JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola šestá-MORWEN-Rukojmí

Vedro zalévalo pláně, po kterých přijížděli k pevnosti. Skupina ozbrojenců, potících se ve zbrojích z tvrzené kůže, a malá dívenka sedící na otevřeném voze v jejich středu. Dlouhé černé vlasy lemovaly dětský obličej. Zvědavě se dívala na krajinu i doprovod, nebála se...

Pětiletá Morwen jela na dlouhou návštěvu ke králi Franků. Hodně dlouhou. Neznala ještě význam slova rukojmí.

*

Childerich se spokojeně usmíval a hodil své obavy za hlavu jako předtím odhodil ohryzanou kost. Teď už se o Severní marku svého království obávat nemusel. Markraběte Ethelreda, Sasa ve franských službách, přejdou myšlenky na vlastní královstvíčko.

„Karle, víno!" zvolal Childerich. „A přiveď mi Sasovu dceru."

Majordomus dolil a přivedl rukojmí.

„Tak ty jsi ta Morwen..."

„A kdo jsi ty?"

Vládce se rozesmál, ale pak jeho rysy ztuhly.

„Jsem tvůj král."

„Nelíbí se mi to tady, je tu moc horko. Chci domů."

„Na to zapomeň, maličká."

Childerich si odplivl a vycenil na ni zažloutlé zuby. Dívenku jeho páchnoucí dech téměř omráčil.

„Zapomeň!"

Poprvé od svého únosu se rozplakala.

Childerich byl krutý a neschopný vladař. Bez vychytralého majordoma by se jeho země záhy rozpadla. Únos Ethelredovy dcery byl Karlův nápad. I když mu jej, jako vždy, podal tak, aby vládce ta myšlenka nakonec napadla sama. Někdy to nebývalo snadné.

„Skvělý to nápad měl náš král. Že, Karle?"

„Ó ano Maegline. Žárlíš, žes na to nepřišel sám, čaroději?"

„Ohó, já jsem tu přes kouzla. Politika je tvá. Ne, nežárlím na tebe."

„Nemám tě rád, elfe," zasyčel majordomus mágovi do obličeje.

„No, já tebe také ne. Ale král nás potřebuje oba."

„Elfové jsou přežitek, shnilý odpad pohanské doby."

„Závidíš nám dlouhý život? Proč, křesťane? Náš život je dlouhý, tvůj bude věčný. Tedy po smrti, samozřejmě. Nebo snad pochybuješ o svém ukřižovaném bohu?"

„Mlč, pohane! I na tebe dojde!"

„Na každého jednou dojde, Karle. Na každého."

Mág se zahalil do lehkého hedvábného pláště a zmizel ve své skromné komnatě. Za chvíli uslyšel, jak se dveře pomalu otevírají.

„Pojď dál, Morwen. Neboj se."

Vešla.

„Ty jsi mág?"

„Asi to tak bude. Vidíš - dlouhý plášť, bílý vous, čarodějnická hůl, huňaté obočí... Mág na první pohled."

„A jsi moudrý?"

„Nevím. To musí posoudit jiní. Proč?"

„Chci domů a nemůžu. Poradíš mi?"

„To je těžké, maličká. Král tě tu drží proto, aby ho tvůj otec poslouchal."

„A on by ho jinak neposlouchal?"

„Ani bych se nedivil," odvětil mág.

„Aha. Ale já tu nechci být. Uteču. Ale nevím jak. Pomůžeš mi, kouzelníku?"

„To nemůžu. Sloužím Childerichovi, byla by to zrada. Víš, co je to zrada?"

„Vím."

„No, a proto ti nemůžu pomoci. Ale protože tě mám rád, dám ti nějakou hračku."

„Nechci hračku, chci domů!"

„Běž do své komnaty, Morwen. Je už pozdě."

Morwen se uraženě otočila a odešla.

Poté, co vyplakala všechny slzy, dlouho skákala na nohu stoličky, dokud ji neulomila. Pak ji pevně sevřela v ruce a zamávala s ní jako s mečem.

„Až vyrostu, zabiji každého, kdo se mi postaví do cesty, a uteču!" vykřikla co nejhlasitěji. Pak šla spát, protože byla po tom horkém dni velmi unavená.

*

Dny plynuly jako voda v nedaleké říčce. Morwen cvičila s nohou od stoličky, sama a usilovně. Jednoho dne, dva roky od únosu, se na chodbě kamenné pevnosti srazila s klukem, kterého tam předtím neviděla.

„Uhni!" vykřikla a odstrčila jej.

Byla jako oheň.

„Co si to dovoluješ, spratku! Kdo si myslíš, že jsi?" osopil se na ni.

„Morwen. Paní Morwen! A ty?"

„Pipin. Majordomův syn!"

