JEDNOU SE ROZEDNÍ–kapitola pátá–HRÁDEK U MRTVÉ CES

Vím, že zahynu, Maegline....

Nemohl jsem Ti to říci před rituálem - Tvá matka je mrtvá, Elanor se nakonec přece jen dopátrala. Je mi to líto...

Dávej na sebe pozor, můžeš-li. Nyní půjde po Tobě a je nebezpečnější než kdy dřív. Říká si Waxara.

Původně jsem přijel, abych Ti pomohl, osud mne však dostihl příliš brzy.

Bohové nechť provázejí Tvé kroky,

Corbras.

*

„Jakže? Nabídl jsi mi své služby a tvůj plat je vpravdě královský! Musíš mne poslouchat!“ křičel Childerich.

Maeglin jen pokrčil rameny.

„Veličenstvo, vrátím se, až uctím památku své matky a zabráním vražednici v konání dalšího zla,“ pravil klidně, ale pevně mág.

„Vracet se nemusíš, najdu si jiného čaroděje!“

„Věřím. Ale opravdového mága těžko. Sbohem, králi...“

Elf se uklonil a odešel ke stájím pro svého koně.

Země se probouzela po dlouhé zimě. Maeglin se zhluboka nadechl. Vzduch, ač stále ještě chladný, byl prodchnut tou zvláštní, nepopsatelnou vůní jara. Vůní, jež každého tvora naplňuje pradávnou a nevykořenitelnou vnitřní radostí. I elf se najednou cítil mnohem lépe. Celou zimu se nedočkavě těšil na tento okamžik. Na den, kdy lodě opět vyplují z přístavů a on se bude moci vrátit domů a udělat, co je třeba. Věděl, že jej čeká ještě mnoho bolesti, bylo to ale lepší než bezmocné čekání v chladných zdech ponuré pevnosti.

Vyhoupl se do sedla a vyrazil na severozápad.

*

Zšeřelý kamenný sál osvětlovalo jen několik čadících loučí, jejichž světlo stěží rozhánělo tmu. V krbu plápolal oheň.

Seděla zachumlaná v kožešinách pokrývajících v tlusté vrstvě podlahu celé místnosti a v černých vlasech se míhaly odlesky plamenů. Její, jinak nepřirozeně bledý, obličej zčervenal teplem, které sálalo z hořících borových polen.

Česala si vlasy, přemýšlela sama nad sebou a mimoděk se usmívala. Vráska u rudých rtů dodávala její tváři tragický nádech. Odložila hřeben a sáhla po zrcadle, jehož stříbrný rám byl jemně ozdoben zlatými květy.

Utápěla svůj pohled v temných očích elfí dívky, která na ni hleděla z důkladně vyleštěného kovu, a mysl se ponořila do vzpomínek...

*

Po chodbě kamenného hrádku běžela desetiletá dívenka v bílých šatech a její smích byl slyšet ve věžích, na hradbách i dole v kuchyni, kde si starý nevrlý kuchař s klením zacpal uši trochou vosku.

„Nikdy mě nedohoníš, Curufine!“

„To si ještě řekneme, sestřičko!“

„Jsi tak směšně pomalý. Honem, spěchej, Curufine, to se necháš zahanbit holkou?“

„Počkej, až tě chytím, Ilariel, utopím tě v hradním příkopu!“

„To se načekáš, bratříčku!“

Najednou se před nimi objevil jejich otec. Změřil si je přísným pohledem.

„Jsme elfové. Starší krev! A vy se tu chováte jako - lidi.“

„Co je na lidech špatného, otče?“ zeptala se dívenka.

„Jsou to špinaví barbaři, že, otče. Tak jsi nás to učil,“ ozval se Curufin.

„Správně synu. Je čas k jídlu...“

Když jí bylo patnáct, popravili ti špinaví barbaři jejího otce za přípravu spiknutí. Matka zemřela brzy poté. Snad žalem. Kdo ví?

Na elfí sourozence se zapomnělo, sami vyrůstali v chátrajícím hrádku.

„Budu se vdávat, Curufine.“

„Doufám, že tím vyvoleným není Ethelred.“ Jméno mladého markraběte ze saského rodu, který se už několik měsíců točil kolem jeho sestry, Curufin doslova vyprskl.

