Nic proti trpaslíkům

Předem chci předeslat, že jsem úplně normální chlap, mám ženu, syna, dceru,ale hlavně: nemám nic proti trpaslíkům!
Začalo to nevinně. Lída, to jako moje žena, odjela do lázní a až na to, že jsem zůstal sám na naše zlatíčka Lidku a Péťu to vypadalo na slibný tři týdny. Jsem stavař a musím přiznat, že svět dětí mi trochu uniká. Asi proto mi nepřišlo anijak nebezpečný, když se doma začalo záhadně ztrácet jídlo a drobotina to vysvětlovala tím, že ho nosí kamarádům skřítkům. Aspoň je od nich pokoj říkal jsem si tenkrát. Teprve až když zmizela celá šiška uheráku, basa piv a sklenice mejch oblíbenech nakládanejch cibulek, přišlo mi nutný začít se o ty „kamarády“ vážně zajímat.
Jsem osvícenej člověk a na děti zásadně neřvu. Vše se snažím řešit domluvou. Posadil jsem je teda na pohovku a chvíli mlčel. Mám za to, že takhle navodím dostatečně výmluvnou atmosféru a když si pak ještě odkašlám, je jim jasný, že musí s pravdou ven. Jsem rád, že maj´ fantazii, ale to co z nich vylezlo mě uzemnilo. Přátelé skřítci, jak své výplody titulovaly, prý žijí u nás na zahradě v norách. Neumí si ale sehnat dostatek potravy, neboť tu „bydlí“ krátce a nevyznají se tu. Možná bych to bral jako roztomilou příhodu, Petrovi bych jednu střihnul za ty piva a koupil jim novou hru na playstation aby přišli na jiný myšlenky, ale oni se nehodlaly vzdát. Když mě poprosily o nějaký hadry, ze kterých by si skřítci mohli ušít nový oblečení a léky pro jakousi nemocnou Mančinku, začaly se mi potit dlaně.
Nejsem žádnej pedagog a uznávám, že jsem se nezachoval zrovna prozíravě, ale tehdy mi to přišlo jako dobrej nápad. Prohrábl jsem svou sbírku National Geografic a pustil jim půlhodinovej dokument o nejrůznějších hraboších a jiný havěti co žije pod zemí
„Tak děti,“ pronesl jsem do závěrečnejch titulků, „teď vidíte, že tady skřítci být nemůžou. Všichni tihle tvorečci s velkejma zubama a ostrejma drápama by je sežrali.“
Sledoval jsem účinek svých slov, ale kýžený výsledek se nedostavil. Lidka vytřeštila oči a nepřirozeně zbledla. Petr působil zamyšleně, vstal a hlesl: “Máš pravdu tati. Dík.“
Nebyl jsem si jistej, že je to to, co by měl říkat, ale převážil pocit zadostiučinění, že je to vyřešený a považoval jsem vše za uzavřenou věc. Ne tak moji potomci.
Večer jsem zaslechl v kuchyni podezřelej šramot a tak jsem tiše sešel ze schodů. Našel jsem je na zemi pod stolem. Lída držela baterku a Petr nožem odřezával křidýlka z našich starejch šipek. S hrůzou jsem si uvědomil, že vlastně vyrábějí jakási miniaturní kopí. Rozsvítil jsem, všechno jim zabavil a poslal je spát. Celou noc mi v hlavě hlodalo, jestli bych je neměl poslat s psychologovi. Tohle už přece nebylo normální. Pak jsem se ale odhodlal k poslednímu zoufalýmu kroku. Přece ze svejch dětí nenechám udělat cvoky! Přistoupil jsem na jejich hru a požádal je, jestli by mi svý kamarády neukázaly. Čekal jsem, že řeknou, že je dospěláci nemůžou vidět, že už se odstěhovali nebo tak něco, takže jsem byl popravdě trochu zděšenej, když nadšeně zatleskaly, chytly mě za cíp košile a začaly mě táhnout na zahradu. Nachytal jsem se, jak doufám, že strávíme pár minut u nějakého krtince abych je pak chlácholivě poplácal po ramenech a s chápavým úsměvem odvedl domů.
