JEDNOU SE ROZEDNÍ–kapitola první–PLAMEN MÁGŮ–Rok š

JEDNOU SE ROZEDNÍ – kapitola první – PLAMEN MÁGŮ – Rok štíra

PŘEDMLUVA

V devadesátých letech jsem postupně vytvořil povídkový román, jenž jsem nazval Jednou se rozední. Některé jeho části byly publikovány (jedna povídka v Ikarii, dvě povídky v antologiích Ježíšku, já chci plamenomet. Pokusil jsem se jej nabídnout nakladatelům jako celek, ale nebyl jsem úspěšný. Textu byla vytýkána především jeho složitost; přebytek postav a vedlejších dějových linií. Také byl na vkus vydavatelů až příliš mystický. Soudím, že výtky byly oprávněné. Text by si zasloužil přepracovat, zjednodušit, prokrátit... Už několik let uvažuji o tom, že se k tomuto textu vrátím a udělám z něj regulérní fantasy román. Možná se tak stane, možná nikoli. Přesto si ale myslím, že i tato verze má své kouzlo a může si najít své příznivce. Jde tedy vlastně o urverzi budoucí knihy, původní verzi, která ale v tomto případě bude publikována jako první, byť jen v elektronické podobě.

Mnohé z příběhů odrážejí mé tehdejší stavy duše, ilustrují můj pohled na sebe i na svět (jak již název napovídá, existuje zde souvislost s tarotovým trumfem Luna). Leccos jsem od té doby přehodnotil, ale v této verzi nic měnit nebudu. Bude tak nejen dobrodružným čtením, ale i zastřenou autobiografií.

Přesto však doufám, že bude pro čtenáře především zajímavou četbou na pokračování. Novou kapitolu budu přidávat každý pátek jako “čtení na víkend“.

Současně zvu všechny, které zajímá má tvorba, k návštěvě svého weblogu http://kojot.bloguje.cz – najdete zde mnoho dalších textů a věřím, že některé z nich vás zaujmou.

Přeji příjemnou zábavu...

Autorství:

© Jaroslav A. Polák,1999

Kapitola "Hrádek u mrtvé cesty": © Jaroslav A. Polák & Denisa Výbohová, 1999

Báseň "Pod korunami Dávných": © MUM alAthin, 1999

Báseň "Let zlatého draka": © Legolas Telcontar (Martin Gajdošík), 1999

Dedikace:

PROLOG

Soumrak, čas nejkrásnější. Nejtajemnější.

Jezdec seskočil z koně a zabušil na bránu strohé skotské tvrze.

Poslední sluneční paprsky se zatřpytily na leštěném dřevu jeho loutny.

Brána se otevřela.

„Buď vítán, barde.“

Předal koně sluhovi a uklonil se hraběti, který mu vyšel naproti.

„Přinášíš příběhy, barde?“

„Ano, hrabě. Přináším spoustu příběhů...“

*

Noc. Oheň v krbu. Čas příběhů....

POD KORUNAMI DÁVNÝCH

V hloubi lesa

pod korunami Dávných

v kamenech a vodě

ze země vyvřelé

ukrytu poznáš

prvotní sílu

V kostech a kůži

krvi prolitelné a peří

skryto co ovládá

běh zvěře a ptačí let

den za dnem

životní silou

V hlavě člověka

lebí uzavřeno

stále čekající

možnosti nabízí

tvoření a zkáza

myšlenek síly

Tak pravil člověk

a nad ním nic

jen hrátky nebes

v tajemnu nepoznání

Zapal oheň svůj tedy

přilož v něj vonné dříví

vypij až do dna svůj kalich

obklop se mocnými kameny

pak možná pocítíš

V běhu věků

ztracené vědění

znovu nech vyplout

není omylů

jen cesty klikatí se

Do knih věčnosti

ukryj své poznání

ti praví uvidí

užijí svou sílu

na cenu nehledíc

Uleť dál

pochop co je připraveno

tobě i jiným

za stěnou smrti

před dalším vznikem

(MUM alAthin)

PLAMEN MÁGŮ

I. ROK ŠTÍRA

Chladný vítr hnal mračna listopadovou nocí. Svalnatý muž s ustaranou tváří stál před chýší a čekal. Trhl sebou vždy, když zaslechl zasténání své ženy. Neobával se příliš, věřil slovům porodní báby a vskrytu duše doufal, že to bude syn.

