Proud

V přítmí zapadlé krčmy seděl starý muž. Před sebou měl korbel piva a starou, v kůži vázanou knihu, do které psal roztáhlým pavoučím písmem kostrbaté řádky v jakémsi neznámém jazyce.
Jednooký Kurt, tak mu říkali ostatní obyvatelé vesnice. Zevnějškem připomínal ze všeho nejvíc starý, mechem obrostlý pařez, který se potměšile skrývá v hustém lesním podrostu a s potěšením se připlete pod nohy každému, kdo má tu smůlu, že jde právě okolo. Vlasy - dávno zbělelé stářím - mu spadaly v řídkých pramenech až do půli zad. Přes jedno oko, o které ho údajně přepravili démoni, nosil černou pásku, ale to druhé se bystře blýskalo z četných záhybů jeho tváře. Chodil zahalený ve starém, hnědém plášti, mnohokrát vyspravovaném četnými záplatami, kožených kalhotech a černé košili.
Mnozí obyvatelé Lhoty se na něj dívali s nedůvěrou, kterou člověk jako on prostě musel vzbuzovat. Kolovalo o něm spousta báchorek. Prý se stýkával s elfy, uměl mluvit se zvířaty a číst myšlenky. Většinu z toho ale stejně tvořily staré babské povídačky.
Kurt zaklapl těžkou knihu a zhluboka se napil. Dnes tu skončil. Hodil na stůl pár měďáků z koženého váčku u pasu, s hlasitým zapraskáním kloubů se zvedl, strčil knihu do podpaží a prošel středem hostince ke dveřím. Podíval se na dveře, které se samy bez pomoci rozevřely. Z místnosti za ním se ozvalo vzrušené zašumění. Kurt se potměšile uchechtl. Dobře věděl, že spousta z lidí, co seděli v lokálu, ho považovali za velkého čaroděje, ale těch pár triků, co ovládal,) sotva stačilo k tomu, aby si umíchal posilňující dryják. Znovu se ušklíbl, stáhl si do obličeje kápi a pomalu se vydal do zuřivé plískanice k domovu.
Kurt spěchal, jak jen mu jeho staré kluby dovolily. Takovou bouři už dlouho nepamatoval. Blesk stíhal blesk a hřmění se proměnilo v dlouhý řetězec neustálého burácení, které by probudilo snad i mrtvého. Divoký vítr se hnal ulicemi jako spřežení splašených koní a bral s sebou všechno, co mu přišlo do cesty – od došků ze střech až po zapomenuté hračky malých capartů. Déšť pleskal o dlažbu na ulicích a v širokých stružkách stékal z mírného svahu až dolů k řece. Kurt si přitáhl plášť ještě těsněji k vyzáblému tělu a vzhlédl k černočerné obloze nad sebou. Ačkoli bylo sotva půl čtvrté, v ulicích Lhoty se rozlézala půlnoční tma. Ještě trochu přidal o kroku. Chtěl být konečně doma.
***
Gorbag divoce zavětřil. Cítil pach živého masa. Lidského masa. Upřel malé, krvavě rudé oči na vesnici nad sebou, která byla v hustém dešti sotva vidět. Dobré počasí, pomyslil si.
„Jdeme!“ zavelel k stínům za sebou a tiše vyrazil kupředu. Skupina čítající asi dvaceti vyspělých symtexarů, která doposud tiše číhala pod vodou rozbouřené řeky se dala do pohybu. Jejich vůdce vytasil drápy a tiše zavrčel. Krvavý dluh, který měl už tak dlouhou dobu u lidí, volal po splátce. Přišel čas.
Kdosi za ním divoce zavřeštěl. Gorbag se prudce otočil.
„Rognane, ty prase, drž tu svoji hubu zavřenou, nebo ti ucpu žábry! Chceš, aby se o nás lidští lovci dozvěděli ještě dřív, než si smočíme drápy v jejich krvi?“
Rognan divoce nebezpečně zasyčel. „Nejež šupiny na bráchu a hleď si svýho, Gorbagu. Já budu řvát kdy chci.“ zavrčel a na důkaz svých slov zvedl tvář k obloze, aby znovu zavyl.
Gorbag prudce sekl, a jeho pařáty se zabořily do Rognanova hrdla. Symtexar padl s tichým zachroptěním k zemi.
„Ještě nějaký námitky?“ rozhlédl se velitel po ostatních. Nikdo se neozval. „Tak jdeme.“ zavrčel a otočil se.
***
Kurt se zastavil a zaposlouchal se do větru. Zdálo se mu, že zaslechl řev dole u řeky. Chvíli stál v dešti a natahoval uši, jak jen mohl. Přidal trochu kouzla. Něco zaslechl. Slaboučké, ale i na dálku krutě studené hlasy, cvakající zuby a tiché chřestění drápů.
