JEDNOU SE ROZEDNÍ–kapitola třetí–PLAMEN MÁGŮ–Daim

DAIM

Elf otevřel oči. Dlouho hleděl do stropu. Vstal. Zatočila se mu hlava a musel se posadit. Vešla Lorissa.

„Dobré ráno, Maegline."

Znovu se pokusil vstát. Čarodějka přistoupila a pomohla mu.

„Jsi ještě slabý, ale nejhorší máš za sebou. Pojď se mnou, Corbras čeká."

Elf věděl, že zkoušku složil, i když poněkud sporným způsobem. Neměl však chuť se s Mistrem setkat. Alespoň ne v té chvíli.

„Řeknu mu, že se ještě necítíš."

„Děkuji, Lorisso."

Lehce jej objala.

„Stal ses mágem, Maegline. A nepochybuj o tom, že právem."

*

Corbras tou dobou hovořil s Daim o jejich budoucím životě. Byli poněkud nesví při představě, že již zanedlouho opustí blata a odejdou s mágem do světa.

„Nejsme jako ostatní," řekl První Dai.

„Jsme... zrůdy," konstatoval Druhý.

„První má pravdu, ale ty ne, Druhý Dai," řekl tiše Corbras. „Je ovšem pravda, že by se tak na vás mnozí hlupáci dívali. Proto zastřu vaši pravou podobu."

Sluneční paprsky se probíjely mlhou. Daim najednou vzhlédli. Nad jejich hlavami prolétala Linna. Zamávali na ni. Několikrát zakroužila nad domem a přistála. Dlouho na trojici hleděla pohledem plným velké, ale cizí, nelidské moudrosti. Daim s ní začali hovořit jejím jazykem, který je naučila Lorissa, mág pomocí myšlenek.

„Který z nich je Předpovězený, Linno?" ptal se mág.

„Nepátrej po tom, nenuť je, aby naplnili svůj osud," radila dračice.

„To už jsem slyšel od své sestry, ctihodná. I tebe však nový bůh zahubí, nezničíme-li jej," namítl Corbras.

„Smiř se s tím, že naše doba končí, mágu. Znovu povstaneme, až přijde čas. Nutnost nezahubíš, proud nezvrátíš a napácháš víc neštěstí, než je nutné."

„Nemohu s tebou souhlasit. Šimon pravil, že..."

„Předpovězený bude bojovat. Nikoli že zvítězí."

„Proč by někoho hnal do marného boje!"

„Nikdo nezná nejtajnější záměry toho, kdo skrze něj hovořil... A tvůj Mistr se mohl v závěrech, které z vize vyvodil, mýlit."

„I ty se tedy můžeš mýlit! Chtěla jsi zabít Maeglina..."

„Dech močálu jej navždy poznamená, Corbrasi. Neměl jsi ho hnát do takové nutnosti. Je prokletý."

„To už dlouho."

„Pravda, mágu. Všichni jsme. Toto je soumrak, smiř se s tím," pravila Linna, prohodila ještě pár slov s Daim a odletěla.

„O čem jste hovořili," tázal se Druhý Dai.

„Později vám to řeknu. Poznal jsem už, jaký máte talent na obtížné jazyky. Co byste řekli tomu, kdybych vás naučil řeči kouzel?"

„Ano!" zajásali Daim.

*

„Ctihodný Maegline, složil jsi těžkou zkoušku. Ač se ti možná nyní zdá, že byla příliš náročná, věz, že to bylo nutné," pravil obřadně Corbras. „Proto ti předávám Plamen, zažehnutý Mistry dávných věků. Nyní se i ty stáváš nositelem tradice."

Elf přijal neviditelný oheň.

„Nuže, Maegline - mágu, dělej čest svému jménu i stavu," zakončil Corbras a usmál se.

Elf však vstřícnost svého Mistra neopětoval.

Láskyplně se rozloučil s Lorissou, formálně se uklonil Corbrasovi a nechal se dvojčaty vyvést z vřesoviště.

„Děkuji vám za život i za přátelství, Daim. Snad se ještě někdy shledáme."

„Bohové s tebou," řekli bratři.

„I s vámi. Hlavně s vámi..."