Výkřik, ticho, dětský pláč.

Oddechl si.

Další výkřik, strašlivý, neboť nepramenil z tělesné bolesti.

Dětský pláč byl jaksi znepokojivě divný.

Oblaka na okamžik odhalila měsíc v poslední čtvrti.

„U Luga a Lira...“ zašeptal mohutný Ir, rozrazil dveře a vběhl dovnitř.

*

Stejná noc, stejný vítr, jiný muž.

Černý plášť ozdobený stříbrnou devíticípou hvězdou vlál za jezdcem. Kůň zařičel.

„Copak, herko hladová? Děje se něco?“ zabručel jezdec a zastavil.

Zafrkání.

„Děje, viď? Také to cítím.“

Změnil směr a tryskem vyrazil k východu.

Po dvou hodinách přijel do vesnice. Na tak pozdní hodinu tam bylo velice živo. Lidé v záři pochodní vzrušeně debatovali na návsi.

„Upálit, říkám. Spálit dřív, než přinese neštěstí!“

„Nedaleko je klášter, dáme ho mnichům.“

„Nevěřím jim! Upálíme... TO!“

Přijel blíž.

„Co se tady, u všech bohů, děje?“ křikl na vesničany jezdec, čímž na sebe upoutal pozornost.

„Kdo jsi?“

Nedůvěra. Podezření.

„Corbras. Mág.“

Znali jej z vyprávění.

„Ženě pastevce Finniana se narodila stvůra. Radíme se, co udělat.“

„Chci se podívat.“

Zaváhali jen na okamžik.

„Samozřejmě, pane, ale... není to pěkný pohled.“

„Zaveďte mne k dítěti.“

Procházeli mezi nízkými domky s drnovými střechami až na kraj vesnice. Otevřel dveře, sklonil hlavu a vstoupil dovnitř. Na posteli ležela mladá žena. Zřejmě omdlela a vedle ní...

„Kde je otec?“ zeptal se Corbras.

„Řekl bych, že už bude namol, čaroději.“

„Jsem mág... Dostalo dítě napít?“

„Jistě že ne! Kdo by byl takový blázen...“

Mág si povzdechl, prohrábl si dlouhý černý vous a znovu pohlédl na nemluvně, z jehož hrudi vyrůstala druhá hlava. Zohavená, ale přesto nepochybně živá. Chvíli se soustředil. Kouzlo jen potvrdilo jeho předtuchu.. Hleděl na Předpovězeného...

Sklonil se nad mladou ženou a přejel rukama nad jejím tělem. K jeho překvapení jí porod příliš neublížil. V místnosti bylo chladno, ohniště téměř vyhaslo.

„Zatopte tu!“ přikázal.

Přiložil dítě k matčině prsu.

„Pane...“

„Ticho!“

Jeden z vesničanů mezitím rozdmýchal oheň. Mág vytáhl z torny několik svazků bylin a ukázal na bronzový kotlík.

„Doneste čerstvou vodu.“

*

Elf, jemuž říkali Maeglin, v té chvíli prchal před smečkou démonů hvozdem fialových stromů. Nohy se mu bořily do lepkavého bahna. Pravá jej ukrutně bolela. Na větvích kolem posedávaly desítky havranů.

„Umře...“ zakrákal jeden. „Urrrčitě umře. Je prrrokletý!“

Vyhrabal se z bahna a běžel horkým spáleništěm. Dvouhlavé stvůry, jen vzdáleně připomínající lidské bytosti, jej rychle doháněly. Běžel ze všech sil.

