Tau-Mur (část 1.)

Ohromným sálem pronikala jasná zář, osvětlující tisíce a tisíce kójí. Mezi nimi i tu mou. Každá byla naplněná průzračnou, ledově studenou, kapalinou, v níž se vznášelo embryo.
Ze dna kóje k vrcholu stoupaly nepřetržitě stovky bublinek vzduchu a zasahovaly maličké tělíčko, stojící jim v cestě. Každý jejich náraz mu způsoboval malá trýznivá muka.
Pokusil jsem se rozhlédnout po okolí, ale pohyb hlavy se mi vymstil a vyvolal bodavou bolest v krku. Stejně však oči přes sklo kóje viděli všechno rozmazaně. Další příkazy zbytku těla neměly žádný účinek, a tak jsem se jen vznášel v kapalině a koukal před sebe.
Náhle se před mou kójí objevily dvě postavy. Alespoň jsem si myslel, že byly dvě. Ve změti rozmazaných siluet nešlo určit, kolik mají končetin, natož zda jich není víc. Chvíli si mě prohlíželi a přitom se bavili. Jejich hlasy byly změtí tónů, nedávající žádný smysl. Nakonec jeden z nich přistoupil před mojí kóji, z její spodní části se vysunul panel a na něm začal mačkat jednotlivá tlačítka.
Bublinky vzduchu přestali mučit mé křehké tělo a zaplavila mě vlna radosti, která však netrvala dlouho. Z vrchu sjelo železné rameno a zastavilo pár centimetrů před mou tváří. Konec ramene byl opatřen obrovskou jehlou, z níž vycházel tenký paprsek červeného světla přímo na můj obličej. Díky teplu, které vydával, jsem dokázal určit jeho polohu. Nejprve přejel po levé tváři, pak pokračoval přes nos, až skončil na čele. Chvíli po něm přejížděl a hledal správné místo. Nakonec se zastavil přímo uprostřed čela.
Postava před mou kójí stiskla tlačítko a obrovská jehla vystřelila vpřed. Zabořila se mi do hlavy a šílená bolest mě úplně paralyzovala. Když z jehly vyletěl malinký předmět, o velikosti obilného zrna, a zavrtal se do mého mozku, v agónii jsem začal křičet ...

Děsivý výkřik ukončil Pavlovu noční můru. Lůžko skrz naskrz propocené, stejně jako on sám. Srdce mu bušilo jako o závod a měl pocit, že mu každou chvíli exploduje.
Když se dostatečně vzpamatoval, promnul si oči a podíval se na hodiny. Bylo půl druhé ráno.
Tento týden se mu zdála již třetí noční můra. Pokaždé horší, delší a více skutečná. Rodičům o tom zatím neřekl, ale bylo mu jasné, že jestli se to nezlepší, nebude mít na vybranou. Hlavně se děsil návštěvy u psychiatra, kam by ho jistě poslali.
Po zbytek noci už oka nezamhouřil. Pouze ležel na posteli a díval se do stropu. Přemýšlel o snech, co se mu začaly zdát před několika měsíci a snažil se přijít na nějaký jejich význam, ale bezúspěšně, a tak přemýšlet sám o sobě.
Bylo mu devatenáct let. Plnoštíhlá postava, krátké rovné hnědé vlasy, vyjímečně dobrý zrak, sluch a bystré reflexy. Velký fanoušek filmů, u kterých strávil minimálně hodinu denně. To byl on. Kluk, kterého skolila nemoc maximálně jednou do roka, ale nikdy mu nic vážnějšího nebylo. Tedy jedinou vážnější věcí, co jej potkala, byla operace hlavy, před pár měsíci po autonehodě, ale ta nezanechala žádné následky, kromě pocitu viny, že boural tak brzo po získání řidičského průkazu.
"Pavle vstávej nebo příjdeš pozdě!" vytrhla ho z přemýšlení matka. Tak tedy vstal. Zašel do koupelny, kde se opláchl a potom zamířil rovnou do kuchyně.
Bydlel se svou rozvedenou matkou, v bytě tři plus jedna panelového domu, a s otcem se vídal jednou za měsíc.
Když vešel do kuchyně, jeho matka byla už na odchodu. Otočila se k němu a řekla: "Svačinu máš na stole, stejně jako kapesné a po škole jdi hned domů! Ne aby si zase šel do videopůjčovny. Nezapomeň, že jedeme dnes za babičkou."
"Dobře," odvětil Pavel znechuceně, při pomyšlení na babičku, která ho pokaždé chytla za tvářičky, jako kdyby byl ještě pětiletý chlapeček.
Matka se na něho podívala: "Není ti něco? Vypadáš nějak divně," a sáhla mu na čelo.
"Ne, nic mi není."
"Dobře, ale jestli se ti udělá špatně, zajdi si k lékaři, ano?" Pavel kývl na souhlas. "No já už musím letět, tak se měj hezky. Uvidíme se odpoledne," a vyrazila.
Pavel se nasnídal, sebral přichystanou svačinu a šel se připravit do školy. Do tašky si ještě přidal několik DVD s půjčenými filmy a opustil byt.
Chodil na střední odborné učiliště, ve svém malém rodném městě poblíž Pardubic, a maturita mu klepala na dveře. Nebyl nijak pilný student, ale také to nebyl úplný lajdák. Sám se řadil mezi průměrné žáky.
Povahou byl samotář, stojící opodál a sledující, co se kde děje. Občas se do nějaké té lumpárny nebo akce zapojil, ale to bylo jen vyjímečně. Raději pozoroval aktéry a zkoumal jejich nápady, které většinou skončily pořádným průšvihem.
Časem si tak vytrénoval všímavost. Dalo by se říci, že se mu z ní vytvořila zvláštní varianta šestého smyslu. Stačilo mu, aby se jen podíval na někoho, a dokázal říci, co má za lubem.
Bydlel od školy jen dva kilometry, a tak do ní každý den chodil pěšky přes park. Přišlo mu zbytečné ten kousek jezdit autobusem a navíc si rád během procházky pročistil hlavu.
Dnes mu ale procházka nepomohla. Nemohl se stále ještě zbavit dnešní noční můry. Pořád se mu honily její jednotlivé části v hlavě. Rozmazané bytosti, kóje a především injekce ho nenechala ani na minutu v klidu.
