JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola sedmá-MORWEN-Pomsta

Zamyšleně si prohlížela svůj nový meč. Lesklé, třikrát kalené ostří bez jediného kazu a damaškovaný hřbet čepele svědčily o mistrovství kováře. Nad zálivem visela temná mračna, věštící bouři. Byla ráda, že dlouhé lodi přistály ještě před jejím vypuknutím...

Vzpomínky na ni v těchto místech doléhaly více, než si dokázala připustit. Vrátila se do Bretaně. Po patnácti letech byla opět... doma.

„Odpouštím ti, Pipine..."

Zkrvavená čepel a hasnoucí oči...

Bolelo to. Po zjizvené tváři mladé ženy stékaly slzy. Stále to bolelo.

„Odpustíš mi někdy?" oslovila vzpomínku.

„Měli bychom vyrazit, paní. Co nevidět nastane boží dopuštění."

Hlas, jenž přerušil její zadumání, patřil Agilulfovi, vůdci saských žoldáků, které si najala.

Myšlenky Sasů čas od času ovládal zmatek.

Cosi nebylo v pořádku.

Nechápali však co.

Lodníci zabezpečovali plavidla před nadcházející bouří.

„Jdeme. Asi dvě míle před námi je vesnice."

„No tak, zvedněte se, vy prdele líný!" zařval Agilulf.

Vyrazili.

*

„Karle!" zaječel Childerich. „Okamžitě se vrať!"

„Táhni k čertu..." zamumlal majordomus a nahlas dodal: „Králi, nebudu podceňovat nebezpečí, které pro nás Ethelredova dcera znamená. Je nejvyšší čas učinit protiopatření."

„Vždyť má s sebou jen pár žoldáků. Nač ten poplach?"

„Pár žoldáků, ale i spoustu peněz na další a k tomu brzy i stovky nespokojených obyvatel Bretaně... Childerichu - za chvíli můžeme mít na krku povstání!"

Starý král namáhavě vstal z vyvýšeného trůnu a kráčel k majordomovi. Kulhal.

Bože, je tak... bezmocný, prolétlo Karlovi hlavou. Kdyby žil Pipin, kraloval bys v klášterní cele, Childerichu!

„Chceš se pomstít, že Karle?" zaskřehotal král.

„To je vedlejší..., zachoval bych se tak, i kdyby to nebyla ona," ohradil se majordomus. Ale věděl, že Childerich má pravdu. Pomsta...

„Tak si jeď, Karle. Ale kdopak tě nahradí?"

„Gregor. Dostal již příslušné pokyny."

„Odkdy důvěřuješ biskupům, Karle?"

„Podezíráte mne snad, že nevěřím Církvi a jejím hodnostářům?" pohoršil se majordomus.

„To je jedno. Mimochodem - odkdy bojovníci poslouchají ženu?"

„Také mě to mate. Jsou za tím kouzla, řekl bych. Ale to jí nepomůže. Zničím ji, potom zatlačím Maury za Pyreneje..."

„Na ničem už nezáleží, Karle. Již brzy zemřu, což mě těší. Neuvidím, jak se celá Říše zhroutí."

„To se nestane! Frankové jsou Bohem vyvolený národ!"

„A kdopak zdědí trůn, co? Nemám následníka... vím, že jsi mi chtěl království ukrást a dát je Pipinovi, ten je však mrtev. A tvůj prvorozený se zajímá jen o modlitby."

„Karloman se vrátí, když bude třeba."

„To se spíš v Monte Cassinu umodlí k smrti," rozesmál se Childerich a vzápětí se začal dusit záchvatem kašle.

„Pomsti se té čubce! K ničemu to nebude..."

*

Nad věží se honila mračna, jen občas mezi nimi proplul srpek měsíce. Ilariel hleděla z okna do pochmurné noci. Necítila nic. Už dlouho. Její život byl prázdný jako chátrající hrad, jako lebka dávno zemřelého mága...

Chtěla se již vrátit do své komnaty, když v dálce zahlédla mihotavé světlo pochodní. Blížilo se. Vzpomněl si na ni někdo? Jedou ji navštívit nebo zabít? Nezáleželo na tom.

Odešla do svých komnat a po chvíli váhání vybrala své nejoblíbenější šaty - tmavomodré jako letní noc.