„Umře,“ zašeptala elfka, sklánějící se nad synem a setřela mu pot z tváře.

„Šíp byl jistě otrávený...“ povzdechl si léčitel. „Snad by mohl pomoci někdo mocnější, než já.“

Léčitel s trochou váhání vytáhl ze záňadří drobný kostěný amulet a rozlomil jej.

„Co provádíš?“ zeptala se elfka.

„Všichni mágové v kraji nyní vědí, že potřebuji pomoc. Snad někdo přijde. A snad i... včas.“

*

Corbras pronesl nad ženou několik zaklínadel. Její dech se zklidnil a stal se pravidelnějším. Mág na okamžik strnul a nepřítomně zíral do zdi.

„Až se probudí, dejte jí napít tohoto odvaru,“ zamumlal poté. „Pokud by i její muž potřeboval uklidnit, tak i jemu. Ale jen po troškách - tak pět hltů za den. Ale nesmí se to míchat s truňky, jinak to nedopadne dobře,“ přerušil napjaté ticho mág.

„A co bude s...“

„Beru si je s sebou,“ pravil rozhodně a probodl pohledem muže, jenž prosazoval upálení. Potom dítě obestřel kouzlem, které zajistilo, že vydrží náročnou cestu bez potravy.

Když pak odjížděl z vesnice, zašeptal: „Hledal jsem celá desetiletí. A nakonec jsem tě objevil v takové díře...“ Rozčilovalo jej pouze, že nevěděl, které hlavičce jsou jeho slova určena.

Potom vyrazil vstříc volání neznámého čaroděje.

*

Krajina pokrytá žhnoucími uhlíky náhle končila. Maeglin se na poslední chvíli zastavil před hlubokou propastí. Ohlédl se. Ječící dvouhlaví démoni k němu běželi a cenili rudé zuby v představě šťavnatého sousta. Rozhodl se skočit.

„Niratha aeti. Seta, seta, seta. Niratha mae...“

Démoni zmizeli. Všechno zmizelo.

*

„Bude žít?“ zašeptala elfka a pohlédla do pichlavých černých očí příchozího.

„Bude. Jsem Corbras. Mág.“

„Je mi ctí, velký čaroději. Jmenuji se Aredhel, jsem chlapcova matka.“

„Jsem mág. I mě těší, že jsem mohl zachránit tvé dítě.“

Dlouho hleděl na ležícího mladíka. Zřetelně cítil jeho skrytou Sílu.

„Co si žádáš za svou službu?“ otázala se.

„Nepotřebuji nic z toho, co mi můžete nabídnout, ale rád bych tě požádal o tvého syna. Má talent pro vysokou magii, chtěl bych jej učinit svým učedníkem.“

Aredhel sklopila oči k zemi.

„Je mu teprve dvanáct...“ povzdechla si. Věděla, že takovéto prosby se neodmítají.

„Nejvyšší čas,“ prohlásil Corbras.

„Ať se tedy stane velkým mágem, je-li mu to souzeno,“ rozhodla.

„Ukažte mi šíp, který jej zasáhl.“

Léčitel přinesl dlouhý šíp s černým hrotem.

„Elfí práce,“ podotkl mág. „Ale jed je zdaleka.“

„Vrátím se,“ prohodil pak ve dveřích a odkráčel do noci.

*

A opět uháněl travnatou krajinou zpestřenou řídce roztroušenými usedlostmi a občas i nějakým klášterem. Slunce putovalo po nebi, tak jako každý den.

Padala na něj únava - nespal už několik dní.

Pastviny byly stále podmáčenější a postupně se měnily ve vřesoviště, protkané neviditelným labyrintem steziček, známým jen několika málo zasvěceným. Když před sebou konečně spatřil kamenný dům, který kdysi sám postavil, seskočil z koně a vběhl i s nemluvnětem dovnitř.

„Zdravím tě, sestřičko!“ zavolal na ženu, jež seděla na ovčí houni u krbu a hleděla do plamenů.