„Že jsem tě tu dřív neviděla."

„Byl jsem až v Římě. Víš ty vůbec, kde je Řím?"

„Jistě."

Nevěděla to.

„Umíš bojovat, prcku?"

„Neříkej mi prcku!"

„Jsem větší než ty. Tak umíš bojovat, nebo ne?"

„Ovšem," Pipin vypjal hruď. Vypadal trochu směšně.

„Tak tě vyzývám. Jdeme na dvůr."

„S ženskýma nebojuji."

„Zbabělče!"

„Ha! Chtěla's to."

Vyběhli na dvůr. Slepice se s hlasitým kdákáním rozprchly. Slunce pálilo. Pipin přinesl dva dřevěné meče. A pak začal první skutečný souboj, který Morwen ve svém životě svedla. Pipin, ač stejně starý, byl menší a slabší. Zato však ovládal spoustu různých triků. Nakonec ho dívenka zatlačila ke zdi a vyrazila mu zbraň z ruky.

„Au! Moje prsty!" úpěl Pipin a začal si olizovat sedřenou kůži na ruce.

„Tak co, mrňousi. Kdo je lepší?"

„Náhoda..."

„Chceš odvetu?" nadhodila dychtivě.

„Zítra."

„Už se těším!"

Od toho dne spolu bojovali každý den. Většinou vítězila dívka svou silou, ale občas ji chlapec přechytračil nějakou nečekanou fintou. Morwen se učila Pipinovy triky, on zase pochytil jejího bojového ducha.

A z okna své komnaty na to mlčky shlížel elfí mág Maeglin. Zadumaně pozoroval královo rukojmí.

„Ona to dokáže, Childerichu. Nakonec se vyseká na svobodu," šeptával do ticha.

*

Uplynulo šest let napjatého míru. Pak se objevil nový nepřítel. Náčelníci z Pyrenejí a jižní Galie, ohroženi ve své samostatnosti ze severu Childerichem a z jihu hispánskými Maury, zaútočili na slabšího protivníka.

Králova družina přebývala toho jara v pevnosti na jižní hranici říše. Zvědové předstihli postupující armádu jen o několik dní. Majordomus vyrazil na sever sbírat vojsko. Okamžitě začaly přípravy na obléhání.

Ať Karel naléhal sebevíc, jeho syn musel zůstat v pevnosti. Childerich věděl, že kdyby důvěřoval byť i jen jedinému člověku, stálo by jej to brzy trůn. A nejspíše i život.

Válečníci drancovali po zimě zbídačené vesnice a sváželi co nejvíce potravin za hradby citadely. Maeglin připravoval složitá kouzla, králův zpovědník Cyprián se modlil v nově zřízené kapli.

Když se nepřátelská vojska přiblížila na dohled, vkráčel elf sebevědomě do kaple. Posadil se do lavice a zamyšleně kněze pozoroval. Ten se po chvíli otočil a upřel na mága pohled plný opovržení.

„Odstup, Satane! Toto je posvěcená půda!"

„Co myslíš, Cypriáne. Mám duši?" nenechal se vyvést z klidu elf.

„Ne. Jsi stvoření Ďáblovo."

„Vida, takže nejen Bůh, ale i Ďábel může tvořit. Jaký je pak mezi nimi rozdíl?" zasmál se elf, dvakrát tleskl, cosi zamumlal a zmizel v obláčku sirného dýmu.

Kněz se pokřižoval a začal místnost vykrápět svěcenou vodou.

„Jsem já to ale mrcha," zabručel mág ve své komnatě a vrátil se k původním kouzlům.

Za úsvitu druhého dne se dal nepřítel do pohybu. Obránci pevnosti strnuli. Namísto dlouhého obléhání museli nyní odolávat přímému útoku mnohonásobné přesily.

Když pak ve světle prvních slunečních paprsků zahlédli mezi divokými barbary i strašlivé pyrenejské horské obry, začali se, každý po svém, loučit se životem. Křesťané se modlili, starověrci zčásti také a zčásti pronásledovali těch několik mladých dívek, které v pevnosti zbyly, aby si naposledy užili. Ze všech čišelo zoufalství; král, mág i kněz se marně snažili pozvednout jejich bojového ducha.

Morwen s Pipinem z ochozu pozorovali rytmicky dusající hordu barbarů. Bylo jim třináct a připadali si nesmrtelní.

„Jak to dopadne, Pipine?"

„Jsou v přesile, ale nás chrání hradby. Těžko říci."

„Těšíš se na boj?" zeptala se dívka a prohlížela si svůj první skutečný meč. Leskl se novotou. Král jí zakázal bojovat, ale nakonec se uvolil vydat jí zbraň na osobní ochranu.

„Jistě!"

„Já taky."

