Když v nebi nechtěj anděla.. (-2.část "Dračí inter

Trvalo to pěkných pár dní, než Monty sehnal vhodný kousek orné půdy a další čas, než vymyslel jak ji zkultivovat. Nejdřív sice zkoušel létat s rýčem v zubech, ale zahradnické práce nejsou nic pro lebku. Serafína chtěla být užitečná, ale i když ji novopečený rolník vysvětloval, že ten špičatý konec patří do země a ten dřevěný do ruky, byla na tom stejně jako on, ne-li hůř.
Jenže to léto bylo opravdu suché, tady se Sybila ve své předpovědi kupodivu nepletla (Monty měl stále na paměti, jak celému městečku vsugerovala, že budou v zimě, po týdnech třeskutého mrazu a hladomoru – i když jemu se vedlo dobře, neboť hlady netrpěl nikdy, a lidé byli tehdy tak otupělí, že někteří zoufalci se chodili k němu do podniku najíst alespoň lásky; i když dobře zaplacené – že pečení holubi budou lítat přímo do huby. Lidé vysedávali celé dny s pusou dokořán a hlavou zvrácenou, jenže místo ptáčků pošťáčků přilétly jen tři skoro syroví pštrosi a půlka slona, a ke všemu ještě jen chudáku Zlotrovi..), a tak se rýče chopil barbar Grom a za občasných masáží proměnil kus zarostlého úhoru v menší políčko. Monty několikrát prosvištěl nad zkypřenou půdou s pytlíkem osení v zubech a nezbývalo než čekat.

„Zalila´s to pořádně?“ zabručel líně a sežvýkal další kus stébla.
Serafína přikývla, ale nic neřekla.
„Minule to totiž bylo nic moc. Spíš nic, než moc,“ další série krátkých přežvýknutí.
„Jenže za to já nemůžu, já ho vážně chtěla oplakat, ale když on se v půlce pole otřepal a uletěl,“ hájila se dívka.
„Jo, to je fakt, zatrolenej čimčarák!“ zaklela lebka a vyplivla stéblo.
„Ale poprvé se mi to zalévání povedlo, ne?“ zdvihla Serafína obočí.
Tvář ji hořela touhou po pochvale.
„Jo, to byla fakt dobrá sprška,“ pronesl Monty pochvalně.
„Ale neměli jsme ještě ani zoráno, natož zaseto, víš?“ teď už ve větě nebyla po pochvale ani stopa.
„Když já se bouchla tím rýčem do nohy tenkrát a ne teď!“
Monty chmurně přikývl, po očku přitom pokukoval po opodál ležícím rýči.
Serafína sice nebyla na zemi nijak dlouhý čas, ale v Montyho společnosti se lidé učili překvapivě rychle.
„A na to, že mě s ním bouchneš, rovnou zapomeň,“ vysunula bojovně bradičku a našpulila rty.
Monty si povzdechl.. Dal panu Konopnému za ty semínka všechny své úspory, s kterými stačil oné osudné noci..
PRÁSK
Třeskl hrom.
S kterými stačil oné osudné noci..
PRÁSK
S kterými stačil tenkrát narychlo opustit svůj noční klub. Ale prý to bylo to nejlepší zboží, tvrdil pan Konopný, a Monty mu věřil. Nikdo by mu do očních důlků nedokázal lhát a přitom se tak poctivě usmívat. Pan Konopný se sice smál permanentně, ale při transakci se koukal Montymu skrze díry na lebeční stěnu, což byl podle jeho měřítek upřímný pohled z očí do očí.
„A nestýská se ti po domově? Muselo to tam přece být úžasné. Ostatní andělové, kytičky a tak různě,“ nadhodil téměř konverzačním tónem, ale moc velké naděje tomuhle pokusu nedával.
Serafína se zasněně podívala k nebi, oči jí zjihly.
Nadechla se. Monty jí visel na rtech.
„Nestýská, byla tam pekelná nuda, ale napsala jsem jim alespoň dopis, aby se o mě ostatní nebáli,“ Montymu poklesla čelist zklamáním.

Nezbývalo než čekat dál.
Monty se modlil k Bohu, aby se smiloval a poslal mu jiného anděla, který by byl od té dobroty a plakal na požádání. Modlil se vroucně, tak vroucně, že samým vyčerpáním usnul. A nebo to také mohlo být tím sluníčkem, ale každopádně upadl do snu plného slz a zelených výhonků.
Serafína si prozpěvovala nějakou nebeskou melodii a bezcílně bloumala nejbližším okolím. Do města to bylo co by kamenem dohodil, říkal jí Monty vždycky, takže vlastně nejsme ani opravdově pryč.
Ověřovala si jeho tvrzení, ale muselo to být určitě dál, protože kámen, kterým měřila vzdálenost, nedoletěl ani za keře lemující malý les. Na poslední kartografický pokus si pošetřila krásný modrý, dokonale vyhlazený a jemně opaleskující, oblázek. Napřáhla se a pak ji nezbývalo než se dívat, jak mizí za hustými křovinami.
Koutkem oka zkontrolovala Montyho, ale ten se převaloval z tváře na tvář a šeptal cosi o tom, že má pustit svůj pláč z řetězu. Pokrčila rameny a vyrazila pro svůj kámen.