Vstala, zářivě se usmála, přišla k němu a beze slova jej objala.

Dlouho si mlčky hleděli do očí.

„Ráda tě vidím, bratře...“

*

„Věděl jsem, že to nevzdá,“ prohlásil pochmurným hlasem léčitel. „Neměli jste opouštět Wales. Musíme se jí postavit!“

Aredhel mlčela.

„Musíme ji... zabít,“ vyslovil léčitel myšlenku, jež všem tanula na mysli.

„Je to má dcera,“ zašeptala Aredhel.

„Ale je šílená! Pokud ji nezastavíme, nakonec Maeglina zabije,“ odporoval elf. „Jako tvého muže...“ dodal opatrně. Elfka ztuhla.

Ještě dlouho se pak přeli o Maeglinovu sestru, která propadla děsivému šílenství či kletbě, nutící ji stále znovu se pokoušet zničit vlastní rodinu. Snad to bylo dědictví po jejím otci, rytíři z Lyonese, do něhož se Aredhel kdysi zamilovala. Ve třiceti letech se pomátl a zbytek života trávil v dobře hlídané věži. Krátce po dvacátých narozeninách jejich dcera opustila elfy a vydala se na cesty do těch nejroztodivnějších zemí. Pak se po deseti letech náhle vrátila a zavraždila svého nevlastního otce.

„Nezabíjejte mou sestru,“ zaznělo z lůžka nemocného.

„Díky bohům, Maegline,“ vzdechla s úlevou Aredhel a objala jej. „Jsi podruhé na světě.“

„Určitě to byla Elanor?“

„Zřejmě. Musíme tě lépe chránit.“

Maeglin se zamyšleně dotkl čerstvě zahojené rány na pravém stehně.

„Ona za to nemůže...“

„Vím, Maegline. Ale nesmíme dovolit, aby tě zabila,“ zašeptala Aredhel.

„Kdo mě uzdravil? Ilwerin?“

Léčitel přistoupil.

„Nikoli, mladíku. Musel jsem přivolat mága.“

„Slyšel jsem ve snu zaklínadlo,“ vzpomněl si Maeglin. „Nějaký slavný mág?“

Maeglin měl slabost pro slavné mágy.

„Corbras,“ prohodil léčitel.

„TEN Corbras?“

Mladíček se rozzářil.

„Nezmínil se, jestli se vrátí?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Vrátí,“ odvětil tajemně léčitel. Chtěl pokračovat, ale jeho žena jej nenápadným gestem zarazila.

„Mohl by uzdravit i mou sestru...“ zašeptal Maeglin a tvrdě usnul.

*

Lorissa si trochu zaraženě prohlížela podivné dítě, či vlastně děti, které bratr přinesl. I když jejich aury splývaly, okamžitě rozeznala dvě oddělené mysli.

„Nemusíš se o ně starat, jestli...“ začal Corbras.

„Ale no tak, bratříčku. Musím si zvyknout. Samozřejmě, že se postarám. Jen nevím, jestli by nebylo lepší, kdyby zemřeli. I když se dožijí dospělosti, víš, jaký osud je čeká?“

„Vím. Budu je učit.“

Lorissa se vědoucně usmála. Možná i trochu trpce.

„V srdcích zrůd se snadno rodí nenávist ke světu. Takový mág by byl strašlivý, nebezpečný. Postarám se, ano, ale slib mi, že je odvedeš, až sama dovolím.“

Mág se zahleděl do jejích hlubokých černých očí. Stejně temných, jako byly ty jeho, a přece laskavějších.

„Souhlasím, sestřičko.“

„Donesl jsi mi opravdu zvláštní dárek k narozeninám,“ usmála se a mírné napětí, které v místnosti panovalo, rychle opadlo.