Venku bylo ten den pěkně. Všechno kvetlo, zrálo vonělo a zahrada byla jedna velká, zelená džungle. Miláčci se opravdu zastavili u nějaký myší nory v dolíku u jabloně.
Klekli si a stáhli mě k sobě. Péťa přiložil pusu k zemi a zavolal do chodbičky: „Haló!“
Nic.
„Zkus to ty,“ pobídla mě vzrušeně dcerka.
Zašklebil jsem se a chtěl odporovat. Nakonec jsem to ale vzdal a nahnul se k prohlubni.
„Vesele!“ šťouchla do mě Lidka.
Stáhl jsem obličej do grimasy, o níž jsem si i přes podezíravý pohled syna myslel, že je to nejveselejší výraz, kterého jsem v dané situaci schopen a halasně jsem houkl: „Hola, hola, skřítci jste tam?“
Připadal jsem si jako blbec. Haranti byli ale očividně spokojený. Chvíli jsme jen tak civěli a pak z díry vykouknul trpaslík.
Přiznávám, že nejsem zrovna abstinent. Přiznávám dokonce, že jsem si před tou výpravou dal malýho panáka. Žena byla pryč, tak jsem trochu hýřil, ale tohle jsem si nezasloužil.
„Co je?!“ vřísknul pidimužík až se mu zelená čapka svezla hluboko do čela.
„Tohle je náš tatínek,“ chopila se slova Liduška a v jejím hlase jsem zaregistroval náznak hrdosti, což mě až dojalo. Kdybych nebyl na všech čtyřech a nečučel na deset cenťáků vysokýho trpaslíka, nejspíš bych měl ze svý výchovy dobrej pocit.
Prckův ksichtík se vyjasnil, „Jó ták! Dospělej člověk!“
Váhavým gestem, jenž mi má poloha dovolovala jsem přisvědčil.
„Skvělý, sami bysme tě našli. Takhle jsme ušetřili čas.“
Trochu mě to vyděsilo, koneckonců s trpajzlíkama nemluvím každej den a nějak mi to pořád nedocházelo. Na druhou stranu jsem byl rád, že mě sami nevyhledali, protože to bych fakt nemusel vydejchat. To už bych spíš zvládl bílý myšky.
„Vážně?“ vyšlo ze mě, „a proč?“
Záprdek nahnul hlavu ke straně, jakoby odhadoval moje duševní zdraví. „No, tady moc skřítků nemáte, jak jsem pochopil…“ odmlčel se, aby se ujistil, že vše stíhám a já se nezmoh´na nic jinýho, než že jsem přikyvoval jak hovado, “tak mě napadlo, že by se možná šiklo ňáký vysvětlení. Abys tuhle prťata neměl za blázny a mluvky. To zní logicky, ne?“
Vžijte se do mý situace. V trenkách a košili klečím v trávě pod jabloní, čučim do díry a trpaslík se zeleným baretem mi vykládá o logice.
„Jo,“ pokračoval jakoby měl na spěch, „naše nejmenší, Mančinka, nám nějak churaví. Neznáš ňákou bylinkářku, my se v těch vašich plevelech nevyznáme.“
Dál už to nemá cenu rozpitvávat. Po té, co jsem odstranil ze svého mozku blok, který mi zakazoval vybavovat se jakýmkoli živým tvorem pod osmdesát centimetrů výšky, jsem si s Pestíkem, jak se ksindlík jmenoval, celkem dobře potlachal.
Jak se zdálo, žili si spokojeně ve svém světě a pak je něco přeneslo k nám na zahradu. Nařídil jsem si, že se nebudu snažit tomu rozumět.
Mančinka měla bolení břicha doprovázený zvracením. Nejspíš z mýho piva a nakládanejch cibulek. Dal jsem jim bylinný čaje svý ženy a rozhodl se, že zbytek dne zkusím relaxovat.
