Eskalon -část 1.

Teplý vánek se nesl okolím a obloha byla plná září tisíců hvězd a obrovského měsíce. A do toho ptáci pěli své milostné noční písně.
Na palouku, uprostřed lesa, stál se svým koněm jeden z rytířů bohyně Temny. Zrovna si doplňoval sílu z měsíční záře, která dopadala na jeho zbroj, temnější než noc. Byl pouhým nástrojem, válečníkem bez slitování, plnící jakýkoliv příkaz bez odmlouvání.
Najednou měsíc zrudnul a temný rytíř po několika stech letech služby procitnul. Začal vzpomínat na minulost, kdy býval pouhým uctívačem bohyně, jenž, jako jeden z mnoha, jí upsal svou duši a po smrti kráčel světem, aby plnil její vůli.
Pozvedl ruku, v těžké železné rukavici, k hledí helmy. Byla na ní zaschlá krev a škrábance z mnoha bitev. Chvíli si jí prohlížel a vybavovali se mu jeho protivníci. Vojáci, paladinové, rytíři, ale i sedláci, starci, ženy a děti, všichni, kteří odporovali jeho paní musel zabít, mnohdy tím nejkrutějším způsobem.
Kousek opodál byla kaluž od posledního deště.
Nadklonil se nad ní a když spatřil svůj odraz, chtěl hrůzou vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Jeho helma, pokrytá ostny, ze které průzory v hledí vycházela rudá záře mu začala svírat hrdlo. Chtěl se nadechnout, proto uchopil helmu a chystal si ji sundat, ale zarazil se. Věděl, co se skrývá pod ní a při té představě svěsil ruce podél těla. V brnění už nebyl muž, natož člověk, pouze rozpadající se tělo, držící pohromadě silou magie jeho paní.
Z přemýšlení nad svým osudem jej vytrhl až kůň, který se začal vzpouzet a nervózně podupávat.
Rytíř Temny tasil svůj ohnivý meč, jehož záře osvítila hrůznou siluetu jeho postavy v brnění, aby se mu pak do hrudi zavrtal stříbrný šíp, který ukončili existenci muže, jenž kdysi miloval, dýchal, smál se a chyboval, když upsal svou duši bohyni Temně.
***
„Pospěš si!“ volal na svého společníka Ahmed Ezarak, syn vládce města Theraden, ležícího na hranicích Orlounské říše a Parzifalova království, který právě spěchal za svou ženou, která každou chvíli mu měla dát syna.
„Jak si můžeš být tak jistý, že už to bude?“ odpověděl Khalim, jehož kůň sotva stačil tempu plnokrevníka přítele.
„Nevidíš ten měsíc. Vždy předtím, než se narodí někdo z rodu Ezaraků se zbarví rudě.“
„Hlavně mi nepovídej, že v tvých žilách koluje mocná magie. Těchhle povídaček jsem během svých cest slyšel stovky.“
Ahmed se zasmál: „A jak si můžeš být můj příteli jistý, že to tak není.“
„Kdyby si uměl čarovat, tak bychom nepospíchali, ale jednoduše by si nás přenesl,“ odvětil Khalim a Ahmed mu musel dát zapravdu.
Konečně měli město na dohled.
Strážní už z dálky rozpoznali svého budoucího vladaře a spěšně otvírali bránu, kterou dva jezdci tryskem projeli.
Ulice města byli skoro prázdné, jen občasné hlídky obcházeli bohatší části města, zatím co v chudinské čtvrťi, skupinky zlodějů číhali na nic netušící kořist.
Město Theraden nepatřilo mezi největší v Sirnii, ale díky své nezávislosti a poloze mezi dvěma říšemi, bylo často navštěvováno obchodníky a díky tomu prosperovalo v těžkých dobách, kdy se v bývalé elfské říši děli podivné věci.
„Už jsme skoro u cíle,“ zvolal Ahmed plný radosti.
„Tisíceré díky velká Khanes,“ promluvil Khalim k dobré bohyni.
Dva jezdci nakonec zastavili u velikého domu s věží, tyčící se vysoko k oblakům, kde bydlel Jesúf Ezarak, pán města. Podkoní již čekal u vchodu a hned, když jezdci sesedli, zavedl koně do stájí. Oba muži se pak vřítili do domu.
„Kde je,“ promluvil Ahmed k jedné ze služebných, která jen svěsila hlavu a bez jediné hlásky zmizela v nejbližším pokoji.