Zabušení na bránu.

„Otevřete. Přicházíme v míru."

Ženský hlas ji překvapil.

Opřela se do těžké brány.

Střetla se tváří v tvář s vysokou ženou v dlouhou cestou poznamenaném válečnickém oděvu. Rysy její tváře jí byly povědomé.

„Zaveď mne ke své paní," řekla ta zvláštní žena.

„To jsem já," odvětila klidně.

„Ach, promiňte."

„Jsem Ilariel."

„Morwen z Bretaňe. Chtěla bych požádat pro sebe a pro své muže o přístřeší a nějaké jídlo. Zaplatíme."

Morwen... mohla by to být ona?

„Pojďte dál."

*

Karel hnal své muže dnem i nocí. Snažil se nemyslet. Na budoucnost, na maurská vojska okupující jižní marky, na vzpoury... Na drolící se Říši, jež nestačila vyrůst do své největší slávy. Kopyta koní vířila prach...

*

Žoldáci se již uložili ke spánku, dvě ženy - tak rozdílné - však dosud hovořily u příjemně hřejícího krbu.

„Už o mně víš všechno, Ilariel. A mám pocit, že mnohé jsi znala už dřív... Řekni mi - kdo jsi?"

„Opravdu ti mé jméno nic neříká?"

„Ne."

„Byla jsem první ženou tvého otce, Morwen."

Ztuhla.

„Opustil mne kvůli tvé matce."

„Nevěděla jsem. Ale otec ani neměl příležitost mi o tom říci. Tak trochu byl mým otcem elf Maeglin. Mág."

Elfka si povzdechla.

„Nějakou dobu jsme si byli dost blízcí, cítila jsem jeho smrt... Jak zemřel?"

Když válečnice skončila s vyprávěním, nastalo chvíli ticho. Rozhovor vázl čím dál víc.

„Proč se vracíš, Morwen?"

„Pomstít otce. S laskavou pomocí krále Essexu."

„Pokud zvítězíš, říše Franků padne."

„To je možné."

„Jisté."

„Musím se pomstít."

„Bránit ti nebudu. Stejně nemám jak. Co by ti na takový podnik asi řekl Maeglin?"

Ticho. Zase.

Šly spát.

*

„Ano, pane, jistě, pane, projížděli tudy - žena a horda ozbrojenců," koktal vesničan.

„A kam zamířili?"

„Na jihovýchod. Ptali se na hrad paní Ilariel."

Karel zvážil novou informaci. Nakonec usoudil, že jeho protivnice není tak hloupá, aby se opevnila v chátrající pevnosti bez zásob.

Vyrazil se svými muži k hrádku v lesích. Doufal, že na Morwen narazí dřív, než počet jejích žoldáků přesáhne jeho družiníky.

* „Byli tady, pane. Ale ráno odjeli."

„Kam?"

„Nezmínili se."

Karel si změřil pohledem elfku, jejíž panství bylo už dávno pouze symbolické. Význam starého hrádku nestál za řeč, natožpak za úsilí jej získat. Přesto však byla majordomovi trnem v oku. Elfí šlechta byla už dávno zlikvidována. Jen Ilariel...

„Můžu tě odsoudit jako zrádkyni," zasyčel jedovatě.

„Posluž si."

*

Šeď dnů, šeď myšlenek, armády hledající soupeře.

Kolo Štěstěny ztuhlo na mrtvém bodě.

Morwen jela v čele svého malého, ale den ode dne početnějšího vojska, a přestože čas pracoval pro ni, doufala, že k rozhodujícímu střetu dojde co nejdříve.

Vzpomínala, jak Maeglin vysílal svou mysl, aby zjistil polohu nepřítele.

Kam zmizeli galští mágové?

Svět se měnil...

Její mysl naplňovala bolest, pramenící z pocitu ztráty.

Z pocitu ztráty vždy pramení bolest.

Ale třeba to bylo jen tím počasím.

*

Nakonec se našli - před soumrakem, pod oblačným nebem. Žoldnéři pookřáli v očekávání blížící se bitvy. Jen Morwen najednou nemohla pozvednout meč.

Frankové se dali do pohybu. Jejich přesila nemohla zastrašit divoké, po krvi prahnoucí, Sasy ani bretaňské povstalce.