V hlubokém zamyšlení opouštěl tuto zvláštní zemi mágů, mnichů a hlavně prostých lidí. Za dlouhá staletí je sebemocnější kouzla nedokázala osvobodit od bídy, válek a nemocí. Maeglin dost pochyboval, že na tom nová víra může něco změnit. Vítr jej provázel na dlouhé cestě.

„Jsem mág," říkal si. „Maeglin mág."

Celé roky se těšil na tuto chvíli. Léta bojů s Mistrem i se sebou samým v rodících se městech i pod korunami stromů.

„Jsem mág!" volal a Vítr nesl ta slova do dáli.

„No a co?" odvětil si.

Jeho kroky vedly k přístavům, navštívil Británii a matku, potom pokračoval na pevninu - do Bretaně, jíž si zamiloval.

Tam, v nevelké pevnosti, která mu poskytla přístřeší v zimních lijácích, poprvé potkal mladého kralevice Childericha, jemuž bylo souzeno zdědit mocnou říši Franků...

*

Říká se, že kdysi chodil po irských usedlostech mág se svým žákem. Mladý učedník nikomu nepřipadal zvláštní, přesto si každý oddechl, když odešli. Říká se, že v jednom z klášterů měl jeden novic vidění dvouhlavého ďábla, zápasícího s Kristem...

Kazatelé v těch dobách hodně hovořili o kněžích starých bohů a čarodějích jako o vtěleních samotného Ďábla. Lidé přikyvovali a někteří se nechávali i pokřtít. Když však jejich dítě onemocnělo, běželi za vědmou...

Některé mnichy to pohoršovalo, moudří opati však vyzývali k umírněnosti. Nebylo kam spěchat, země jim už patřila.

Cenobité znalí písma sepisovali první kroniky, ale o mistrech magie většinou mlčeli, neboť věděli, že zapomnění je ta nejlepší zbraň.

Jednoho dne opustil mág i se svým žákem zemi. Brzy poté Lorissa nastoupila na malou bárku a Vítr ji odnesl domů - do Lyonesse. Za krátký čas zmizela i se svou zemí v hlubinách oceánu.

Corbras učil dvojčata tajům Vysoké magie. Nezaváhal ani před tajemstvími, jež měla být dávno zapomenuta, učil je vyvolávat i ty největší hrůzy zpoza světů. Uváděl je v temná zákoutí magických věd, před nimiž svého předchozího učedníka chránil... Neviděl však jinou možnost.

*

„Vaše závěrečná zkouška se blíží, Daim. Nastal čas, abyste nahlédli do stránek Daemonolatrie," řekl s jistým sebezapřením Corbras. Sám se té knihy děsil, věděl ale, že v boji, jenž je čeká, bude účel světit prostředky.

První Dai opatrně uchopil latinsky psaný papyrový svitek, který jen magie mohla tak dlouho chránit před zubem času.

„Existuje několik opisů, ale těchto dvanáct svitků je napsáno rukou mága Catullona," započal mág svůj výklad.

„On byl autorem?" zamumlal Druhý Dai, aniž by odtrhl zrak od úhledného písma.

„Částečně. Původ spisu sahá až do staré Babylónie. Catullon přeložil a doplnil původní text. Říká se, že vyzkoušel všechny popsané rituály, ale tomu bych příliš nevěřil. Sporná je také navrhovaná výslovnost jmen bohů a démonů, lepší ale nemáme. No - jste dost staří a moudří, abyste mohli knihu studovat a nic přitom nezkoušet. Začněte tedy..."

Ale komu z nich byla kniha určena? Kdo byl Předpovězený? Corbras ani po šesti letech nedokázal s určitostí najít odpověď. Talent měli oba výjimečný. Mág cítil, že to bude Druhý Dai, jistotu však neměl. Přesto slavil úspěch. Oba učedníky strhl pro svou posedlost a válka s Nepřítelem, jak si zvykl nového boha nazývat, je lákala den ode dne víc a snad jim i pomáhala zapomenout na ženu, kterou kdysi nazývali matkou.

Za okny kamenné pevnosti šuměl vytrvalý déšť. Jeden z mnoha anglických králů jim nabídl peníze a přístřeší za vcelku nicotné služby, což Corbrasovi vyhovovalo.

Učili se. Všichni tři...

*

Jako dusot koní při Divokém honu...