„Ano, bratříčku.“

„To nedovolím, Ilariel!“

„TY mi nemáš co zakazovat!“ zaječela elfka.

„Promiň...“ ztišil hlas elf. „Ale nedělej to, Ilariel - on tě zahubí.“

„Nebud směšný. Miluje mě... a já jeho.“

„Je to člověk a navíc křesťan.“

„Na tom není nic špatného, věř mi.“

„Do roka a do dne tě opustí!“

Ilariel začala opět ječet.

„Táhni k čertu, Curufine!“

„Přesně to mám v úmyslu, sestro!“

Toho dne viděla Curufina naposledy. Na svatbě se neukázal, k velké radosti markraběte Ethelreda.

Několik měsíců po svatbě si myslela, že konečně poznala štěstí. Brzy však zjistila, ač si to nepřipouštěla, že se Curufin nemýlil. Šťastných chvil den ze dne ubývalo, Ethelredův hrad, jenž byl správním centrem Bretaně, se stal svědkem neustávajících hádek.

„Odjíždím.“

„Kam zase?“

„Zkontrolovat panství.“

„Pošli někoho jiného...“

„Ne.“

„Kašleš na mě! Už tě nezajímám!“

„Mám práci!“

„Tak si jdi. Třeba tu už nebudu!“

„Z tvého vřískání mě bolí hlava!“

A zloba přerůstala všechny meze.

„Ty nesnesitelná prašivá elfko!“

Bolelo to. Víc než rány jeho mozolnatou rukou...

Pil a své děvky si nakonec tahal i do manželské postele.

Rozum však nedokázal poručit citu. Milovala divokého Sasa, možná zůstávala i proto, že nikoho jiného už neměla a příliš se bála samoty.

Jednoho dne opět pil s přáteli v hodovním sále svého hradu.

Vyčetla mu to.

Ztloukl ji takřka do bezvědomí.

Šílená strachem a bolestí vyběhla ven, vyskočila na svého koně a tryskem odjela pryč. Nechala zvíře, ať volí cestu. Nesedlaný kůň vycítil její utrpení, ale nemohl pro ni udělat víc, než ji nést temnou nocí.

Zběsile se řítili po cestách i polích.

Chtěla zemřít.

Náraz, tma.

Probudilo ji slunce, kreslící mezi listím stromů zlaté ornamenty, zpěv a tichý zvuk loutny. U jejího lůžka z chvojí seděl plavovlasý chlapec, jehož prsty si měkce pohrávaly se strunami nástroje.

Lidé o něm říkali, že je blázen. Chodil po kraji a zpíval o Slunci. Nic nežádal, přesto vždy dostal najíst a napít. Ač nezpíval o hrdinech, neměl nouzi o obecenstvo.

Týden, který s ním elfka prožila uprostřed Hvozdu, jí připadal jako očistná koupel.

Ona chtěla od života tolik...

On nežádal nic...

Prostě byl.

Jednoho rána ji políbil na rozloučenou.

„Ještě se uvidíme, Ilariel,“ pravil Plavovlasý a odešel.

Na hrad svého manžela se vrátila s novou chutí do života, plná znovunabytých sil. Ethelreda nenašla.

Dva týdny na něj čekala.

Vrátil se, ale jen proto, aby jí oznámil, že si našel novou ženu.

*

Maeglin projížděl Bretaní. Vzpomínal. Na rodiče, na svého Mistra, na Daim. Všichni mrtví.

„Elanor...“ povzdechl si. „Asi tě budu muset zabít.“

Necítil ke své starší sestře nenávist. Přes to všechno... nedokázal ji nenávidět. Nemohla za své šílenství. Musela však zemřít. Umírali kvůli ní nevinní. I tak doufal, že snad najde jiný způsob. Snad.

Nechal za sebou poslední pruh obdělané půdy a vnořil se do Hvozdu. Prastaré stromy mu rozuměly a tišily jeho bolest.

Stmívalo se. Byl unavený, v sedle svého koně se předkláněl a působil dojmem, jako by spal. Potřásl hlavou a narovnal se.

Vzpomněl si na Ilariel.

„Poznala bys mě?“ posteskl si. „Asi ne.“

*

Vrátila se do hrádku svých rodičů. Za tu dobu, co co tam nebyla, zpustl ještě víc. Zútulnila tedy několik málo místností a žila v nich. Sama. Zděděné zlato pomalu mizelo a nakonec musela propustit i poslední zbytky služebnictva.