Meče o sebe zazvonily v přízračném tichu a jejich píseň brzy obohatily pochmurné tóny výkřiků raněných a umírajících.

Mezi těly bojujících se k sobě prodíraly dvě postavy. Nevelký, ale hbitý muž a urostlá žena.

„Jeden z nás teď zemře!" zvolal majordomus a zaútočil.

„Muselo se to stát, Karle," odvětila Morwen a odrazila jeho výpad. Nedokázala se však donutit k útoku.

„Zničila jsi osud Říše!"

„A co můj osud?"

Tnutí, kryt, tnutí...

Majordomova tvář zračila nenávist, zlobu, ale nejvíce bolest a únavu.

„Nás oba Pipinova smrt zasáhla, Karle. Proč jsi jej bral do té bitvy?"

„Zabila's budoucnost!"

Oblaka, soumrak. Soumrak dne i světa.

„Bránila jsem se!"

„Mstila, řekl bych."

Krvavá rána na jejím rameni.

„NE!"

„Zradil tě kvůli své zemi."

Šrám na Morwenině stehně.

„Bij se, mrcho! Proto jsi sem přitáhla!"

Ale ona marně bojovala se zoufalstvím v jeho očích.

„Všechno se hroutí. Maurové již brzy zaplaví Evropu - to jsi chtěla?"

Neměla co říci. Pochybnosti namísto jistoty. Pomsta..., proč a zač? Za otce, kterého téměř neznala? Za roky zajetí..., tolik jí daly...

„Nedokážu tě zabít, Karle..., nedokážu," zašeptala tak tiše, aby ji nezaslechl.

Nechat poklesnout ruku... Nechat meč, ať vnikne do těla..., zemřít.

Nikdy nepocítila takovou slabost.

Země rudla, obloha tmavla každým okamžikem.

„Hloupý čas pro bitvu. Měli jsme počkat do rána," zabručel Karel a mechanicky ťal.

„Byli příliš nažhavení," odvětila bojovnice.

Zato my dva nejsme...

Ale už nemůžeme přestat...

Tma padala rychle.

Morwen vystihla soupeřovu nepozornost a srazila jej plochou meče k zemi.

„Nesmysl," zašeptala nad omráčeným majordomem. „Promiň, Karle..."

Opustila bojiště. Frankové odtáhli svého velitele stranou.

Jak padala tma, boj utichal. Nakonec se obě strany oddělily a začaly chystat ležení.

„Zabila jste ho, paní?" otázal se Agilulf.

„Ne. Jaké máme ztráty?"

„Těžko říct."

„Nejraději bych odtud vypadla."

„To nejde. Muži touží po boji a po kořisti. Divím se, že jste je vůbec dokázala tak dlouho udržet na uzdě."

„Uvidíme ráno, Agilulfe..."

Když většina válečníků usnula a ticho narušoval jen nářek raněných a hovor hlídek, vstala, osedlala svého koně a opustila tábor. Hlídky jí věnovaly jen krátký pohled - nikdo z bojovníků nedokázal na Morwen myslet déle než pár okamžiků.

Jen jednou se ohlédla na světla ohňů v dálce, strhla si z krku stříbrný amulet a rozlomila jej na poloviny.

„Budete se muset obejít beze mne..." zašeptala a rozjela se na západ.

*

Karel přehlížel bitevní pole plné mrtvých těl i své značně prořídlé vítězné vojsko.

„Proč, Morwen. Vždyť jsem chtěl, abys mne zabila," zašeptal.

Na obzoru se objevil oblak prachu. Záhy se změnil v jezdce.

„Maurové postupují na sever. Vojska se šikují před Paříží!" Posel sotva popadal dech.

Majordomus pohlédl na unavené bojovníky.

„Konec velikého snu. Toho jsem se neměl dožít... Kdo se ujal velení?"

„Král..."

*

Dlouhá, předlouhá jízda nocí i dnem k prastarému hrádku, jenž se pomalu rozpadal a mizel v zapomnění. I tentokrát ji Ilariel pozvala dál.

„Vrátila ses sama." Konstatování.

„Něco jsem pochopila. O pomstě, odpuštění... Nevím, asi plácám hlouposti. Jsem unavená. Opustila jsem své vojsko..."