„Ale, Morwen, ty do boje nesmíš. Víš, že to král zakázal."

„Kašlu na něj. Je to zbabělý zloděj dětí!"

„To nesmíš říkat!"

„Budu si říkat, co chci."

Podívala se mu do očí sebevědomým spalujícím pohledem. Pokrčil rameny.

„Nic jsem neslyšel," řekl a odešel. Nebyl si jistý, na které straně bude dívka vlastně bojovat, ale neodvážil se jí zeptat.

Mohutný ozbrojenec odvedl Morwen do její komnaty, zabouchl těžké dveře a zajistil je závorou.

Válečníci zaujali místa na hradbách. Vroucí smůla čekala ve vědrech. Ač k tomu nebyl důvod, mluvilo se šeptem. Pak se ze stovek hrdel pod hradbami ozval pokřik. Bitva začala.

*

Dunění brány rozrážené beranidlem v mohutných rukou obrů se mísilo s řevem útočníků polévaných vroucí smůlou. Žebříky se kácely, kosti praskaly.

Potom se strašlivým rachotem brána povolila. Nepřátelé se valili dovnitř jako vlny rozbouřeného moře. Měli zdrcující přesilu. Maeglin celou scénu sledoval z okna své komnaty. Na tento okamžik čekal.

„Nama ger, nor khaiima,

dem i re con'h dda!

Itha dar gern bith!"

recitoval své zaříkadlo. Jeho hlas přehlušil hluk bitvy. Kamenný oblouk nad branou se zřítil zasypal barbary i obry. Na ty, jimž se podařilo proběhnout, se s jásotem vrhli obránci pevnosti. Elf, který viděl za hradby příliš nejásal. Toto byl jen malý odklad. Otočil se a vrátil se k pergamenům, ležícím na dubovém stole.

V té chvíli na severní straně citadely spustila Morwen z okna provaz a začala lézt dolů.

Barbaři se na chvíli stáhli. Z kouzel šel strach a oni žádného čaroděje neměli. Jejich náčelníci se poradili a vydali povel k novému útoku.

Morwen běžela směrem ke stájím. Neměla jasný plán. Chtěla odtud zmizet, dokud budou její věznitelé zaměstnáni bitvou.

Barbaři řvali a hnali se k zborcené bráně. Mág se opět objevil v okně. Když k troskám dojela dívka s mečem v ruce, první vlna nepřátel se zrovna přelévala přes hromadu ruin.

„Aainta raí!

Ado ma, niwa ma!

Ffaratha!"

volal Maeglin a divoce gestikuloval.

Pod nohama nepřátel se začínala otřásat země. Mnoho z nich se zastavilo. Osudná chyba. Síť drobných trhlinek pokryla pláň před pevností a vzápětí se útočníci s výkřiky smrtelné hrůzy řítili do hlubin.

Ti, kteří byli ještě příliš daleko, se obrátili na útěk. Avšak několik desítek barbarů a obrů, kteří se stačili dostat za hradby, bojovalo se zoufalým odhodláním krys zahnaných do rohu.

Elf na nic nečekal, naházel pergameny do kožené torny a vyběhl na chodbu.

Morwen pochopila, že svůj plán musí prozatím odložit. Tasila a vrhla se do zběsilé bitky. Připojil se k ní Pipin. Společně se rozběhli k jednomu z obrů. Stál zády ke zdi, oháněl se obrovským okovaným kyjem a drtil lebky i kosti obránců. Childerich Morwen zahlédl a cosi volal. Slova však pohltil okolní hluk.

Obr si všiml Pipina a ohnal se svou hrozivou zbraní. Minul. Dívka se vrhla Pipinovi na pomoc. Když kyj srazil mladíka k zemi a opět se zvedal, aby zasadil smrtící ránu, Morwen se přitočila z levé strany a otočkou prosekla obrovo nechráněné stehno na vnitřní straně. Vystříklo nevídané množství krve. Téměř třímetrový obr na ni udiveně pohlédl a svalil se na zem. Pipin se zatím stačil odplazit do bezpečí, takže padající kyj jen neškodně zaduněl o zem.

„Jsi v pořádku, mrňousi?" zasípala Morwen, když se k němu sklonila.

„Jasně, ty drzá holko. A děkuji."

Poplácala ho po zraněném rameni až zaúpěl a rozběhla se hledat dalšího protivníka. Boj ji opájel, krev v ní vřela dosud neprožitým vzrušením.

Mág mezitím zjistil, že Morwenina komnata je prázdná, a seběhl po schodech na nádvoří. Rychle, ale obezřetně směřoval ke králi bojujícímu v první řadě.

„Králi! Childerichu!"

„Co je?"

„Špatné zprávy."