Maeglin... Ilariel se smutně usmála. To on jí znovu naplnil vůlí k životu. Odjel bojovat s Nejmenovaným a už se neukázal. Věděla, že zvítězil. Zapomněl snad?

„Kde se touláš, Maegline?“ pronesla do ticha téměř se polekala zvuku vlastního hlasu.

Bezděky sevřela lesklý černý kámen, jenž jí, zapleten v koženém řemínku, visel na krku. Jeho dar. Ucítila záchvěv Síly.

Najednou se jí zmocnil podivný neklid. Kousala se do rtu, chodila sem a tam až nakonec přistoupila k oknu a vyhlédla do jarní noci.

Stála jak přimrazená. Často mívala vise vzdálených událostí, tato však byla ze všech nejživější.

*

Viděla paní Sigríd, Ethelredovu novou ženu, hroutící se bolestí. A jejího muže, přibíhajícího k ní. Porodní báby spěchající po chodbách. Sigrídino lůžko i šat barvící se krví. Křik, spěch, zoufalství bezmoci. Nekonečně dlouhé čekání.

Viděla, jak se bledý obličej Sigríd propadá, její oči se plní bolestí a hrůzou...

Elfka stála u okna už hodiny - nemohla se pohnout. Po tvářích jí stékaly slzy, když viděla, jak porodní báby omývají děťátko a nesou je ukázat otci.

Holčička, pomyslela si Ilariel. Ethelred si tak přál syna, dědice...

Viděla, jak s dcerkou v náručí vchází do Sigrídiny komnaty. Z očí umírající ženy na okamžik zmizela bolest. Pokusila se o úsměv, snad na rozloučenou s nejmilovanějšími bytostmi svého života.

Když vydechla naposledy, Ilariel se zatmělo před očima, tělo ji zradilo a omdlela vyčerpáním.

Probudilo ji až polední slunce, přívětivě se jí dotýkalo hřejivými paprsky. Rozkošnicky se protáhla na měkké kožešině. Posadila se a vzpomněla na události předešlé noci.

Marně se snažila přesvědčit, že se jí netýkají.

Vyhlédla z okna. Byl krásný slunečný den. Rozběhla se ke dveřím, hnána touhou po volnosti; nevšimla si, že se řemínek amuletu přetrhl a kámen zapadl do ovčí houně, na níž před chvílí ležela.

Seběhla po kamenných schodech na nádvoří a chvíli jen tak stála omámená jarem.

„Kdepak ses zase toulala, Kleopatro,“ řekla a pohladila bílou zelenookou kočku, jež se jí otírala o nohy. „Jsi celá umouněná...“

Nakrmila šelmičku, šla do stáje a vyvedla štíhlou černou kobylku.

„Trochu se projedeme...“

Neosedlaná klisna se tryskem rozběhla do údolí a elfčino srdce se rozbušilo radostí z nespoutané jízdy. Vlasy jí česal vítr. Cítila se, alespoň pro tu chvíli, svobodná a nezranitelná...

Vrátila se až za soumraku. Obloha potemněla těžkými mračny, věštícími první jarní bouři.

*

Ohlušující hřmění téměř neustávalo. Maeglina zalévaly proudy vod. Cestu už dávno ztratil a nyní bloudil rozbahněným hvozdem. Nedaleko od něj rozpoltil blesk jeden z mnoha staletých stromů. Zaslechl zoufalý výkřik dryády. Koně vedl za uzdu - neodvážil by se na poplašené zvíře sednout.

Pokusil se zformulovat zaklínadlo chránící před deštěm, nedokázal se však soustředit.

„Co se to děje!?“ zakřičel. „Co mi chcete říci?“ volal na své živly - vodu a oheň. Neodovídaly. Nemohly, neboť je svíral ve své moci Pán Propasti. Maeglin cítil přítomnost Víru, netušil však, jaké cíle nevyzpytatelný bůh sledoval.

Nad hvozdem současně zazářilo několik blesků.

V té chvíli si všiml siluety hradu.

Vydal se k němu.

*

Ilariel poslouchala zpěv zuřící bouře a nechala na sebe sálat příjemné teplo z krbu.