„Konečně, můj synu,“ promluvil Jesúf Ezarak, jenž se objevil jako přízrak na schodišti.
„Kde je má žena!“ zakřičel na otce Ahmed.
„Pojď se mnou,“ odpověděl pán města a dovedl syna do ložnice, kde na posteli ležela bledá žena.
Ahmed přiklekl k posteli a chytil milovanou za ruku: „Už jsem u tebe. Všechno už bude dobré,“ políbil jí na čelo. Potom se podíval na otce, který sklopil zrak a zakroutil hlavou.
V pokoji stála služebná, držící spící novorozeně v náruči.
Bledá žena se podívala na manžela, sebrala zbylé síle, a řekla: „Slib mi, že se postaráš o našeho syna.“ Ahmed se slzami tekoucími po tvářích kývl nasouhlas a znovu políbil ženu na čelo. „Chci vidět svého syna,“ služebná přistoupila k posteli a podala malého chlapce otci, který jej položil vedle matky, na jejíž bledé tváři se objevil úsměv. „Vždy budu s tebou můj maličký,“ byla její poslední slova a opustila tento svět.
Ahmed Ezarak pak řekl: „Při naší lásce ti přísahám, že nedopustím, aby se mu cokoliv stalo,“ pohlédl na syna a naposledy svou ženu políbil.
Následující den pak tělo ženy spálili na hranici. Manžel popel rozptýlil u potoka, na místě, kde jí vyznal svou lásku.

Uběhlo skoro osm let. Z novorozence se stal neposedný chlapec a z jeho otce přes míru starostlivý rodič.
„Eskalone!“ volal Ahmed po lese, ale nikdo mu neodpovídal. Jako obvykle jeho syn vymetal staré vlčí nory nebo lezl po stromech a neměl čas mu odpověděť.
I když věděl, že všechny vlky a jiné tvory, kteří by mu mohli ublížit, na míli od města vyhubili, měl stejnak obavy o jeho bezpečnost.
Chvíli ještě neúspěšně pátral, až konečně spatřil syna v koruně starého dubu, kde si stavěl úkryt z větví.
„Eskalone Ezaraku, koukej ke mě rychle přijít nebo budeš mít domácí vězení a ještě ti nandám pár přes zadek,“ přísným hlasem zavolal.
Černovlasý chlapec slezl poslušně ze stromu a vydal se k otci se sklopeným zrakem. Během chůze nasadil výraz ublíženého dítěte, který mu pokaždé pomohl od výprasku.
„Ten pohled si odpusť. Dnes ti nepomůže.
Za týden máš mít narozeniny a jak by to vypadalo, kdyby sis zlomil ruku nebo se ti stalo ještě něco horšího,“ řekl Ahmed.
„Ale mě se nic nestane,“ bránil se syn. „Po stromech šplhám jako veverka, i děda to říkal.“
„Děda taky říkal, že jednou na své skopičiny doplatíš. A nehádej se se mnou! Musíme jít domů, začíná se stmívat.“
Eskalon mlčel a poslušně se vydal s otcem do města.

Jesúf Ezarak se už chystal začít jíst sám, když v tom do jídelny vstoupil jeho syn s vnukem: „Tak tady jste.“
„Promiň nám to otče, ale sám dobře víš, jak se dovede Eskalon dobře ztratit z dohledu a není pak k nalezení,“ omlouval pozdní příchod Ahmed.
„Tak pojď k dědovi ty uličníku,“ zavolal Jesúf na vnuka, rozevřel náruč a do ní mu vletěl Eskalon. Posadil si ho na pravé koleno: „Tak co jsi dneska prováděl?“
„Stavěl jsem pevnost.“
„Nepovídej. A napadlo tě během toho, co by sis přál k narozeninám?“
„Meč,“ zněla okamžitá odpověď.
„Na ten máš ještě dost času,“ vmísil se do hovoru Ahmed.
„Slyšel jsi tátu, ale mám pro tebe něco jiného,“ řekl Jesúf a vyndal z kapsy malý amulet, třpytící se v záři svíček. „Ten obchodník, co mi ho prodal říkal, že je kouzelný.“
Eskalonovi se rozzářili oči, položil si amulet na ruku a díval se, jak se od malé postavičky, vybroušené ze skla, odráží světlo.