Hluboko v křesle, se sklenkou vína v pravici přemítal jsem, jak je dostat pryč. Až tam to došlo. Vůbec mi nepřišlo, že je to všechno na palici. Nedá se to dost dobře popsat, ale nikomu bych nepřál, aby se dostal do takový situace, aby mě chápal. Když „to“ máte před sebou, fakt nemožnosti je to nejmenší s čím se musíte potýkat. Hmotnej skřítek je sám o sobě nejlepší důkaz, že máte problém. Nebyl tam nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Člověk jednadvacátýho století postavenej před problém, co s trpaslíkama. Na tohle téma by měl někdo vydat příručku.
Situace se den ode dne zhoršovala. Těch malejch prevítů přibejvalo a začínali být celkem vlezlí. Než jsem se někde svlík´ musel jsem kontrolovat zda jsem opravdu sám. Šlo je totiž snadno přehlídnout a to jejich hihňání mi lezlo krkem. Dodneška nechápu, co jim přišlo tak legrační. Vytáčely mě i jejich žertíky. Pepř v očních kapkách, přesolený jídla a takový věci. Kvapem se hromadily i horší problémy. Ten největší vypukl asi deset dní od jejich příchodu. Pestík, který byl pasován na mluvčího celé podzemní komunity mi při jedné návštěvě vyprávěl nad sklenkou martini o jejich domovině. Vzpomněl mimochodem na znepřátelený klan Bradáčů, se kterým měli u nich líté pře. Měl jsem vždycky problémy s ním udržet rozumnou konverzaci, tak jsem si řekl, že zdvořilostníma frázema nic nezkazím. Vyjádřil jsem teda úlevu, že tady jejich nepřátelé nejsou. Když jsem byl vzápětí zpraven o tom, že už dva dny sídlí na našem kompostu, zaskočila mi oliva.
A tak u nás, na naší poklidné zahrádce začala lítá válka trpaslíků. Oba rody odmítly rozšířit své území do okolních zahrad a veškerá domluva byla marná. No co, napadlo mě. Atomový zbraně neznaj´, střílet taky nemaj´ z čeho, aspoň mi nepolezou do baráku.
Jakmile jsem se jednoho rána probudil omotanej špagátem, došlo mi, že jsem se přepočítal. Bradáči mě chtěli držet jako rukojmí. Naštěstí se do toho vložil Peťan a já mohl jít, byť mírně otřesen do práce. To byla další věc. Těch osm hodin mimo dům byla pro mě úleva i utrpení zároveň. Nakonec se to ve mně ale jakš takš urovnalo a já se cítil smířený se vším. Pár malejch diblíků naše zahrada snese. Žena stejně vždycky toužila po sádrovým trpaslíkovi, tak teď jich bude mít mraky a dokonce živejch. Mohlo by se zdát, že jsem flegmatik, ale mě to přišlo jako nejlepší nápad, jak se s tím vypořádat.
Ze stavby jsem se teda po delší době vracel v přijatelný náladě. Padl jsem do křesla a hodlal si užít chvilky, než potěr dorazí z lidušky. Bylo to až moc idální. Čekal jsem zradu, která vzápětí skutečně přišla. Do obejváku nejistě vplula cizí dívka. Jsem jenom chlap a tak mě nejdřív třísklo do očí, že nejspíš pochází z hodně teplech krajů, kde je oblečení opominutelná záležitost. Při bližším ohledání mi ale nesedělo, proč by si teda svou chatrnou podprsenku lemovala kožešinou. V dlouhých, plavých vlasech se jí leskla zlatá čelenka. Byla nápadně nalíčená a z černých stínů na mě upírala velký modrý kukadla.
„Nelekejte se,“koktnul jsem nelogicky a bylo mi jasný, že chlácholím spíš sám sebe.
„Já se nelekám,“ odvětila hlasem plným jiskření, který musím pro nedostatek výstižnějších výrazů nazvat erotickým. Mít spisovatelský vlohy, stejně bych nemohl popsat, to co zní vyzařovalo, ale měl jsem co dělat, abych se jí nevrhl k nohám.