Navíc byl sužován představou, že ho sledují. Ať se podíval na zamilovanou dvojici sedící na lavičce, pejskaře, popeláře nebo lidi na zastávce. Upřený pohled každého z nich cítil neustále na sobě. Přidal do kroku. Občas se ohlédl, ale po chvíli toho nechal.
"Měl bych přestat koukat na ty psychothrillery. Už mi to leze na mozek," říkal si v duchu pro sebe.
Před školou čekal houf jeho spolužáků. Nikdo z nich se na něho ani nepodíval a dál se mezi sebou hlasitě bavili, když mu někdo zaklepal na rameno a on se instinktivně otočil.
Byl to Lukáš, spolusedící v lavici: "Čau. Tak co? Máš to?"
"Jo, počkej," odpověděl Pavel a začal se přehrabovat v tašce. "Příště si ale ten domácák udělej sám," dodal a vyndal čtyři papíry formátu A4.
"Já vím, ale neměl jsem čas. Musel jsem něco ... naléhavého zařídit."
"Dobře, ale příště..."
"Jasně, příště si ho stopro udělám, ale teď už musim jít," nenechal domluvit Pavla, když uviděl přicházející Jitku s Katkou, dvě nejkrásnější holky z jejich třídy. Vytrhl mu papíry z rukou, div že je nepřetrhnl, a hned k děvčatům uháněl.
"Co na něm vidí," okomentoval Lukáše opodál stojící Marek. "Stejně mu jde jen o to jedno a až to dostane, půjde za jinou."
"Crrrr," ozval se zvonek a všichni studenti se hrnuli do školy. Během tlačenice, v šatně, si Pavel nevšiml, jak mu Lukáš přilepil na záda papírek se zprávou: "Kopněte si do blbečka." Než vyšel po schodech do třídy, tak jej tři největší frajírci na škole pro pobavení kopli a začali se tomu neuvěřitelně řehtat.
Protože žáci dělali pokaždé ráno ve třídách nepořádek, rozhodl se ředitel, že budou studenti vpuštěni do školy těsně před zahájením první vyučování hodiny.
Pavel, stejně jako jeho spolužáci, se rychle posadil do lavice a vyndával si učebnice, sešity a školní pomůcky. Do začátku hodiny zbývala sotva minuta. Měli mít matematiku, kterou je vyučovala inženýrka Dlouhá. Nikdo z žáků jí však neřekl jinak než Hloupá. Na ni se Pavel těšil ze všeho nejméně. Nesnášela ho a on ji také zrovna nemiloval. Před pár týdny si na něho bez důvodu zasedla. Že prý ukradl školní počítač. Což nebyla pravda.
Ve skutečnosti ho ukradl Lukáš, ale když hrozilo, že na něho přijdou, hodil krádež na Pavla.
Do třídy vstoupila inženýrka Dlouhá. Všichni žáci se postavili, skoro do pozoru, a přejela celou třídu svým přísným pohledem, který skončil u Pavla.
Nesnášela zloděje. Možná to bylo proto, jak jí před dvěma měsíci vykradli a myslela si, že to také udělal on. Nebo protože byla přesvědčená o tom, že viděl, jak si to rozdávala s ředitelem školy v jedné ze tříd, když si byl pro peněženku, kterou si zapoměl v lavici.
Inženýrka Dlouhá přivřela oči a řekla: "Posaďte se." Nejprve zapsala hodinu do třídní knihy. Potom otevřela svůj sešitek a dělala, jakoby si procházela prospěchy žáků, ale každý věděl, pro koho se rozhodne: "Pavle, k tabuli."
Ten si jen povzdechl. Když skončilo vyšetřování okolo ukradeného počítače a on byl zbaven podezření, všichni učitelé to přijali. Všichni až na inženýrku Dlouhou, která ho od té doby každou svojí hodinu zkoušela. Vzal si tedy učňovskou knížku a vyrazil k tabuli.
Lukáš se jen tajuplně usmíval. Líbilo se mu to. Byl rád, že to hodil na Pavla, a sám se doma vždycky nadmul pýchou, když přisedl k ukradenému počítači.
Pár kroků od katedry se Pavel zastavil. Všiml si malé červené tečky, pohybující se na zdi za inženýrkou Dlouhou, která se přesunula přímo na její hruď.
Vyšel výstřel. Kulka proletěla oknem, inženýrkou Dlouhou a nakonec se zavrtala do zdi. Pak se Pavlovi udělalo nevolno. Začala se mu motat hlava a když skrze okna a dveřmi do třídy vtrhli muži v kuklách se zbraněmi, ležel už na zemi a zmítal sebou v podivném záchvatu.
Ostatní žáci jen zírali. Ne však na dlouho. Střelba se rozezněla po celé škole. Krev tekla proudem a skrápěla podlahu, lavice, zdi i Pavla na zemi.
Ve svém záchvatu si všiml pouze Lukáše krčícího se pod stolem a třesoucího se jak osika, dokud si ho jeden ze zakuklenců nevšiml a ze svého samopalu do něho vyprázdnil zásobník.
Když střelba utichla, vstoupil do třídy další zakuklenec s velkým batohem na zádech. Položil ho na katedru a vyndal z něj podivné zařízení. Stiskl tlačítko na jeho vrchním krytu a zařízení se rozsvítilo jako vánoční stromeček. Poté začal vyťukávat, na bočním panelu, číselnou kombinaci.
Mezitím ostatní útočníci chodili po třídě, dokud jeden z nich nezavolal: "Tady je," a stál přímo u ležícího Pavla, celého ulepeného krví a jediného přeživšího masakru. Popadli ho a odnášeli ze školy.
Pavel byl chvílemi mimo sebe, ale venku na chvíli nabyl vědomí a stal se svědkem monstrózního výbuchu, který srovnal celou školní budovu, a všechny v ní, se zemí. Potom se opět propadl do bezvědomí.
***
Když se Pavel probral, zjistil, že je připoután na nemocniční lůžko v malé místnosti. Rozhlédl se a uviděl na sebe namířené automaty čtyř mužů v kuklách. Stěny pokoje byly ze skla a z každého rohu ho sledovala kamera. Podíval se skrze skleněnou stěnu a všiml si, že jeho cela leží uprostřed obrovské místnosti, kde pracovaly desítky mužů a žen v bílých pláštích na nejrůznějších zařízeních. Mezi nimi byli muži v kuklách, kteří ho pozorovali koutkem oka a neustále osahávaly spouště zbraní, houpající se jim u pasu.