„Tak dost už mluvení. Půjdeme jíst,“ ukončil debatu pán domu. Třikrát tleskl a hned se objevili služebné s tácy plnými jídla, které začaly servírovat.
Když dojedli, vstoupil do jídelny komoří a něco Jesúfovi zašeptal. Tomu se z tváře hned vytratil úsměv.
„Stalo se něco otče?“ zeptal se Ahmed.
„Nic,“ zněla rychlá odpověď. „Jen přijel posel, u kterého jsem už myslel, že nikdy nepřijede,“ pak vstal od stolu a vydal se do pracovny.
Tam na něho čekal posel v černém plášti, který se mu zdvořile uklonil, jakmile ho uviděl. Pak promluvil: „Doufám, že víš, proč tu jsem?“ Jesúf kývl na souhlas. „Má paní je nedočkavá. Žádá si svého nového služebníka.“
„Bude ho mít. Jen žádám o poslední den, aby se mohl rozloučit s otcem.“
Posel chvíli přemýšlel, pak řekl: „Má čas do zítřejšího poledne, pak s chlapcem odjedu,“ a odešel pryč.
Jesúf Ezarak vyndal z tajné skrýše mezi knihami v knihovně láhev elfského vína, toho nejlepšího a nejdražšího v celé Sirnii, jehož hodnota se vyvažovala drahokami, a pořádně se napil. Potom usedl do honosně zdobeného křesla. Podíval se po pokoji na všechen luxus, který každý člen rodiny Ezaraků platil velkou obětí. Prvorozeným synem.
Vzpoměl si, jak on sám před lety zaplatil. Když dal podobnému poslovi bratra, dvojčete, Ahmeda a hodil lahví zhnuseně o zeď.
Chvíli přemýšlel, co udělá. Nakonec se rozhodl synovi odhalit pravdu o rodinném tajemství až zítra.

Těsně před polednem si nechal Jesúf Ezarak zavolat syna do pracovny.
„Potřebuješ něco otče?“
„Musím ti něco povědět.“
„O co jde,“ zeptal se Ahmed a slova otce v něm probudila nepříjemný pocit.
„Jak dobře víš, naše město leží na hranicích dvou říší. Určitě sis někdy položil otázku, proč si nás jedna z nich už nepřipojila k sobě. Pravda je taková, že nad naší rodinou drží někdo v pozadí ochranou ruku.
Cenou za luxus, peníze, ochranu a moc platí každá generace. I já ji před lety zaplatil a teď je řada na tobě.“
„Nerozumím ti.“
„Platbou je prvorozený syn.“
Ahmedovi hned všechno došlo. Tajemný posel. Slova komořího, který když vyřizoval vzkaz, aby přišel bez Eskalona. „Néé! Mého syna nikdo nedostane,“ řekl a rozeběhl se k jeho pokoje.
Vykopl dveře a vrazil dovnitř s mečem v ruce. Rozhlížel se na všechny strany, ale pokoj byl prázdný. Okamžitě se vydal zpět k otci.
„Kde je můj syn!“ zakřičel.
Jesúf Ezarak se nemohl dívat synovi do tváře, a tak se k němu otočil zády: „Na cestě pryč. Už ho nikdy nespatříš.“
Ahmed přiskočil k otci a otočil ho k sobě, aby mu mohl pohlédnout do očí: „Ale proč? Proč chtějí mého syna.“
„Copak si myslíš, že ty, já a on jsme obyčejní? Prober se. Což si nikdy nepřemýšlel nad tím, proč před narozením tvého syna měsíc zrudnul, proč nikdy neonemocněl. V krvi prvorozeného syna, každého Ezaraka, je veliká síla.“
„Ztratil jsem ženu, neztratím syna!“
Jesúf Ezarak najednou vybuchl zlostí: „Myslíš si, že já ji neztratil! Nikdy jsem ti to neřekl, abych ti nezničil život, jako mi ho před lety zničil můj otec, ale asi to byla chyba.“
„O čem to mluvíš?“
„Tvá matka a tvoje žena. Obě zemřeli při porodu, stejně jako každá žena všech z rodu Ezaraků před námi.“
„Ty lžeš.“
„Je mi líto, ale přijmi tu pravdu jako já. Tím, že sis vzal svou ženu a chtěl mít s ní dítě si ji odsoudil k smrti.“
Ahmed se musel posadil, bylo toho na něho příliš. V hlavě se mu vybavovali vzpomínky na milovanou ženu, kterou odsoudil k smrti tím, že si ji vzal. Ale stále tu bylo něco, co pro ni mohl udělat.