„Obejdou se i bez tebe."

„Všechno mi padá z rukou. Najednou už nevím, co je správné a co ne. Prý jsem zničila Říši."

„Snad, Morwen. Běž spát."

*

Svět se zachvěl pod kopyty koní Chaosu.

*

Bojovnice kráčela Hvozdem. Před sebou spatřila elfa. Starého bělovlasého elfa s potměšilým výrazem ve tváři.

„Maegline! Ty žiješ?"

„Jsem tvůj sen, Morwen. Nic víc, nic míň."

„Pak jsi ale jen má představa."

„Ovšem. Vždy jsem byl."

„Ne! Žil jsi doopravdy!"

„Lidé mají ve zvyku přeceňovat skutečnost. Moudří vědí, že něco takového neexistuje."

„Lžeš. Ty jsi žil. A pomohl mi..."

„Pomohla sis sama. Já jsem jen způsob, jak pomáháš sama sobě. Vždy jsem jím byl. Jsem součástí tvé vlastní Síly."

„Nerozumím ti."

„Nerozumíš sama sobě."

„Hloupý sen."

Elf se zaposlouchal do šumění hvozdu a zpěvu ptáků. Dlouho mlčel.

„Svět je tvůj sen."

„Nesmysl."

„Lituješ Pipinovy smrti - protože jsi zabila kus sebe samé a narušila tak Rovnováhu - svou i Světa, což je totéž."

„A co mám podle tebe dělat?"

„Změň Svět."

„Děláš si legraci?"

Vše říkající úsměv.

„Jednou porozumíš. Nyní však budu čarovat. Přenesu tě v čase, aby ses mohla znovu rozhodnout."

„Vždyť jsi jen sen. Můj sen."

„To nepopírám..."

Maeglin zvolal své pravé jméno a vyvolal z Propasti Jezdce času.

Přihnali se na bíle zářících ořích a pozvedli štíty se stříbrným vírem - symbolem svého pána.

„Odneste ji, kam je třeba."

Nevyčíslitelný počet rukou uchopil mladou ženu.

„Deus ex machina," uchechtl se Maeglin.

Pán Propasti s uspokojením sledoval, jak se svět mění dle jeho představ a záměrů.

Vše zmizelo ve víru událostí.

*

Potřásla hlavou. Mladý Sas, který ji přikryl svým tělem, vyplivl chuchvalec krve. Když viděl, že dívka vstává, pokusil se o úsměv. Mžitky a bolest trochu ustoupily, ale krev, stékající jí po líci, bojovnici neodbytně připomněla, že přežila jen šťastnou náhodou. A pak jí bleskla hlavou vzpomínka na jinou, starší Morwen, letící Vírem... Rány do hlavy můžou s člověkem udělat divy, pomyslela si a vrhla se do bitvy. Viděla krále, jak se probíjí k jejímu otci, majordomus zůstával v zadní linii, Pipin... Pipin směřoval přímo k ní. Opět? Nastavila štít jednomu z útočníků. Druhého probodla. Její pohled však patřil mladíkovi. Odrazila útok dalšího válečníka a vtom už před ní stál Pipin na svém černém hřebci, kterého dostal k patnáctým narozeninám. Na chvíli jako by se všechno zastavilo. Obě mysli zaplavily vzpomínky.

Pak Pipin seskočil.

„Vzdej se, Morwen. Zachraň si život."

Podivný sen, který prožila, se nyní na okamžik vrátil s plnou silou. Sen? Bylo jí jedno, co je pravá skutečnost, věděla co musí udělat.

„Jednou se staneš velkým králem, ale teď si moc nevyskakuj," zasyčela na holobrádka.

Využila jeho užaslého pohledu a praštila jej naplocho mečem do hlavy. Klesl k zemi jako hadrová panenka.

Rychle se vyšvihla na Pipinova vraníka a rozjela se k západní brance. Ethelred jí zamával na rozloučenou. Věnovala otci poslední pohled, jenž byl naplněn úctou a snad i láskou, a pobídla zvíře do cvalu.

Bárka čekala.

Karel se probojoval ke svému synovi, sklonil se nad ním a vydechl ulehčením. V duchu snad Morwen i poděkoval...