Větvičky ji šlehaly přes obličej, ale ničeho nedbala a prodírala se dál. Svízelná cesta ji nakonec přivedla na malou mýtinu, v jejímž prostředku trůnil modrý oblázek. I když se jí zdál větší. A u toho jejího taky neseděl nějaký otrhaný klučina.
„To je můj kámen!“ vystartovala.
Chlapec se na ní podíval, v očích měl něco z budoucího hrdiny, byly plné naivity a hloupé jednoduchosti.
Objal kámen oběma pažemi a zavrtěl hlavou.
„To je moje vajíčko,“ zaskřehotal. Serafína k němu přišla a vytáhla ho za ucho.
„Áááu, co to děláš?“ vypískl mladý trhan.
„Tahám tě za ucho.“
„A proč to děláš?“
„Protože jsi drzý, a protože jsem větší a bereš mi můj kamínek a pak u něj sedíš jako nějaký pták!“ vysvětlila mu situaci a volnou rukou ho chytla i za to druhé. Tahala vší silou, byla svou reakcí překvapená, nějaký temný koutek jejího podvědomí ji našeptával, že přesně tohle touží udělat od svého dopadu na zem, ale že Monty byl jako objekt nevhodný.
„Nejsem žádnej pták,“ kvičel kroutící se chlapec.
„A já nejsem blbá, vím, že ptáci mají péra,“ odtušila Serafína chladně.
Kluk se i přes zjevnou bolest, kterou mu Serafíniny prsty v oblasti naslouchací zjevně působily, potměšile zašklebil.
„Nó-ó, já bych možná nějaký pé- ,“ začal, ale rázem poporostl o dalších pár centimetrů. Jenže nohy mu říkaly, že jen ztratily půdu samy pod sebou.
„Jak se jmenuješ, drzý hochu?“
„Péragon,“ řekl Péragon.
„Já jsem Serafína,“ řekla Serafína.
„A to tvoje vejce je můj kámen, aby´s věděl!“
Chlapec začal natahovat do breku, a tak ho alespoň pustila. Uši měl teď protáhlé, takhle nějak si Serafína představovala elfy, alespoň podle různých historek, co jí vyprávěl Monty, když měl vyjímečně dobrou náladu.
„Moc mě těší,“ podával ji umolousanou ruku, ale tahatelka uší ho nevnímala.
Kámen se pohnul.
-LUP-
Na svět vykouklo to nejošklivější dráče (bylo to jistě dráče, protože prasata se z vajec nelíhnou) jaké kdy svět viděl.
„Co je to?“ zeptala se Serafína a zaklapla pokleslou čelist.
Péragon jen polkl.
„Tak slyšíš?“ zatřásla s ním a sledovala, jak dráče zívlo.
„To bylo moje vejce,“ téměř fňukl hoch a začal couvat.
-Péragone, ty jsi můj!- uslyšel v hlavě.
-Serafíno, patříme k sobě..- oba humanoidi na sebe mlčky kývli, aby se posléze stáhli do předem připravených pozic. Ani jeden si nepřipouštěl, že to v podstatě znamená úprk ruku v ruce trnitými keři, prodírání se hustým podrostem; o funění, potu a škrábancích nemluvě.