Odhadla to, usmála se a nenuceně pokračovala: „Toť věru prazvláštní. Je v tom magie?“
Dalo mi to fůru práce promluvit na ní a neslintat přitom.
„Tady u nás o magii nikdo nic neví,“ odpověděl jsem.
Přitakala a ladně se rozložila na gauč. „Zvláštní svět. To je ale nyní vedlejší. Musím se dostat zpět. Jestli se nenavrátím do příštího úplňku, nebudu sezdána se svým milovaným Runem a nestanu se královnou Akahajské říše, ujme se vlády má macecha Senetra a bude veta po mé zemi. Plameny stráví její krásu, zlo se po ní rozleze jako rez a lid postihne zoufalství a smrt.“
Zněla dost naléhavě, jenže já přesto uvažoval zcela sobecky. Byl jsem v tu chvíli vážně rád, že je Lída v lázních. Skřítky by možná skousla, ale polonahý ženský na válendě, na kterou tři měsíce vybírala přehoz, to by bylo veta po mě.
„Podívejte….slečno,“ nemohl jsem to už dál brát jako něco normálního, „já nevím, co se tu děje. Já stavím domy, rád se dívám na dokumenty o zvířatech a mám ženu. Fantasmagórie nečtu, magii znám jen v podání Coperfielda. Nevím proč se to všechno děje na mým pozemku, ale rozhodně nemám zdání, jak vám pomoct. Kdyby se tu před váma neobjevili trpaslíci, nevěřil bych vám ani slovo a měl vás za blázna. Takhle to u nás chodí.“
Nejspíš mému výlevu zcela neporozuměla, ale ani v nejmenším jí to neodradilo od jejího záměru.
“Ty mi musíš pomoci. Já svou zem nezradím. Ať už na mne tu past nalíčil kdokoli, nezastaví mne to!“
Věřil jsem jí. Zvlášť když bojovně vypjala hruď.
Chvíli se mě vyptávala na Coperfielda, jako jestli je to dobrej čaroděj, ale vysvětlil jsem jí, že by se hodil jen kdyby chtěla nechat zmizet letadlo, nebo přeříznout vejpůl.
„On umí jen triky. Žádná magie a opravdový kouzla tady neexistujou.“
Zjistil jsem, že ženská logika je stejná ve všech dimenzích.
Řekla totiž: „Jak tedy vysvětlíš, že tu jsem?“
Čím dýl jsme mluvili, tím víc Keyino odhodlání chladlo. Za pár hodin, po pár skleničkách vína začala propadat beznaději. Pak prostě usnula.
Uložil jsem jí do naší postele a šel zkontrolovat děti, který si na naší novou návštěvu zvykli jakoby se nechumelilo a teď v pokojíčku rozprávěly s Pestíkem. Zahnal jsem je do pelechu a udělal fatální chybu. Pil jsem dál. Snad proto mi vypadlo, že bych neměl jít spát do ložnice.
Ráno jsem se probudil vedle Key a jediný v čem jsem si byl jistej, bylo, že nic nebylo. Přes tupou bolest hlavy jsem už ale začal uvažovat, jak to vysvětlím té fešné muskulatuře s mečem. Stála u nohou postele a tvářila se nemile. Podle oděvu, který sotva zakrýval to nejnutnější a nechával tak vyniknout vypracovaným naolejovaným svalům, jsem usoudil, že to bude Keyin známý.
Run se naštěstí ukázal jako celkem inteligentní mladík a tak byl, po tom co mě vzal naplocho mečem, otevřený mým argumentům.
S naší realitou se vyrovnával hůř než Keya. Děti z něj ale byly nadšené. Měl jsem sto chutí je poslat k babičce. Tchýně by však určitě začala větřit podraz, takže jsem to nechal až jako poslední možnost.
Celý týden se Run válel před televizí a likvidoval zásoby alkoholu.
Docházela mi trpělivost. Lída se měla vrátit za tři dny a řešení problému našich nezvaných nájemníků bylo v nedohledu. Krom toho se blížil úplněk a Keya byla víc a víc hysterická.