Daim třeštily hlavy.

Krok...

„Corbrasi, ty parchante!"

Slizké stěny zaplavené oslepujícím světlem, před kterým bylo zbytečné zavírat oči. První natáhl ruku před sebe a uviděl jen kosti v růžové skvrně.

Krok...

Dosud žádný nepřítel. Jen záře a sliz. Příprava na Krista?

„Kde jsme!" ječeli Daim, stěží se však slyšeli, ač kolem vládlo hrobové ticho.

Krok...

Zlý sen...

„Astai mna te! Whiah taea!"

Zaklínadlo ulpělo na stěnách. Po chvíli steklo.

Už hodiny bloudili v tomto labyrintu. Vraťte se, řekl, vraťte se a budete zasvěceni. Jejich tělo ochromovala bolest.

„Ph'nglui wah! Aa Shanta namarah! Nyarlathotep nygh! Azatoth!" zvolali Daim současně. „Co jsi nás to donutil udělat, Mistře..."

Vykročili vedeni Stínem. Procházeli střevnatými zákruty nekonečných chodeb dokud před sebou nespatřili černý otvor.

Radostně se rozběhli.

Temnotě vstříc.

*

Daim přijali v necelých devatenácti letech svého života neviditelný odznak mágů. Změnili se. Hodně se změnili...

„Zůstaneme Daim pro tebe a Nepřítele. Pro ostatní budeme Bezejmenným," sdělili bývalému mistru.

Corbras přikývl. Bylo mu najednou těžko. Něco skončilo, nebylo však vůbec jisté jak...

„Přenechám vám Daemonolatrii... mně by k ničemu nebyla. Doufám, že budete opatrní..."

Corbras se rozloučil a odcestoval do milované Galie...

Daim se stali mágy i mágem - neboť veřejně vystupoval pouze První Dai. Nyní čekali, až přijede elf, který se chtěl stát mágem a netušil, že... Netušil nic.

*

Louče už dohořívaly a jen stěží ozařovaly nevelkou krčmu a její poslední dva hosty, mladého muže středního vzrůstu a vysokého elfa debatující u džbánu červeného vína.

„Víš... Eärendile... nevím, jestli je to dobrý nápad... ty a mág? Co tvé písně?"

„Písněmi nad Waxarou nezvítězím... kdybys ji viděl..." elf se otřásl.

Nathorn si pořádně přihnul. Zítra budu mít kocovinu, připomněl si.

„Nevydržíš u toho," zabručel Nathorn. „Tak jako u ničeho..."

„Vydržím, věř mi..."

„Tobě?"

„Ano. Ona mi za to stojí."

„A miluje tě aspoň?"

„Doufám..."

Člověk ztěžka pozvedl hlavu a upřel na elfa kalný pohled.

„Láska... mocná čarodějka. Stejně nevydržíš... Waxara má roky náskok..."

I Eärendil se napil. Nutně to potřeboval. Věděl, že Nathorn má pravdu. Přes všechno nadšení to věděl. Skutečnost, že miloval překrásnou dceru obávané čarodějnice, na tom těžko mohla něco změnit. Cítil však, že existuje rychlejší cesta. Musela...

Druhého dne Nathorn, méně uvyklý vínu, zvracel a potácel se s mokrým hadrem na čele po zatuchlém podkroví, v němž přespali. Eärendil se chystal k odjezdu. Tajuplný Bezejmenný mág jej očekával.

„Myslím, že mě nebudeš doprovázet," zhodnotil elf stav mladého barda.

„Asi ne..." zaúpěl Nathorn. „Stejně tu chci zůstat. Musím dokončit tu baladu, kterou jsem slíbil knížeti... Ani nevíš, jak ti tvůj dar závidím. Mé písně jsou oproti těm tvým jen odvar."

„Mno, žádný zázrak, to je pravda."

„Tak ti tedy pěkně děkuju..."

„Neříkal jsi posledně cosi o upřímnosti?"

Bard si povzdechl a přiložil na čelo další obklad.

„To musela být hodně slabá chvilka, elfe. No, nic. Měj se..."

Eärendil vyšel na čerstvý vzduch, zhluboka se nadechl, vyhoupl se do sedla a zanechal úpícího barda ve vesnici samotného.