Do pracovny vstoupil posel: „Chlapec je už na cestě. Má paní je potěšena a posílá vám toto,“ vyndal z pod pláště pytlík, který hodil na stůl, kde se z něho vysypali různě velké diamanty.
Ahmed, když je uviděl, se rozzuřil. Pozvedl svůj meč k poslovi a zakřičel: „Kde je můj syn!!“
Muž si sundal kápi z čela a odhalil tak tetování ženy držící nad hlavou měsíc na svém čele . „Měl by si svému synovi domluvit Jesúfe, aby neudělal nějakou hloupost.“
Jesúf Ezarak se postavil mezi posla a syna: „Co chceš udělat.“
„Nebudu už pokračovat v naší rodinné tradici a nebudu přihlížet, jak mi unáší syna!“ Potom Ahmed odstrčil otce stranou a vrhnul se na posla, který držel v rukou už připravené dlouhé dýky.
„Nedělej to,“ volal Jesúf, ale jeho slova nikdo neposlouchal ve víru boje.
Ahmed zuřivě sekal mečem před sebou, ale posel byl hbitý jako kočka a před každým útokem uskočil a pak udělal výpad dýkami, kterými lehce zraňoval protivníka, který byl však zaslepený vztekem a nevnímal bolest.
Jesúf pozoroval bitvu a věděl, že jeho syn nemá žádnou šanci. V hlavě se mu honili desítky myšlenek a vzpomínek, až se mu objevila jedna, která mu připoměla den, kdy podobnému poslovi dal syna a s ním ztratil i kus své duše. Tasil meč a vydal se k poslovi.
Když stanul vedle jeho boku, posel se k němu otočil: „Jdeš vytrestat syna,“ zasmál se, ale na to se mu do boku zabořila čepel meče a on padl k zemi.
„Odsoudili jste se k záhubě blázni,“ řekl posel a z rány mu stříkala krev proudem. „Má paní nenechá zemřít svého věrného služebného, ale krutě ztrestá vaši zradu,“ pak se jeho tělo rozplynulo v černý dým, který zmizel.
Ahmed pohlédl na otce.
„Měl jsem to udělat již před lety,“ řekl Jesúf. „Jestli chceš zachránit syna, musíš si pospíšit,“ pak se vydal ke své truhlici: „Tady tohle ti pomůže na tvé cestě,“ podal Ahmedovi měšec plný drahých kamenů a zlatých mincí, mapu Sirnie a ještě prsten. „Tento prsten se předává v naší rodině po generace. Prý je v něm ukrytá veliká moc, ale sám jsem ji nikdy nedokázal nalézt.“
„Děkuji ti otče. Za všechno.“
„To já ti děkuju, díky tobě jsem konečně našel odvahu.“
„Nevíš, kde bych měl začít hledat syna?“
„Bohužel v tom ti nepomohu. Jediné, co vím je, že tenhle posel přijel z Harky. Ale je to přístavní město, takže syna mohou odvézt kamkoliv.“
„Vydám se tedy do Harky,“ potom Ahmed objal pevně otce a vydal se do stájí, kde na něho čekal Khalim přichystaný na cestu a řekl: „Napadlo mě, že by si možná potřeboval pomoc.“
„Jak o tom víš?“
Khalim se záhadně usmál: „Mám své zdroje. Tak chceš se vybavovat nebo pojedeme zachránit tvého syna.“
Ahmed vyskočil do sedla svého plnokrevníka: „Dobrá tedy. Vyrážíme,“ a společně vyrazili z města.

Když zapadlo slunce nad městem Theraden a jeho brány se uzavřeli, začali se kolem něj shlukovat temné síly. Rytíři Temny přišli na zavolání své paní, spolu s desítkami lidských služebníků, aby ztrestali neposlušnost.
Strážní pochodovali na hradbách, když zaslechli řev šelmy, po kterém je zamrazilo v zádech. Pak se začal ozývat nepříjemný zvuk drápů, dopadajících na kamenou cestu vedoucí k městu, který stále sílil.