Král rozťal hrdlo jednoho neodbytného válečníka, zatímco ostatní útočníci prchali jinam. Pouhý pohled na mága je naplňoval hrůzou.

„Tak co je?"

„Musíme co nejrychleji pryč. Pevnost se co nevidět propadne."

„Za taková kouzla tě dám zmrskat, elfe! A kudy máme podle tebe zmizet?"

„Na sever, skočit z hradeb. Vyvolám kouzlo ke zmírnění pádu."

„Nikdy nezapomenu, žes mě donutil utéci z boje, prašivče. Nikdy!"

Mága napadlo, že by přece jen měl změnit některé své zásady. Zvláště ty, které se týkaly přísah věrnosti...

Král zamával mečem a zplna hrdla zavelel na ústup. Obránci se začali stahovat k severní hradbě.

Morwen s divokým pokřikem rozpárala jakéhosi chlapa. Do očí jí stékala krev z rány na čele. Slyšela někoho volat „Ústup! Všichni k severním hradbám!"ale nevěnovala tomu pozornost. Boj a zabíjení jí omámily smysly. Jako by prolitá krev nepřátel mohla odplavit všechen vztek nahromaděný v ní za ty dlouhé roky zajetí. Ječela a zabíjela. Na ničem jiném jí nezáleželo.

A pak najednou zjistila, že je sama. Nepřátelé ji obklopili ze všech stran a obezřetně se k mladé bojovnici přibližovali. Její síla najednou zmizela. Pocítila strach. V tu chvíli se země zachvěla a zapraskala. Rozhlédla se a za rudou clonou vlastní krve spatřila hradbu, pomalu mizející v mračnu prachu. Dlažba na nádvoří se propadala. Ochromení zmizelo, rozběhla se ze všech sil. Na útěk před jistou smrtí se dali i její bývalí protivníci.

Viděla poslední královy muže, jak skáčou z hradební zdi. A pak přestala cítit pevnou zemi pod nohama. Vykřikla. Všechno se propadalo - budovy, stromy, koně, lidé... šílela hrůzou, dokud si neuvědomila, že stojí ve vzduchu. Na jediné nezřícené hradbě stál mág ve svém jasně modrém hávu a dělal jakási gesta. Dala se do pohybu, plula vzduchem až k němu a ucítila pevné sevření elfových paží. Omdlela.

„Ani nevíš, jaké máš štěstí, děvče," zašeptal jí do vlasů a skočil i s ní dolů. Dopadli měkce. Pak ztratil vědomí i on...

*

Při pohledu na živého a zdravého syna spadl majordomovi kámen ze srdce. Když se přišel králi poklonit, vpadl zrovna do hádky Childericha s dvorním mágem. Zůstal v povzdálí a pozorně naslouchal.

„Byla to jediná možnost, můj pane," hájil se zrovna elf.

„Ano, tvá kouzla jsou vždy jedinou možností. A co čestný boj?"

„Ten bys dozajista prohrál a přišel tak nejen o pevnost, ale i o život. Nyní z nepřátel zbylo jen několik desítek ubožáků. Než se znovu odváží nějakého nájezdu, uplyne mnoho let."

„Tvé rozumy mne nudí, elfe. Dobrá tedy, ale nedostaneš slíbený plat, protože pevnost jsi mi neubránil."

Mág ztuhl jako mramorová socha. Childerich se hlasitě zasmál své chytrosti, Karlovi přelétl po tváři potměšilý úsměv.

„Správné rozhodnutí, králi. Správné a moudré. Gratuluji," prolomil majordomus nastalé ticho.

„Jak si vaše veličenstvo přeje," řekl s kamennou tváří Maeglin a odešel.

Childerich najednou dostal strach.

„Myslím, že jsem to přehnal, Karle. Víš, jak jsou tihle elfové urážliví."

Mág ještě nebyl tak daleko, aby to nezaslechl. Starší lid slyší skvěle.

„Hrdí, králi. Hrdí, ne urážliví," zašeptal a dál kráčel vyrovnaným krokem do své komnaty.

„Nejvyšší čas se jej zbavit, můj pane. Je nebezpečný," řekl potichu majordomus.

„Zachránil nám všem život. I tvému synovi."

„Ano, ale stejně tak nás může všechny jednou zničit. Navíc papež nerad vidí, když si křesťanský král vydržuje kouzelníka."

„Papež je daleko."

„Ale jeho moc je veliká. A poroste."

„Snad máš pravdu, ale zatím Maeglina potřebujeme."

„Jak myslíte, Vaše Veličenstvo. Jste král."

Sluhové mezitím připravili hostinu. Po západu slunce se u slavnostní tabule sešli král Childerich, majordomus Karel i se svým synem, Morwen, Cyprián, Maeglin a několik králových vazalů.

Jedli a hovořili o minulých bitvách, současném počasí a budoucí sklizni.

