JEDNOU SE ROZEDNÍ–kapitola druhá–PLAMEN MÁGŮ–Čas z

Čas zkoušky

„Připrav se na cestu, Maegline. Zítra odplouváme do Irska," řekl Corbras a hodil do ohně další větev. Plameny zavířily vzduchem a ozářily mágovu démonickou tvář.

„Ano, Mistře," zašeptal elf stísněným hlasem. Věděl, co to znamená. On sám byl jen přechodnou kapitolou, Corbras se vrací pro Daim, z nichž jedno bylo Pánem Propasti skrze dávno mrtvého Mistra Šimona předpovězeno jako bojovník proti bohu křesťanů...

„Nežárli, Maegline!" zabručel mág a dál hleděl do plamenů.

Elf mlčel.

„Poznáš že jsou i tvou nadějí. Raději se připravuj na závěrečnou zkoušku."

Učedník sebou trhl.

„Kdy?"

„V Irsku."

„Kdo bude svědek?"

„Lorissa, má sestra."

Tradice sice nezakazovala, aby konečnému zasvěcení přihlížel rodinný příslušník Mistra, ale nebylo to obvyklé. Corbras zachytil Maeglinovy myšlenky.

„Nikoho lepšího si nemůžeš přát," odvětil na nevyřčenou otázku. Žák věděl, že to Mistr nemyslí potměšile. Příliš ho to ale neuklidnilo, neboť při zasvěcovacím rituálu šlo vždy o život.

*

Daim si hráli kdesi v močálu. S neochvějnou jistotou běhali po zrádných cestičkách. Byl to domov. Krásný - svým zvláštním způsobem. Jiný neznali.

Mág se svým učedníkem projeli nedaleko - vycítili jejich přítomnost, ale nerušili je.

Na ostrůvku uprostřed vřesovišť stál pěkný roubený dům. Vstoupili.

„Buď zdráva, sestřičko."

Stála k nim zády, hleděla do vyhaslého krbu.

„Vítám tě, Corbrasi," zašeptala. Neotočila se.

Přistoupil k ní, aby ji objal. Pohlédla mu do tváře, oči plné slz.

„Víš, proč jsem přišel..."

Přikývla.

„Pokud si myslíš, že ještě nejsou připraveni..."

„Nikdy nebudou. Nikdy tak, jak bych chtěla... Ale můžeš je začít učit."

„Jak myslíš. Rád bych ti představil Maeglina, svého učedníka. Zítra se pokusí složit mistrovskou zkoušku."

Lorissa zkoumavě pohlédla na elfa a usmála se.

„Zítra ji složí," řekla.

„Děkuji za důvěru, paní," uklonil se elf. Nadčasová krása čarodějky na něj hluboce zapůsobila, stejně jako moudrost a laskavost jejích očí.

*

„Podívej! Skřet! Chytíme ho," vykřikl Druhý Dai.

První spatřil drobnou postavičku, skrývající se ve křoví a rozběhl se. Skřet vyrazil a prchal klikatými stezkami pryč z vřesoviště. Chvílemi mizel v chomáčích mlhy, přesto však stále zůstával na dohled.

„Rychleji, rychleji!" povzbuzovala svého bratra menší hlava vyrůstající z hrudi. První běžel ze všech sil. Podivně zdeformované nohy se jen kmitaly. Druhý vycítil rostoucí únavu jejich společného těla.

Skřet zakopnul o jakousi neviditelnou překážku a než se stačil zvednout, První jej dohonil.

„Mám tě!" zajásal.

Jeho ruce projely malou postavičkou. Skřet se rozplynul. První od počátku věděl, že je to jen představa, kterou Druhý vnutil jeho mysli, ale nekazil hru.

„Odnesl si ho jeho pán, zlý černokněžník," řekl naoko zklamaně.

„Do své Černé věže," přizvukoval Druhý.

První pohlédl na zapadající slunce.

„Jdeme domů, máma už čeká," prohlásil a přes protesty Druhého vyrazil k domovu.

*

„Který z nich je podle tebe Předpovězený, Lorisso?" zeptal se mág. Zrovna rozdělával oheň.

„Nemám tušení."

„Projevuje některý z nich obzvlášť výjimečný talent?"

„Oba. Poslouchej - nebudu se do toho plést. Už proto ne, že ani zdaleka nejsem přesvědčená o správnosti tvého plánu."

„Cože?" vykřikl Corbras a upustil si těžké poleno, jež právě držel, na palec pravé nohy. Maeglin se otočil, aby nebylo vidět jeho pobavený výraz.

„No, ještě ty se mi směj, nedochůdče jedno elfí..." zabrblal mág a začal si masírovat postižený prst.