Pavel měl po celém těle elektrody měřící puls, mozkovou aktivitu a další věci. Do pravé ruky mu pak kapačka přiváděla fosforeskující tekutinu, která ho udržovala v otupělém stavu a stěží vnímajícího dění okolo sebe.
Do jeho cely vstoupila mladá, asi pětadvacetiletá, žena s blond vlasy oděná v bílém plášti. Po ní přišel postarší muž s prošedivělým plnovousem, ve stejném oblečení.
Žena v rukou nesla podnos a v něm měla velkou injekční stříkačku a pár prázdných zkumavek. Přistoupila k Pavlovi, zkušeně našla žílu na jeho levé ruce a začala s odběrem krve.
"Pospěšte si, doktorko Ianová. Může mít další záchvat každou chvíli. Nesmíme ztratit ani minutu," řekl vědec, sledující Pavla jako hladový pes, koukající na kost obalenou masem.
Doktorka se k němu otočila: "Je to ještě skoro chlapec a vy neprojevíte ani kousek lítosti?"
"Chlapec? Nezapomeňte, co je zač! Tak mi neříkejte, jak se k němu mám chovat!" odsekl vztekle vědec, a odešel z pokoje.
Pavel z rozhovoru zaslechl jen několik slov. S určitostí však věděl, že oba mluví anglicky. Nebyl v angličtině sice tak dobrý, ale něčemu z toho, co řekli, rozuměl.
Doktorka Ianová dokončila odběr krve a lítostivě se zadívala do Pavlových otupělých očí. Dlouho se mu do nich dívat, ale nevydržela a raději odešla.

Chvíli měl Pavel klid. Několik minut nepřítomně zíral do stropu, když si všiml nových návštěvníků v pokoji. Muž v drahém obleku, spolu se dvěma bodyguardy, též společensky oblečenými a s černými slunečními brýlemi.
Vědátor se vrátil a ztuhl ve dveřích, když trojici mužů uviděl.
"Dobrý den, doktore Murne. Jak pokračujete?" oslovil ho muž v honosném obleku anglicky, s ruským přízvukem. V pravé ruce si přitom pohrával s třemi kovovými kuličkami, velikosti ping pongového míčku. Jeho svalnatá postava pak dávala jasně najevo, že není žádným úředníkem, ale mužem, který byl už nejednou v bitevní vřavě.
"Dobbrrý dden ...," koktal vědec, ale rychle se z prvotního šoku vzpamatoval: "Nečekali jsme, že přijdete osobně, pane Andersene."
"Vy nemáte nic čekat!" osopil se na něho muž. "Jste tu od toho, abyste o něm zjistili co nejvíc," ukázal na Pavla. V očích měl přitom odpor, jako by se díval na nakaženého morem. "Jak jste pokročili?"
Do cely vešla doktorka Ianová. V rukou držela štus papírů s výsledky a i ona ztuhla ve dveřích poté, co spatřila pana Andersena a jeho doprovod.
"Znáte doktorku Ianovou?" přerušil nastalé ticho doktor Murne. "Ona měla na starosti jeho krevní testy," vyškubl jí papíry z rukou a podal je panu Andersenovi.
"Ano, měl jsem již tu čest se s doktorkou setkat. Stále máte stejný názor, že bychom se k těm stvůrám," podíval se na Pavla, "měli chovat lépe?" a ironicky se zasmál. Pak začal prohlížet papíry. "Jak vidím, patří k nim," obrátil se k doktorce, aby jeho slova potvrdila.
"Ano. Z testů je jasně vidět, že se jeho DNA mění. Chvíli je lidská, pak zase jejich. Ty ostatní jsou přechodová stádia."
"Dobře. Pokračujte."
"Jistě, pane Andersene," řekl doktor Murne. Potom se otočil k doktorce: "Připravte další vázání, kapačky s omamným roztokem a zkontrolujte záznamová zařízení."
"A co morfium?"
"To nebude třeba."
"Cože?! Ale jak snížíme jeho bolest během záchvatu?"
"Nijak. Morfium by mohlo ovlivnit výsledky testů, a to si nemůžeme dovolit."
"To nemůžete. Je to nelidské," bouřila se doktorka Ianová. "Já ... já to nedovolím," a vydala se pryč.
Pan Andersen pouze luskl prsty a jeden z jeho bodyguardů ji zadržel: "Pomoc doktorky již doufám nebude třeba," obrátil se k doktoru Murnovi.
Ten se mírně zachvěl: "Ne, pane Andersene. Svou práci již udělala," řekl a sklopil zrak, aby se na doktorku, které tuto práci sám dohodil, nemusel dívat.
"To je dobře," udělal gesto a bodyguard táhl vzpouzející se doktorku pryč. "Nikdo není nenahraditelný, doktore Murne. A teď pokračujte. Půjdu oznámit, že operace pokračuje podle plánu. Všichni z Olympu již netrpělivě čekají hlášení, zvláště Zeus," a odešel pryč i s druhým bodyguardem.
Doktor Murne chvíli stál jako solný sloup. Strach spolu s výčitky svědomí ho celého paralyzovali, ale brzy se vzpamatoval, musel. Zavolal si ženu v plášti a zopakoval jí, co před chvílí řekl doktorce Ianové. Pak se šel připravit.

Mezitím v noci, poblíž Pardubic, se lesem, u navenek opuštěného skladiště, pod kterým bylo v podzemí vybudováno výzkumné zařízení, plížila plně ozbrojená jednotka, čítající tři tucty mužů.
Pro bezpečnost a minimalizaci podezření obcházelo plot okolo areálu skladiště jen několik strážných. Jednotka se připlížila až těsně k plotu, kde se zastavila a dál pokračovali jen tři z nich. Zbytek zaujal pozice k útoku.
Trojice se přikradla k místu, kam ani jeden ze strážných nechodil. Vystříhali otvor v pletivu a vkradli se do areálu. Proběhli nepozorovaně až k vratům skladiště, kde se schovali za prázdné sudy. Už se chystali dát signál ostatním, když si všimli přijíždějícího auta. Rychle zalezli za sudy a vyčkávali.
Černý sedan dojel až před vrata skladiště, kde zastavil. Řidič v kožené bundě vystoupil, otevřel kufr auta a odešel do budovy. Po chvíli z ní vyšel muž v obleku s černými slunečními brýlemi. Přes rameno nesl igelitový pytel, z kterého koukala hebká ženská ruka a kus bílého pláště. Hodil pytel do kufru, pak nastoupil a odjel.