*

Markrabě Ethelred vypil další pohár vína. Ruce se mu třásly, lomcoval jím vztek.

„Už deset let! Deset let jsem neviděl svou dceru! Slyšíte? Deset let! Teď je jí patnáct!"

„Znal bych řešení, pane," odpověděl mohutnému prošedivělému Sasovi drobný tmavý muž, který naléval víno. Mluvil s cizím přízvukem.

„Co to žvaníš?"

„Dejte mi dva zkušené válečníky a při Alláhovi, přivedu vám dceru zpět, ať si ji Childerich hlídá sebelépe. Samozřejmě za patřičnou odměnu - koně, zlato a svobodu."

„A jak si myslíš, že to provedeš, Maure."

„Od mládí jsem žil v sevillské gildě zlodějů. Znám triky, o kterých se vám ani nezdá. Jsem jako stín."

„Tak proč jsi neutekl, když jsi tak skvělý?"

„Proč bych měl utíkat, když můžu odjet jako bohatý svobodný muž. A neuteču ani během výpravy pro vaši dceru. Věřím, že držíte své slovo."

„Dobře, Abdule. Ale pokud neuspěješ, neznal jsem tě."

Ethelred během rozhovoru zcela vystřízlivěl.

Nějakou chvíli ještě smlouvali o výši odměny a pak Maur spolu se dvěma Ethelredovými bojovníky odjel na jih.

Stárnoucí Sas se modlil ke starým bohům i k novému bohu křesťanů. Modlil se, aby znovu spatřil svou dceru a aby jej poznala.

*

„Rád tě vidím, Morwen. Budeme bojovat?" zavolal na dívku Pipin. Zachmuřeně se na něj podívala.

„Je mi smutno, Pipine. Sídlo mého otce je jen několik dní cesty odtud. Tak blízko a tak daleko. Už si ani nepamatuji jeho tvář."

„Víš, že tvá přítomnost zde je ve státním zájmu."

„Mluvíš, jako bys tomu věřil."

„Věřím tomu. Někdy je nutné menší zlo, aby nedošlo ke katastrofě."

„Kašlu ti na takové žvásty. Vězeň jsem já, ne ty!"

„No tak, Morwen. Jsi krásná a bystrá dívka. Jednou to určitě dotáhneš daleko."

Bezděky přejela rukou po jizvě přetínající její čelo. Proč mi lichotíš, Pipine?, pomyslela si.

„Nejsem krásná, ale to je jedno. Chci pryč! Rozumíš."

„Rozumím, ale..."

„Dostaň mě odtud. Prosím, Pipine."

„Mám tě rád, ale tohle by byla zrada. Promiň, nemohu."

„Tak táhni k čertu!"

Otočil se a odešel.

Tu noc nemohla usnout. Jako by cítila... změnu. Převalovala se na svém lůžku, zírala na srpek měsíce, přemýšlela.

Abdul roztočil lano s kotvičkou. Napodruhé se zachytila. Naslouchal, ale nocí zněl jen vítr. Kdesi na druhé straně pevnosti se právě střídali muži na noční hlídce. Abdul věnoval dvě předchozí noci důkladnému průzkumu. A služebnictvo prozradilo za patřičnou odměnu i rozmístění komnat.

Začal šplhat nahoru. Ethelredovi muži zatím hlídali koně a čekali. Když Maur bezhlučně zmizel za hradbami, uznale pokývali hlavami.

Morwen vstala z lůžka a začala přecházet po místnosti. Zaklepání. Trhla sebou.

„Kdo je tam?"

„Morwen, otevři, prosím."

„Co chceš, Pipine?"

„Musím s tebou mluvit."

„Tak počkej."

Přioděla se a otevřela.

„No, tak co chceš?"

„Já... musím ti říct něco důležitého."

„No tak ven s tím."

„Víš, Morwen, já..."

Přerušilo jej cinknutí. Ohlédli se. Do okenního rámu se zasekla železná kotvička. Někdo šplhal nahoru. Pipin tasil.

„Kdo jsi?" křikla dolů.

„Posílá mě tvůj otec."

Pipin máchl čepelí a přeťal lano. Výkřik. Pád. Náraz těla na kamennou dlažbu.

„Proč, Pipine?" zaúpěla.

Ale ten už burcoval stráže.

„Proč?" vzdychla do ticha.

*

„Porušil přísahu. Morwen zemře!" křičel král.

„To není příliš moudré, králi," odporoval opatrně majordomus.

„Na tom nezáleží. Popravíme ji a její hlavu mu hodíme za hradby. Zničím ho."

„Pokud ji necháte naživu, donutíme ho vzdát se bez boje. A pak je popravíme oba, budeš-li chtít."

„To není příliš čestné."