Dlouho do noci hovořili o novotách, které zaplavují jejich svět, o upadajícím vlivu ostrovní říše Lyonesse, jejich rodiště, o víře v jednoho boha a nebezpečí, jež přinášela pro zasvěcence magických věd. A také o Předpovězeném - o mágovi, který se postaví Moci toho dávno mrtvého a přece žijícího mága, kterému říkají Kristus...

Lorissa si během řeči popovídala se svým tělem a pozdě v noci už začala hladová dvojčata kojit.

Corbras vždy obdivoval sestřiny fantastické schopnosti - když v mládí začali studovat magii, zaměřil se výhradně na vnější působení a Lorissa, která ráda dělala všechno opačně, začala rozvíjet svou vlastní mysl a tělo. Oba se stali mistry ve svých oborech - byl to jeden z mála způsobů, jak v tomto světě věčného umírání přežít. Změnili se. Už dávno nebyli bezejmennými sirotky. A mág jen doufal, že jsou pořád ještě lidmi.

Brzy po půlnoci padl vyčerpáním. Lorissa jej přikryla houní a dál se starala o dvojčata.

„Budu vám říkat Daim,“ zašeptala.

Mág se probudil až o den později...

*

Dalšího dne vyšlo slunce a Maeglin trval na tom, že vstane. Nakonec mu to léčitel rozmluvil a dál čekali na příjezd mocného mága, který jim sice odvede syna, ale možná i zachrání jeho sestru před šílenstvím a smrtí. Léčitel držel hlídku před osamělou usedlostí, Elanor se však neobjevila.

*

Seděla u ohně a sledovala překrásný podzimní západ slunce. Vítr si pohrával s hustými černými vlasy, její chloubou.

„Stárnu...“ zasyčela do ticha a její tvář se zkřivila zlostí. „Stárnu. On nezestárne ještě celá staletí!“

Všechno začalo, když spatřila v zrcadle první vrásku. Od té chvíle v ní nezadržitelně rostla nenávist k bratrovi. Představa jeho mladého těla, pozvolna hnijícího pod kamennou mohylou ji vzrušovala víc a víc.

Sáhla do toulce a vytáhla poslední šíp potřený vzácným jedem, přivezeným z jihu. Dlouho na ten černý hrot hleděla. Její oči se leskly v záři plamenů.

„Zítra!“

*

Corbras seskočil z koně, pozdravil Ilwerina, který byl právě na hlídce a vešel dovnitř.

„Vidím, že je ti už lépe, mladíku,“ oslovil chlapce.

„Ano, pane,“ odvětil uctivě Maeglin a dodal: „Děkuji.“

„Jak že se to jmenuješ? Maeglin?“

„Říkají mi tak, ale mé pravé jméno zní jinak.“

„Ohó!“ rozveselil se mág. „Smím vědět jak?“

„To se dozví až mág, který mne vezme do učení,“ prohlásil významně Maeglin, který netušil, že o něj Corbras projevil zájem už před několika dny.

„To je ale velké pokušení,“ pousmál se Corbras. „No, pokud bys měl zájem - hledám učedníka.“

Maeglin zalapal po dechu.

„Ano! Ale...“ Pohlédl na matku.

„Pokud po tom tak toužíš, synu, nemohu ti bránit,“ řekla s předstíraným klidem.

„Budu tě navštěvovat!“

„To doufám. Mohl bys nyní požádat svého Mistra o službu ohledně své sestry?“ nadhodila Aredhel.

„Ach, jistě!“ zvolal nadšením zářící chlapec a vysvětlil Corbrasovi, o co jde.

„Má nějaké magické schopnosti?“ otázal se mág, když vyslechl celý příběh.

„V mládí projevovala jistý talent - má matka byla Daithre,“ odvětila Aredhel.

„Takže má...“ řekl spíše pro sebe Corbras. Znával Daithre osobně, byla to mimořádně schopná čarodějka. Její duch se jednoho zimního dne ztratil ve světech přízraků, které často a ráda navštěvovala.

„Vlohy tohoto typu se nejčastěji dědí přes jedno pokolení,“ dodal zasmušile.