Zadýchaně kouzlo přerušil a opřel se o roh nějakého domu. Odčerpalo mu to mnohem víc sil, než předpokládal. To teď ale nebylo důležité. To, co slyšel – to mohli být jediní tvorové které znal – symtexarové. Krvelačné bestie z dávných dob, žijící v bažinách na severu. Myslel si, že už jsou všichni mrtví. Že je lovci trofejí dávno vybili. Podvědomě se dotkl černé pásky, kterou nosil přes prázdný oční důlek. Tihle tvorové ho připravili o oko. A nejen o něj. To v jejich drápech našla smrt celá jeho rodina. To kvůli nim přišel o všechno, co měl.
V Kurtovi se vzedmula vlna náhlého odporu, který byl silnější než únava způsobená kouzlem, nebo jeho staré klouby. Rozběhl se do svahu ke své chatrči, která se temně rýsovala proti okolní krajině. Zadýchaně vběhl dovnitř.
Knihu, kterou stále svíral, hodil na stůl a dobelhal se k lůžku z kožešin. Odhrnul pokrývky a vytáhnul z pod nich prostý meč, na kterém byl vylomený velký zub. Chvíli jej svíral v ruce. Vzpomínal na své mládí, kdy s touto zbraní bojoval v královské armádě proti vojskům ze severních zemí. Snad jsem ještě všechno nezapomněl.... pomyslel si a vyrazil zpátky ke dveřím.
***
Skupina symtexarů se přiblížila k prvním stavením Lhoty. Okna domů byla temná.
Gorbag cítil, jak mu na pařátech pomalu zasychá krev vlastního bratra. Necítil žádnou bolest, ani lítost nad tou vraždou. Jeho mozek byl příliš zaslepený blízkostí lidského masa.
Krvelačný démon, který v něm byl po léta uvězněn, teď řval a drásal jeho vnitřnosti. Chtěl ven, chtěl ovládnou tělo svého nositele, ale Gorbag mu to nedovolil. Ne, ještě ne. Ještě musí počkat.
***
Kurt spěchal máčený deštěm zpátky dolů k hospodě. Musel ostatní varovat před blížícím se nebezpečím. Cítil, jak se mu vichřice snaží podrazit nohy, ale on na to nedbal a belhal se dál, jak mu přikazoval voják, který až doteď klidně spal v jeho podvědomí.
Konečně se před ním začal rýsovat deštěm rozmazaný obrys hostince. Z posledních sil k němu doběhl a rozrazil dveře. Pohledy všech přítomných se na něj upřely.
„Symtexarové.“ vyrazil ze sebe namáhavě. „Dole u řeky. Jdou.“
V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Pár mužů se nadzvedlo.
„Symtexarové?“ řekl mlynář. „A tady? Nepřebral jsi trochu, Kurte?“
Kurt se na něj zlostně zadíval. „Kde máš ženu, Grime?“ pronesl tiše. „A co děti, nebojí se v takovém počasí? Být tebou, tak za nimi utíkám dřív, než jim ty bestie rozsápají těla na cáry.“
Mlynář zbledl a posadil se. Kurt se rozhlédl po zbytku místnosti. Žádná reakce. To ho naštvalo. „Budete tu na těch svejch shnilejch zadcích sedět ještě hodně dlouho? Copak si myslíte že ta špína vylezla z bažin, aby si s váma zašla na pivo?“ Kurt blýskl po shromáždění jasně modrým okem. Nezdálo se, že by si někdo z přítomných uvědomoval vážnost situace. „Ty jsi je viděl?“ zajímal se hostinský.
„Ne.“ odpověděl pevně. Několik mužů si oddechlo. „Ale slyšel jsem je.“ dodal vzápětí.
Hostinský se rozchechtal. „A to ti jako máme věřit? Že jsi něco slyšel v tomhle počasí? Nejspíš sis dal o pár piv víc, než je ti zdrávo.“
Kurt silně potlačil nutkání ho na místě proklít. Hlupáku jeden nafoukaná, pomyslel si. klidně si tu seď a chcípni, ale ti ostatní si to nezaslouží.... Nezdálo se však, že by ho kdokoli jiný bral vážněji než on. Kurt se chvíli bezmocně snažil přijít na způsob, jak je přesvědčit. Nemohl jim dokázat, že ovládá magii, na to byl teď příliš vyčerpaný. Jedině pohled na ty stvůry by je přesvědčil. Jenže až je uvidí, bude příliš pozdě. Nemohl jinak. Musel jít. Musel utéct a zachránit se. Nemělo cenu tu zůstávat a zmařit tak další život. Stejně by mu nikdo neuvěřil. Vrhl ještě jeden pohled na osazenstvo a když se přesvědčil, že opravdu nikdo z nich nezměnil názor, vykročil ven. Neměl čas. Musel si sehnat koně.