„Ale markrabě Ethelred je nebezpečný. Jistě jej porazíte, ale přijdete o mnoho mužů."

„Už jsem se rozhodl. Poprava proběhne za úsvitu. Oznam to katovi."

„Vy jste rozhodl." Karel pokrčil rameny. Král už celé dva roky neválčil a příliš toužil po boji. Škoda, dalo se to vyřešit mnohem elegantněji.

„A co s tím Maurem?"

„Ubičovat. Hned!"

Majordomus se uklonil a odešel.

Pipin neklidně přecházel po přepychové komnatě svého otce. Čekal na verdikt. Čas jako by ani neplynul. Ta hodina, co byl otec pryč, byla nejdelší v jeho krátkém životě. A nikdy před tím tak netrpěl. Věděl ale, že ze dvou možných cest si už zvolil. Nenávratně. Jen se modlil, aby to byla správná volba. Dveře se otevřely.

„Zítra ráno bude popravena," odvětil Karel na nevyřčenou otázku.

„Jak jste to mohl dopustit?"

„Synu, někdy je třeba ustoupit v maličkostech."

„V maličkostech?" vykřikl Pipin.

„Jistě, mohli jsme se vyhnout malé válce, která nás teď čeká. Nicméně - není to žádná tragédie." Majordomus se záhadně usmál.

„Ale ona..."

„Její otec porušil vazalskou přísahu. Podívej, já vím, že se ti líbí, ale věř mi, poznáš i krásnější dívky. Jednou i bohatou nevěstu. Každý musí zemřít a její čas se naplnil. Zapomeň na ni."

„Zapomenout..."

„Ano synu, zapomenout. Král dosud nemá syna. Možná zdědíš nejen můj úřad, ale i celou říši. Tak nemysli na maličkosti."

„Jste jako kámen, otče."

„Musím být."

Mladík beze slova odešel. Kráčel chodbami, dokud jej nohy nezanesly k pečlivě střežené komnatě. Z nádvoří se ozvaly rány biče a výkřiky.

„Morwen!" zavolal přes dveře. Udivených pohledů dvou zbrojnošů si nevšímal.

„Ty!?" ozvalo se zevnitř. „Zmiz! Je mi z tebe špatně!"

„Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo!" křičel a hlas mu přeskakoval. Utřel si slzy.

„Vypadni. Zítra se na mě dost vynadíváš, až mi budou sekat hlavu!"

„Promiň, Morwen. Odpusť!"

„S tím nepočítej. Nikdy ti neodpustím, Pipine! Nikdy!"

Odešel. Výkřiky pomalu slábly. Chtěl si vrazit meč do srdce, ale nenašel v sobě dost odvahy.

Když nastala noc, vrátil se do své komnaty a marně se pokoušel usnout.

Maeglin na rozdíl od Pipina večeři nevynechal. Poslouchal opatrný hovor, který se úzkostlivě vyhýbal událostem minulé noci. Když dojedl, uklonil se a vydal se do svých komnat. Tam se začal probírat knihami i pergameny, amulety, prsteny a jiným čarodějnickým harampádím. Část naskládal do objemného vaku, zbytek hodil do krbu. Potom se vydal k Morwenině komnatě.

Stráže mu věnovaly jen letmý pohled.

„Aaeti seta," pronesl jednoduché zaklínadlo a opsal pravou rukou kruh. Oba muži padli jak podťatí. Odsunul závoru a vešel dovnitř. Dívka spala.

„Ty máš ale nervy, děvče," zašeptal a lehce s ní zatřásl.

„Cože? Už?"

„Tiše. Je čas se vytratit."

„Maegline..."

„Dej se do pořádku, do úsvitu musíme být co nejdál."

„Ale to je přece zrada, ne?" ušklíbla se.

„Pohár přetekl. Pamatuj si, že svědomí je důležitější než všechny přísahy věrnosti na světě. Tak pojď už."

Vykradli se ven prázdnou chodbou, seběhli schodištěm, vylezli na ochoz hradby a spustili se po laně dolů.

Tam už čekaly koně.

*

„Cože? Utekla? Jak sakra mohla utéct!" Childerich zuřil.

„Čaroděj ji osvobodil." Ozbrojencův hlas se třásl nefalšovanou hrůzou.

„Varoval jsem vás, králi," prohodil lakonicky majordomus s vítězným úsměvem na rtech.

„Ty dva zmrskat! Karle - nesměj se mi! Svolej družinu, vyrazíme okamžitě!"

„Jistě, veličenstvo."

Hrad vřel přípravami. Vojáci pobíhali, sedlali koně, nakládali zásoby, křičeli jeden na druhého.

„Připrav se, Pipine."

„Ano, otče."

Pipin si oblékl zbroj a připjal si meč. Nemohl jinak.