Trojice mužů, skrytá za sudy, počkala ještě pár minut. Pak jeden z nich napodobil sovu a výstřely z MP5-tek s tlumiči ukončily životy strážných venku. Potom se celá jednotka seskupila před vraty skladiště, vnikla do něho a bleskově zajistila výtah do podzemí.

Pavel ležel stále na lůžku. Ruce i nohy mu ozdobily další páry kožených popruhů a nemohl se vůbec pohnout. Do každé ruky zavedená kapačka s fosforeskující chemikálii ho udržovala na pokraji bezvědomí. S ním v cele byl i doktor Murne, několik dalších vědců a šest zakuklenců, mířícího na něho ze samopalů, připravených kdykoliv začít střílet.
Pan Andersen vše sledoval bezpečně ze záznamové místnosti na monitorech. U ucha přitom držel mobilní telefon a podával zprávy vedení.
"Za chvíli procitne. Ještě jednou zkontrolujte přístroje," řekl doktor Murne a hned potom sebou Pavel začal škubat. Všechny svaly v těle se mu napnuly jak tětiva luku. Chvíli ho pohltila horečka, pak se zas třásl zimou. Jeho kůže střídala jeden odstín barvy za druhým. "To je ono," volal nadšeně doktor Murne. "Za chvíli začne mluvit."
Mezitím, co většina personálu sledovala dění v cele, jeden ze zakuklenců se odebral k výtahu, kde stálo pět mužů. Když k nim došel, sundal kuklu z hlavy. Pod ní se skrývala tvář třicetiletého muže s bradkou, na krátko střiženými černými vlasy a zelenýma očima.
"Ahoj Jacku," oslovil ho nejsvalnatější strážný.
"Čau Many."
"Jak to vypadá s pokusným králíkem?"
"Už sebou začal škubat," odpověděl Jack. Pravou ruku přitom položil na rukojeť pistole a v levé si pohrával s malým předmětem. "Za chvíli bude po všem," dodal. Na to se ozval gong a výtah se dal do pohybu. Všech šest mužů se k němu otočilo čelem s odjištěnými zbraněmi v rukou.
Z Pavlových úst vyšel vysoký tón. Všichni v proskleném pokoji se chytili za hlavu a snažili se zacpat si uši. Dva vědátoři nevydrželi a sesunuli se na zem. Na skleněných zdech se objevily drobné praskliny. Pak se Pavel propadl do bezvědomí a nepříjemný tón ustal. Celé tělo mu napuchlo. Začal se třást a s ním i postel. Z úst se mu řinula bílá pěna a když otevřel oči, všichni uviděli, jak je nahradila černá skvrna. Obličej mu zplacatěl, zmizel nos a po něm zbyly jen dvě dírky. Vlasy spolu s veškerým ochlupením se zatáhlo do pokožky. Kůže dostala tmavě zelený odstín a boky jeho trička protrhl nový pár končetin. Během toho všeho se Pavel ještě několikrát zvětšil, jako by byl nafukovací balónek.
"Co se to děje," křičel zděšeně doktor Murne a šest zakuklenců se chystalo Pavla zastřelit, když Jack střelil čtyři strážce výtahu, před sebou, ze zadu, do hlavy. Poslední z nich, Many, se k němu otočil s překvapeným pohledem, místo vysvětlení dostal kulku rovnou mezi oči.
Pak Jack stiskl tlačítko na dálkovém ovladači v levé ruce. Výbuch zničil spojující chodbu mezi sálem a ostatními místnosti v podzemním komplexu, které tak odřízl od výtahu.
Výtah dorazil a z něj vyšli členové jednotky. Jack ukázal směrem k Pavlově cele a oni vyrazili vpřed. Cestou zastřelili každého, koho uviděli.
Exploze stačila k tomu, aby upoutala všechny v cele. Pavel pak lehce přetrhal svá pouta a čtyřmi, metr dlouhými, končetinami napadnul každého, koho měl nadosah. Zakuklence srazil jedinou ranou k zemi, až jim kosti v těle praskaly jako párátka. Doktora Murne uchopil oběma páry rukou, zvedl nad hlavu a prohodil skleněnou stěnou.
Členové jednotky strnuli hrůzou, když uviděli třímetrovou stvůru se čtyřma rukama vycházející z cely. Na každé ruce měla čtyři prsty, zakončené drápy. Tělo jí na pár místech zakrýval krunýř, srostlý s tělem.
Když začala házet přístroji, vážícími několik set kilo, okolo sebe jako nic. Členové jednotky ze strachu na ní zamířili zbraně a chystali se zahájit palbu, když Jack zakřičel: "Nestřílejte," a přistoupil k obrovskému tvorovi. Dva metry od něj se zastavil. Chvíli jeden druhému hleděl do očí a pak se stvůra skácela na zem. Za pár vteřin se změnila zpátky v Pavla.
Když členové jednotky všechny ostatní v sále pobili, vyrazili i s Pavlem v bezvědomí k výtahu. Během jejich cesty se začaly ozývat dunivé rány a omítka, poblíž zasypané spojovací chodby, začala opadat.
Ještě než se naskládali do výtahu, ze zdi vyletělo několik cihel a hned na to se sesypala zeď celá. Zvedl se oblak prachu, ze kterého se vynořil špinavý muž v obleku s černými slunečními brýlemi. Rychle se rozeběhl k výtahu, ale dveře se mu zavřely před nosem. Osoby v něm zaslechly ještě pár dunivých úderů, ale byli už v bezpečí.
Venku všechny členy jednotky, spolu s Jackem a Pavlem v bezvědomí, naložily čtyři černé dodávky, které se pak rozdělily na první křižovatce.
***





Černá dodávka, s falešnou poznávací značkou, uháněla po dálnici směrem na Brno. Uvnitř se nacházelo šest osob. Pět mužů a jedna žena
Jack seděl naproti Pavlovi, zabaleného do deky a omotaného řetězy, stále v bezvědomí, a pořád si ho zvědavě prohlížel. Neměl tušení, co je zač, ale jedno věděl, že odpověd na tuto otázku získá za každou cenu.
Pavel otevřel oči. Jeho procitnutí nebylo vůbec příjemné. Řetězy ho svírali kolem hrudníku, až nemohl skoro dýchat, a cítil se slabě, jako by byl vymačkaný citrón. Začal sebou slabě mrskat jako had, pokoušeje se vysvobodit z pout, ale bez účinku. Pak si všiml Jacka: "Kde to jsem?" řekl tvrdě.