V sobotu ráno jsem se probudil nečekaně odpočatý. Slunce pronikalo skrze zaklapnuté žaluzie do místnosti a venku zpívali ptáci. Na chvíli, na malý okamžik jsem si pomyslel, že to byl sen. Ležel jsem sice v obejváku na gauči, ale to se mi občas stávalo. Mou naději zadusil Run scházející ve spodkách ze schodů. Neomylně zamířil do kuchyně. Podle zvuku sondoval obsah lednice. Nemožnost někoho zabít, znásilnit nebo alespoň pořádně zmlátit ho degradovala na obyčejného flákače.
Na břicho mi skočil Pestík. Poslední dobou jsem přítomnost jeho druhu zatlačil do pozadí. Jen občas mi jí připomnělo shnilé ovoce a kamení přilétávající oknem(sestavili si totiž dobývací prak, /popravdě asi jen mě natruc, vždyť žili v norách/ a náš kompost se stal bojištěm hostícím přímo velkolepý bitvy).
„Poslyš čahoune,“ začal s vlídností jemu vlastní, „už to tu není k vydržení.“
To bylo poprvé, kdy jsem s tím hajzlíkem souhlasil.
„Vážně?“ odvětil jsem rozmrzele, „já měl za to, že se tu spolu skvěle bavíme.“
Zkřivil ksichtík a já se skoro cítil provinile.
„Co vám tu chybí? Máte souboje na hnoji, roštěný hraboše…“
„Chceme domů,“ nehodlal vést dialog, „není tu dost místa a někdo z vašich by nás mohl časem zmerčit. To by nebylo dobrý. Krom toho se tu nedaj dělat zásoby na zimu. Nechcem bejt pořád závislí na tobě. Nemáme tu budoucnost.“
Snažil jsem se mu vysvětlit, že je tu přece nedržím, ale neposlouchal mě.
„Náš čaroděj říkal,…“začal.
Ve mně hrklo. „Vy máte čaroděje?“
Uzemnil mě, že prý co má být, že se objevil už před týdnem, ať nemelu pantem a poslouchám. Osvětlil mi, že potřebují mojí asistenci. Prý musí získat pár přísad do lektvaru, jenž by měl spolu s kouzelnou formulí odhalit otevřený průchod do jejich světa a zpřístupnit ho na cestu zpět.
Píšu to značně okleštěně, ale takhle jsem tomu rozuměl. V představě se mi objevil tunel, kterej do sebe vtahuje všechno živý, co se ocitne v jeho okolí. Pravděpodobně ho někdo otevřel na místě, kam pak vlákal Keyu. Prý nejlepší způsob jak se někoho zbavit, aby ho, nebo jeho ostatky nemohl nikdo vypátrat. Trpaslíci, vlastně teda skřítci jak mě Pestík neúnavně opravoval, to odnesli jen proto, že je to vycuclo z jejich děr v zemi. Run hledal Keyu a po jejích stopách se dostal až do naší ledničky. Začal jsem se modlit, aby se kolem tý brány neprohnalo třeba stádo muflonů.
Pestík mě požádal o krev z jednorožce. Představil jsem si nosorožce, jediné zvíře odpovídající tomu názvu a začalo mi být úzko.Pak jsem si ale rozvzpomněl o co jde a namítl, že u nás nežijí.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. “A co ten v tý kůlně za domem?“
Moje koncentrace po ránu nebývá nejlepší. “To bych si snad všiml, ne?“ zkusil jsem oponovat, ale někde v hlouby duše se krčila rezignace.
Liduška ani nezapírala a jednorožce na puštěném sousedním pozemku přiznala. Prý mě nechtěli s Péťou stresovat. Působil jsem na ně po Runově příchodu přetaženě.
Utěšoval jsem se, že porazím toho koně a bude po všem. Omyl. Oknem proletěla sekera a zasekla se do skříně asi dvacet centimetrů od mojí hlavy. Venku u bazénku se zatím rozbíhalo špinavé, zarostlé monstrum. Zavelel jsem na ústup do prvního patra. Zalígrovali jsme se v koupelně, která jediná nemá dveře se skleněnou výplní.