„Proč tedy neútočila kouzly?“ namítla elflka.

Corbras se nečekaně otočil a zamumlal jakousi formuli. Z napřažené paže vylétla rudě zářící koule přímo na polehávajícího Maeglina. Ten jí nastavil ruku a odklonil ji.

„Žádný strach, bylo to jen cvičné kouzlo,“ uklidňoval mág. „Ale jsem přesvědčen, že by se dokázal ubránit i opravdovému nebezpečí magické povahy. Otrávený šíp je mnohem jistější.“

Po počátečním úleku se Maeglin začal tvářit stále namyšleněji.

„Manha therra ghon!“ zasyčel Corbras. Mladíkova tvář se zkřivila bolestí a zvlhla ledovým potem.

„Nikdy se nepřeceňuj! Vždy bude někdo lepší!“ křikl mu mág do ucha a kouzlo odvolal.

Maeglin zalapal po dechu a ustrašeně hleděl na svého Mistra.

„No, kde jsme to skončili… máme tedy co do činění se stihomamem stiženou čarodějnicí, která umí zacházet nejen s magií, ale i s lukem. Takže nic neslibuji. Pokud mě ohrozí a nebudu mít jinou volbu, zabiji ji. Přijímáte?“

Aredhel přikývla.

„Dobře. Ale vyspím se na to...“

Corbras se chvíli nenápadně soustředil. Najednou oba dospělé elfy v místnosti napadlo, že by jim neuškodil čerstvý vzduch. Po jednom se vytrousili ven.

„Tedy, Maegline, nyní jsem tvůj Mistr. Řekni mi své pravé jméno.“

Mladík mu je zašeptal do ucha. Mág se vážně pousmál...

Té noci hlídky nedrželi, Corbras je ujistil, že v jeho přítomnosti je to zbytečné.

*

Ubývající měsíc jen spoře osvětloval stavení, v němž spal její nepřítel. Ať se dívala sebevíc, nezpozorovala nikoho, kdo by postával na hlídce. Pomalu kráčela blíž. Najednou se zarazila. Pokusila se najít vnitřním zrakem nějaké magické pasti, nebo dokonce přítomnost cizího mága... opravdového mága, ne toho šarlatána Ilwerina, jehož vnímala coby matnou skvrnu na temném podkladu. Nic. Vůbec nic. Rozčilovalo ji to.

Chvíli přešlapovala na místě, pak se odhodlala a pokračovala v cestě.

„Že by chystali léčku uvnitř?“

V duchu si zopakovala ohnivé zaklínadlo.

„Klidně vás zabiju všechny,“ vyprskla do ticha při představě tří číhajících postav.

Opět vykročila a zaječela. Cosi ji nečekaně zadrželo uprostřed kroku. Připadala si v té chvíli jako vosa, topící se v medu.

„Magické pasti je možné odstínit, Elanor,“ začal Corbras.

„Kdo jsi?!“ zaječela.

„Corbras. Corbras mág.“

„Pusť mě! Do toho se nemáš co plést!“

„Ale mám. Hoch, kterého chceš zabít, je ode dneška mým žákem.“

Bezmocně sebou zacloumala, potom se uklidnila a pohlédla mágovi do očí.

„No dobrá, nechám ho na pokoji. Pustíš mě konečně?“

„Ne...“

„Co ještě chceš?“

Zachytil její pohled a pronikl jím do rozhárané mysli. Proti své vůli se otřásl hrůzou. Její šílenství bylo skutečně vrozené, zakotvené v samé podstatě těla.

„Na něco takového je jediný lék...“ povzdechl si.

„Okamžitě se mi přestaň hrabat v hlavě!“ vřískla.

Zamyslel se. Nemohl jí zabít - neohrožovala jej. Znovu se vnořil do hlubin Elanořiny mysli.

Tentokrát se začala bránit. Soustředila na to veškerou svou Sílu. Mág se zachvěl bolestí, ale nepolevil.