Na pole vběhli ostře, poslední zatáčku svorně naklopili a beze slov se vrhli k osamocenému stromu, v jehož stínu pokojně odpočíval Monty.
„Tak lez už!“ slyšel.
„S- sože to?“ zívnul.
„To byl drak, že jo? Že to byl drak?“ uslyšel kníkavý hlásek, jehož majitele jistojistě neznal.
„Už to tak vypadá,“ tenhle hlas znal dobře, byla to Serafína.
Prudce vyskočil, obyčejný člověk by místo toho prostě vstal.
„Může mi tu někdo vysvětlit, co je to s tebou na stromě?“ optal se a vložil do té věty celou svou lebčí vážnost.
„Péragon,“ opáčila Serafína a s napřaženým prstem dodala:
„A můžeš mi na oplátku říct, co je tamhleto?“
Monty se otočil a vytřeštil důlky.
O vteřinu později již trůnil na větvi mezi svojí svěřenkyní a tím podivným individuem, co mluvilo téměř holčičí fistulkou.
„Je to drak?“ otočil se tázavě na Serafínu.
Dívka pokrčila rameny.
„Je to drak, samozřejmě, co by to taky mohlo být jiného?“ odpověděl si sám.
„Co žerou draci?“ zeptala se zvídavě Serafína.
Mladík a lebka se na sebe soucitně podívali.
„Lidi, většinou rytíře a princezny, ale myslím, že tomuhle by stačilo jen dítě a něco na způsob ženský,“ zašklebil se Monty. Počáteční úlek už statečně maskoval sarkasmem, dalo by se říci, že byl zas ve své kůži. Ale nebyl. Alespoň doslova ne.
„To znamená, že ty můžeš ze stromu dolů a něco s ním udělat..“ kývl na Montyho Péragon.
„A to si myslíš, že lebky se kupujou někde v hokynářství?“ usekl Monty.
Kluk svraštil obočí.
„Tam pošli svojí lebku, jestli chceš,“ kypil Monty dál.
-Serafíno, Péragone? Pojďte za mnou, ať si můžu vybrat.
„Vybrat koho sežereš?“ vyplázl oslovený hoch jazyk směrem k dráčeti.
-Nebuď hloupoučký, Péragone. Přeci ať si můžu zvolit, kdo na mě bude jezdit..- rozlehlo se mu hlavou. Díky ozvěně to slyšel i Monty se Serafínou.
„A jak ti můžu věřit? Co když slezu, a ty mě pak schlamstneš, hm?“ poklepal si lišácky na nos a mrknul na svou stromovou společnost.
„To je vůl,“ okomentoval to osilózní hřadovatel.
-Podívej se na mě, jsem ještě malinká, mohla bych ti ukousnout maximálně nohu, ale já nemám hlad a dokážu si představit chutnější jídelníček.
V tomto duchu se rozhovor nesl dobrou půlhodinku.
Dráčeti se podařilo přimět (za Montyho vydatné pomoci – drak kecal, Monty strkal) Péragona, aby slezl.

Teď už byli na zemi všichni.
Drak se batolil od Serafíny k Péragonovi a zase zpátky a očichával je.
-Trpím vnitřním dualismem, táhne mě to k oběma z vás. Ale drak má mít jen jednoho pána. Říká se, že ještě uvnitř vejce si vybere, komu se vylíhne, ale nečeká se, že u líhnutí budete dva- z nozder mu unikaly stužky dýmu.
„Pokud tě to táhne k oběma z nás, tak táhni k němu, já tě nechci,“ prohlásila Serafína kategoricky.
„Drak není nic pro mě a navíc by ses mi nehodila k pleti, vždyť jsi hnědomodrá!“
Dráče naposled očichalo zem u jejich nohou a přitulilo se k Péragonovi.
Ten se vítězoslavně zašklebil a vyplázl na Serafínu jazyk.
-Musíš mi dát jméno, Péragone- zhmotnilo se chlapci v mysli.
Teď na oplátku vyplázla lízadlo Serafína a návdavkem ještě zašilhala.
Monty s dráčetem si vyměnily pohledy, poté svorně pokývali hlavami (a lebkami) a jali se jít po důležitějších záležitostech.

Oheň jasně plápolal, Monty opět slastně podřimoval; kolem temene stočeného mladého draka.
„Mám to,“ vyskočil nadšeně Péragon.
Serafína zamlaskala a rozespale zamžourala směrem k temné obloze.
„To jsi musel přemýšlet o jméně tak dlouho?“
Chlapec důležitě přitakal: „Jméno je důležité, abys věděla!“
Montymu se v očních důlcích slabě zalesklo, debata jej začala zajímat, ale nechtěl to dávat nějak ostentativně najevo.
„A na co si přišel?“ nazdvihla serafína Serafína tázavě obočí.
Péragonova hrudička se pyšně dmula, dramatická pauza přestávala být pomalu ale jistě dramatická.
„Bude to začínat na S!“ zvolal radostně.
„Hehe, na to jsi vyplýtval celý den, jo?“ rozjelo se pošklebování nanovo.
„No a co?! Rozhodně to bude hezčí jméno než máš ty..“
„Tak se předveď?“ provokovalo ho.
„Bude to.. bude to.. bu-“ zajíkal se Péragon a poskakoval kolem ní jako rozčepýřený vrabec.
Monty se znechuceně obrátil na druhou tvář. Drak na něj pohlédl, v tmavých očích se mu zračily dva otazníky.
„Ále, zase řešej nějaký sračky,“ prohodil konverzačním tónem a nechal důlky pohasnout.
„No, bude, bude, bude,“ pošťuchovala Serafína.
Chlapec, notně vytočený jejími narážkami a provokacemi, slyšel Montyho poznámku a v bojovém vytržení tápající po sebemenším stéblu inspirace, pronesl téměř posvátně:
„Bude to Srafíra!“

V očích dráčete se změnila interpunkční znaménka. Dva rudé vykřičníky žhnuly plamenem potlačované zuřivosti.

!!

Když Serafína spatřila tu bezednou studnici zla a nenávisti, ukápla jí ta největší slza na světě.
Ráno pak začal ke slunci šplhat první z výhonků.