Keya se zrovna myla. Podle zápachu určila dorážející kreaturu jako barbara.
Brutální rozezlený válečník se snažil vyrazit dveře a pomáhal si šíleným řevem. Provizorní barikáda z vany držela na čestné slovo. Přemýšlel jsem, kde je Run. Keya neustále trvala na tom, že se musím zachovat jako hrdina. V duchu jsem marně hledal vzor. Jediný kdo mě napadl byl Barbar Conan. Zkoušel jsem se do něj vžít. Nebýt zrcadel a dětí ječících tatí tatí, šlo by to líp.
Pak mi ruplo v bedně a přistihl jsem se, jak se soukám z okýnka. Litoval jsem, že jsem byl proti tomu, aby Lída nechala dům obrůst břečťanem, kterej je v takovejhlech situacích standardní výbava každýho filmu. Takhle jsem skončil s nosem v zemi, pohmožděným zápěstím a vyvrknutým kotníkem. V trenclích s lampasem jsem si teda jako Conan nepřipadal. Přesto jsem se neohroženě vplížil do obýváku, abych zjistil, že už se Run o barbara postaral. Zároveň se postaral o novou výmalbu zdí. Zbaběle jsem tomu nevěnoval pozornost. Po něčem jsem uklouznul. Ani tomu jsem radši nevěnoval pozornost, ale dospěl jsem k rozhodnutí.
„Jdem podříznout tu kobylu!“
Jednorožec mi fakt učaroval. Všechno ze mě spadlo a já zíral na to nádherný zvíře a nezmohl se na slovo. Všichni jsme si ho dlouho prohlíželi a bylo ticho. Dokonce i ti skřítčí žvanilové čučeli v němém úžasu.
„Teď přichází onen háček,“ zachrchlal miniaturní čaroděj se zrzavým plnovousem, „jednorožce, bájného posla dobra, smí usmrtit jen čistá panna.“
Oči přítomných se v očekávání stočily ke Key. Zrudla a stydlivě sklopila zrak k zemi. Pohledy se přeorientovaly na Runa. Nervózně přešlápl a v rukou žmoulal jílec meče. Pokrčil rameny.
Trochu mě to překvapilo. „Tak tolik k plánu. Co teď?“
Čaroděj si zamnul bradu až mu zajiskřilo ve vousech a pak vědoucně pozdvihl obočí. Ukázal na Lidku. Vzpupně jsem vstoupil mezi ní a jeho křivý prst. Nehodlal jsem to dovolit. Než ji nutit k něčemu takovýmu , radši budu živit hordu záprdků, vyvinutou děvu, hordu chodících svalů a koně s rohem. Tady už přestávala sranda. Doteď to byly jen nepříjemný paraziti, ale tohle zavánělo.
„Ani náhodou,“ vyjel jsem podrážděně, „Lidka ho nezabije!“
I já bych těžko zvládal vztáhnout ruku na toho tvora a připravit ho o život. Byl tak neuvěřitelně vznešenej a jakoby
z něj sálal klid.
„Musí to udělat,“ vřískla Keya, „musím se vrátit!“
Nadechl jsem se, ale Lída mě zatahala za ruku.
„Tati, proč ho chcete zabít?“
Vysvětlil jsem jí, že naši přátelé potřebují jeho krev aby mohli domů.
Zamrkala a pronesla s dětskou bezelsností: „A proč musí umřít? Proč ho jenom nepíchnete? Jako když jsme byli na včeličce u paní doktorky. Tam jsem taky neumřela.“
Nenapadla mě žádná námitka.
„O tom se v textech nemluví,“ blábolil zmateně kouzelník, „jednorožce může usmrtit jen čistá panna,“ opakoval, „nic o včeličkách.“
Celou dobu jsem si dřepěl na vedení. „Kolik té krve potřebujete?“
Stařec zuřivě zalistoval v tlusté knize.