„Nesmím tě zabít, ač bych to rád udělal...“ zašeptal. „Pak tedy...“

„Ne! Nedělej to!“ Čarodějka cítila, co se chystá. „Proklínám Maeglina! Ať zestárne dřív než já!“ Kletba odletěla na křídlech zloby a posledního zbytku její Síly. Bolest, jež Corbrase zčásti ochromovala, zmizela. Pronikl do nejhlubších propastí Elanořina já. Nadechl se a zvolal:

„ZAPOMEŇ!“

*

Vrátil se i s bezvědomou půlelfkou do usedlosti.

„Žije?“ vyhrkla Aredhel a objala svou dceru.

„Ano,“ odvětil chmurně mág. „Ale musel jsem jí vymazat paměť. Pro vaše i její bezpečí by se už nikdy neměla s nikým z vás setkat. Odvezu ji ke své sestře - postará se o ni, dokud se nevzpamatuje.“

„A její... nemoc?“ zašeptala Aredhel.

„Nelze vyléčit. Ale třeba se zmírní. Má sestra dovede probudit v každém ty nejlepší vlastnosti.“

Pokud tahle ženská nějaké má, zapochyboval v duchu.

„A potom?“

„Co já vím? Třeba z ní bude dobrá hospodyně...“ zabručel nepřesvědčivě. Dokázal sice měnit myšlenky druhých, ale nechtěl v Aredhel vzbuzovat falešnou naději.

Elfka ještě naposledy pohladila Elanor po vlasech a odvrátila tvář.

„Odvez ji tedy, mágu. A... děkuji.“

„No tak, Aredhel, bude žít,“ utěšoval ji léčitel. „Ještě nedávno jsme přemýšleli, jak ji zabít.“

Maeglin vstal z postele a objal svou sestru, ležící na podlaze.

„Sbohem, sestřičko. Snad se už nebudeš tak trápit...“

Corbras pohlédl na svého žáka se směsí úcty i bolesti v očích. Rozhodl se, že o strašlivé kletbě pomlčí.

Odnesl mladou ženu do chladné noci.

„Brzy se vrátím, Maegline. Pro tebe. Myslím, že z tebe bude dobrý mág...“

*

Lorissa právě kojila Daim, když Corbras vstoupil do místnosti.

„Určitě zase něco potřebuješ, bratříčku. Jinak by sis na mě tak rychle nevzpomněl,“ poznamenala k jeho příchodu.

Vrhl na ni zkroušený pohled.

„No, tak ven s tím... nebo spíš dovnitř.“

Odešel před dům a přivedl půvabnou mladou ženu, v jejíchž očích sídlila prázdnota.

„Všechno ti vysvětlím, Lorisso...“

Povzdechla si a ukázala na dvě prázdná křesla.

Všechno jí vysvětlil.

*

Na počátku zimy odplula Aredhel se svým synem jednou z posledních lodí, která se vracela z cest, do Británie. Doprovázel je divoce vyhlížející černovlasý mág s plnovousem, pokrývajícím propadlé tváře. Možná i díky jemu je nezastihla po cestě žádná z obávaných zimních bouří. Když zemi začaly zahřívat první paprsky jarního slunce, vydal se Corbras se svým žákem na cesty. Putovali Anglií, na východním pobřeží se nalodili a vyrazili vstříc pevnině.

Brzy se již toulali hlubokými hvozdy Bretaně.

„Zapal oheň, Maegline. Kouzlem.“

„Dříve jsi zapaloval oheň ty, Mistře. Křesadlem,“ podotkl žák.

„Pro mne by to bylo plýtvání Sílou, pro tebe to bude užitečné cvičení. Tak zapálíš ten oheň? Je mi zima!“

„Phaerra trevi... pherra trevinga...“

Mág svého žáka neučil jednotlivá zaklínadla, nýbrž celý složitý jazyk démonů čtyř živlů. Maeglin tak musel každé kouzlo odvodit sám.