Lorissa se rozesmála nepokrytě a nahlas. Poté opět zvážněla.

„Jen jsem chtěla říci, že mágové tu nejsou od toho, aby bojovali s bohy. Ale dělej jak myslíš. A dávej pozor na to, co děláš."

Otevřely se dveře a Daim vstoupili.

Udiveně pohlédli na hosty. Nespatřili dosud žádného člověka ani podobnou bytost, kromě Lorissy. Ač od nejútlejšího dětsví slýchali příběhy o světě venku, nyní je sevřel pocit strachu a nejistoty. Lorissa to vycítila.

„Nebojte se, Daim. Jsou to přátelé. Toto je Corbras, můj bratr, o kterém jsem vám vyprávěla a s ním k nám zavítal jeho žák, elf Maeglin."

Daim přešlapovali u dveří a zdálo se, že by nejraději utekli zpět na blata.

„No tak, pozdravte, copak nevíte, co se sluší a patří?"

„Ano, mami," vydechl hluše První Dai. „Bohové s vámi, Corbrasi a Maegline."

Druhý mlčel.

„A ty, Druhý Dai?" zašeptala čarodějka.

„Já vás rovněž vítám..."

„Děkuji za přivítání," pravil vážně mág a elf se k němu přidal. Dal si záležet na tom, aby nebylo poznat, jak jej příchod dvojčat rozrušil. Jistě, Mistr mu o nich vyprávěl, ale...

Chvíle ticha.

„Zítra všechny čeká náročný den. Pojďme spát," řekla Lorissa.

*

Přestože se pomalu schylovalo k létu, bylo druhého dne chladno, mrholilo a vítr honil nad vřesovištěm cáry mlhy. Dvojčata ještě spala, trojice dospělých však už stála před domem.

„Zahajuji tedy zkoušku," prohlásil Mistr. „Lorisso, budeš dohlížet na její průběh. Přísaháš, že budeš jednat spravedlivě a ve smyslu nepsaných zákonů uznávaných mágy?"

„Přísahám."

„Dobře. Maegline, někde před blaty jsem cestou sem vytrousil starou stříbrnou minci. Je to památka, velice její ztráty želím, dostal jsem ji od Šimona, svého Mistra..., ale magická není. Ve skutečnosti je to docela obyčejný kousek stříbra. Má ovšem velkou hodnotu pro sběratele - patřila k těm, které dostal za jistou službu Jidáš... No, dost řečí - dones mi ji do západu slunce a staneš se mágem."

Parchante, pomyslel si elf.

Corbrasovi se na tváři rozlil zlomyslný úšklebek.

Maeglin pohlédl na Lorissu a poznal, že čarodějka jeho názor sdílí.

„Přijímáš úkol?" řekl hebce mág.

„Co mi zbývá?" zabručel elf otráveně.

„Nepřijmout úkol," uchechtl se Corbras.

Elf věděl, že by ho v takovém případě Mistr v nejlepším zbavil paměti, ale měl právo i na učedníkův život.

„Donesu ti tu minci, Mistře. Zatím si zašij děravé kapsy," prohlásil elf a vykročil do mlhy.

„To je hodně tvrdá zkouška, bratříčku. Už jen hledání cesty v tomto močálu je náročně i pro zkušeného mága..."

Corbras pokrčil rameny.

„A tys na něj určitě políčil i nějaké pasti, ne snad?"

Stejný posunek.

„Parchante..."

*

Daim se probudili, chvíli se hádali, co budou ten den dělat, nasnídali se a vyšli ven. Matka seděla na zápraží a hleděla do mlhy. Její bratr nebyl v dohledu.

„Kde jsou naši hosté?" otázal se První Dai.

„Maeglin skládá zkoušku, aby se mohl stát mágem, a jeho Mistr se mu to snaží všemožně ztrpčit. Tak už to chodí..."

„Trápíš se, maminko," konstatoval Druhý Dai.

„Ten mladý elf může zemřít."

„Nepomůžeš mu?" vyhrkl První.

„Nesmím."

*

Elf čaroval. Na jednolité zelené ploše začala poznenáhlu vystupovat rudě zářící čára. Rozběhl se podél ní. Najednou se před ním něco pohnulo. Zastavil se. Vycítil nehmotného nepřítele a připravil se na souboj. Corbras věděl, že se jeho žák nezalekne takových hloupostí, jako je děsivý vzhled, nechal tedy démona v jeho původní, beztvaré formě. Bytost zaútočila, aniž by vydala jakýkoli myšlenkový výkřik. To žáka tak zmátlo, že se nestačil včas vzchopit k obraně. V následujícím okamžiku už z něj démon vysával Sílu. Maeglin na okamžik oslepl. Neměl daleko k panice, ale nakonec vydoloval z omámené mysli správné zaklínadlo a vykázal tu věc do patřičných mezí. Než se stačila vzpamatovat, hodil na ni magickou síť a odpotácel se pryč.