„No, tu se píše jeden díl poháru…“
„A proč ho teda zabíjet?“ nechápal jsem.
Zalapal po dechu, ale nic víc.
Z drobné ranky z nohy zvířete jsme zachytili potřebné množství krve a zjevně nespokojený čaroděj odříkal zaklínadlo. Připojil povzdech, že roh jednorožce by byl k nezaplacení. Pak nás vyzval, abychom opustili kůlnu, neboť až vylije lektvar s krví na zem, otevře se v ní zbloudilý konec brány a ta bude zpřístupněna i v druhém směru. Zajímalo mě, zda pak ta spojnice mezi světy zmizí. Ujistil nás, že jak „utrejch“ zaschne, cesta se uzavře. Oběma směrama. To mě uklidnilo.
Loučení nebylo nijak dlouhé. Keye a Runovi jsem popřál úspěch ve vládnutí a štěstí v manželství, skřítkům vlídnou zimu. Pestík mi poradil, abych byl opatrný v západní části zahrady. Že prý to tam trochu přehnali a „ňák se to tam propadá“.
Dostal jsem tik do oka a v duchu jsem si vyčítal, že jsem zavrhnul nápad z prvních dnů zmetčí okupace a to sice rafinované rozmístění myších pastiček a jedu na krysy.
Proto jsem si oddychl, když jsme z bezpečí našeho pozemku sledovali nenápadný záblesk za okenicemi kůlny.
Nastala práce na úklidu Runovy nadílky. Nešlo to dvakrát rychle. Hlavou se mi honilo, že to před Lídou neutajím. Znám jí ale už od střední školy a byl jsem přesvědčenej, že mi uvěří.
Bohužel dění u nás neuniklo sousedům a po boji s barbarem zavolali policii. Neměl jsem sílu lhát a tak jsem tady. Musím ale napsat, že se nebojím tohle všechno přiznat. Asi byla chyba, že jsem si nic z toho nezdokumentoval, ale i tak mám přece důkazy, který nejde přehlídnout – svědectví dětí, podkopanou zahradu, nebo třeba tatarák z barbarskýho bojovníka po celým baráku.
Na závěr chci říct, abyste tu poznámku o trpaslících a jedu na krysy nebrali vážně. Opravdu. Na to nemám náturu….no i když…ne tak to opravdu neberte.





Dodatek vyšetřujícího lékaře.
-Klient je průměrně inteligentní a působí velmi věrohodně.
-Při vyšetření se choval neagresivně až pasivně. Svým utkvělým představám pevně věří a nepřipouští logické argumenty vedoucí k jejich vyvrácení. Na druhou stranu přiznává, že rozumí naší skepsi.
-Je citlivý na rozhovory s tématem trpaslík/skřítek a jedině tehdy se projeví jeho emoční labilita a reaguje podrážděně.
-Nutnost jeho hospitalizace je podmíněna zejména tím, že svou výmluvností zhoubně působí na své děti (Které jeho výpověď potvrzují. Po pravidelných sezeních s dětským psychologem je zvrácení jeho vlivu pravděpodobné.).
-Podle samostatně přiložené policejní zprávy je klient podezřelý z vraždy a je tedy nebezpečný nejen sobě, ale i svému okolí (pozn. Identifikace zbytků genetického materiálu nalezeného v domě klienta není zatím konečná, jedná se však o neznámého člověka.)
-Klientem zmíněné „podzemní nory trpaslíků“ jsou zřejmě prací nezvykle hojného počtu zatím blíže neurčeného druhu hrabošů. Miniaturní modely dobývacích strojů nalezených v místech kompostu svědčí o závažnosti a patologičnosti klientova stavu, stejně tak skvrna neznámého složení na podlaze ve zchátralém stavení poblíž klientova domu.
-Na podkladě výše zmíněných faktů žádám o umístění na samostatném lůžku s dozorem a medikamentózní léčbou.
-Další pozorování ke stanovení léčby nutné.

MUDr. Josef Voldráb- vyšetřující psychiatr