"V bezpečí," zněla stručná odpověď, ale moc ho neuklidnila.
"Co po mě chcete?"
"Chceme jen vědět, co jsi zač. Jsi velmi zvláštní."
"Já?"
Jack tuto odpověď nečekal a chvíli přemýšlel.: "Co si pamatuješ za poslední den?"
Pavel byl stejně zmatený jako Jack a rozhodl se spolupracovat, aslespoň prozatím: "Ráno mě probudila noční můra. Potom jsem byl ve škole a když jsem šel k tabuli, někdo zastřelil mou učitelku. Udělalo se mi špatně a spadl jsem na zem. Na chvíli jsem se probral a uviděl, jak jednoho mého spolužáka rostříleli na maděru.
Pak jsem se ocitl připoutaný k posteli v podivné prosklené místnosti a mířili mi na hlavu chlápci v kuklách se samopaly. Přišli nějací doktoři, odebrali mi krev a do toho spolu mluvili anglicky. Potom přišel podivnej chlápek. Asi rus, mluvil tak nějak drsně. A poslední věc, co si pamatuju je, jak někdo řekl: 'Začíná jeho procitnutí.' Víc nic."
Jack si hladil bradku. V duchu přemýšlel nad tím, jestli mu Pavel říká pravdu, když se zeptal: "Co se mnou chcete udělat. A kdo vlastně jste?"




"Já se jmenuju Jack. Řidič je Jan, támhle to je Anna," ukázal na mladou zrzavou ženu na místě spolujezdce. "A támhle to jsou Karl a Leny," skončil představování u dvojčat s oholenýma hlava a prázdným pohledem, sedící kousek od něj. "Všichni patříme k H.S.P. ."
"Teroristi," vykřikl zděšeně Pavel a přivolal na sebe zlostné pohledy. Jack stěží ovládl vztek a málem ho udeřil pěstí.
"Nejsme žádní teroristi. Bojujeme za svobodu celé planety. Že zabijíme nevinné lidi, vyhazujeme do vzduchu nemocnice, letiště a další budovy, je sice pravda, ale skutečnost je jiná, než se zdá. Ti zabití jsou asi tolik nevinní, jako ti, co mají na svědomí smrt tvých spolužáků. A co se týče těch budov, jsou to stejná zařízení, ze kterého jsme tě vysvobodili."
Pavel chvíli přemýšlel, přitom ho stále tlačili řetězy na těle, a řekl: "Dokažte to."
"Jak?"
"Sundejte mi ty pouta. Co bych vám stejně asi tak já mohl udělat?"
Všichni se na něho podívali se strachem v očích. Pavel si toho všiml, ale dělal jakoby nic. Jack se odmlčel a zvažoval prosbu. V hlavě se rozhodoval mezi hrozbou ze strany stvůry nebo získáním Pavlovi důvěry. Nakonec se rozhodl vězni sundat pouta.
"Mám hlad," zazněla na to další prosba.
"Nemůžeme zastavit. Je to moc nebezpečné," namítl Jack.
"Ale já sotva mluvím. Cítím se, jako kdybych nejedl měsíc. A tak hubený," podíval se na sebe pod deku. "Jsem nikdy nebyl. Stěží se hýbu a snad nechcete, abych vám tu umřel hlady?"
Jack si povzdechl. Naklonil se k Honzovi:" Zastav u první pumpy, co uvidíš."
"To je moc velké riziko. Už teď nás určitě hledají!" zazněla námitka.
"Řekl jsem, že zastavíš u pumpy a to také uděláš. Je to jasné!" okřikl ho Jack a ukázal tak, kdo tu velí.
Pavel, zmožený vysílením, se stočil do klubíčka. Držíc se za břicho šetřil zbylé síly. Protestování jeho břicha už nahlas a zřetelně slyšeli všichni spolucestující v dodávce.

Pan Andersen, se špinavým bodyguardem za zády, stáli nad tělem doktora Murne. Obličej měl pořezaný od skleněných střepů, ale příčinou úmrtí bylo vykrvácení. Bodné rány na těle, způsobené Pavlovými drápy, když ho popadl, vědci podepsali rozsudek smrti.
Z ohromného sálu, které ještě před několika hodinami plnilo účel tajného výzkumného zařízení, teď bylo bývalé bojiště. Spoušť a zkáza, to jediné zde mohl každý vidět. Těla mrtvých vědců a strážných v kuklách zdobila podlahu, spolu s rozmlácenými počítači a drahými přístroji.
Pan Andersen si všiml mezi mrtvými těla jednoho z útočníků. Přiklekl u něho, rozepnul maskáčovou bundu, poodhrnul tričko a uviděl na jeho prsou vytetovaných několik písmen: H.S.P. Naštvaně pak plivl neboštíkovi do obliče. Potom šel k výtahu, kde u těla Manyho, si vybavil zradu, kterou viděl na monitoru v bezpečí záznamové místnosti: "Jacku, Jacku. To se nedělá, zabíjet přátele. Ale neboj se, slibuju ti, že tě spravedlivě, osobně, potrestám," řekl úlisně. Pak spolu s bodyguardem nastoupil do výtahu a vyjeli napovrch.
Tam už na ně, venku před skladištěm, čekal černý sedan. U auta stál druhý bodyguard, čekající na příkazy. Pan Andersen se zadíval na stopy kol dodávek, kterými útočníci odjeli, a řekl: "Chci, abyste toho kluka našli a přivedli ho. Živého nebo mrtvého, to už mi je jedno, ale bez něj se nevracejte. Jděte," rozkázal a oba muži nasedli do auta a odjeli. Potom z náprsní kapsy vyndal mobilní telefon a zavolal si helikoptéru. V hlavě se mu honila jediná myšlenka. Jak to všechno jen vysvětlí Zeusovi?




Černá dodávka zastavila před pumpou. Jan vystoupil, dotankoval nádrž a vydal se, za doprovodu Anny, zaplatit. Koupil ještě jídlo. Šest baget, osm obložených housek, čtyři balíčky chipsů, balení minerálky a pár čokoládových tyčinek. Vše donesli do dodávky, kde se na jídlo Pavel nenasytně vrhl a všechno do sebe začal ládovat. Když dojedl, opřel se spokojeně o stěnu dodávky, pořádně si odříhl a usnul.
Vzbudil se zrovna ve chvíli, kdy dodávka uvízla v koloně, několik kilometrů před Brnem.