Už téměř spala, když ji probralo zběsilé bušení na bránu. Vytáhla louč z úchytu ve zdi, zapálila ji a seběhla po kamenných schodech.

Přeběhla malé nádvoří a pohlédla špehýrkou na nočního návštěvníka. Bělovousý muž v promočeném plášti, sotva se držící na nohou, nevypadal nebezpečně.

V tom hluku neměly otázky smysl. Pokrčila rameny a otevřela.

Návštěvník cosi říkal, ale nebylo mu rozumět. Rychle jej převedla přes nádvoří, posadila na schody a vrátila se pro jeho koně.

Ve stáji vytřela koně do sucha a dala mu do žlabu plnou náruč voňavého sena. Když vešla do hrádku, starý muž seděl na schodech a spal.

„Pane! Probuďte se!“

Zvedl znavenou hlavu a kápě se mu svezla do týla. Jeho tvář jí byla povědomá... Žádného tak starého elfa však neznala.

„Rád tě vidím, Ilariel...“ zamumlal poutník.

Poznala ho, jeho oči by si nikdy nespletla... ale nemohla tomu uvěřit. Zaslechl ozvěnu jejích myšlenek.

„Už to tak bude. Jsem opravdu Maeglin...“

„Všechno si povíme, ale teď potřebuješ suché šaty,“ přerušila elfka rozpačité ticho a odvlekla malátného mága do vytopené komnaty. Zcela se poddal její péči. Nakonec vypil šálek jakéhosi horkého odvaru a spokojeně usnul.

*

Když se probudil, slunce už zářilo vysoko na obloze. Rozkašlal se a pokusil se vstát. Klouby měl jak z horkého vosku. Tiše zaklel. Pod oknem spala bílá kočka. Zavolal na ni. Obezřetně k němu přišla.

„Jak se máš, číčo?“ zeptal se. Další záchvat kašle ji ale zahnal. Cosi jej tlačilo do boku. Nahmatal malý valounek a vytáhl jej.

„To jsou věci...“ zabručel a schoval kámen do kapsy.

Vešla Ilariel a posadila se vedle něj.

„Vypadá to na zápal plic,“ řekla vážně.

„Asi tě potěší, když ti řeknu, že jsi mi nejspíš zachránila život. Děkuji, Ilariel...“

„Co tě ke mně přivedlo?“

„Abych řekl pravdu, prostě jsem si krátil cestu k pobřeží. Netušil jsem, že na tebe narazím.“

Elfčina tvář ztuhla.

„Neber si to tak...“ začal elf.

„Je smutné, že musíš zabloudit v bouři abys ke mně našel cestu...“

Maeglin jen pokrčil rameny. Nevěděl, co by řekl, a navíc mu bylo zle.

„Zapomeň na to, stejně tě ráda vidím,“ dodala omluvně.

„Já tebe taky...“ usmál se mág a vtiskl jí do dlaně ztracený kámen.

*

Dny plynuly. Ilariel se starala o svého hosta a nechala si vyprávět vše, co se událo od chvíle, kdy odešel do své životní bitvy. Na oplátku mu zpívala svým zvláštním hlasem písně elfů. I ty, které ji kdysi dávno naučil mladičký bard. Občas udělala chybu, zaměnila slova nebo si spletla tóninu, Maeglin přesto fascinovaně naslouchal. Ona ty písně nezpívala, ona je... plakala.

Jak čas ubíhal, elf se vykřesal z nejhoršího. Věděl, že slabost, kterou cítí už dokáže zvládnout.

„Je čas odejít,“ řekl při večeři.

Její oči naplnil smutek.

„Ještě pár dní, jsi tak slabý...“

„Pochop, Ilariel. Je to důležité. Musím Elanor, nebo jak si teď říká, zastavit.“

„A mě tu necháš. Opuštěnou, uprostřed Hvozdu...“

Rozplakala se.

„Nejde to jinak. A pak, co je ti platný elf nad hrobem?“ pousmál se mág.

„Ještě den, prosím...“

„Tak dobře,“ zašeptal. Elfka se rozzářila a objala jej.

Druhý den se mág usilovně snažil vymyslet způsob, jak odejít a přitom ji neranit. Po večeři, se vše opakovalo. Jen o trochu víc pláče bylo třeba k obměkčení jeho srdce.