*

„Jsi možná příliš starý, Eärendile," pravil vážně Bezejmenný. „Máš talent a tvé básnické umění je vzácný dar..."

„Chci být mágem!"

„Možná jednou budeš tvořit zaklínadla ve verších... budeš-li mít dost trpělivosti."

Daim věděli, že nebude. Bolel je osud, jenž třímali ve svých rukou, cíl však byl přednější. Souhlasil by Corbras? Ne. Nebyl však Předpovězeným.

„Přijímám tě, elfe."

Eärendil se lehce uklonil před mágem, jehož tvář byla zakryta černou maskou.

*

Pomalu plynuly dlouhé zimní měsíce a mladý elf se snažil soustředit na studium latiny a řeči živlů. Sám se podivil, jak snadno to jde, nevěděl však o neviditelném pohledu, který na něj Daim dnem i nocí upírali. I myšlenky na půvabnou Waxařinu dceru se mu vyhýbaly.

Přišlo jaro a slunce konečně prohřálo kamenné stěny pevnosti. Jednoho dne pak Bezejmenný mág zrušil kouzlo, jímž Eärendila dosud ovládal.

„Musím odejít, elfe, a hodlám se vrátit až po slunovratu - čeká mne náročná magická operace. Prostuduj si tyto knihy," mág vytáhl několik objemných svazků, „na ostatní však nesahej. Jsou příliš nebezpečné."

Elf přejel pohledem po grimoárech. Na nejvyšší polici se už měsíce prášilo na hromádku starobylých svitků.

„Jistě, Mistře."

*

„Pověz, kde je Kristus?" zeptali se mnicha, připoutaného ke kamennému oltáři.

„Ty?" Mnich vytřeštil oči. „Ty chceš hledat Boha?"

Bezejmenný přikývl.

„Vždyť jsi černý mág!"

Bezejmenný pokrčil rameny.

„Kristus žije v mém srdci," zašeptal mnich.

„Vážně?" pousmál se mág.

„Ano, je tam stále se mnou."

„Pak tedy není daleko," zašeptal Bezejmenný a sáhl po obětním noži.

Mladík na oltáři sebou zaškubal. „Ty tomu nerozumíš!" vykřikl. „Takto Jej nenajdeš!"

„Uvidíme," prohodil Bezejmenný a odvolal masku. Mnich se bez dechu díval, jak mizí magický závoj a odkrývá mu pohled na dvojčata.

„Kdo jste?" vydechl nakonec.

„Daim," představili se dvojhlasně. „A hledáme tvého boha..."

„Ale..."

„Nargatoy zathan! Aa Mantha Nygh!"

Výkřik bolesti. Srdce chvějící se na dlani. Oběť Dávným - klíč k Bráně.

Nyní nezbývalo než čekat na osudnou chybu nicnetušícího elfa...

*

„Už nemůžeme couvnout," zašeptal První Dai a hlas se mu chvěl. Oba cítili, jak Eärendil vyvolává pomocí Daeomonolatrie zpoza světů bytost, již bláhově doufal ovládnout.

„Už ne," řekl pevně Druhý.

Cítili, jak se kdesi nedaleko otevřela země a démon z nepojmenovatelných hlubin pohltil nabídnutou oběť, jež měla být pouze návnadou. Eärendilovo zoufalství na okamžik otřáslo světem. První Dai se marně snažil umlčet hlas svědomí - zničili životy, možná i víc, aby porušili Rovnováhu a naklonili jazýček vah. Z průchodu mezi světy vytryskla Síla a začala proudit do Předpovězeného.

„Je to náš osud," řekl nakonec Předpovězený, spoutal síly, jež by se ani on sám neodvážil přímo vyvolat, a vyzval Krista k souboji.

*

Corbras se s křikem probudil. Obraz, jenž viděl ve snu, se mu vypálil hluboko do mysli... krev, bolest a zoufalství.

„Co jsem to udělal..." zachrčel.

Svět se zachvěl a slzy tekly proudem kvůli jeho bláznivému nápadu.

Plakal. Snad poprvé.

Věděl, že boj, k němuž Daim vycvičil, nebude čistý... avšak neúprosný pohled na účelem posvěcené prostředky mu vzal dech.

Odpotácel se k zrcadlu.

„Ty parchante..." Tušil, že to není to správné slovo.