Jack studoval automapu, rozevřenou před sebou, když Pavel promluvil: "Co zkratka H.S.P. vůbec znamená?"
"Hnutí Svobodná Planeta," odpověděl Jack, přitom dál studoval mapu.
"A proti komu bojujete?" zněla druhá otázka.
Jack si povzdechl. Položil mapu do klína a zadíval se na Pavla: "Vážně tě to zajímá nebo jen chceš zabít čas?"
"Chtěl bych to vědět. Když máte být vy ti hodní, zajímalo by mě, kdo jsou ti zlí a o co tu vlastně jde."
"Dobrá tedy. Tak, kde bych jen začal," na chvíli se odmlčel. "Všechno začalo po skončení druhé světové války. Prezidenti a vládci většiny zemí se tajně sešli. Cílem jejich schůzky bylo, aby se už nikdy neopakovali hrůzy, které Hittler provedl. Proto vytvořili tajnou vládu jménem Olymp."
"Olymp," zopakoval Pavel, který měl filmy s řeckými bájemi a legendami ve velké oblibě.
"Hele já si ten název nevymyslel," dodal Jack, aby zamezil položení případné další otázky a pokračoval ve vyprávění: "V Olympu pak byli zástupci všech členských zemí. Ti si ještě vzali jméno podle antických bohů, aby jím skryli svou pravou identitu. Proto jeden byl Zeus, další Hádes a tak bych mohl pokračovat.
Princip jejich činnosti byl podobný OSN, s tím rozdílem, že se neřídili žádnými zákony nebo pravidli. Pokud se objevil nějaký nebezpečný diktátor, prostě ho nechali odstranit a vlády členských zemí potom vše ututlali, takže nikdo o ničem neměl tušení.
Jenže někdy se dobrý nápad zvrtne a poslouží špatné věci. Tak se to stalo i v případě Olympu. Nějak se do něho dostali nejmocnější a nejvlivnější lidé planety. Lidé, toužící po absolutní moci, kterou jim Olymp dal. Převzali všechny jeho prostředky a tajně začali vládnout. Kdo se jim postavil, toho jednoduše zlikvidovali.
Jejich řízení světa spočívá v dokonalé iluzi, že jednotlivé země se nesnáší. Prostě nařídí jedné zemi, aby vyvolala politický boj proti druhé a tak se i stane. Všechno ale veskutečnosti řídí hrstka lidí."
Pavel pozorně naslouchal. Něco z toho mu přišlo povědomé. "Tohle přece znám, to jsem viděl v jednom filmu. Jak se jen jmenoval," říkal si v duchu. "Tajná vláda," vykřikl, když si vzpoměl na název. "To bylo ve filmu Tajná vláda," zopakoval a čekal, co Jack řekne.
"Jestli si ten film viděl, tak víš úplně všechno. Asi ti je divné, jak to, že to bylo zfilmováno. Ale to ti mohu jednoduše vysvětlit. To naše hnutí odboje chtělo ukázat tu strašnou pravdu lidem, ale i když měl film ohromný úspěch, výsledek byl zcela jiný. Kritici z celého světa chválili kvalitu a propracovanost scénáře, stejně jako příběhu. Bohužel Olympu se podařilo všechno popřít a potom nechali zabít režiséra filmu, pro výstrahu."
"Ano, to vím," skočil Jackovi Pavel do řeči. "Ta nešťastná nehoda, jak se jeho loď potopila během plavby a nikdo to nepřežil."
"Ta nešťastná nehoda byla ve skutečnosti bomba, která celou loď rozmetala na kusy."
"A co teď se mnou teda bude?" zeptal se po chvíli Pavel.
"Teď nejprve musíme zjistit, co jsi zač," odpověděl Jack, ale Pavlovi neušlo,že mu neřekl vše, co ví.
"A jak?"
"Nejprve navštívíme nějaké doktory z našeho hnutí a potom se uvidí."
Při slově 'doktory' Pavlovi vyskočila po těle husí kůže. Moc dobře si vybavil poslední setkání s lidmi v bílých pláštích a nijak netoužil si to zopakovat. Začal přemýšlet. O všem, co se mu během jednoho dnu stalo a co se dozvěděl. Jestli Jack říkal s tím Olympem pravdu, nemohl se už vrátit domů, protože by ho tam snadno našli a zbytečně by ohrozil rodiče. Zůstat s Jackem a navštívit další vědce také netoužil, protože vědomí, že mu Jack neřekl všechno mohlo znamenat mnoho věcí. Mezi nimi i zradu a riskovat, že se opět ocitne připoutáný k posteli rozhodně nechtěl. Proto se rozhodl pro jedinou možnost: "Potřebuju na záchod," řekl a chytil se za břicho.
Jack se na něho podíval, ale neočekával žádnou lest. Byli už na začátku Brna. Poblíž silnice stáli jen rodinné domky a pár hospod. "Nevydržíš to ještě? Už jsme skoro na místě."
Pavel obrátil oči v sloup, předstíraje silnou nevolnost. Anna se na něho podívala a řekla: "Potom, co všechno snědl se nedivím, že mu je teď špatně."
Jack se tedy nechal ukolébat názorem ženy a pohledem na Pavla. Naklonil se k Janovi a ukázal na hospodu, u které zastavili. Pak se Jack spolu s Pavlem, držícím se pořád za břicho, vydal k budově, vedle které byla cedule s nápisem: "Vítejte v hostinci U Šprýmaře."
Vevnitř na ně zaútočila vůně z jídel, připravovaných v kuchyni, kouř z cigaret a pohled veselého hostinského, který je oslovil: "Čím mohu posloužit pánové?"
"Kde máte záchody," řekl Jack z příma. Hostinský jen zvedl pravou ruku a ukázal k uličce za sebou. Pavel vystartoval jako střela. Jack zůstal s hostinským u pípy a poručil si jedno pivo.
Když uběhlo deset minut a Pavel stále nikde, Jack znervózněl. Hostinský si toho všiml a řekl: "Panejo, ten se snaží snad vysrat celou krávu," a zasmál se.
Jack do sebe kopnul druhé pivo, zaplatil a vydal se na toalety. Vrazil do nich a okamžitě kontroloval jednu kabinku za druhou. Našel v nich pouze jednoho dělníka s novinama v rukou, který se hned natáhl po klice dveří a zavřel se v kabince se slovy: "Jestli to nemůžeš vydržet, tak vystrč svou prdel z vokna."