Bylo mu jí líto. A věděl, že právem. Potřebovala někoho...

A dny plynuly jako ve snu.

*

„Pojď se vykoupat, Maegline. Nedaleko je krásné jezírko!“

Mág si chvíli zamyšleně mnul bradu.

„Neumím plavat,“ přiznal nakonec.

„Naučím tě to!“

„No, asi bych ještě neměl pokoušet své zdraví...“

„Nepřehá... Vlastně máš pravdu. Ale čerstvý vzduch ti neuškodí. Zůstaneš na břehu.“

Projížděli lesem a dubnové slunce příjemně hřálo.

„Tady,“ vydechla nadšeně elfka.

Zastavili pod skálou, po níž stékal v překrásných kaskádách potok a dopadal z vysoké římsy na hladinu nevelkého jezírka. Ilariel seskočila z koně, něco mu zašeptala do ucha a pustila ho, aby se popásl mladé trávy. Svého koně Maeglin raději uvázal.

Dívka si mezitím svlékla šaty a opatrně kráčela do chladných nazelenalých vod.

Mág odvrátil zrak, nezdálo se ale, že by jí jeho pohled vadil. Otočil se tedy a klidně obdivoval její půvab.

Stála po kolena ve vodě pod malým vodopádem a pozorovala drobné rybky. S rozkoší se nechala laskat padající vodou, aby se vzápětí opět ponořila.

„Co s tebou, děvče,“ mumlal mág. Dobře sestavené kouzlo by vyřešilo ledacos, ale magické ovlivňování cizí mysli odsuzoval. Považoval je za krajní možnost.

„Co mi tu vlastně chybí?“ ptal se sám sebe.

„Život,“ odpověděl si. „Toto je pomalé umírání...“

*

„Vím, že chceš odejít. Nemůžu ti v tom bránit,“ začala ten večer elfka. „Víš - jsem zoufalá, smutná, plná bolesti. Nic se mi nedaří. Jsem ztracená ve víru času, nevím odkud ani kam jdu, nevím koho nebo co hledám. Cíl jako bych měla na dosah ruky, ale stále ho míjím...“

„Ano, Ilariel. Ale já ti nemám co nabídnout. Nemohu s tebou žít - není to můj svět. Není to můj život.“

„Odejdeš?“

„Ano, zítra.“

Povzdechla si, pak mága objala a začala líbat.

„Ale teď je ještě dnes, Maegline...“

Znovu upadl do té mámivé netečnosti klidně tekoucího času. Dny plynuly a rozhodnutí se ztrácelo v nedohlednu. Nechal se ovládnout jejím půvabem a děkoval za každý okamžik něhy a milostného objetí.

Pak se jednoho rána probudil...

*

„Nevydržím tady sama, slyšíš!“

„Tak odejdi, Ilariel.“

„Kam, asi tak? Kam, veliký mágu?“

„Kam chceš.“

„Sama?“

Maeglin přivázal vak k sedlu a otočil se.

„Jsi dost krásná na to, aby sis získala kde koho. A když alespoň trochu změníš svou povahu, tak si ho i udržíš.“

„Proč bych se měla měnit? Proč jsem pořád jen já ta špatná?“

Mág jí pohlédl zpříma do očí.

„Nejsi špatná. Někde hluboko v tobě se skrývá poklad a pokud ho jednou někdo najde, získá mnoho. Ale já bych to nedokázal. Bohové nechť tě provázejí, Ilariel. Snad se ještě někdy uvidíme...“

Mág se poněkud neobratně vyškrábal do sedla.

„Umřu, Maegline! Nevydržím tu sama!“

Jen zamával a popohnal koně. Měl proč spěchat.

*

Trvalo ještě několik týdnů, než se konečně dostal do Albionu.

„Waxara je mrtvá. Zabil ji docela nedávno elf Eärendil - mág. O tom boji kolují celé legendy. Také jednu znám...“

Maeglin jen mávl rukou.

Když dorazil do svého rodiště, položil na mohylu své matky poslední kámen. Pak se po několika dnech rychlé jízdy vrátil na východní pobřeží a nejbližší lodí odplul zpátky do Galie. Childerich jej opět přijal do služby. Koneckonců - i toulavý mág je lepší než žádný...