Zvracel.

Nemohl to zastavit. Už ne...

*

Mág spatřil ohnivé sloupy před Trůnem.

Viděl oheň, jenž spaloval nevěřící a hřál pravověrné.

Bylo to nepřátelské místo.

Čekal.

Zástupy světelných bytostí se rozestoupily a za zvuku trub vstoupil na scénu Kristus.

Zářil, ale Dai se nenechal oslepit.

„Jsi šarlatán, Kriste!" zasyčel Dai, ale v jeho hlase zazněl spodní tón strachu a úcty. „Tvé kousky bych mohl kdykoli zopakovat."

„Udělej to," odvětil mírně Kristus. „Sám víš, že to k ničemu nebude. Opravdu si myslíš, že jsem jen obyčejný mág, Dai?"

„A kdo tedy? Chceš, abych věřil, že jsi bůh?"

„Ty sám to říkáš!"

„Jsi podvodník! Nachytal jsi lidi na jarmareční triky."

„Oči máš a nevidíš. Kým jsem byl a co jsem chtěl? Na tom už nezáleží. Dívej se, Dai!"

Před mágem se rozprostřel obraz tisíců katedrál plných klečících lidí, dlouhá hadovitá procesí, válečníci s kříži na štítech...

„Oni ve mě věří a budou věřit. Proto jsem ten, který jsem. Bojuješ se mnou... proč? Pro své staré, umírající bohy? Vtělují se do mne. Jsem, protože musím být, Dai."

„Proč však pronásleduješ takové, jako jsem já? Mágy, vědmy, kněze staré víry? Co ti udělali?"

„Pro jednotu, neboť nastal její čas. Chceš bojovat, Dai. Nejsi první ani poslední. Za mnou stojí statisíce, miliony duší... Nevnucuj mi svou válku, mágu. Máš ještě dost prostoru."

„Zatím," zašeptal Dai. „Nakonec nás zničíš..."

„Ty mi kážeš o ničení? Krutě jsi obětoval skrze svého žáka, nelidsky a navíc... zbytečně."

„Myslíš?" zašklebil se Dai. Cítil, jak se za ním shlukují síly Chaosu. Kdesi v dáli vnímal magické obrazce a v nich stojící znetvořenou postavu. Nyní s ní měl pramálo společného. Vysoký, silný a hrozivý stál před Kristem, který se snažil vyhnout blížící se bitvě. Daiova síla rostla každým okamžikem.

„Vaše doba se vrátí," přerušil bůh tok jeho myšlenek.

„To svým věřícím nekážeš!"

„Nejsi můj věřící."

Dai hleděl do těch pronikavých očí, které mu trochu připomínaly oči Mistra Corbrase.

„Proč se vyhýbáš boji, když jsi tak mocný?" uchechtl se mág.

„Nechci zbytečně zabíjet. Vzpomeň si, jak jste pomohli Maeglinovi. Změnil ses, Dai."

„Existuje ďábel?"

„Ano, mágu."

„Tak tedy táhni k čertu, Kriste!" zvolal mág a zaútočil.

*

Corbras opět vykřikl. Země se zachvěla, když Dai - stále ještě nevěděl který a obával se, že se to už nikdy nedozví - vrhl na nového boha proud Síly. Zavřel oči a nechal svého ducha sledovat průběh bitvy. I pohled na její odlesk mu vzal chuť k životu. Proklínal se za svou zaslepenost. Nepomohlo to. Tentokrát ne. Vzpomínal.

„Jednoho dne se zrodí mág s nesmírnou Mocí, jenž bude bojovat s Kristem. A ty, Corbrasi, jej budeš učit..."

Stále mu zněla v hlavě tato Šimonova slova. Učit... Obral je o cit, jenž jim Lorissa vštípila. To nechtěl. Bohové věděli, že to nechtěl.

„Kde jsi sestřičko..." zašeptal.

Byla pryč.

Kdesi jinde Dai slábl spalován nesmírnou září. Propast marně chrlila další a další vlny Moci. Daiovy paže černaly a měnily se v popel. Nad Albionem zuřila dosud nevídaná bouře, blesky zapalovaly posvátné stromy a lesní svatyně.

Mág cítil, jak Daim umírají.

Nový bůh zvítězil.