Všechny městské hlídky se shlukli na hlavní bráně. V jedné ruce drželi pochodeň a ve druhé připravenou kuši. Potom měsíc vykoukl zpoza mraků a jim se naskytl pohled na obrovskou stvůru před bránou města, na jejímž hřbetě seděl rytíř v černé zbroji se žhnoucíma očima. Za ním stálo ještě dalších dvacet rytířů na koních, spolu s desítkami válečníků, ale z žádného nešla taková hrůza, jako z jezdce na stvůře.
Bylo mezi nimi i pár vlajkonošů, kteří hrdě nesli symbol ženy držící nad hlavou měsíc.
„Dobrá Khanes, ochraňuj nás,“ zaznělo z úst jednoho strážného spolu s krátkou motlitbu a hned na to se obrovský netvor vrhl na bránu. Jedním úderem tlapy ji roztříštil na malé kousky a otevřel cestu do města.
Netvor byl vysoký tři metry. Obrovská vlčí hlava s rudě žhnoucíma očima a dlouhými zuby, po kterých na zem stékali slyny. Hustá srst a mohutné tlapy zakončené drápy, několik desítek centimetrů dlouhé.
Jakmile brána padla, začali se do města hrnout válečníci. Rytíři v černých zbrojích zatím stáli na svých místech a čekali.
Strážní na bráně se konečně probrali. Zaduli na poplašný roh a chopili se svých kuší. Každý z nich vystřelil pouze jednou, pak je do prsou zasáhla hvězdice, jejíž ostří bylo pokryté prudkým jedem.
Jezdec na netvorovi počkal, až válečníci vyvolají pozdvižení, pak zvedl ruku a rytíři za ním tasili ohnivé meče a vyrazili. Začali zapalovat střechy domů a nemilosrdně zabíjet každého, kdo se jim postavil do cesty.
Jesúf Ezarak seděl v křesle zdobeném zlatem a drahokami, v největší místnosti svého domu, kde řešil spory a odkud vládnul městu.
Ze všech stran se k němu nesly výkřiky mužů, žen, dětí i starců, které mu duši rvali na kusy, protože mu bylo jasné, že to on lidem podepsal ortel smrti.
Jezdec na netvorovi vjel do města. Díval se na oheň, který ztravoval střechy domů, lidi prosící o život a nevyvolalo to v něm ani kousek soucitu nebo lítosti. Chvíli se jen tak kochal zkázou a potom zamířil k domu rodiny Ezaraků. Tvor, na kterém seděl, během cesty svými tlapami zvětšoval zkázu.
Obránci města padli v několika vteřinách. Pár z nich se pokusilo zachránit si holý život, ale ani jim se nepodařilo dostat z města.
Když jezdec na netvorovi dorazili k cíli, sesedl a vstoupil do domu, bylo celé město již v plamenech. Věděl kam má jít. Když ho Jesúf Ezarak spatřil, strnul hrůzou.
Rytíř si jej prohlížel, pak z helmy zazněl hlas: „Tolik let uplynulo, od doby kdy jsem založil tohle město a předal jej synovi, jež získal i jméno, které má váhu.“
Jesúf sebral odvahu. Nevěděl proč, ale na rytíři mu přišlo něco podivné: „Kdo jsi?“
„Já jsem Ezarak,“ zněla odpověď a Jesúfa málem porazila. „To já založil rod Ezaraků a uzavřel smlouvu s bohyní, kterou jsi ty pošetile zahodil.“
„Jakou smlouvu?“
„Vždyť její podmínky znáš.“
„Tak to je tvá práce, že jsem přišel o syna,“ řekl nevěřícně Jesúf a přistoupil k rytíři s rukou na jílci meče.
„Uzavřel jsem dohodu díky ní máš tenhle přepych, moc a postavení. Měl by si mi děkovat.“
„Děkovat! Tobě. To ty jsi zničil život každého člena této rodiny,“ křičel celý bez sebe Jesúf a plivl Ezarakovi k nohám. Chystal se tasit meč, ale ten přimrzl k pochvě.
„Chtěl jsi něcou dělat,“ řekl Ezarak pobaveně a tasil svůj ohnivý meč. „Možná budu zkázou rodu, který jsem sám stvořil, ale lepší to, než vědomí, že další generace budou ubožejší ještě víc než ty,“ pak Jesúfovi setnul hlavu.
Než se rozednilo, bylo město Theraden vypáleno do základů. Nikdo nepřežil a pouze ohořelá těla s troskami budov byla jedinými památky, kdysi prosperující společnosti.