Slunce ještě nezačalo pálit, když vyrazili. Věděli, kam uprchlíci směřují.

*

Směřovali na sever. Štvali koně nejrychleji, jak to šlo. Vtom klopýtnutí a pád. Mág přeletěl přes hlavu hřebce a ztěžka dopadl na kamenitou zem. Vykřikl bolestí a pak zaklel. Morwen zastavila, seskočila z koně a přiběhla k němu.

„Jsi v pořádku, Maegline?"

„Ne. Dál musíš sama."

„Co je s tebou?"

„Nemohu se hýbat. Nech mě tady, Morwen. A... spal mé knihy."

„Maegline, jsi mág sakra. Uzdrav se!"

Elf se usmál. Teď už je to jen na tobě, děvče, pomyslel si.

„To ne! Mágu! Zůstanu s tebou."

„Neblázni, děvče."

„Co si sama počnu!"

Jedna z vět, které Maeglin ze srdce nenáviděl...

„Co chceš, pospěš si..." zasípal.

V jeho vaku našla lampu s olejem. Polila jím starodávné pergameny i svazky a vykřesala oheň. Mágovy věci hořely překvapivě dobře. Musela ustoupit, aby ji sálající oheň nepopálil.

„Co budeš dělat, Maegline. Jestli ti můžu jakkoli pomoci..."

„Myslíš milosrdnou smrtí? Život si odejmu sám. Asi bych teď měl říct nějaké to předsmrtné moudro, ale... nic mne nenapadá. Hodně štěstí."

„Sbohem, Maegline."

„S kterým? Běž už..."

Nasedla na svého koně, mágova chytila za uzdu a pokračovala v cestě. Sama.

*

„Ale! Kdopak nám to tady leží?" zvolal král, když se k večeru přiblížili k mrtvému elfovi.

„Stihl ho trest Boží!" zvolal mnich.

Majordomus neřekl nic, jen si hlasitě oddechl. Mnohokrát viděl Maeglina v akci a potěšilo ho, že nebude terčem jeho kouzel. Pohledem sklouzl k hromádce popela. No, z těchto knih už nikdo nic nevyčaruje, pomyslel si s trochou zklamání.

„Co tu okouníte? Jedem dál!" burcoval Childerich. Vyhoupli se do sedel a pokračovali v cestě.

*

Dorazila k otcově pevnosti druhého dne v noci. I když pravidelně střídala koně, byli oba hřebci vyčerpaní. Zabušila na bránu.

„Kdo je tam?" ozval se drsný hlas strážného.

„Morwen, dcera tvého pána. Otevři!"

Na nádvoří se zhroutila únavou. Odnesli ji dovnitř.

„Morwen, dceruško..."

Probudila ji drsná ruka hladící její tvář. Dívala se na ten neznámý, věčně zachmuřený obličej a vlastně nic necítila. Shledání s otcem si mnohokrát představovala ve snech, ale ve své fantasii vídávala někoho jiného, ne tohoto stárnoucího a unaveného muže.

„Otče, pronásleduje mě král a nejspíše s celou družinou."

Ethelred se zachmuřil.

„I jeho dvorní mág?" zeptal se.

„Ne, Maeglin mi zachránil život. Teď už je asi po smrti... Vzburcujte své muže." Sotva to dořekla, tvrdě usnula. Sas se vzdálil, aby vydal příslušné rozkazy. Brzy byl celý hrad na nohou.

*

„Takže to stihla," prohlásil suše majordomus, když spatřil Ethelredův hrad hemžící se ozbrojenci. „Jakou zvolíte taktiku, králi? Na obléhání je nás příliš málo."

„Přímý útok!"

„Ale nemáme už čaroděje," poznamenal Karel.

„S námi je Bůh a jeho jediný Syn, Ježíš!" zvolal Cyprián.

„No, ještě že tak," řekl majordomus a tiše, aby to slyšel jen Pipin, dodal: „Ale nejsem si jistý, jestli Bůh bude na náš povel bořit hradby."

„Kolik myslíš, že jich tam je?" otázal se Childerich.

„Přes sto ozbrojenců. O něco méně než nás. Co si myslíte o zradě, můj pane?"

„Je to neodpornější ze všech hříchů!"

„No, ono záleží na tom, kdo koho zrazuje. Myslím, že budete muset jednomu zrádci odpustit."

„O čem to mluvíš?"

„Až vyrazíme do útoku, můj člověk uvnitř uspí magickým amuletem vojáky v okolí brány, odstraní závory a otevře ji."

„To je ohavné! Bude se o mě říkat, že se vyhýbám čestnému boji!"

Majordomus polkl nadávku.

„Králi, je to jediná šance."

„Dobrá tedy. Dám na tebe. Ale stejně je to ohavné."