„No, to nám to pěkně začíná," vztekal se sám na sebe.

„Moje řeč," zabručel znechuceně Corbras, stojící opodál ve stínu kouzla.

Maeglin vykročil vstříc dalšímu cáru mlhy podél Ariadniny niti, již si vytvořil. Už chtěl udělat další krok, když se ozvala jeho paměť. Šel špatně. Soustředil se a skutečně zjistil, že cestu, již sleduje, vytyčila cizí mysl. Opatrně našlápl a jeho noha se dotkla zrádného bahna. Zaklel a vracel se po vlastních stopách. Právě se v duchu chválil za skvělý postřeh, když plnou vahou došlápl do mazlavé břečky a během několika okamžiků už byl po krk v bahně. Zaječel vztekem, rychle se však ovládl a začal formulovat vyprošťovací kouzlo. Beztvaré ruce močálu jej uchopily ještě pevněji. Zabral rukama, ale koncentraci nepřerušil. Konečně ucítil, jak jej magická síla tlačí nahoru - bylo na čase, hladina se už dotýkala jeho úst. Souboj s močálem ovšem ještě neskončil. Maeglin ucítil jednoho z potomků elementů země a vody, jenž vládl vřesovišti, jak víří kolem stále ještě ponořených nohou. Přivolal tedy oheň a vítr, aby se mu postavili. Bahno se rychle oteplovalo a elf se jen s vypětím sil dokázal vymanit ze sevření té bytosti, než začalo vřít. Ještě několik dlouhých minut ležel vedle bouřící tůňky...

Corbras jen mrzutě pokyvoval hlavou. Věděl, že mladík rychle ztrácí Sílu, nehodlal však vynechat žádnou z nepříjemností, které si pro něj připravil. Ani tu nejstrašlivější.

„Jsem parchant," zabručel.

Maeglin se potácel močálem, tentokrát po správné cestě.

„Jak bych dopadl, kdyby na mě vyskočilo další překvapení?" pomyslel si nahlas.

„Špatně," odpověděl si, zastavil a pokoušel se soustředit. Ucítil jedovatý puch Síly, skrývající se ve vřesovišti. Země jí tu přímo přetékala, ale Mistr před čerpáním Síly na takových místech varoval. Elf znal možné následky - od šílenství až k probuzení po staletí spících příšer. Pokrčil však rameny a začal soustředit mrtvolnou, zatuchlou Moc mokřadu.

*

Daim, kteří celou cestu běželi bažinou, se najednou zastavili. Byli zvyklí na zahnívající zápach, vyrůstali v něm. Tento byl ale mnohem silnější. Cítili v něm dech dračice, jež žila nedaleko a jen občas se probouzela. Na ně ani na Lorissu však nikdy nezaútočila. Kradmo šli ke zdroji zápachu a spatřili...

*

Elf rozpojil rituálně propletené prsty a ukončil obřad. Chvěl se nově nabytou Silou, před zavřenýma očima se míhaly svíjející se zelené spirály. Zvedl hlavu a otevřel oči.

„Tsssssssss..." řekl drak a vrhl se na překvapeného elfa.

Maeglin cítil, jak se mu pařáty zarývají do masa, poslední, co spatřil než omdlel, byly jehlovité zuby, blížící se k odkrytému krku. Byl to nevelký, asi čtyři sáhy dlouhý drak. Ne, že by to nebylo v podstatě jedno.

Corbras si povzdechl a otočil se. Měl svého žáka rád a tohle už vidět nemusel.

„Issartha mnia wa, Linna" zvolal První Dai.

„Wa mnia ael, Linna. Daim dit!" dodal Druhý pohotově.

Dračice nedokončila pohyb a pohlédla na dvojčata.

„Sssa wa ktiah, Daim. Linna dit," zasyčela.

Mysli Daim spolu chvíli hovořily.

„Na, Linna. Daim sitme," řekli prosebně Daim.

Linna zasyčela něco v tom smyslu, že to bylo naposledy, a odletěla.

Corbras uznale pokýval hlavou.

„Lorisso, máš v tom prsty?" otázal se její mysli.

„V čem jako?" ozvalo se po chvíli.

„Dvojčata právě zachránila Maeglinovi život!"

Lorissa se na okamžik odmlčela.

„Pak tak učinila z vlastní vůle, Corbrasi."