***
Symtexarové se tiše plížili temnými ulicemi městečka. Z jednoho domu se ozval výkřik malého dítěte. Jedna ze stvůr se tam okamžitě vrhla, ale Gorbag ji zadržel. „Ještě ne.“ zasyčel. „Nejdřív zabijeme lovce, potom si užijete mladé krve dost a dost.“ Jeho druh zlostně klapl tesáky, ale stáhl se do ústraní.
***
Kurt spěšně sedlal statného ryzáka ze stájí u hostince. Kůň byl neklidný. Cítil přítomnost zla.
Stařec tiše klel. Nechtěl je tu nechat napospas těm bestiím, ale nic jiného mu nezbývalo. Nemohl je přesvědčit. Nikdy nebyl moc dobrý řečník, a navíc ho většina z těch, co tam seděli, považovala jen za pošetilého, starého blázna. S námahou se vyškrábal do sedla a pobídl koně kupředu. Když ale vyjel ze stáje, poznal, že je už pozdě. Symtexarové se plížili jako tichý stín prázdnou ulicí přímo k hostinci, a tím pádem i k němu. Otočil koně a zaryl mu paty do slabin. Ryzák vylétl jako šipka, hnaný vlastním strachem. Kurt ale věděl, že je pozdě. Uslyšel nelidský skřek, při kterém tuhla krev v žilách. Ohlédl se. Dva stíny se oddělily od ostatních a rozběhly se k němu. Kurt neměl sebemenší šanci na únik. Na to byli symtexarové příliš dobrými běžci.
Ucítil dva páry chladných, zmokvaných paží, které ho strhly ze sedla.
„Přineste ho sem.“ uslyšel krutý hlas, chladný jako ocel. Stvůry mu zaryly drápy do masa, surově ho odvlekly zpět a smýkly s ním do středu hloučku. Kurt spadl. Vzhlédl do dvou krvelačných, rudých očí. Takže tohle je konec.... pomyslel si.
„Vstaň.“ poručil mu symtexar. Kurt ho poslechl. Konečně měl možnost se pořádně podívat na svou smrt. Symtexar byl asi o dvě hlavy vyšší, než Kurt. Dvě rudé oči na něj shlížely z tváře porostlé drobnými šupinami. Na skráních mu volně vlály žábry, díky nimž mohly ty stvůry dýchat i pod vodou.
Symtexar měl neobyčejně dlouhé drápy, které se napojovaly na dvě mohutné ruce, podobné lopatám. Celé tělo měl pokryté pevným krunýřem z tvrdých šupin, odolným vůči jakékoli zbrani. Pouze u krku skořápka slábla, takže se dala proseknou.
Kurt se znovu, pozorněji zahleděl do symtexarovy tváře. Byl mu povědomý. Sklouzl pohledem na jeho pravou ruku. Tři drápy mu chyběly. „Ty.“ zachroptěl v náhlém poznání. „Zabil jsi mi ženu... A děti!“
Symtexar se na něj překvapeně podíval, a pak se mu tvář roztáhla v porozumění. „To jsi ty.“ zasyčel. „Ty, který jsi mi jako jediný utekl.“ uchechtl se, ale zněl to spíš jako zavrčení vlka. „Tentokrát ti to už neprojde.“ řekl a ťal. Kurt cítil, jak mu ostré pařáty pronikají do hrudi až k srdci. Zavřel oči. Jeho duše vylétla z těla a zamířila na dlouhou cestu do podsvětí.
Symtexar vyrval ještě tepající srdce ze starcova těla. Chvíli ho držel v ruce a vychutnával si pocit vyprchávajícího tepla. Zvedl hlavu k nebi a vyrazil ze sebe vítězoslavný řev. Potom roztrhl už chladné srdce a přiložil si ho ke rtům. Lačně nasál krev. Cítil, jak pomalu ztrácí kontrolu nad svým tělem. Démon uvnitř něho zavyl. Cítil blízkost lidského masa.
Gorbag odhodil zbytek srdce stranou a třemi skoky se vrhl ke dveřím hostince. Rozrazil je a krvelačně se rozhlédl okolo. Bylo tam hodně lidí. Hodně srdcí. Hodně krve. Symtexar se se zavrčením vrhl do hloučku vyděšených lidí. Jeho drápy rvaly maso jako vítr listy ze stromů. Drásal, trhal a zabíjel. Dělal to, k čemu byl stvořený.


Ráno Lhota zela prázdnotou. Nikdo nešel ven obstarat dobytek. Nikdo nepracoval na poli. Mlýn tiše stál. Před hostincem byla navršena kupa roztrhaných těl, jako připomínka toho, co se tu minulou noc odehrálo. Na vrcholu hromady trůnila hlava starce, nabodnutá na zubatý meč. Bělostné vlasy povlávaly v raním vánku a páska, která dříve zakrývala chybějící oko, byla stržená.


Skupina symtexarů volně splývala v říčním proudu. Jejich žaludky byly nacpány masem. Ale kdo jednou okusí chuť lidské krve, ten po ní lační až do smrti.
Další vesnice je čekala jen sedm mil po proudu.