Jack z věty registroval jedinné slovo a podíval se na zeď, kde bylo dokořán otevřené okno.

Pavel utíkal ze všech sil, ale neuběhl ani pět set metrů, když ho zpoza rohu popadla ruka a vtáhla do uličky. Narazil zády o stěnu a před sebou uviděl muže v obleku s černými slunečnými brýlemi.
Když k němu vykročil, popadl železnou tyč u svých nohou. Ohnal se po něm a zasáhl jej do hlavy, ale bodyguarda k zemi nesrazil. Pouze mu shodil sluneční brýle z hlavy a odhalil tak jeho oči, tedy to co měl místo nich. Dva, červeně svítící, objektivy v očních důlcích si ho neustále zaostřovali.
Pavlovi vypadla tyč z rukou. Potom ho dvě silné ruce popadli v ramenou a přitiskli na zeď.
Zazněly výstřely a bodyguarda zasáhlo do boku několik kulek. Ohlédl se a uviděl Jacka s M16 a k ní přimontovaným granátometem. "Pusť ho," zakřičel.
Bodyguard odhodil Pavla na zem a vykročil k Jackovi. V dešti kulek však začal pomalu couvat. Když ze zásobníku vyšel poslední náboj, bodyguard se pousmál. V tu chvíli Jack zmáčkl spoušť u granátometu a odstřelil ho na zeď, kterou prorazil. Zakřičel na Pavla: "Hni sebou. Rychle!!" a společně běželi k dodávce.
Naskočili do ní a ještě než vyjeli, uviděli, jak z uličky vyběhl muž, ve zničeném drahém obleku, s dírou v hrudi, z níž koukali jiskřící drátky.
"Co byl sakra zač," křičel celý bez sebe Pavel na Jacka.
"Kyborg."
"Co?"
"Spojení člověka a stroje," odpověděl Jack a najednou se ozvala rána. Něco těžkého dopadlo na střechu dodávky.
"Co to bylo," ozvala se Anna. Hned na to projel skrz střechu bodec a zabodl se do hlavy Jana, který byl v tu chvíli mrtev.
"Skrčte se," zavelel Jack a střechou projížděl bodec znovu a znovu.
Dvojčata popadli uzi a začali ze střechy dělat síto. Anna se mezitím snažila držet volant, ale podle nárazů dodávky o auta na silnici se jí to úplně bezchybně nedařilo.
Pak střechu prorazila ruka bodyguarda.
"Chyťte ho," křičel na dvojčata Jack a začal hledat řetězy, kterými spoutali Pavla.
Karl a Leny se pokoušeli udržet ruku kyborga uvnitř dodávky, ale ten si s nimi pohrával jako nic.
Pavel všechno pozorně sledoval a krčil se, aby na něho ruka nedosáhla. Když ale viděl, že členové H.S.P. proti kyborgovi nemají šanci uspět, naštval se. Popadl ho velký vztek a když ruka Karla s Lenym odhodila, skočil na ni a pevně ji uchopil. V tu chvíli jeho kůže zezelenala, svaly zesílily a celé tělo přibralo na objemu.
Pavel nevěřícně hleděl na své ruce, pokryté boulemi napnutých svalů, ale nepolevil sevření kyborgovi ruky.
Jack konečně našel řetěz. Jeden jeho konec omotal pevně okolo bodyguardovi ruky a druhý připevnil k podvozku dodávce. Pak odendal mrtvé tělo Jana a usedl na místo řidiče.
Dodávka zrovna jela podél řeky Svratky. Jack dostal nápad. "Až řeknu, tak vyskočíte," oznámil všem. Pak jen pro sebe si řekl: "Schválně jestli umíš plavat," a navedl dodávku, co nejblíž k řece. Potom zakřičel: "Teď!"
Všichni, až na Jacka, vyskočili a ten strhl volant k řece. Těsně, než dodávka do řeky vletěla vyskočil.
Když se na břehu všichni sešli, vytáhl Jack nůž a popadl Pavla za tričko. Přiblížil k němu nůž, ale jeho tělo opět začalo zelenat a tak ho raději pustil. "Máš v sobě štěnici," vysvětlil mu.
"Kde?"
"V těle," odpověděl Jack a vyndal ze své bundy malou krabičku. Když jí přiblížil k Pavlovi, ten nejprve couvl. "Neboj se, nic ti to neudělá. Musíme tu štěnici najít a zbavit tě jí, co nejdříve!"
"Dobře, ale pak mi už konečně řeknete pravdu."
"Jakou pravdu?"
"O co tady jde a co s tím vším mám já společného."
"Tak dobře," souhlasil Jack a pak nalezl štěnici v Pavlově pravém rameni. "Bude to asi trochu bolet," řekl, když přiblíž nůž k rameni, ale odpovědí mu bylo jen Pavlovo kývnutí.
Jack nožem rozřízl kůži a vnořil jeho špičku do masa. Chvíli hledal, až nakonec nalezl malinký předmět. Pak ho vyjmul z Pavlova těla a hodil ho do řeky za kyborgem.
Pavel se skácel k zemi.
Anna mu podepřela hlavu a chystala se mu kapesníkem zastavit krvácení, ale najednou jen zírala, jak se rána sama od sebe začala zacelovat.
"Musíme jít," řekl Jack a dvojčata popadla Pavla v bezvědomí a táhli ho sebou pryč.
***



Kdesi v Indonésii, na jednom zdánlivě opuštěném ostrově, v tajném sídle Zeuse, nejmocnějšího člena Olympu.
"Nepotěšil jste mě pane Andersene."
"Odpusťte mi, ale netušili jsme, že hnutí odporu bude chtít toho chlapce osvobodit."
Muž, šedesátník, se stříbrnými vlasy a obličejem zaplněným vráskami, na kterém by každého upoutalo jedno skleněné rudé oko, vstal z drahého, koženého, křesla. Přistoupil k mapě světa, uprostřed knihovny plné vzácných knih, kde blikaly desítky teček: "Vidíte je? Na všech těch místech udeřili a to za pouhý dnešek. Ze začátku nám byli k smíchu, ale stávají se čím dál tím silnějším. Nepotrvá to dlouho a brzy dojde k otevřenému konfliktu a celá pravda se dostane na veřejnost. Pak už nebudeme moci tahat za jednotlivé nitky běhu Země. Je na čase s tím něco udělat."
Pan Andersen zpozorněl: "Znamená to tedy, že..."