Mág pohlédl na Maeglina a Daim, kteří mu právě pomáhali na nohy.

„Děkuju, Daim," zašeptal elf roztřeseným hlasem.

„Copak jsi nevěděl, že čerpat Sílu z močálu je zakázáno? Proto se Linna probudila a chtěla tě zabít!" začal První.

„Jsi úplný blázen!" dodal Druhý.

„Neměl jsem jinou možnost. Musím jít..."

„Vždyť krvácíš!" vykřikl První.

„Nechej ho, blázna," zabručel Druhý.

Maeglin nejistě vykročil, hlava se mu točila, tělem tepala bolest. Uvolnil část své Síly, aby mohl vůbec pokračovat v cestě.

„Ještě jednou díky. Jsem vám zavázán," zavolal na dvojčata a rozběhl se podél rudé nitky.

*

Corbras dlouho váhal, zda má opravdu poslat zázračně zachráněnému elfovi do cesty poslední překvapení. Dokázal by je kdykoli odvolat... Byl však zásadovým mágem. Nechal smrtící Překvapení čekat na svou oběť.

Cítil se mizerně.

Hodně sprostě si vynadal a hned mu bylo lépe.

*

Maeglin konečně opustil močál. Nadechl se čerstvějšího vzduchu a seslal vyhledávací kouzlo. Obezřetně kráčel směrem, který mu naznačilo. Pak minci spatřil. Nevinně se leskla v trávě. Poklekl nedaleko, upřel na ni pohled, zastavil roztěkané myšlenky a čekal, až se mu ve vědomí zjeví obraz skrývajícího se nebezpečí. Měl ještě dost času.

Dlouho měl před očima jen chvějící se stébla trávy. Pak se - v jediném hrůzném okamžiku - změnily v podobu bytosti zpoza tohoto světa, z nepojmenovaných mrazivých hlubin Kosmu. Jidášovu minci svíral ve svém chapadle pěticípý tsathoggua z N'kai. Maeglinovi se na okamžik zastavilo srdce. Nečekal, že jeho Mistr kvůli závěrečné zkoušce použije zapovězenou magii Starých...

Snažil se rozpomenout na rituály, které otevíraly i uzamykaly ty nejděsivější brány. S hrůzou zjistil, že už nemá dost Síly. Přesto však seslal kouzlo, kterým požádal Pána Propasti, aby mu propůjčil Vír, svůj odraz, jenž měl vtáhnout tsathogguu zpět do jeho světa. Číhajícího tvora ale musel nějak vylákat.... Zaječel do prázdna několik obzvláště šťavnatých nadávek a doufal, že jej Mistr slyší.

Slyšel.

Pak sáhl po minci.

Před černým hadovitým chapadlem ucukl na poslední chvíli.

Uskočil.

Země se otevřela a vyvrhla temnou hvězdici. Tsathoggua se začal okamžitě roztáčet. Vlastně to byl docela malý tsathoggua, jen několik sáhů v průměru. Vířil a bzučel. Maeglin bzučení ze srdce nenáviděl.

Konce chapadel zajiskřily rudými záblesky. Elf se postavil za Vír. Hvězdici však ani na okamžik nenapadlo se k Maeglinovi přiblížit. Učedníkovi nezbylo, než obětovat tu část Síly, jež mu pomáhala udržet se na nohou, a odrážet salvy žhnoucích blesků, dopadajících na jeho tělo. Nevypadalo to dobře. Zatvářil se tak přezíravě a sebevědomě, jako by tam mohl stát celé dny. Současně té představě uzpůsobil stav mysli a tu pak otevřel nepříteli.

Byl to velice přesvědčivé.

Tsathoggua se na něj vrhl. Vír byl dobře maskován - bytost neměla šanci jej ucítit dřív, než byla vtažena.

Krajinou se neslo hrůzné kvílení pohlcovaného tvora.

Trvalo ještě dlouho, než konečně zmizel.

Maeglin uzavřel bránu, sebral prokletou minci a omdlel.

*

Corbras se znepokojením sledoval slunce pomalu klesající k západu. Nakonec se rozhodl, že elfa nevzbudí.

*

Lorissa se usmívala. Nedokázala se sama spojit s cizí myslí, jako její bratr, ale cítila, co prožívají bytosti jí blízké. A tak věděla, že Daim, kteří zpola vedli, zpola táhli na smrt vyčerpaného elfa, jsou nedaleko. Slunce zapadalo, ale bylo už jisté, že to stihnou. Z mlhy se vynořil Corbras.

„Dobře jsi je vychovala, Lorisso. Můj strach byl zbytečný," prohlásil uznale.

„Koho jsi vlastně zkoušel, bratře?"