„Takže tu zmrzneme...“ bručel Corbras.

„Phaerra trevinga!“

Nic.

„Mizerná výslovnost,“ procedil polohlasem mág.

„Phaerra trevi inga!“ vykřikl nadšeně Maeglin.

Nic.

„Nesmíš se soustředit na slova, ale na bytosti, které oslovuješ. Pracovat se Sílou... Bohové, mýlil jsem se, nic z tebe nebude. Vůbec nic... No tak, co koukáš! Znovu!“

*

„Myslím, Elanor, že je nejvyšší čas, aby ses začala starat sama o sebe,“ řekla jednoho večera Lorissa své krásné svěřenkyni.

„Tak brzy?“ vyděsila se dívka.

„Jsi zdravá, naučila jsem tě vše, co bylo třeba. Musíš se postavit na vlastní nohy.“

„Ale paměť se mi dosud nevrátila.“

„Obávám se, Elanor, že v této věci ti nemohu pomoci.“

„Ale co mám dělat?“

„Určitě se pro tebe najde práce v každé vesnici. A nevěřím, že by taková krasavice zůstala dlouho na ocet.“

Mladá žena dlouho zarputile mlčela a pak šla spát.

Lorissa si povzdechla. Bylo pozdě, ale znepokojivé představy, které se jí honily hlavou, zahnat nedokázala. Bděla ještě dlouho.

Ráno Elanor odvezla do vzdálené vesnice. Jarní slunce si pohrávalo s čerstvými barvami; i skromné domky najednou vypadaly krásně.

„Snad se ti tu bude líbit.“

„Děkuji, Lorisso, že ses o mne postarala. Ano... snad se mi tu bude líbit.“

*

Jaro odevzdalo vládu létu. Nad vesnici se snesla noc plná hvězd, měsíc byl v novu. K nedalekému pobřeží přirazila štíhlá loď a vyvrhla několik desítek plavovlasých bojovníků. Zažehli louče a vyrazili do vnitrozemí. Vylodili se, aby vyplenili jeden z klášterů, které po celém Irsku vyrostly, ale když před sebou spatřili vesnici, nezaváhali ani na okamžik. Tasili meče.

Rozespalí muži nedokázali klást odpor zkušeným a krvelačným bijcům. Suchá země se změnila v krvavé bláto. Nocí se nesl nářek znásilňovaných a ubíjených žen.

Elanor hleděla do modrých očí. Patřily muži, který na ní zrovna ležel. Několik dalších postávalo kolem; se smíchem sledovali její bezmoc a čekali, až na ně dojde řada. Cítila, jak puká hráz, zadržující záplavu nenávisti. Vykřikla slova, jimž nerozuměla. Viking zařval, když jej sevřela pouta nesnesitelné bolesti. Záhy na to jej vysvobodila smrt. Půlelfka odhodila mrtvé tělo a zaječela další zaklínadlo. Jeho druhové vzpláli jako víchy slámy. Byl to nádherný pocit. Jako by si vzpomněla na něco ze své minulosti. Věděla, že se musí pomstít. Netušila však komu a proč. Pak se tedy bude mstít všem...

Chvíli se divoce smála.

Potom utíkala. Dlouho. Daleko.

*

Kapitán lodi si pozorně prohlédl půlelfku. Chladný podzimní vítr jí čechral bohatou hřívu tmavých vlasů.

„Takže se vracíte do Británie. Pamatuju si vás, plavila jste se na mé lodi. Před rokem.”

„Neřekla bych,” odvětila chladně.

Pokrčil rameny.

„Tak tedy vítejte na palubě. Jmenuji se Aisulf.”

Ach ano, ještě jméno...

„Waxara,” zaznělo do hluku, jenž v přístavu panoval a Aisulfovi připadlo, jakoby vše na chvíli ztichlo. Ještě dlouho se přesvědčoval, že se mu to jen zdálo.

Waxara.

Znělo to dobře.