"Ano! Vemte si kyborgů, kolik potřebujete a začněte s jejich likvidací."
"Děkuji vám," a už se chystal odejít, když ještě zaslechl: "Ale toho chlapce chci živého a to co nejdříve. Nebo likvidace může postihnout i vás, pane Andersene!"
***
Když Pavel otevřel oči, zjistil, že se nachází v malém místnosti s jedním oknem a prostým vybavením. Ležel na posteli a pomalu si na své procitání, pokaždé na jiném místě, začínal zvykat. Záclony v pokoji byli zatažené a celou místnost naplňovalo příšeří.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Jack s Annou.
Anna přistoupila k oknu a roztáhla záclony. Proud ostrého, poledního, světla pronikl do pokoje a na chvíli oslepil Pavla.
Jack si přisedl na židli vedle postele: "Jsi samé překvapení Pavle," řekl vlídným hlasem.
"Také se samá překvapení poslední dobou dozvídám. Jaká další mi teď prozradíte?"
"Vidím, že nemá cenu před tebou už cokoliv skrývat, takže ti tedy řeknu vše, co vím."
"To budu jen rád," odvětil Pavel a posadil se.
"Vznik Olympu měl ještě jeden důvod, než zamezení, že se najde podobný člověk, jako Adolf Hittler. Jak sis jistě všiml, lidská civilizace během posledních sta let dosáhla neuvěřitelného pokroku. Máme trysková letadla, raketoplány, satelity, supervýkonné počítače a další vymoženosti, ale už málokdo ví, jak jsme k nim přišli.
Skutečnost je taková, že bychom ještě teď vymýšleli nějaký pořádnější počítač, kdyby angličané v severní Africe, okolo roku 1900, nenašli pozůstatky satelitu, který to celé odstartoval."
"Mimozemšťani," vyhrkl ze sebe Pavel a nezapřel v sobě pravého fanouška sci-fi.
"Ano," potvrdil Jack. "Jejich technická vyspělost byla tehdy asi taková, jakou máme mi teď. Proto také došlo k tomu, že se jejich satelit zřítil na Zem, kde jsme ho objevili. Teprve se učili dobývat vesmír, ale brzy se to naučili dokonale.
Jejich planeta leží v souhvězdí Lištičky, asi 64 světelných let od Země.
První pokusy se s nimi dorozumět nevyšly. Popravdě jsme zjistili, že několik jejich lodí přistálo na pár místech naší planety, aby odebrali vzorky."
"Vzorky?"
"Kromě rostlinstva, půdy, zvěře, si na palubu lodí násilím dotáhli i několik lidí. Olymp, ale všechny svědky této události samozřejmě nechal zmizet, aby mezi lidmi nevznikla panika.
Díky tomu bylo jasné, že přátelit se nechtějí.
V 50. letech to došlo tak daleko, že jsme na odražení jejich invazní flotily použili nukleární zbraně.
Po tomto svém neúspěchu dalších pokusů zanechali. Tedy spíše se rozhodli pro jiný způsob. Jejich průzkumné lodě začali v 60. letech unášet čím dál více lidí. Ale v roce 1990 jsme zjistili proč.
Jedna z jejich průzkumných lodí nouzově přistála v Mexiku. Na její palubě jsme nalezli desítky usmrcených novorozenců a zvláštní kóje. Ve třech z nich byli mrtvý novorozenci, ale pitva ukázala, že nebyli stoprocentními lidmi."
Pavel čím dál rychleji dýchal. Srdce mu silně bušilo a mysl nechtěla uvěřit. "Ne! To nemůže být. To není..."
"Je mi líto, ale je to tak. Proto tě zajali a proto jsi tak cenný. Před nedávnem jsme zjistili, že Olymp zadržel několik mladých lidí, tvého věku, v nemocnicích, kteří měli podobné příznaky jako ty. Během výslechu a zkoumání, ale zemřeli. Stále se neví, proč se tak stalo. Ty jediný jsi z nich přežil, proto tě Olymp nenechá napokoji, dokud se o tobě a o tom, jaký máš úkol na zemi nedozví úplně všechno."
"Takže já jsem něco jako vetřelec? Stvůra, co byla stvořená k zabíjení?"
"Asi ano," souhlasil s Pavlovým shrnutím Jack. "Ale skutečný důvod, proč jsi byl stvořen, vědí jen ti mimozemšťani."
"Škoda, že na Zemi žádný není."
"To se zase pleteš, minimálně jeden z nich tu je."
Pavel upřel na Jacka nechápavý pohled.
"Když v Mexiku havarovala jejich průzkumná loď, všichni mimozemštani v ní byli mrtví. Všichni až na jednoho. Toho nechal Olymp převést na jednu ze svých tajných základen, kde časem zjistili, že se jedná o vědce."
"Kde je?!"
"Na jednom z řeckých ostrovů, pod silným dohledem, ale ...," Jack se odmlčel, když se Pavel zvednul z postele a mířil ke dveřím. "Kam jdeš?"
"Když mě tajní vládci planety chtějí, tak mám snad právo vědět, co vlastně jsem a jaký je můj účel. Na tyhle odpovědi mám snad právo ne?"
"Počkej Pavle, co chceš udělat?"
"Zajít si za tím mimozemským vědcem a získat z něho odpovědi."
Jack rychle vyskočil ze židle a zastoupil Pavlovi dveře: "Nenecháme tě, aby si jim napochodoval přímo do náruče. Při tvém osvobození zahynulo několik našich členů a já nedopustím, aby zemřeli nadarmo."
Pavlova kůže začala zelenat, svaly po celém těle se mu napnuly a trochu přibral na objemu. Jack při tom pohledu trochu ustoupil. "Začínám tomu už trochu přicházet na kloub, takže jdi mi z cesty nebo se přesvědčíme, jak silné vraždící monstrum ze mě udělali!" řekl Pavel ledově chladným hlasem, zcela odlišným od jeho normálního.
"Nebuď blázen! Sám to nezvládneš."
"Tak mi pomozte. Odpovědi, které hledám, vás určitě také zajímají."
Jack začal uvažovat. Pavlova slova měla něco do sebe. "Dobře, jen mě nech, abych tvůj návrh přednesl velení."
"Dobrá, počkám jeden den, ale žádné podrazy! Nemám co ztratit, nemám totiž už vůbec nic," řekl Pavel a lehl si zpátky na postel.
Jack s Annou ho nechali napokoji a odešli.