si, že jsem takové nemehlo, protože nejsem chlap..."
"Ale já si to nemyslím, vždyť sám jsem nebyl schopný udělat vůbec nic," řekl jsem tak trochu proti vlastní vůli.
Stáli jsme u dveří, dívali se jeden na druhého. Zase jsem měl ten silný pocit, že tohle je to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy spatřil. V očích se jí zaleskly slzy.
"Sofie, co se děje?" vyšlo ze mě.
Zavrtěla hlavou a jedna slza opustila krásné oko a zastavila se až v koutku jejích úst.
"Je toho moc, co nevíš..."
Otevřela dveře, vešla do pokoje a zavřela za sebou.
Stál jsem jako opařený na chodbě a přemýšlel, co se to dnes celý den vlastně děje.
Potom jsem vzal za kliku a vstoupil za ní. Do pokoje vpadalo jenom slabé světlo skrz okno přikryté nějakou látkou. Sofie stála právě tam, zády ke mně. Viděl jsem její siluetu, stála téměř bez hnutí.
Zavřel jsem za sebou a zůstal u dveří. Dělily nás asi dva metry.
"Cítíš to taky?" promluvila zastřeným hlasem.
Neodpověděl jsem.
"Cítíš to taky, když jsme spolu? Cítils to poprvé, když jsme se potkali?"
Kývl jsem, aniž bych si uvědomil, že se dívá opačným směrem.
"Je to něco nevysvětlitelného, něco krásného... tak moc nás to k sobě přitahuje... co to je?"
"Sofie," hlesl jsem jenom - tak přece jenom to vnímala stejně jako já. Tu zvláštní moc, která nás k sobě přitahovala.
Povzdechla si a já poznal, že pláče.
Otočila se: "Cítíš to taky?"
Udělal jsem ty tři kroky, co nás dělily.
"Ano, Sofie," odpověděl jsem a nechal jsem ve svém hlase zaznít slabý tón otázky. Co ji tak trápí?
"Hodně toho nevíš, Darene," oči měla plné slz, ale dokázala je upírat přímo na mě. Tělem mi projel zvláštní pocit - spojení strachu, bezmoci a... tak moc jsem ji chtěl obejmout.
"Můžu ti to říct, tobě to řeknu," pokračovala a vzlyky se vkrádaly do její řeči. "Myslím, že tobě jedinému to můžu říct. Nezradíš mě, Darene?"
"Zradit?" rozevřel jsem oči dokořán, čím dál víc jsem měl pocit, že ztrácím půdu pod nohama.
"Já ti nechci lhát," začala, "toho muže, jsem dnes netrefila záměrně. Kdybych chtěla, stihla jsem ho zastřelil dvakrát," mluvila rychle.
Otázku proč, jsem nechal pouze ve svém pohledu.
Rozepnula si ještě jeden knoflík na hrudi, pravou rukou stáhla košili více doleva a obnažila tak své levé rameno.
Hladká kůže zde byla ozdobena vytetovaným zlomeným půlměsícem. Zíral jsem na to s otevřenýma očima.
Nemusela nic vysvětlovat, znal jsem to tetování. Sofie patřila k nepřátelům. K jejich armádě. K těm nejlépe vycvičeným elitním jednotkám.
Zavřel jsem oči, svět se se mnou zamotal.
Nic neříkala, jenom tam stála.
Když jsem se na ni znovu podíval, oči měla opět plné slz. Ona že prodělala tak tvrdý výcvik? Ona že patří mezi ty všehoschopné zabijáky, se kterými není radno se dát do křížku?
Dříve bych nevěřil, že mohu být něčeho takového schopen, ale nezlobil jsem se na ni. Ten malý moment, kdy jsem se dozvěděl její pravou totožnost mnou otřásl, ale následně se mi vrátil zdravý rozum a já pochopil, že mi na tom, ke které straně patří, vlastně vůbec nezáleží.
Byla tak zranitelná. Uslzenou tvář pokrývaly půvabné vlasy a já nemohl odolat přání se jí dotknout. Utěšit ji ve svém náručí. Tak svůdná.
Pomalu jsem k ní natáhl ruce a začal jí rozepínat další knoflíky u košile. Nebránila se. Zavřela oči a zdálo se, že vzlyky ustávají. Nechala mě sundat jí košili ahned se ke mně přitiskla. Cítil jsem její horký dech na tváři.
Pohladil jsem ji po ramenou. Zajela svýma rukama pod moje oblečení na boku. Chystala se mě svléci, ale pak se zastavila. Bojovala sama se sebou.
"Já nemůžu, nevíš vše..."
"Řekni mi cokoliv, nevadí mi to," zašeptal jsem.
"Nejsem jenom obyčejný voják," teď mluvila Sofie ještě pomaleji. Muselo se jí to říkat hrozně těžko. "Král... mrtvý král... žila jsem v jeho blízkosti. Byl skoro jako můj otec. Prý... prý byl můj otec, ale matka mi to nikdy neřekla. Oba už jsou teď mrtví."
Vydechl jsem hrůzou a celý se rozklepal, musela to cítit.
"Byl vždy proti mému výcviku, ale teď mu chci dokázat, že to nebylo zbytečné. Jsem jedna z těch, kteří byli vysláni speciálně na jeho pomstu. Náš výcvik tomu odpovídá, hledám vraha svého otce."
Nedostávalo se mi vzduchu.
"Mysleli jsme, že u vás se ví, kdo to udělal. Ale to mě neodradí, najdu ho. Darene, nesmíš mi v tom bránit, prosím..."
"Sofie..."
"Slib mi to, prosím."
"Nebudu," zašeptal jsem.
Na tváři se jí objevil výraz obrovské úlevy, koutky úst se pousmála a do očí se jí opět vrátily slzy, teď už ale nepůsobily tak smutně.
Ani jsem se nepohnul, když mě svýma rukama hladila po holých zádech výše a výše.
Pak ucítila mé hluboké jizvy. Otevřela ústa dokořán.
Musel jsem se asi tvářit hrozně, protože pochopila, že jizvy nejsou náhoda.
Pochopila, stejně jako jsem pochopil já, když jsem spatřil pramínek krve u jejích rtů, které si hrůzou prokousla. Naposled jsem si prohlédl její půvabnou tvář.
Vyšel jsem ven a doufal, že už jí do těch nekonečných očí nikdy nebudu muset pohlédnout, protože bych to nevydržel.