„Říkám snad, že ne?" uchechtl se Karel.

Družina se zformovala do útočného klínu.

*

„Už jsi v pořádku, dceruško?"

„Ano, otče," řekla tiše. Za těch pár hodin se s ním nedokázala sblížit.

„Zdá se, že chtějí zaútočit na bránu..., ale nemají ani beranidlo. Poslyš, Morwen, nehraj si s tím mečem a běž se schovat do své komnaty.

„Cože! Copak si myslíte, že neumím zacházet se zbraněmi? Já, která jsem vlastnoručně zabila horského obra?"

„Ale ano, věřím ti. Jen tě nechci ztratit nějakou hloupou náhodou. A těch v se boji stávají desítky."

„Já budu bojovat, otče," zasyčela a její hnědé oči se do něj zabodly jako hroty šípů.

„Tak tedy bojuj. Ale buď opatrná. A ještě jedna věc. Pokud nás porazí, čeká na tebe nedaleko odtud na pobřeží bárka. Spolehliví muži tě převezou přes kanál do Británie."

„Myslíte, že jsem zbabělá? Já neutíkám z boje!"

„Myslím, že nejsi hloupá. Nedopustila bys, aby nezůstal nikdo, kdo by mne pomstil. Jasné?"

„Hmmmmmm."

„Přísahej, že odtud zmizíš, bude-li to beznadějné."

„Přísahám."

*

Childerichova družina vyrazila prudkým cvalem. Majordomus se modlil, aby podplacený zrádce nezklamal. To by byl jejich konec. Když už se přiblížili na něco přes deset sáhů, mohutná brána se pootevřela. Za okamžik byli uvnitř.

Kopyta koní dupala po Sasových ozbrojencích. Ethelred křičel rozkazy a hnal se do útoku. Morwen jej doháněla spolu se zbytkem posádky. Nepřátelé se z brány rojili jako sršni. Morwenin kůň padl zasažen šípem.

„Uteč, Morwen!" volal na ni otec.

„Ne!"

„Přísahala jsi!"

Neodpověděla. Vír bitvy je rozdělil a ona musela čelit dvojici útočníků. Jeden z obránců - mladý Sas s usměvavým obličejem vyrazil dívce na pomoc. Najednou se jí před očima zatmělo, když nepřátelská čepel udeřila do její přilbice. Zapotácela se, spolubojovník vykryl několik na ni vedených úderů.

Viděla krále, jak se probíjí k jejímu otci, majordomus zůstával v zadní linii, Pipin... Pipin směřoval přímo k ní. Nastavila štít jednomu z útočníků, druhého probodla. Její pohled však patřil mladíkovi. Odrazila útok dalšího válečníka a vtom už před ní stál Pipin na svém černém hřebci, kterého dostal k patnáctým narozeninám. Na chvíli jako by se všechno zastavilo. Obě mysli zaplavily vzpomínky.

Pak Pipin seskočil.

„Vzdej se, Morwen. Zachraň si život."

„Umíš bojovat, prcku?"

„Morwen, nedělej to. Nenuť mě k tomu."

„Tak umíš bojovat, nebo ne?"

„Ovšem," odpověděl Pipin.

„Tak tě vyzývám!"

„Chtělas to."

Morwen se na něj vrhla jako divoká lvice. Rychle a nelítostně. Nejprve jen odrážel její rány, až po chvíli začal sám útočit. Brzy oba krváceli z mnoha šrámů po celém těle. Pipin jí zaútočil na hlavu, ale uskočila a hrot jeho meče jí rozťal tvář. On v té chvíli na jediný kratičký okamžik strnul při pohledu na ránu hyzdící obličej, který miloval. Morwen nezpomalila a vrazila mu meč do břicha.

Pomalu klesal s užaslým výrazem ve tváři. Sklonila se nad ním. Byl už mrtev.

„Odpouštím ti, Pipine," zašeptala a vstala.

Spatřila, jak se k ní s nepříčetným výrazem ve tváři řítí majordomus. Rozhlédla se po bojišti. Její otec, krvácející z mnoha ran, spolu s hrstkou věrných ustupoval před mnohonásobnou přesilou. Rychle se vyšvihla na Pipinova vraníka a rozjela se k malé západní brance. Ethelred jí zamával na rozloučenou. Věnovala otci poslední pohled, jenž byl naplněn úctou a snad i láskou, a pobídla zvíře do cvalu.

U branky se zdržela, Karel ji téměř dohnal. Pak už směřovala přímo k zálivu, kde měla kotvit loď. Posádka ji zahlédla už z dálky a připravila si luky. Morwen dojela až k lodi a seskočila z koně rovnou do nízké veslice. Ethelredovi muži vystřelili několik šípů a chopili se vesel.